Happy end je teprve začátek

Jak pokračoval můj vztahový život od posledního zápisu v De(bil)níčku? Je tím posledním klukem z knížky můj Mára a bude někdy pokračování? To jsou pravděpodobně tři nejčastější otázky, které od vás na Instagramu dostávám. Pravdou je, že jsem psaní vztahových článků pověsila na hřebík ve chvíli, kdy jsme se dali dohromady a nelituju toho. Nicméně chápu vaši zvědavost, taky mě zajímá jestli Bridget Jones po uzavření sňatku s Markem Darcym žije šťastně a blaze. Většina žen si totiž myslí, že happy endem všechno končí. Jenže žádostí o ruku, svatbou nebo změnou statusu na Facebooku ze single na „zadaný“ všechno teprve začíná.

říjen 2017

Ukázalo, se že ten kamarád, co mě seznámil se svým spolubydlícím, je stokrát lepším vyhledávačem párové shody než Tinder. Stále necítím, že bych byla připravená na další vztah. Ještě aby jo po všech těch útrapách… Celerová matka, věčně nevěrný Václav i několika měsíční úlet s kolegou v práci, který jsem z důvodu korektnosti v knize vynechala. Přece jen jsem si říkala, jestli těch chlapů už nebylo příliš. Je totiž tenká hranice mezi žádoucí mileniálkou a rozhoďnožkou.

prosinec 2017

První společné Vánoce a já se začínám pomalu zamilovávat. Po všech těch dřívějších vztahových turbulencích jsem si dopřála pomalejší start a cítím se daleko víc nohama na zemi než kdy dřív.

únor 2018

Máme za sebou první společnou dovolenou v Londýně. Byla zima jako v zadnici ledního medvěda, ale jediný, co si pamatuju je neustálý smích, toulky po Camden Town a spánek v obří posteli s květinovým povlečením, vedle které ležel na nočním stolku obrázek princezny Diany v pozlaceném rámečku. Měl působit honosně, ale nejspíš jej naše house paní sehnala někde za pár centů. Poprvé začínáme mluvit o společném bydlení. Stále mám pochybnosti. Ani ne tak o Márovi, jako spíš o sobě. Měla jsem pocit, jako bych přišla o víru v jakýkoliv dlouhodobý vztah. 

duben 2018

Vracím se z Osla, tentokrát už do našeho společného bytu. Začínají se rojit první hádky a nedorozumění. Konečně moje vnitřní Kelišová získává zadostiučinnění. „No konečně. Jsem ti říkala, že to nebude jen tak!“ Nedocházím však k závěru, že by se jednalo o další vztahový omyl v mém životě. Začínám přivykat rodinné pohodě, klidnému prostředí a soužití bez turbulencí. 

srpen 2018

Byly diagnostikovány nádory v děloze. Poslouchám výhružky, že nebudu moc mít děti. Práce mám až nad hlavu a co víc, absolutně mě nebaví, co dělám a kde jsem. Pro záchranu svého pochroumaného zdraví začínám cvičit jógu, přesedlávám na extrémní nízkosacharidovou stravu a doufám, že mě to spasí. Tělo se dává během pár týdnů dokupy a zdravotní stav se trochu zlepšuje. V tu chvíli začíná můj workoholismus nabírat na větších obrátkách než kdy dřív. Bezpoitní práci, kde jsem se cítila jako nedoceněná holka pro všechno (což jsem i byla), jsem se snažila kompenzovat prostorem, který jsem tvořila na internetu. Blogování, točení na YouTube a postupem času i tvorba podcastu. Sedánky s blogerkama, neustálé focení a tvoření postů na Instagram a míření pozornosti kamkoliv, jen ne na sebe. Nacházím prvního klienta, kterému budu spravovat sociální sítě několik měsíců. Nádory, nenádory – tuhle pracovní nabídku, kterou mám pochopitelně navíc ke své stálé práci, přijímám. Mám za sebou několik meditací, sežrala jsem pár klíčku tak co. To pomůže. Tak určitě.

