Archiv pro štítek: storky

Nazdar Bazar

To jsem se zase do něčeho uvrtala, říkala jsem si minulou neděli hned po tom, co jsem začala vytahovat první kusy oblečení ze svého mini-pindulínského kufříku. Jen abych vás ženy uvedla do děje, zúčastnila jsem se malého bazárku v Café Neustadt.

 Už dávno jsem si chtěla vyzkoušet jaké to je, být mezi prodávajícími. Ne, že by mi ty roky strávené po brigádách za stojany se značkovým oblečením nestačily. Jen jsem poslední dobou začala vyklízet svůj pokoj a připravovat se na blízké stěhovaní do Javorové čtvrti. A na přetřes přišel samozřejmě i můj šatník. Opravdu netuším, co za osobu nakoupila v roce 2014 do mé skříně tolik růžových věcí, každopádně pokud jsem to skutečně byla já, nebyla jsem nejspíš zcela při smyslech 🙂 Ale i tak mi dámy jistě dáte za pravdu, že není nic lepšího než vyklízení starých a nepotřebných krámů. Člověk si tak vyčistí hlavu a tím, že se zbaví starého a nepotřebného vytvoří místo pro nové a lepší. A to platí nejen o již zmíněném oblečení 🙂

No abych se dostala takříkajíc k „jádru pudla“ vyrazila jsem na již zmíněný bazar s myšlenkou, že všechny své oblečky prodám. Mou vysokou míru sebevědomí podpořil fakt, že jsem se rozhodla uvalit na veškeré „zboží“ jednotnou cenu a to sice 50,- (no nekup to!)
A nyní se vracím na úvod tohoto článku. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala vybalovat své „cenné poklady“ ze své malé cestovní troleje, nestačila jsem se divit. To, že se jedná o hipsterskou akci jsem samozřejmě věděla. Nicméně to, že se tam některé dívčiny snažily prodat cosi, co více než halenku připomínalo hodně špatně ušitou záclonu, mě více než fascinovalo. I tak jsem si říkala „Nevadí Emo, alespoň si rozšíříš obzory, co se módy týče“.
Co mě však překvapilo nejvíce byly ceny, které na to, že se jednalo o zboží ze druhé ruky (někdy i ze třetí či čtvrté) mnohdy převyšovaly 200 korun. Tenhle fakt mě přiměl k „hluboké“ úvaze o tom, že to dnešní hipsterství je více než cokoliv jiného módní trend a pózerství. Všichni se předhánějí kdo je více underground, kdo je poctivější vegan, kdo má výstřednější doplněk či účes… A tak dále.

Ano, možná že ze mě mluví teď i trochu hořkost z toho, že můj prodejní pult neměl takový úspěch jaký jsem předpokládala. Chvíli jsem byla dokonce zklamaná z pocitu, že opět nikam nezapadám. Ale víte co ženy? Mě je to buřt!
Zdá se mi, že dnešní společnost je posedlá škatulkováním. Pravdou je, že člověk je tvorem společenským, ale společnost nutně neznamená být stoprocentní součástí stáda. Vždyť přece nemusíme každý mít nějakou nálepku s nápisem „hipster“, „pankáč“, „vegetarián“,  „manažer“, „nezadaný“, „rozvedená“, a tak dále. Nehledě na to, že každý ať chceme či ne, spadáme vždy více než jen do jedné sféry 🙂
Takže já sama za sebe jsem hlavně neortodoxní knihomol, který věří na UFO, nakupuje v sekáči a miluje dobrou kávu. Nesnáším být středem pozornosti a nejvíc mě rozesměje trapno-humor 🙂 Poslouchám vážnou muziku, soundracky, pop, rock i punk, chodím do fitka a jsem studující učitelka! Ha a teď si mě zařaďte kam chcete 🙂

Ema, která na bazáče bude chodit už jen nakupovat!

All by myself weekend!

