Archiv pro štítek: ze života

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Jarní oblíbenci

Tak prý už máme nějaký ten pátek jaro ženy. Kromě kvetoucích stromů mi ho ale pranic nepřipomíná… Jasně, chápu všechny ty motivačně založené lidi, kteří tvrdí, že vše je jen úhel pohledu. Ale nezlobte se na mě, můj pohled z okna se již několik týdnů nezměnil. Tvoří ho déšť, občasný déšť s mraky, vykouknutí sluníčka na pikosekundu, déšť, občasný déšť… jo a asi takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Abych ale nebyla jen a pouze pesimistická, rozhodla jsem se napsat vám zde pár věcí, které mě tohle jaro baví a které mám ráda. Takže si držte klobouky, jarní oblíbenci přicházejí 🙂

Jídlo

Co se týče jídla, tak celkově ho prostě miluju. Jediné, co doopravdy můj žaludek nedá, je celér, řepa a mléčný nákyp (aneb traumata ze školních jídelen). Jinak pozřu prakticky všechno. Vždy ale mám nějaký čas oblíbenou jednu věc a tu do sebe tlačím prakticky pořád. No a tohle jaro je to ovesná kaše 🙂 Je mi jasné, že pro někoho to není žádná převratná potravina a sama jsem si ji dříve vařila celkem často. Ale momentálně u mě prochází ovesná kaše takovým malým renesančním obdobím (prostě jsem ji znovu-objevila).

 

Dělám si ji prakticky každé ráno a to tím způsobem, že si večer smíchám vločky, chia semínka, karamelový protein a javorový sirup od Myproteinu s vodou a nechám tuhle hmotu přes noc uležet. Ráno dám studenou kaši z ledničky přímo do mikrovlnky a dám si na ní podle chuti, co mě zrovna napadne. Mojí neojoblíbenější kombinací je momentálně kaše s jahodami nebo s hořkou čokoládou. Jo a někdy na prasáka, tam dám obojí 🙂

Místo

No ženy, vy kdo mě sledujete na instagramu, tak jste si asi všimly, že tam přibližně ob den postuju fotku z běhu. Pokaždé je to na stejném místě, kde si dávám po pěti kilometrech pauzu. Je to výhled na Hostivařskou přehradu, kterou mám přímo pod kopcem kde bydlím.

Vymyslela jsem si takovou svoji trasu, která je na hodinku a cestou k přehradě běžím celkem z kopce, takže se svaly krásně uvolní a protáhnou. Každopádně zpátky je to pěkně do kopce, takže se před závěrem celkem zapotím, o to víc mi ale pak chutná véča doma 🙂

Je to příjemný relax, po celém dni sezení v práci, jít si zablbnout do parku. Vždy když se dívám na tu přehradu se pochválím za to, že místo toho abych lámala rekordy v pití piva za víkend, pokořuji běžecké kilometry. A je pravdou, že je te celkem znát nejen na těle, ale hlavně na duši.

Věc

Tohle je pro mě asi úplná novinka ženy, ale já jsem se ve svých skoro-třiceti letech rozhodla, že začnu nosit rtěnky. Před dvěma měsíci jsem si šla pořídit svou úplně první rtěnku a zamířila jsem na základě doporučení pražských blogerských pindulín do Sephory.

 

No a nebudu vám lhát, byla to láska na první nanesení. Jedná se o rtěnky, které stojí 290,- a aplikují se podobně jako lesk, nicméně mají matný finish. Ženy jako ty odstíny??!! A ta nesmyvatelnost??!! Jako jo jsem jako Horst Fuchs nicméně jsou fakt super a momentálně mám dvě (po výplatě samozřejmě mířím pro třetí). Nosím je teď prakticky denně a už tak nějak tvoří mou povinnou výbavu v kabelce.

Osoba

Mám vždy ráda všechny osoby se kterými jsem v kontaktu nebo se kterými se často stýkám. Ale vždy v konkrétní dobu se vídám více s jednou danou osobou. A teď na jaře je jí moje mamka… bože co já bych bez ní dělala. Je mi teď velkou oporou, co se týče studia a říkám vám ženy, že jestli tenhle ústav dokončím, tak to bude zázrak. Je to totiž jedna z nejtěžších a zároveň nejzbytečnějších věcí, jakou vůbec ve svém životě dělám. Přijde mi totiž, že poslední rok byl převratný, co se týče mého životního směru a věci, které pro mě dřív byly neskutečně důležité a měla jsem je ráda (má bývalá práce a teď i škola), jsou pro mě dneska neatraktivní, zbytečné a obtěžující. Možná, že to teď vypadá, že neumím překonávat překážky. Můžete si říkat, že přece není možný, abych během jednoho roku změnila práci, partnera a teď i chtěla skončit se školou… Ale to je prostě život a já zjišťuju, že jsem možná doposud lpěla na úplně špatných věcech, a proto mi ten život nefungoval. Protože, když se objeví ty správné věci a lidé, jde všechno jako po másle. Co tím chci říct je, že tenhle rok se mi zdá být plný překážek, a mamka mi je pomáhá zvládnout.

Barva

Jo to je jednoznačně černá. Stejně jako ovesná kaže i černá barva si u mě prošla znovuobjevením 🙂 Přijde mi že jí teď nosím celkem často, ne že by se ze mě stal Ozzy Osbourne, ale tak nějak jsem zjistila, že tahle barva je celkem stylová. Dřív mi přišla lehce depresoidní a bála jsem se jí zařadit do šatníku. Dneska jí ale více méně vyhledávám a to ať už v oblečení nebo i v doplňcích. Sice je jaro, v přírodě se to páruje, kytičky nám všude kvetou a jednorožci prdí cukrovou vatu :), ale já prostě teď objevila černou, tak ji budu nosit. Sorry jako… 🙂

Blog

Nejsem úplně každodenní čtenář blogů. Za prvé na to nemám čas a za druhé mě upřímně málokterý blog zaujme. Dneska mi přijde, že má blog každý kdo udrží tužku a moč (včetně mě) :), a o kvantitu není nouze. Ale tu kvalitu v tom najít, to je celkem oříšek. Nicméně kdo mě zná, ten moc dobře ví, že mě si lze získat jedině přes jídlo. A tak mám teď celkem dva oblíbené foodblogy. Jedním z nich je Gábi v kuchyni. Gábinku znám i osobně a je to moc milá osoba se smyslem pro humor a dobré jídlo. Peče a vaří samé zdravé dobroty a její život je plný pozitivní energie.

Podle ní jsem pekla dva úžasné cheese caky, jeden broskvový a druhý jahodový s limetkou, a musím vám říct ženy, že v obou případech to byla jedna velká radost. Takže kdo jí nesledujete, koukejte začít, protože tahle holka má opravdu velký potenciál. Druhým blogem je dnes už celkem profláknutá Nuselká kuchta. Na tuhle super ženskou jsem přišla díky mojí mamce a upřímně jsem podle ní ještě nepekla jedinou věc. Co mě ale na jejím blogu i facebooku neskutečně baví, jsou neuvěřitelné verbální fláky, které při svém vaření či pečení hlásá a někdy mám vážně pocit, že mě to roztrhne smíchy.

Motivační citát

Takže rovnou v úvodu vám řeknu, že sice vyznávám pozitivní myšlení, ale rozhodně nejsem žádný fantasmagorický srdíčkář, který vidí význam i v tom, že se mi vír způsobený točením lžičky v kávě právě točí doleva nebo doprava. Nenastavuji si postel podle Feng shui, nevěštím z čajových lístků a fakt jako nevolám věštce na Ezo TV :). Ale s Karlem jsme se shodli (jo kdo neznáte Karla, tak si o něm můžete počíst tady), že pokud bychom nějaké věštce měli volat, rozhodně by to byla Jolanda.

Kdo z vás ji zná, tak víte o čem mluvím, kdo z vás ne, tak si ji prosím najděte na YouTube. Můžu vám říct, že to je tak kvalitní matroš na zábavu, že se budete smát ještě dva dny po tom, co uvidíte poslední televizní spot s ní. Její základní doménou je schopnost dávat věty do tak absurdních slovosledů a významů, že kdyby to hodila na papír, byl by z toho podle mě komediální bestseller. My jsme si s Karlem v práci našli na internetu jednu z jejích hlášek graficky zpracovanou jako citát.

Okamžitě jsem si ho zamilovala. Důvod číslo jedna je, že si tenhle citát, dělá ze všech motivačních citátů legraci. Důvod číslo dvě je fakt, že se mu prostě nedokážu přestat smát a důvod číslo tři je, že mám pocit, že „hodně budu někde“ asi hodně brzo :)… vlastně mi přijde, že „hodně někde“ jsem pořád.

Závěrem bych chtěla říct, že tohle jaro je pro mě tak trochu hořkosladké. Na jednu stranu jsem velmi šťastná a spokojená za život i za lásku, která kolem mě teď proudí. Na druhou stranu mě mrzí, že se nemůžu plně věnovat životu tak, jak bych chtěla… Poslední dobou zjišťuji, že to nejdůležitější a nejcenější co v životě máme je čas. A záleží jen na nás do koho nebo do čeho ho investujeme. Šetřme jej a neplýtvejme ho na zbytečnosti a malichernosti, které nás užírají a dávejme ho jen tam, kde nám přináší radost a štěstí… jinak „hodně budeme někde“ 🙂

Ema

Každý by měl mít svého Karla

Vařím si krevety na thajský způsob. Koupila jsem je za pár kaček na akci v Albertu. Upozornil mě na ně Karel, to je můj kolega z práce a poslední tobou je to takové mé malé světlo na konci tunelu plného depresoidní temnoty. S Karlem nás pojí zejména náš smysl pro humor. Tuhle přišel do práce a říká „Koukni z okna, vidíš to píčísí?“ Ano ženy, je to slovní novotvar, který má poukázat na to, že je venku počasí na …. Ono vlastně je podle Karla každý ten tak trochu píčiší, páč když je krásně a my jsme v práci, stěžuje si na to, že by byl nejraději venku. Když je hnusně, cítí se pro změnu být moc unavený na to, aby pracoval. Takže hodiny kouká do svého monitoru a na otázku „Co děláš Karle?“ vám odpoví „Hele pusitl jsem se do jarního úklidu… Teda jako vyčistil jsem si plochu s ikonama a možná spustím defragmentaci disku“ 🙂

Však jo Karle, hlavně se v práci nepředřít, to je základ. Nedávno seděl Karel opět před svou zářicí obrazovkou monitoru. Znenadání se otočil a řekl „Hele, už jsi si pouštěla někdy filmy z ČSFD od zadu?“ Vůbec jsem nechápala, co tím jako myslí. „No jakože si nepouštíš ty nejvíc posh boží filmy, ale ty největší béčkárny… co béčkárny asi zetkárny“ 🙂 Myslela jsem si, že taková statistika filmů přece na ČSFD nemůže být. A představte si ženy, že ona tam fakt je. Takže jsme si celé odpoledne pouštěli trailery třeba na Sharknádo (což je film o žralocích, kteří padají z nebe ve vzdušném tornádů) – mimochodem, tenhle film má asi tři díly??!! A mám i pocit, že ve druhém díle hraje David Hassellhoff… Upřímně jenom u traileru jsem umírala smíchy a to jsem viděla pravděpodobně jen zlomek filmu (i když i ten už tak nějak shrnul hlavní podstatu). Takže jsem si před pár týdny udělala moc fajn večer s lahví vína a tím nejhorším, co světová filmová kinematografie může nabídnout a můžu vám říct, že větší absurditu a bizárd, byste hledali jinde stěží.

Jednou jsem takhle přišla do práce a říkám Karlovi, že jsem se také stala čestným členem „Můj ex mě nezdraví“ klubu. Karel se hluboce zamyslel, zdvihl obočí a povídá „A copak ti kočičko má ten šulín říct? Ahoj jsem pablb, co se neumí chovat? Šmarjá ženská vzpamatuj se!“ 🙂 Jo měl zase pravdu můj Karel… Víte ženy, krátce po rozchodu jsem vážně těžce prozřela, co se týče toho, s kým jsem to vlastně žila a byla. Na delší čas jsem se hodně uzavřela do sebe. Nechtělo se mi nic, ani psát. Cítila jsem se asi nejhloupěji za celý svůj život. Takový to ženy je pocit, když vám váš ex pošle v pracovní době fotku svojí nový holky, jen aby vám ukázal, že už má „náhradu“… Nutno podoknout, že to nebyl ani týden od rozchodu. Jediný, kdo mě v té době dokázal rozesmát, byl Karel a jeho vtipy o pořební službě, ufonech a jediovských ponytailech – To je takový ten polodrdol, co nosí hipsteři na hlavě, hrozně mu to připomíná účes Jediů 🙂

S Karlem máme jedno velké společné téma. A tím jsou závěrečné státnice, které nás oba za měsíc čekají. On nadává na zemědělku, já na karlovku a tak nějak se tím žehráním vzájemně podporujeme. Shodli jsme se na tom, že během zkouškového je člověk sám sobě tak trochu gestapákem, páč už se ke konci ani moc často nepouští na záchod a jídlo dostává jen jednou, maximálně dvakrát denně. Karel to povýšil na takovu úroveň, že už si sype vločky přímo do pusy, ty si pak v puse zalije dvěma loky mlíka a nakonec si tam hodí kostku cukru 🙂 V tomhle se celkem lišíme, páč vy kdo mě teď sledujete na insta-stories víte, že jsem najela na racionální a zdravou stravu a na pravidelné běžecké tréninky. A snažím se to dodržovat i během těhle dní plných píčisí, Sharknád a zkoušek.

No nemyslete si ženy, že by náš společný smích s Karlem, který občas v práci přehlušuje to temné ticho, nebyl po zásluze potrestán. Ne, že bychom úplně dostali zákaz, ale byli jsme za své přílišné veselí dostatečně pokáráni. Karel tedy druhý den po verbálním výprasku od šéfa přišel do práce a říká „Tak víš co? Tak tu přibijeme hřebíkem za ocas mrtvé kotě, ať tu máme něco smutnýho a na to se budem koukat abychom se nesmáli“ 🙂 Takže výsledek je asi takový, že stejně furt smějeme, já začínám postrádat smysl toho, proč se vlastně do práce ličím, protože jsem neustále rozmazaná od těch slz smíchu.

Karel je můj kolega z práce, můj dobrý kamarád. Posíláme si samolepky na messengeru se symbolikou Hunger Games. Jsme se totiž v práci shodli, že jsme tak trochu Síla vzdoru 🙂 Nebo teda jsme jí do chvíle, než se Karel pokusí napodobit zvuk reprodrozda. On totiž neumí pískat, takže to zní asi podobně, jako můj odtah z digestoře, ale i to pobaví. Karel stejně jako já miluje vietnamskou kuchyni a jsme domluveni, že po státnicích se nacpeme v Pho Vientam a zamíříme do Bar Buckowski, kde se totálně zlejem… Prostě každý by měl mít svého Karla. A co vy? Máte ho taky? 🙂

Ema, která už chce mít ty státnice za sebou 🙂

Kočka nebo Anglie

 Ženy, život se mi otočil vzhůru nohama. Sice jsem si dala do tohoto roku nějaká ta předsevzetí týkající se změn, nicméně jsem nečekala, že se stanou tak rychle. Abych byla konkrétní, jsem zase single… Ano je to tak, můj rok a půl dlouhý (nebo spíš krátký) vztah s Honeym se rozpadl. Vím, že jste to nejspíš nečekali (upřímně i pro mě to byl trochu šok), ale na druhou stranu, jak řekla jedna moje moudrá kamarádka – „je to znamení, že to tak nemělo být“. A přece jenom, tam kde něco končí, něco nového začíná.

 Nový rok mi tedy začal trochu divočeji než jsem předpokládala a nejspíš je to tak správně. Lepší než křísit vztahovou mrtvolu, je prostě někdy účinější, leč více depresoidní, ji nechat ležet a jít prostě dál. Honey si tedy sbalil svých pár švestek a vyrazil vstříc svobodnějším zítřkům. A i když jsem zpočátku toužila po tom, aby změnil názor, jsem teď vlastně ráda, že jsem sama. Protože držet se zuby nehty někoho, kdo v té společně cestě životem prostě už pokračovat nechce, je asi stejný nesmysl, jako doufat, že po večeři v mekáči budete mít dvě kila dole.

Víte ženy se špatnými mužskými je to jako s ofinou. Prostě to furt dokola zkoušíme s vidinou toho, že tentokrát už nám to „bude sedět“. Ale bohužel, akorát odcházíme nakonec nešťastné a s brekem. Mohla bych vám tu nyní psát tisíce slov o tom, co jsem všechno udělala v tomto vztahu špatně (včetně vážení si někoho, kdo si nevážil mě). Místo toho ale pudu psát o tom, co budu dělat jinak a doufejme, že snad lépe.

Než se do toho však pustím, chci vám všem, které procházíte teď rochodem nebo se z něj ještě léčíte říct, že veškeré vaše pocity jsou zcela normální. I ty, které trochu připomínají psychotický záchvat :-). Je normální, že jste prvně šťastné, že jste se toho idiota zbavili a deset minut vám začne chybět. Je v pořádku, že se vám střídají nálady během dne jako na houpačce a stejně i tak chutě k jídlu. Prostě jsme ženský a první měsíc je asi nejnáročnější. Někde jsem četla, že žena se vypořádává s rozchodem právě během prvního měsíce, na muže dopadá depka z rozchodu až po měsíci. Takže ze sebe koukejte, co nejrychleji dostat ty negativní emoce, ať můžete jít životem dál. A vím, že se to nedělá snadno, ale někdy prostě stačí si všechny ty myšlenky uvědomit, pochopit je, procítit je (popřípadě se vynadávat) a nechat odejít.

 Jak už jsem psala něco nového začíná… Mám teď mnoho otevřených dveří a sama vlastně nevím, do kterých z nich mám vejít dřív. Takže nakonec se moje nově otevřené horizonty změnily v prapodivné, rychle se měnící názory. To znamená, že před týdnem jsem si chtěla pořídit kočku, protože mi ty ze „starého domova“ vážně neskutečně chybí. Dále jsem si podala přihlášku na magisterské studium, přesto, že už mě ta škola totálně vysává a nebaví. No a tenhle týden pro změnu trpím mánií, že po roce práce v bance se vším seknu a pojedu na nějaký čas do Anglie pracovat a studovat jazyk 🙂

Prostě jak už to tak bývá, je to prostě po rozchodu nahoru dolů, ale co já vám o tom budu vyprávět, vždyť to všechny dobře znáte. Sama nevím, co dřív a zároveň se mi nechce vůbec nic. Ani litry alkoholu, tuny čokolády a stopadesáté shlédnutí Jak jsem poznal vaši matku mi nepomáhá. A víte proč? Řekla bych proto, že na všechno prostě zabírá nejvíc čas. Je to to nejtrapnější porozchodové klišé, ale je to bohužel tak.

Díky Bohuna tyhle zběsilé úvahy nemám příliš mnoho času. Zimní zkouškové mám sotva rozdělané, z bakalářky mám jen třetinu a státnice jsou pomalu za dveřmi. Těším se až tenhle shon přejde, až se vody uklidní a moje mysl zaměří jen na jeden cíl. Zatím tedy nevím jestli to bude kočka nebo Anglie, ale jedno vím jistě. Že hlavní roli v dalším pokračování svého životního příběhu, budu hrát pouze a jenom já 🙂

Ema, která poslední dobou vidí svět trochu černobíle

 

Práce, škola a Rubikova kostka

 Sedím u krbu, opět v Liberci a opět s kočičkou na dece. Je nám hezky. Obloha venku je šedá a jediné, co jí dodává trochu optimisu jsou barevné koruny stromů, které s ní tvoří lehce melancholické zátiší. Za chvíli to budou tři měsíce, co jsem v nové práci, a já si uvědomila, že jsem vám doposud nepodala žádné reference 🙂 Tak se pohodlně usaďte, ať už jste kdekoliv a nechte si vyprávět příběh o mé nové práci, akademickém roce číslo tři a rubikově kostce.

Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem šla poprvé do té vysoké prosklené budovy. Byla jsem nervózní jak malý houslista před prvním koncertem a v černých šatech jsem si to kráčela po schodech do třetího patra. Byl to úplně jiný svět, než který jsem doposud znala. Do teď tvořilo moji realitu třicet dva malých smíšků a zlobílků, chaos, dvanáctihodinová řehole pětkrát týdně, nekonečný stres, zodpovědnost a nikdy nekončící únava. Tohle ale bylo jiné. Ticho, klid, koncentrace a pohoda. To je nejspíš to, co si z prvních týdnů pamatuju. Kromě svojí nervozity, samozřejmě :-).
Náš IT kolektiv tvoří převážně muži, což je pro mě velká změna. Do teď jsem se totiž pohybovala jen v ryze holčičích kolektivech. A pravdou je ženy, že i když proti ženským jako takovým nic nemám, v kolektiv se s nimi mění ve slepičinec. Ten mužský prvek je podle mě hrozně důležitý, protože dodává skupině neskutečnou pohodu. Nebo tedy alespoň tak to vnímám já. A tak jsem se začal učit fungovat i v převážně mužském prostředí.
Ze začátku to bylo vážně zvláštní. Sama o sobě jsem se moc neprojevovala, jenom když jsem potřebovala s něčím poradit, tak jsem oslovovila ostatní. První kolega, kterého jsem v práci požádala o pomoc se jmenuje Adam a mluví tak potichu, že ho slyší asi jenom delfíni. Každopádně je neskutečně v pohodě i když je občas cholerik a vždy mi ochotně pomohl. Další z mých oblíbenců je Luboš, který krom toho že je neskutečný sympoš, tak je i fakt bedna a vrací mi každý úkol, který zpracovávám třikrát, než opravím všechny chyby. Tímhle „pruděním“ si u mě moc náklonosti nezískal dokud mi nedošlo, že se mi snaží pomoct s tím, abych byla čím dál lepší. Takže jsem se ženy i dokonce ve svých 27 letech naučila přijímat kritiku :-).

