Archiv pro štítek: toulky

Brno, zážitků plno!

Tak jsem si po delší době vyjela ženy 🙂 Konkrétně na výlet do Brna s mou milovanou Barunkou ze Sweet world by Barush. Ta píše blog hlavně o pečení, ale také o cestování a prostě o životě jak ho vidí ona. Naše přátelství vzniklo z blogerského partnerství a už skoro tři roky si naprosto skvěle rozumíme. Jenže během té doby jsem dálkově studovala a víkendy jsem trávila totální zabitá na fakultě. A tak, když mi ve škole konečně odzvonilo, mohly jsme vyrazit na náš první (a určitě ne poslední) výlet. Destinaci vybrala Barča a já nebyla proti. Sice jsem si z tohohle města dělala vždycky srandu (prostě klasický pražácko-brňenský komplex), ale po dvou dnech jsem musela uznat, že gastro scénu mají v mnohém zajímavější než máme my v Praze. Nicméně začněmě úplně od začátku.

Sešly jsme se v sedm hodin na Hlavním nádraží a se zavazadly si to vyrazily směr RegioJet. Samozřejmě hned po příchodu na nástupiště jsme si na světelné tabuly všimly, že náš vlak je opožděn. Barča zachovávala pozitivní přístup (za což jí dodatečně děkuji) 🙂 Ten jí však přešel, když jsme došly do kupé a zjistily jsme, že jsem nám objednala lístky každé v jiné části vozu. Jak že se to mohlo stát? Inu prostě jsem slepoň a místo toho abych koupila místa naproti sobě, objednala jsem místenky zády k sobě. Na tom plánku to prostě nebylo vidět a tak jsme každá jely v jiném kupé. Třešničkou na pomyslném dortu, který splácal sám trapas ale bylo, že Barča jela v kupé se dvěma slavnými blogerkami zatímco já jsem měla vedle sebe totálního kreténa, který 2 hodiny, z dvou a půl hodinové jízdy protelefonoval se svou „drahou polovičkou“, na kterou furt řval jaká je to kráva. Za celý telefonát, řekl celkem 86x slovo „Co?“ (ano počítala jsem to od 23 minuty hovoru, páč jsem se nudila a sluchátka jsem s sebou neměla, páč jsem počítala s tím, že budeme kecat s Barčou).

Po příjezdu do Brna jsme se vydaly směr centrum, kde jsme si na zelňáku koupily naprosto výborný dvou litrový burčák a s radostí a plesáním jej odnesly do našeho pronajatého bytu přes airbnb… A další kolosální trapas? Zamluvila jsem nám byt u brněnské teplárny, takže jsme měly výhled přímo na dva gigantické komíny. Barča se ale nepřestávala smát a brala to jako úžasný začátek našeho víkendu. Já se v duši propadala hanbou páč jsem všechny organizační záležitosti měla na starosti já (asi i nejspíš naposled 🙂 ). Nicméně to bych nebyla já, abych ten život neměla pestrý a berte to jako tip pro vás, že co se týče objednávání pokojů přes airbnb je dobré se taky kouknout na mapu, kde se byt nachází a nespoléhat na provařené fráze typu „byt se nachází blízko centra“.

Vybalily jsme si a vyrazily vstříc první kávě. Nakonec nás ale více zlákala chuť donutu z La Donuteria a po půl hodinovém hledání prodejny (která se nachází přímo na náměstí v Tržnici, ale my jsme ten debilní barák asi 3x obešly než nám došlo, že je možná stánek přímo uvnitř) jsme se konečně dočkaly a z poloprázdné vytrýnky jsme si vybraly jeden s arašídovým máslem a druhý cukrový se skořicí a nutellou. Sedly jsme si na náměstí a kochaly se tržištěm. Sladká chuť donutu nás přikryla teplem a během typicky holčičího pokecu o chlapech jsme si užívaly jak se nám cukr ve své nejjednodušší podobě vlévá do krve 🙂 Pak jsme si prošly trhy, historické centrum a vyrazily jsme směr Špilaz 🙂 Tam jsem Barunce svěřila svůj nápad ohledně knížky, takže je momentálně jediná, kdo zná dějovou linku mého rozepsaného románu. Seděly jsme u jezírka povídaly si o našich snech. Fotily jsme podzimní fotky a užívaly si vůně listí a stromů, šumění vody i veselých hovorů kolemjdoucích.

