Blbuvzdorná

Blbuvzdorná

Sakra. Cestu domů z Kaflaundu jsem si táhla dvě obrovský tašky plný potravin. Jako vždy jsem šla pro jednu konzervu a skončila jsem s dvacetikilovým nákupem. Nicméně šla jsem si svou tradiční emancipační chůzí s hlavou vztyčenou, a abych tomu nasadila patřičnou korunu do podpaží jedné ruky jsem si vložila karton balení toaletních papírů a do druhé, již tak igelitem přeplněné dlaně, jsem na poslední dva volné prsty zavěsila šestikilový prací prášek.

Ověnčená jak vánoční stromek jsem si to štrádovala po rožhavené asfaltové cestě. Blížila jsem se k přechodu a jelikož jsem samozřejmě nechtěla kolem jedoucí auta zpomalovat lehce jsem přidala do kroku. A co se nestalo? Vysoce nekvalitní igelitový obal od toaletních papírů to nezvládnul a celé balení se mi rozkutálelo na silnici… Smečka důchodců čekající na autobus, kterým jsem já jakožto emancipovaná žena odmítla jet (protože to mám přece „jenom“ jednu zastávku domů) si začali štěbetat mezi sebou a ukazovat prstem na mě, jakožto na hlavní aktérku tragikomického představení. Pán zpoza volantu v autě na mě nevěřícně hleděl a milostivě čekal než si posbírám své hyper-maximózní balení toaletních rolí…

Ufuněná, zpocená a bezešpetky elegance jsem doklopýtala do svého bytu. Naštěstí není na světě problém, který by nevyřešil cheesecake, takže jsem si místo oběda uvařila kafe ukrojila kus toho domácího, který jsem si včera pekla a nyní si jej odkrajuji (nebo spíše bagruji) polévkovou lžící. Během toho, co do mě se vší tou vervou padá, vám píšu tyhle řádky. Jsem unavená… Unavená z toho jak k sobě poslední dobou vůbec, ale vůbec nejsem upřímná. Ženy přetvrářka na venek se sice mnohdy vyplácí a tak nějak i patří k naší sebeobraně, ale lhát samy sobě, to bychom vážně neměly. Před pár týdny jsem byla tak plná energie a pozitivní nálady a dneska? Nebýt zvýšené glykémie způsobené dorty a čokoládou se sotva usměju. Jsem otrávená jak malajský šíp a negativistická jak Klausův projev ohledně globálního oteplování.

Tenhle článek totiž smolím již poslední tři týdny. Celý den mi různé myšlenky běhají hlavou a říkám si „hmm to je ono, o to se chci podělit“, ale jakmile sednu za psací stroj mám totální okno, nebo hůř cenzuruju samu sebe. Takže o co vlastně jde? Ne nadarmo se říká, že má člověk ovládnout svou mysl, jinak ovládne ona jeho. A to přesně se děje poslední dobou mě. Ze začátku jsem řešila maličký problém, který svým významem absolutně neodpovídá míře mojí nasranosti a netečnosti k okolnímu světu. Omlouvám se za můj slovník, ale takhle to podle mě v reálném životě chodí. Prostě jednoho dne přijde do vašeho života takový malý Bezvýznamný Problémek, ten krmen naší energií, časem, pozorností a hlavně strachem „vyspěje“ v Problemus Maximus, který vám okamžitě začne kecat do všech sfér vašeho života a vlastně vám namluví, že je všechno ve vašem životě úplně blbě. Džíny, které vám včera slušely a byly nejoblíbenější z celého šatníku na sobě dneska nemůžete snést, drby se kterými jste se vyrovnala před staletími najednou opět ovlivňují, co si o sobě myslíte a přestože jsme byly samy skálopevně přesvědčeny o své duševní vyrovnanosti, lítáme nyní na náladometru jak ping-pongový míček, ze strany na stranu.