Tohle byla moje první snídaně u mého vlastního stolu. Dva měsíce jsem totiž korzovala na jiných místech, než jsem získala to svoje 🙂 Tímto děkuji Elišce za luxusní cupcake, který jsem si tam dopřála.

Pak je tam Kačka, která miluje knihy a poslední dobou mi dává skvělé typy na rozšíření mého literárního obzoru a taky Romča, která je neskutečně milá a vždycky mi se vším pomůže. No, každého vám tu asi líčit nebudu, ale celkově jsem tam nesmírně spokojená. Občas mi sice přistane do schránky nějaký email, který mám podobu klikiháků, trojúhelníků, koleček a čísel, a kterému absolutně nerozumím, dokud mi kolega Kryštof nevysvětlí, že se přece jedná o „matematický šprým“ :-), ale i tak je to fajn.
Ze začátku jsem nechápala nadšení pro matematiku a IT, některých mých kolegů. A i když jsem sama IT na základce učila, neměla jsem pocit, že bych s nimi ve skutečnosti měla něco společného. Teprve až když jsem si minulý týden pomocí trojčlenky upravovala recept na karlovarské knedlíky, aby mi správně vyšel poměr surovin a začala jsem skládat Rubikovu kostku pomocí algoritmů, tak jsem pochopila, že jsem rozhodně jedna z nich :-).
No a co víc, píšu bakalářku na téma sociální sítě… Prostě všechny kostičky zapadly na správné místo, přesně jako u Rubikovky. Občas přinesu do práce buchtu, kterou s láskou peču nejen pro sebe, ale i pro svoje kolegy. A i když mi děti neskutečně chybí a občas mě mrzí, že už nemám možnost tepat do mladých myslí, je tohle právě to místo, které momentálně potřebuju. A kdo ví, třeba si časem najdu cestu zpátky do učitelského prostředí.

Všimněte si aerodynamiky mé dýňové bábovky 🙂 Do teď ten tvar úplně nechápu, nicméně chuťově byla výborná.

Teď se ale potřebuju soustředit především sama na sebe, abych dokončila třeťák na vysoké, což s obrovskou neochotou profesorů jde opravdu velmi těžko a našetřila si na nějakou tu fajn dovolenou. Ta sice nebude dlouhá, jelikož devadesát procent mého volna padne na státnice a na opruz se školou spojený, ale určitě si jí hodlám dopřát. A co vy, Kávařky? Jaké změny u vás probíhají a jak se s nimi vypořádáváte? Budu ráda za vaše typy :-). Do té doby se mějte krásně, skládejte kostky a já si jdu domazlit kočičku, která tady na mě už vyčítavě kouká, protože jsem si dovolila ji přestat hladit.

Emča

Jíst, podzimovat, milovat…

Nebojte se ženy, žiju :-). Dlouho jsem nic nenapsala a nebudu vám lhát času u mě poslední dobu jaksi není nazbyt. Léto uteklo jako voda a nástup do nové práce mi zaplnil celý ten prázndý prostor, který jsem v sobě už dlouho měla. Tak se teď pohodlně usaďte, nejlépe s šálkem horké kávy či kakaa, zachumlejte se do deky a počtěte si pár řádků o tom, co se zase nového událo v životě jedné střelené blondýny.