červenec 2019

Dva roky a první krize. Přes všechno pracovní vypětí jsem byla připravená posunut náš vztah dál. Mára to tak necítil a když se na to zpětně podívám, tak tomu celkem rozumím. Svou vnitřní prázdnotu jsem se snažila zaplnit instagramovou vycpávkou. Chtěla jsem se soustředit na všechno jen ne na to, že se kolem mě všichni vdávají a mají děti. Unavenost z předchozích vztahů se projevila v plném rozsahu a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Prožívala jsem už čtvrtý vážný vztah, člověk to má najetý, jak romantický film, který vidí po stopadesáté. Ví kdy, co a jak přijde. První pusa, první sex, první hádka, po pár měsících stěhování, opětovné předstírání, že jdu po Karlově mostě s klukem poprvé, že jsem v té ZOO ještě předtím s nikým nebyla. A čím víc vztahů má člověk za sebou, tím podle mě ztrácí trpělivost. Začne si v hlavě říkat „Do prdele, tak kdy mě požádá o tu ruku?“ Jenže ten člověk je s vámi teprve dva roky zatímco vy (i já) máte za sebou dekádu citového martýria a psychického deliria. Klid na který jsem si tak zvykla a který jsem zpočátku milovala se otočil ve stereotyp a nudu. Lehké hádky se měnily ve vyostřené konfrontace a upovídané večery vystřídaly nekonečné ticho. Moje vnitřní Keliška opět přichází na scénu a říká mi, jestli tenhle vztah má vůbec smysl. Jestli by nebylo lepší z toho vlaku vystoupit. Nejednou (nejen ve svojí hlavě) balím kufry a Mínin kočkolit s chutí se na to všechno vysrat.

červenec 2019

Když se zacyklíte do hádek, zjistíte, že v určitou chvíli nevíte, kdo vlastně začal a kdy tohle celý skončí. Pro ženu hádka nekončí odchodem do práce. Během šichty si v hlavě přemítá každý detail a připravuje argumentační výbavu na druhý poločas v podobě prohádaného večera s vidinou triumfální výhry posledního slova. Čím jsem starší, tím víc chápu, že tohle je to poslední, na co je chlap zvědavej. Ten by to totiž velice rád přišel domů z pocitem, že je všechno ok. Do teď mi tenhle přístup není úplně vlastní, ale jestli jsem se něco odnaučila za poslední čtyři roky, je to přesně tohle. Protože Mára je typický chlap v tom smyslu, že na něj jakékoliv mluvení nebo tlačení opravdu neplatí. A čím víc je v klidu, tím víc mám sto chutí na něj vzít všechny nože z našeho příborníku, včetně toho na ryby. 

srpen 2019

Všechno v mém životě se točí kolem sociálních sítí. Ze dne na den se ze mě stal jeden z nejposlouchanějších podcasterů v České republice. Každý víkend zahajuju kafíčkem na Náplavce, protože fotky. Odpoledne trávím v Neustadtu, protože fotky z toho, jak usilovně pracuju na svých projektech. Večery trávím sama doma, protože Mára si našel svůj program. Mlčení je jedinou aktivitou, která nás pojí. Jezdím do práce každý den na Rekole, protože hubnutí a začínám pracovat na seberozvojových workshopech, protože chci pomáhat. 

srpen 2019

Spadla jsem z kola a zlomila si ruku. Nic velkýho, pár modřin a modrá ruka mě přece nezastaví od dosažení mých cílů. Jenže najednou mi všechno to, co jsem doposud dělala přestává dávat smysl. Nechápu, co na těch sociálních sítích dělám, proč tam vlastně jsem, proč trávím večery u piva s kámoškama místo toho, abych byla se svým klukem. Proč mám potřebu všechno fotit, sdílet a říkat, jak jsem neuvěřitelně šťastná, když žiju svůj sen. Bylo to poprvé, kdy jsem zjistila, že můj sen vlastně není tolik můj, jako spíš mého ega, které toužilo po nekonečném uznání a poplácávání po rameni. 

březen 2020

Dávám výpověď přes whatsapp. Přišla první vlna covidu. Zanevřela jsem na tvorbu, na celý instasvět a jediné, co jsem chtěla bylo dokončit knížku a zbavit se té hořké pachuti pseudoslávy, kterou jsem zažívala. Toužila jsem po tom, aby se poslední rok a půl nestal, abych se nenechala strhnout tou vlnou rádoby popularity, abych míň mluvila a víc poslouchala. Abych sdílela méně sebe a naopak čerpala víc energie. Jsem totálně na dně se svou psychickou energií, o těle nemluvě. Dochází mi, že Mára není spolubydlící, ale partner. Začínám chápat, že vztah není pletenec, ale spíš připomíná dvě nekonečné přímky, které jsou vedle sebe. Jednou blíž, jindy dál.