Po příjemně náročném odpoledni jsme se s Baruš odebraly do kavárny SKOG. Byla jsem v téhle kavárně asi před dvěma lety a byla jsem upřímně trošku zklamaná. Ale letos mě neskutečně mile překvapili. Jednak nás velmi milá servírka upozornila na stůl, který se právě uvolňoval (bylo plno a my jsme si absolutně neměly kam sednout), pak za námi přišla se skleničkou vody ještě než jsme si objednaly a nakonec jsme si neskutečně pochvalovaly místní quiche a domácí limonádu. Takže z kavárny jsme obě odcházely spokojené a příjemně nasycené.

Toulaly jsme se pak městem, shoppovaly, užívaly si slunečné soboty a vymýšlely kam půjdeme na večeři. Nakonec jsme zvolily Soul (kterému jsem furt říkala Soho, sama nevím proč). Tam jsem si dala hyper-maximózní sandwich s trhaným kuřecím masem a hranolky (ty jsem neměla asi 100 let) a Barča zvolila fish and chips. Za večeři jsme tam dohromady nechaly 300,- což mi přišlo naprosto super, na to, že porce byly opravdu veliké a dostaly jsme i litrovou karafu s ovocnou vodou. Naše neposedné nožky nám však po véče nedaly a proto jsme vyrazily do Baru, který neexistuje. Kdo z vás má rád dobová místa, tak tady byste si ženy přišly na svoje. Kdo z vás četl můj narozeninový článek ví, že moje vysněná doba jsou 30. a 40. léta v Americe. No a hned potom, co jsme s Barčou prošly vchodovými dveřmi, jako bychom se ocitly na večírku Scotta Fitzgeralda 🙂 Dobová hudba, mlžný barový opar, vysoké police plné alkoholu všemožného druhu.

Servírka nám okamžitě donesla sklenici s vodou (tenhle vynález by si Brno vážně mělo nechat patentovat) a zároveň jsme obdržely velmi zajímavé menu drinků. Na mojito či piňa coladu tady můžete ženy zapomenout. Na co se však můžete připravit je nepřeberný seznam drinků, jejichž jména určitě uvidíte poprvé. Barča tedy zvolila Italský románek a já 10 tisíc metrů nad mořem 🙂 Hezké názvy že? Byl to neskutečný zážitek a kdo z vás tohle místo nezná, rozhodně doporučuji ho navštívit. Po téhle návštěvě jsme se odebraly na byt, kde jsme celodenní akci pro jistotu zalily burčákem, to proto aby se nám lépe spalo. Byla to moje první noc po třech měsících bez Míny, takže jsem patřičně smutnila. Nikdy bych neřekla, že zrovna já si dokážu vytvořit s nějakým zvířetem tak silné pouto. Ale s Mínou to tak máme, jelikož je to prostě od teď až na věky věků moje karmická sestra 🙂

Ráno jsme vyrazily na snídani do Brunche’s. Barča na to dostala tip od kámošky a i když se místo nacházelo pět kilometrů od našeho bytu, vydaly jsme se hrdě vstříc bezkonkurenčně nejlepší snídani v Brně. O to víc nás srdce zabolelo, když jsme zjistily, že je podnik plný. Nakonec jsem to ale ukecala a podařilo se nám sednout si na kávový bar. A co následovalo? Ty nejlepší lívance, jaké jsem kdy jedla… bylo to prostě dokonalé ráno. Obě jsme byly naprosto vyřízené z cesty a nakonec i z úžasné snídaně, ze které mám ještě teď boule za ušima 🙂 A cena celé snídaně? 135 korun! Ano ženy, včetně výborné kávy a vody. Po asi hodině jsme se odkutálely směr Coffe Bar Mymika a přestože jsme sotva dopily jedno kafe, objednaly jsme si hned další. Přeci jenom škoda každé kávy, která zůstane neokoštovaná, že? 🙂

Pak už jsme měly v žaludku doslova rybník a jelikož se náš výlet ubíral konci, vyrazily jsme do našeho bytu. Během toho, co jsme se loučily s výhledem z bytu v podobě nonstop čmoudícího komínu, jsme si uvědomily, že sice máme koupené lístky na vlak, nicméně České dráhy fungují natolik debilně, že si musíte k jízdence ještě koupit místenku… Tu jsme samozřejmě neměly a rezervační systém byl už uzavřen. Takže jsme nakonec jely punkově bez místenky. Jedno volné místo jsme našly hned po nástupu do vlaku, na druhé jsem si však musela hodinu počkat. A tak jsem si normálně sedla do uličky na svou koženkovou bundu ze sekáče a kecaly jsme s Barčou až do České Třebové 🙂 Takže i zpáteční cesta byla hodně zážitková, ale to z celého výletu učinilo skutečně nezapomenutelný zážitek.

Hodně jsme toho snědly, vypily, probraly a zažily. A byl to dokonalý víkend. Kdo z vás v Brně byl nebo tam dokonce žije, víte o čem tu mluvím. A kdo ne? Rozhodně se tam musíte vydat ženy 🙂 Budu ráda, když mi dáte vědět, jaký je váš oblíbený brněnský podnik. S Barčou se tam brzy chystáme znovu, takže uvítáme další tipy 🙂

S láskou Emča

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča

Nesnesitelná lehkost snění

Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Do Hradce Králové jsem se vydala s Honeym na jeho dlouho očekávanou promoci, jenž měla zakončit jeho inženýrské studium. Hned po příchodu se on odebral směr aula, kde spolu s ostatními připravovali nácvik nástupu během předávání diplomu a já se rozhlížela po sterilně čistém prostředí fakulty.

Pohled na hradeckou fakultu informatiky a managmentu.

V porovnání s karlovkou zde bylo všechno moderní, vykachličkované a až po strop plné moderního vybavení. Naproti tomu moje fakulta dýchá spíše historií, jelikož budova sloužila dříve jako ubytovna pro mnichy z kostelíku, který stojí hned vedle . O moderních přístrojích nemůže býti u nás moc řeč, naproti tomu však máme ve třetím patře na katedře biologie vycpaná zvířata, embryo prasátka v láhvi či akvárko, které se nachází přímo v okně.
A právě při procházení útrobami univerzitní fakulty v Hradci mě osvítila múza a začala jsem netrpělivě vyťukávat do telefonu první řádky nového článku. Samozřejmě jsem si k tomu musela trošku udělat atmosféru, a tak jsem se začala poohlížet po nejbližším automatu na kafe. A co jsem neobjevila… Přímo pod schody stál stánek s kávou. No, nebyl to úplně stánek ale Kafékára. Takhle originální místo pro vaření kávy jsem už dlouho neviděla. Popadla jsem tedy šálek s cappuccinem a plně se odevzdala psaní.

  Kam se poděly moje sny o tom být uznávanou profesorkou na gymnáziu a pak na univerzitě. Kde je moje touha psát články pro časopisy a odborné publikace nebo noviny. Moje plány na cestování, pracovní ambice a sny o celoživotním romantickém příběhu… všechno to někam zmizelo za oponu s názvem starosti. Víte ženy, věděla jsem, že mě čeká náročné období. Přeci jenom zařizování hypotéky, koupě bytu, stěhování, zimní i letní semestr, náročná práce a vztah a na závěr výpověď, tohle všechno člověka zatíží dost na to, aby rychle zapomněl na své sny a plány. A i když jsem s tou náročností počítala, nečekala jsem, že během následujícího půl roku budu minimálně jednou týdně řešit tolik reklamací nebo stížnosti v sousedství.
No Kávařky, někdy vás ten život prostě semele rychlostí tsunami, ale jednoho dne se ta bouře uklidní a vy znovu vidíte pevný bod. Tak rychle jako jsem z práce odešla jsem našla novou, a tak se z velké sídlištní základní školy stahuji na malou obecnou školu v Dolních Měcholupech 🙂 Počítám každý další pracovní den, jenž mě dělí od zasloužené dovolené a v srdci se vracím ke svým nejniternějším touhám a snům.
A tak jsem se rozhodla ženy, že v červenci obepíšu pár českých časopisů a novin a nabídnu jim spolupráci. Ráda bych si totiž, co se týče psaní rozšířila obzory a svou pedagogickou dráhu možná jednou vyměním za psací stroj tak, jako to udělala kdysi Rowlingová.
Hodlám si užít léto plnými doušky, posedět s přáteli, které jsem neviděla měsíce, konečně vyšperkovat zahrádku a jít běhat víckrát než jednou za čtrnáct dní. Tak mi ženy držte palce, protože po mnoha úmorných měsících začínám znovu žít 🙂

S láskou Ema

Zomato Foodie Meetup anem jak jsem se dostala do gastro ráje

Je pátek ráno a já mám v bříšku jako v pokojíčku 🙂 Včera jsem totiž byla na svém prvním Foodie Meetupu, což je návštěva vybrané restaurace pod záštitou společnosti Zomato, kde jsem ochutnala to nejlepší, co gastropodnik nabízí a mým úkolem je teď návštěvu ohodnotit… No ženy, ale já bych vám ráda nejprve povyprávěla, jak jsem se k  Zomatu dostala a co vlastně kráčí 🙂

To jsem jednou tak seděla za svým psacím stolem a rozhodla jsem se, že promažu emailovou schránku, kterou mám určenou jen pro tento blog. A jelikož vím, že mi většina z vás píše spíš na facebook než na email, tak na něj logicky moc nechodím. Ale to odpoledne jsem na něj zavítala a nečekaně jsem tam objevila velmi zajímavou zprávu.
Napsali mi z již zmíněné společnosti Zomato. Pravdou je, že jsem se s ní seznámila spolu s mailem, jelikož jsem o ní v životě neslyšela. Okamžitě jsem si tedy rozklikla jejich stránku a zamilovala se do této gastro sociální sítě, kde lidé fotí, sdílí a recenzují rúzné podniky zaměřené na konzumaci kávy, dortíků, obědů i večeří a nejen toho. Prostě ráj pro každého milovníka dobrého jídla a pití.

Kdo z vás vlastní chytrý telefon, můžete si stáhnout do mobilu i aplikaci 🙂

Líbilo se mi, jak bylo vše přehledné a především to, že obsah tvoří lidé jako jsem já, tedy koncový uživatelé, kteří skrze svou recenzi mohou předat pohled na dané místo a to nejen z hlediska kulinářského zážitku, ale také co se týče obsluhy či interiéru. Prostě takové trochu ČSFD ale po gurmánsku 🙂
A tak jsem ani pikosekundu neváhala a odepsala na zprávu, ve které byla i zmíňka o možné spolupráci. Ne, že bych se teď rozhodla pro větší propagování blogu. Moc dobře víte Kávařky, že můj spisovatelský kout je určen především pro mě, pro vás a pro inspirativní a mnohdy velmi komický tok myšlenkek, který mi sem tam proudí hlavou. Nevyjímaje mé naprosto bizarní zážitky všedního života. Nicméně, pokud bych snad mohla alespoň svou malou troškou přispět do světa české gastroscény, rozhodně jsem pro. A to především proto, že hlavním hybatelem dnešních myšlenek mnohých z nás jsou hlavně negace a kritika.
Jistě, že za vynaložené peníze očekáváme adekvátní kvalitu, nicméně si myslím, že tak jako dokážeme rychle najít něco negativního, jsme schopni najít i minimálně jednu pozitivní věc. A to bude mým cílem, co se týče psaní recenzí na Zomatu. Vydám se do všemožných gastrokoutů po celé České republice s cílem najít vždy alespoň něco pozitivního, i kdyby to měl být jen uvítací úsměv číšníka 🙂
No ale zpět ke včerejšku. Dopoledne jsem díky rozhovoru týkajícího se Zomata objevila naprosto skvělou kavárnu s výhledem přímo na Václavském náměstí. A musím vám ženy říct, že ty ceny byly více než příznivé. No a večer jsem byla pozvána právě na Foodie Meetup do restaurace s názvem Back Doors na Smíchově.

Zdroj: Foto Archiv Back Doors

Od první chvíle bylo jasné, že se jedná o jeden z lepších podniků v centru Prahy a bylo více než jasné, že já se svým outfitem ze sekáče a botami rozkousanými od psa se sem moc nehodím. Bar byl osázen snad všemi možnými druhy alkoholu z celého světa a všechny servírky by se mohli ucházet o soutěž královny krásy pražských podniků.
Trošku jsem se cítila jako v Prostřenu jelikož jsme meníčko dostali předtištěné na papíře, abychom věděli, co nás čeká. Nervózní pohledy jsem zaměrovala všude jinde než na přítomné obličeje, jelikož jak vy ženy víte, absolutně nesnáším seznamování. Nicméně bylo až kuriózní jak rychle jsem do prostředí zapadla. A tak jsem si užila naprosto skvělou konverzaci s Vojtou studujícím dopravní fakutlu na ČVUT, s Adamem, který jezdí s RegioJetem přes celou republiku, se Sárou, která pracuje pro Zomato a s Danem, kterými na závěr večera dal svou vizitku s vidinou toho, že bych pro jeho stránky mohla i něco napsat.

Zdroj: Foto Archiv Back Doors

Na úvod večera jsme měli variaci předkrmů, kde mě asi nejvíce zaujala domácí paštika a dragon fruit. Jinak jsem měla na talíři i tataráček a kozí sýr. Následovalo výborné máslové rizoto s kuřecí roládou, kachní prso s rukolou a bagetkou, pečená žebra se salsou a smetanovým dipem, a losos s těstovinami. Nejvíce mé chuťové buňky uspokojilo rizoto a kachní prso. Nejméně mě pak oslovil losos s těstovinami. Ale naprostou bombou byl zlatý hřeb večera a tím byl pro mě dezert v podobě créme brulée s jahodami. To mě opravdu vystřelilo do gastronomického nebe 🙂

Luxusní dezert 🙂

Prostě jednou větou to pro mě byl skvělý zážitek plný nových momentů, kdy jsem například naprosto cizím lidem představovala svůj blog a jeho myšlenku. Výborně jsem se pobavila a doufám, že jsem na takové akci nebyla naposled. A od teď pokaždé když se někam vrtnu, ať už na kávičku s dortíčkem, či na burger s Honeym, mě můžete sledovat nejen tu, ale také na Zomatu 🙂

Vaše Ema

Adrenalin na Šumavě

 Tak jsem se úspěšně vrátila z týdenního pobytu na Šumavě a nutno říci ženy, že spíše připomínal Faktor strachu než dovolenou :-). Hned v úvodu bych vám asi měla říct, že jsem tam byla pracovně a tudíž se nejednalo zrovna o pohodovou dovču. I tak jsem si ale chvíle na horách užila a dnes vám chvilku budu vyprávět o tom jak jsem se tam měla. Můžete třeba dnešní článek pojmout jako inspiraci pro letní výlet 🙂

 Šumavský Zadov jsem navštívila podruhé v životě a místo je to jako stvořené pro relax. V téhle době tam ještě není příliš turistů, takže jsem si každý den mohla vychutnat ticho lesa. A taky jsem toho hned po příjezdu využila.

Jako vždy zcela zběsile a bez předchozího rozmyslu jsem nazula v neděli ráno své černorůžové tenisky a vyběhla do místních (předem podotýkám) pro mě zcela neznámých lesů. To víte ženy, chtěla jsem si užít trošku toho dobrodružství, kterého se mi při pobíhání mezi pražskými paneláky moc nedostává.

 Vyrazila jsem tedy směr naučná stezka Churáňov. Počasí se neslo v duchu zimy, mlhy a lehkého deště, kdy obloha skýtala nepřeberné množství šedi. Vzduch byl čistý a les voněl smůlou a zelení. Během tohoto až poetického rozjímání jsem se po prvních dvou kilometrech v lese ztratila . Rychle se tedy můj ranní výklus změnil v boj o přežití v podobě lesního krosu :-). Ticha a dobrodružství jsem si tedy v tu chvíli užívala požehnaně. Po pár výmolech jsem začínala proklínat sama sebe, že jsem vůbec vylezla z postele.

Nakonec však i tahle cesta měla svůj cíl. Kdesi v hlubinách té úžasné zeleně jsem našla magické místo s názvem Velký most. Byla to spíš dřevěná lávka přes protékající řeku, ale pro mě to byla více než dostatečná odměna za můj běžecký výkon. Chvíli jsem na tomto místě jen tak stála, fotila a přemýšlela o životě. A nic převratného mě tu nenapadlo, takže se přesunu do zbytku týdne :-).

Krom toho, že jsem dostala návrh na švédskou trojku od Zvonkaře, který mi na sebe dal číslo minulý týden, jsem tu  navštívila místní cukrárnu a společně s kolegyní jsme si vychutnaly úžasný dortík s názvem oříšek.

 Dále jsem se podívala do Velhartic, kde se nachází úžasná zřícenina hradu a zámek. Místní panoramata mi připomínala spíše pobřeží Skotska než šumavskou krajinu. Viděla jsem Horskou synagogu v Hartmanicích i Kašperské hory, odkud jsem si přivezla ručně vyráběný a malovaný hrneček, do kterého si teď neustále vařím kafe :-).

 Na závěr jsem vylezla v místním lanovém centru do výšky 12 metrů a užila si trochu toho adrenalinu (jako bych ho během toho týdne neměla dost). Ale tyhle zážitky, které mě přivedou až na okraj mých hranic mě vždycky dobijí neskutečnou energií. Byl to tedy odpočinek trochu jiného druhu a teď je zase na čase vrátit se zpět do mého (ne)normálního života.

 V následujících dnech mě čeká nějaké to pečení, příprava na další zkoušky a v neposlední řadě svatba mého bratrance na Moravě. Tak snad to nějak vše zvládnu a pokud ne, hodlám sníst všechny frgále, které se mi příští sobotu dostanou pod ruku :-).

adrenalinem dobitá Emča

Cukrárna u Myšáka

Miluju prosluněné víkendy. Beru je jako odměnu za těžkou práci během týdne. A jelikož jsem výjimečně neměla přednášky a zkouškové období se pomalu přibližuje, hodlala jsem si ho patřičně užít.
 Konečně jsem našla parťačku na léto, co se mnou vyrazí do Paříže. Tohle město je mou srdeční záležitostí a to hlavně kvůli umění, módě a dobrému jídlu :-). Nikdy jsem tam ale zatím nebyla a tak znám toto město lásky pouze z filmů, knížek a fotek, které dávají moji známý na facebook. Už roky si slibuju, že se tam pojedu podívat. Ale buď nebyly peníze, čas nebo ta správná osoba, se kterou bych chtěla jet. No a konečně se spojily všechny tři faktory dohromady a koncem července vyrážím na svou první Tour de Paris.  Včera jsme si daly s moji cestovní parťačkou Péťou sraz, abychom probraly všechny detaily a přípravy na náš letní výlet. Jelikož jsem neskutečná perfekcionalistka, chtěla jsem mít i to plánování tématicky sladěné. Takže jsem se před třetí oblékla do květinových šatů, na svou blonďatou kštici jsem nasadila červený baret a navoněná Chanelem jsem vyrazila směr Café Louvre.
 Jelikož byla sobota odpoledne, měli samozřejmě narváno. I když se nám podařilo s Péťou najít místo k sezení brzo jsme odešly. Obě jsme si ten náš pokec přece jen představovaly jinak než za doprovodu hlasitého hlaholu, který v podniku panoval. A i když mám Louvre opravdu ráda, v tuhle chvíli mi spíš připomínal závodní jídelnu.
 Rychle jsme proto vymýšlely kam bychom se vrtly. A nakonec jsme skončily v Cukrárně u MyšákaNikdy jsem tam předtím nebyla, ale chodím okolo každou sobotu ráno, když jdu do školy. Jednou po náročné zkoušce jsem se chystala, že si tam skočím koupit za odměnu dortík. Ve stejnou chvíli mi však přijížděla tramvaj a jelikož byl současně i celkem silný liják, vidina brzkého příjezdu domů mi byla milejší.
 Osud tomu tehdy nepřál nicméně včera jsem zakusila tu opojnou chuť legendární cukrárny a řeknu vám ženy jen jedno. Byl to nejlepší Sacher, jaký jsem kdy měla. Mám ještě teď pocit, že z čokoládových zásob, které se mi díky tomuto dortíku vytvořily, budu čerpat ještě hodně dlouho. Pravdou je, že jsem tedy hodně váhala. Chtěla jsem původně zvolit lanýžový dort. Ale ten den jsem měla chuť na pořádnou porci čokolády (kterou jsem ve výsledku skutečně dostala) a byla jsem za svou volbu ráda. Kávičku jsem zvolila pro změnu vídeňskou (flatwhite neměli 🙂 ). Péťa zvolila Mascarpone dortík s cappucinem a byla taky nadmíru spokojená.
 Interiér cukrárny se nese v duchu minulého století v kombinaci s moderními prvky a celkově na mě působil moc milým dojmem. Seděly jsme hned vedle barového pultíku a výhled do vitrínky s těmi všemi dezerty byl vskutku famózní. Dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že si ještě přiobjednáme horké maliny se zmrzlinou jako dezert po dezertu :-).
 Pokud jste u Myšáka ještě nebyly Kávařky, tak rozhodně neváhejte a v nejbližší době se tam stavte. A rozhodně se nenechte odradit přijíždějící tramvají, deštěm nebo čímkoliv jiným. Kdybych totiž tenkrát věděla jak luxusní mají zákusky, věřte mi, že i kdyby pro mě přijel princ na bílém koni, který by mě chtěl odvézt domů, stejně bych si pro ten dort šla :-).
 Opojeny cukrem a příjemným prostředím jsme ty s mojí cestovní parťačkou vybraly termín naší dovolené a rovnou jsme si jej zarezervovaly. Začátkem května se ještě chystám na poslední nákupy před propuknutím letní sezóny do Drážďan a cíl cesty je jasný. Nutně potřebuji cestovní baťůžek, nějaké ty tretky a pohodlné tenisky pro cupitání po kamenných kostkách Paříže.
 Ema de l’amour

