Archiv pro štítek: neřesti ke kávičce

Švestkový koláč

Ženy. Minulý víkend jsem zažila naprosto fenomenální párty pro jejíž příležitost jsem upekla švestkový koláč. Původně se měl podávat můj tradiční Mrkváč, se kterým jsem si opravdu jistá. Nicméně přemíra švestek, která se z ničeho nic ocitla na mém kuchyňském pultu mě donutila jednat :-). A tak vám dnes místo pravidelné dávky emocí, přináším recept na zcela improvizovaný podzimní švestkový koláč, který měl takový úspěch, že jsem ho tento týden pekla již podruhé.
Co je třeba (na jeden obdélníkový plech; pokud chcete péct  do kulaté formy, jako je to na obrázku, stačí poloviční dávka ingrediencí):
 Těsto
 1 hrnek polohrubé mouky
 1 hrnek hrubé mouky
 1 hrnek cukr krupice
 1 vejce
 1 lžička vanilkového extraktu
 1 polotučný tvaroh
 1 hrnek mléka
 1/2 hrnku oleje
 3 lžičky prášku do pečiva
 Svařené švestky
 1 kilo švestek
 2 lžíce hnědého cukru
 2 lžíce javorového sirupu
 2 lžíce vody
 Postup:
  Do hrnce dáte pár lžic vody, aby se vám švestky nevařili „na sucho“. Pak přidáte nakrájené švestky (stačí na čtvrtky), zasypete je cukrem a zalijete javorovým sirupem. Nechte je vařit na hodně slabém stupni, jinak vám to (trochu) uteče z hrnce ven. A sama musím konstatovat, že úklid varné desky nebyl zrovna piece of cake 🙂
 Během toho, co se švestky vaří si můžete připravit těsto, které vlastně vznikne tak, že smícháte všechny ingredience dohromady. Výsledkem by mělo být hladké světlé těsto. To pak nalijete do vymazané a vysypané formy (Hera + polohrubá mouka). Na závěr přidáte rozvařené švestky. Ty vám během vaření pustí hodně vody, takže je určitě slijte a pak až dávejte na těsto.
 Koláč jsem pekla při 190° 40 minut, ale musím říct, že je to hodně individuální. Na špejli se tentokrát moc spolehnout nemůžete jelikož horní vrstva švestek vám bude „bublat“ až do konce a úplně ztuhne až po tom, co necháte švestkáč odstát. Osobně jsem to odhadla podle okrajů koláče, ale myslím si, že když to zvládlo takové kulinářské poleno jako jsem já, pro vás to bude hračka :-).
 Tak to je dneska k receptu asi vše. Podzim už je v plném proudu a nevím jak ve vašich dlaních, ale v těch mých se střídají šálky s kávou a čajem. Témat na články mám momentálně habaděj, takže se můžete těšit na info z kuriózního života jedné střelené blondýny :-). Zkuste švestkáč, když budete mít chuť, užívejte barev podzimu a neztrácejte víru v lepší zítřky.
Ema

Apple Pie

Byl krásný slunečný den a já se v práci nudila. Věděla jsem, že večer budu mít byt jenom sama pro sebe. A tak jsem se rozhodla tuto příležitost využít k pečení :-).
 Přináším vám tedy recept na výborný jablečný koláč, který mi společně s kávou a východem slunce byl o víkendu příjemným společníkem při mém probouzení a život byl hned o něco sladší. Nebo tedy o dost 🙂 Víte moc dobře jak na tom jsem s kulinářským uměním (viz. Ema de la Fujtajbl). A když už se chystám splácat něco v kuchyni, potřebuju být v bytě sama. Lépe se soustředím a nepohoršuju případnými nadávkami své blízké :-).
 Na jablečný koláč chodím do Starbucks už pár let. Stejný mají i v Mc’Café a možná i v dalších kavárnách a já už si ho mockrát chtěla upéct doma. Avšak nedostatek odvahy a talentu na pečení mi v tom vždycky zabránil. Ale v pátek, jelikož byla přesně ta správná příležitost i konstelace hvězd, se ve mě znenadání zvedla vlna odhodlání a výsledkem toho je tento Apple pie. Upřímně, celou noc jsem se převalovala a přemýšlela jestli bude ráno k jídlu. Vzhledově sice vypadal moc hezky, ale s chutí jsem si nebyla jistá. A hádejte co? Povedl se, a já měla radost tak velikou, že jsem ho čtvrtku hned snědla na posezení :-).

