Archiv pro štítek: zamyšlení

Nový začátek

Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost… S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.

Skvělá snídaně, skvělý den… Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě.

Vraťme se přesně o rok zpět, kdy mi zbývalo posledních pár dnů než jsem poznala Honeyho, se kterým již téměř rok chodím. Přesně si pamatuju tu dobu… Byly to dny plné slunce, randění s všemožnými existencemi nejrůznějšího druhu a do práce jsem si chodila více méně odpočinout.
Už tenkrát i ty roky dříve jsem měla povahu takříkajíc holky pro všechno. Žádná překážka pro mě nebyla problémem. A čím větší byla, tím sílila moje chuť na její zdolání ve jménu touhy po uznání ze strany mého okolí. Ach ženy, jak já jsem milovala ten obdiv, který jsem ze všech stran slýchala. Jak jsem skvělá, jak všechno zvládám i přes to kolik toho mám, že jsem pro jiné vzorem… To byl můj každodenní cíl. Je to poněkud egoistické a  skutečně to pro mě není zrovna lehké přiznání, ale pro vývoj mého životního příběhu, je tenhle fakt prostě klíčový.
Pak jsem poznala Honeyho, který mě za všechny mé pracovní i akademické úspěchy taktéž nesmírně obdivoval a moje ego lačné po uznání rostlo do vesmírných výšin. A tak jsem si toho na důkaz své dokonalosti přibrala ještě více v práci a moje ego se tetelilo blahem… Jenže na provoz něčeho tak náročného, jako je to gigantické ego, potřebujete mnoho životní energie. A ta mi před pár týdny prostě došla. Už jsem začala mít všeho toho dokazování plné zuby. Abych totiž nasytila ego musela jsem hodně popřít své štěstí a dát sama sebe na poslední místo jinak bych totiž nedokázala vyhovět všem ostatním. Bylo pro mě totiž přednější kdo chce vidět mě, ne koho chci vidět já (nebo že nechci vidět nikoho a být prostě sama), co chtějí dělat ostatní ne to, čemu bych se ráda věnovala já a tak dále, protože přece chci slyšet to, jak to všechno „skvěle zvládám“ ne to, jak jsem hrozná, že si na ně nenajdu čas.

Úžasně mě v tomhle směru probrala jedna z mých „kamarádek“ a myslím, že to pro mě byla v určitém směru poslední tečka (díky Bohu). Pozvala jsem ji k sobě na přespání, jelikož několikrát projevila zájem, že by se ráda podívala jak si ve svém Javorovém království žiju. Ženy, znáte ten stav, kdy totálně padáte na hubu, celý den podřítíte tomu, abyste mohly někoho vidět a on se na vás nakonec bez jediné omluvy vykašle? No tak, to byl přesně tenhle případ. Akorát se bohužel nejednalo o chlapa, nýbrž o sobeckou a arogantní ženštinu, která pro svoje pobavení zahodila celý můj den plný příprav a těšení se na společný holčičí večer…  A tak mi bylo nastaveno zrcadlo, ve kterém jsem uviděla, že dám vždy všem přednost zatímco sobě nikdy.
Hodně mě to donutilo zamyslet se nad tím, kam až mě to moje ego potlačující mě samotnou vlastně dohnalo. Přestala jsem poprvé v životě mít chuť komukoliv cokoliv dokazovat a najednou jsem pocítila nesmírnou touho jen tak žít. Spadl ze mě obrovský balvan a nesmírně se mi ulevilo. Začala jsem se zbavovat lidí, kteří mě akorát obírali o můj čas a energii a více se zaměřila na skutečné přátelé. V pracovním životě jsem si teď začala rozšiřovat obzory a vypadá to ženy velmi nadějně. Po delší době se těším pevnému zdraví a konečně se tak postupně vracím k mému oblíbenému běhu. A i když je to pro mě teď vše nové, žít bez té šílené touhy po dokonalosti, kterou jsem celý život měla, jsem skutečně vděčná za ten nový start, u kterého tak nějak podvědomě cítím, že mi konečně zahájí tu nejlepší část mého života!

A to jsem já 🙂 První selfie bez hrnku po roce, co provozuju blog.
S láskou Ema, která konečně začíná měnit svůj život.

Budoucnost, věc nejistá

 Tak mi začalo ženy zkouškové období. Je půl jedenácté večer a mě se ze všech těch odborných biologických a pedagogických pouček dělá mdlo… Za oknem mi mezi bylinkami tento týden přibyla levandule a skrze žaluzuje na mě svítí slonovinově bílá měsíční zář. A já zase přemýšlím…
Víte ženy, zdá se mi, že poslední dobou čím dál více mých kamarádek prožívá to stejné období – čas naprostých zmatků a překotných zvratů, kdy co bylo včera neplatí dnes a pravidla hry se každým okamžikem mění. Někde jsem četla, že kolo života se chvíli točí pomalu, možná spíš vůbec a pak se najednou roztočí a člověk se nestačí divit, co se kolem něj děje. Pravdou ale je, že ve chvíli, kdy kolem nás zuří bouře, je to známka toho, že se připravuje úrodná půda pro novou budoucnost. Přeci jen, vždy když se něco ničí vzniká tím místo pro nové.
Faktem ale je, že občas se stane, že v tom uragánu a chaosu jen tak stojíme, koukáme a netušíme, co bychom měli udělat. A obava z jakéhokoliv dalšího kroku je daleko větší než ta samotná bouře. V téhle pozici jsem se nacházela teď já. Situace v mé práci, kterou jsem si tak vysnila, se změnila a mě po letech spadly idealistické brýle a nastala realita, kdy jsem si uvědomila, že mé úsilí a plány pravděpodobně nikdy nedojdou zde ke svému naplnění. Stejně tak jsem na tom byla ve škole, kterou jsem si vymodlila a roky se na ni připravovala. A můj milostný život… No ženy, každým dnem se to ve mě mění, jeden den vidím společnou budoucnost a za pár chvil se dozvím o plánované tříměsíční stáži mého milého. Jistě že, někdo by mohl říct, že se přeci jen nejedná a bůhví jakou komplikaci. Ale pochopte, že když tuto zprávu obdržíte v době zkoušek a přičtu-li k tomu naše občasné neshody, jsem z toho teď poněkud nesvá…

Což je dobře, musela jsem dneska uznat. Jsem mistr světa v plánování a organizování budoucnosti, ale lekce letošního roku jako by nesla název „Žena a přizpůsobivost“. A i když během svého akademického studia sbírám jeden titul za druhým, tady moje znalosti a dovednosti poněkud pokulhávají. Jelikož, co si budeme ženy povídat, jsme přeci jen stvoření s genteticky zakódovanou touhou mít věci pod kontrolou.
Momentálně mám asi tak všechno, jen né něco pod kontrolou 🙂 Když pominu hysterii posledních týdnů plynoucí právě z tohoto pocitu, je mi den ode dne čím dál víc jasné, jak je to vlastně osvobozující. Moje mamka mi před pár dny během jízdy v autobuse řekla, že je jedno jak to všechno dopadne. Člověk prý neví, co bude zítra, natož za pár měsíců. „Jak to sakra může říct“, pomyslela jsem si „Já to  přece musím vědět“… Faktem je, že to prostě nevíme o nic víc jako to, jaké bude druhý den počasí. A to bez ohledu na to, jak nás předpovědí lakují každý den ve zprávách.
Je pro mě opravdu těžké se s tím smířit, ale člověk prostě míní, a život velmi nečekaně vše mění. A to jediné, co zůstává důležité je pouze a jenom přítomnost. Užít si dnešní den a na víc nemyslet. Je to poněkud hedónistický přístup, ale čím jsem starší tím víc musím uznat, že tahle jednoduchá myšlenka je více než osvobozující. A i když je budoucnost věcí nejistou a je možné, že třeba za pár měsíců budu nezaměstnaná nebo single, jedno je už dnes jasné. Že čím dřív pochopíme, že to, co nás v budoucnu čeká není teď aktuální, tím snáze se nám bude dýchat a získáme svobodu.

Ema, která by byla ráda za alespoň přechodný klidový stav 🙂