Archiv pro štítek: pro pobavení

Jarní oblíbenci

Tak prý už máme nějaký ten pátek jaro ženy. Kromě kvetoucích stromů mi ho ale pranic nepřipomíná… Jasně, chápu všechny ty motivačně založené lidi, kteří tvrdí, že vše je jen úhel pohledu. Ale nezlobte se na mě, můj pohled z okna se již několik týdnů nezměnil. Tvoří ho déšť, občasný déšť s mraky, vykouknutí sluníčka na pikosekundu, déšť, občasný déšť… jo a asi takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Abych ale nebyla jen a pouze pesimistická, rozhodla jsem se napsat vám zde pár věcí, které mě tohle jaro baví a které mám ráda. Takže si držte klobouky, jarní oblíbenci přicházejí 🙂

Jídlo

Co se týče jídla, tak celkově ho prostě miluju. Jediné, co doopravdy můj žaludek nedá, je celér, řepa a mléčný nákyp (aneb traumata ze školních jídelen). Jinak pozřu prakticky všechno. Vždy ale mám nějaký čas oblíbenou jednu věc a tu do sebe tlačím prakticky pořád. No a tohle jaro je to ovesná kaše 🙂 Je mi jasné, že pro někoho to není žádná převratná potravina a sama jsem si ji dříve vařila celkem často. Ale momentálně u mě prochází ovesná kaše takovým malým renesančním obdobím (prostě jsem ji znovu-objevila).

 

Dělám si ji prakticky každé ráno a to tím způsobem, že si večer smíchám vločky, chia semínka, karamelový protein a javorový sirup od Myproteinu s vodou a nechám tuhle hmotu přes noc uležet. Ráno dám studenou kaši z ledničky přímo do mikrovlnky a dám si na ní podle chuti, co mě zrovna napadne. Mojí neojoblíbenější kombinací je momentálně kaše s jahodami nebo s hořkou čokoládou. Jo a někdy na prasáka, tam dám obojí 🙂

Místo

No ženy, vy kdo mě sledujete na instagramu, tak jste si asi všimly, že tam přibližně ob den postuju fotku z běhu. Pokaždé je to na stejném místě, kde si dávám po pěti kilometrech pauzu. Je to výhled na Hostivařskou přehradu, kterou mám přímo pod kopcem kde bydlím.

Vymyslela jsem si takovou svoji trasu, která je na hodinku a cestou k přehradě běžím celkem z kopce, takže se svaly krásně uvolní a protáhnou. Každopádně zpátky je to pěkně do kopce, takže se před závěrem celkem zapotím, o to víc mi ale pak chutná véča doma 🙂

Je to příjemný relax, po celém dni sezení v práci, jít si zablbnout do parku. Vždy když se dívám na tu přehradu se pochválím za to, že místo toho abych lámala rekordy v pití piva za víkend, pokořuji běžecké kilometry. A je pravdou, že je te celkem znát nejen na těle, ale hlavně na duši.

Věc

Tohle je pro mě asi úplná novinka ženy, ale já jsem se ve svých skoro-třiceti letech rozhodla, že začnu nosit rtěnky. Před dvěma měsíci jsem si šla pořídit svou úplně první rtěnku a zamířila jsem na základě doporučení pražských blogerských pindulín do Sephory.

 

No a nebudu vám lhát, byla to láska na první nanesení. Jedná se o rtěnky, které stojí 290,- a aplikují se podobně jako lesk, nicméně mají matný finish. Ženy jako ty odstíny??!! A ta nesmyvatelnost??!! Jako jo jsem jako Horst Fuchs nicméně jsou fakt super a momentálně mám dvě (po výplatě samozřejmě mířím pro třetí). Nosím je teď prakticky denně a už tak nějak tvoří mou povinnou výbavu v kabelce.

Osoba

Mám vždy ráda všechny osoby se kterými jsem v kontaktu nebo se kterými se často stýkám. Ale vždy v konkrétní dobu se vídám více s jednou danou osobou. A teď na jaře je jí moje mamka… bože co já bych bez ní dělala. Je mi teď velkou oporou, co se týče studia a říkám vám ženy, že jestli tenhle ústav dokončím, tak to bude zázrak. Je to totiž jedna z nejtěžších a zároveň nejzbytečnějších věcí, jakou vůbec ve svém životě dělám. Přijde mi totiž, že poslední rok byl převratný, co se týče mého životního směru a věci, které pro mě dřív byly neskutečně důležité a měla jsem je ráda (má bývalá práce a teď i škola), jsou pro mě dneska neatraktivní, zbytečné a obtěžující. Možná, že to teď vypadá, že neumím překonávat překážky. Můžete si říkat, že přece není možný, abych během jednoho roku změnila práci, partnera a teď i chtěla skončit se školou… Ale to je prostě život a já zjišťuju, že jsem možná doposud lpěla na úplně špatných věcech, a proto mi ten život nefungoval. Protože, když se objeví ty správné věci a lidé, jde všechno jako po másle. Co tím chci říct je, že tenhle rok se mi zdá být plný překážek, a mamka mi je pomáhá zvládnout.

Barva

Jo to je jednoznačně černá. Stejně jako ovesná kaže i černá barva si u mě prošla znovuobjevením 🙂 Přijde mi že jí teď nosím celkem často, ne že by se ze mě stal Ozzy Osbourne, ale tak nějak jsem zjistila, že tahle barva je celkem stylová. Dřív mi přišla lehce depresoidní a bála jsem se jí zařadit do šatníku. Dneska jí ale více méně vyhledávám a to ať už v oblečení nebo i v doplňcích. Sice je jaro, v přírodě se to páruje, kytičky nám všude kvetou a jednorožci prdí cukrovou vatu :), ale já prostě teď objevila černou, tak ji budu nosit. Sorry jako… 🙂

Blog

Nejsem úplně každodenní čtenář blogů. Za prvé na to nemám čas a za druhé mě upřímně málokterý blog zaujme. Dneska mi přijde, že má blog každý kdo udrží tužku a moč (včetně mě) :), a o kvantitu není nouze. Ale tu kvalitu v tom najít, to je celkem oříšek. Nicméně kdo mě zná, ten moc dobře ví, že mě si lze získat jedině přes jídlo. A tak mám teď celkem dva oblíbené foodblogy. Jedním z nich je Gábi v kuchyni. Gábinku znám i osobně a je to moc milá osoba se smyslem pro humor a dobré jídlo. Peče a vaří samé zdravé dobroty a její život je plný pozitivní energie.

Podle ní jsem pekla dva úžasné cheese caky, jeden broskvový a druhý jahodový s limetkou, a musím vám říct ženy, že v obou případech to byla jedna velká radost. Takže kdo jí nesledujete, koukejte začít, protože tahle holka má opravdu velký potenciál. Druhým blogem je dnes už celkem profláknutá Nuselká kuchta. Na tuhle super ženskou jsem přišla díky mojí mamce a upřímně jsem podle ní ještě nepekla jedinou věc. Co mě ale na jejím blogu i facebooku neskutečně baví, jsou neuvěřitelné verbální fláky, které při svém vaření či pečení hlásá a někdy mám vážně pocit, že mě to roztrhne smíchy.

Motivační citát

Takže rovnou v úvodu vám řeknu, že sice vyznávám pozitivní myšlení, ale rozhodně nejsem žádný fantasmagorický srdíčkář, který vidí význam i v tom, že se mi vír způsobený točením lžičky v kávě právě točí doleva nebo doprava. Nenastavuji si postel podle Feng shui, nevěštím z čajových lístků a fakt jako nevolám věštce na Ezo TV :). Ale s Karlem jsme se shodli (jo kdo neznáte Karla, tak si o něm můžete počíst tady), že pokud bychom nějaké věštce měli volat, rozhodně by to byla Jolanda.

Kdo z vás ji zná, tak víte o čem mluvím, kdo z vás ne, tak si ji prosím najděte na YouTube. Můžu vám říct, že to je tak kvalitní matroš na zábavu, že se budete smát ještě dva dny po tom, co uvidíte poslední televizní spot s ní. Její základní doménou je schopnost dávat věty do tak absurdních slovosledů a významů, že kdyby to hodila na papír, byl by z toho podle mě komediální bestseller. My jsme si s Karlem v práci našli na internetu jednu z jejích hlášek graficky zpracovanou jako citát.

Okamžitě jsem si ho zamilovala. Důvod číslo jedna je, že si tenhle citát, dělá ze všech motivačních citátů legraci. Důvod číslo dvě je fakt, že se mu prostě nedokážu přestat smát a důvod číslo tři je, že mám pocit, že „hodně budu někde“ asi hodně brzo :)… vlastně mi přijde, že „hodně někde“ jsem pořád.

