Archiv pro štítek: filozofování nad hrnkem kafe

Whislist aneb něco si přej

Tak ženy, přilbížilo se datum mého stěhování. A já tak nějak přemítám o tom, že se mi posledních pár měsíců mé velké sny až podezřele rychle plní. Z čehož mám opravdu nesmírnou radost. Pravdou je, že za svůj největší úspěch považuji především získání bytečku v Javorové čtvrti a taky svoje studium.

Přáním číslo jedna je žít takový život, na který budu hrdá 🙂

Už na střední jsem toužila po diplomu z vysoké školy. Konrétně z Univerzity Karlovy, nicméně osud mi tenkrát nepřál a navíc jsem byla po škole hnána spíše touhou po vlastním výdělku, než-li po akademických úspěších. A tak jsem studium na vysoké nakonec odložila na neurčito. Před dvěma lety jsem se ale vrátila do lavic v posluchárnách a téměř každý pátek a sobotu trávím ve společnosti velikánů jako je Jean Jacques Rousseau, Jan Ámos Komenský či náš pan profesor Kučírek, který svými pohledy na svět a život zásadně mění mé filozofické teze 🙂

Získat magisterský titul je pro mě momentálně největší metou 🙂

Víte Kavařky uvědomila jsem si, že veškeré naše činy jsou vlastně utvářeny našimi sny a touhami. A možná, že si to spousta z nás ani neuvědomuje, ale i to negativní co ve svém životě máme, pramení z našich myšlenek. Poslední dobou jsem čím dál více zastáncem teorie, že sny lze zhmotnit pokud jim věnujeme dostatečné (nejen) mentální úsilí. Proto jsem se dneska rozhodla prostřednictvím těchto řádků něco si přát. Možná, že to budou touhu malé i velké, nicméně v jejich naplnění věřím již dlouho. A třeba tím i jejich přiblížení uspíším 🙂

Po tomhle romantickém pásu fotek toužím už dlouho…

Začneme něčím menším než je touha po světovém míru 🙂 Znáte ty romantické filmy, seriály a videoklipy z 90. let? Kde se dva lidé často uchylovali k tomu, že si ve víru vášně a spontaneity vyhotovili pár černobílých fotek v kabince podzemky. Jo, jo to bývaly časy ještě bez selfíček a tyčí. Fotka, kterou totiž můžete vzít do ruky, má podle mě daleko větší váhu. Vždy když míjím tu kabinku na I. P. Pavlova se nad tím zamyslím a opravdu nesmírně bych si přála zažít tenhle romantický a dechberoucí fotomoment 🙂

Přijímat věci, které nelze změnit je dle mého názoru jedním z největších životních umění 🙂

Dalším přáním, které mám na svém seznamu je konečně začít brát věci tak jak jsou. Ano, ženy vybrala jsem si touhu ne příliš jednoduše zrealizovatelnou. Nicméně věřím tomu, že ve chvíli kdy se tuhle superschopnost jednou pro vždy naučím, získám obrovskou svobodu a důvěru v život. Toužím po tomto filozofickém vrcholu již od nepaměti a pevně věřím tomu, že jednoho dne jej dosáhnu 🙂

Road trip napříč Amerikou je další z mých velkých snů, které si poslední dobou hýčkám 🙂

A když už jsme u těch velkých přání, zrodilo se v mém srdci nedávno jedno opravdu kolosální a tím je cesta napříč USA. Konkrétně z New Yorku do Kalifornie. Abych řekla pravdu, tenhle sen ani tak není z mojí hlavy. V létě mě na něj totiž přivedl Honey. A jednu chvíli to dokonce vypadalo, že v létě společně tuto cestu podnikneme. Koupě bytu a jiné investice byly však nakonec přednější, a tak se realizace tohoto skvělého plánu nakonec změnila v hudbu vzdálené budoucnosti.
Nicméně jsem se rozhodla, že jakmile  v mém novém bytečku zapadne veškerý nábytek do sebe a na poličkách se postupem času začne usazovat prach, pořídím si malou pokladničku a do ní začnu střádat peníze na tenhle úžasný výlet. Chci se totiž cpát hranolkami u levných benzínových pump a nemyslet na zdraví, projít se po chodníku slávy, vidět New York a jet dálnicí, kde stovky kilometrů nejsou míra. Je jisté, že do roka si nejspíše tenhle sen nesplním. Ale za dvě sezóny bych vám o tom už článek napsat mohla 🙂

Víte, že miluji Taylor Swift? S tou ženskou prostě musím jednou mluvit o jejích písních, životě a lásce. Protože co se týče psaní, je tak trochu mým vzorem.