 Jak jsem již psala, nastoupila jsem do nové práce. KONEČNĚ mám zase chuť do života a neutápím se v depresích z toho, že v Albertu zrovna nemají mléko od Madety, jak jsem měla ve zvyku… Tím naznačuji, že jsem vyšilovala z kdejakého prdu, protože ženy vážně není nic horšího než být otrávená z práce jak malajský šíp, hladová ze stresu a zavalená knihami a tíhami z blížícího se zkouškového. Zkrátím to, dneska jsem najezená, spokojená v práci a i když mám před sebou třetí ročník na peďáku jsem daleko víc v klidu než poslední dva semestry.
Čímž se bohužel dostávám k tomu, že letos je moje literární tvorba striktně daná. A to jest bakalářská práce… No nebudu vám lhát, moc se mi do toho nechce, protože vím, že už nebudu mít tolik energie na psaní pro sebe a pro vás. Ale vzhledem k tomu, že jsem si jako téma zvolila sociální sítě, jsem si jistá, že sem čas od času zaskočím buď napsat nějaký postřeh, nebo třeba i pro radu od vás.
A co že se to tedy krom práce událo? 🙂 No tak v prvé řadě se mi trochu podařilo zútulnit království v Javorovce. Nejspíš proto, že na to bydlení tady už nejsem tak úplně sama… Tušíte správně, s Honeym jsme se rozhodli pro společné soužití a zatím nám to tu samou radostí vzkvétá.

Však vy moc dobře víte, že to mezi mnou a mým mužem nebylo vždy idilické. To nejspíš proto, že dokonalé příběhy jsou jen v pohádkách a v seriálech. Těžko vám tady budu vysvětlovat náš velkolepý návrat z krize, protože vlastně sama ani nevím, kdy se to celé změnilo. Myslím, že to bylo nejspíš ve chvíli, kdy jsem se víc zaměřila zase zpátky na svůj život a svoji energii. Přestala jsem plýtvat myšlenky, ať už pozitivní nebo negativní, na vnitřní polemizování o našem vztahu a otočila jsem se směrem k tomu, co bych chtěla ve svém životě změnit.
Toužila jsem po jiném životě, chtěla jsem se vrátit zpátky do radosti a paradoxně se to všechno vyřešilo tak nějak samovolně. Možná, že když necháte život volně proudit a dokážete se jemně přizpůsobit změnám, které kolem vás plynou, tak jde všechno tak nějak samo. Díky tomu všemu si poslední dobou připadám sama sebou víc než kdy jindy. A i když se teď doma choulím pod peřinou s chřipkou za krkem, jsem opravdu velmi šťastná.

 Nehledím už ani do minulosti a budoucností se taky moc nezaobírám. Občas se naladím na takové ty touhy coby kdyby, ale nikam dál se nepouštím. Nechávám vyrůst svého vnitřního dobrodruha a dopřávám mu rostoucí chuť po cestování. Tím chci říct ženy, že se chystám na Bali 🙂 Sice ne dnes, ani zítra a nejspíše ani za rok, protože mi příprava na státnice asi spolkne veškerou dovolenou, ale chystám se tam… Stejně tak plánuji kurz francouzštiny v Paříži, který bych chtěla absolvovat.

A vím, že to všechno jednou zažiju a to mi momentálně stačí. Chodím na kávičky s kamarádkami, směju se radostem i strastem každodenního života a po dlouhé době zase čtu… Jo a abych nezapomněla, oslavila jsem narozeniny :-). Poprvé v životě jsem obdržela zásilkou puget růží až do práce.

Možná že někdy, když se doopravdy stanete tím, kým chcete být, začnou se lidé kolem vás podle toho chovat. Třeba jsou všechny tyhle věci opravdu jen v naší hlavě a my si volíme, kým chceme být, co si budeme myslet a jak budeme žít… Zkuste nad tím popřemýšlet ženy, mě tyhle myšlenky poslední dobou docela slušným způsobem mění život 🙂

S  láskou vaše Ema

We are Adidas Runners aneb nejsme pouze běžci… Jsme tým!

Asi každá z nás byla někdy přepadena touhou zamávat se svou chabou fyzičkou a začít běhat… Ale třeba nám zrovna chyběla dostatečná motivace v podobě parťáka či kámoše, který by nám tu strastiplnou cestu vstříc vysněné kondici pomohl zvládnout. A všechny dobře víme ženy, že přeci jen ve dvou (či více) se to lépe táhne. A proto bych Vám ráda představila běžecký koncept, který v Praze nemá obdoby. Seznamte se s Adidas Runners 🙂

Zdroj: facebook Adidas Runners Prague

 První výběh jsem absolvovala na začátku loňského léta, kde jsem se seznámila se svou oblíbenou trenérkou Eliškou, která dnes patří k mým nejbližším kamarádkám. Vybíhali jsme tenkrát jednoho červnového rána, konrkétně v sedm hodin, z Žižkovského vysílače. Ano ženy, čekal nás nejprve velmi krkolomný klus po požárním schodišti věže, následně běh přes Václavské náměstí až jsme se konečně dostali pod letenský metronom, kde moje plíce již poněkud selhávaly… Nicméně víra ve zdárný konec, popření mého druhého líného já a taky výhled na probouzející se Prahu mně nakonec dokopali až do cíle. Po doběhu následovalo pár minut jógy a hromadná snídaně.

 Bylo to neskutečné ráno plné nových zážitků a poprvé jsem byla vtažena mezi úplně jiný druh lidí, než který jsem doposud znávala.

Nikča, jedna ze super běžkyň adidas runners 🙂
 Vím, že mám skvělé přátelé a svým způsobem mám každou kamarádku či kamaráda na něco úplně jiného :-). Se svou femme fatale spřízněnou duší Evičkou se neskutečně pobavím a můžu s ní probrat všechno bez obalu a narovinu… No co vám budu nalhávat, řešíme hlavně chlapy, sex a naše všudypřítomné trapasy. Takže o zábavu nikdy není nuze. Pak mám svoji blogerskou kamarádku Barush ze Sweet World by Barush, se kterou holdujeme poznávání kavárenských podniků v Praze. Dále je tu Lucka, která za mnou do Prahy jezdí ze Zruče vždy tak jednou za půl roku a během její návštěvy procvičujeme především svalstva mluvních aparátů… Jinými slovy meleme pantem dokud nám nezavře pusu alkohol či únava 🙂 A takhle bych mohla pokračovat do alelůja.
Stále se usmívající trenérka Eliška, se kterou se mi prostě běhá nejlépe.
 Ale tahle running parta, to je trošku jiný svět. Jsou to lidé plní pozitivní energie a zdravého náhledu na život. Každý nový i stávající člen je tu vítán a o přátelé a někdy i lásku zde opravdu není nouze 🙂
 Pravidelné tréninky začínají každé úterý od 18:00 v Adidas Concept Store, který se nachází na Příkopech. Sem přijdete a nahlásíte svoje jméno trenérům. Pokud jste nově příchozí běžec, dostanete svoje registrační číslo a trenéři vám poradí jak se přihlašovat na běhy online v pohodlí domova. Samotný výběh pak začíná od 18:30.
 Pokaždé je to stejné, můžete si vybrat krátkou trasu (6km) nebo dlouhoou trasu (8km). A aby nikdo nebyl ve stresu, tyto skupiny se ještě dělí na rychlejší nebo pohodovější tempo :-). Záleží jenom na vás, co si vyberete. Pak už stačí si jenom dát věci do úschovny přímo na prodejně a můžete vyrazit.

 Skvělá je ta motivace, kterou si vzájemně ve skupině poskytujeme. Protože co si budeme povídat, běh je hlavně o trpělivosti a schopnosti překonat sama sebe. A někdy to po náročném dnu v práci není úplně med. Pokud to však zvládnete, a podaří se vám plně myslí ponořit do běhu, odměnou vám jsou nejen spálené kalorie, ale taky pokec s okolními běžci a závěrečné občerstvení ve storu.

Moje skvělé spoluběžkyně Kačka a Péťa, se kterými jsem dokončila letošní Birell Grand Prix.
 Patronem celého projektu jsou vrchní trenérky Jíťa a Kris, které můžete znát jako Running Blondies. Běh je nejenom jejich vášní, ale i životním stylem a tréninky vedou osobitým a vždy originálním způsobem. Musím přiznat, že se mi tahle každotýdenní setkání vryla pod kůži a už to beru jako takový svůj malý běžecký rituál :-).
 Je mi ctí, že můžu být součástí téhle skvělé skupiny a co je na ní nejlepší je fakt, že je stále otevřená novým běžcům. Ať už jste začátečníci, pokročilý či pouze příležitostní běžci. Pokud vás výběhy o samotě moc nebaví, potřebujete motivaci, nové prostředí nebo prostě jenom vypnout, tohle místo je pro vás jako stvořené.
 Jsme adidas runners, nejsme jenom běžci, jsme tým! Jsme skupina přátel inspitující jeden druhého, jsme lidé s vášní pro život a pro sport. Takže kdo z vás neví, co s volnými úterními večery a toužíte po tom, zažít běh jinak, přijďte mezi nás :-). Stačí na facebooku lajknout skupinu Adidas Runners Prague, zavázat si tkaničky a vyběhnout.
Vaše Ema,
která doufá, že se s někým z vás na běhu třeba někdy potká 🙂