Závěrem bych chtěla říct, že tohle jaro je pro mě tak trochu hořkosladké. Na jednu stranu jsem velmi šťastná a spokojená za život i za lásku, která kolem mě teď proudí. Na druhou stranu mě mrzí, že se nemůžu plně věnovat životu tak, jak bych chtěla… Poslední dobou zjišťuji, že to nejdůležitější a nejcenější co v životě máme je čas. A záleží jen na nás do koho nebo do čeho ho investujeme. Šetřme jej a neplýtvejme ho na zbytečnosti a malichernosti, které nás užírají a dávejme ho jen tam, kde nám přináší radost a štěstí… jinak „hodně budeme někde“ 🙂

Ema

Každý by měl mít svého Karla

Vařím si krevety na thajský způsob. Koupila jsem je za pár kaček na akci v Albertu. Upozornil mě na ně Karel, to je můj kolega z práce a poslední tobou je to takové mé malé světlo na konci tunelu plného depresoidní temnoty. S Karlem nás pojí zejména náš smysl pro humor. Tuhle přišel do práce a říká „Koukni z okna, vidíš to píčísí?“ Ano ženy, je to slovní novotvar, který má poukázat na to, že je venku počasí na …. Ono vlastně je podle Karla každý ten tak trochu píčiší, páč když je krásně a my jsme v práci, stěžuje si na to, že by byl nejraději venku. Když je hnusně, cítí se pro změnu být moc unavený na to, aby pracoval. Takže hodiny kouká do svého monitoru a na otázku „Co děláš Karle?“ vám odpoví „Hele pusitl jsem se do jarního úklidu… Teda jako vyčistil jsem si plochu s ikonama a možná spustím defragmentaci disku“ 🙂

Však jo Karle, hlavně se v práci nepředřít, to je základ. Nedávno seděl Karel opět před svou zářicí obrazovkou monitoru. Znenadání se otočil a řekl „Hele, už jsi si pouštěla někdy filmy z ČSFD od zadu?“ Vůbec jsem nechápala, co tím jako myslí. „No jakože si nepouštíš ty nejvíc posh boží filmy, ale ty největší béčkárny… co béčkárny asi zetkárny“ 🙂 Myslela jsem si, že taková statistika filmů přece na ČSFD nemůže být. A představte si ženy, že ona tam fakt je. Takže jsme si celé odpoledne pouštěli trailery třeba na Sharknádo (což je film o žralocích, kteří padají z nebe ve vzdušném tornádů) – mimochodem, tenhle film má asi tři díly??!! A mám i pocit, že ve druhém díle hraje David Hassellhoff… Upřímně jenom u traileru jsem umírala smíchy a to jsem viděla pravděpodobně jen zlomek filmu (i když i ten už tak nějak shrnul hlavní podstatu). Takže jsem si před pár týdny udělala moc fajn večer s lahví vína a tím nejhorším, co světová filmová kinematografie může nabídnout a můžu vám říct, že větší absurditu a bizárd, byste hledali jinde stěží.

Jednou jsem takhle přišla do práce a říkám Karlovi, že jsem se také stala čestným členem „Můj ex mě nezdraví“ klubu. Karel se hluboce zamyslel, zdvihl obočí a povídá „A copak ti kočičko má ten šulín říct? Ahoj jsem pablb, co se neumí chovat? Šmarjá ženská vzpamatuj se!“ 🙂 Jo měl zase pravdu můj Karel… Víte ženy, krátce po rozchodu jsem vážně těžce prozřela, co se týče toho, s kým jsem to vlastně žila a byla. Na delší čas jsem se hodně uzavřela do sebe. Nechtělo se mi nic, ani psát. Cítila jsem se asi nejhloupěji za celý svůj život. Takový to ženy je pocit, když vám váš ex pošle v pracovní době fotku svojí nový holky, jen aby vám ukázal, že už má „náhradu“… Nutno podoknout, že to nebyl ani týden od rozchodu. Jediný, kdo mě v té době dokázal rozesmát, byl Karel a jeho vtipy o pořební službě, ufonech a jediovských ponytailech – To je takový ten polodrdol, co nosí hipsteři na hlavě, hrozně mu to připomíná účes Jediů 🙂

S Karlem máme jedno velké společné téma. A tím jsou závěrečné státnice, které nás oba za měsíc čekají. On nadává na zemědělku, já na karlovku a tak nějak se tím žehráním vzájemně podporujeme. Shodli jsme se na tom, že během zkouškového je člověk sám sobě tak trochu gestapákem, páč už se ke konci ani moc často nepouští na záchod a jídlo dostává jen jednou, maximálně dvakrát denně. Karel to povýšil na takovu úroveň, že už si sype vločky přímo do pusy, ty si pak v puse zalije dvěma loky mlíka a nakonec si tam hodí kostku cukru 🙂 V tomhle se celkem lišíme, páč vy kdo mě teď sledujete na insta-stories víte, že jsem najela na racionální a zdravou stravu a na pravidelné běžecké tréninky. A snažím se to dodržovat i během těhle dní plných píčisí, Sharknád a zkoušek.