Co je potřeba:

Těsto:
2 hrnky hladké mouky
1/2 hrnku cukru moučka
6 lžic mléka
60 g rozpuštěného másla
2 lžičky prášku do pečiva
1 vejce
Náplň:
1 kg jablek
2 lžíce medu
1 pytlík skořicového cukru
1 hrst rozinek

 

Postup:

 Těsto vypracujete ručně a jde to opravdu samo. Prostě hnětáte, hnětáte až je z toho souvislá hmota. Mě tedy k tomu tedy pomohl rytmus písně od Taylor Swift Shake it off :-). To víte. Hold pátek, sama doma, nikde nikdo, tak jsem si zapnula iPod a už to jelo.
 Vypracované těsto necháte v míse odpočívat. Během toho si můžete (již klasicky) uvařit kávičku a pustit se směle do loupání jablek, které nakrájíte na malé kostky. Pak si dáte kastrol na plotnu a do něj přidáte dvě lžíce medu. Jablka dáte do hrnce ve chvíli, kdy je med tekutý jako voda (je to cca 1 minuta, protože med se zahřeje rychle). Přiklopíte pokličku a s kávou v ruce můžete sledovat jak se vám připravuje jablečná náplň.
 Když vám jablíčka začnou hnědnout, přidáte postupně pytlík skořicového cukru a rozinky. Záleží na vás jak máte rádi sladké. Jelikož moc nesladím, bohatě mi postačil ten jeden pytlík, ale pokud si budete chtít život osladit více, nejsem proti :-).
 Hrnec stáhnete z plotny ve chvíli, kdy je sem tam nějaké jablíčko rozvařené a jiné ještě trošku křupavé. Nebudete mít tedy úplně rozvařenou směs, spíš tak medium rare :-). Zatímco vám budou jablka chladnout, můžete si připravit plech na pečení (vymazat Herou, vysypat polohrubou moukou). Těsto si rozdělíte na dvě části (jedna menší, druhá větší). Větší část si uválíte na tenký plát. Mě se to sem tam potrhalo, ale tohle těsto je skvělé v tom, že si ho můžete prakticky vypracovat jak chcete. Takže kde se mi udělala díra, zaplácla jsem jí trochou těsta, zatlačila prsty a po díře nebylo ani památky :-).
 Až jím vyplníte formu, prsty pak ještě těsto pořádně přitlačte k okrajům a vidličkou propíchejte. Potom už jen přidáte jablíčka.
 Druhou část těsta můžete použít jak budete chtít. Buď můžete uválet další plát a přeložit ho přes koláč (tak jak se dělá klasický Apple pie), já jsem ho použila jako mřížku :-). Koláč byl v troubě při teplotě 180°C 30 minut. Za tu dobu se mi upekl dozlatova. Ale radši si to překontrolujte suchou špejlí . Nakonec po vychladnutí jsem ho dala do lednice. A ráno? O tom už jste si četli. Tak co Kávařky, vyzkoušíte ho? Pokud ano, napište jak se vám povedl. 🙂
Emča opojená sladkými jablíčky 🙂

Café Neustadt

Byl to zvláštní den. Sobota ráno, klasická pěší trasa Hlavní nádraží směr Lazarská. Půlka Prahy v tuto nekřesťanskou dobu spí, druhá se vrací z mejdanů. Z šedého nebe sem tam padla kapka deště a stejně jako bylo líné počasí, tak i mě se ten den pranic nechtělo.
 A tak jsem si to loudavým krokem pajdala do školy. Zasedla jsem do dřevěné lavice, poslouchala výklad, ale v hlavě jsem měla jen neuspokojenou touhu po dobré ranní kávě. Má instantní, v rychlosti barbarsky připravená mi byla ten den spíše ku škodě, než-li k chuti.
 Když tedy profesor ukončil svůj monolog dřív a já zjistila, že mám skoro hodinu plonkovou, ani vteřinu jsem neváhala a vyrazila za roh spravit si chuť.Ó meine liebe Neustadt!! Nádvoří novoměstské radnice, kamenné cihly se tyčí jedna nad druhou a na čtvercovém nádvoří se před vámi otevírá skleněný ráj s názvem Café Neustadt. Pro mé chuťové pohárky, které rozeznají pět základních chutí (sladká, slaná, hořká, kyselá a kávová:-) ), není lepšího podniku.
 Jak já miluju ten omšelý dyzajn, tucty židlí různých tvarů, barev i materiálů, hipster všude kam se podíváš. Tohle vše když se spojí dohromady tvoří jedinečnou atmosféru. Slečna mi k rannímu, již notoricky u mě známemému flat white, nabídla i snídaňové menu. A tak jsem poprvé zakusila blaho jménem pohankové lívanečky. Denně vídávám ty posty na Instagramu, jak si vy ženy děláte po ránu lívance, či palačinky. Klobouk dolů před každou z vás, která si přivstanete. Já patřím do sorty dam, které osvědčené snídaně baví a ani o víkendu moc neexperimentují. Nyní jsem však vstoupila skrze javorový sirup, ovoce a již zmíněnou pohanku do gastronomického nebe a vznášela se na obláčku, ze kterého se mi opravdu nechtělo zpátky do posluchárny. Za tento jednosměrný lístek do ráje jsem zaplatila něco málo přes stovku a to mi přijde jako hodně slušná cena.
 Je pravdou, že mě vystřelí na měsíc skoro každá blbost, ale na druhou stranu radši budu ta, co má radost, že má radost, než patřit ke zbytku národa co jen prská zlost. Neberte mě prosím jako bernou minci, nejsem ani odborník na kávu, ani gastro-rejpal. Moje hodnocení je vždy čistě emočního rázu. Podle mě totiž dobře chutná jen to, co člověk uvaří s láskou a nebo co s ní v opilosti :-).
 A ať už tam chodím střízlivá nebo ne, 
 vždy mi v Neustadt chutná nejlépe.
Emča

Hořkosladký den

Čtvrtek ráno, náměstí Jiřího z Poděbrad. Praha se probouzí do jarního dne. Je devět ráno a slunce praží, jakoby bylo spíš léto. Zatímco jsem čekala na svou kamarádku, mě ťukla do nosu opojná směs vůní z nedalekých farmářských trhů. Když jsem při pohledu na hodinky zjistila, že mám ještě pár minut než Patricie dorazí, vykročila jsem vstříc stánkům nacházejících se v blízkosti kostela.

Čerstvé ovoce i zelenina, spoustu druhů pečiva a koláčů. Nespočet barev květin i dřevařské výrobky. To vše trhy nabízely, stačilo jen natáhnout ruku… Bylo těžké odolávat všem těm vjemům, úsměvům prodejců a nabídkám ochutnávek, ale dokázala jsem to. Těšila jsem se na snídani a cestou do Coffee Room mě vidina odmítnutých sladkostí neustále odváděla od konverzace. Hovory o životě, které se svými kamarádkami vedu, mě vždy velmi baví. A na dnešní setkání s Patricií jsem se těšila o to více, protože jsme se hodně dlouhou dobu neviděli.

Po výborném jídle a šálku kávy, o kterém jsem psala v článku Coffee Romm se naše cesty rozdělily a já zamířila do univerzitní knihovny. Zrovna, když jsem otevírala dveře od fakulty, mi přišel email, že jsem nebyla přijata na studijní pobyt do Norska. Kávařky řeknu vám, že mě to skutečně zamrzelo. Opravdu jsem se tam těšila a už jsem se viděla na univerzitě ve Stavengeru. Ale co se dalo dělat, rozhodnutí, znělo jasně. A tak jsem dál v cestě pokračovala už jen šouravým krokem.

Další mojí zastávkou byl antikvariát, ve kterém jsem si chtěla vyzvednout knihu, kterou jsem již měsíce sháněla a den předtím se mi ji konečně podařilo najít, za velmi slušnou cenu. Jak už to tak bývá, jedna neblahá událost na sebe nabaluje další. Prodavač v antikvariátu mi oznámil, že přestože mi došla zpráva o potvrzení, že knihu mají, musel to být omyl. Už dávno se na prodejně nenacházela.

Začala mě přepadat špatná nálada. Pocit, z dobře nastartovaného dopoledne byl pryč a já nastupovala do tramvaje číslo 16. Vystoupila jsem na I. P. Pavlova a jelikož Patricie dopoledne mluvila o tom, že si v Levných knihách koupila něco zajímavého na čtení, při výstupu jsem neváhala a zamířila rovnou tam. Vždycky dávám na své pocity a i když jsem nevěděla proč tam jdu, nebo co vlastně hledám. Ale tušila jsem, že by mi to, co tam najdu mohlo zvednout náladu. Ani ne za pět minut jsem už odcházela s úsměvem na rtech a dvěma básnickými sbírkami, které v mé malé knihovničce schází. Ale radost se mi nezdála být dostatečná, a tak jsem se ještě chtěla na chvíli projít po místních trzích v Belgické ulici.

A tam to bylo. Barevný svět miniaturních dortíků. Kouzelné cukrové království z názvem If Caffee. Ta preciznost, s jakou byly zákusky do nejmenších detailů vypracované, mě doslova pohltila a nevěřícně jsem koukala do výlohy dobrých pět minut. Můj zrak byl naprosto zhypnotizovaný při pohledu na růžový dezert v podobě velké malinové makronky.

 Je zcela evidentní, že cukrářka Iveta Fabešová, jenž je majitelkou podniku a zároveň pekařkou a cukrářkou, vytváří tyto sladké zázraky s neskutečnou láskou. Obdivuji cukrářské umění, podle mě je každý dortík upečený s citem, malý kousek ráje. A v tu chvíli jsem si jeden nebeský střípek nechala zabalit s sebou.
Věděla jsem, že nemám vysněný studijní pobyt na norské univerzitě, ani knihu kterou jsem měsíce sháněla. Za to jsem měla plný žaludek po dobré snídani, příjemný pocit ze skvělého rozhovoru s kamarádkou a plné ruce práce, abych své dnešní literární a gastronomické úlovky dovezla domů. K večeru jsem jsem listovala stránkami Máje a usínání se neslo v duchu barev a vůní z toho hořkosladkého dne. Pravdou je, že byl kapánek dražší, než ty dny předešlé, ale byly to nejlépe utracené peníze za poslední dobu. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale můžete si koupit to, co vás činí šťastnou.
Život je občas hořký a bohudík za to. Jedině tak si totiž můžeme vychutnat i jeho sladkou chuť. Protože člověk míní a život mění. Někdy prostě jdeme do lesa na houby a vrátíme se s borůvkami. A proč se zlobit na les, že nám nedal to, co jsme chtěli. Když si místo bramboračky můžeme udělat výborný borůvkový koláč. Chuť po polévce s houbami možná neutiší, ale jistě nám ve spojení s dobrou kávou a posezením na zahradě minimálně zvedne náladu.
 Dnešní článek byl o tom, že ne vždy dostaneme to co chceme, hned. A já pevně věřím, že to tam na nás někde čeká. Ať už je to moje zbloudilá kniha, váš vysněný partner či lepší pracovní nabídka. Jednoho dne, to jistě dorazí, ale do té doby je fajn si zpříjemnit život alespoň tím, co už máme.

Negativistů, kteří se osypou z každého prdu je většina :-). Tak pojďme společně s šálkem v ruce proti proudu a berme život s nadhledem. Možná, že při té cestě utratíme víc peněz za kávu, dorty a další příjemnosti ale rozhodně se nám bude i o to lépe na tomto světě žít.

