Archiv pro štítek: pro pobavení

Fichtláci!

Bylo nebylo, za devíti kopci od Liberce se v údolí rozprostírá malá vesnička s názvem Všelibice. Kdysi dávno pár moudrých hlav rozhodlo o tom, že na tomto posvátném místě se každý rok bude konat sraz fichtlů. A netrvalo tomu dlouho a nastal patnáctý ročník, na kterém jsem nechyběla ani já 🙂 Pohodlně se usaďte ženy, naražte přilbice a vraťte se se mnou o dva dny zpět na jeden z nejlegendárnějších zážitků v mém životě.

Je vám nejspíš jasné, že účast na této zcela kuriózní události jaksi nebyla z mé hlavy. Když jsem se před rokem seznámila s Honeym a došlo na takovéto první povídání o zálibách, byla jsem poučena o tom, že jeho bezmeznou láskou jsou motorky. Lépe řečeno starší motorky typu pionýr a čézet… Buďte v klidu ženy, také jsem absolutně netušila o čem mluví 🙂 Každopádně po první společné projížďce na jeho černé máše z roku šedesát mi bylo jasné, že tuhle vášeň s ním budu s radostí sdílet. Upřímně jsem vděčná za to, že to není další páprda posedlý gaučingem a fotbalovou mánií.

Pionýři, pionýři, malované fichtly… 🙂

A tak jsme se spolu párkrát svezli a zažili nejeden zajímavý výlet v libereckých končinách. Časem samozřejmě došlo i na různé motoakce a srazy. A tohle měl být zážitek roku :-). Upřímně se mi tam ženy moc nechtělo. Byla jsem po dalším stresujícím týdnu v práci vyřízená jako žádost o dávky na finančním úřadě. Akce začínala už v pátek, ale jelikož si muži chtěli udělat pánskou jízdu dorazila jsem na místo až v sobotu ráno. Vynechám pasáž o tom, jak jsem místo pátečního večerního odpočinku a lebedění na zahradě, které jsem měla v plánu vyrazila za přáteli na Žižkovské pivobraní a juchala tam až do ranních hodin 🙂

V sobotu jsem tedy dorazila na místo a připadala jsem si jako totální outsider… Byla jsem tam jako jedna z mála žen, ještě ke všemu blondýna a (nedej bože) z Prahy 🙂 Spanilá jízda na sebe však nenechala dlouho čekat, a tak jsem pouze pozdravila pár známých Fichtláků a vyrazili jsme směr Český dub.

Řeknu vám ženy, že tolik motorek jsem opravdu pohromadě ještě neviděla… Ale co víc, ta vášeň kterou k těmto mašinám všichni cítili se nesla vzduchem a mísila se dýmem vycházejících z výfuku v šedý oblak plný nadšení. Cestou nás míjeli jezdci snad všech věkových kategorií od šestnáctiletého chlapce, který s sebou vezl svou o pár měsíců mladší dívku, přes čtyřicetiletou ženu v lyžařské kombineze až po starce v důchodu s malou červenou lékárničkou připevněnou na zadním nosiči motorky.

Dream – mototeam 🙂

Skoro každý z účastníků měl svůj motorkářský outfit dokonale promyšlen. Někdo se hlásil k příslužnosti gangu tričkem, jiný podporoval svou oblíbenou značku motorek logem na džínové vestě a dokonce se našli i tací, kteří měli masky, rohy na helmách či dobové pláště z druhé světové války.

Po cestě jsme samozřejmě nevynechali klobásu s hořčicí, nealkoholického Lobkowice a pokec s ostatními Fichtláky. Bylo skvělé, jak každý měl neuvěřitelný příběh, který se vázal k jeho stroji. Většina těch nadšenců si koupila pionýra někde přes bazar a sami si ho doma dali do kupy.

Odpoledne následovalo grilování a různé soutěže ve formě překážkových drah, kam jsme se vydali fandit. No a nakonec jsem se do jízdy zapojila i já ženy a osedlala jsem prakticky každý druh stroje, který jsem viděla. Řídila jsem podruhé v životě pionýra, se kterým mi to mimochodem jde líp jak s autem :-). Pak jsem si osedlala babetu, místní chlapci mě svezli v dněpru a dokonce jsem se posadila za volant trabanta… No prostě, kde byla příležitost něco zkusit, šla jsem do toho po hlavě.

Zdolávání nezkrotné lávky… A ne, nejsem to já 🙂

Byl to naprosto vyčerpávající víkend, plný rychlých startů a prudkých dojezdů, došlo samozřejmě i na nějaký ten karambol a modřiny. O to víc jsem ale odhodlaná se dalšího ročníku zúčastnit na své vlastní mašině, kterou si do té doby rozhodně pořídím 🙂

Emča

Přání se mají plnit… o Vánocích

Tak Kávařky… Už i já mám ježíškovu dílnu za sebou. Před pár minutami jsem dobalila poslední dárek a při utahování zlaté smyčky jsem si uvědomila, kolik drobností musím ještě dokoupit. Žádnou paniku, říkám si a s chutí dopíjím poslední doušek lehce kyselého čaje, co mi již půl hodiny stydne na stole.

Ježíšek dal letos přednost puntíkům a zlaté barvě 🙂

Již několikátou sezónu po sobě si zásadně při balení dárků pouštím Prázdniny. A i když tuhle komicky groteskní romantickou slátaninu znám nazpaměť, nikdy mě nepřestane bavit. Vzpomněla jsem si opět na svou stálici mezi kamarádkami Elenku, která moje nadšení při sledování tohoto filmu vždy sdílí. Každoročně se smějeme hláškám, které pronáší zcela nešťastná a neopětovanou láskou zničená Iris.
 „Nenávidím svůj příšernej život!!!“, slova která pronáší nad plynovým vařičem, zatímco se se pokouší sama sebe přiotrávit po té, co zjistí, že se objekt její roky neopětované touhy zasnoubil, mě rok co rok rozbrečí smíchy.

Smutným faktem ale zůstává, že jsem vloni byla naprosto ve stejné situaci (akorát bez toho vařiče). Doslova a do písmene jsem nenáviděla svůj život, který se mi drolil mezi prsty jako zbytky vánočního cukroví. Pan Darcy, kterého jsem tehdy milovala k zbláznění, z mého života zmizel jak pára nad hrncem. A stejně jako Iris jsem si říkala „To je bída, jen bída“.
Vynechám teď (pro změnu) motivační řeči typu, že každý úspěšný člověk si jednou sáhl na dno nebo že i pád na hubu je pohyb kupředu. Ze shora se na to totiž člověku dívá jinak, než když sedí na bezdném dně temnoty a upírá oči vzhůru vstříc (možná) slibným zítřkům.
Všechno se bohužel kolem Vánoc tak nějak umocňuje, zdá se mi (možná ještě víc než na stupidního Valentýna).  A tak když se za mnou zaklaply dveře po vydařeném leč poněkud potupném Štědrém večeru, kdy jsem se po svých osobních prohrách opět ocitla u štědrovečerní tabule s rodiči, zalehla jsem do své (pomalu ještě dětské) postele a přemítala o tom, že jsem ve svých 25 letech neustále na stejném místě.

V tom mi pípnul telefon se zprávou z messengera. Psala mi Kačka, kamarádka kterou jsem naposledy viděla při přebírání diplomu na vysoké, což už je nějakých pár let zpátky. Přála mi hezké Vánoce. A přestože jsme na škole spolu prohodily maximálně pár vět, ten večer jsme si psali až do rána. Vyprávěla o tom, jak s přítelem čekají miminko, jakou plánuje budoucnost a jak mě vždy obdivovala. Naproti tomu jsem jí já posílala řádky plné zklamání, hořkosti a touhy po lepším životě. Tehdy mě její slova nakopla a brala jsem to jako takový malý vánoční zázrak, ze kterého se nakonec vyklubalo velké přátelství. Od té doby si minimálně jednou měsíčně píšeme o tom jak se nám daří 🙂
Podobným způsobem si dopisuji už měsíce s Adélkou z Liberce, kterou znám přes Honeyho. Viděli jsme se jen krátkou chvilku a přesto mezi námi časem vzniklo jakési přátelské pouto, díky kterému jsme prakticky v kontaktu dnes a denně. Krom toho, že je úžasnou kamarádkou je také i velmi kreativní blogerkou. Takže koho z vás už ty moje (občas) bezpointní pindy přestávají bavit, koukněte na blog Simply Adele.
Co tím vším vlastně chci říct ptáte se? Asi to, že jsem stejně jako Iris v sobě nakonec našla kuráž vzít věci do vlastních rukou a otočit svůj osud vzhůru nohama. Jelikož sedět na zadku a nadávat na to, co je, je vždy pohodlnější než vstát, jít a změnit to. A i když to trvalo sakra dlouho dostat se tam kde jsem dnes, můžu vám ženy s potěšením oznámit, že to stálo za to.