Pozorností se daná věc zhmotňuje, roste a přibývá na síle zatímco nám to sílu ubírá. Proto se říká, že nám problém přerostl přes hlavu. Člověk pak těžko získává nadhled když je celou tou situací úplně pohlcen. Ve finále pak už bojujeme jenom samy se sebou ženy a to je celkem patová situace. Víte proč? Dám vám příklad. Můj Problémus Maximus zní – štvou mě lidi, jejich bezpáteřnost a schopnost přelézat barikády ze strany na stranu podle toho, kde je zrovna tráva zelenější. Štvou mě „přátelé“, o které díky tomu přicházím, protože dříve nebo později se s nimi rozloučím, jelikož životní filozofie kam vítr, tam plášť mě zrovna dvakrát nebere. Patová situace ale nastala ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je vlastně neztrácím kvůli tomu jací jsou oni, ale díky tomu jaká jsem .

A kdo je tedy vítěz, z těch dvou částí, které se vě mě poslední týdny hašteří a dohadují se jestli je lepší sem tam zavřít oko a mít kupu „přátel“ nebo věřit svým hodnotám a zásadám ovšem ale i za tu cenu, že třeba tím životem budu kráčet s menším počtem lidí za zády. Po tisícípáté ve svém životě volím to druhé a do žil se mi vlévá opojná chuť míru v mé duši (který vydrží do doby než zaklepe na dveře další Bezvýznamný Problémek). Nejsem totiž blbuvzdorná a je jedno jestli se to týká věcí nebo lidí. Dokáže mě vymotat bezpáteřní chování, nedostatek spravedlnosti ve společnosti i osm kutálejících se rolí toaletního papíru na příjezdové cestě ke Kauflandu. Pravdou je, že tohle všechno ke mě prostě patří a ať člověk dojde při vnitřní analýze k čemukoli, měl by se umět poplácat po zádech a říct si no a co a zaměřit svou mysl na něco pozitivního, co doopravdy chceme aby rostlo.
Dopila jsem šálek kávy a i jsem během toho stihla uvařit pomodoro těstoviny se sojovým masem. Dneska, potažmo poslední dobou, mi to celkem trvalo se vyžvejknout, ale povedlo se. Stálo to „jenom“ pár pesimistických odpolední plných neschopnosti být sama se sebou (páč kdo ty kecy chce sám od sebe furt poslouchat, že jo) Ruce mi voní bazalkou, venku konečně prší, a po dlouhé době cítím deštěm ovoněnou trávu. Asi by to chtělo nějaké filozofické moudro na závěr, že ano? Takže nelžeme samy sobě a občas se pohádejme samy se sebou, ať se taky vyčistí vzduch… přeci jenom ten, který se line po bouřce je ze všech nejlepší.

6 Komentáře

  1. 07/10/2017 / 21:24

    Nechci, aby to vypadalo jako „komentář, který napíši jednou větou a považuji to za přímou pozvánku na můj blog“, ale článek je super! 🙂 Píšeš strašně čtivě, proto jsem si Tvůj blog oblíbila! 🙂 Lidi kolem mě také řídnou, také asi nejspíš kvůli mě a někdy mě to i zamrzí, ale na druhou stranu, taková jsem a kdo to chápe, ten zůstane! 🙂
    Sama mám v hlavě velký chaos, jsem velmi kritická jak k sobě, tak k okolnímu světu a tolik bych toho chtěla říct a vlastně i říkám, že na internetový „papír“ to nejsme schopna sepsat! 🙁 Snad se k tou časem dopracuji! 🙂