Ema, jenž čtvrteční večer strávila ve společnosti velkých básníků 🙂

Kočkafé Freya

Deprese hlubší než Mariánský příkop. I tak by se dalo popsat mé tehdejší rozpoložení. Hledala jsem, čím si zaměstnat mozek, abych se trochu vzpružila, nicméně se mi to nedařilo. A tak jsem zasedla k počítači a začala hledat podnik, kde bych si dala nějakou tu kofeinovou vzpruhu, ale kde bych se zároveň odreagovala nějakým nevšedním zážitkem. Vzpomněla jsem si, že před několika dny dávala kamarádka na svůj facebook pár fotografií z nějaké kočičí kavárny a tak heslo pro google vyhledávač znělo jasně a to sice kočkafé.
 Spojila jsem tedy svou výpravu do antikvariátu s cestou na Žižkov. Jelikož jsem opravdu neskutečný bloud, a doma jsem schopná zabloudit i cestou na záchod, opět jsem správnou cestu našla až na bůhví kolikátý pokus. Belhala jsem se do kopce naprosto zdrcená svou negativní náladou a jediné co mě drželo při životě byla vidina dobré kávy. Poprvé se mi, při mých toulkách Prahou stalo, že jsem měla nutkání se na celou akci vykašlat. Nakonec jsem se jakýmsi zázrakem ocitla před vchodem do kavárny.
 Chodba je oddělená od zbytku podniku dřevěnými vrátky, na kterých je cedule, že si máte dávat pozor na kočky. Vůbec jsem si neuvědomila, že by mohli mít v pátek odpoledne plno a bylo skutečně štěstí, že jsem zrovna narazila na volný stolek. Prostor na mě působil velmi pozitivním a domácím dojmem. Upřímně jsem se cítila jako na návštěvě u staré známé spíše než v kavárně.
 Hned u vchodu mě uvítala velmi sympatická slečna, která mě i zároveň usadila a podala mi nápojový lístek. Ženy nebudete tomu věřit, ale pro tentokrát jsem vyměnila šálek kávy, za megaporci horké banánové čokolády s barevnými marshmalows. Nechyběl ani domácí ovocný dortík.
 Moje neutuchající pesimistitcké naladění mizelo stejně rychle jako čokoláda z mého hrníčku. Do žil mi proudila horká krev a endorfiny zaplavily celé mé tělo. Ve chvíli, kdy mi na stůl vyskočil hnědobílý kocourek, jsem už byla ve zcela jiné náladě. Vzala jsem si knihu, ponořila se do děje a vychutnávala si moment plný pohody. Je úžasné jak vám výborné jídlo, pití a zvířata v mžiku dokáží otočit náladu. Spojení toho všeho mi zcela změnilo den a tudíž si mě kočičí kavárna naprosto získala.
 Pokud tedy hledáte místo, kde si nejen vychutnáte naprosto mňamózní čokoládu, ale zároveň si chcete užít nějaké to pomazlení i pohlazení, neváhejte navštívit Kočkafé Freya. Věřte mi, že je to podnik, na který skutečně nezapomenete 🙂
Ema, která vlastní kočku nemá 🙂

Mrkvový dort

Tak ženy máme tu páteční večer. Pro někoho signál hodit nohy nahoru a otevřít si lahvinku, pro jiné vybrat nejlepší outfit a vyrazit do víru velkoměsta. Pro mě to dnes není ani jedno ani druhé, jelikož čekám delegaci z Moravy. A jedná se o návštěvu ne zcela obyčejnou. Můj bratranec se v červnu žení a veze naší rodině představit svou milou nastávající. Proto jsem byla oslovena s prosbou, jestli bych mohla uklohnit u nás doma oblíbený Mrkváček. No a tak z moci mi svěřené vám nyní přináším recept na mrkvový dort, jenž možná názvem příliš nelahodí nicméně chutná fantasticky 🙂
 Co je třeba:
 Korpus:
 3 vejce
 6 mrkví
 1 balíček lískových ořechů (mohou být i mandle)
 1 hrnek bílého cukru
 1,5 hrnku polohrubé mouky
 3 lžíce slunečnicového oleje
 1 lžíce medu/javorového sirupu
 1 lžička sody
 2 lžičky prdopeče
 3 lžičky skořice
 Krém:
 1 mascarpone
 1/2 plnotučného tvarohu
 1 lžíce medu/javorového sirupu
 1 lžíce citronu
 1 lžíce cukru moučka
 
Postup:
 Prvně si nastrouháme mrkev a pomeleme ořechy: Oboje se sice dává až nakonec, nicméně pro mě je to vždycky největší pruda. Tak si to připravím hned na začátku, protože to chci mít co nejrychleji za sebou :-).
 Pak vyšleháme vajíčka s cukrem a přidáme med, který si rozehřejeme v mirkovlnné troubě (nebo javorový sirup, ale ten se ohřívat nemusí). Poté přidáme suché přísady a vše promícháme. Následuje olej a hned za ním nastrouhaná mrkev s ořechy. Část z nich si můžete nechat na posyp dortu. Celou směs ještě jednou promísíme tak, aby se všechny přísady spojily. Těsto nalijeme do předem vymazané a vysypané formy (Hera + polohrubá mouka), no a jde se péct. U mě stačila 1 hodina při 175 °C, ale kontrolou nejlepší jest suchá špejle.
 Mezitím co nám korpus chladne, si uvaříme pěkně kávičku (abychom si zkrátili čekání) a pustíme se do krému. Do mísy vyklopíme mascarpone, tvaroh a promícháme. Následně přidáme opět ohřátý med (nebo javorový sirup), citrón a dosladíme cukrem. Je dobré to pak chvilku šlehat ručním mixérem, aby se chutě dobře spojily.
 Vychladlý korpus rozkrojíme a zevnitř naplníme polovinou krému. Druhou polovinu dáme navrch. Posypeme zbytkem ořechů, co nám zůstalo z korpusu na posyp a máme hotovo. Komu by se pak ještě chtělo, může na pánvi osmahnout pár plátků mrkve ve lžičce medu (na ozdobu).
 Na tomto dortu miluju jeho všestrannost. Nejedná se sice o příliš zdravou variantu lichotící vaší štíhlé linii nicméně jako anestetikum pro podrážděné nervy vám ho můžu s radostí předepsat. A kromě léku ho můžete také využít jako urychlovač času během popíjení kávičky. 🙂
Emča

Kefírová buchta s kokosem

A máme tu nový den a spolu s ním i recept, který jsem vám včera slíbila. No, občas to při mém pečení vypadá jako při protipožárním cvičení, či jako po výbuchu plynu. Tak to prostě je. Nebudu ze sebe dělat nějakou roztomilou kuchařku, která vše zmákne na poprvé a jejíž všechny produkty jsou zralé na Instagram. Chybami se prostě člověk učí, důležité je se nevzdávat a zkoušet to znovu a znovu, dokud nejsme s výsledkem spokojeni. A to platí nejen v kuchyni, ale i v životě :-).
Včerejší den, byl celkem náročný. Unavená, s náladou  na bodu mrazu jsem dorazila domů a nervózně poklepávajíc prsty o desku stolu jsem vymýšlela, co budu další den snídat. Z lenosti a nedostatku surovin jsem sáhla do kredence pro archivní kuchařku mojí mamky a za necelou hodinku se zrodila má první kefírová buchta. S radostí vám jí nyní přináším jako typ na rychlou sladkou tečku nejen ke kávě, ale když potřebujete vyklidit spíš a nechce se vám experimentovat :-).
 Co je třeba: (dávka je na obdélníkový plech)
2 hrnky polohrubé mouky
2 hrnky cukru (dala jsem moučkový)
1 kefírové mléko (500 ml)
1 prášek do pečiva
3 lžíce kokosu
3/4 hrnku oleje
4 – 5 lžiček kakaa

Postup:
No tak to je fofr, že se vám mezitím nestihne ani uvařit voda na kafe. Prostě vše pořádně smícháte v míse, nebo v robotovi a vylijete na vymazaný a vysypaný plech (Hera + polohrubá mouka). Dáte péct na 170 °C cca 25 minut, ale nezapomeňte použít osvědčenou kontrolorku (suchá špejle).
Do rána vám krásně vystydne a ke kávičce je příjemnou společnicí. U nás doma se dělá od nepaměti a celý plech je prakticky do druhého dne snědený, protože je to nehorázně dobrá a jednoduchá bašta :-).
Užijte si krásný den a brzy zase u kafíčka a počteníčka.

Emička