Když už jsme v tom fantazírování, říkala jsem si, že když už budu jednou v těch Státech, mohla bych se konečně zeptat mé milované Taylor, o kterých mužích jsou její úžasé písně. Jestli je totiž něco, co miluju ještě více než-li čokoládový dort ke kávě, je to můj iPod plný skladeb téhle naprosto fabulózní zpěvačky. A jelikož se mi nepodařilo dostat se na její světové turné, které probíhalo minulý rok, hodlám si to vynahradit tím, že se jí pokusím vyhledat a pozvat jí na kafe. Jistě ženy, naprosto si uvědomuji jak nereálně můj sen vypadá. Nicméně, každému kdo chtěl v životě něco dokázat bylo úplně jedno jak to dokáže, protože prostě věděl že to dokáže. A stejně tak jsem na tom  se svým snem o Taylor 🙂

Zestárnout s tím koho miluji 🙂 Být svědkem života toho druhého a zároveň jej nechat aby se podílel na tom mém. Myslím si, že to není jen a pouze mým snem, ale že po tom dnes touží téměř každý.

Tak ženy, i když to občas tak nevypadá a ztrácím víru v lepší zítřky, je i tak můj život plný snů, které hodlám proměnit ve skutečnost. A jedním z těch největších je zestárnout po boku toho, kterého miluji. Víte ženy, pro mě tím není jen jeden člověk, tedy spíše řečeno muž. Myslím si, že je to celá skupina mých nejbližších. Je to moje milující rodina, která mě ve všem bezmezně podporuje. Můj naprosto střelený a permanentně vysmátý bratr. Mé skvělé a věčně humorem sršící kamarádky a kamarádi, se kterými víkendy prostě stojí za to.
Všichni tito lidé v mém i vašem okolí jsou dobrovolnými svědky našeho života a jejich podpora a touha podílet se na našem životě jsou bezmeznými projevy lásky. A většího snu ženy nemám, a to sice aby tito moji nejbližší byli po mém boku až do soudného dne 🙂

Ema

Zrcadlo

Zdravím vás ženy, tak jak se vám daří v posledních dnech? Prý přišlo jaro, ale mě se občas ta šeď za okny zdá být nekonečná. Stavění a vymazlování bytu v Javorovce je v plném proudu a tu nejdůležitější část, tedy kuchyň už mám za sebou. I když na zadní desku na lince v dalším odstínu šedi ještě čekám. A tak článek o tom jak se staví sen (část druhá), nechám na později.

Stav kuchyně k dnešnímu dni 🙂

Dnes bych vám ráda totiž vyprávěla o něčem jiném, a to sice o velkém prozření, které u mě před několika dny nastalo. Jak už jsem vám tu možná kdysi psala, sem tam počtu nějakou tu motivační knihu a obcházím různé semináře a kruhy, které jsou zaměřené na různá, nejčastěji ženská témata. A donedávna jsem si myslela, že jsem udělala velký kus práce. Nicméně nejspíš opak byl pravdou.
Lidé kolem nás nám neustále nastavují zrcadlo, ve kterém často vidíme to, co se nám na nás samotných moc nelibí. A to se bohužel (či snad bohudík), poslední dobou stává mě. Od té doby, co jsem psala článek o červené a zlaté esenci se točím v bludném kruhu, ze kterého nejsem schopna vystoupit. Hodně času jsem totiž strávila tím, že jsem kritzovala jenom dění kolem sebe aniž bych si přiznala, že na něm nesu (největší) podíl viny. Těžko se totiž napravuje něco, za co nechceme nést zodpovědnost.