Coffee Room

S mojí kamarádkou Petrou jsme se neviděly měsíce. Moc jsem se těšila na naše společné setkání a byla jsem ráda, že místo, kde jsme se měly sejít nechala na mě. Po malém průzkumu na Instagramu jsem zvolila Coffee Room.
Musím tedy přiznat, že je to doslova a do písmene room, tedy pokoj. Kavárna je opravdu maličká, ale o to víc je podle mého názoru útulná. Hned u vchodu vás uvítá modré kolo opřené o zeď a celkový prostor působí velmi příjemným dojmem. Dřevěný bar nám nabízel mnoho sladkých, pečených dobrůtek od cookies, přes mrkvové cupcaces až po banánový chlebíček. Ale náš cíl byl jasný. Obě jsme se třásly na snídaňové menu. Patricie si objednala jasmínový čaj, croissant s lososem a domácí jogurt s müsli. Mou volbou byly toasty s vejcem a avokádem a tradiční flattwhite.

Čaj servírovaný v karafě, kávička ve skleničce a oboje na dřevěném tácku s logem podniku. Způsob jakým se vám jídlo a pití podává je podle mého názoru polovina zážitku a na tomhle místě, jsem byla nadmíru spokojená. Než k našemu stolu dorazila snídaně, stihly jsme s Patricií probrat vše nové i staré a jak se říká na ničem jsme nenechaly nit suchou. Známe se už pár let z práce a vše co vím o módě, vím od ní. Vždy je mi nesmírně milou společnicí, protože kolem sebe víří spoustu pozitivní energie a chuti do života. A takových lidí, je dnes pomálu. Je jednou z mých prvních kamarádek, která se vdala a ženy, styl ve kterém to udělala mi přijde prostě skvělý. Vše si s přítelem zařídili podle sebe. Žádná pompéznost, žádná přehlídka českých tradic, šaty za tisíce či vybraná jídla o deseti chodech. Konala se pouze malá svatba na radnici jen v přítomnosti svědků. Nejsem sice vztahový expert, ale ze svého okolí pozoruji zajímavou rovnici a to sice, čím větší svatba, tím horší manželství. Ale u mojí skvělé kamarádky, tohle opravdu nehrozí.

 Po pár minutách naší debaty nás přerušila baristka se snídaní a ta dámy, byla jak na pohled, tak chuťově naprosto famózní. A to tak moc, že jsem nejednou pokydala sebe i stůl. No na dámičku jsem si nikdy nehrála a asi ze mě ani nikdy nebude :-).
 Kavárna na někoho může působit hodně jednoduše až stroze, ale mě osobně tento skromný design vyhovuje. Nemám ráda prostory, kde to přetéká bytovými doplňky, člověk má pak pocit, že jí v Ikee.
 Je skvělé, že si kávu můžete vzít i s sebou a mnoho lidí, si tam pro ni za tu krátkou chvíli, co jsme tam seděly, také přišlo. Takže pokud máte ženy cestu kolem, či nevíte kam se vrtnout na příjemné posezení s kamarádkou, neváhejte a vyrazte do Coffee Room. Osobně tam brzo jisto jistě zase zavítám a tentokrát nejenom, že si kávičku vezmu s sebou, ale zamířím s ní na nedaleké farmářské trhy. A s koláčem v ruce posedím na schodech místního kostela a vychutnám si svůj čas kávičky za společnosti ranního slunce :-).
Emča