Archiv pro štítek: láska

Smysl života

„Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít“.Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Víte ženy, myslím si že každý asi někdy zažil vztahovou krizi. Osobně mám tedy poslední dobou úplně ne harmonický vztah sama se sebou. Pointou celého mého vnitřního chaosu je fakt, že vlastně vůbec nevím, co chci. Začalo to před pár měsíci, kdy mě přestala bavit a naplňovat práce, následovala partnerská krize a nyní nastal problém i v mém akademickém studiu. Prostě v jednu chvíli se vynořilo tolik překážek, že by je nejspíš ani Pepa Váňa se svým dostihákem nebyl schopen přeskákat. A tak jsem místo závodění a boje radši „slezla z koně“ a začala jsem ty překážky obcházet, plyvat na ně, kopat do nich a o některých dokonce předstírám do teď, že neexistují :-).
Najednou se někde v mém životě vytratila pozitivní nit a začala jsem ji nejspíš hledat na špatném místě. A to sice v opoře ve svém okolí. No, jak už to tak bývá nakonec si člověk stejně nejlépe pomůže sám, protože nikdo jiný tu kompetenci vlastně nemá. Přesto všechno mě ale vždycky zamrzí, když na problémy zůstanu sama, což se mi teď opět stalo.
Cítím se být poněkud vyhořelá a mám pocit, že se mi teď život převrátil do kruhu místo do cesty. Různé situace se mi neustále vracejí a opakují se. A já je podle všech indícií nejspíš řeším pořád špatně.
Pokoj v duši, který získám je vždy jen na chvíli, dokud nepřijde problém. V tu chvíli začnu hledat pomoc jinde než u sebe a tím pádem se propadám na čím dál hlubší dno. A teprve na úplný závěr téhle tragikomedie se konečně proberu a obrátím se k sobě, naleznu na týden vnitřní klid a celý proces se stále opakuje.
A já se ptám, jak dlouho mám tohle zažívat než konečně naleznu neochvějnou sebeúctu a životní rovnováhu? Protože ve chvíli, kdy už konečně mám pocit, že se znám, jsem přesvědčena o opaku.

Kdo vlastně jsem, po čem vlastně toužím a co chci doopravdy ve svém životě dělat, abych byla šťastná? Taky si ženy pokládáte tyhle otázky? Poslední dobou na ně prostě nemůžu najít odpověď. Vždy, když už totiž mám pocit, že je mám, proklouznou mi mezi prsty a nebo náhle ztratí svůj význam.
Myslím, že jsem nikdy v životě ještě nebyla tolik nespokojená, nejistá a rozhozená než jsem nyní. Bude to nejspíš proto, že jsem od kořínků vlasů až po špičky nehtů na noze naplněna strachem. A jak prohlásil moudrý Mistr Yoda „Strach je cesta k temné straně síly“. Obávám se, že i když mnoho lidí považuje Star Wars za snůšku sci-fi nesmyslů, má prostě tenhle zelený pidimužík se špičatýma ušima pravdu. Jiný mistr a můj momentální guru Osho na druhou stranu tvrdí, že odmítat svůj strach není důkaz hrdinství ale zbabělosti. Pravá statečnost tkví v tom, že člověk svůj strach naopak bezezbytku přijme.
Je nejspíš nejvyšší umění přijmout sám sebe se všemi démony a strachy, ale jak se zdá ženy nejspíš nemám na výběr. Jelikož mě cesta v kruhu již opravdu začala nudit. Vyrážím tedy nyní na pouť vstříc přijetí vlastního strachu a pokud chcete ženy, můžete ji prožít se mnou. Protože neochvějně věřím, že na jejím konci mě čeká svoboda…

S láskou Ema všem těm, kteří  hledají svůj smysl života

Jak se staví sen část II.

Kávařky, tak už i Velikonoce máme za sebou. Ten čas tedy neskutečně letí a díky bohu se i nezadržitelně blíží příchod teplejších dnů a prvního vínka na Náplavce 🙂 Moje svátky opět přetékají zajímavými zážitky, o které bych se s vámi ráda podělila.