No nemyslete si ženy, že by náš společný smích s Karlem, který občas v práci přehlušuje to temné ticho, nebyl po zásluze potrestán. Ne, že bychom úplně dostali zákaz, ale byli jsme za své přílišné veselí dostatečně pokáráni. Karel tedy druhý den po verbálním výprasku od šéfa přišel do práce a říká „Tak víš co? Tak tu přibijeme hřebíkem za ocas mrtvé kotě, ať tu máme něco smutnýho a na to se budem koukat abychom se nesmáli“ 🙂 Takže výsledek je asi takový, že stejně furt smějeme, já začínám postrádat smysl toho, proč se vlastně do práce ličím, protože jsem neustále rozmazaná od těch slz smíchu.

Karel je můj kolega z práce, můj dobrý kamarád. Posíláme si samolepky na messengeru se symbolikou Hunger Games. Jsme se totiž v práci shodli, že jsme tak trochu Síla vzdoru 🙂 Nebo teda jsme jí do chvíle, než se Karel pokusí napodobit zvuk reprodrozda. On totiž neumí pískat, takže to zní asi podobně, jako můj odtah z digestoře, ale i to pobaví. Karel stejně jako já miluje vietnamskou kuchyni a jsme domluveni, že po státnicích se nacpeme v Pho Vientam a zamíříme do Bar Buckowski, kde se totálně zlejem… Prostě každý by měl mít svého Karla. A co vy? Máte ho taky? 🙂

Ema, která už chce mít ty státnice za sebou 🙂

FleshbEX I. – Jak se z ASI stává URČITĚ

Abych vás uvedla do děje ženy, musím vám o sobě říct tři věci. Za prvé – jsem blondýna, za druhé – mojí největší životní aspirací je zažít intergalaktickou párty, a za třetí – jsem celoživotní lovec kuriozit v oblasti milostných vztahů :). Na tu třetí věc vážně nejsem moc hrdá, nicméně ke mě patří stejně jako moje láska ke kávě. Když mi nevyšla první láska, říkala jsem si, že to byla prostě smůla, ale když mi nevyšel už několikátý vztah (a číslo v rámci zachování vlastní důstojnosti fakt uvádět nebudu), tak si říkám, že jsem vážně ASI trochu sociální dement.

Takže jsem se rozhodla udělat si menší analýzu dřívějších vztahů a jelikož mi rekapitulace vždy šla nejlépe písemně, a taky proto, že se chci s vámi o tyhle svoje naprosto bizardní zážitky podělit, rozhodla jsem se pro tento účel založit novou rubriku s názvem FlesbEX. Příběhy v této rubrice budu psát formou takových krátkých „tramvajovek“. To znamená, že to bude vždy článek se zápletkou na pár minut, který vám zpříjemní chvilku než vám přijede tramvaj nebo autobus :).

Jasně, chápu, že dneska frčí pozitivní motivační články, meditační próza a a jóga. Ale upřímně ženy, stejně si občas po všem tom karmickém očišťování, dodržování diet a pozitivního sebepřesvědčování o dokonalosti vesmíru někdy sedeme, blbě čumíme do zdi  popíjíme víno a říkáme si – sakra, já ten život vedu zase jako krávu za vocas! Prostě tenhle blog je někdy o lásce, někdy o motivaci a sem tam o pečení, ale hlavně je o realitě – o ženské realitě. Snažím se stát nohama na zemi a prezentovat vám svůj život tak jak ubíhá, a jo někdy chutná jako ta nejsladší bonboniéra, ale někdy je taky pěkně na houby. Ale co já vám o tom budu povídat, však to samy moc dobře znáte, ne? 🙂

No dosti řečí, jdeme na první příběh. To jsem ti/vám byla s jedním chlapcem, to zase byla láska jako trám. Bylo horké léto a tu vůni květinového vánku si vážně pamatuji dodnes. Na náplavce hrála jazzová kapela a já měla oči jen pro toho jediného. On měl taky srdce jenom pro mě, nebo alespoň jsem si to tenkrát myslela, když mě na břehu Vltavy držel za ruku a cvrlikal mi do ucha sladká slůvka. Náš vztah vyvíjel vcelku slibně, ale jak už jsem poznamenala na začáku, prostě mi ten velemocný pán nahoře, jenž mu všichni říkají Bůh, před porodem nenechal nainstalovat detektor mužské idiocie. A tak jsem samozřejmě věřila každému jeho slovu a vše bylo naprosto dokonalé, do naší první strávené noci. Leželi jsme vedle sebe, těla se dotýkala a my se zmítali v bouřlivém polibku. Byla jsem plna očekávání, když v tom mě z ničeho nic od sebe odtrhnul a lehce zvýšeným hlasem řekl „Víš, já jsem ASI gay“

Na moji obranu, už jsem udělala vážně hodně volovin a věřila kdejakým fantazmagoriím nejednoho dařbujána, ale tohle, no to předčilo teda i moje nejdivočejší sny. Ženy, když vám chlap řekne, že je ASI gay, tak okamžitě berte nohy na ramena. Jasně, všem nám daly do vínku tendenci k mužské záchraně, ale tady fakt zachraňujte hlavně sebe. Z té věty je totiž podstatné, že je gay, ne to slovo ASI! No, můžete hádat, co se stalo. V tom mém naprosto vygumovaném mozku se zrodil nápad, že ho přesvědčím, aby gay nebyl, že ho odvrátím od temné strany síly. No Mistr Yoda by ze mě možná měl radost, ale já se sama před sebou kolikrát stydím ještě teď. Víte, co se mi ženy tenkrát honilo hlavou? Že je to fakt bomba, že si to chlapec uvědomil zrovna, až po tom, co strávil noc se mnou.  Takže mě napadaly myšlenky typu, že si mě vybral, protože mu připomínám chlapa, nebo že bych se asi měla důkladněji holit. Jako ne že bych se neholila, ale pravdou je, že jsem jeden čas po tomto „vyznání“ důkladněji zkoumala svůj obličej i tělo, jestli nemám knírek, srostlé obočí nebo další druhotné mužské pohlavní znaky 🙂

Avšak rok se s rokem sešel, moje zmagořelá mysl se ustálila a ke mě se donesly novinky, že zatímco já si vodím domů k rodičům představovat potenciální přítele, můj bývalý ASI gay, chodí domů představovat mamince… také chlapce.  A jaké že z tohoto příběhu plyne ponaučení? Inu, ASI prostě v mužském překladu znamená URČITĚ! Smiřme se s tím 🙂

Ema, která není ASI, ale URČITĚ sociální dement.

Nový rok a nové řádky

Hanba mě fackuje při pomyšlení, že poslední článek se tu objevil bůhví před kolika měsíci. Konkrétně to radši ani nezjišťuju, páč bych se propadla ještě hlouběji. Ani tak nejde o to, že bych neměla čas ženy, spíše nebyla ta správná slova, která bych chtěla psát. Bylo tolik událostí za těch pár měsíců, že jsem nevěděla, co vstřebávat dříve. Nyní jsem se ale rozhodla prolomit to hrobové ticho na mém blogu a přináším vám nový článek :-).

Čím bych mohla začít. No asi to vezmu tentokrát od konce. Nechala jsem se ostříhat a to tak, že fakt hodně na krátko. Jistě každá znáte takový ten příběh, že jdete ke kadeřnici, toužíte po změně a odcházíte akorát tak s pláčem, páč vám ty konečky zastříhla asi tak o půl metru? No tak mě se stalo něco podobného. Paní kadeřnice, za kterou jsem jela až do Řeporyjí (což je asi tak hodina z Jižního města), mě nejspíš špatně pochopila a místo prodlouženého mikáda mám fakt mikádo :-D. No, první dojem byl šok, páč takhle krátké vlasy jsem měla naposledy asi ve třetí třídě na základce. Druhý pocit, který následoval bylo nadšení, protože se mi to vážně líbilo. Nakonec to však vystřídalo zoufalství, když mi Honey doma řekl, že vypadám o hodně, hodně starší… Jo je tam dvakrát hodně, takže si asi dokážete představit moji reakci. Naštěstí druhý den to vykompenzovali moji kolegové v kanceláři, kteří z mých vlasů byli úplně nadšení :-). Takže si teď trochu zvykám na své nové já a nebudu vám lhát ženy, ty první ranní pohledy do zrcadla probíhají trochu s úlekem.

Jo, to jsem takhle poprvý se svým klukem smažila řízky na Štědrý večer. Láska visela ve vzduchu, olej nám cákal na košile a v pozadí znělo Byl jednou jeden král.

