Archiv pro štítek: motivace

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Kočka nebo Anglie

 Ženy, život se mi otočil vzhůru nohama. Sice jsem si dala do tohoto roku nějaká ta předsevzetí týkající se změn, nicméně jsem nečekala, že se stanou tak rychle. Abych byla konkrétní, jsem zase single… Ano je to tak, můj rok a půl dlouhý (nebo spíš krátký) vztah s Honeym se rozpadl. Vím, že jste to nejspíš nečekali (upřímně i pro mě to byl trochu šok), ale na druhou stranu, jak řekla jedna moje moudrá kamarádka – „je to znamení, že to tak nemělo být“. A přece jenom, tam kde něco končí, něco nového začíná.

 Nový rok mi tedy začal trochu divočeji než jsem předpokládala a nejspíš je to tak správně. Lepší než křísit vztahovou mrtvolu, je prostě někdy účinější, leč více depresoidní, ji nechat ležet a jít prostě dál. Honey si tedy sbalil svých pár švestek a vyrazil vstříc svobodnějším zítřkům. A i když jsem zpočátku toužila po tom, aby změnil názor, jsem teď vlastně ráda, že jsem sama. Protože držet se zuby nehty někoho, kdo v té společně cestě životem prostě už pokračovat nechce, je asi stejný nesmysl, jako doufat, že po večeři v mekáči budete mít dvě kila dole.

Víte ženy se špatnými mužskými je to jako s ofinou. Prostě to furt dokola zkoušíme s vidinou toho, že tentokrát už nám to „bude sedět“. Ale bohužel, akorát odcházíme nakonec nešťastné a s brekem. Mohla bych vám tu nyní psát tisíce slov o tom, co jsem všechno udělala v tomto vztahu špatně (včetně vážení si někoho, kdo si nevážil mě). Místo toho ale pudu psát o tom, co budu dělat jinak a doufejme, že snad lépe.

Než se do toho však pustím, chci vám všem, které procházíte teď rochodem nebo se z něj ještě léčíte říct, že veškeré vaše pocity jsou zcela normální. I ty, které trochu připomínají psychotický záchvat :-). Je normální, že jste prvně šťastné, že jste se toho idiota zbavili a deset minut vám začne chybět. Je v pořádku, že se vám střídají nálady během dne jako na houpačce a stejně i tak chutě k jídlu. Prostě jsme ženský a první měsíc je asi nejnáročnější. Někde jsem četla, že žena se vypořádává s rozchodem právě během prvního měsíce, na muže dopadá depka z rozchodu až po měsíci. Takže ze sebe koukejte, co nejrychleji dostat ty negativní emoce, ať můžete jít životem dál. A vím, že se to nedělá snadno, ale někdy prostě stačí si všechny ty myšlenky uvědomit, pochopit je, procítit je (popřípadě se vynadávat) a nechat odejít.

 Jak už jsem psala něco nového začíná… Mám teď mnoho otevřených dveří a sama vlastně nevím, do kterých z nich mám vejít dřív. Takže nakonec se moje nově otevřené horizonty změnily v prapodivné, rychle se měnící názory. To znamená, že před týdnem jsem si chtěla pořídit kočku, protože mi ty ze „starého domova“ vážně neskutečně chybí. Dále jsem si podala přihlášku na magisterské studium, přesto, že už mě ta škola totálně vysává a nebaví. No a tenhle týden pro změnu trpím mánií, že po roce práce v bance se vším seknu a pojedu na nějaký čas do Anglie pracovat a studovat jazyk 🙂

Prostě jak už to tak bývá, je to prostě po rozchodu nahoru dolů, ale co já vám o tom budu vyprávět, vždyť to všechny dobře znáte. Sama nevím, co dřív a zároveň se mi nechce vůbec nic. Ani litry alkoholu, tuny čokolády a stopadesáté shlédnutí Jak jsem poznal vaši matku mi nepomáhá. A víte proč? Řekla bych proto, že na všechno prostě zabírá nejvíc čas. Je to to nejtrapnější porozchodové klišé, ale je to bohužel tak.