Abych nezapomněla, tohle je další z mých nových kamarádek – Betynka 🙂

Nejvíc jsem však vděčná za to, že mi tenkrát moje kamarádka Kačka o Vánocích napsala a vehnala mi do žil trochu motivace. Že ve mě věřila ve chvíli, kdy já sama jsem to už dávno vzdala. Protože bez jejích řádků plných přátelství a podpory, byste pravděpodobně neměli dnes co číst. A tak vám všem, co teď čtete tato slova přeji šťastné a veselé Vánoce. Buďte vděčni za všechno, co teď máte. A vězte, že co není může být 🙂

Ema

Veselé Vánoční hLody!

Tak ženy je za námi třetí adventní neděle. A bláznivé předvánoční šílenství pomalu vrcholí. Obchoďáky opět praskají ve švech. Odevšud se více než veselé zvonění rolniček linou cinkavé zvuky tření nákupních košíků. Z internetu na nás útočí všemožné re-klamy typu 1+30 zdarma a člověk z těch možností výběru a blikajících světel akorát získává pomalu náběh na epileptický záchvat 🙂 Pro mě jsou Vánoce spíše svátky klidu a míru, takže mě tahle předvánoční džungle zcela nechává chladnou. Naopak se snažím hledat a zachytit každý drobný náznak té pravé vánoční atmosféry. Cítím ji v každém objetí se svou mamkou, když se obouvám mezi dveřmi. V závanu skořice, hřebíčku a pomeranče, když procházím kolem trhu na Náměstí Míru vstříc bytu na Vinohradech. I v každém polibku pod jmelím 🙂

Upřímně ženy, co se týče pečení cukroví, vyhýbám se mu obloukem. Ale abych splnila alespoň svou minimální ženskou povinnost rozhodla jsem napéct pouze tři druhy, o kterých jsem si myslela, že na nich opravdu není co zkazit. A opět jsem se přesvědčila, že v mém vesmíru plném absurdních zákonů schválnosti, lze zpackat co se dá 🙂
Takže první adventní týden jsem se rozhodla pro tradiční linecké cukroví. Ženy recept na něj byl asi takový, že jsem šla do Alberta, koupila dva druhy připraveného lineckého těsta (tmavé a světlé) a moučkový cukr a šla domů. Teprve pak jsem si uvědomila, že na bytě na Vinohradech jaksi nemám všechna svá epesní vykrajovátka. A tak jsem nakonec linecké cukroví vykrajovala panákem od Jägermeistera 🙂

Lepší krabičku jsem bohužel nenašla.

Tento víkend byly na pořadu dne vanilkové rohlíčky, které se díky mému totálnímu (ne)odhadu proměnily v rohlíčky skořicové (trošku nepoměr koření). A perníčky, které jsem pekla jako poslední mi tak ztvrdly, že by je mohly České Dráhy použít jako výkolejku…
Výsledek tohoto kulinářského počínání mi byl víceméně jedno, protože jsem předmětné perníčky pekla ve výborné společnosti mé skvělé kamarádky (a budoucí sousedky v Javorovce) Janičky. A v její přítomnosti spolu v kombinaci s filmem Až tak moc tě nežere, vonící purpurou na plotně a pár skleničkami Cinzana se nám podařilo nasát tu správnou vánoční atmosféru. Navíc jsem perníčky nakonec použila jako ozdoby na náš vánoční fíkus a zbytek asi poputuje na Náplavku labutím, kachnám a rackům 🙂

V rámci zachování mé kulinářské reputace, jsem si dovolila upéct ještě štrůdl, který zvládám bez větších komplikací 🙂

A o tom to je, ten vánoční čas… Spíš se zastavit, než spěchat od regálu k regálu. Honíme se před Vánoci za dokonalými dárky, nebesky dobrým cukrovím a spíše než klid a mír ve svém srdci cítíme rok od roku větší nervozitu, jestli zase stihneme vše včas. A tak jsem letos v rámci zachování zdravého rozumu a větší pohody nevkročila ani jednou do obchodního centra. Většinu dárků jsem objednala přes internet a ten zbytek zařídím koncem tohoto týdne v Primarku v Drážďanech.
V neděli si zapálím na adventním věnci čtvrtou svíčku a zatímco bude plápolat, pustím si na notebooku Lásku nebeskou a zabalím si všechny ty drobnosti, kterým bych ráda udělala někomu radost.

Emča, zcela pohlcena předvánoční atmosférou 🙂

Nazdar Bazar

To jsem se zase do něčeho uvrtala, říkala jsem si minulou neděli hned po tom, co jsem začala vytahovat první kusy oblečení ze svého mini-pindulínského kufříku. Jen abych vás ženy uvedla do děje, zúčastnila jsem se malého bazárku v Café Neustadt.

 Už dávno jsem si chtěla vyzkoušet jaké to je, být mezi prodávajícími. Ne, že by mi ty roky strávené po brigádách za stojany se značkovým oblečením nestačily. Jen jsem poslední dobou začala vyklízet svůj pokoj a připravovat se na blízké stěhovaní do Javorové čtvrti. A na přetřes přišel samozřejmě i můj šatník. Opravdu netuším, co za osobu nakoupila v roce 2014 do mé skříně tolik růžových věcí, každopádně pokud jsem to skutečně byla já, nebyla jsem nejspíš zcela při smyslech 🙂 Ale i tak mi dámy jistě dáte za pravdu, že není nic lepšího než vyklízení starých a nepotřebných krámů. Člověk si tak vyčistí hlavu a tím, že se zbaví starého a nepotřebného vytvoří místo pro nové a lepší. A to platí nejen o již zmíněném oblečení 🙂

No abych se dostala takříkajíc k „jádru pudla“ vyrazila jsem na již zmíněný bazar s myšlenkou, že všechny své oblečky prodám. Mou vysokou míru sebevědomí podpořil fakt, že jsem se rozhodla uvalit na veškeré „zboží“ jednotnou cenu a to sice 50,- (no nekup to!)
A nyní se vracím na úvod tohoto článku. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala vybalovat své „cenné poklady“ ze své malé cestovní troleje, nestačila jsem se divit. To, že se jedná o hipsterskou akci jsem samozřejmě věděla. Nicméně to, že se tam některé dívčiny snažily prodat cosi, co více než halenku připomínalo hodně špatně ušitou záclonu, mě více než fascinovalo. I tak jsem si říkala „Nevadí Emo, alespoň si rozšíříš obzory, co se módy týče“.
Co mě však překvapilo nejvíce byly ceny, které na to, že se jednalo o zboží ze druhé ruky (někdy i ze třetí či čtvrté) mnohdy převyšovaly 200 korun. Tenhle fakt mě přiměl k „hluboké“ úvaze o tom, že to dnešní hipsterství je více než cokoliv jiného módní trend a pózerství. Všichni se předhánějí kdo je více underground, kdo je poctivější vegan, kdo má výstřednější doplněk či účes… A tak dále.

Ano, možná že ze mě mluví teď i trochu hořkost z toho, že můj prodejní pult neměl takový úspěch jaký jsem předpokládala. Chvíli jsem byla dokonce zklamaná z pocitu, že opět nikam nezapadám. Ale víte co ženy? Mě je to buřt!
Zdá se mi, že dnešní společnost je posedlá škatulkováním. Pravdou je, že člověk je tvorem společenským, ale společnost nutně neznamená být stoprocentní součástí stáda. Vždyť přece nemusíme každý mít nějakou nálepku s nápisem „hipster“, „pankáč“, „vegetarián“,  „manažer“, „nezadaný“, „rozvedená“, a tak dále. Nehledě na to, že každý ať chceme či ne, spadáme vždy více než jen do jedné sféry 🙂
Takže já sama za sebe jsem hlavně neortodoxní knihomol, který věří na UFO, nakupuje v sekáči a miluje dobrou kávu. Nesnáším být středem pozornosti a nejvíc mě rozesměje trapno-humor 🙂 Poslouchám vážnou muziku, soundracky, pop, rock i punk, chodím do fitka a jsem studující učitelka! Ha a teď si mě zařaďte kam chcete 🙂

Ema, která na bazáče bude chodit už jen nakupovat!