červen 2020

Láska. Vždy jsem měla za to, že je to ten naléhavý pocit, který vás nutí na toho druhého myslet ve dne v noci. Je důvodem proč se vám obrací žaludek a nemůžete spát. Až teď jsem pochopila, že láska je to, co zůstane, když všechny ostatní emoce pominou. Je to slib, že při tom druhém budete stát v dobrém i zlém. Že to nevzdáte ať se děje cokoliv a že dokážete zavčasu rozpoznat konec hádky, i když jste zdaleka neřekli vše, co jste chtěli. 

červenec 2020

Začínáme mluvit o rodině. Přestávám se věnovat sociálním sítím. 

prosinec 2020

Člověk si uvědomí ty důležité věci v životě, když už je pozdě. A nebo možná někdy i včas, ale není to o jednom uvědomění. To hlavní je nezapomínat. A já zapomínám velmi často. Před pár měsíci jsem začala hořet pro novou práci a má závislost se opět rozjela na plné obrátky. V životě mě nic tolik nebavilo, jako budovat od nuly oddělení, které přede mnou neexistovalo. Viděla jsem, jak se mi pod rukama zhmotňují projekty, jak to baví nejen mě, ale hlavně lidi kolem mě. Ego tleskalo nadšením a žadonilo o další úspěchy. Dokázala jsem všechno, jen ne počít. Ztrácím víru, že toho vůbec budu někdy schopná.

leden 2021

Naše přímky jsou už zase blízko sebe. Hádky se změnily v parodování jeden druhého, jak se hádáme. Společné ticho vymizelo pod náporem konverzací a plánování budoucnosti. Nebudu říkat, že neztrácím půdu pod nohama, že neváhám nebo nepochybuju. Občas zahořím pro všechno ostatní než pro náš vztah, fantazíruju o věcech, které se nikdy nestanou a vzdaluju se od rodinného života. Zápasím s draky, vrhám se ze skály, ztrácím a znovu nacházím svůj dech. Hledám způsoby jak to může fungovat a kašlu na důvody, proč by nemělo. Každý společný den je výhrou, stejně tak se radujeme ze všech porážek zlobrů z úpatí hory La Nuda. 

duben 2021

Přiznávám si, že jsem workholik. Pouštím otěže manažerské pozice a přecházím na řadovou pozici copywritera. Začínám si plně uvědomovat, nebo teda spíš moje ego, že přicházím o značnou část vlivu i postavení. Najednou nebudu ta všude potřebná office máma, která se o všechno postará, a na kterou je neustálý spoleh. Lidé za mnou nebudou chodit pro rady ani pro pomoc. Moje ego má tendenci spáchat sebevraždu a já denodenně odklízím kýbly sraček, které se ve mně za poslední roky sebepotlačování usadily. Víc než kdy jindy chci psát… i když třeba jenom o jímkách.

duben 2021

Snažím se zbavit závislosti na práci. Mám pocit, že zažívám nejhorší rozchod svýho života. Odjíždíme na dovolenou.

květen 2021

Z Dominikánské republiky se vracím opálená a s kroužkem na prstu. Ještě teď je mi trapně z toho, jak jsem Márovi celou žádost trochu pokazila. Ale o to víc mám radost, že se ve výsledku nenechal odradit, když jsem s ním odmítla jít poslední odpoledne do moře, protože jsem tam viděla obrovskou rybu. V životě je máloco podle našich představ a čím jsem starší, tím víc jsem za to vděčná. 

Jak jste nejspíš pochopili, tohle zdaleka není konec. A já už se nemůžu dočkat pokračování, které ale pro tentokrát zůstane už v soukromí 🙂