Jsem prosim pěkně v rámci volna přesazovala bylinky 🙂

Volno mi začalo již ve čtvrtek a tak jsem si pozvala dělníky na dokončení kuchyně. Díky bohu přese všechny komunikační kolize s Ikeou jsme se dopracovali k cíli a můj gastro kout již stojí v plné parádě i s ochranou deskou na zdi. Musím říct, že jsem se na tyhle závěrečné práce těšila jak na smilování, jelikož si již nejeden týden plánuji, že bych si ráda vytvořila taky nějaké ty dobré a fotogenické lívance na pravém lívanečníku.

 A jak jsem si i vysnila, tak se i stalo. Ještě ve čtvrtek byla kuchyň hotová a já odpoledne vyrazila na procházku vstříc honbě za lívanečníkem určeným na indukci. I tahle nákupní akce se zdařila a já se po deseti minutách strávených v domácích potřebách stala hrdou majitelkou lívanečníku 🙂
 Dále jsem se vydala směr galanterie. Rozhodla jsem se totiž, že si uháčkuji obal na svůj nový psací stroj. V tomhle jsem možná tak trochu jako Steve Jobs, když mi něco přesně nevyhovuje tak si to prostě radši vyrobím sama 🙂 Takže jsem po půlhodinovém klábosení s místní prodavačkou odcházela s klubíčkem světle lososové vlny, stříbrným háčkem a dřevěným korálkem připravena uháčkovat si ten nejvíce vintage obal na MacBook, jaký svět kdy viděl 🙂

 V pátek ráno jsem se vrhla na lívance a musím vám říct ženy, že na první pokus to nebylo vůbec špatné. S Honeym jsme si tedy užili teplou snídani s borůvkami a tvarohem a po dopití šálku kávy jsme vyrazili směr Liberec. Hned po příjezdu jsem zalezla společně se Sauvignonem (myšleno kocour, nikoliv víno 🙂 pod deku za krb a společně jsme se učili háčkovat.

Odpoledne jsem s velkou nevolí byla vytržena ze svého pletacího klidu, jelikož Honey si potřeboval nutně dojet do jedné z garáží pro jakousi součástku na motorku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se vydala s ním, jelikož při vyklízení motorek z garáže jsem narazila na jednoho opravdu luxusního červeného fichtla a hned jsem zahlásila, že chci taky takovou motorku. Ani ne pět minut na to jsem už dokázala zařadit jedničku (s rozjetím motorky to už bylo horší) a kroužila jsem kolem dokola starých garáží.

Musím říct, že už dlouho jsem se tak adrenalinově nepobavila (přestože jsem jela rychlostí sotva osm kilometrů v hodině). Nakonec se mi podařilo objet garáž i víckrát aniž by mi to chcíplo a došlo i na jeden držkopád a pár modřin. Nicméně druhý den jsme se na místo činu vrátili znovu a tentokrát se mi podařilo zařadit i dvojku :-).

Sobotní večer jsme nakonec strávili ve společnosti přátel a po hodně dlouhé době jsme se vydali vstříc domov kolem páté ranní… Teda alespoň tak jsme to odvodili od našich vzpomínek, které jsou tak trochu rozmazané 🙂
Neděle se nesla v duchu oslav, jelikož můj táta slavil šedesáté narozeniny. A připravil si pro nás překvapení v podobě exkurze na pražské letiště a musím vám říct ženy, že to byl prostě legendární zážitek. Protože když člověk vidí přistávat to gigantické Jambo, tak si prostě připadá opravdu titěrný. Potom jsme klasicky hodovali, pili (já tedy moc ne, jelikož jsem měla žaludek jako na vodě ještě z předešlého dne) a užívali si krásného slunného dne v přítomnosti velké skvělé rodiny.
A tak jsem dostavěla svůj sen, i když v něm ještě pár poliček a skříněk schází. Hlavní je, že v něm jsou ti nejlepší lidé, bez kterých bych si svůj život nedokázala představit.

Ema

Zrcadlo

Zdravím vás ženy, tak jak se vám daří v posledních dnech? Prý přišlo jaro, ale mě se občas ta šeď za okny zdá být nekonečná. Stavění a vymazlování bytu v Javorovce je v plném proudu a tu nejdůležitější část, tedy kuchyň už mám za sebou. I když na zadní desku na lince v dalším odstínu šedi ještě čekám. A tak článek o tom jak se staví sen (část druhá), nechám na později.

Stav kuchyně k dnešnímu dni 🙂

Dnes bych vám ráda totiž vyprávěla o něčem jiném, a to sice o velkém prozření, které u mě před několika dny nastalo. Jak už jsem vám tu možná kdysi psala, sem tam počtu nějakou tu motivační knihu a obcházím různé semináře a kruhy, které jsou zaměřené na různá, nejčastěji ženská témata. A donedávna jsem si myslela, že jsem udělala velký kus práce. Nicméně nejspíš opak byl pravdou.
Lidé kolem nás nám neustále nastavují zrcadlo, ve kterém často vidíme to, co se nám na nás samotných moc nelibí. A to se bohužel (či snad bohudík), poslední dobou stává mě. Od té doby, co jsem psala článek o červené a zlaté esenci se točím v bludném kruhu, ze kterého nejsem schopna vystoupit. Hodně času jsem totiž strávila tím, že jsem kritzovala jenom dění kolem sebe aniž bych si přiznala, že na něm nesu (největší) podíl viny. Těžko se totiž napravuje něco, za co nechceme nést zodpovědnost.

Bylo to období, kdy mi nestačily prsty, kterými bych mohla ukázat na původce veškeré spouště v mém životě, až mi i ty na nohou došly 🙂 Smutné na tom je, že mě ani jednou nenapadlo, že bych se mohla podívat taky na sebe samotnou. Ano, bylo to těžké a trvalo to skoro dva měsíce, než jsem skutečně pochopila, co se vlastně kolem mě děje a že jediný, kdo s tím může něco udělat, jsem já.
Jako povím vám ženy, že to nebyl příjemný pohled zadívat se v zrcadle do očí té hysterické zrůdičce, která absolutně nedokáže řešit žádný problém ve svém životě s klidnou hlavou a způsobem, který je důstojný jejího věku. Ale bylo to třeba, abych dostala pořádnou a (doufám že) poslední ránu do té své dubové palice, která ve své umíněnosti mnohdy nedomýšlí svoje jednání.
Nejspíš každý hluboko ve svém nitru bojuje s nějakým tím démonem. U mě se tím pravděpodobně stalo nabubřelé ego, které si mnohy myslí, že ví vše nejlépe a že to jediné, co ono samo zná, je správně. Asi se zde tak trochu snoubí ženská paličatost a smysl pro drama s tím nejhorším, co se mnohdy v člověku může skrývat. Ano ženy, dnes si hodně sypu popel na hlavu, ale myslím si, že je to adekvátní satisfakce k tomu, jakou zásobou popela jsem sypala na hlavy jiných. A to tak, že mi na to mnohdy nestačil celý nákláďak.

A tak dnes snad začíná nová kapitola mého života, kterou hodlám věnovat pozitivnímu seberozvoji a práci na sobě. Ne že bych chtěla aby ze mě byl přímo sluníčkář, to vážně ne. Nicméně se zde opět vracím k Liz z mé oblíbené knihy Jíst, meditovat, milovat, která na cestách napříč Itálií, Indií a Indonézií objevila sama sebe. Nejspíš se do takových dálek nikdy nedostanu, nicméně hodlám podobně jako ona navždy v sobě umlčet ten pochybovačný hlas, který neustále nedůvěřuje životu a jít vstříc vzdálené (a jistě bohaté) budoucnosti s vědomím toho, že ať se děje cokoliv, je to tak v pořádku.

Ema, která snad konečně dosáhne vnitřního klid

Respekt, úcta, důvěra…

Zdravím vás ženy zase po delší době. Jakpak se vám daří? 🙂 U mě toho je mnoho nového a celý leden byl tak trochu ve znamení kolotoče. Tak to bývá, když se vám rozjede zkouškové, zároveň zařizujete hypotéku, do toho dostanete nabídku na skvělou novou práci a s láskou to jde nahoru dolů…

To jsem se ještě snažila pochopit mužský svět a myšlení. Je to asi stejně beznadějné, jako když chlap chce pochopit ženskou 🙂

Myslím si, že my ženy toho zas tolik ke štěstí nepotřebujeme. Jen lásku, péči a obdiv. Pod láskou si představuji bezpodmínečnou důvěru a úctu. Péči vidím v tom, že se o nás druhý postará, když už nám na to síly nestačí. A co se týče obdivu? To snad nemusím ani rozvádět 🙂 Přeci jen jsme stvoření, která sem tam uvítají nějaké to něžné slůvko či kompliment.
Samozřejmě že se mezi námi najdou i takové, které ke štěstí ještě vyžadují Mercedes a luxusní dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu čtyřikrát ročně, ale mezi ty já nepatřím. Mě opravdu stačí jen ten základ. A vzhledem k tomu, že jsem nenapravitelný životní filozof a polemik, ocením i občasnou větší dávku pochopení :-).
Nebudu dnes nejspíš jediná, kdo je nucen konstatovat, že ve svém současném vztahu ztratil pevnou půdu pod nohama a kdo zažívá dlouhodobou nespokojenost. Je víceméně jedno, o co se jedná, jelikož v každém vztahu je přeci něco. Otázkou však je, do jaké míry vám  tento diskomfort umožňuje i nadále fungovat. Jsou věci, nad kterými mávnete rukou, které přeci jen nespadají do úplného základu. Ale co když už se vaše pocity, které dříve naplňovaly radost a nadšení mění před vašima očima ve smutek a zoufalství a veškeré vaše prosby se ztrácí kdesi hluboko v tichu?

Pokud tonoucí opakovaně volá o pomoc, tak to prostě časem taky vzdá. Vyjde to totiž nastejno, pomoc nepřichází a akorát se unavuje voláním. V téhle situaci jsem teď já. Pomalu ale jistě vzdávám veškeré naděje na lepší zítřky jelikož mé volání už dlouhodobě není vyslyšeno. A i když moje babička říkávala, že nic netrvá věčně, o tomhle jsem si přála, aby to nikdy neskončilo.
Pravdou samozřejmě je, že pevné vztahy nevznikají přes noc. Tvoří se dlouhá léta za doprovodu nejen šťastně strávených chvil, ale také hádek, kompromisů, skororozchodů, slz a potu 🙂 Nicméně se dá i z toho nejhoršího vykřesat nehynoucí plamen, ale to jen a pouze tehdy, chtějí-li se na společném ohništi podílet oba.
Ohlédnuli se pár měsícíců zpět mívala jsem vedle sebe skvělého muže. Silného a plného pochopení, se kterým byla vždy rozumná řeč a na všem jsme se dokázali dohodnout. Měla jsem pocit výjimečnosti a cítila jsem, že mám v jeho životě nezastupitelné místo. Oba jsme měli touhu něco budovat, ale někde se to časem ztratilo… Ve chvíli, kdy jsem totiž zjistila, že nejsem jediná komu můj milý skládá komplimenty, komu po nocích píše na dobrou noc a také jeho silnou fixací na bývalé přítelkyně jsem pochopila, že nejsem nejdůležitější. Že jsem jen další důležitá. Nechci mluvit za všechny, ale tak nějak tuším, že tohle vědomí každou ženu zraní.

Foceno na jedné krásné letní procházce… Čas sice nejde vzít zpátky, ale při pohledu na tuhle fotku jsem tam kde tehdy a cítím se tak, jako tehdy 🙂

A tak jsem se stáhla a uchýlila k pokusům o mírová jednání a hledání kompromisu, jelikož jsem toužila po znovuzískání tohoto místa. Jenže ta naprostá tvrdost a neústupnost mého milého mě už totálně zničila. Pravdou je ženy, že úctu a respekt z druhé strany si nemůžeme vydobít ani zasloužit. To tam prostě buď je a nebo není. A možná, že jsem se narodila ve špatné době, ale pro mě znamená úcta k ženě dát jí pocit výjimečnosti a důležitosti. Hýčkat ji komplimenty, něhou a chránit ji před světem. Dávat jí pocit, že je výhradním klenotem jenž doplňuje mužskou moc a sílu…
My ženy toho za tolik nepotřebujeme, jak už jsem psala. To, co ale mě ze všeho teď nejvíc schází je respekt, úcta, důvěra a to v tom nejryzejším slova smyslu.

Ema, která poslední dobou miluje tak, až jí to ničí…

Klíč ke štěstí

„Kdybych tak mohla všechny ty dny, které jsem strávila trápením se kvůli chlapům vzít zpět a prožít je jinak“, řekla moje kolegyně během ranní směny a pomalu upila ze svého šálku… Moudrá to žena, ošlehaná životem, by se dalo říct. Byla na ní vidět únava po probdělé noci, vrásky se jí sbíhaly kolem očí a vypadalo to, že se v nich každou chvíli objeví slza… Nebyla to však slza na znamení lítosti nad ukončeným vztahem. Bylo jí nesmírně líto toho času, který strávila tím, že se snažila partnerovo štěstí stavět nad to svoje.
I takové jsou mé dny v práci ženy a ne jednou jsem si říkala, že nechci dopadnou jako ony. Mé kolegyně, které strávily celý život hledáním toho pravého, obětováním svého štěstí pro udržení rodiny či tichým utrpením ve stínu svých problémů. Bohužel, člověk toho musí hodně zažít než dojde k podobně moudrým závěrům. A co se týče mě, považuji se poslední dobou za královnu ukvapených rozhodnutí a nepoučitelnou dávačku nekonečných šancí 🙂
Sama jsem momentálně na velkém rozcestí, které pravděpodobně určí můj další životní směr a není to lehké rozhodování ženy.  Poslední dobou mám čím dál víc pocit, že se člověk může v životě spolehnout pouze sám na sebe. Zdá se mi, že se dnes vztahy změnily v jakousi hru, kde muž a žena jsou proti sobě soupeři místo spoluhráčů. Kdy muži dělají nedostupné, ženy předstírají emancipované a vzájemně si dokazují jak druhého nepotřebují či kdo bude mít víc navrch. Je to nekonečný boj, ve kterém však nemůže nikdo vyhrát, i když se o to občas snaží. Opora a porozumění, to je to, co se z dnešního milostného života vytratilo. Dokážeme tu pro druhého být v těch nejlepších časech, ale když přijde na dobu temna, najednou je člověk sám.

Vzpomněla jsem si na nedávný výlet, který jsem podnikla. Celý den byl tak zvláštní. Přede mnou byla jen hustě mléčná mlha a člověk viděl maximálně pár kroků před sebe. Pomalu jsme se sápali na horu jménem Klíč, tempem kdy noha nohu mine. Vzduch byl studený, vlhký a zdáli se linuly zvuky krákajících vran. Na hoře se mi naskytl pozoruhodný pohled. Bylo to, jako bych stála na konci světa. Ticho, klid a nekonečné obzory šedého oparu.
Přes to všechno mi tam bylo ale neskutečně dobře. Ono, když po vašem boku stojí někdo s kým nemusíte vidět dopředu, protože víte, že i když upadnete podrží vás, pak vás ani mlha nerozhází. Nebo tak tomu alespoň tenkrát bylo.
Dnes je ale situace jiná. Na Klíči nám svítí slunce, vše by se mohlo zdát být v pořádku, ale není. Cítím se teď daleko víc sama než kdy dřív, přestože po mém boku stále někdo stojí. Lidé se totiž podle mě první tři měsíce vznáší v oblacích zamilovaností, další tři měsíce se sžívají a pak se teprve začnou skutečně poznávat. A když se ten prvotní opar rozplyne, vysvitne realita. Svítí vám do tváře tak usilovně, že si jen stěží dokážete zakrýt zrak.

To se občas stane, když uvidíte pravou tvář toho druhého a on vidí tu vaši. A pravdou je, že rozčarování mnohdy nebere konce. I když jste ve své podstatě pořád stejní jako na začátku, jen jste se viděli jinak. Přijmout toho druhého takového jaký je, je podle mě jedna z nejtěžších věcí na světě. Zároveň je to pro mě ale také nejvyšší důkaz lásky a víry v toho druhého.
A tak teď stojím na tom životním rozcestí a hledám ten správný směr. Dívám se doprava, doleva a žádná z cest mi nepřipadá lepší než ta druhá. A jelikož jsem váha, tahle rozhodnutí mi vždycky zaberou dost času. Takže si na rozhřešení budete muset vy i já počkat do příště :-).

Ema

Přání se mají plnit… o Vánocích

Tak Kávařky… Už i já mám ježíškovu dílnu za sebou. Před pár minutami jsem dobalila poslední dárek a při utahování zlaté smyčky jsem si uvědomila, kolik drobností musím ještě dokoupit. Žádnou paniku, říkám si a s chutí dopíjím poslední doušek lehce kyselého čaje, co mi již půl hodiny stydne na stole.

Ježíšek dal letos přednost puntíkům a zlaté barvě 🙂

Již několikátou sezónu po sobě si zásadně při balení dárků pouštím Prázdniny. A i když tuhle komicky groteskní romantickou slátaninu znám nazpaměť, nikdy mě nepřestane bavit. Vzpomněla jsem si opět na svou stálici mezi kamarádkami Elenku, která moje nadšení při sledování tohoto filmu vždy sdílí. Každoročně se smějeme hláškám, které pronáší zcela nešťastná a neopětovanou láskou zničená Iris.
 „Nenávidím svůj příšernej život!!!“, slova která pronáší nad plynovým vařičem, zatímco se se pokouší sama sebe přiotrávit po té, co zjistí, že se objekt její roky neopětované touhy zasnoubil, mě rok co rok rozbrečí smíchy.

Smutným faktem ale zůstává, že jsem vloni byla naprosto ve stejné situaci (akorát bez toho vařiče). Doslova a do písmene jsem nenáviděla svůj život, který se mi drolil mezi prsty jako zbytky vánočního cukroví. Pan Darcy, kterého jsem tehdy milovala k zbláznění, z mého života zmizel jak pára nad hrncem. A stejně jako Iris jsem si říkala „To je bída, jen bída“.
Vynechám teď (pro změnu) motivační řeči typu, že každý úspěšný člověk si jednou sáhl na dno nebo že i pád na hubu je pohyb kupředu. Ze shora se na to totiž člověku dívá jinak, než když sedí na bezdném dně temnoty a upírá oči vzhůru vstříc (možná) slibným zítřkům.
Všechno se bohužel kolem Vánoc tak nějak umocňuje, zdá se mi (možná ještě víc než na stupidního Valentýna).  A tak když se za mnou zaklaply dveře po vydařeném leč poněkud potupném Štědrém večeru, kdy jsem se po svých osobních prohrách opět ocitla u štědrovečerní tabule s rodiči, zalehla jsem do své (pomalu ještě dětské) postele a přemítala o tom, že jsem ve svých 25 letech neustále na stejném místě.

V tom mi pípnul telefon se zprávou z messengera. Psala mi Kačka, kamarádka kterou jsem naposledy viděla při přebírání diplomu na vysoké, což už je nějakých pár let zpátky. Přála mi hezké Vánoce. A přestože jsme na škole spolu prohodily maximálně pár vět, ten večer jsme si psali až do rána. Vyprávěla o tom, jak s přítelem čekají miminko, jakou plánuje budoucnost a jak mě vždy obdivovala. Naproti tomu jsem jí já posílala řádky plné zklamání, hořkosti a touhy po lepším životě. Tehdy mě její slova nakopla a brala jsem to jako takový malý vánoční zázrak, ze kterého se nakonec vyklubalo velké přátelství. Od té doby si minimálně jednou měsíčně píšeme o tom jak se nám daří 🙂
Podobným způsobem si dopisuji už měsíce s Adélkou z Liberce, kterou znám přes Honeyho. Viděli jsme se jen krátkou chvilku a přesto mezi námi časem vzniklo jakési přátelské pouto, díky kterému jsme prakticky v kontaktu dnes a denně. Krom toho, že je úžasnou kamarádkou je také i velmi kreativní blogerkou. Takže koho z vás už ty moje (občas) bezpointní pindy přestávají bavit, koukněte na blog Simply Adele.
Co tím vším vlastně chci říct ptáte se? Asi to, že jsem stejně jako Iris v sobě nakonec našla kuráž vzít věci do vlastních rukou a otočit svůj osud vzhůru nohama. Jelikož sedět na zadku a nadávat na to, co je, je vždy pohodlnější než vstát, jít a změnit to. A i když to trvalo sakra dlouho dostat se tam kde jsem dnes, můžu vám ženy s potěšením oznámit, že to stálo za to.

Abych nezapomněla, tohle je další z mých nových kamarádek – Betynka 🙂

Nejvíc jsem však vděčná za to, že mi tenkrát moje kamarádka Kačka o Vánocích napsala a vehnala mi do žil trochu motivace. Že ve mě věřila ve chvíli, kdy já sama jsem to už dávno vzdala. Protože bez jejích řádků plných přátelství a podpory, byste pravděpodobně neměli dnes co číst. A tak vám všem, co teď čtete tato slova přeji šťastné a veselé Vánoce. Buďte vděčni za všechno, co teď máte. A vězte, že co není může být 🙂

Ema

Veselé Vánoční hLody!

Tak ženy je za námi třetí adventní neděle. A bláznivé předvánoční šílenství pomalu vrcholí. Obchoďáky opět praskají ve švech. Odevšud se více než veselé zvonění rolniček linou cinkavé zvuky tření nákupních košíků. Z internetu na nás útočí všemožné re-klamy typu 1+30 zdarma a člověk z těch možností výběru a blikajících světel akorát získává pomalu náběh na epileptický záchvat 🙂 Pro mě jsou Vánoce spíše svátky klidu a míru, takže mě tahle předvánoční džungle zcela nechává chladnou. Naopak se snažím hledat a zachytit každý drobný náznak té pravé vánoční atmosféry. Cítím ji v každém objetí se svou mamkou, když se obouvám mezi dveřmi. V závanu skořice, hřebíčku a pomeranče, když procházím kolem trhu na Náměstí Míru vstříc bytu na Vinohradech. I v každém polibku pod jmelím 🙂

Upřímně ženy, co se týče pečení cukroví, vyhýbám se mu obloukem. Ale abych splnila alespoň svou minimální ženskou povinnost rozhodla jsem napéct pouze tři druhy, o kterých jsem si myslela, že na nich opravdu není co zkazit. A opět jsem se přesvědčila, že v mém vesmíru plném absurdních zákonů schválnosti, lze zpackat co se dá 🙂
Takže první adventní týden jsem se rozhodla pro tradiční linecké cukroví. Ženy recept na něj byl asi takový, že jsem šla do Alberta, koupila dva druhy připraveného lineckého těsta (tmavé a světlé) a moučkový cukr a šla domů. Teprve pak jsem si uvědomila, že na bytě na Vinohradech jaksi nemám všechna svá epesní vykrajovátka. A tak jsem nakonec linecké cukroví vykrajovala panákem od Jägermeistera 🙂

Lepší krabičku jsem bohužel nenašla.

Tento víkend byly na pořadu dne vanilkové rohlíčky, které se díky mému totálnímu (ne)odhadu proměnily v rohlíčky skořicové (trošku nepoměr koření). A perníčky, které jsem pekla jako poslední mi tak ztvrdly, že by je mohly České Dráhy použít jako výkolejku…
Výsledek tohoto kulinářského počínání mi byl víceméně jedno, protože jsem předmětné perníčky pekla ve výborné společnosti mé skvělé kamarádky (a budoucí sousedky v Javorovce) Janičky. A v její přítomnosti spolu v kombinaci s filmem Až tak moc tě nežere, vonící purpurou na plotně a pár skleničkami Cinzana se nám podařilo nasát tu správnou vánoční atmosféru. Navíc jsem perníčky nakonec použila jako ozdoby na náš vánoční fíkus a zbytek asi poputuje na Náplavku labutím, kachnám a rackům 🙂

V rámci zachování mé kulinářské reputace, jsem si dovolila upéct ještě štrůdl, který zvládám bez větších komplikací 🙂

A o tom to je, ten vánoční čas… Spíš se zastavit, než spěchat od regálu k regálu. Honíme se před Vánoci za dokonalými dárky, nebesky dobrým cukrovím a spíše než klid a mír ve svém srdci cítíme rok od roku větší nervozitu, jestli zase stihneme vše včas. A tak jsem letos v rámci zachování zdravého rozumu a větší pohody nevkročila ani jednou do obchodního centra. Většinu dárků jsem objednala přes internet a ten zbytek zařídím koncem tohoto týdne v Primarku v Drážďanech.
V neděli si zapálím na adventním věnci čtvrtou svíčku a zatímco bude plápolat, pustím si na notebooku Lásku nebeskou a zabalím si všechny ty drobnosti, kterým bych ráda udělala někomu radost.

Emča, zcela pohlcena předvánoční atmosférou 🙂