Vinohradský sen

Tak tu oficiálně máme podzim. Kromě barevného listí nás začíná mordovat londýnské počasí a mě momentálně i zmutovaný virus chřipky, jehož číslo snad ani neodpovídá tabulkám WHO. A tak abych si zkrátila dlouhou chvíli (jelikož mě má zběsilá hyperaktivita ani v nemoci neopouští) budu vám teď chvíli vyprávět o místě, které se mi doslova vrylo pod kůži.
Vždycky jsem si myslela, že Vinohrady nesou název podle sadů s vinnou révou, která se zde pěstovala. Ženy, tak ono je to nakonec díky tomu, že se na tomhle místě za večer vypije tolik lahví vína, že se z nich pak do slova dají stavět hrady 🙂 Soudím podle osobní zkušenosti.
Aby bylo jasno. Bydlela jsem už na nejrůznějších místech a spoustu dalších a mnohdy kurióznějších jsem navštívila coby putující chůva. Hlídala jsem děti v mezonetových bytech kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad i v domech pro velvyslance. Nebo také ve čtyřpatrové vile na okraji Prahy, kde mě v noci vyděsil kocour sedící na okenním parapetu, který vydával naprosto hrozivé zvuky (ne opravdu to nebylo mňoukání).
Naklizené domácnosti, příbory po babičce ze stříbra, křišťálové lustry, i výhled do zahrad. Všechna ta místa měla něco do sebe. Ale jedno měla společné. Byla naprosto bez duše. Všechno hezké, co v těch prostorách bylo, bylo pouze ze hmoty. A i když tam často pobíhaly děti, uspěchaní rodiče nebo již zmíněný pošahaný kocour nebyl tam jediný patrný náznak skutečného domova.
Zato místo, ve kterém posledních pár týdnů trávím víc času než je asi zdrávo, a to doslova jelikož tam nefunguje plynový kotel a z toho mám teď tu chřipku, má úplně jinou atmosféru.
Můj táta vždycky říkal, že na Vinohradech žila od nepaměti pražská smetánka. Jsou tam byty s vysokými stropy. Kroky jsou díky vrzajícím parketám slyšet ještě dlouho po tom, co jste odešli. Jedním oknem máte výhled do Riegerových sadů a druhým do jednoho z vinohradských vnitrobloků. A ten pohled, který si často u snídaně vychutnávám, mě prostě nepřestává bavit.

Jo, to jsme ještě mohli mít okna otevřená dokořán 🙂

To ale není to hlavní, co mě vždycky dostane. Víte Kávařky, když je chvíle příjemná a my nevíme co s načatým večerem, poohlédneme se vždycky po lahvince (nebo dvou či třech) vínka, zasedneme v kuchyni k dřevěnému stolu, pouštíme retro hity z YouTube, hrajeme na kytaru a povídáme dokud jsme schopni mluvit 🙂

Takhle naše večery začínají…

Je mi jasné, že se teď ptáte „A kdo, že v tom bytě teda bydlí?“. No bydlí tam šílená želva Agáta, Honey a jeho kámoš Funny. Jinak ho prostě nazvat fakt nemůžu. Je s ním totiž neskutečná prdel. Omlouvám se za to slovo, ale tenhle blog je pro dospělé a bez cenzury, tak doufám, že jsem nikoho nepohoršila 🙂

Lehce nasupená Agátice při noční výměně vody v akvárku.

Ty chvíle jsou naprosto nepopsatelné, kouzelné a rezonují s každým kouskem mojí duše. Jinak to prostě vystihnout nedokážu. Víte ženy, já se celkově lidem spíše vyhýbám a přátele si dělat neumím. Ale za tohle místo i lidi, které jsem v něm poznala jsem nesmírně vděčná. A vždycky už na ty časy budu vzpomínat jako na jedny z těch nejlepších.

…a takhle nějak ty naše „seance“ končí 🙂

No a co se týče mého vlastního bydlení, to se nezadržitelně staví. A svůj nový coffee room si dám tak trochu pod stromeček. V souvislosti s tím jsem objevila super interiérovou inspiraci a jen vám ženy prozradím, že se nejedná ani o Ikeu ani o Pinterest. Víc už vám neřeknu, ale rozhodně se o tom dočtete v dalším článku.
Do té doby zvyšte příjem vitaminu C (Coffee), hoďte si kolem krku pořádnou šálu (ne-li radši koberec) a važte si svých přátel. Protože jsou s nimi těžké chvíle lehčí, a krásné okamžiky ještě lepší.

Ema, která si žije svůj Vinohradský sen
PS: Ten byt stejně jednou koupím 🙂

Stará hi(p)sterka!

Zdravím vás ženy po delší odmlce. Tohle léto bylo doslova a do písmene vyčerpávající. Získala jsem nové přátele (což se svým talentem pro nevhodné komentáře považuji doopravdy za zázrak), zážitky a zkušenosti. No a aby se to takříkajíc karmicky vyrovnalo přišla jsem o několik pár (set) korun na účtě a nespočet mozkových buněk, které jsem hromadně povraždila nezřízeným popíjením (nejen) vína :-).

Ty z vás, které mě už tak trochu znají ví, že na vztahy jsem asi stejný expert jako automechanik na pečení dortů. Ráda bych vás teď všechny pobavila jednou historkou, kterou jako první slyšela moje úžasná kavárenská společnice Baruš ze Sweet world by Barush.

Byl pozdní letní večer. Noc jako stvořená pro párty. Vydala jsem se se svou kolegyní z práce na Náplavku s lahví vína nasát poslední zbytky prázdninové atmosféry. Můj Honey se ten večer vydal na rozlučku se svobodou svého kamaráda.

O půlnoci jsme s kolegyní uzavřely naši vinnou seanci a já se odebrala domů. Bylo mi jasné, že Honey nedorazí dřív jak nad ránem a tak jsem zahájila noční prohlížení Pinterestu a během pár minut jsem usnula i s jehoiPadem v ruce.

Šest hodin ráno a tiché pípnutí tabletu. Otevřela jsem oči. Chvíli trvalo než jsem po těch pár dvojkách vína zaostřila. Nicméně, když jsem ve svém zorném poli ani po pár minutách neviděla svého muže a zjistila jsem, že to co mě vzbudilo byla žádost o přátelství od jakési cizí Jarmily, začala jsem přemýšlet. Honey nakonec dorazil kolem osmé ranní velmi společensky unaven a během několika minut vyřízeně padl do postele.

Jen aby bylo jasno ženy, nejsem žárlivý typ, ale občas mám (a to nejen díky tomu, že jsem spisovatelka) poměrně bujnou fantazii.

 V tu chvíli si mé racio sbalilo kufry a odjelo na dovolenou kamsi do neznáma a službu za něj převzala má vnitřní hysterka obecná mezi jejíž záliby patří vytváření různých (mnohdy až absurdních) scénářů a konspiračních teorií.

Nevím jak u vás Kávařky, ale u mě když se tahle hydra vydere z hlubin duše napovrch má chlap prostě smůlu, i kdyby celou noc strávil uctíváním půdy po které chodím. A tak jsem beze studu odhodila poslední zbytky zdravého rozumu a spustila tragikomedii s názvem Óda na žárlivost, kdy se v hlavní roli objevily vyčítavé a nelogické esemesky, urážlivé postoje a nevyzrálé chování. A i když mi nakonec Honey podal podrobný report o tom, co se té noci odehrálo (a nebudu vás ženy dlouho napínat nestalo se vůbec nic), bylo to bohužel k ničemu.

Trucovitě jsem odešla z bytu, pak se vrátila, v kuchyni vypila pár skleniček Cinzana, spala v jiném pokoji a druhý den v pět ráno odešla na tramvaj. Prostě scéna, za kterou by se nestyděla ani herečka z venezuelské telenovely.

Ve chvíli, kdy jsem stála v půl sedmé s trojitým espressem v ruce před prací a uvědomila si, že budova se otevírá až za dvě hodiny, inteligence zaklepala na bránu mé mozkovny a ohlásila návrat z dovolené.

 No, co napsati závěrem ženy. Snad jen to, že v letošní sezóně očekávám minimálně nominaci na Oscara ze precizní a bezchybně odehraný herecký výkon. A že se opět ukázalo, že i když se považuji za velmi inteligentní osobu občas mi taky z těch chlapů celkem slušně šplouchá na maják. A doufám Kávařky, že v tom snad nejsem sama 🙂

Pokud se ptáte jestli jsem po tomhle eskamotérském kousku stále ještě zadaná, tak zcela nečekaně  jsem. Ale abych pravdu řekla myslím si, že svůj mozek pustím na dovolenou pouze tehdy, až ho bude chtít vystřídat Alzheimer!

Ema, která občas nechápe jak s ní někdo může vydržet 🙂

Paříž město světel lásky, a to tak, že bez nadsázky

Ti z vás, kteří mě sledují na facebooku vědí, že jsem nedávno na pár dní vyměnila pražskou lokalitu za tu pařížskou. Víte, tenhle výlet si slibuji už od maturity, což už nějaký ten pátek je. Ve městě jsem pobyla jen pár dní. I tak mě ty strávené chvíle v romantických uličkách přímo vystřelily na měsíc. A to ani ne tak díky srdíčkové atmosféře jako spíš kvůli neskutečnému gastronomickému ráji a kulturnímu životu, který tato metropole nabízí :-).