    • Ema
      Autor
      07/12/2017 / 21:00

      Děkuji za upřímný komentář a děkuji i za chválu. Myslím, že ta správná slova přijdou časem. Blog mě naučil dobře věci pojmenovat a definovat to, co mě vlastně tíž/dělá radost/činí šťastnou. Přeju Ti mnoho úspěchů a myslím si, že jsi šikovná a blog máš velmi profesionálně udělaný, to zase chybí mě. Fotky tak hezké nemám a tak nějak cítím, že možná mám kvalitní text, ale vizuální forma právě v podobě fotek mi ubírá na celkové kvalitě. Vy, holky, které máte jiné blogy a máte je tak hezky vedené, jste pro mě velkou inspirací a těší mě vás sledovat 🙂 Jen tak dál 🙂

  2. Petííí
    07/13/2017 / 17:25

    Ahoj Veru. Moc jsem si oblíbila Tvé články a to až tak, že jsi mě inspirovala k tomu, že jsem ze sebe také něco vyplodila… 🙂 Každopádně, díky tomuto článku a komentáři jsem přišla na to, že nejsem jediná, kdo se trápí myšlenkami sama nad sebou.. ale nikdo nejsme perfektní a pouze Ti, co nás berou takové, jaké jsme, tak přesně těmito lidmi bychom měly my ženy být obklopeny. A úplně jsem se našla v té větě, a bohužel s ní musím souhlasit, že má mysl mě ovládá celou a ze začátku mini problém se nabalil natolik, že jsem jím pohlcena komplet… a nedokážu se od toho oprostit… dokonce jsem se sama nachytala, jak nad tím problémem chci uvažovat, takže si tím vědomě ubližuji a trápím se… zní to bláznivě, ale je to tak… kolikrát nemyslím na nic jiného a mám strach ze sebe sama, že to nikdy neskončí…
    Mrzí mě, že vám to s Donem nevyšlo a že jsme spolu nestačily dát ani kávec, ale jsi šikovná, mladá žena, která se nikde neztratí… 😉
    Jen tak dál a spousty úspěšných blogů. :-*

    • Ema
      Autor
      07/13/2017 / 20:43

      Děkuji moc za krásný komentář Peííí 🙂 a když budeš chtít tak kafčo spolu můžeme dát kdykoliv. To téma je celkem silné – co se týče našich myšlenek a možná natočím i nějaké video na YouTube, které se ho bude týkat nebo na něj rozvedu řádky v dalším článku. Mysl je zrádná věc a často dokáže člověka ovládnout. Věřím ale, že jsi natolik silná, že dokážeš být královnou svých myšlenek a že časem je dokážeš i ovládat. Držím ti palce v dalším životě a přeji Ti mnoho úspěchů 🙂

  3. 07/14/2017 / 21:29

    Mooooc moc moc hezky napsaný článek. Myslim si, že nás, kdo to budeme cítit stejně je pěkně velká banda. Já říkám věci narovinu, když mě někoho chování štve, řeknu to, co se ale týká lidí kolem mě, tak jen pokud mi na tom člověku záleží. Pokud mě ale člověk zklamává stále dokola, můj vztah k němu pomalu ochladne a jsem taková, že potom už mě nějaká ta hloupost, kterou udělá nerozčílí. Možná vnitřně ano, zamrzí mě to, ale už mu nevynadám, nesdělím svůj názor, přejdu to. Vlastně bych řekla, že svou přímočarostí dávám najevou svou lásku k člověku a ti, kteří mě doopravdy znají, to ví. V poslední době jsem poznala nové přátele a stále více si uvědomuji, jak je důležité mít OPRAVDOVÉ PŘÁTELÉ a dobré lidi kolem sebe. Ne se spokojit jen tak s někým. Tady nejde o kvantitu, ale o kvalitu. A ti potom s jakýmkoliv problémkem pomůžou.

    • Ema
      Autor
      07/15/2017 / 10:47

      Krásně napsáno a naprosto slouhlasím 🙂 Děkuji za komentář. Co se týče lidí, také dávám přednost kvalitě před kvantitou a není to vždy jednoduché. Ale přeci jenom naše okolí hodně ovlivňuje jací jsme a je dobré mít kolem sebe kvalitní zázemí, co se týče lidí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *