Archiv pro štítek: motivace

Nový začátek

Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost… S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.

Skvělá snídaně, skvělý den… Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě.

Vraťme se přesně o rok zpět, kdy mi zbývalo posledních pár dnů než jsem poznala Honeyho, se kterým již téměř rok chodím. Přesně si pamatuju tu dobu… Byly to dny plné slunce, randění s všemožnými existencemi nejrůznějšího druhu a do práce jsem si chodila více méně odpočinout.
Už tenkrát i ty roky dříve jsem měla povahu takříkajíc holky pro všechno. Žádná překážka pro mě nebyla problémem. A čím větší byla, tím sílila moje chuť na její zdolání ve jménu touhy po uznání ze strany mého okolí. Ach ženy, jak já jsem milovala ten obdiv, který jsem ze všech stran slýchala. Jak jsem skvělá, jak všechno zvládám i přes to kolik toho mám, že jsem pro jiné vzorem… To byl můj každodenní cíl. Je to poněkud egoistické a  skutečně to pro mě není zrovna lehké přiznání, ale pro vývoj mého životního příběhu, je tenhle fakt prostě klíčový.
Pak jsem poznala Honeyho, který mě za všechny mé pracovní i akademické úspěchy taktéž nesmírně obdivoval a moje ego lačné po uznání rostlo do vesmírných výšin. A tak jsem si toho na důkaz své dokonalosti přibrala ještě více v práci a moje ego se tetelilo blahem… Jenže na provoz něčeho tak náročného, jako je to gigantické ego, potřebujete mnoho životní energie. A ta mi před pár týdny prostě došla. Už jsem začala mít všeho toho dokazování plné zuby. Abych totiž nasytila ego musela jsem hodně popřít své štěstí a dát sama sebe na poslední místo jinak bych totiž nedokázala vyhovět všem ostatním. Bylo pro mě totiž přednější kdo chce vidět mě, ne koho chci vidět já (nebo že nechci vidět nikoho a být prostě sama), co chtějí dělat ostatní ne to, čemu bych se ráda věnovala já a tak dále, protože přece chci slyšet to, jak to všechno „skvěle zvládám“ ne to, jak jsem hrozná, že si na ně nenajdu čas.

Úžasně mě v tomhle směru probrala jedna z mých „kamarádek“ a myslím, že to pro mě byla v určitém směru poslední tečka (díky Bohu). Pozvala jsem ji k sobě na přespání, jelikož několikrát projevila zájem, že by se ráda podívala jak si ve svém Javorovém království žiju. Ženy, znáte ten stav, kdy totálně padáte na hubu, celý den podřítíte tomu, abyste mohly někoho vidět a on se na vás nakonec bez jediné omluvy vykašle? No tak, to byl přesně tenhle případ. Akorát se bohužel nejednalo o chlapa, nýbrž o sobeckou a arogantní ženštinu, která pro svoje pobavení zahodila celý můj den plný příprav a těšení se na společný holčičí večer…  A tak mi bylo nastaveno zrcadlo, ve kterém jsem uviděla, že dám vždy všem přednost zatímco sobě nikdy.
Hodně mě to donutilo zamyslet se nad tím, kam až mě to moje ego potlačující mě samotnou vlastně dohnalo. Přestala jsem poprvé v životě mít chuť komukoliv cokoliv dokazovat a najednou jsem pocítila nesmírnou touho jen tak žít. Spadl ze mě obrovský balvan a nesmírně se mi ulevilo. Začala jsem se zbavovat lidí, kteří mě akorát obírali o můj čas a energii a více se zaměřila na skutečné přátelé. V pracovním životě jsem si teď začala rozšiřovat obzory a vypadá to ženy velmi nadějně. Po delší době se těším pevnému zdraví a konečně se tak postupně vracím k mému oblíbenému běhu. A i když je to pro mě teď vše nové, žít bez té šílené touhy po dokonalosti, kterou jsem celý život měla, jsem skutečně vděčná za ten nový start, u kterého tak nějak podvědomě cítím, že mi konečně zahájí tu nejlepší část mého života!

A to jsem já 🙂 První selfie bez hrnku po roce, co provozuju blog.
S láskou Ema, která konečně začíná měnit svůj život.

Smysl života

„Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít“.Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Víte ženy, myslím si že každý asi někdy zažil vztahovou krizi. Osobně mám tedy poslední dobou úplně ne harmonický vztah sama se sebou. Pointou celého mého vnitřního chaosu je fakt, že vlastně vůbec nevím, co chci. Začalo to před pár měsíci, kdy mě přestala bavit a naplňovat práce, následovala partnerská krize a nyní nastal problém i v mém akademickém studiu. Prostě v jednu chvíli se vynořilo tolik překážek, že by je nejspíš ani Pepa Váňa se svým dostihákem nebyl schopen přeskákat. A tak jsem místo závodění a boje radši „slezla z koně“ a začala jsem ty překážky obcházet, plyvat na ně, kopat do nich a o některých dokonce předstírám do teď, že neexistují :-).
Najednou se někde v mém životě vytratila pozitivní nit a začala jsem ji nejspíš hledat na špatném místě. A to sice v opoře ve svém okolí. No, jak už to tak bývá nakonec si člověk stejně nejlépe pomůže sám, protože nikdo jiný tu kompetenci vlastně nemá. Přesto všechno mě ale vždycky zamrzí, když na problémy zůstanu sama, což se mi teď opět stalo.
Cítím se být poněkud vyhořelá a mám pocit, že se mi teď život převrátil do kruhu místo do cesty. Různé situace se mi neustále vracejí a opakují se. A já je podle všech indícií nejspíš řeším pořád špatně.
Pokoj v duši, který získám je vždy jen na chvíli, dokud nepřijde problém. V tu chvíli začnu hledat pomoc jinde než u sebe a tím pádem se propadám na čím dál hlubší dno. A teprve na úplný závěr téhle tragikomedie se konečně proberu a obrátím se k sobě, naleznu na týden vnitřní klid a celý proces se stále opakuje.
A já se ptám, jak dlouho mám tohle zažívat než konečně naleznu neochvějnou sebeúctu a životní rovnováhu? Protože ve chvíli, kdy už konečně mám pocit, že se znám, jsem přesvědčena o opaku.

Kdo vlastně jsem, po čem vlastně toužím a co chci doopravdy ve svém životě dělat, abych byla šťastná? Taky si ženy pokládáte tyhle otázky? Poslední dobou na ně prostě nemůžu najít odpověď. Vždy, když už totiž mám pocit, že je mám, proklouznou mi mezi prsty a nebo náhle ztratí svůj význam.
Myslím, že jsem nikdy v životě ještě nebyla tolik nespokojená, nejistá a rozhozená než jsem nyní. Bude to nejspíš proto, že jsem od kořínků vlasů až po špičky nehtů na noze naplněna strachem. A jak prohlásil moudrý Mistr Yoda „Strach je cesta k temné straně síly“. Obávám se, že i když mnoho lidí považuje Star Wars za snůšku sci-fi nesmyslů, má prostě tenhle zelený pidimužík se špičatýma ušima pravdu. Jiný mistr a můj momentální guru Osho na druhou stranu tvrdí, že odmítat svůj strach není důkaz hrdinství ale zbabělosti. Pravá statečnost tkví v tom, že člověk svůj strach naopak bezezbytku přijme.
Je nejspíš nejvyšší umění přijmout sám sebe se všemi démony a strachy, ale jak se zdá ženy nejspíš nemám na výběr. Jelikož mě cesta v kruhu již opravdu začala nudit. Vyrážím tedy nyní na pouť vstříc přijetí vlastního strachu a pokud chcete ženy, můžete ji prožít se mnou. Protože neochvějně věřím, že na jejím konci mě čeká svoboda…

S láskou Ema všem těm, kteří  hledají svůj smysl života

Pokoj v duši

Uprostřed šedobílé krajiny a dávno zapomenutých končin se z dálky line hlas naší Matky země… Málokdy začínám nový článek slovy, jež jsem již jednou postovala, nicméně nenašla jsem vhodnější úvod. Po roce jsem totiž opět zavítala do hlubin Šumavy a dnešní výlet do jedné ze slatí mě utvrdil v tom, že se jedná o jeden z nejkrásnějších koutů naší země. Upřímně se mi ženy z Prahy moc nechtělo, jelikož se jednalo o výjezd zcela pracovní. Poslední dobou však mám čím dál větší pocit, že věci které ve mě zpočátku vzbuzjí odpor, mají pro mě nakonec více než blahodárný účinek. A tak jsem si po delší době sbalila svou cestovní tašku a opustila brány svého Javorového království.

  Během loňského pobytu jsem zažila velký příval adrenalinu v podobě výběhů do lesa či lanového parku. Letos jsem se těhle zážitků rozhodla zdržet, nicméně hned po příjezdu jsem se potýkala s rozbytým záchodem. A jelikož jsem obsluhu za první den hned třikrát prosila o opravu a nikdo se do mého pokoje jaksi nedostavil, rozhodla jsem se, že toaletu proberu k životu já sama. No ženy, pravdou je že jsem už měla i lepší nápady a trvalo to dlouho, ale po pár dnech se ze  mě stal zkušený instalatér připravený zjednat si pořádek v jakékoliv koupelně na světě 🙂
Abych nezapomněla ženy, nebrala jsem si s sebou ručník, jelikož jsem předpokládala, že bude v rámci stadartní výbavy pokoje, jak to již dneska bývá. No tak to jsem se taky spletla. A tak jsem po první sprše vylezla z koupelny s hlavou omotanou mikinou do jakéhosi turbanu, jenž v celkovém rázu mého mometálního vzezření napovídal, že jsem pravděpodobně konvertovala k Islámskému státu…

Nedávno jsem se vydala na stezku vedoucí k vnitřní rovnováze a v souvislosti s tím jsem zahájila něco, čemu by se dalo říkat Terapie knihou. Jde vlastně o to, že jsem ve své knihovně již pár let měla rozečteno několik knih, konkrétně osm. Nyní jsem se rozhodla, že je konečně jednu po druhé začnu dočítat. Po Oshově Odvaze následovalo Jíst, meditovat, milovat a můžu vám ženy říct, že knihu jsem dočetla s velkou chutí a radostí. Nicméně film, který jsem si následně pustila mě tak trochu zklamal, jelikož podle mě nevystihl pravou pointu knihy. Ale toť čiště můj názor 🙂

S každou další dočtenou knihou ve mě kvete radost z úspěchu, že jsem něco dokončila… Něco, co jsem kdysi dávno začala a z důvodu odpoutání mé pozornosti nedkončila. Uvědomila jsem si, že často měním směr svého zaměření, a tenhle zlozvyk mi v mém životě poslední dobou působí tak trochu paseku. Jistě, společností je na nás kladen tlak, abychom my ženy byly, co nejvíce všestranné a zvládaly jsme jednou rukou přebalovat dítě, druhou manažerským způsobem kočírovat svoje pracovní záležitosti, jednou nohou běžet na nákup a druhou odkopávat potenicální milence z domu, kdyby náhodou dorazil manžel 🙂

Nicméně osobně nehodlám být touto ženou. Snažím se osvobodit se od zaběhlých konvencí, od svých vlastních požadavků a tlaků a pochopit sama sebe, pod tíhou toho chaosu a neklidu, který dnešní společností vládne. A víte, co jsem pochopila ženy? Že většinu toho tlaku si vlastně vytváříme my samy. Nastavujeme si nesmyslné cíle, zaměřujeme svou pozornost všemi směry jen ne samy k sobě, často se podřizujeme okolí (já tedy především chlapům) a náše vlastní touhy jsou u nás  na posledním místě.
Jaká škoda… Já jsem takhle prožila posledních pár let aniž bych tušila, kdo vlastně jsem. Neustále jsem se snažila samu sebe nacpat do různých škatulek s nálepkami typu úspěšná, studentka, bezchybná workoholička, štíhlá fitness pipka, Polreich v sukni ve světě dortů a muffinů, a tak dále…    No a nakonec jsem během posledních pár týdnů zjistila, že nejsem zase taková perfekcionistka, jak jsem si o sobě myslela, že moje práce mě nebaví zas tak moc, abych vynechala odpolední kafe na gauči ve svém novém bytě a že je mi úplně jedno, jestli jsou moje sušenky málo sladké, středně sladké nebo přeslazené. Díky bohu za to, že k tomu kafi alespoň něco mám 🙂 Prostě jsem se po dlouhé době z hluboka nadechla a pochopila, o čem ten (můj) život vlastně je.

On totiž není o muži, který je právě vedle mě. Když se mnou někdo bude chtít být, tak bude – tuhle věc já totiž neovlivním stejně jako to, jaké bude další den počasí. A tahle myšlenka pro mě byla neskutečně osvobozující a díky ní jsem získala obvrovskou svobodu a přestala jsem se konečně snažit o to, aby mě někdo měl rád. Jelikož o tom, já nerozhoduji. O tom rozhoduje ten druhý a v tom je to kouzlo :-).
Můj život také není o mojí škole, na které vážně celý tenhle vesmír nestojí. Ani o mojí práci, která mě poslední dobou čím dál více přestává naplňovat.
Život je hlavně o radosti, jak říká moje máma. Škola je škola, práce je práce, a láska je láska a naším úkolem podle mě, je tyhle a další střípky života slepit v barevnou mozaiku, která nám alespoň trochu dává smysl. A tak jsem po té kratičké cestičce skrze šumavské rašeliniště pochopila, že jsem po dlouhé době nalezla klid v duši a že oproti loňskému adrenalinu, je tohle dočista úplně jiná jízda.

S láskou Ema

Whislist aneb něco si přej

Tak ženy, přilbížilo se datum mého stěhování. A já tak nějak přemítám o tom, že se mi posledních pár měsíců mé velké sny až podezřele rychle plní. Z čehož mám opravdu nesmírnou radost. Pravdou je, že za svůj největší úspěch považuji především získání bytečku v Javorové čtvrti a taky svoje studium.

Přáním číslo jedna je žít takový život, na který budu hrdá 🙂

Už na střední jsem toužila po diplomu z vysoké školy. Konrétně z Univerzity Karlovy, nicméně osud mi tenkrát nepřál a navíc jsem byla po škole hnána spíše touhou po vlastním výdělku, než-li po akademických úspěších. A tak jsem studium na vysoké nakonec odložila na neurčito. Před dvěma lety jsem se ale vrátila do lavic v posluchárnách a téměř každý pátek a sobotu trávím ve společnosti velikánů jako je Jean Jacques Rousseau, Jan Ámos Komenský či náš pan profesor Kučírek, který svými pohledy na svět a život zásadně mění mé filozofické teze 🙂

Získat magisterský titul je pro mě momentálně největší metou 🙂

Víte Kavařky uvědomila jsem si, že veškeré naše činy jsou vlastně utvářeny našimi sny a touhami. A možná, že si to spousta z nás ani neuvědomuje, ale i to negativní co ve svém životě máme, pramení z našich myšlenek. Poslední dobou jsem čím dál více zastáncem teorie, že sny lze zhmotnit pokud jim věnujeme dostatečné (nejen) mentální úsilí. Proto jsem se dneska rozhodla prostřednictvím těchto řádků něco si přát. Možná, že to budou touhu malé i velké, nicméně v jejich naplnění věřím již dlouho. A třeba tím i jejich přiblížení uspíším 🙂

Po tomhle romantickém pásu fotek toužím už dlouho…

Začneme něčím menším než je touha po světovém míru 🙂 Znáte ty romantické filmy, seriály a videoklipy z 90. let? Kde se dva lidé často uchylovali k tomu, že si ve víru vášně a spontaneity vyhotovili pár černobílých fotek v kabince podzemky. Jo, jo to bývaly časy ještě bez selfíček a tyčí. Fotka, kterou totiž můžete vzít do ruky, má podle mě daleko větší váhu. Vždy když míjím tu kabinku na I. P. Pavlova se nad tím zamyslím a opravdu nesmírně bych si přála zažít tenhle romantický a dechberoucí fotomoment 🙂

Přijímat věci, které nelze změnit je dle mého názoru jedním z největších životních umění 🙂

Dalším přáním, které mám na svém seznamu je konečně začít brát věci tak jak jsou. Ano, ženy vybrala jsem si touhu ne příliš jednoduše zrealizovatelnou. Nicméně věřím tomu, že ve chvíli kdy se tuhle superschopnost jednou pro vždy naučím, získám obrovskou svobodu a důvěru v život. Toužím po tomto filozofickém vrcholu již od nepaměti a pevně věřím tomu, že jednoho dne jej dosáhnu 🙂

Road trip napříč Amerikou je další z mých velkých snů, které si poslední dobou hýčkám 🙂

A když už jsme u těch velkých přání, zrodilo se v mém srdci nedávno jedno opravdu kolosální a tím je cesta napříč USA. Konkrétně z New Yorku do Kalifornie. Abych řekla pravdu, tenhle sen ani tak není z mojí hlavy. V létě mě na něj totiž přivedl Honey. A jednu chvíli to dokonce vypadalo, že v létě společně tuto cestu podnikneme. Koupě bytu a jiné investice byly však nakonec přednější, a tak se realizace tohoto skvělého plánu nakonec změnila v hudbu vzdálené budoucnosti.
Nicméně jsem se rozhodla, že jakmile  v mém novém bytečku zapadne veškerý nábytek do sebe a na poličkách se postupem času začne usazovat prach, pořídím si malou pokladničku a do ní začnu střádat peníze na tenhle úžasný výlet. Chci se totiž cpát hranolkami u levných benzínových pump a nemyslet na zdraví, projít se po chodníku slávy, vidět New York a jet dálnicí, kde stovky kilometrů nejsou míra. Je jisté, že do roka si nejspíše tenhle sen nesplním. Ale za dvě sezóny bych vám o tom už článek napsat mohla 🙂

Víte, že miluji Taylor Swift? S tou ženskou prostě musím jednou mluvit o jejích písních, životě a lásce. Protože co se týče psaní, je tak trochu mým vzorem.

Když už jsme v tom fantazírování, říkala jsem si, že když už budu jednou v těch Státech, mohla bych se konečně zeptat mé milované Taylor, o kterých mužích jsou její úžasé písně. Jestli je totiž něco, co miluju ještě více než-li čokoládový dort ke kávě, je to můj iPod plný skladeb téhle naprosto fabulózní zpěvačky. A jelikož se mi nepodařilo dostat se na její světové turné, které probíhalo minulý rok, hodlám si to vynahradit tím, že se jí pokusím vyhledat a pozvat jí na kafe. Jistě ženy, naprosto si uvědomuji jak nereálně můj sen vypadá. Nicméně, každému kdo chtěl v životě něco dokázat bylo úplně jedno jak to dokáže, protože prostě věděl že to dokáže. A stejně tak jsem na tom  se svým snem o Taylor 🙂

Zestárnout s tím koho miluji 🙂 Být svědkem života toho druhého a zároveň jej nechat aby se podílel na tom mém. Myslím si, že to není jen a pouze mým snem, ale že po tom dnes touží téměř každý.

Tak ženy, i když to občas tak nevypadá a ztrácím víru v lepší zítřky, je i tak můj život plný snů, které hodlám proměnit ve skutečnost. A jedním z těch největších je zestárnout po boku toho, kterého miluji. Víte ženy, pro mě tím není jen jeden člověk, tedy spíše řečeno muž. Myslím si, že je to celá skupina mých nejbližších. Je to moje milující rodina, která mě ve všem bezmezně podporuje. Můj naprosto střelený a permanentně vysmátý bratr. Mé skvělé a věčně humorem sršící kamarádky a kamarádi, se kterými víkendy prostě stojí za to.
Všichni tito lidé v mém i vašem okolí jsou dobrovolnými svědky našeho života a jejich podpora a touha podílet se na našem životě jsou bezmeznými projevy lásky. A většího snu ženy nemám, a to sice aby tito moji nejbližší byli po mém boku až do soudného dne 🙂

Ema

Červená a zlatá esence

Před nedávnem jsem zažila naprosto úžasný víkend ve společnosti samých žen. Jednalo se o dvoudenní meditativně-motivační setkání kdy jsme v kruhu odkrývaly své strachy, touhy, sny i zklamání. Povídaly jsme si o životě, lásce a o nekonečném proudu energie, který nás všechny spojuje. Dozvěděla jsem se mnoho nového nejen o sobě, ale také o ženském světě a myšlení a začala jsem chápat, proč se občas chováme tak, jak se chováme :-).

 Až příliš častým problémem nás žen je pocit, že jsme nemilované. Nejspíš se nám tahle myšlenka vryla do podvědomí někde v období dětství a možná, že časem ji v nás ještě někdo další podpořil a nemuselo vždy nutně jít jen o muže. Jsem toho názoru, že tenhle pocit pramení z hlubokého pocitu nelásky vůči sobě samotné, který v sobě někdy chováme.
Čekáme totiž, že láskou a oceneněním nás naplní někdo z venčí. Opak je ale pravdou. Tuto úžasnou esenci si musíme především dát my samy. Skvělé je, že my ženy máme co se týče sebelásky neomezené pole působnosti. Můžeme si dopřát skvělou kávu, sladký dortík, odpoledne v sauně či na masáži. Je toho samozřejmě mnohem více a je dobré tento čas věnovaný hýčkání sebe sama strávit o samotě nebo ve společnosti někoho, kdo bude váš skvělý pocit z prožívané chvíle podporovat.
Mnohdy až příliš často spoléháme na muže, že nám dají lásku nebo hůře, až nám dají lásku. Pro mě je láska pocit absolutní svobody. Že můžu všechno a nemusím nic. Důvěra v sebe, v druhé, v život. Pocit, že jsem ve správnou chvíli na správném místě 🙂 A ten bychom měly prvně najít v sobě ženy, protože jedině pak ho budeme moci předat a bude se k nám moci vrátit.

Další schopností, kterou my ženy poslední dobou disponujeme je tendence vést muže a tím pádem i celý vztah. S přibývající emancipací jsou dnes ženy čím dál více dominantní a občas se mi zdá, že muži zcela rezignovali na svou roli. Otázkou zní, jestli jsme tím muže donutili svou ctižádostivostí a touhou po úspěchu, nebo jsme k tomuto chování byli „donuceni“ jelikož náš můž prostě jen není organizační a vůdčí typ. Tohle posouzení nechám na vás ženy, přeci jen samy nejlépe víte, jakého mužského máte doma. Nicméně v obou případech je skvělé nechat partnera podílet se na řízení vztahu a nemyslet si neustále, že víme a dovedeme všechno nejlíp 🙂 Tohle je třeba naprosto můj případ a rozhodla jsem se, že na tom zapracuji.
Tím, že se totiž snažíme věci řídit, chceme mít (možná i nevědomky) vztah i druhého pod kontrolou. V tomto bodě jsem asi dospěla k největšímu prozření. Vztah je totiž živý organismus, neustále se měnící a vyvíjející. Je to nekonečný koloběh změn příležitostí ho rozvíjet nebo zabíjet. Je stejný jako život sám a proto ho nelze mít pod kontrolou. Ve chvíli kdy si tohle uvědomíme a povolíme sevřené pěstí, ve kterých držíme otěže, vše začne přirozeně běžet mnohem snáz.
Spolehlivost je však jedním z nejdůležitějších prvků vztahu a myslím si, že by měla být především dominantou mužů. Již v dávných dobách přeci bylo slovo muže ten nejvážnější slib. Pokud dali někomu své slovo, bylo to něco jako razítko dokládající vážnost tvrzení. Dnes je v téhle oblasti morálka poněkud uvolněná. Ženy i muži chodí na schůzky pozdě, neozvou se druhému, když to slíbí nebo neustále mění plány podle momentálního rozpoložení a nálady.

Z muže by měla vyzařovat klidná a moudrá síla, žena by měla naopak oplívat kreativitou a laskavostí. V tomto spatřuji mužský a ženský princip. Samozřejmě, že se tyhle vlastnosti u obou pohlaví prolínají. Nicméně cílem splynutí mužského a ženského principu by mělo hlavně být touha po tom se doplňovat. Najít takový protipól k sobě, který dotvoří mou osobní mozaiku. A hlavně učit se od druhého věcem, které my samy neumíme, ale zároveň si na něj nečinnit nárok jako na majetek.
No Kávařky, suma sumárum ty vztahy jsou všechno jenom ne jednoduché, že? 🙂 Trvá to roky a desetiletí než se z té holky, která seděla naproti vám v kanceláři stala vaše nejelpší kamarádka. A stejně tak dlouho trvá vybudovat pevný vztah s mužem. Moje mamka vždycky říká, že partnerství by mělo být přátelství se sexuálním podtextem. A tak nějak to vnímám i já.
Není totiž nic lepšího než mít doma parťáka do nepohody, se kterým se dokážete od srdce zasmát, jít s ním na pivo, zároveň je schopen s vámi navštívit sem tam nějakou kulturu (většinou z donucení, ale to je jedno, snaha se taky cení :-), podpoří vás když jde do tuhého, ale také s ním cítítě svoji svobodu a neztrácíte sama sebe. To je podle mě životní výhra.
A mimochodem, všechny výše uvedené citáty jsou z knihy určené výhradně mužům 🙂

Emča

Budoucnost, věc nejistá

 Tak mi začalo ženy zkouškové období. Je půl jedenácté večer a mě se ze všech těch odborných biologických a pedagogických pouček dělá mdlo… Za oknem mi mezi bylinkami tento týden přibyla levandule a skrze žaluzuje na mě svítí slonovinově bílá měsíční zář. A já zase přemýšlím…
Víte ženy, zdá se mi, že poslední dobou čím dál více mých kamarádek prožívá to stejné období – čas naprostých zmatků a překotných zvratů, kdy co bylo včera neplatí dnes a pravidla hry se každým okamžikem mění. Někde jsem četla, že kolo života se chvíli točí pomalu, možná spíš vůbec a pak se najednou roztočí a člověk se nestačí divit, co se kolem něj děje. Pravdou ale je, že ve chvíli, kdy kolem nás zuří bouře, je to známka toho, že se připravuje úrodná půda pro novou budoucnost. Přeci jen, vždy když se něco ničí vzniká tím místo pro nové.
Faktem ale je, že občas se stane, že v tom uragánu a chaosu jen tak stojíme, koukáme a netušíme, co bychom měli udělat. A obava z jakéhokoliv dalšího kroku je daleko větší než ta samotná bouře. V téhle pozici jsem se nacházela teď já. Situace v mé práci, kterou jsem si tak vysnila, se změnila a mě po letech spadly idealistické brýle a nastala realita, kdy jsem si uvědomila, že mé úsilí a plány pravděpodobně nikdy nedojdou zde ke svému naplnění. Stejně tak jsem na tom byla ve škole, kterou jsem si vymodlila a roky se na ni připravovala. A můj milostný život… No ženy, každým dnem se to ve mě mění, jeden den vidím společnou budoucnost a za pár chvil se dozvím o plánované tříměsíční stáži mého milého. Jistě že, někdo by mohl říct, že se přeci jen nejedná a bůhví jakou komplikaci. Ale pochopte, že když tuto zprávu obdržíte v době zkoušek a přičtu-li k tomu naše občasné neshody, jsem z toho teď poněkud nesvá…

Což je dobře, musela jsem dneska uznat. Jsem mistr světa v plánování a organizování budoucnosti, ale lekce letošního roku jako by nesla název „Žena a přizpůsobivost“. A i když během svého akademického studia sbírám jeden titul za druhým, tady moje znalosti a dovednosti poněkud pokulhávají. Jelikož, co si budeme ženy povídat, jsme přeci jen stvoření s genteticky zakódovanou touhou mít věci pod kontrolou.
Momentálně mám asi tak všechno, jen né něco pod kontrolou 🙂 Když pominu hysterii posledních týdnů plynoucí právě z tohoto pocitu, je mi den ode dne čím dál víc jasné, jak je to vlastně osvobozující. Moje mamka mi před pár dny během jízdy v autobuse řekla, že je jedno jak to všechno dopadne. Člověk prý neví, co bude zítra, natož za pár měsíců. „Jak to sakra může říct“, pomyslela jsem si „Já to  přece musím vědět“… Faktem je, že to prostě nevíme o nic víc jako to, jaké bude druhý den počasí. A to bez ohledu na to, jak nás předpovědí lakují každý den ve zprávách.
Je pro mě opravdu těžké se s tím smířit, ale člověk prostě míní, a život velmi nečekaně vše mění. A to jediné, co zůstává důležité je pouze a jenom přítomnost. Užít si dnešní den a na víc nemyslet. Je to poněkud hedónistický přístup, ale čím jsem starší tím víc musím uznat, že tahle jednoduchá myšlenka je více než osvobozující. A i když je budoucnost věcí nejistou a je možné, že třeba za pár měsíců budu nezaměstnaná nebo single, jedno je už dnes jasné. Že čím dřív pochopíme, že to, co nás v budoucnu čeká není teď aktuální, tím snáze se nám bude dýchat a získáme svobodu.

Ema, která by byla ráda za alespoň přechodný klidový stav 🙂

Moje Bestofky aneb článek o přátelství

V pohádkách se říkává, že láska je silnější než smrt. Podle mě však existuje mnoho podob lásky. Mateřská, partnerská, milenecká nebo třeba láska ke kávě :-). Můžeme vlastně milovat kohokoliv i cokoliv. Je však jeden druh, který je dnes čím dál tím vzácnější, jelikož je ho pomálu a tím myslím přátelství.

Nevím jak vy, ale já jsem opravdu nikdy moc přátel neměla, protože potrpím si spíše na kvalitu než na kvantitu. A taky nejspíš proto, že je se mnou celkem těžké vyjít :-). Sehnat dobré přátele je v dnešním světě stejně těžké, jako najít čokoládový dort po kterém se netloustne. A jak, že se taková kamarádka pozná?

 V první řadě nezávidí, ale přeje,

 každý váš úspěch jí na srdci hřeje.

 V průšvihu vás podrží, 

 ve všem vždycky podpoří.

 Víte, že tu pro vás je,

 a ať jsou třeba závěje,

 nebo v baru s borcem je,

 vždy za vámi přijede.

 A když je vám nejhůře,

 s lahví vína pomůže.

Takovou já mám vizi o přátelství. A ženy, můžu vám s potěšením oznámit, že mám to nesmírné štěstí  a dvě takové zlaté holky vlastním. Kamarádek mám sice víc, a všechny z nich jsou skvělé. Ale ty se kterými jsem bezvýhradně na stejné vlně a opravdu vím, že se o ně můžu opřít, jsou jen moje Evička a Verča.

S Verča jsem se poznala během své první brigády a víte jak poznáte začátek kvalitního přátelství? Budete se ze začátku nesnášet :-). Nebo tedy alespoň tak to bylo se mnou a Verčou. Opravdu jsme se neměly moc v lásce, ale jak už to tak bývá vzájemně jsme na sobě nesnášely to, jak moc jsme si byly podobné. Sarkastické urážky, černý smysl pro humor, talent pro konzumaci enormního množství alkoholu i naprosto dokonalý vkus pro výběr náušnic. Nakonec jsme našly společnou řeč během chvil strávených u kávičky a cigárka na odpoledních pauzách a už nebylo cesty zpět. Začalo naprosto šílené dobrodružství v podobě již dnes devítiletého přátelství. Dnes jí beru spíš jako svou sestru než jako kamarádku.

Evča je přesně ten typ ženy femme fatale. Je neskutečně energická se smyslem pro umění i pro vhodný výběr lahvinky, když vám není zrovna nejlíp. Její vtipné postřehy a moudra ze života, které ze sebe  chrlí, vám dají občas pocit, že sedíte u sklenky se Samanthou, ze Sexu ve městě :-). Umí vás rozesmát, pobavit i vám řádně vyčinit, když se chováte pod svou úroveň, a to zejména, pokud se to týká mužů. Je to koketa každým coulem a člověk, se kterým se nikdo nenudí Takže o povedené zážitky tu fakt není nouze a podniky dlouho na naši návštěvu (ne)zapomínají :-).

Za ty dlouhé roky, co své Bestofky mám jsme zažily mnoho vzletů a pádů, ale za tu dobu mohu říct jen jedno. Že ať už jsme šly nahoru či dolů, vždy jsme v tom byly společně. Když jsem kolikrát ztratila sama sebe, úspěšně mi obě pomáhaly mé roztroušené ostatky najít a za pomocí litrů vína, bezpočtu tabulek oříškové Milky a nekonečných bezpointních debat, mě slepovaly dohromady. A za to jsem jim vděčná.

Co tím chci říct je, že se možná dnes až příliš honíme za dokonalými vztahy s muži a ženy vzájemně si tak akorát umí házet klacky pod nohy. Možná bychom měli dnes víc pracovat na přátelství, protože ta mají rozhodně delší záruční lhůtu. A navíc, pokud je kamarádství kvalitní, nikdy jej nebudete muset reklamovat 🙂

S láskou pro ty mé dvě nejlepší

Ema