Díky Bohuna tyhle zběsilé úvahy nemám příliš mnoho času. Zimní zkouškové mám sotva rozdělané, z bakalářky mám jen třetinu a státnice jsou pomalu za dveřmi. Těším se až tenhle shon přejde, až se vody uklidní a moje mysl zaměří jen na jeden cíl. Zatím tedy nevím jestli to bude kočka nebo Anglie, ale jedno vím jistě. Že hlavní roli v dalším pokračování svého životního příběhu, budu hrát pouze a jenom já 🙂

Ema, která poslední dobou vidí svět trochu černobíle

 

We are Adidas Runners aneb nejsme pouze běžci… Jsme tým!

Asi každá z nás byla někdy přepadena touhou zamávat se svou chabou fyzičkou a začít běhat… Ale třeba nám zrovna chyběla dostatečná motivace v podobě parťáka či kámoše, který by nám tu strastiplnou cestu vstříc vysněné kondici pomohl zvládnout. A všechny dobře víme ženy, že přeci jen ve dvou (či více) se to lépe táhne. A proto bych Vám ráda představila běžecký koncept, který v Praze nemá obdoby. Seznamte se s Adidas Runners 🙂

Zdroj: facebook Adidas Runners Prague

 První výběh jsem absolvovala na začátku loňského léta, kde jsem se seznámila se svou oblíbenou trenérkou Eliškou, která dnes patří k mým nejbližším kamarádkám. Vybíhali jsme tenkrát jednoho červnového rána, konrkétně v sedm hodin, z Žižkovského vysílače. Ano ženy, čekal nás nejprve velmi krkolomný klus po požárním schodišti věže, následně běh přes Václavské náměstí až jsme se konečně dostali pod letenský metronom, kde moje plíce již poněkud selhávaly… Nicméně víra ve zdárný konec, popření mého druhého líného já a taky výhled na probouzející se Prahu mně nakonec dokopali až do cíle. Po doběhu následovalo pár minut jógy a hromadná snídaně.

 Bylo to neskutečné ráno plné nových zážitků a poprvé jsem byla vtažena mezi úplně jiný druh lidí, než který jsem doposud znávala.

Nikča, jedna ze super běžkyň adidas runners 🙂
 Vím, že mám skvělé přátelé a svým způsobem mám každou kamarádku či kamaráda na něco úplně jiného :-). Se svou femme fatale spřízněnou duší Evičkou se neskutečně pobavím a můžu s ní probrat všechno bez obalu a narovinu… No co vám budu nalhávat, řešíme hlavně chlapy, sex a naše všudypřítomné trapasy. Takže o zábavu nikdy není nuze. Pak mám svoji blogerskou kamarádku Barush ze Sweet World by Barush, se kterou holdujeme poznávání kavárenských podniků v Praze. Dále je tu Lucka, která za mnou do Prahy jezdí ze Zruče vždy tak jednou za půl roku a během její návštěvy procvičujeme především svalstva mluvních aparátů… Jinými slovy meleme pantem dokud nám nezavře pusu alkohol či únava 🙂 A takhle bych mohla pokračovat do alelůja.
Stále se usmívající trenérka Eliška, se kterou se mi prostě běhá nejlépe.
 Ale tahle running parta, to je trošku jiný svět. Jsou to lidé plní pozitivní energie a zdravého náhledu na život. Každý nový i stávající člen je tu vítán a o přátelé a někdy i lásku zde opravdu není nouze 🙂
 Pravidelné tréninky začínají každé úterý od 18:00 v Adidas Concept Store, který se nachází na Příkopech. Sem přijdete a nahlásíte svoje jméno trenérům. Pokud jste nově příchozí běžec, dostanete svoje registrační číslo a trenéři vám poradí jak se přihlašovat na běhy online v pohodlí domova. Samotný výběh pak začíná od 18:30.
 Pokaždé je to stejné, můžete si vybrat krátkou trasu (6km) nebo dlouhoou trasu (8km). A aby nikdo nebyl ve stresu, tyto skupiny se ještě dělí na rychlejší nebo pohodovější tempo :-). Záleží jenom na vás, co si vyberete. Pak už stačí si jenom dát věci do úschovny přímo na prodejně a můžete vyrazit.

 Skvělá je ta motivace, kterou si vzájemně ve skupině poskytujeme. Protože co si budeme povídat, běh je hlavně o trpělivosti a schopnosti překonat sama sebe. A někdy to po náročném dnu v práci není úplně med. Pokud to však zvládnete, a podaří se vám plně myslí ponořit do běhu, odměnou vám jsou nejen spálené kalorie, ale taky pokec s okolními běžci a závěrečné občerstvení ve storu.

Moje skvělé spoluběžkyně Kačka a Péťa, se kterými jsem dokončila letošní Birell Grand Prix.
 Patronem celého projektu jsou vrchní trenérky Jíťa a Kris, které můžete znát jako Running Blondies. Běh je nejenom jejich vášní, ale i životním stylem a tréninky vedou osobitým a vždy originálním způsobem. Musím přiznat, že se mi tahle každotýdenní setkání vryla pod kůži a už to beru jako takový svůj malý běžecký rituál :-).
 Je mi ctí, že můžu být součástí téhle skvělé skupiny a co je na ní nejlepší je fakt, že je stále otevřená novým běžcům. Ať už jste začátečníci, pokročilý či pouze příležitostní běžci. Pokud vás výběhy o samotě moc nebaví, potřebujete motivaci, nové prostředí nebo prostě jenom vypnout, tohle místo je pro vás jako stvořené.
 Jsme adidas runners, nejsme jenom běžci, jsme tým! Jsme skupina přátel inspitující jeden druhého, jsme lidé s vášní pro život a pro sport. Takže kdo z vás neví, co s volnými úterními večery a toužíte po tom, zažít běh jinak, přijďte mezi nás :-). Stačí na facebooku lajknout skupinu Adidas Runners Prague, zavázat si tkaničky a vyběhnout.
Vaše Ema,
která doufá, že se s někým z vás na běhu třeba někdy potká 🙂

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Dovolenkaření

 Polovina července už nám uběhla a moje léto není zdaleka tak akční jako to loňské. Aktivní výletování jsem prakticky pověsila na hřebík a vyměnila jsem ho za válení se na gauči a sledování serošů. Konečně jsem si po celoročním shonu dovolila pár dní jenom tak „promrhat“ vegetěním, nicméně i tak nebylo o vzrůšo nouze 🙂
Začnu tím jak jsem poslední den ve starém zaměstnání zjistila svůj budoucí plat v zaměstnání novém. A i když jsem čekala, že částka nebude dosahovat finančních výšin, konečný plat mě naprosto odrovnal. Pár dní jsem přemítala nad tím, co budu dělat dál. Na novou práci jsem se těšila a nechtělo se mi té vidiny jen tak vzdát.
Nakonec jsem si ale řekla, že když už mám v životě udělat změnu, tak pořádnou. Moje pracovní vize se tedy otřásly v základech a rozhodla jsem se pro úplnou změnu oboru. Tak nějak jsem se momentálně shlédla v úspěšné a finančně nezávislé asistentce ve velké korporátní firmě.
Ano ženy, prostě film Ďábel nosí Pradu se mi natolik vryl do paměti, že se mi při pohledu na vysokou prosklenou budovu na Brumlovce vybavily leské broskvové lodičky na podpadku, sáčko, rudá rtěnka, úzké skinny džíny a výrazné doplňky. A vidina vyššího příjmu a firemních bonusů mě prostě natolik oslovila, že nyní jsem už prošla druhým kolem výběrového řízení na mou nově vysněnou práci.

Jinak život v Javorovce plyne dál a poslední dobou je tam poněkud rušno. Minulé pondělí si tak s Honeym v klidu spíme, když v tom se kolem šesté ráno ozve z chodby rána, jako by padaly skříně. V zápětí jsme uslyšely mužský hlas, který řval něco jako „na zem“ a mě jen napadlo, proč sousedé s tím stěhováním nepočkali třeba až do osmi. Teprve po shlédnutí facebookové stránky o pár hodin později, kterou se sousedy sdílíme jsme se dozvěděli o policejním zátahu jenž se uskutečnil ve vedlejším bytě. Naši ukrajinští sousedé se totiž rozhodli ve své garsonce obchodovat se zbraněmi. Takže o zajímavé lidi v našem baráku opravdu není nouze 🙂
Abych zase úplně nekecala s tím cestováním, na pár výletech jsem přeci jenom byla. První víkend v červenci jsem trávila v obležení žen na chatě v Mirošovicích, kde se konalo tradičí tlachání, konzumace vína a nejeden penis nezůstal nepomluven 🙂
Se svými kamarádkami jsem poslední dobou netrávila moc času, jelikož nebyl čas a někdy bohužel ani nálada. Pod tíhou stresu a náročné práce i studia se mi totiž málokdy chtělo vystrčit čumák z bytu. A tak byla pro mě byla tahle seance příjemnou změnou. Společně jsme pak ještě absolvovali Francouzský trh na Kampě, kde jsem trošku zavzpomínala na loňský výlet do Paříže. Nakonec jsme se stejně přesunuli do českého podniku a místo francouzského vína jsme si dali Vinohradskou jedenáctku, Lambrusco, nakládaný hermelín a květákovku.

Moje zabalené Bábovky 🙂

Také jsem po delší době znovu obnovila svoje staré dobré toulky Prahou. Během té poslední jsem navštívila legendární knihkupectví Fisher, které se bohužel má rušit a na jeho místo má nastoupit další z mnoha pražských kaváren. A přestože jsem skalní fanoušek kávy, přijde mi to poněkud barbarské zničit tuto prodejnu s knihami, jenž má tradici již od čtyřicátých let dvacátého století jenom pro další komerční podnik.
Nicméně zpět k tématu. Svá přátelství se snažím znovu obnovit a spolu s nimi i svou vůli do života. A díky letnímu počasí mi to jde přeci jen lépe. I když jsem si během toho přátelení uhnala spálený zadek a odrovnala dvoje sandále 🙂
No ženy, držte mi palce s mojí další novou prací, užívejte letních dní a prožijte tolik lásky, kolik je jenom možné.

Kávička s Barunkou ze Sweet World by Barush. Poked by vás zajímala recenze na Cacao, tak koukněte na Zomato.
 Ema

Změna základ života

 Uzobávám z dlaně rajčátka právě sesbíraná z mojí zahrádky a během toho se s vámi podělím o zážitky z uplynulých dní, které mě popostrčily zase o kousek dál v mém životě. A i když jsem s některými těmi změnami úplně nepočítala, nakonec jsem vděčná, že se skutečně dějí.

edím na gauči v totálním gastro-útlumu z nálože kuskusu jenž mimochodem konzumuji již třetí den. Nevím jak vy ženy, ale co se týče mého odhadu rýže, brambor či dalších příloh, jsem na tom asi tak jako s odhadem rychlosti s níž vjíždím do zatáček. To znamená ne příliš valně 🙂

Víte, jsem takový věčný kecal a polemik, co se změn týče. Ve skutečnosti změny nesnáším. Nemám ráda tu nejistotu, kdy nevíte, co vás za rohem čeká. A to ať už se to týká vztahů, práce nebo dokonce i toho, když jdu poprvé na večerní kurz pilates. Prostě jak je pro mě něco nové a neohmatané, tak mě to děsí. Proto velmi ráda používám kouzelné slovíčko jednouJednou chci bydlet někde jinde než v Praze, jednou si udělám turné po evropských muzeích a jednou budu mít tak dobrou práci, která mě bude vnitřně i finančně uspokojovat, že nejeden sen nezůstane neuskutečněn…

No a tak jsem si o tom tak snila a přemítala a nadávala na to co mám, místo toho abych šla skutečně za tím co chci, až jsem se jednoho krásného rána rozhodla, že tu změnu prostě udělám. A tak jsem rozeslala životopisy snad po všech čertech i daleko dál 🙂 a čekala na odpověď, která dost dlouho nepřicházela.

Mezi těmi všemi pozicemi byla jedna, o kterou jsem stála přeci jen víc. A i když faktem je, že dělat back office na bankovní centrále pro mě nebyla zrovna životní touha, ale postupem času kdy jsem procházela různými koly výběrových řízení, se mi přeci jen to prostředí začínalo zamlouvat.

Úžasné na těch změnách je, že když začínáte svůj pohled zaostřovat na jiný obzor, zpočátku možná vaše pozornost a touha se do těch končin vydat není tak silná. Ale když se zájmem nepolevíte a dovolíte té slabé jiskře ve vás, aby zahořela pro nový cíl, je z toho najednou to nejdůležitější a hlavní, co vás zajímá. Starý obzor za vámi mizí rychlostí blesku, a i když má člověk občas nutkání se ohlédnou zpět a ve většině případech to i udělá, je dobré si v tuhle chvíli uvědomit Barnyho slavné moudro, že nový je vždycky lepší 🙂

Tak to bylo asi vše z mojí strany na konto filozofických a motivačních frází a teď trochu z jiného soudku. Nevím do jaké míry ženy znáte Jizerské hory, ale třeba pro mě jsou vcelku neprobádanou oblastí. A tak jsem oslovila svou kamarádku Barunku, aby mě vytáhla na celodenní výlet do těchto smaragdově zelených končin.

Pohled z věže na Královce. Za ten pohled si vážně stojí vyšlápnout ten prudký kopeček a zaplatit třicet kaček v místním stánku 🙂
A tady již výše zmíněná věž.

Nakonec z toho byl naprosto krásný, téměř jedenácti kilometrový výšlap z Bedřichova na Novou louku a následně na Královku. Během toho samožřejmě padl i standartně vyvážený oběd :-)… Přeci jen nejsme žádné městské frndy, co si sbalí na cestu bio, raw, glutenfree, vegan salátek!

Barunka zvolila svíčkovou, já špenát s česnekem a hovězím. Doma jsem česnek téměř přestala používat, jelikož ani zde můj odhad není zrovna dobrý, takže to někdy při vaření vypadá, že očekávám příchod minimálně dvaceti upírů 🙂

Po výletě jsme se ještě na chvilku zastavily v nákupním centru a pořídily si něco málo z místních slev. Nikdy mě tyhle ryze babské chvilky nepřestanou bavit. Nejenom, že během nich proberete všechno možné i nemožné, zároveň tím ale roste hodnota přátelství. A i když nemám zrovna příliš mnoho kamarádek, jsem vděčná za těch pár skutečných, které mám a se kterými jsou dny krásnější a takříkajíc doopravdy prožité.

Letos se na žádnou dovolenou do ciziny nechystám. O to větší pro mě bylo překvapení, když mě můj Honey jedno odpoledne během vyjížďky na motorce vyvezl za hranice a překvapil mě motýlí farmou v Jonsdorfu. To vám ženy byla tak úchvatná podívaná, že se to jen těžko dá popsat slovy, to se musí doopravdy zažít. Jedna barva střídá druhou a velikost některých motýlů vám doslova vyrazí dech.

 A tak jsem se do té ciziny letos v létě přece jenom podívala, i když asi jenom na hodinu 🙂 Někdy pro vás ten druhý nemusí udělat nějakou závratně velkou věc. Někdy prostě jen stačí drobnost, kterou vám ukáže, že na vás myslí. Ať už je to váš drahý, kamarádka, která bydlí od vás celkem daleko, ale pokaždé když má cestu kolem, ozve se vám, nebo krásně strávené odpoledne u domácích palačinek a kávy s vaší dlouholetou známou, se kterou jste se nějaký ten pátek neviděli. Takové drobnosti je třeba si hýčkat a vážit si jich. Obzvlášť v dnešní době, kdy se svět spíše rozděluje než aby se stmelil.

Užívejte i nadále léta Kávařky, vytáhněte svou kámošku na výlet nebo na dortík a žijte svoje sny. Protože tuhle práci za vás nikdy nikdo neudělá 🙂

Co by to bylo za článek bez selfíčka, že jo 🙂 Tentokrát s Barunkou.

Vaše Emča, která srdečně děkuje všem svým čtenářkám a čtenářům 🙂

 

Nesnesitelná lehkost snění

Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Do Hradce Králové jsem se vydala s Honeym na jeho dlouho očekávanou promoci, jenž měla zakončit jeho inženýrské studium. Hned po příchodu se on odebral směr aula, kde spolu s ostatními připravovali nácvik nástupu během předávání diplomu a já se rozhlížela po sterilně čistém prostředí fakulty.

Pohled na hradeckou fakultu informatiky a managmentu.

V porovnání s karlovkou zde bylo všechno moderní, vykachličkované a až po strop plné moderního vybavení. Naproti tomu moje fakulta dýchá spíše historií, jelikož budova sloužila dříve jako ubytovna pro mnichy z kostelíku, který stojí hned vedle . O moderních přístrojích nemůže býti u nás moc řeč, naproti tomu však máme ve třetím patře na katedře biologie vycpaná zvířata, embryo prasátka v láhvi či akvárko, které se nachází přímo v okně.
A právě při procházení útrobami univerzitní fakulty v Hradci mě osvítila múza a začala jsem netrpělivě vyťukávat do telefonu první řádky nového článku. Samozřejmě jsem si k tomu musela trošku udělat atmosféru, a tak jsem se začala poohlížet po nejbližším automatu na kafe. A co jsem neobjevila… Přímo pod schody stál stánek s kávou. No, nebyl to úplně stánek ale Kafékára. Takhle originální místo pro vaření kávy jsem už dlouho neviděla. Popadla jsem tedy šálek s cappuccinem a plně se odevzdala psaní.

  Kam se poděly moje sny o tom být uznávanou profesorkou na gymnáziu a pak na univerzitě. Kde je moje touha psát články pro časopisy a odborné publikace nebo noviny. Moje plány na cestování, pracovní ambice a sny o celoživotním romantickém příběhu… všechno to někam zmizelo za oponu s názvem starosti. Víte ženy, věděla jsem, že mě čeká náročné období. Přeci jenom zařizování hypotéky, koupě bytu, stěhování, zimní i letní semestr, náročná práce a vztah a na závěr výpověď, tohle všechno člověka zatíží dost na to, aby rychle zapomněl na své sny a plány. A i když jsem s tou náročností počítala, nečekala jsem, že během následujícího půl roku budu minimálně jednou týdně řešit tolik reklamací nebo stížnosti v sousedství.
No Kávařky, někdy vás ten život prostě semele rychlostí tsunami, ale jednoho dne se ta bouře uklidní a vy znovu vidíte pevný bod. Tak rychle jako jsem z práce odešla jsem našla novou, a tak se z velké sídlištní základní školy stahuji na malou obecnou školu v Dolních Měcholupech 🙂 Počítám každý další pracovní den, jenž mě dělí od zasloužené dovolené a v srdci se vracím ke svým nejniternějším touhám a snům.
A tak jsem se rozhodla ženy, že v červenci obepíšu pár českých časopisů a novin a nabídnu jim spolupráci. Ráda bych si totiž, co se týče psaní rozšířila obzory a svou pedagogickou dráhu možná jednou vyměním za psací stroj tak, jako to udělala kdysi Rowlingová.
Hodlám si užít léto plnými doušky, posedět s přáteli, které jsem neviděla měsíce, konečně vyšperkovat zahrádku a jít běhat víckrát než jednou za čtrnáct dní. Tak mi ženy držte palce, protože po mnoha úmorných měsících začínám znovu žít 🙂

S láskou Ema