Ženy, zatímco máme za okny první přívaly sněhu, já mám ve svém pokoji prakticky jaro. Nevím jestli jsem se vám zmiňovala, ale coby zahradnice mám asi stejný potenciál jako notorický alkoholik na definitivní vyléčení – tedy nulový. Avšak zázrakem se mé polomrtvé květiny před několika dny vzpamatovaly a rozhodly se, že začnou kvést. Orchidej je prakticky před rozpukem a má vánoční hvězda, která z mě neznámých důvodů přežívá na mém parapetu od loňských svátků, a o které moje mamka tvrdí, že už rozhodně nikdy nepokvete, se začíná barvit do ruda 🙂
O svém floristickém umění vám teď ale vyprávět nehodlám. Jak jste si nejspíš všimly poslední dobou mlčím stále víc a víc. A když na mě Facebook včera vyštěknul, že jsem již 29 dní nezveřejnila žádný příspěvek, začala jsem se krapet stydět.

Pravdou je, že jsem posledních pár týdnů hodně bojovala s démonem jménem Čas. Bývaly doby, kdy jsem ho měla ve svém životě plno a všude kam jsem se podívala byly prázdné chvíle plné neutuchajících, bezpointních momentů jenž nebraly konce. Nyní se ale karta obrátila a mě tenhle šílenec utíká jak blázen a já nejsem schopna ho dohnat.
Tak to bývá, když se dostanete do životní smyčky s názvem „Hodlám se zavděčit každému za každou cenu“. Ocitla jsem se tedy na samém konci fronty čekající na svůj vlastní čas. Dříve než jsem se starala o vlastní potřeby a zájmy, vytvářela jsem týdenní plány toho, co musím všechno stihnout. Smutné na tom ale bylo, že více než sedmdesát procent jsem dělala pro všechny jen ne pro sebe.
A tak mi minulý týden došla trpělivost. Ani ne tak s ostatními, ale se sebou samotnou. Víte myslím si, že jsme každý neuvěřitelně bohatý i když si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Ne že bychom byli nevděční, jen nevnímáme kolik toho máme a spíše se orientujeme na to co nemáme. Plýtváme tím nejcennějším na to, abychom se zavděčili jiným, kteří to mnohdy ani neocení. Nebo tedy tak jsem to alespoň poslední dobou vnímala já a pevně věřím, že v tom nejsem sama 🙂

Proto jsem se rozhodla minulý víkend strávit o samotě s cílem podzimního mentálního úklidu. A výsledek? Páteční večer se nesl v duchu zběsilého zachraňování nebohé želvy Agáty, kterou jsem nechtíc připravila minulý týden o akvárko. U vientamce jsem tedy koupila nové, do kterého mi málem přidal i rybičky. Filtraci jsem nainstalovala zdárně až po několika hodinách a to takovým stylem, že tam chudák Agáta má nakonec vodopád jak v Tropical Islands.
V sobotu jsem se rozhodla s pár ženami prozkoumat po pár letech noční život v Praze. Jen si ujasněme Kávařky, že spíše než kluby o víkendu vyznávám nohy v teple, knihu a skleničku dobrého vínka :-). Přestože jsem si „tancovačku“ s holkama náležitě užila, opět jsem se přesvědčila o tom, že si někteří muži pletou kluby s golfovým hřištěm… Prostě se snaží trefit díru za každou cenu 🙂
Neděle se nesla v duchu léčby kocovinky, čtení a nekonečného sledování Vyprávěj. Odpoledne jsem se pak vypravila na kávičku a dýňový dort do Mamma Coffee a více než kdy dřív jsem se to zase cítila být . Přestala jsem se zajímat o to, co kdo chce a zaměřila jsem se zpátky na sebe. Vytyčila jsem si nové cíle. Mezi které například patří méně se cpát po nocích polárkáčem a zase více cvičit nebo méně řešit kraviny (a další dost možná nesplnitelné mety 🙂 Ale co je pro mě teď nejdůležitější je dělat hlavně to, co mě baví a s lidmi, kteří mě baví.

Moje máma často říkává, že „Není člověk ten, který by si zavděčil lidem všem“. A já konečně dospěla do bodu, kdy jsem se o to přestala pokoušet 🙂 Díky Bohu!