Pár dnů před tím byly Vánoce a Silvestr. Ty jsem letos poprvé slavila u sebe v bytečku v Javorovce společně s Honeym. Bylo vážně zvláštní zařizovat si poprvé všechno sama. Třeba jsem dva dny před Štědrým dnem řešila, že nemám kostičkovač na salát (to je takový to kolečko na bramborový salát – říkám tomu kostičkovač) a taky paličku na řízky. Strouhanku jsem sháněla den předem u nás v Kauflandu, vanilkové rohlíčky jsem kvůli těstu dělala nadvakrát a jako každý rok jsem na cukroví nechala půlku Vánoc a celé nervy :-). Nakonec jsem si ale užila nádherné svátky v blízkosti, jak mojí, tak i Honeyho rodiny. Byly to ty nejhezčí Vánoce za posledních několik let.
Na začátku prosince jsme s kolegy byli na vánočním večírku v SaSaZu a bylo to naprosto fenomenální. Vyjmenuji vám nyní pouze několik rozdílů mezi vánočním večírkem učitelek a bankovní firemní pařbou. Rozdíl číslo jedna – k občerstvení nemáte jenom pár okoralých chlebíčků a tuny cukroví, ale stan velký jako fotbalové hřiště plný všech možných dobrot. Rozdíl číslo dvě – nemusíte se mačkat v malém salónku a dělit se o pár lahví vína koupených ze školního rozpočtu, kam se totiž podíváte jsou všude hektolitry piva, vína i nealka a to vše zadáčo. A naposled, rozdíl číslo tři – místo zdvořilostního povídání si o inovatnivních metodách výserů ze strany paní ředitelky si jdete pro změnu poslechnout Daru Rollins a Davida Kolera (jo byla jsem od něj asi dva metry!!!)… Prostě byl to ten nejlepší pracovní večírek, na kterém jsem kdy byla. Myslím, že o tom i vypovídá fakt, že jsem domů přišla v půl deváté ráno.

No a co bych tak řekla závěrem? Mám toho pro vás přichystaného opravdu hodně. Ve svém sterotypním nicnedělání totiž nehodlám pokračovat. Poslední dobou se trošku utápím v takových těch klasických ženských depkách a někdy tomu zbytečně moc podléhám. To mi pak zatemňuje mozek a do psaní se mi moc nechce. Ale hodlám s tím zatočit. Chystám pro vás totiž už delší dobu novou rubriku, takže brzy očekávejte další řádky.
Jo abych nezapomněla, když už nám začal ten nový rok… Daly jste si ženy nějaké předsevzetí? Já jsem se rozhodla po několika letech, že si jich pár dám. Abych vám je však dala do kontextu, musím vám říct, že poslední dobou jsem se zamilovala do Edith Piaf. Do jejího životního příběhu plného tvrdých zkoušek, nesplněných tužeb a lásky k hudbě. Víte co odpověděla jedné reportérce, když se jí ptala, co by poradila mladým ženám? Řekla „miluj“.
Myslím, že je v tom hluboká myšlenka a proto jsem se rozhodla letošní rok zasvětit lásce. A to takové lásce, která bude beze strachu. To mě přivádí k odvaze, protože bez odvahy není láska beze strachu. Tentokrát se však chci víc zaměřit na lásku k sobě než k jiným, protože ta vyžaduje nejvíc odvahy. Čeká mě tedy těžký rok, ale pevně věřím, že až budu za těch třistaaněco dní stát na jeho konci, budu si říkat, že to byl jeden z nejlepších roků v mém životě. A co vy? Po čem vlastně toužíte v tomhle roce? 🙂

Ema, která v posledním odstavci zase moc přemýšlela 😀

Práce, škola a Rubikova kostka

 Sedím u krbu, opět v Liberci a opět s kočičkou na dece. Je nám hezky. Obloha venku je šedá a jediné, co jí dodává trochu optimisu jsou barevné koruny stromů, které s ní tvoří lehce melancholické zátiší. Za chvíli to budou tři měsíce, co jsem v nové práci, a já si uvědomila, že jsem vám doposud nepodala žádné reference 🙂 Tak se pohodlně usaďte, ať už jste kdekoliv a nechte si vyprávět příběh o mé nové práci, akademickém roce číslo tři a rubikově kostce.

Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem šla poprvé do té vysoké prosklené budovy. Byla jsem nervózní jak malý houslista před prvním koncertem a v černých šatech jsem si to kráčela po schodech do třetího patra. Byl to úplně jiný svět, než který jsem doposud znala. Do teď tvořilo moji realitu třicet dva malých smíšků a zlobílků, chaos, dvanáctihodinová řehole pětkrát týdně, nekonečný stres, zodpovědnost a nikdy nekončící únava. Tohle ale bylo jiné. Ticho, klid, koncentrace a pohoda. To je nejspíš to, co si z prvních týdnů pamatuju. Kromě svojí nervozity, samozřejmě :-).
Náš IT kolektiv tvoří převážně muži, což je pro mě velká změna. Do teď jsem se totiž pohybovala jen v ryze holčičích kolektivech. A pravdou je ženy, že i když proti ženským jako takovým nic nemám, v kolektiv se s nimi mění ve slepičinec. Ten mužský prvek je podle mě hrozně důležitý, protože dodává skupině neskutečnou pohodu. Nebo tedy alespoň tak to vnímám já. A tak jsem se začal učit fungovat i v převážně mužském prostředí.
Ze začátku to bylo vážně zvláštní. Sama o sobě jsem se moc neprojevovala, jenom když jsem potřebovala s něčím poradit, tak jsem oslovovila ostatní. První kolega, kterého jsem v práci požádala o pomoc se jmenuje Adam a mluví tak potichu, že ho slyší asi jenom delfíni. Každopádně je neskutečně v pohodě i když je občas cholerik a vždy mi ochotně pomohl. Další z mých oblíbenců je Luboš, který krom toho že je neskutečný sympoš, tak je i fakt bedna a vrací mi každý úkol, který zpracovávám třikrát, než opravím všechny chyby. Tímhle „pruděním“ si u mě moc náklonosti nezískal dokud mi nedošlo, že se mi snaží pomoct s tím, abych byla čím dál lepší. Takže jsem se ženy i dokonce ve svých 27 letech naučila přijímat kritiku :-).

Tohle byla moje první snídaně u mého vlastního stolu. Dva měsíce jsem totiž korzovala na jiných místech, než jsem získala to svoje 🙂 Tímto děkuji Elišce za luxusní cupcake, který jsem si tam dopřála.

Pak je tam Kačka, která miluje knihy a poslední dobou mi dává skvělé typy na rozšíření mého literárního obzoru a taky Romča, která je neskutečně milá a vždycky mi se vším pomůže. No, každého vám tu asi líčit nebudu, ale celkově jsem tam nesmírně spokojená. Občas mi sice přistane do schránky nějaký email, který mám podobu klikiháků, trojúhelníků, koleček a čísel, a kterému absolutně nerozumím, dokud mi kolega Kryštof nevysvětlí, že se přece jedná o „matematický šprým“ :-), ale i tak je to fajn.
Ze začátku jsem nechápala nadšení pro matematiku a IT, některých mých kolegů. A i když jsem sama IT na základce učila, neměla jsem pocit, že bych s nimi ve skutečnosti měla něco společného. Teprve až když jsem si minulý týden pomocí trojčlenky upravovala recept na karlovarské knedlíky, aby mi správně vyšel poměr surovin a začala jsem skládat Rubikovu kostku pomocí algoritmů, tak jsem pochopila, že jsem rozhodně jedna z nich :-).
No a co víc, píšu bakalářku na téma sociální sítě… Prostě všechny kostičky zapadly na správné místo, přesně jako u Rubikovky. Občas přinesu do práce buchtu, kterou s láskou peču nejen pro sebe, ale i pro svoje kolegy. A i když mi děti neskutečně chybí a občas mě mrzí, že už nemám možnost tepat do mladých myslí, je tohle právě to místo, které momentálně potřebuju. A kdo ví, třeba si časem najdu cestu zpátky do učitelského prostředí.

Všimněte si aerodynamiky mé dýňové bábovky 🙂 Do teď ten tvar úplně nechápu, nicméně chuťově byla výborná.

Teď se ale potřebuju soustředit především sama na sebe, abych dokončila třeťák na vysoké, což s obrovskou neochotou profesorů jde opravdu velmi těžko a našetřila si na nějakou tu fajn dovolenou. Ta sice nebude dlouhá, jelikož devadesát procent mého volna padne na státnice a na opruz se školou spojený, ale určitě si jí hodlám dopřát. A co vy, Kávařky? Jaké změny u vás probíhají a jak se s nimi vypořádáváte? Budu ráda za vaše typy :-). Do té doby se mějte krásně, skládejte kostky a já si jdu domazlit kočičku, která tady na mě už vyčítavě kouká, protože jsem si dovolila ji přestat hladit.

Emča

We are Adidas Runners aneb nejsme pouze běžci… Jsme tým!

Asi každá z nás byla někdy přepadena touhou zamávat se svou chabou fyzičkou a začít běhat… Ale třeba nám zrovna chyběla dostatečná motivace v podobě parťáka či kámoše, který by nám tu strastiplnou cestu vstříc vysněné kondici pomohl zvládnout. A všechny dobře víme ženy, že přeci jen ve dvou (či více) se to lépe táhne. A proto bych Vám ráda představila běžecký koncept, který v Praze nemá obdoby. Seznamte se s Adidas Runners 🙂

Zdroj: facebook Adidas Runners Prague

 První výběh jsem absolvovala na začátku loňského léta, kde jsem se seznámila se svou oblíbenou trenérkou Eliškou, která dnes patří k mým nejbližším kamarádkám. Vybíhali jsme tenkrát jednoho červnového rána, konrkétně v sedm hodin, z Žižkovského vysílače. Ano ženy, čekal nás nejprve velmi krkolomný klus po požárním schodišti věže, následně běh přes Václavské náměstí až jsme se konečně dostali pod letenský metronom, kde moje plíce již poněkud selhávaly… Nicméně víra ve zdárný konec, popření mého druhého líného já a taky výhled na probouzející se Prahu mně nakonec dokopali až do cíle. Po doběhu následovalo pár minut jógy a hromadná snídaně.

