Archiv pro štítek: storky

Jíst, podzimovat, milovat…

Nebojte se ženy, žiju :-). Dlouho jsem nic nenapsala a nebudu vám lhát času u mě poslední dobu jaksi není nazbyt. Léto uteklo jako voda a nástup do nové práce mi zaplnil celý ten prázndý prostor, který jsem v sobě už dlouho měla. Tak se teď pohodlně usaďte, nejlépe s šálkem horké kávy či kakaa, zachumlejte se do deky a počtěte si pár řádků o tom, co se zase nového událo v životě jedné střelené blondýny.

 Jak jsem již psala, nastoupila jsem do nové práce. KONEČNĚ mám zase chuť do života a neutápím se v depresích z toho, že v Albertu zrovna nemají mléko od Madety, jak jsem měla ve zvyku… Tím naznačuji, že jsem vyšilovala z kdejakého prdu, protože ženy vážně není nic horšího než být otrávená z práce jak malajský šíp, hladová ze stresu a zavalená knihami a tíhami z blížícího se zkouškového. Zkrátím to, dneska jsem najezená, spokojená v práci a i když mám před sebou třetí ročník na peďáku jsem daleko víc v klidu než poslední dva semestry.
Čímž se bohužel dostávám k tomu, že letos je moje literární tvorba striktně daná. A to jest bakalářská práce… No nebudu vám lhát, moc se mi do toho nechce, protože vím, že už nebudu mít tolik energie na psaní pro sebe a pro vás. Ale vzhledem k tomu, že jsem si jako téma zvolila sociální sítě, jsem si jistá, že sem čas od času zaskočím buď napsat nějaký postřeh, nebo třeba i pro radu od vás.
A co že se to tedy krom práce událo? 🙂 No tak v prvé řadě se mi trochu podařilo zútulnit království v Javorovce. Nejspíš proto, že na to bydlení tady už nejsem tak úplně sama… Tušíte správně, s Honeym jsme se rozhodli pro společné soužití a zatím nám to tu samou radostí vzkvétá.

Však vy moc dobře víte, že to mezi mnou a mým mužem nebylo vždy idilické. To nejspíš proto, že dokonalé příběhy jsou jen v pohádkách a v seriálech. Těžko vám tady budu vysvětlovat náš velkolepý návrat z krize, protože vlastně sama ani nevím, kdy se to celé změnilo. Myslím, že to bylo nejspíš ve chvíli, kdy jsem se víc zaměřila zase zpátky na svůj život a svoji energii. Přestala jsem plýtvat myšlenky, ať už pozitivní nebo negativní, na vnitřní polemizování o našem vztahu a otočila jsem se směrem k tomu, co bych chtěla ve svém životě změnit.
Toužila jsem po jiném životě, chtěla jsem se vrátit zpátky do radosti a paradoxně se to všechno vyřešilo tak nějak samovolně. Možná, že když necháte život volně proudit a dokážete se jemně přizpůsobit změnám, které kolem vás plynou, tak jde všechno tak nějak samo. Díky tomu všemu si poslední dobou připadám sama sebou víc než kdy jindy. A i když se teď doma choulím pod peřinou s chřipkou za krkem, jsem opravdu velmi šťastná.

 Nehledím už ani do minulosti a budoucností se taky moc nezaobírám. Občas se naladím na takové ty touhy coby kdyby, ale nikam dál se nepouštím. Nechávám vyrůst svého vnitřního dobrodruha a dopřávám mu rostoucí chuť po cestování. Tím chci říct ženy, že se chystám na Bali 🙂 Sice ne dnes, ani zítra a nejspíše ani za rok, protože mi příprava na státnice asi spolkne veškerou dovolenou, ale chystám se tam… Stejně tak plánuji kurz francouzštiny v Paříži, který bych chtěla absolvovat.

A vím, že to všechno jednou zažiju a to mi momentálně stačí. Chodím na kávičky s kamarádkami, směju se radostem i strastem každodenního života a po dlouhé době zase čtu… Jo a abych nezapomněla, oslavila jsem narozeniny :-). Poprvé v životě jsem obdržela zásilkou puget růží až do práce.

Možná že někdy, když se doopravdy stanete tím, kým chcete být, začnou se lidé kolem vás podle toho chovat. Třeba jsou všechny tyhle věci opravdu jen v naší hlavě a my si volíme, kým chceme být, co si budeme myslet a jak budeme žít… Zkuste nad tím popřemýšlet ženy, mě tyhle myšlenky poslední dobou docela slušným způsobem mění život 🙂

S  láskou vaše Ema

Dovolenkaření

 Polovina července už nám uběhla a moje léto není zdaleka tak akční jako to loňské. Aktivní výletování jsem prakticky pověsila na hřebík a vyměnila jsem ho za válení se na gauči a sledování serošů. Konečně jsem si po celoročním shonu dovolila pár dní jenom tak „promrhat“ vegetěním, nicméně i tak nebylo o vzrůšo nouze 🙂
Začnu tím jak jsem poslední den ve starém zaměstnání zjistila svůj budoucí plat v zaměstnání novém. A i když jsem čekala, že částka nebude dosahovat finančních výšin, konečný plat mě naprosto odrovnal. Pár dní jsem přemítala nad tím, co budu dělat dál. Na novou práci jsem se těšila a nechtělo se mi té vidiny jen tak vzdát.
Nakonec jsem si ale řekla, že když už mám v životě udělat změnu, tak pořádnou. Moje pracovní vize se tedy otřásly v základech a rozhodla jsem se pro úplnou změnu oboru. Tak nějak jsem se momentálně shlédla v úspěšné a finančně nezávislé asistentce ve velké korporátní firmě.
Ano ženy, prostě film Ďábel nosí Pradu se mi natolik vryl do paměti, že se mi při pohledu na vysokou prosklenou budovu na Brumlovce vybavily leské broskvové lodičky na podpadku, sáčko, rudá rtěnka, úzké skinny džíny a výrazné doplňky. A vidina vyššího příjmu a firemních bonusů mě prostě natolik oslovila, že nyní jsem už prošla druhým kolem výběrového řízení na mou nově vysněnou práci.

Jinak život v Javorovce plyne dál a poslední dobou je tam poněkud rušno. Minulé pondělí si tak s Honeym v klidu spíme, když v tom se kolem šesté ráno ozve z chodby rána, jako by padaly skříně. V zápětí jsme uslyšely mužský hlas, který řval něco jako „na zem“ a mě jen napadlo, proč sousedé s tím stěhováním nepočkali třeba až do osmi. Teprve po shlédnutí facebookové stránky o pár hodin později, kterou se sousedy sdílíme jsme se dozvěděli o policejním zátahu jenž se uskutečnil ve vedlejším bytě. Naši ukrajinští sousedé se totiž rozhodli ve své garsonce obchodovat se zbraněmi. Takže o zajímavé lidi v našem baráku opravdu není nouze 🙂
Abych zase úplně nekecala s tím cestováním, na pár výletech jsem přeci jenom byla. První víkend v červenci jsem trávila v obležení žen na chatě v Mirošovicích, kde se konalo tradičí tlachání, konzumace vína a nejeden penis nezůstal nepomluven 🙂
Se svými kamarádkami jsem poslední dobou netrávila moc času, jelikož nebyl čas a někdy bohužel ani nálada. Pod tíhou stresu a náročné práce i studia se mi totiž málokdy chtělo vystrčit čumák z bytu. A tak byla pro mě byla tahle seance příjemnou změnou. Společně jsme pak ještě absolvovali Francouzský trh na Kampě, kde jsem trošku zavzpomínala na loňský výlet do Paříže. Nakonec jsme se stejně přesunuli do českého podniku a místo francouzského vína jsme si dali Vinohradskou jedenáctku, Lambrusco, nakládaný hermelín a květákovku.

Moje zabalené Bábovky 🙂

Také jsem po delší době znovu obnovila svoje staré dobré toulky Prahou. Během té poslední jsem navštívila legendární knihkupectví Fisher, které se bohužel má rušit a na jeho místo má nastoupit další z mnoha pražských kaváren. A přestože jsem skalní fanoušek kávy, přijde mi to poněkud barbarské zničit tuto prodejnu s knihami, jenž má tradici již od čtyřicátých let dvacátého století jenom pro další komerční podnik.
Nicméně zpět k tématu. Svá přátelství se snažím znovu obnovit a spolu s nimi i svou vůli do života. A díky letnímu počasí mi to jde přeci jen lépe. I když jsem si během toho přátelení uhnala spálený zadek a odrovnala dvoje sandále 🙂
No ženy, držte mi palce s mojí další novou prací, užívejte letních dní a prožijte tolik lásky, kolik je jenom možné.

Kávička s Barunkou ze Sweet World by Barush. Poked by vás zajímala recenze na Cacao, tak koukněte na Zomato.
 Ema

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča

Fichtláci!

Bylo nebylo, za devíti kopci od Liberce se v údolí rozprostírá malá vesnička s názvem Všelibice. Kdysi dávno pár moudrých hlav rozhodlo o tom, že na tomto posvátném místě se každý rok bude konat sraz fichtlů. A netrvalo tomu dlouho a nastal patnáctý ročník, na kterém jsem nechyběla ani já 🙂 Pohodlně se usaďte ženy, naražte přilbice a vraťte se se mnou o dva dny zpět na jeden z nejlegendárnějších zážitků v mém životě.

Je vám nejspíš jasné, že účast na této zcela kuriózní události jaksi nebyla z mé hlavy. Když jsem se před rokem seznámila s Honeym a došlo na takovéto první povídání o zálibách, byla jsem poučena o tom, že jeho bezmeznou láskou jsou motorky. Lépe řečeno starší motorky typu pionýr a čézet… Buďte v klidu ženy, také jsem absolutně netušila o čem mluví 🙂 Každopádně po první společné projížďce na jeho černé máše z roku šedesát mi bylo jasné, že tuhle vášeň s ním budu s radostí sdílet. Upřímně jsem vděčná za to, že to není další páprda posedlý gaučingem a fotbalovou mánií.

Pionýři, pionýři, malované fichtly… 🙂

A tak jsme se spolu párkrát svezli a zažili nejeden zajímavý výlet v libereckých končinách. Časem samozřejmě došlo i na různé motoakce a srazy. A tohle měl být zážitek roku :-). Upřímně se mi tam ženy moc nechtělo. Byla jsem po dalším stresujícím týdnu v práci vyřízená jako žádost o dávky na finančním úřadě. Akce začínala už v pátek, ale jelikož si muži chtěli udělat pánskou jízdu dorazila jsem na místo až v sobotu ráno. Vynechám pasáž o tom, jak jsem místo pátečního večerního odpočinku a lebedění na zahradě, které jsem měla v plánu vyrazila za přáteli na Žižkovské pivobraní a juchala tam až do ranních hodin 🙂

V sobotu jsem tedy dorazila na místo a připadala jsem si jako totální outsider… Byla jsem tam jako jedna z mála žen, ještě ke všemu blondýna a (nedej bože) z Prahy 🙂 Spanilá jízda na sebe však nenechala dlouho čekat, a tak jsem pouze pozdravila pár známých Fichtláků a vyrazili jsme směr Český dub.

Řeknu vám ženy, že tolik motorek jsem opravdu pohromadě ještě neviděla… Ale co víc, ta vášeň kterou k těmto mašinám všichni cítili se nesla vzduchem a mísila se dýmem vycházejících z výfuku v šedý oblak plný nadšení. Cestou nás míjeli jezdci snad všech věkových kategorií od šestnáctiletého chlapce, který s sebou vezl svou o pár měsíců mladší dívku, přes čtyřicetiletou ženu v lyžařské kombineze až po starce v důchodu s malou červenou lékárničkou připevněnou na zadním nosiči motorky.

Dream – mototeam 🙂

Skoro každý z účastníků měl svůj motorkářský outfit dokonale promyšlen. Někdo se hlásil k příslužnosti gangu tričkem, jiný podporoval svou oblíbenou značku motorek logem na džínové vestě a dokonce se našli i tací, kteří měli masky, rohy na helmách či dobové pláště z druhé světové války.

Po cestě jsme samozřejmě nevynechali klobásu s hořčicí, nealkoholického Lobkowice a pokec s ostatními Fichtláky. Bylo skvělé, jak každý měl neuvěřitelný příběh, který se vázal k jeho stroji. Většina těch nadšenců si koupila pionýra někde přes bazar a sami si ho doma dali do kupy.

Odpoledne následovalo grilování a různé soutěže ve formě překážkových drah, kam jsme se vydali fandit. No a nakonec jsem se do jízdy zapojila i já ženy a osedlala jsem prakticky každý druh stroje, který jsem viděla. Řídila jsem podruhé v životě pionýra, se kterým mi to mimochodem jde líp jak s autem :-). Pak jsem si osedlala babetu, místní chlapci mě svezli v dněpru a dokonce jsem se posadila za volant trabanta… No prostě, kde byla příležitost něco zkusit, šla jsem do toho po hlavě.

Zdolávání nezkrotné lávky… A ne, nejsem to já 🙂

Byl to naprosto vyčerpávající víkend, plný rychlých startů a prudkých dojezdů, došlo samozřejmě i na nějaký ten karambol a modřiny. O to víc jsem ale odhodlaná se dalšího ročníku zúčastnit na své vlastní mašině, kterou si do té doby rozhodně pořídím 🙂

Emča

Jak se staví sen část II.

Kávařky, tak už i Velikonoce máme za sebou. Ten čas tedy neskutečně letí a díky bohu se i nezadržitelně blíží příchod teplejších dnů a prvního vínka na Náplavce 🙂 Moje svátky opět přetékají zajímavými zážitky, o které bych se s vámi ráda podělila.

Jsem prosim pěkně v rámci volna přesazovala bylinky 🙂

Volno mi začalo již ve čtvrtek a tak jsem si pozvala dělníky na dokončení kuchyně. Díky bohu přese všechny komunikační kolize s Ikeou jsme se dopracovali k cíli a můj gastro kout již stojí v plné parádě i s ochranou deskou na zdi. Musím říct, že jsem se na tyhle závěrečné práce těšila jak na smilování, jelikož si již nejeden týden plánuji, že bych si ráda vytvořila taky nějaké ty dobré a fotogenické lívance na pravém lívanečníku.

 A jak jsem si i vysnila, tak se i stalo. Ještě ve čtvrtek byla kuchyň hotová a já odpoledne vyrazila na procházku vstříc honbě za lívanečníkem určeným na indukci. I tahle nákupní akce se zdařila a já se po deseti minutách strávených v domácích potřebách stala hrdou majitelkou lívanečníku 🙂
 Dále jsem se vydala směr galanterie. Rozhodla jsem se totiž, že si uháčkuji obal na svůj nový psací stroj. V tomhle jsem možná tak trochu jako Steve Jobs, když mi něco přesně nevyhovuje tak si to prostě radši vyrobím sama 🙂 Takže jsem po půlhodinovém klábosení s místní prodavačkou odcházela s klubíčkem světle lososové vlny, stříbrným háčkem a dřevěným korálkem připravena uháčkovat si ten nejvíce vintage obal na MacBook, jaký svět kdy viděl 🙂

 V pátek ráno jsem se vrhla na lívance a musím vám říct ženy, že na první pokus to nebylo vůbec špatné. S Honeym jsme si tedy užili teplou snídani s borůvkami a tvarohem a po dopití šálku kávy jsme vyrazili směr Liberec. Hned po příjezdu jsem zalezla společně se Sauvignonem (myšleno kocour, nikoliv víno 🙂 pod deku za krb a společně jsme se učili háčkovat.

Odpoledne jsem s velkou nevolí byla vytržena ze svého pletacího klidu, jelikož Honey si potřeboval nutně dojet do jedné z garáží pro jakousi součástku na motorku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se vydala s ním, jelikož při vyklízení motorek z garáže jsem narazila na jednoho opravdu luxusního červeného fichtla a hned jsem zahlásila, že chci taky takovou motorku. Ani ne pět minut na to jsem už dokázala zařadit jedničku (s rozjetím motorky to už bylo horší) a kroužila jsem kolem dokola starých garáží.

Musím říct, že už dlouho jsem se tak adrenalinově nepobavila (přestože jsem jela rychlostí sotva osm kilometrů v hodině). Nakonec se mi podařilo objet garáž i víckrát aniž by mi to chcíplo a došlo i na jeden držkopád a pár modřin. Nicméně druhý den jsme se na místo činu vrátili znovu a tentokrát se mi podařilo zařadit i dvojku :-).

Sobotní večer jsme nakonec strávili ve společnosti přátel a po hodně dlouhé době jsme se vydali vstříc domov kolem páté ranní… Teda alespoň tak jsme to odvodili od našich vzpomínek, které jsou tak trochu rozmazané 🙂
Neděle se nesla v duchu oslav, jelikož můj táta slavil šedesáté narozeniny. A připravil si pro nás překvapení v podobě exkurze na pražské letiště a musím vám říct ženy, že to byl prostě legendární zážitek. Protože když člověk vidí přistávat to gigantické Jambo, tak si prostě připadá opravdu titěrný. Potom jsme klasicky hodovali, pili (já tedy moc ne, jelikož jsem měla žaludek jako na vodě ještě z předešlého dne) a užívali si krásného slunného dne v přítomnosti velké skvělé rodiny.
A tak jsem dostavěla svůj sen, i když v něm ještě pár poliček a skříněk schází. Hlavní je, že v něm jsou ti nejlepší lidé, bez kterých bych si svůj život nedokázala představit.

Ema

Pražská běhna

Ženy, nenechte se zmást hanlivým názvem v titulku článku. Chci se s vámi dnes totiž výjimečně podělit o svůj běžecký příběh místo toho milostného :-). Takže přibližně před rokem a něco jsem začala běhat. Myslím tím jako jinam než pro kávu do Starbucks. Prostě venku v přírodě pěkně na vzduchu :-). Obula jsem si Nike botky a začala trénovat.

 Ještě před třemi lety jsem byla opravdu silný kuřák a i výběh pro rohlíky do Alberta mě zdecimoval. Svůj životní styl jsem měnila pozvolna. Nejprve jsem přestala kouřit, časem jsem začala zkoumat etikety potravin, pak jsem začala pít čistou vodu a až jako poslední jsem zařadila pohyb. Jednu dobu jsem opravdu měla potíže se stravováním. Dny strávené o hladovkách střídaly záchvaty přejídání. Všemožně jsem se vyhýbala sportu, protože mě nikdy příliš nebavil. Až když jsem šla z nemoci do nemoci jsem pochopila, že si opravdu zahrávám se svým zdravím a bylo mi jasné, že je třeba něco změnit.
Ono je to totiž s tím tělem stejné jako s oblečením, musí se umět nosit. A stejně jako je vidět, že se dobře cítíme v tom super pohodlném outfitu, který jsme si ten den vybrali, tak je z nás cítit, jak jsme si nejisté s naším tělem. A co si budeme povídat, u nás žen to platí dvojnásob 🙂
Osobně si přeju, aby mé tělo vypadalo silně a i se tak cítilo. Nepotřebuji mít vosí pas, pekáč buchet a biceps jako bowlingovou kouli. Nechci jíst jen klíčky, cpát se proteiny a být na bio stravě. Chci žít zdravě, jíst tak, aby se mé tělo cítilo dobře a aby se mi líbilo to, co vidím v zrcadle. Jsem především žena a chci se tak i cítit. V lecčem si nechám poradit, ale jakmile se mezi mě a cheescake začnou cpát fitness typy, jde veškerá legrace stranou 🙂
Když mám náladu jdu na zumbu. Ve chvíli, kdy mě v práci vytočili doběla, ruším taneční hodinu, omotávám kolem dlaní své růžové bandáže a jdu na fitbox. Mám-li chuť se ráno zastavit a vstoupit do nového dne klidným krokem, zacvičím si jógu. Občas běhám lesem i přes louku, polem i nepolem, abych si vyčistila hlavu a přišla na jiné myšlenky. No a když je venku hnusně a chce se mi mezi fešné krasavce s pevnými těly – jdu do fitka :-). Toť můj fitness život v kostce. Tu se životem protančím, jindy zase promedituju a když to nejde jinak tak i proboxuju. A když se mi nechce, tak prostě nejdu, dám si nohy do tepla, uvařím kávičku a počtu si knížečku.
 Vraťme se ale na chvíli ještě k tomu běhu, který byl tak trochu prvopočátkem toho mého veškerého sportovního snažení. Mám totiž skvělou kamarádku… Co kamarádku, celou skupinu kamarádek a kamarádů, co chodí pravidelně každé úterý (někdy i středy) běhat s Adidasem. Jedná se o pěti až osmi kilometrové výběhy, kdy start bývá většinou v 18:30 z adidas store na Příkopech a vše je vždy perfektně organizačně zvládnuto přes facebookové eventy. Pokud byste se chtěly ženy zúčastnit, ráda se tam s vámi potkám. Stačí si jen na FB lajknout adidas running CZ a dorazit na běh 🙂
A tak mi před pár dny moje kamarádka Eliška, která nám tyto naše běhy organizuje oznámila, že poběžím letos pražský půlmaraton. Jistě, že jsem se chtěla zúčastnit, ale jistě chápete ženy, že mě na okamžik popadl děs. Přeci jen nejsem žádný zkušený Keňan a můj běžecký rekord byl něco málo přes 14 kilometrů…
Botky Nike jsem si nakonec nechala jen do posilovny a tyhle fešné nové adidasové růžovky jsem si pořídila tento týden. Tak snad se v nich ten půlmaraton zadaří 🙂

Ale jak už to tak u mě bývá děs vystřídal údiv a ten zase odhodlání a pevná víra ve šťastný konec. Takže minimálně do začátku dubna mám o zábavu postaráno. Přibila mi tedy do mého již tak starostmi přeplněného života další. Rozhodla jsem se ale, že tuhle proměním v radost. Že si splním svůj dávný sen o doběhnutém půlmaratonu, překonám sama sebe a posunu svůj život zase o kus dál.