Emča

Vinohradský sen

Tak tu oficiálně máme podzim. Kromě barevného listí nás začíná mordovat londýnské počasí a mě momentálně i zmutovaný virus chřipky, jehož číslo snad ani neodpovídá tabulkám WHO. A tak abych si zkrátila dlouhou chvíli (jelikož mě má zběsilá hyperaktivita ani v nemoci neopouští) budu vám teď chvíli vyprávět o místě, které se mi doslova vrylo pod kůži.
Vždycky jsem si myslela, že Vinohrady nesou název podle sadů s vinnou révou, která se zde pěstovala. Ženy, tak ono je to nakonec díky tomu, že se na tomhle místě za večer vypije tolik lahví vína, že se z nich pak do slova dají stavět hrady 🙂 Soudím podle osobní zkušenosti.
Aby bylo jasno. Bydlela jsem už na nejrůznějších místech a spoustu dalších a mnohdy kurióznějších jsem navštívila coby putující chůva. Hlídala jsem děti v mezonetových bytech kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad i v domech pro velvyslance. Nebo také ve čtyřpatrové vile na okraji Prahy, kde mě v noci vyděsil kocour sedící na okenním parapetu, který vydával naprosto hrozivé zvuky (ne opravdu to nebylo mňoukání).
Naklizené domácnosti, příbory po babičce ze stříbra, křišťálové lustry, i výhled do zahrad. Všechna ta místa měla něco do sebe. Ale jedno měla společné. Byla naprosto bez duše. Všechno hezké, co v těch prostorách bylo, bylo pouze ze hmoty. A i když tam často pobíhaly děti, uspěchaní rodiče nebo již zmíněný pošahaný kocour nebyl tam jediný patrný náznak skutečného domova.
Zato místo, ve kterém posledních pár týdnů trávím víc času než je asi zdrávo, a to doslova jelikož tam nefunguje plynový kotel a z toho mám teď tu chřipku, má úplně jinou atmosféru.
Můj táta vždycky říkal, že na Vinohradech žila od nepaměti pražská smetánka. Jsou tam byty s vysokými stropy. Kroky jsou díky vrzajícím parketám slyšet ještě dlouho po tom, co jste odešli. Jedním oknem máte výhled do Riegerových sadů a druhým do jednoho z vinohradských vnitrobloků. A ten pohled, který si často u snídaně vychutnávám, mě prostě nepřestává bavit.

Jo, to jsme ještě mohli mít okna otevřená dokořán 🙂

To ale není to hlavní, co mě vždycky dostane. Víte Kávařky, když je chvíle příjemná a my nevíme co s načatým večerem, poohlédneme se vždycky po lahvince (nebo dvou či třech) vínka, zasedneme v kuchyni k dřevěnému stolu, pouštíme retro hity z YouTube, hrajeme na kytaru a povídáme dokud jsme schopni mluvit 🙂

Takhle naše večery začínají…

Je mi jasné, že se teď ptáte „A kdo, že v tom bytě teda bydlí?“. No bydlí tam šílená želva Agáta, Honey a jeho kámoš Funny. Jinak ho prostě nazvat fakt nemůžu. Je s ním totiž neskutečná prdel. Omlouvám se za to slovo, ale tenhle blog je pro dospělé a bez cenzury, tak doufám, že jsem nikoho nepohoršila 🙂

Lehce nasupená Agátice při noční výměně vody v akvárku.

Ty chvíle jsou naprosto nepopsatelné, kouzelné a rezonují s každým kouskem mojí duše. Jinak to prostě vystihnout nedokážu. Víte ženy, já se celkově lidem spíše vyhýbám a přátele si dělat neumím. Ale za tohle místo i lidi, které jsem v něm poznala jsem nesmírně vděčná. A vždycky už na ty časy budu vzpomínat jako na jedny z těch nejlepších.

…a takhle nějak ty naše „seance“ končí 🙂

No a co se týče mého vlastního bydlení, to se nezadržitelně staví. A svůj nový coffee room si dám tak trochu pod stromeček. V souvislosti s tím jsem objevila super interiérovou inspiraci a jen vám ženy prozradím, že se nejedná ani o Ikeu ani o Pinterest. Víc už vám neřeknu, ale rozhodně se o tom dočtete v dalším článku.
Do té doby zvyšte příjem vitaminu C (Coffee), hoďte si kolem krku pořádnou šálu (ne-li radši koberec) a važte si svých přátel. Protože jsou s nimi těžké chvíle lehčí, a krásné okamžiky ještě lepší.

Ema, která si žije svůj Vinohradský sen
PS: Ten byt stejně jednou koupím 🙂

Stará hi(p)sterka!

Zdravím vás ženy po delší odmlce. Tohle léto bylo doslova a do písmene vyčerpávající. Získala jsem nové přátele (což se svým talentem pro nevhodné komentáře považuji doopravdy za zázrak), zážitky a zkušenosti. No a aby se to takříkajíc karmicky vyrovnalo přišla jsem o několik pár (set) korun na účtě a nespočet mozkových buněk, které jsem hromadně povraždila nezřízeným popíjením (nejen) vína :-).

Ty z vás, které mě už tak trochu znají ví, že na vztahy jsem asi stejný expert jako automechanik na pečení dortů. Ráda bych vás teď všechny pobavila jednou historkou, kterou jako první slyšela moje úžasná kavárenská společnice Baruš ze Sweet world by Barush.

Byl pozdní letní večer. Noc jako stvořená pro párty. Vydala jsem se se svou kolegyní z práce na Náplavku s lahví vína nasát poslední zbytky prázdninové atmosféry. Můj Honey se ten večer vydal na rozlučku se svobodou svého kamaráda.

O půlnoci jsme s kolegyní uzavřely naši vinnou seanci a já se odebrala domů. Bylo mi jasné, že Honey nedorazí dřív jak nad ránem a tak jsem zahájila noční prohlížení Pinterestu a během pár minut jsem usnula i s jehoiPadem v ruce.

Šest hodin ráno a tiché pípnutí tabletu. Otevřela jsem oči. Chvíli trvalo než jsem po těch pár dvojkách vína zaostřila. Nicméně, když jsem ve svém zorném poli ani po pár minutách neviděla svého muže a zjistila jsem, že to co mě vzbudilo byla žádost o přátelství od jakési cizí Jarmily, začala jsem přemýšlet. Honey nakonec dorazil kolem osmé ranní velmi společensky unaven a během několika minut vyřízeně padl do postele.

Jen aby bylo jasno ženy, nejsem žárlivý typ, ale občas mám (a to nejen díky tomu, že jsem spisovatelka) poměrně bujnou fantazii.

 V tu chvíli si mé racio sbalilo kufry a odjelo na dovolenou kamsi do neznáma a službu za něj převzala má vnitřní hysterka obecná mezi jejíž záliby patří vytváření různých (mnohdy až absurdních) scénářů a konspiračních teorií.

Nevím jak u vás Kávařky, ale u mě když se tahle hydra vydere z hlubin duše napovrch má chlap prostě smůlu, i kdyby celou noc strávil uctíváním půdy po které chodím. A tak jsem beze studu odhodila poslední zbytky zdravého rozumu a spustila tragikomedii s názvem Óda na žárlivost, kdy se v hlavní roli objevily vyčítavé a nelogické esemesky, urážlivé postoje a nevyzrálé chování. A i když mi nakonec Honey podal podrobný report o tom, co se té noci odehrálo (a nebudu vás ženy dlouho napínat nestalo se vůbec nic), bylo to bohužel k ničemu.

Trucovitě jsem odešla z bytu, pak se vrátila, v kuchyni vypila pár skleniček Cinzana, spala v jiném pokoji a druhý den v pět ráno odešla na tramvaj. Prostě scéna, za kterou by se nestyděla ani herečka z venezuelské telenovely.

Ve chvíli, kdy jsem stála v půl sedmé s trojitým espressem v ruce před prací a uvědomila si, že budova se otevírá až za dvě hodiny, inteligence zaklepala na bránu mé mozkovny a ohlásila návrat z dovolené.

 No, co napsati závěrem ženy. Snad jen to, že v letošní sezóně očekávám minimálně nominaci na Oscara ze precizní a bezchybně odehraný herecký výkon. A že se opět ukázalo, že i když se považuji za velmi inteligentní osobu občas mi taky z těch chlapů celkem slušně šplouchá na maják. A doufám Kávařky, že v tom snad nejsem sama 🙂

Pokud se ptáte jestli jsem po tomhle eskamotérském kousku stále ještě zadaná, tak zcela nečekaně  jsem. Ale abych pravdu řekla myslím si, že svůj mozek pustím na dovolenou pouze tehdy, až ho bude chtít vystřídat Alzheimer!

Ema, která občas nechápe jak s ní někdo může vydržet 🙂