Archiv pro štítek: ze života

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Dovolenkaření

 Polovina července už nám uběhla a moje léto není zdaleka tak akční jako to loňské. Aktivní výletování jsem prakticky pověsila na hřebík a vyměnila jsem ho za válení se na gauči a sledování serošů. Konečně jsem si po celoročním shonu dovolila pár dní jenom tak „promrhat“ vegetěním, nicméně i tak nebylo o vzrůšo nouze 🙂
Začnu tím jak jsem poslední den ve starém zaměstnání zjistila svůj budoucí plat v zaměstnání novém. A i když jsem čekala, že částka nebude dosahovat finančních výšin, konečný plat mě naprosto odrovnal. Pár dní jsem přemítala nad tím, co budu dělat dál. Na novou práci jsem se těšila a nechtělo se mi té vidiny jen tak vzdát.
Nakonec jsem si ale řekla, že když už mám v životě udělat změnu, tak pořádnou. Moje pracovní vize se tedy otřásly v základech a rozhodla jsem se pro úplnou změnu oboru. Tak nějak jsem se momentálně shlédla v úspěšné a finančně nezávislé asistentce ve velké korporátní firmě.
Ano ženy, prostě film Ďábel nosí Pradu se mi natolik vryl do paměti, že se mi při pohledu na vysokou prosklenou budovu na Brumlovce vybavily leské broskvové lodičky na podpadku, sáčko, rudá rtěnka, úzké skinny džíny a výrazné doplňky. A vidina vyššího příjmu a firemních bonusů mě prostě natolik oslovila, že nyní jsem už prošla druhým kolem výběrového řízení na mou nově vysněnou práci.

Jinak život v Javorovce plyne dál a poslední dobou je tam poněkud rušno. Minulé pondělí si tak s Honeym v klidu spíme, když v tom se kolem šesté ráno ozve z chodby rána, jako by padaly skříně. V zápětí jsme uslyšely mužský hlas, který řval něco jako „na zem“ a mě jen napadlo, proč sousedé s tím stěhováním nepočkali třeba až do osmi. Teprve po shlédnutí facebookové stránky o pár hodin později, kterou se sousedy sdílíme jsme se dozvěděli o policejním zátahu jenž se uskutečnil ve vedlejším bytě. Naši ukrajinští sousedé se totiž rozhodli ve své garsonce obchodovat se zbraněmi. Takže o zajímavé lidi v našem baráku opravdu není nouze 🙂
Abych zase úplně nekecala s tím cestováním, na pár výletech jsem přeci jenom byla. První víkend v červenci jsem trávila v obležení žen na chatě v Mirošovicích, kde se konalo tradičí tlachání, konzumace vína a nejeden penis nezůstal nepomluven 🙂
Se svými kamarádkami jsem poslední dobou netrávila moc času, jelikož nebyl čas a někdy bohužel ani nálada. Pod tíhou stresu a náročné práce i studia se mi totiž málokdy chtělo vystrčit čumák z bytu. A tak byla pro mě byla tahle seance příjemnou změnou. Společně jsme pak ještě absolvovali Francouzský trh na Kampě, kde jsem trošku zavzpomínala na loňský výlet do Paříže. Nakonec jsme se stejně přesunuli do českého podniku a místo francouzského vína jsme si dali Vinohradskou jedenáctku, Lambrusco, nakládaný hermelín a květákovku.

Moje zabalené Bábovky 🙂

Také jsem po delší době znovu obnovila svoje staré dobré toulky Prahou. Během té poslední jsem navštívila legendární knihkupectví Fisher, které se bohužel má rušit a na jeho místo má nastoupit další z mnoha pražských kaváren. A přestože jsem skalní fanoušek kávy, přijde mi to poněkud barbarské zničit tuto prodejnu s knihami, jenž má tradici již od čtyřicátých let dvacátého století jenom pro další komerční podnik.
Nicméně zpět k tématu. Svá přátelství se snažím znovu obnovit a spolu s nimi i svou vůli do života. A díky letnímu počasí mi to jde přeci jen lépe. I když jsem si během toho přátelení uhnala spálený zadek a odrovnala dvoje sandále 🙂
No ženy, držte mi palce s mojí další novou prací, užívejte letních dní a prožijte tolik lásky, kolik je jenom možné.