Ema, která ze z těch výzev jednou zcvokne 🙂

Veselé Vánoční hLody!

Tak ženy je za námi třetí adventní neděle. A bláznivé předvánoční šílenství pomalu vrcholí. Obchoďáky opět praskají ve švech. Odevšud se více než veselé zvonění rolniček linou cinkavé zvuky tření nákupních košíků. Z internetu na nás útočí všemožné re-klamy typu 1+30 zdarma a člověk z těch možností výběru a blikajících světel akorát získává pomalu náběh na epileptický záchvat 🙂 Pro mě jsou Vánoce spíše svátky klidu a míru, takže mě tahle předvánoční džungle zcela nechává chladnou. Naopak se snažím hledat a zachytit každý drobný náznak té pravé vánoční atmosféry. Cítím ji v každém objetí se svou mamkou, když se obouvám mezi dveřmi. V závanu skořice, hřebíčku a pomeranče, když procházím kolem trhu na Náměstí Míru vstříc bytu na Vinohradech. I v každém polibku pod jmelím 🙂

Upřímně ženy, co se týče pečení cukroví, vyhýbám se mu obloukem. Ale abych splnila alespoň svou minimální ženskou povinnost rozhodla jsem napéct pouze tři druhy, o kterých jsem si myslela, že na nich opravdu není co zkazit. A opět jsem se přesvědčila, že v mém vesmíru plném absurdních zákonů schválnosti, lze zpackat co se dá 🙂
Takže první adventní týden jsem se rozhodla pro tradiční linecké cukroví. Ženy recept na něj byl asi takový, že jsem šla do Alberta, koupila dva druhy připraveného lineckého těsta (tmavé a světlé) a moučkový cukr a šla domů. Teprve pak jsem si uvědomila, že na bytě na Vinohradech jaksi nemám všechna svá epesní vykrajovátka. A tak jsem nakonec linecké cukroví vykrajovala panákem od Jägermeistera 🙂

Lepší krabičku jsem bohužel nenašla.

Tento víkend byly na pořadu dne vanilkové rohlíčky, které se díky mému totálnímu (ne)odhadu proměnily v rohlíčky skořicové (trošku nepoměr koření). A perníčky, které jsem pekla jako poslední mi tak ztvrdly, že by je mohly České Dráhy použít jako výkolejku…
Výsledek tohoto kulinářského počínání mi byl víceméně jedno, protože jsem předmětné perníčky pekla ve výborné společnosti mé skvělé kamarádky (a budoucí sousedky v Javorovce) Janičky. A v její přítomnosti spolu v kombinaci s filmem Až tak moc tě nežere, vonící purpurou na plotně a pár skleničkami Cinzana se nám podařilo nasát tu správnou vánoční atmosféru. Navíc jsem perníčky nakonec použila jako ozdoby na náš vánoční fíkus a zbytek asi poputuje na Náplavku labutím, kachnám a rackům 🙂

V rámci zachování mé kulinářské reputace, jsem si dovolila upéct ještě štrůdl, který zvládám bez větších komplikací 🙂

A o tom to je, ten vánoční čas… Spíš se zastavit, než spěchat od regálu k regálu. Honíme se před Vánoci za dokonalými dárky, nebesky dobrým cukrovím a spíše než klid a mír ve svém srdci cítíme rok od roku větší nervozitu, jestli zase stihneme vše včas. A tak jsem letos v rámci zachování zdravého rozumu a větší pohody nevkročila ani jednou do obchodního centra. Většinu dárků jsem objednala přes internet a ten zbytek zařídím koncem tohoto týdne v Primarku v Drážďanech.
V neděli si zapálím na adventním věnci čtvrtou svíčku a zatímco bude plápolat, pustím si na notebooku Lásku nebeskou a zabalím si všechny ty drobnosti, kterým bych ráda udělala někomu radost.

Emča, zcela pohlcena předvánoční atmosférou 🙂