Bylo to období, kdy mi nestačily prsty, kterými bych mohla ukázat na původce veškeré spouště v mém životě, až mi i ty na nohou došly 🙂 Smutné na tom je, že mě ani jednou nenapadlo, že bych se mohla podívat taky na sebe samotnou. Ano, bylo to těžké a trvalo to skoro dva měsíce, než jsem skutečně pochopila, co se vlastně kolem mě děje a že jediný, kdo s tím může něco udělat, jsem já.
Jako povím vám ženy, že to nebyl příjemný pohled zadívat se v zrcadle do očí té hysterické zrůdičce, která absolutně nedokáže řešit žádný problém ve svém životě s klidnou hlavou a způsobem, který je důstojný jejího věku. Ale bylo to třeba, abych dostala pořádnou a (doufám že) poslední ránu do té své dubové palice, která ve své umíněnosti mnohdy nedomýšlí svoje jednání.
Nejspíš každý hluboko ve svém nitru bojuje s nějakým tím démonem. U mě se tím pravděpodobně stalo nabubřelé ego, které si mnohy myslí, že ví vše nejlépe a že to jediné, co ono samo zná, je správně. Asi se zde tak trochu snoubí ženská paličatost a smysl pro drama s tím nejhorším, co se mnohdy v člověku může skrývat. Ano ženy, dnes si hodně sypu popel na hlavu, ale myslím si, že je to adekvátní satisfakce k tomu, jakou zásobou popela jsem sypala na hlavy jiných. A to tak, že mi na to mnohdy nestačil celý nákláďak.

A tak dnes snad začíná nová kapitola mého života, kterou hodlám věnovat pozitivnímu seberozvoji a práci na sobě. Ne že bych chtěla aby ze mě byl přímo sluníčkář, to vážně ne. Nicméně se zde opět vracím k Liz z mé oblíbené knihy Jíst, meditovat, milovat, která na cestách napříč Itálií, Indií a Indonézií objevila sama sebe. Nejspíš se do takových dálek nikdy nedostanu, nicméně hodlám podobně jako ona navždy v sobě umlčet ten pochybovačný hlas, který neustále nedůvěřuje životu a jít vstříc vzdálené (a jistě bohaté) budoucnosti s vědomím toho, že ať se děje cokoliv, je to tak v pořádku.

Ema, která snad konečně dosáhne vnitřního klid

Červená a zlatá esence

Před nedávnem jsem zažila naprosto úžasný víkend ve společnosti samých žen. Jednalo se o dvoudenní meditativně-motivační setkání kdy jsme v kruhu odkrývaly své strachy, touhy, sny i zklamání. Povídaly jsme si o životě, lásce a o nekonečném proudu energie, který nás všechny spojuje. Dozvěděla jsem se mnoho nového nejen o sobě, ale také o ženském světě a myšlení a začala jsem chápat, proč se občas chováme tak, jak se chováme :-).

 Až příliš častým problémem nás žen je pocit, že jsme nemilované. Nejspíš se nám tahle myšlenka vryla do podvědomí někde v období dětství a možná, že časem ji v nás ještě někdo další podpořil a nemuselo vždy nutně jít jen o muže. Jsem toho názoru, že tenhle pocit pramení z hlubokého pocitu nelásky vůči sobě samotné, který v sobě někdy chováme.
Čekáme totiž, že láskou a oceneněním nás naplní někdo z venčí. Opak je ale pravdou. Tuto úžasnou esenci si musíme především dát my samy. Skvělé je, že my ženy máme co se týče sebelásky neomezené pole působnosti. Můžeme si dopřát skvělou kávu, sladký dortík, odpoledne v sauně či na masáži. Je toho samozřejmě mnohem více a je dobré tento čas věnovaný hýčkání sebe sama strávit o samotě nebo ve společnosti někoho, kdo bude váš skvělý pocit z prožívané chvíle podporovat.
Mnohdy až příliš často spoléháme na muže, že nám dají lásku nebo hůře, až nám dají lásku. Pro mě je láska pocit absolutní svobody. Že můžu všechno a nemusím nic. Důvěra v sebe, v druhé, v život. Pocit, že jsem ve správnou chvíli na správném místě 🙂 A ten bychom měly prvně najít v sobě ženy, protože jedině pak ho budeme moci předat a bude se k nám moci vrátit.