Kávička s Barunkou ze Sweet World by Barush. Poked by vás zajímala recenze na Cacao, tak koukněte na Zomato.
 Ema

Změna základ života

 Uzobávám z dlaně rajčátka právě sesbíraná z mojí zahrádky a během toho se s vámi podělím o zážitky z uplynulých dní, které mě popostrčily zase o kousek dál v mém životě. A i když jsem s některými těmi změnami úplně nepočítala, nakonec jsem vděčná, že se skutečně dějí.

edím na gauči v totálním gastro-útlumu z nálože kuskusu jenž mimochodem konzumuji již třetí den. Nevím jak vy ženy, ale co se týče mého odhadu rýže, brambor či dalších příloh, jsem na tom asi tak jako s odhadem rychlosti s níž vjíždím do zatáček. To znamená ne příliš valně 🙂

Víte, jsem takový věčný kecal a polemik, co se změn týče. Ve skutečnosti změny nesnáším. Nemám ráda tu nejistotu, kdy nevíte, co vás za rohem čeká. A to ať už se to týká vztahů, práce nebo dokonce i toho, když jdu poprvé na večerní kurz pilates. Prostě jak je pro mě něco nové a neohmatané, tak mě to děsí. Proto velmi ráda používám kouzelné slovíčko jednouJednou chci bydlet někde jinde než v Praze, jednou si udělám turné po evropských muzeích a jednou budu mít tak dobrou práci, která mě bude vnitřně i finančně uspokojovat, že nejeden sen nezůstane neuskutečněn…

No a tak jsem si o tom tak snila a přemítala a nadávala na to co mám, místo toho abych šla skutečně za tím co chci, až jsem se jednoho krásného rána rozhodla, že tu změnu prostě udělám. A tak jsem rozeslala životopisy snad po všech čertech i daleko dál 🙂 a čekala na odpověď, která dost dlouho nepřicházela.

Mezi těmi všemi pozicemi byla jedna, o kterou jsem stála přeci jen víc. A i když faktem je, že dělat back office na bankovní centrále pro mě nebyla zrovna životní touha, ale postupem času kdy jsem procházela různými koly výběrových řízení, se mi přeci jen to prostředí začínalo zamlouvat.

Úžasné na těch změnách je, že když začínáte svůj pohled zaostřovat na jiný obzor, zpočátku možná vaše pozornost a touha se do těch končin vydat není tak silná. Ale když se zájmem nepolevíte a dovolíte té slabé jiskře ve vás, aby zahořela pro nový cíl, je z toho najednou to nejdůležitější a hlavní, co vás zajímá. Starý obzor za vámi mizí rychlostí blesku, a i když má člověk občas nutkání se ohlédnou zpět a ve většině případech to i udělá, je dobré si v tuhle chvíli uvědomit Barnyho slavné moudro, že nový je vždycky lepší 🙂

Tak to bylo asi vše z mojí strany na konto filozofických a motivačních frází a teď trochu z jiného soudku. Nevím do jaké míry ženy znáte Jizerské hory, ale třeba pro mě jsou vcelku neprobádanou oblastí. A tak jsem oslovila svou kamarádku Barunku, aby mě vytáhla na celodenní výlet do těchto smaragdově zelených končin.

Pohled z věže na Královce. Za ten pohled si vážně stojí vyšlápnout ten prudký kopeček a zaplatit třicet kaček v místním stánku 🙂
A tady již výše zmíněná věž.

Nakonec z toho byl naprosto krásný, téměř jedenácti kilometrový výšlap z Bedřichova na Novou louku a následně na Královku. Během toho samožřejmě padl i standartně vyvážený oběd :-)… Přeci jen nejsme žádné městské frndy, co si sbalí na cestu bio, raw, glutenfree, vegan salátek!

Barunka zvolila svíčkovou, já špenát s česnekem a hovězím. Doma jsem česnek téměř přestala používat, jelikož ani zde můj odhad není zrovna dobrý, takže to někdy při vaření vypadá, že očekávám příchod minimálně dvaceti upírů 🙂

Po výletě jsme se ještě na chvilku zastavily v nákupním centru a pořídily si něco málo z místních slev. Nikdy mě tyhle ryze babské chvilky nepřestanou bavit. Nejenom, že během nich proberete všechno možné i nemožné, zároveň tím ale roste hodnota přátelství. A i když nemám zrovna příliš mnoho kamarádek, jsem vděčná za těch pár skutečných, které mám a se kterými jsou dny krásnější a takříkajíc doopravdy prožité.

Letos se na žádnou dovolenou do ciziny nechystám. O to větší pro mě bylo překvapení, když mě můj Honey jedno odpoledne během vyjížďky na motorce vyvezl za hranice a překvapil mě motýlí farmou v Jonsdorfu. To vám ženy byla tak úchvatná podívaná, že se to jen těžko dá popsat slovy, to se musí doopravdy zažít. Jedna barva střídá druhou a velikost některých motýlů vám doslova vyrazí dech.

 A tak jsem se do té ciziny letos v létě přece jenom podívala, i když asi jenom na hodinu 🙂 Někdy pro vás ten druhý nemusí udělat nějakou závratně velkou věc. Někdy prostě jen stačí drobnost, kterou vám ukáže, že na vás myslí. Ať už je to váš drahý, kamarádka, která bydlí od vás celkem daleko, ale pokaždé když má cestu kolem, ozve se vám, nebo krásně strávené odpoledne u domácích palačinek a kávy s vaší dlouholetou známou, se kterou jste se nějaký ten pátek neviděli. Takové drobnosti je třeba si hýčkat a vážit si jich. Obzvlášť v dnešní době, kdy se svět spíše rozděluje než aby se stmelil.

Užívejte i nadále léta Kávařky, vytáhněte svou kámošku na výlet nebo na dortík a žijte svoje sny. Protože tuhle práci za vás nikdy nikdo neudělá 🙂

Co by to bylo za článek bez selfíčka, že jo 🙂 Tentokrát s Barunkou.

Vaše Emča, která srdečně děkuje všem svým čtenářkám a čtenářům 🙂

 

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča

Nesnesitelná lehkost snění

Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Do Hradce Králové jsem se vydala s Honeym na jeho dlouho očekávanou promoci, jenž měla zakončit jeho inženýrské studium. Hned po příchodu se on odebral směr aula, kde spolu s ostatními připravovali nácvik nástupu během předávání diplomu a já se rozhlížela po sterilně čistém prostředí fakulty.

Pohled na hradeckou fakultu informatiky a managmentu.

V porovnání s karlovkou zde bylo všechno moderní, vykachličkované a až po strop plné moderního vybavení. Naproti tomu moje fakulta dýchá spíše historií, jelikož budova sloužila dříve jako ubytovna pro mnichy z kostelíku, který stojí hned vedle . O moderních přístrojích nemůže býti u nás moc řeč, naproti tomu však máme ve třetím patře na katedře biologie vycpaná zvířata, embryo prasátka v láhvi či akvárko, které se nachází přímo v okně.
A právě při procházení útrobami univerzitní fakulty v Hradci mě osvítila múza a začala jsem netrpělivě vyťukávat do telefonu první řádky nového článku. Samozřejmě jsem si k tomu musela trošku udělat atmosféru, a tak jsem se začala poohlížet po nejbližším automatu na kafe. A co jsem neobjevila… Přímo pod schody stál stánek s kávou. No, nebyl to úplně stánek ale Kafékára. Takhle originální místo pro vaření kávy jsem už dlouho neviděla. Popadla jsem tedy šálek s cappuccinem a plně se odevzdala psaní.

  Kam se poděly moje sny o tom být uznávanou profesorkou na gymnáziu a pak na univerzitě. Kde je moje touha psát články pro časopisy a odborné publikace nebo noviny. Moje plány na cestování, pracovní ambice a sny o celoživotním romantickém příběhu… všechno to někam zmizelo za oponu s názvem starosti. Víte ženy, věděla jsem, že mě čeká náročné období. Přeci jenom zařizování hypotéky, koupě bytu, stěhování, zimní i letní semestr, náročná práce a vztah a na závěr výpověď, tohle všechno člověka zatíží dost na to, aby rychle zapomněl na své sny a plány. A i když jsem s tou náročností počítala, nečekala jsem, že během následujícího půl roku budu minimálně jednou týdně řešit tolik reklamací nebo stížnosti v sousedství.
No Kávařky, někdy vás ten život prostě semele rychlostí tsunami, ale jednoho dne se ta bouře uklidní a vy znovu vidíte pevný bod. Tak rychle jako jsem z práce odešla jsem našla novou, a tak se z velké sídlištní základní školy stahuji na malou obecnou školu v Dolních Měcholupech 🙂 Počítám každý další pracovní den, jenž mě dělí od zasloužené dovolené a v srdci se vracím ke svým nejniternějším touhám a snům.
A tak jsem se rozhodla ženy, že v červenci obepíšu pár českých časopisů a novin a nabídnu jim spolupráci. Ráda bych si totiž, co se týče psaní rozšířila obzory a svou pedagogickou dráhu možná jednou vyměním za psací stroj tak, jako to udělala kdysi Rowlingová.
Hodlám si užít léto plnými doušky, posedět s přáteli, které jsem neviděla měsíce, konečně vyšperkovat zahrádku a jít běhat víckrát než jednou za čtrnáct dní. Tak mi ženy držte palce, protože po mnoha úmorných měsících začínám znovu žít 🙂

S láskou Ema

Fichtláci!

