Je to jen období, říkali…

Pamatuju si dobu, kdy jsem o vlastních dětech jenom snila. Viděla jsem samu sebe, jako starou, vrásčitou paní s dlouhými šedivými vlasy v obležení velké rodiny. Říkala jsem si, že budu přesně taková ta babička, ke které vnoučata chodí na koláče a kakao a dospělé potomstvo pro výchovné rady a pochopení. Stejně tak jsem měla v hlavě vidinu sebe, jakožto milující, trpělivé a laskavé mámy. Všechny tyhle romantické obrázky budoucnosti se však velmi rychle rozplynuly jako kaňka inkoustu uprostřed temného jezera.

 

Neboj, to přejde

Jsou to tři měsíce od chvíle, co se Eliška narodila a já si stále vybavuju naše první společné ráno. Východ slunce nad zimní krajinou, oblak páry nad Vltavou a náušnice s rolničkami pohupující se na uších dětských sestřiček. Sladké očekávání Vánoc spojené s láskyplnou atmosférou porodnice pro mě bylo něžným pohlazením po náročném, téměř 24hodinovém porodu. Vychutnávala jsem si bílou kávu, suchý rohlík i kousek štědře tlusté vánočky.

 

Eliška v porodnici prospala téměř celé dny a když byla zrovna vzhůru, pozorovala okolí i mě. První pláč přišel druhou noc. Trval asi půl hodiny, ale mně to přišlo jako věčnost. Se slzami v očích jsem se došourala na sesternu s prosbou o pomoc. „Asi má hlad“, řekla jedna ze sestřiček. Na nic nečekala, dítko mi vzala z náruče a zabouchla za sebou dveře. Stála jsem na chodbě, jako přibitá. Neschopná slova jsem pozorovala velké tikající hodiny na stěně a odpočítávala vteřiny do chvíle, kdy se dveře znovu otevřely. „Vypila dvacku Nutrilonu“. S těmito slovy mi sestra vrazila Elišku zpět do náruče a poslala mě na pokoj.

 

Ani ne tři vteřiny poté, co jsem dceru položila do postýlky, se znovu začal pokojem rozléhat pláč. Tentokrát urputnější a naléhavější. Znovu jsem tedy došla na sesternu. Tentokrát jsem odcházela s dudlíkem a „věštbou“, že to nejspíš budou prdíky. „Heleďte se, ať je to cokoliv, tak to přejde maminko“. Poslední hláška sestřičky mě utvrdila v tom, že jí nejspíš ruším od nočního sledování Kolotoče. Vrátila jsem se tedy na pokoj. Ve 4 ráno mě napadlo pustit dcerce bílý šum z mobilu. V rychlosti jsem klikla na první playlist, který jsem našla na Spotify a s radostí sledovala, jak jí klesají víčka. Zabralo to, pro tentokrát…

 

Miminka pláčou, zvykni si

Vybavuju si moment, kdy jsme s Márou přijeli z porodnice. Maličkou jsme položili do Mojžíšova koše, posadili se na gauč a podívali se na sebe. „No a co teď?“, ptali jsme se jeden druhého. Po několika hodinách následovalo naprosto příšerné koupání doprovázené křikem a slzami a pak první jakž takž klidná noc. První a poslední, kterou jsme s Eliškou za téměř dva a půl měsíce zažili.

 

Druhého rána, jako by některá z Eliščiných sudiček mávla kouzelným proutkem, nastalo peklo. Od svítání do soumraku se naším domovem rozléhal dětský křik a pláč. V tu chvíli, pro nás s Márou, absolutně nevysvětlitelný. Dcerka byla přebalená, nakrmená, v čistém oblečení, obklopená milujícími rodiči. Neustále nošena v náručí, houpána a konejšena, přesto však neutěšitelná. „Miminka, ale pláčou zlato, tak to prostě je“, řekl Mára poté, co jsem se už poněkolikáté během prvních tří dnů doma zhroutila. „Jasně, že pláčou“, říkala jsem si. „Ale ne takhle“.

 

Hele a zkoušela jsi…

To, co následovalo, nemůžu nazývat jinak než doposud nejhorší období mého života. Dny mi přišly dlouhé jako roky a noci jsem přežívala jen stěží. Nebylo minuty, abych neslyšela pláč, a nakonec jsem ho slýchala ve své hlavě i dlouho poté, co se bytem rozeznělo ticho. Pochopitelně jsem časem zjistila, že se pravděpodobně jedná o tříměsíční koliku, nebo, že „jen“ máme náročné dítě. Nicméně fakt, že jsem na dcerčino úpěnlivé naříkání nedokázala najít lék, mě přiváděl doslova k šílenství. Ze všech světových stran jsem slýchala různá (někdy více či méně chytrá) doporučení, co bych ještě měla vyzkoušet. Nikdo nevěřil tomu, že nám vůbec nic nezabírá. Jenže bylo to tak.

 

Všimly jste si taky ženy, že mnohdy dávají výchovné rady na Instagramu ženský, kterým dítě dvakrát zaplakalo a jednou řeklo ne? Nebo ty, které zrovna našly recept na své dítko a hned mají pocit, že pochopily, jak ten záhadný dětský svět funguje. Dočetla jsem se toho spousty, dokonce došlo i na informace, které signalizovaly, že kdybych dělala vše pro to, aby moje miminko nebrečelo, tak by neplakalo. Co když ale své dítě při každém pláči konejšíte, ale nemá to žádný efekt, stejně jako žádné kapky či masáže bříška? Ani se nenadějete a získáte pocit, že jste ta nejhorší máma na světě. A já se tak opravdu, až do morku svých kostí, cítila.

 

Z lesa venku

Leden se proměnil v únor a ten svým líným tempem přešel do března. Nebylo dne, kdy bych nehledala cesty, jak své dceři ulevit. Přesto jsem však velmi často oplakávala i sebe. Přicházely ke mně myšlenky černější než noc, na které neexistovala pomoc podobně, jako na Eliščiny koliky. Od ranního procitnutí jsem se těšila na svůj první noční spánek a každou minutou jsem se modlila za to, ať už to skončí. A i když vím, že mnohé z vás si jistě dokáží tohle utrpení představit, kdo něco takového nezažil, tak to nikdy nemůže zcela pochopit.

 

Zítra jsou Elišce 3 měsíce a zdá se, že dodržuje termíny podobně, jako její máma. Zdá se totiž, že její tříměsíční kolika se pomaličku chýlí ke konci. Začíná se usmívat na svět, probouzí se s dobrou náladou, a jelikož toho za ten poslední čtvrtrok příliš nenaspala, je napřed před mnohými vrstevníky. Každý den nám dělá větší a větší radost, avšak v každém jejím úsměvu stále cítím hořkou pachuť svého selhání. Ne snad, z toho, že bych nevyzkoušela vše. Cesty jsem hledat nikdy nepřestala.

 

Někde jsem četla, že dětský pláč patří mezi největší stresory na světě. Z vlastní zkušenosti to mohu více než potvrdit. Nezřídka se stávalo, že mě naříkání mého dítěte proměnilo v sedmihlavou saň, jenž měla k milující, trpělivé a laskavé mamince sakra daleko. Říkám si, kolik je asi žen tam venku, které prožily (nebo spíš přežily) něco podobného. Které podobně jako já pročetly celý internet, o tříměsíčních kolikách by mohly psát disertace a jenž ve chvíli nejvyššího zoufalství a beznaděje volaly na krizovou linku do Bohnic s prosbou o pomoc.

 

Sice jsme z lesa pomalu venku, ale na můj úsměv jeho vysoké stromy stále vrhají temný stín. Říkám si totiž, jestli po tom všem má vidina vlídné babičky a velké milující rodiny není navždy ztracena. Takové prožitky přeci jen v duši zanechají šrámy a podobně, jako mám já tohle nepříjemný období stále pod kůží, se dost možná některé zážitky otiskly i do Eliščiny mysli. Pravděpodobně každá máma si zpočátku říká, že nikdy nebude zdrojem traumat u svých dětí. Inu, jak kdysi pravila moje terapeutka, nikdo prý nezablokuje děti s takovou láskou, jako jejich rodiče.