Zájezd jsme si koupily společně s Péťou již před několika měsíci u jedné známé cestovní kanceláře. Jednalo se o klasický prodloužený eurovíkend prakticky za pár kaček. Výměnou za to, jsme získaly nejen super pobyt ale také lehce zkřivená záda z jinak celkem luxusního autobusu. Ale jak se říká, každá krása něco stojí a tenhle zážitek nebyl výjimkou :-).

Hned první den nás autobus vyplinul u Eiffelovy věže. V osm ráno, totálně rozlámaná a rozespalá jsem se snažila proniknout do místní atmosféry. Upřímně se mi to podařilo až o pár hodin později s šálkem kávy. Do té doby jsem prakticky spala. Proto jsem jaksi nepostřehla, kde se máme po dopoledním rozchodu sejít. A tak jsme s Péťou naháněly našeho průvodce, kterému moje skvělá společnice dala přezdívku (nutno podotknout, že oprávněně) Ten šašek s deštníkem.

První káva na pařížské půdě, která mě na pár hodin probrala.
A těmto nástrahám pařížské kavárny jsem bohužel odolala.

Verbální schopnosti našeho průvodce se nacházeli někde blízko bodu mrazu. Místo památek se spíše vyznal v gastro podnicích a až příliš podezřele měl pod palcem polohy místních toalet. Celý pobyt jsme pak strávily nad debatou zda-li se jedná o gaye nebo jestli jeho nervózní smích, připomínající zvonivý hlásek malého děvčátka plyne z obav, aby účastníky zájezdu nepoztrácel.

  Ale dost o našem komickém průvodci, který jen tak mimochodem pošlapal půlku hřbitova než našel hrob Edith Piaf. Myslím si, že informace o Paříži z hlediska dějin a umění se nachází v končinách internetu spousta. Nebudu zde tedy hýřit daty ani slavnými jmény a povím vám spíš to, jaký to pro mě byl zážitek.

Jedna z prvních fotek, které jsem v Paříži pořídila a mám ji teď na ploše iPhonu jako tapetu 🙂

První co mě překvapilo byl fakt, že Francouzi jsou možná ještě větší prasata než jsme my Češi. Po celé Paříži najdete roztroušené odpadky, přeplněné koše, nedopalky od cigaret a spoustu dalších skvostů, které mi nejednou připomněli Prahu. Na druhou stranu jsem si všimla, že jsou Pařížané neskuteční požitkáři. Na každém rohu najdete restaurace, kavárničky, bageterie a tak dále s židlemi a stolky přímo na ulici. Celé hodiny snídají, kochají se ruchem velkoměsta a vedou možná prostoduché debaty o všedním životě. Nicméně ve francouzštině se vám zdá každá debata místních velmi sofistikovaná a na úrovni :-).

Notre-Dame

Co mě ale nadchlo nejvíce je fakt, že Pařížané jsou v naprostém a permanentním klidu. Do práce nespěchají, u jídla nespěchají, když s vámi mluví, tak taky nespěchají… Prostě všechno dělají tak nějak svým vlastním tempem a zdálo se mi, že je absolutně nic nerozhází. Své polední pauzy a volné chvíle tráví v parcích a společně se svými kolegy či přáteli si užívají jídlo z místních kantýn za doprovodu lehkého šumění nedaleké fontány.

Těžká pohoda v jednom z pařížských parků. Ty zelené židle se záklonem mě fascinovaly celý pobyt.

Kromě centra Paříže jsme také navštívily zámek ve Versailles. Musím konstatovat, že si víc než dobře dokážu představit, že bych v tomhle městečku žila. Vlakem jste v Paříži ani ne za půl hodiny (a vyhnete se tak dopravní zácpě, kdy kolona má třeba i 18 kilometrů). Zámek i zahrady jsou skvostně kolosální. Kdo z vás výhled ze zámku do zahrad viděl, ten ví o čem mluvím. A jen tak ze zvědavosti bych chtěla vidět ten arsenál zahradníků, kteří se o místní zeleň starají.

Tuhle část parku jsme objevily s Péťou až nakonec a nutno uznat, že byla nejhezčí.
Klobouk dolů před místním zastřihávačem trávníku 🙂

Odpoledne jsme se vydali společně s ostatními do nejvýše položené pařížské čtvrti a to sice Montmartre. Místo, kde najdete nejen baziliku Sacré-Coeur, Moulin Rouge či náměstí umělců. Ale také hotový gurmánský ráj. Restaurace, creperie, biscuiterie, kavárny… Prostě vše na co si vzpomenete.

Moulin Rouge. A ať jsem se dívala sebevíc, Evan McGregor nikde 🙂

Po pár minutách od rozchodu jsme s Petrou objevily roztomilou malou pekárnu s názvem La Galette des Moulins, kde jsem ochutnala asi ten nejlepší quiche, co jsem doposud jedla. Následovala návštěva Biscuiterie de Montmartre. Ženy pokud máte v nejbližší době cestu do Paříže, koukejte se v tomhle krámku zastavit na borůvkovou makronku. Říkám vám, že nebudete litovat 🙂

Sušenkový a makronkový ráj.

 Kombinace umění, dobrého jídla, barev ale také paradox, že na každém rohu Montmarteru najdete sex shop a zároveň se na jeho kopci nachází jedna z nejkrásnějších bazilik na světě – to vše tvoří jedinečnou atmosféru této, podle mě naprosto dokonalé pařížské čtvrti.

 Večer jsme se přesunuli do moderní čtvrti La Défense, která je naprostým opakem historického centra. Pod stínem všech těch supermoderních mrakodrapů jsem si chvíli připadala jak v Matrixu. Tohle místo je zvláštní tím, že se zde nachází jen kanceláře a obchodní centrum. Přes den je tu celkem rušno, ale v noci je to tu jak na hřbitově, protože nikdo v téhle čtvrti nebydlí. Byty tu prý jsou, nicméně o ně nikdo nemá zájem.
V místním obchoďáku jsem vybrakovala regály se sójovým mlékem, sýry a vínem.

 

 Další den jsme s Petrou navštívily Louvre. Pro mě to byl splněný sen. Všechna ta velká díla o kterých jsem se doposud jen učila na přednáškách dějin umění se přede mnou zjevovala a já v nekonečném úžasu obdivovala každé z nich. Upřímně jsem viděla z celého muzea asi jenom deset procent, jelikož kompletní prohlídka by byla nejspíš minimálně na týden. Ale i tak, to pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů toho to léta.
 Bohužel se mi nepodařilo udělat dobré fotky jelikož jsme během celé návštěvy muzea (i jiných památek) hráli s japonskými turisty trošku loktovanou. To znamená, že jsme se za pomocí (ostrých loktů) snažily s Petrou získat co nejlepší fotky. Bohužel díky početní převaze a větším zkušenostech v loktované, zvítězili Japonci. Ukázalo se totiž že Japonec radši nechá unášet své dítě davem než aby přišel o skvělou fotku.
 Poslední odpoledne jsme s mou společnicí strávily na Champs-Elysées. Utratily jsme posledních pár euro za suvenýry a obloženou bagetu. Nasávaly jsme atmosféru plnými doušky a kochaly se výhledem do pařížských uliček. Dokonce jsme našly i dvě zelené židle se záklonem. Sedly jsme si k fontáně na kraji Tuilerijských zahrad a s nadšením rozebíraly všechny účastníky zájezdu. A jak to tak bývá, nenechaly jsme na nikom nit suchou 🙂

 

 Byl to prostě báječný výlet a osobně si myslím, že Paříž je městem lásky. Ale tu lásku jsem vnímala trochu jinak že je nám podávána v romantických filmech. Je vidět, že Pařížané více než milují jeden druhého, milují život jako takový a prožívají ho opravdu naplno.
 Ať už jedou na Vespě po Champs-Elyées do práce, sedí v kavárně poblíž Seiny a pozorují západ slunce nebo tančí na místní náplavce lidové tance. Vše dělají s radostí a s chutí pro život. A tak jsem si kromě baretu, litrů vína hrnku na kafe přivezla i trošku jiný postoj. S radostí jsem tedy v sobě probudila toho spícího požitkáře a poslední dobou mu dávám v mnoha věcech volnou ruku.
 Jelikož ono asi opravdu není kam spěchat. A než životem prolétnout rychlostí blesku a pamatovat si jen střípky je podle mého názoru lepší jím pomalu plout a s klidnou myslí pozorovat co nám všechno nabízí. A pravdou je, že jho obzory jsou nekonečné 🙂
 A jak tak pročítám ty poslední řádky, tak se ve mě spíš probudil poeta než požitkář, takže pro dnešek nechávám rozumování :-). Užívejte letních dní a klidně se podělte se svými zkušenostmi s touto metropolí. Mě tedy doslova očarovala.
Ema, která hodlá být prvním obyvatelem moderní čtvrti La Défense