Další schopností, kterou my ženy poslední dobou disponujeme je tendence vést muže a tím pádem i celý vztah. S přibývající emancipací jsou dnes ženy čím dál více dominantní a občas se mi zdá, že muži zcela rezignovali na svou roli. Otázkou zní, jestli jsme tím muže donutili svou ctižádostivostí a touhou po úspěchu, nebo jsme k tomuto chování byli „donuceni“ jelikož náš můž prostě jen není organizační a vůdčí typ. Tohle posouzení nechám na vás ženy, přeci jen samy nejlépe víte, jakého mužského máte doma. Nicméně v obou případech je skvělé nechat partnera podílet se na řízení vztahu a nemyslet si neustále, že víme a dovedeme všechno nejlíp 🙂 Tohle je třeba naprosto můj případ a rozhodla jsem se, že na tom zapracuji.
Tím, že se totiž snažíme věci řídit, chceme mít (možná i nevědomky) vztah i druhého pod kontrolou. V tomto bodě jsem asi dospěla k největšímu prozření. Vztah je totiž živý organismus, neustále se měnící a vyvíjející. Je to nekonečný koloběh změn příležitostí ho rozvíjet nebo zabíjet. Je stejný jako život sám a proto ho nelze mít pod kontrolou. Ve chvíli kdy si tohle uvědomíme a povolíme sevřené pěstí, ve kterých držíme otěže, vše začne přirozeně běžet mnohem snáz.
Spolehlivost je však jedním z nejdůležitějších prvků vztahu a myslím si, že by měla být především dominantou mužů. Již v dávných dobách přeci bylo slovo muže ten nejvážnější slib. Pokud dali někomu své slovo, bylo to něco jako razítko dokládající vážnost tvrzení. Dnes je v téhle oblasti morálka poněkud uvolněná. Ženy i muži chodí na schůzky pozdě, neozvou se druhému, když to slíbí nebo neustále mění plány podle momentálního rozpoložení a nálady.

Z muže by měla vyzařovat klidná a moudrá síla, žena by měla naopak oplívat kreativitou a laskavostí. V tomto spatřuji mužský a ženský princip. Samozřejmě, že se tyhle vlastnosti u obou pohlaví prolínají. Nicméně cílem splynutí mužského a ženského principu by mělo hlavně být touha po tom se doplňovat. Najít takový protipól k sobě, který dotvoří mou osobní mozaiku. A hlavně učit se od druhého věcem, které my samy neumíme, ale zároveň si na něj nečinnit nárok jako na majetek.
No Kávařky, suma sumárum ty vztahy jsou všechno jenom ne jednoduché, že? 🙂 Trvá to roky a desetiletí než se z té holky, která seděla naproti vám v kanceláři stala vaše nejelpší kamarádka. A stejně tak dlouho trvá vybudovat pevný vztah s mužem. Moje mamka vždycky říká, že partnerství by mělo být přátelství se sexuálním podtextem. A tak nějak to vnímám i já.
Není totiž nic lepšího než mít doma parťáka do nepohody, se kterým se dokážete od srdce zasmát, jít s ním na pivo, zároveň je schopen s vámi navštívit sem tam nějakou kulturu (většinou z donucení, ale to je jedno, snaha se taky cení :-), podpoří vás když jde do tuhého, ale také s ním cítítě svoji svobodu a neztrácíte sama sebe. To je podle mě životní výhra.
A mimochodem, všechny výše uvedené citáty jsou z knihy určené výhradně mužům 🙂

Emča

Respekt, úcta, důvěra…

Zdravím vás ženy zase po delší době. Jakpak se vám daří? 🙂 U mě toho je mnoho nového a celý leden byl tak trochu ve znamení kolotoče. Tak to bývá, když se vám rozjede zkouškové, zároveň zařizujete hypotéku, do toho dostanete nabídku na skvělou novou práci a s láskou to jde nahoru dolů…

To jsem se ještě snažila pochopit mužský svět a myšlení. Je to asi stejně beznadějné, jako když chlap chce pochopit ženskou 🙂

Myslím si, že my ženy toho zas tolik ke štěstí nepotřebujeme. Jen lásku, péči a obdiv. Pod láskou si představuji bezpodmínečnou důvěru a úctu. Péči vidím v tom, že se o nás druhý postará, když už nám na to síly nestačí. A co se týče obdivu? To snad nemusím ani rozvádět 🙂 Přeci jen jsme stvoření, která sem tam uvítají nějaké to něžné slůvko či kompliment.
Samozřejmě že se mezi námi najdou i takové, které ke štěstí ještě vyžadují Mercedes a luxusní dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu čtyřikrát ročně, ale mezi ty já nepatřím. Mě opravdu stačí jen ten základ. A vzhledem k tomu, že jsem nenapravitelný životní filozof a polemik, ocením i občasnou větší dávku pochopení :-).
Nebudu dnes nejspíš jediná, kdo je nucen konstatovat, že ve svém současném vztahu ztratil pevnou půdu pod nohama a kdo zažívá dlouhodobou nespokojenost. Je víceméně jedno, o co se jedná, jelikož v každém vztahu je přeci něco. Otázkou však je, do jaké míry vám  tento diskomfort umožňuje i nadále fungovat. Jsou věci, nad kterými mávnete rukou, které přeci jen nespadají do úplného základu. Ale co když už se vaše pocity, které dříve naplňovaly radost a nadšení mění před vašima očima ve smutek a zoufalství a veškeré vaše prosby se ztrácí kdesi hluboko v tichu?

Pokud tonoucí opakovaně volá o pomoc, tak to prostě časem taky vzdá. Vyjde to totiž nastejno, pomoc nepřichází a akorát se unavuje voláním. V téhle situaci jsem teď já. Pomalu ale jistě vzdávám veškeré naděje na lepší zítřky jelikož mé volání už dlouhodobě není vyslyšeno. A i když moje babička říkávala, že nic netrvá věčně, o tomhle jsem si přála, aby to nikdy neskončilo.
Pravdou samozřejmě je, že pevné vztahy nevznikají přes noc. Tvoří se dlouhá léta za doprovodu nejen šťastně strávených chvil, ale také hádek, kompromisů, skororozchodů, slz a potu 🙂 Nicméně se dá i z toho nejhoršího vykřesat nehynoucí plamen, ale to jen a pouze tehdy, chtějí-li se na společném ohništi podílet oba.
Ohlédnuli se pár měsícíců zpět mívala jsem vedle sebe skvělého muže. Silného a plného pochopení, se kterým byla vždy rozumná řeč a na všem jsme se dokázali dohodnout. Měla jsem pocit výjimečnosti a cítila jsem, že mám v jeho životě nezastupitelné místo. Oba jsme měli touhu něco budovat, ale někde se to časem ztratilo… Ve chvíli, kdy jsem totiž zjistila, že nejsem jediná komu můj milý skládá komplimenty, komu po nocích píše na dobrou noc a také jeho silnou fixací na bývalé přítelkyně jsem pochopila, že nejsem nejdůležitější. Že jsem jen další důležitá. Nechci mluvit za všechny, ale tak nějak tuším, že tohle vědomí každou ženu zraní.

Foceno na jedné krásné letní procházce… Čas sice nejde vzít zpátky, ale při pohledu na tuhle fotku jsem tam kde tehdy a cítím se tak, jako tehdy 🙂

A tak jsem se stáhla a uchýlila k pokusům o mírová jednání a hledání kompromisu, jelikož jsem toužila po znovuzískání tohoto místa. Jenže ta naprostá tvrdost a neústupnost mého milého mě už totálně zničila. Pravdou je ženy, že úctu a respekt z druhé strany si nemůžeme vydobít ani zasloužit. To tam prostě buď je a nebo není. A možná, že jsem se narodila ve špatné době, ale pro mě znamená úcta k ženě dát jí pocit výjimečnosti a důležitosti. Hýčkat ji komplimenty, něhou a chránit ji před světem. Dávat jí pocit, že je výhradním klenotem jenž doplňuje mužskou moc a sílu…
My ženy toho za tolik nepotřebujeme, jak už jsem psala. To, co ale mě ze všeho teď nejvíc schází je respekt, úcta, důvěra a to v tom nejryzejším slova smyslu.

Ema, která poslední dobou miluje tak, až jí to ničí…

Klíč ke štěstí

„Kdybych tak mohla všechny ty dny, které jsem strávila trápením se kvůli chlapům vzít zpět a prožít je jinak“, řekla moje kolegyně během ranní směny a pomalu upila ze svého šálku… Moudrá to žena, ošlehaná životem, by se dalo říct. Byla na ní vidět únava po probdělé noci, vrásky se jí sbíhaly kolem očí a vypadalo to, že se v nich každou chvíli objeví slza… Nebyla to však slza na znamení lítosti nad ukončeným vztahem. Bylo jí nesmírně líto toho času, který strávila tím, že se snažila partnerovo štěstí stavět nad to svoje.
I takové jsou mé dny v práci ženy a ne jednou jsem si říkala, že nechci dopadnou jako ony. Mé kolegyně, které strávily celý život hledáním toho pravého, obětováním svého štěstí pro udržení rodiny či tichým utrpením ve stínu svých problémů. Bohužel, člověk toho musí hodně zažít než dojde k podobně moudrým závěrům. A co se týče mě, považuji se poslední dobou za královnu ukvapených rozhodnutí a nepoučitelnou dávačku nekonečných šancí 🙂
Sama jsem momentálně na velkém rozcestí, které pravděpodobně určí můj další životní směr a není to lehké rozhodování ženy.  Poslední dobou mám čím dál víc pocit, že se člověk může v životě spolehnout pouze sám na sebe. Zdá se mi, že se dnes vztahy změnily v jakousi hru, kde muž a žena jsou proti sobě soupeři místo spoluhráčů. Kdy muži dělají nedostupné, ženy předstírají emancipované a vzájemně si dokazují jak druhého nepotřebují či kdo bude mít víc navrch. Je to nekonečný boj, ve kterém však nemůže nikdo vyhrát, i když se o to občas snaží. Opora a porozumění, to je to, co se z dnešního milostného života vytratilo. Dokážeme tu pro druhého být v těch nejlepších časech, ale když přijde na dobu temna, najednou je člověk sám.

Vzpomněla jsem si na nedávný výlet, který jsem podnikla. Celý den byl tak zvláštní. Přede mnou byla jen hustě mléčná mlha a člověk viděl maximálně pár kroků před sebe. Pomalu jsme se sápali na horu jménem Klíč, tempem kdy noha nohu mine. Vzduch byl studený, vlhký a zdáli se linuly zvuky krákajících vran. Na hoře se mi naskytl pozoruhodný pohled. Bylo to, jako bych stála na konci světa. Ticho, klid a nekonečné obzory šedého oparu.
Přes to všechno mi tam bylo ale neskutečně dobře. Ono, když po vašem boku stojí někdo s kým nemusíte vidět dopředu, protože víte, že i když upadnete podrží vás, pak vás ani mlha nerozhází. Nebo tak tomu alespoň tenkrát bylo.
Dnes je ale situace jiná. Na Klíči nám svítí slunce, vše by se mohlo zdát být v pořádku, ale není. Cítím se teď daleko víc sama než kdy dřív, přestože po mém boku stále někdo stojí. Lidé se totiž podle mě první tři měsíce vznáší v oblacích zamilovaností, další tři měsíce se sžívají a pak se teprve začnou skutečně poznávat. A když se ten prvotní opar rozplyne, vysvitne realita. Svítí vám do tváře tak usilovně, že si jen stěží dokážete zakrýt zrak.

To se občas stane, když uvidíte pravou tvář toho druhého a on vidí tu vaši. A pravdou je, že rozčarování mnohdy nebere konce. I když jste ve své podstatě pořád stejní jako na začátku, jen jste se viděli jinak. Přijmout toho druhého takového jaký je, je podle mě jedna z nejtěžších věcí na světě. Zároveň je to pro mě ale také nejvyšší důkaz lásky a víry v toho druhého.
A tak teď stojím na tom životním rozcestí a hledám ten správný směr. Dívám se doprava, doleva a žádná z cest mi nepřipadá lepší než ta druhá. A jelikož jsem váha, tahle rozhodnutí mi vždycky zaberou dost času. Takže si na rozhřešení budete muset vy i já počkat do příště :-).

Ema

Přání se mají plnit… o Vánocích

Tak Kávařky… Už i já mám ježíškovu dílnu za sebou. Před pár minutami jsem dobalila poslední dárek a při utahování zlaté smyčky jsem si uvědomila, kolik drobností musím ještě dokoupit. Žádnou paniku, říkám si a s chutí dopíjím poslední doušek lehce kyselého čaje, co mi již půl hodiny stydne na stole.

Ježíšek dal letos přednost puntíkům a zlaté barvě 🙂

Již několikátou sezónu po sobě si zásadně při balení dárků pouštím Prázdniny. A i když tuhle komicky groteskní romantickou slátaninu znám nazpaměť, nikdy mě nepřestane bavit. Vzpomněla jsem si opět na svou stálici mezi kamarádkami Elenku, která moje nadšení při sledování tohoto filmu vždy sdílí. Každoročně se smějeme hláškám, které pronáší zcela nešťastná a neopětovanou láskou zničená Iris.
 „Nenávidím svůj příšernej život!!!“, slova která pronáší nad plynovým vařičem, zatímco se se pokouší sama sebe přiotrávit po té, co zjistí, že se objekt její roky neopětované touhy zasnoubil, mě rok co rok rozbrečí smíchy.

Smutným faktem ale zůstává, že jsem vloni byla naprosto ve stejné situaci (akorát bez toho vařiče). Doslova a do písmene jsem nenáviděla svůj život, který se mi drolil mezi prsty jako zbytky vánočního cukroví. Pan Darcy, kterého jsem tehdy milovala k zbláznění, z mého života zmizel jak pára nad hrncem. A stejně jako Iris jsem si říkala „To je bída, jen bída“.
Vynechám teď (pro změnu) motivační řeči typu, že každý úspěšný člověk si jednou sáhl na dno nebo že i pád na hubu je pohyb kupředu. Ze shora se na to totiž člověku dívá jinak, než když sedí na bezdném dně temnoty a upírá oči vzhůru vstříc (možná) slibným zítřkům.
Všechno se bohužel kolem Vánoc tak nějak umocňuje, zdá se mi (možná ještě víc než na stupidního Valentýna).  A tak když se za mnou zaklaply dveře po vydařeném leč poněkud potupném Štědrém večeru, kdy jsem se po svých osobních prohrách opět ocitla u štědrovečerní tabule s rodiči, zalehla jsem do své (pomalu ještě dětské) postele a přemítala o tom, že jsem ve svých 25 letech neustále na stejném místě.

V tom mi pípnul telefon se zprávou z messengera. Psala mi Kačka, kamarádka kterou jsem naposledy viděla při přebírání diplomu na vysoké, což už je nějakých pár let zpátky. Přála mi hezké Vánoce. A přestože jsme na škole spolu prohodily maximálně pár vět, ten večer jsme si psali až do rána. Vyprávěla o tom, jak s přítelem čekají miminko, jakou plánuje budoucnost a jak mě vždy obdivovala. Naproti tomu jsem jí já posílala řádky plné zklamání, hořkosti a touhy po lepším životě. Tehdy mě její slova nakopla a brala jsem to jako takový malý vánoční zázrak, ze kterého se nakonec vyklubalo velké přátelství. Od té doby si minimálně jednou měsíčně píšeme o tom jak se nám daří 🙂
Podobným způsobem si dopisuji už měsíce s Adélkou z Liberce, kterou znám přes Honeyho. Viděli jsme se jen krátkou chvilku a přesto mezi námi časem vzniklo jakési přátelské pouto, díky kterému jsme prakticky v kontaktu dnes a denně. Krom toho, že je úžasnou kamarádkou je také i velmi kreativní blogerkou. Takže koho z vás už ty moje (občas) bezpointní pindy přestávají bavit, koukněte na blog Simply Adele.
Co tím vším vlastně chci říct ptáte se? Asi to, že jsem stejně jako Iris v sobě nakonec našla kuráž vzít věci do vlastních rukou a otočit svůj osud vzhůru nohama. Jelikož sedět na zadku a nadávat na to, co je, je vždy pohodlnější než vstát, jít a změnit to. A i když to trvalo sakra dlouho dostat se tam kde jsem dnes, můžu vám ženy s potěšením oznámit, že to stálo za to.

Abych nezapomněla, tohle je další z mých nových kamarádek – Betynka 🙂

Nejvíc jsem však vděčná za to, že mi tenkrát moje kamarádka Kačka o Vánocích napsala a vehnala mi do žil trochu motivace. Že ve mě věřila ve chvíli, kdy já sama jsem to už dávno vzdala. Protože bez jejích řádků plných přátelství a podpory, byste pravděpodobně neměli dnes co číst. A tak vám všem, co teď čtete tato slova přeji šťastné a veselé Vánoce. Buďte vděčni za všechno, co teď máte. A vězte, že co není může být 🙂

Ema

All by myself weekend!

Ženy, zatímco máme za okny první přívaly sněhu, já mám ve svém pokoji prakticky jaro. Nevím jestli jsem se vám zmiňovala, ale coby zahradnice mám asi stejný potenciál jako notorický alkoholik na definitivní vyléčení – tedy nulový. Avšak zázrakem se mé polomrtvé květiny před několika dny vzpamatovaly a rozhodly se, že začnou kvést. Orchidej je prakticky před rozpukem a má vánoční hvězda, která z mě neznámých důvodů přežívá na mém parapetu od loňských svátků, a o které moje mamka tvrdí, že už rozhodně nikdy nepokvete, se začíná barvit do ruda 🙂
O svém floristickém umění vám teď ale vyprávět nehodlám. Jak jste si nejspíš všimly poslední dobou mlčím stále víc a víc. A když na mě Facebook včera vyštěknul, že jsem již 29 dní nezveřejnila žádný příspěvek, začala jsem se krapet stydět.

Pravdou je, že jsem posledních pár týdnů hodně bojovala s démonem jménem Čas. Bývaly doby, kdy jsem ho měla ve svém životě plno a všude kam jsem se podívala byly prázdné chvíle plné neutuchajících, bezpointních momentů jenž nebraly konce. Nyní se ale karta obrátila a mě tenhle šílenec utíká jak blázen a já nejsem schopna ho dohnat.
Tak to bývá, když se dostanete do životní smyčky s názvem „Hodlám se zavděčit každému za každou cenu“. Ocitla jsem se tedy na samém konci fronty čekající na svůj vlastní čas. Dříve než jsem se starala o vlastní potřeby a zájmy, vytvářela jsem týdenní plány toho, co musím všechno stihnout. Smutné na tom ale bylo, že více než sedmdesát procent jsem dělala pro všechny jen ne pro sebe.
A tak mi minulý týden došla trpělivost. Ani ne tak s ostatními, ale se sebou samotnou. Víte myslím si, že jsme každý neuvěřitelně bohatý i když si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Ne že bychom byli nevděční, jen nevnímáme kolik toho máme a spíše se orientujeme na to co nemáme. Plýtváme tím nejcennějším na to, abychom se zavděčili jiným, kteří to mnohdy ani neocení. Nebo tedy tak jsem to alespoň poslední dobou vnímala já a pevně věřím, že v tom nejsem sama 🙂

Proto jsem se rozhodla minulý víkend strávit o samotě s cílem podzimního mentálního úklidu. A výsledek? Páteční večer se nesl v duchu zběsilého zachraňování nebohé želvy Agáty, kterou jsem nechtíc připravila minulý týden o akvárko. U vientamce jsem tedy koupila nové, do kterého mi málem přidal i rybičky. Filtraci jsem nainstalovala zdárně až po několika hodinách a to takovým stylem, že tam chudák Agáta má nakonec vodopád jak v Tropical Islands.
V sobotu jsem se rozhodla s pár ženami prozkoumat po pár letech noční život v Praze. Jen si ujasněme Kávařky, že spíše než kluby o víkendu vyznávám nohy v teple, knihu a skleničku dobrého vínka :-). Přestože jsem si „tancovačku“ s holkama náležitě užila, opět jsem se přesvědčila o tom, že si někteří muži pletou kluby s golfovým hřištěm… Prostě se snaží trefit díru za každou cenu 🙂
Neděle se nesla v duchu léčby kocovinky, čtení a nekonečného sledování Vyprávěj. Odpoledne jsem se pak vypravila na kávičku a dýňový dort do Mamma Coffee a více než kdy dřív jsem se to zase cítila být . Přestala jsem se zajímat o to, co kdo chce a zaměřila jsem se zpátky na sebe. Vytyčila jsem si nové cíle. Mezi které například patří méně se cpát po nocích polárkáčem a zase více cvičit nebo méně řešit kraviny (a další dost možná nesplnitelné mety 🙂 Ale co je pro mě teď nejdůležitější je dělat hlavně to, co mě baví a s lidmi, kteří mě baví.

Moje máma často říkává, že „Není člověk ten, který by si zavděčil lidem všem“. A já konečně dospěla do bodu, kdy jsem se o to přestala pokoušet 🙂 Díky Bohu!

Emča