Bylo nebylo, za devíti kopci od Liberce se v údolí rozprostírá malá vesnička s názvem Všelibice. Kdysi dávno pár moudrých hlav rozhodlo o tom, že na tomto posvátném místě se každý rok bude konat sraz fichtlů. A netrvalo tomu dlouho a nastal patnáctý ročník, na kterém jsem nechyběla ani já 🙂 Pohodlně se usaďte ženy, naražte přilbice a vraťte se se mnou o dva dny zpět na jeden z nejlegendárnějších zážitků v mém životě.

Je vám nejspíš jasné, že účast na této zcela kuriózní události jaksi nebyla z mé hlavy. Když jsem se před rokem seznámila s Honeym a došlo na takovéto první povídání o zálibách, byla jsem poučena o tom, že jeho bezmeznou láskou jsou motorky. Lépe řečeno starší motorky typu pionýr a čézet… Buďte v klidu ženy, také jsem absolutně netušila o čem mluví 🙂 Každopádně po první společné projížďce na jeho černé máše z roku šedesát mi bylo jasné, že tuhle vášeň s ním budu s radostí sdílet. Upřímně jsem vděčná za to, že to není další páprda posedlý gaučingem a fotbalovou mánií.

Pionýři, pionýři, malované fichtly… 🙂

A tak jsme se spolu párkrát svezli a zažili nejeden zajímavý výlet v libereckých končinách. Časem samozřejmě došlo i na různé motoakce a srazy. A tohle měl být zážitek roku :-). Upřímně se mi tam ženy moc nechtělo. Byla jsem po dalším stresujícím týdnu v práci vyřízená jako žádost o dávky na finančním úřadě. Akce začínala už v pátek, ale jelikož si muži chtěli udělat pánskou jízdu dorazila jsem na místo až v sobotu ráno. Vynechám pasáž o tom, jak jsem místo pátečního večerního odpočinku a lebedění na zahradě, které jsem měla v plánu vyrazila za přáteli na Žižkovské pivobraní a juchala tam až do ranních hodin 🙂

V sobotu jsem tedy dorazila na místo a připadala jsem si jako totální outsider… Byla jsem tam jako jedna z mála žen, ještě ke všemu blondýna a (nedej bože) z Prahy 🙂 Spanilá jízda na sebe však nenechala dlouho čekat, a tak jsem pouze pozdravila pár známých Fichtláků a vyrazili jsme směr Český dub.

Řeknu vám ženy, že tolik motorek jsem opravdu pohromadě ještě neviděla… Ale co víc, ta vášeň kterou k těmto mašinám všichni cítili se nesla vzduchem a mísila se dýmem vycházejících z výfuku v šedý oblak plný nadšení. Cestou nás míjeli jezdci snad všech věkových kategorií od šestnáctiletého chlapce, který s sebou vezl svou o pár měsíců mladší dívku, přes čtyřicetiletou ženu v lyžařské kombineze až po starce v důchodu s malou červenou lékárničkou připevněnou na zadním nosiči motorky.

Dream – mototeam 🙂

Skoro každý z účastníků měl svůj motorkářský outfit dokonale promyšlen. Někdo se hlásil k příslužnosti gangu tričkem, jiný podporoval svou oblíbenou značku motorek logem na džínové vestě a dokonce se našli i tací, kteří měli masky, rohy na helmách či dobové pláště z druhé světové války.

Po cestě jsme samozřejmě nevynechali klobásu s hořčicí, nealkoholického Lobkowice a pokec s ostatními Fichtláky. Bylo skvělé, jak každý měl neuvěřitelný příběh, který se vázal k jeho stroji. Většina těch nadšenců si koupila pionýra někde přes bazar a sami si ho doma dali do kupy.

Odpoledne následovalo grilování a různé soutěže ve formě překážkových drah, kam jsme se vydali fandit. No a nakonec jsem se do jízdy zapojila i já ženy a osedlala jsem prakticky každý druh stroje, který jsem viděla. Řídila jsem podruhé v životě pionýra, se kterým mi to mimochodem jde líp jak s autem :-). Pak jsem si osedlala babetu, místní chlapci mě svezli v dněpru a dokonce jsem se posadila za volant trabanta… No prostě, kde byla příležitost něco zkusit, šla jsem do toho po hlavě.

Zdolávání nezkrotné lávky… A ne, nejsem to já 🙂

Byl to naprosto vyčerpávající víkend, plný rychlých startů a prudkých dojezdů, došlo samozřejmě i na nějaký ten karambol a modřiny. O to víc jsem ale odhodlaná se dalšího ročníku zúčastnit na své vlastní mašině, kterou si do té doby rozhodně pořídím 🙂

Emča

Smysl života

„Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít“.Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Víte ženy, myslím si že každý asi někdy zažil vztahovou krizi. Osobně mám tedy poslední dobou úplně ne harmonický vztah sama se sebou. Pointou celého mého vnitřního chaosu je fakt, že vlastně vůbec nevím, co chci. Začalo to před pár měsíci, kdy mě přestala bavit a naplňovat práce, následovala partnerská krize a nyní nastal problém i v mém akademickém studiu. Prostě v jednu chvíli se vynořilo tolik překážek, že by je nejspíš ani Pepa Váňa se svým dostihákem nebyl schopen přeskákat. A tak jsem místo závodění a boje radši „slezla z koně“ a začala jsem ty překážky obcházet, plyvat na ně, kopat do nich a o některých dokonce předstírám do teď, že neexistují :-).
Najednou se někde v mém životě vytratila pozitivní nit a začala jsem ji nejspíš hledat na špatném místě. A to sice v opoře ve svém okolí. No, jak už to tak bývá nakonec si člověk stejně nejlépe pomůže sám, protože nikdo jiný tu kompetenci vlastně nemá. Přesto všechno mě ale vždycky zamrzí, když na problémy zůstanu sama, což se mi teď opět stalo.
Cítím se být poněkud vyhořelá a mám pocit, že se mi teď život převrátil do kruhu místo do cesty. Různé situace se mi neustále vracejí a opakují se. A já je podle všech indícií nejspíš řeším pořád špatně.
Pokoj v duši, který získám je vždy jen na chvíli, dokud nepřijde problém. V tu chvíli začnu hledat pomoc jinde než u sebe a tím pádem se propadám na čím dál hlubší dno. A teprve na úplný závěr téhle tragikomedie se konečně proberu a obrátím se k sobě, naleznu na týden vnitřní klid a celý proces se stále opakuje.
A já se ptám, jak dlouho mám tohle zažívat než konečně naleznu neochvějnou sebeúctu a životní rovnováhu? Protože ve chvíli, kdy už konečně mám pocit, že se znám, jsem přesvědčena o opaku.

Kdo vlastně jsem, po čem vlastně toužím a co chci doopravdy ve svém životě dělat, abych byla šťastná? Taky si ženy pokládáte tyhle otázky? Poslední dobou na ně prostě nemůžu najít odpověď. Vždy, když už totiž mám pocit, že je mám, proklouznou mi mezi prsty a nebo náhle ztratí svůj význam.
Myslím, že jsem nikdy v životě ještě nebyla tolik nespokojená, nejistá a rozhozená než jsem nyní. Bude to nejspíš proto, že jsem od kořínků vlasů až po špičky nehtů na noze naplněna strachem. A jak prohlásil moudrý Mistr Yoda „Strach je cesta k temné straně síly“. Obávám se, že i když mnoho lidí považuje Star Wars za snůšku sci-fi nesmyslů, má prostě tenhle zelený pidimužík se špičatýma ušima pravdu. Jiný mistr a můj momentální guru Osho na druhou stranu tvrdí, že odmítat svůj strach není důkaz hrdinství ale zbabělosti. Pravá statečnost tkví v tom, že člověk svůj strach naopak bezezbytku přijme.
Je nejspíš nejvyšší umění přijmout sám sebe se všemi démony a strachy, ale jak se zdá ženy nejspíš nemám na výběr. Jelikož mě cesta v kruhu již opravdu začala nudit. Vyrážím tedy nyní na pouť vstříc přijetí vlastního strachu a pokud chcete ženy, můžete ji prožít se mnou. Protože neochvějně věřím, že na jejím konci mě čeká svoboda…

S láskou Ema všem těm, kteří  hledají svůj smysl života