 Bylo to neskutečné ráno plné nových zážitků a poprvé jsem byla vtažena mezi úplně jiný druh lidí, než který jsem doposud znávala.

Nikča, jedna ze super běžkyň adidas runners 🙂
 Vím, že mám skvělé přátelé a svým způsobem mám každou kamarádku či kamaráda na něco úplně jiného :-). Se svou femme fatale spřízněnou duší Evičkou se neskutečně pobavím a můžu s ní probrat všechno bez obalu a narovinu… No co vám budu nalhávat, řešíme hlavně chlapy, sex a naše všudypřítomné trapasy. Takže o zábavu nikdy není nuze. Pak mám svoji blogerskou kamarádku Barush ze Sweet World by Barush, se kterou holdujeme poznávání kavárenských podniků v Praze. Dále je tu Lucka, která za mnou do Prahy jezdí ze Zruče vždy tak jednou za půl roku a během její návštěvy procvičujeme především svalstva mluvních aparátů… Jinými slovy meleme pantem dokud nám nezavře pusu alkohol či únava 🙂 A takhle bych mohla pokračovat do alelůja.
Stále se usmívající trenérka Eliška, se kterou se mi prostě běhá nejlépe.
 Ale tahle running parta, to je trošku jiný svět. Jsou to lidé plní pozitivní energie a zdravého náhledu na život. Každý nový i stávající člen je tu vítán a o přátelé a někdy i lásku zde opravdu není nouze 🙂
 Pravidelné tréninky začínají každé úterý od 18:00 v Adidas Concept Store, který se nachází na Příkopech. Sem přijdete a nahlásíte svoje jméno trenérům. Pokud jste nově příchozí běžec, dostanete svoje registrační číslo a trenéři vám poradí jak se přihlašovat na běhy online v pohodlí domova. Samotný výběh pak začíná od 18:30.
 Pokaždé je to stejné, můžete si vybrat krátkou trasu (6km) nebo dlouhoou trasu (8km). A aby nikdo nebyl ve stresu, tyto skupiny se ještě dělí na rychlejší nebo pohodovější tempo :-). Záleží jenom na vás, co si vyberete. Pak už stačí si jenom dát věci do úschovny přímo na prodejně a můžete vyrazit.

 Skvělá je ta motivace, kterou si vzájemně ve skupině poskytujeme. Protože co si budeme povídat, běh je hlavně o trpělivosti a schopnosti překonat sama sebe. A někdy to po náročném dnu v práci není úplně med. Pokud to však zvládnete, a podaří se vám plně myslí ponořit do běhu, odměnou vám jsou nejen spálené kalorie, ale taky pokec s okolními běžci a závěrečné občerstvení ve storu.

Moje skvělé spoluběžkyně Kačka a Péťa, se kterými jsem dokončila letošní Birell Grand Prix.
 Patronem celého projektu jsou vrchní trenérky Jíťa a Kris, které můžete znát jako Running Blondies. Běh je nejenom jejich vášní, ale i životním stylem a tréninky vedou osobitým a vždy originálním způsobem. Musím přiznat, že se mi tahle každotýdenní setkání vryla pod kůži a už to beru jako takový svůj malý běžecký rituál :-).
 Je mi ctí, že můžu být součástí téhle skvělé skupiny a co je na ní nejlepší je fakt, že je stále otevřená novým běžcům. Ať už jste začátečníci, pokročilý či pouze příležitostní běžci. Pokud vás výběhy o samotě moc nebaví, potřebujete motivaci, nové prostředí nebo prostě jenom vypnout, tohle místo je pro vás jako stvořené.
 Jsme adidas runners, nejsme jenom běžci, jsme tým! Jsme skupina přátel inspitující jeden druhého, jsme lidé s vášní pro život a pro sport. Takže kdo z vás neví, co s volnými úterními večery a toužíte po tom, zažít běh jinak, přijďte mezi nás :-). Stačí na facebooku lajknout skupinu Adidas Runners Prague, zavázat si tkaničky a vyběhnout.
Vaše Ema,
která doufá, že se s někým z vás na běhu třeba někdy potká 🙂

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča