Vinohradský sen

Tak tu oficiálně máme podzim. Kromě barevného listí nás začíná mordovat londýnské počasí a mě momentálně i zmutovaný virus chřipky, jehož číslo snad ani neodpovídá tabulkám WHO. A tak abych si zkrátila dlouhou chvíli (jelikož mě má zběsilá hyperaktivita ani v nemoci neopouští) budu vám teď chvíli vyprávět o místě, které se mi doslova vrylo pod kůži.
Vždycky jsem si myslela, že Vinohrady nesou název podle sadů s vinnou révou, která se zde pěstovala. Ženy, tak ono je to nakonec díky tomu, že se na tomhle místě za večer vypije tolik lahví vína, že se z nich pak do slova dají stavět hrady 🙂 Soudím podle osobní zkušenosti.
Aby bylo jasno. Bydlela jsem už na nejrůznějších místech a spoustu dalších a mnohdy kurióznějších jsem navštívila coby putující chůva. Hlídala jsem děti v mezonetových bytech kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad i v domech pro velvyslance. Nebo také ve čtyřpatrové vile na okraji Prahy, kde mě v noci vyděsil kocour sedící na okenním parapetu, který vydával naprosto hrozivé zvuky (ne opravdu to nebylo mňoukání).
Naklizené domácnosti, příbory po babičce ze stříbra, křišťálové lustry, i výhled do zahrad. Všechna ta místa měla něco do sebe. Ale jedno měla společné. Byla naprosto bez duše. Všechno hezké, co v těch prostorách bylo, bylo pouze ze hmoty. A i když tam často pobíhaly děti, uspěchaní rodiče nebo již zmíněný pošahaný kocour nebyl tam jediný patrný náznak skutečného domova.
Zato místo, ve kterém posledních pár týdnů trávím víc času než je asi zdrávo, a to doslova jelikož tam nefunguje plynový kotel a z toho mám teď tu chřipku, má úplně jinou atmosféru.
Můj táta vždycky říkal, že na Vinohradech žila od nepaměti pražská smetánka. Jsou tam byty s vysokými stropy. Kroky jsou díky vrzajícím parketám slyšet ještě dlouho po tom, co jste odešli. Jedním oknem máte výhled do Riegerových sadů a druhým do jednoho z vinohradských vnitrobloků. A ten pohled, který si často u snídaně vychutnávám, mě prostě nepřestává bavit.

Jo, to jsme ještě mohli mít okna otevřená dokořán 🙂

To ale není to hlavní, co mě vždycky dostane. Víte Kávařky, když je chvíle příjemná a my nevíme co s načatým večerem, poohlédneme se vždycky po lahvince (nebo dvou či třech) vínka, zasedneme v kuchyni k dřevěnému stolu, pouštíme retro hity z YouTube, hrajeme na kytaru a povídáme dokud jsme schopni mluvit 🙂

Takhle naše večery začínají…

Je mi jasné, že se teď ptáte „A kdo, že v tom bytě teda bydlí?“. No bydlí tam šílená želva Agáta, Honey a jeho kámoš Funny. Jinak ho prostě nazvat fakt nemůžu. Je s ním totiž neskutečná prdel. Omlouvám se za to slovo, ale tenhle blog je pro dospělé a bez cenzury, tak doufám, že jsem nikoho nepohoršila 🙂

Lehce nasupená Agátice při noční výměně vody v akvárku.

Ty chvíle jsou naprosto nepopsatelné, kouzelné a rezonují s každým kouskem mojí duše. Jinak to prostě vystihnout nedokážu. Víte ženy, já se celkově lidem spíše vyhýbám a přátele si dělat neumím. Ale za tohle místo i lidi, které jsem v něm poznala jsem nesmírně vděčná. A vždycky už na ty časy budu vzpomínat jako na jedny z těch nejlepších.

…a takhle nějak ty naše „seance“ končí 🙂

No a co se týče mého vlastního bydlení, to se nezadržitelně staví. A svůj nový coffee room si dám tak trochu pod stromeček. V souvislosti s tím jsem objevila super interiérovou inspiraci a jen vám ženy prozradím, že se nejedná ani o Ikeu ani o Pinterest. Víc už vám neřeknu, ale rozhodně se o tom dočtete v dalším článku.
Do té doby zvyšte příjem vitaminu C (Coffee), hoďte si kolem krku pořádnou šálu (ne-li radši koberec) a važte si svých přátel. Protože jsou s nimi těžké chvíle lehčí, a krásné okamžiky ještě lepší.

Ema, která si žije svůj Vinohradský sen
PS: Ten byt stejně jednou koupím 🙂

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *