Archiv pro štítek: filozofování nad hrnkem kafe

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Kočka nebo Anglie

 Ženy, život se mi otočil vzhůru nohama. Sice jsem si dala do tohoto roku nějaká ta předsevzetí týkající se změn, nicméně jsem nečekala, že se stanou tak rychle. Abych byla konkrétní, jsem zase single… Ano je to tak, můj rok a půl dlouhý (nebo spíš krátký) vztah s Honeym se rozpadl. Vím, že jste to nejspíš nečekali (upřímně i pro mě to byl trochu šok), ale na druhou stranu, jak řekla jedna moje moudrá kamarádka – „je to znamení, že to tak nemělo být“. A přece jenom, tam kde něco končí, něco nového začíná.

 Nový rok mi tedy začal trochu divočeji než jsem předpokládala a nejspíš je to tak správně. Lepší než křísit vztahovou mrtvolu, je prostě někdy účinější, leč více depresoidní, ji nechat ležet a jít prostě dál. Honey si tedy sbalil svých pár švestek a vyrazil vstříc svobodnějším zítřkům. A i když jsem zpočátku toužila po tom, aby změnil názor, jsem teď vlastně ráda, že jsem sama. Protože držet se zuby nehty někoho, kdo v té společně cestě životem prostě už pokračovat nechce, je asi stejný nesmysl, jako doufat, že po večeři v mekáči budete mít dvě kila dole.

Víte ženy se špatnými mužskými je to jako s ofinou. Prostě to furt dokola zkoušíme s vidinou toho, že tentokrát už nám to „bude sedět“. Ale bohužel, akorát odcházíme nakonec nešťastné a s brekem. Mohla bych vám tu nyní psát tisíce slov o tom, co jsem všechno udělala v tomto vztahu špatně (včetně vážení si někoho, kdo si nevážil mě). Místo toho ale pudu psát o tom, co budu dělat jinak a doufejme, že snad lépe.

Než se do toho však pustím, chci vám všem, které procházíte teď rochodem nebo se z něj ještě léčíte říct, že veškeré vaše pocity jsou zcela normální. I ty, které trochu připomínají psychotický záchvat :-). Je normální, že jste prvně šťastné, že jste se toho idiota zbavili a deset minut vám začne chybět. Je v pořádku, že se vám střídají nálady během dne jako na houpačce a stejně i tak chutě k jídlu. Prostě jsme ženský a první měsíc je asi nejnáročnější. Někde jsem četla, že žena se vypořádává s rozchodem právě během prvního měsíce, na muže dopadá depka z rozchodu až po měsíci. Takže ze sebe koukejte, co nejrychleji dostat ty negativní emoce, ať můžete jít životem dál. A vím, že se to nedělá snadno, ale někdy prostě stačí si všechny ty myšlenky uvědomit, pochopit je, procítit je (popřípadě se vynadávat) a nechat odejít.

 Jak už jsem psala něco nového začíná… Mám teď mnoho otevřených dveří a sama vlastně nevím, do kterých z nich mám vejít dřív. Takže nakonec se moje nově otevřené horizonty změnily v prapodivné, rychle se měnící názory. To znamená, že před týdnem jsem si chtěla pořídit kočku, protože mi ty ze „starého domova“ vážně neskutečně chybí. Dále jsem si podala přihlášku na magisterské studium, přesto, že už mě ta škola totálně vysává a nebaví. No a tenhle týden pro změnu trpím mánií, že po roce práce v bance se vším seknu a pojedu na nějaký čas do Anglie pracovat a studovat jazyk 🙂

Prostě jak už to tak bývá, je to prostě po rozchodu nahoru dolů, ale co já vám o tom budu vyprávět, vždyť to všechny dobře znáte. Sama nevím, co dřív a zároveň se mi nechce vůbec nic. Ani litry alkoholu, tuny čokolády a stopadesáté shlédnutí Jak jsem poznal vaši matku mi nepomáhá. A víte proč? Řekla bych proto, že na všechno prostě zabírá nejvíc čas. Je to to nejtrapnější porozchodové klišé, ale je to bohužel tak.

Díky Bohuna tyhle zběsilé úvahy nemám příliš mnoho času. Zimní zkouškové mám sotva rozdělané, z bakalářky mám jen třetinu a státnice jsou pomalu za dveřmi. Těším se až tenhle shon přejde, až se vody uklidní a moje mysl zaměří jen na jeden cíl. Zatím tedy nevím jestli to bude kočka nebo Anglie, ale jedno vím jistě. Že hlavní roli v dalším pokračování svého životního příběhu, budu hrát pouze a jenom já 🙂

Ema, která poslední dobou vidí svět trochu černobíle

 

Nový rok a nové řádky

Hanba mě fackuje při pomyšlení, že poslední článek se tu objevil bůhví před kolika měsíci. Konkrétně to radši ani nezjišťuju, páč bych se propadla ještě hlouběji. Ani tak nejde o to, že bych neměla čas ženy, spíše nebyla ta správná slova, která bych chtěla psát. Bylo tolik událostí za těch pár měsíců, že jsem nevěděla, co vstřebávat dříve. Nyní jsem se ale rozhodla prolomit to hrobové ticho na mém blogu a přináším vám nový článek :-).

Čím bych mohla začít. No asi to vezmu tentokrát od konce. Nechala jsem se ostříhat a to tak, že fakt hodně na krátko. Jistě každá znáte takový ten příběh, že jdete ke kadeřnici, toužíte po změně a odcházíte akorát tak s pláčem, páč vám ty konečky zastříhla asi tak o půl metru? No tak mě se stalo něco podobného. Paní kadeřnice, za kterou jsem jela až do Řeporyjí (což je asi tak hodina z Jižního města), mě nejspíš špatně pochopila a místo prodlouženého mikáda mám fakt mikádo :-D. No, první dojem byl šok, páč takhle krátké vlasy jsem měla naposledy asi ve třetí třídě na základce. Druhý pocit, který následoval bylo nadšení, protože se mi to vážně líbilo. Nakonec to však vystřídalo zoufalství, když mi Honey doma řekl, že vypadám o hodně, hodně starší… Jo je tam dvakrát hodně, takže si asi dokážete představit moji reakci. Naštěstí druhý den to vykompenzovali moji kolegové v kanceláři, kteří z mých vlasů byli úplně nadšení :-). Takže si teď trochu zvykám na své nové já a nebudu vám lhát ženy, ty první ranní pohledy do zrcadla probíhají trochu s úlekem.

Jo, to jsem takhle poprvý se svým klukem smažila řízky na Štědrý večer. Láska visela ve vzduchu, olej nám cákal na košile a v pozadí znělo Byl jednou jeden král.

Pár dnů před tím byly Vánoce a Silvestr. Ty jsem letos poprvé slavila u sebe v bytečku v Javorovce společně s Honeym. Bylo vážně zvláštní zařizovat si poprvé všechno sama. Třeba jsem dva dny před Štědrým dnem řešila, že nemám kostičkovač na salát (to je takový to kolečko na bramborový salát – říkám tomu kostičkovač) a taky paličku na řízky. Strouhanku jsem sháněla den předem u nás v Kauflandu, vanilkové rohlíčky jsem kvůli těstu dělala nadvakrát a jako každý rok jsem na cukroví nechala půlku Vánoc a celé nervy :-). Nakonec jsem si ale užila nádherné svátky v blízkosti, jak mojí, tak i Honeyho rodiny. Byly to ty nejhezčí Vánoce za posledních několik let.
Na začátku prosince jsme s kolegy byli na vánočním večírku v SaSaZu a bylo to naprosto fenomenální. Vyjmenuji vám nyní pouze několik rozdílů mezi vánočním večírkem učitelek a bankovní firemní pařbou. Rozdíl číslo jedna – k občerstvení nemáte jenom pár okoralých chlebíčků a tuny cukroví, ale stan velký jako fotbalové hřiště plný všech možných dobrot. Rozdíl číslo dvě – nemusíte se mačkat v malém salónku a dělit se o pár lahví vína koupených ze školního rozpočtu, kam se totiž podíváte jsou všude hektolitry piva, vína i nealka a to vše zadáčo. A naposled, rozdíl číslo tři – místo zdvořilostního povídání si o inovatnivních metodách výserů ze strany paní ředitelky si jdete pro změnu poslechnout Daru Rollins a Davida Kolera (jo byla jsem od něj asi dva metry!!!)… Prostě byl to ten nejlepší pracovní večírek, na kterém jsem kdy byla. Myslím, že o tom i vypovídá fakt, že jsem domů přišla v půl deváté ráno.

No a co bych tak řekla závěrem? Mám toho pro vás přichystaného opravdu hodně. Ve svém sterotypním nicnedělání totiž nehodlám pokračovat. Poslední dobou se trošku utápím v takových těch klasických ženských depkách a někdy tomu zbytečně moc podléhám. To mi pak zatemňuje mozek a do psaní se mi moc nechce. Ale hodlám s tím zatočit. Chystám pro vás totiž už delší dobu novou rubriku, takže brzy očekávejte další řádky.
Jo abych nezapomněla, když už nám začal ten nový rok… Daly jste si ženy nějaké předsevzetí? Já jsem se rozhodla po několika letech, že si jich pár dám. Abych vám je však dala do kontextu, musím vám říct, že poslední dobou jsem se zamilovala do Edith Piaf. Do jejího životního příběhu plného tvrdých zkoušek, nesplněných tužeb a lásky k hudbě. Víte co odpověděla jedné reportérce, když se jí ptala, co by poradila mladým ženám? Řekla „miluj“.
Myslím, že je v tom hluboká myšlenka a proto jsem se rozhodla letošní rok zasvětit lásce. A to takové lásce, která bude beze strachu. To mě přivádí k odvaze, protože bez odvahy není láska beze strachu. Tentokrát se však chci víc zaměřit na lásku k sobě než k jiným, protože ta vyžaduje nejvíc odvahy. Čeká mě tedy těžký rok, ale pevně věřím, že až budu za těch třistaaněco dní stát na jeho konci, budu si říkat, že to byl jeden z nejlepších roků v mém životě. A co vy? Po čem vlastně toužíte v tomhle roce? 🙂

Ema, která v posledním odstavci zase moc přemýšlela 😀

Jíst, podzimovat, milovat…

Nebojte se ženy, žiju :-). Dlouho jsem nic nenapsala a nebudu vám lhát času u mě poslední dobu jaksi není nazbyt. Léto uteklo jako voda a nástup do nové práce mi zaplnil celý ten prázndý prostor, který jsem v sobě už dlouho měla. Tak se teď pohodlně usaďte, nejlépe s šálkem horké kávy či kakaa, zachumlejte se do deky a počtěte si pár řádků o tom, co se zase nového událo v životě jedné střelené blondýny.

 Jak jsem již psala, nastoupila jsem do nové práce. KONEČNĚ mám zase chuť do života a neutápím se v depresích z toho, že v Albertu zrovna nemají mléko od Madety, jak jsem měla ve zvyku… Tím naznačuji, že jsem vyšilovala z kdejakého prdu, protože ženy vážně není nic horšího než být otrávená z práce jak malajský šíp, hladová ze stresu a zavalená knihami a tíhami z blížícího se zkouškového. Zkrátím to, dneska jsem najezená, spokojená v práci a i když mám před sebou třetí ročník na peďáku jsem daleko víc v klidu než poslední dva semestry.
Čímž se bohužel dostávám k tomu, že letos je moje literární tvorba striktně daná. A to jest bakalářská práce… No nebudu vám lhát, moc se mi do toho nechce, protože vím, že už nebudu mít tolik energie na psaní pro sebe a pro vás. Ale vzhledem k tomu, že jsem si jako téma zvolila sociální sítě, jsem si jistá, že sem čas od času zaskočím buď napsat nějaký postřeh, nebo třeba i pro radu od vás.
A co že se to tedy krom práce událo? 🙂 No tak v prvé řadě se mi trochu podařilo zútulnit království v Javorovce. Nejspíš proto, že na to bydlení tady už nejsem tak úplně sama… Tušíte správně, s Honeym jsme se rozhodli pro společné soužití a zatím nám to tu samou radostí vzkvétá.

Však vy moc dobře víte, že to mezi mnou a mým mužem nebylo vždy idilické. To nejspíš proto, že dokonalé příběhy jsou jen v pohádkách a v seriálech. Těžko vám tady budu vysvětlovat náš velkolepý návrat z krize, protože vlastně sama ani nevím, kdy se to celé změnilo. Myslím, že to bylo nejspíš ve chvíli, kdy jsem se víc zaměřila zase zpátky na svůj život a svoji energii. Přestala jsem plýtvat myšlenky, ať už pozitivní nebo negativní, na vnitřní polemizování o našem vztahu a otočila jsem se směrem k tomu, co bych chtěla ve svém životě změnit.
Toužila jsem po jiném životě, chtěla jsem se vrátit zpátky do radosti a paradoxně se to všechno vyřešilo tak nějak samovolně. Možná, že když necháte život volně proudit a dokážete se jemně přizpůsobit změnám, které kolem vás plynou, tak jde všechno tak nějak samo. Díky tomu všemu si poslední dobou připadám sama sebou víc než kdy jindy. A i když se teď doma choulím pod peřinou s chřipkou za krkem, jsem opravdu velmi šťastná.

 Nehledím už ani do minulosti a budoucností se taky moc nezaobírám. Občas se naladím na takové ty touhy coby kdyby, ale nikam dál se nepouštím. Nechávám vyrůst svého vnitřního dobrodruha a dopřávám mu rostoucí chuť po cestování. Tím chci říct ženy, že se chystám na Bali 🙂 Sice ne dnes, ani zítra a nejspíše ani za rok, protože mi příprava na státnice asi spolkne veškerou dovolenou, ale chystám se tam… Stejně tak plánuji kurz francouzštiny v Paříži, který bych chtěla absolvovat.

A vím, že to všechno jednou zažiju a to mi momentálně stačí. Chodím na kávičky s kamarádkami, směju se radostem i strastem každodenního života a po dlouhé době zase čtu… Jo a abych nezapomněla, oslavila jsem narozeniny :-). Poprvé v životě jsem obdržela zásilkou puget růží až do práce.

Možná že někdy, když se doopravdy stanete tím, kým chcete být, začnou se lidé kolem vás podle toho chovat. Třeba jsou všechny tyhle věci opravdu jen v naší hlavě a my si volíme, kým chceme být, co si budeme myslet a jak budeme žít… Zkuste nad tím popřemýšlet ženy, mě tyhle myšlenky poslední dobou docela slušným způsobem mění život 🙂

S  láskou vaše Ema

Nový začátek

Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost… S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.

Skvělá snídaně, skvělý den… Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě.

Vraťme se přesně o rok zpět, kdy mi zbývalo posledních pár dnů než jsem poznala Honeyho, se kterým již téměř rok chodím. Přesně si pamatuju tu dobu… Byly to dny plné slunce, randění s všemožnými existencemi nejrůznějšího druhu a do práce jsem si chodila více méně odpočinout.
Už tenkrát i ty roky dříve jsem měla povahu takříkajíc holky pro všechno. Žádná překážka pro mě nebyla problémem. A čím větší byla, tím sílila moje chuť na její zdolání ve jménu touhy po uznání ze strany mého okolí. Ach ženy, jak já jsem milovala ten obdiv, který jsem ze všech stran slýchala. Jak jsem skvělá, jak všechno zvládám i přes to kolik toho mám, že jsem pro jiné vzorem… To byl můj každodenní cíl. Je to poněkud egoistické a  skutečně to pro mě není zrovna lehké přiznání, ale pro vývoj mého životního příběhu, je tenhle fakt prostě klíčový.
Pak jsem poznala Honeyho, který mě za všechny mé pracovní i akademické úspěchy taktéž nesmírně obdivoval a moje ego lačné po uznání rostlo do vesmírných výšin. A tak jsem si toho na důkaz své dokonalosti přibrala ještě více v práci a moje ego se tetelilo blahem… Jenže na provoz něčeho tak náročného, jako je to gigantické ego, potřebujete mnoho životní energie. A ta mi před pár týdny prostě došla. Už jsem začala mít všeho toho dokazování plné zuby. Abych totiž nasytila ego musela jsem hodně popřít své štěstí a dát sama sebe na poslední místo jinak bych totiž nedokázala vyhovět všem ostatním. Bylo pro mě totiž přednější kdo chce vidět mě, ne koho chci vidět já (nebo že nechci vidět nikoho a být prostě sama), co chtějí dělat ostatní ne to, čemu bych se ráda věnovala já a tak dále, protože přece chci slyšet to, jak to všechno „skvěle zvládám“ ne to, jak jsem hrozná, že si na ně nenajdu čas.

Úžasně mě v tomhle směru probrala jedna z mých „kamarádek“ a myslím, že to pro mě byla v určitém směru poslední tečka (díky Bohu). Pozvala jsem ji k sobě na přespání, jelikož několikrát projevila zájem, že by se ráda podívala jak si ve svém Javorovém království žiju. Ženy, znáte ten stav, kdy totálně padáte na hubu, celý den podřítíte tomu, abyste mohly někoho vidět a on se na vás nakonec bez jediné omluvy vykašle? No tak, to byl přesně tenhle případ. Akorát se bohužel nejednalo o chlapa, nýbrž o sobeckou a arogantní ženštinu, která pro svoje pobavení zahodila celý můj den plný příprav a těšení se na společný holčičí večer…  A tak mi bylo nastaveno zrcadlo, ve kterém jsem uviděla, že dám vždy všem přednost zatímco sobě nikdy.
Hodně mě to donutilo zamyslet se nad tím, kam až mě to moje ego potlačující mě samotnou vlastně dohnalo. Přestala jsem poprvé v životě mít chuť komukoliv cokoliv dokazovat a najednou jsem pocítila nesmírnou touho jen tak žít. Spadl ze mě obrovský balvan a nesmírně se mi ulevilo. Začala jsem se zbavovat lidí, kteří mě akorát obírali o můj čas a energii a více se zaměřila na skutečné přátelé. V pracovním životě jsem si teď začala rozšiřovat obzory a vypadá to ženy velmi nadějně. Po delší době se těším pevnému zdraví a konečně se tak postupně vracím k mému oblíbenému běhu. A i když je to pro mě teď vše nové, žít bez té šílené touhy po dokonalosti, kterou jsem celý život měla, jsem skutečně vděčná za ten nový start, u kterého tak nějak podvědomě cítím, že mi konečně zahájí tu nejlepší část mého života!

A to jsem já 🙂 První selfie bez hrnku po roce, co provozuju blog.
S láskou Ema, která konečně začíná měnit svůj život.

Smysl života

„Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít“.Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Víte ženy, myslím si že každý asi někdy zažil vztahovou krizi. Osobně mám tedy poslední dobou úplně ne harmonický vztah sama se sebou. Pointou celého mého vnitřního chaosu je fakt, že vlastně vůbec nevím, co chci. Začalo to před pár měsíci, kdy mě přestala bavit a naplňovat práce, následovala partnerská krize a nyní nastal problém i v mém akademickém studiu. Prostě v jednu chvíli se vynořilo tolik překážek, že by je nejspíš ani Pepa Váňa se svým dostihákem nebyl schopen přeskákat. A tak jsem místo závodění a boje radši „slezla z koně“ a začala jsem ty překážky obcházet, plyvat na ně, kopat do nich a o některých dokonce předstírám do teď, že neexistují :-).
Najednou se někde v mém životě vytratila pozitivní nit a začala jsem ji nejspíš hledat na špatném místě. A to sice v opoře ve svém okolí. No, jak už to tak bývá nakonec si člověk stejně nejlépe pomůže sám, protože nikdo jiný tu kompetenci vlastně nemá. Přesto všechno mě ale vždycky zamrzí, když na problémy zůstanu sama, což se mi teď opět stalo.
Cítím se být poněkud vyhořelá a mám pocit, že se mi teď život převrátil do kruhu místo do cesty. Různé situace se mi neustále vracejí a opakují se. A já je podle všech indícií nejspíš řeším pořád špatně.
Pokoj v duši, který získám je vždy jen na chvíli, dokud nepřijde problém. V tu chvíli začnu hledat pomoc jinde než u sebe a tím pádem se propadám na čím dál hlubší dno. A teprve na úplný závěr téhle tragikomedie se konečně proberu a obrátím se k sobě, naleznu na týden vnitřní klid a celý proces se stále opakuje.
A já se ptám, jak dlouho mám tohle zažívat než konečně naleznu neochvějnou sebeúctu a životní rovnováhu? Protože ve chvíli, kdy už konečně mám pocit, že se znám, jsem přesvědčena o opaku.

Kdo vlastně jsem, po čem vlastně toužím a co chci doopravdy ve svém životě dělat, abych byla šťastná? Taky si ženy pokládáte tyhle otázky? Poslední dobou na ně prostě nemůžu najít odpověď. Vždy, když už totiž mám pocit, že je mám, proklouznou mi mezi prsty a nebo náhle ztratí svůj význam.
Myslím, že jsem nikdy v životě ještě nebyla tolik nespokojená, nejistá a rozhozená než jsem nyní. Bude to nejspíš proto, že jsem od kořínků vlasů až po špičky nehtů na noze naplněna strachem. A jak prohlásil moudrý Mistr Yoda „Strach je cesta k temné straně síly“. Obávám se, že i když mnoho lidí považuje Star Wars za snůšku sci-fi nesmyslů, má prostě tenhle zelený pidimužík se špičatýma ušima pravdu. Jiný mistr a můj momentální guru Osho na druhou stranu tvrdí, že odmítat svůj strach není důkaz hrdinství ale zbabělosti. Pravá statečnost tkví v tom, že člověk svůj strach naopak bezezbytku přijme.
Je nejspíš nejvyšší umění přijmout sám sebe se všemi démony a strachy, ale jak se zdá ženy nejspíš nemám na výběr. Jelikož mě cesta v kruhu již opravdu začala nudit. Vyrážím tedy nyní na pouť vstříc přijetí vlastního strachu a pokud chcete ženy, můžete ji prožít se mnou. Protože neochvějně věřím, že na jejím konci mě čeká svoboda…

S láskou Ema všem těm, kteří  hledají svůj smysl života

Pokoj v duši

Uprostřed šedobílé krajiny a dávno zapomenutých končin se z dálky line hlas naší Matky země… Málokdy začínám nový článek slovy, jež jsem již jednou postovala, nicméně nenašla jsem vhodnější úvod. Po roce jsem totiž opět zavítala do hlubin Šumavy a dnešní výlet do jedné ze slatí mě utvrdil v tom, že se jedná o jeden z nejkrásnějších koutů naší země. Upřímně se mi ženy z Prahy moc nechtělo, jelikož se jednalo o výjezd zcela pracovní. Poslední dobou však mám čím dál větší pocit, že věci které ve mě zpočátku vzbuzjí odpor, mají pro mě nakonec více než blahodárný účinek. A tak jsem si po delší době sbalila svou cestovní tašku a opustila brány svého Javorového království.

  Během loňského pobytu jsem zažila velký příval adrenalinu v podobě výběhů do lesa či lanového parku. Letos jsem se těhle zážitků rozhodla zdržet, nicméně hned po příjezdu jsem se potýkala s rozbytým záchodem. A jelikož jsem obsluhu za první den hned třikrát prosila o opravu a nikdo se do mého pokoje jaksi nedostavil, rozhodla jsem se, že toaletu proberu k životu já sama. No ženy, pravdou je že jsem už měla i lepší nápady a trvalo to dlouho, ale po pár dnech se ze  mě stal zkušený instalatér připravený zjednat si pořádek v jakékoliv koupelně na světě 🙂
Abych nezapomněla ženy, nebrala jsem si s sebou ručník, jelikož jsem předpokládala, že bude v rámci stadartní výbavy pokoje, jak to již dneska bývá. No tak to jsem se taky spletla. A tak jsem po první sprše vylezla z koupelny s hlavou omotanou mikinou do jakéhosi turbanu, jenž v celkovém rázu mého mometálního vzezření napovídal, že jsem pravděpodobně konvertovala k Islámskému státu…

Nedávno jsem se vydala na stezku vedoucí k vnitřní rovnováze a v souvislosti s tím jsem zahájila něco, čemu by se dalo říkat Terapie knihou. Jde vlastně o to, že jsem ve své knihovně již pár let měla rozečteno několik knih, konkrétně osm. Nyní jsem se rozhodla, že je konečně jednu po druhé začnu dočítat. Po Oshově Odvaze následovalo Jíst, meditovat, milovat a můžu vám ženy říct, že knihu jsem dočetla s velkou chutí a radostí. Nicméně film, který jsem si následně pustila mě tak trochu zklamal, jelikož podle mě nevystihl pravou pointu knihy. Ale toť čiště můj názor 🙂

S každou další dočtenou knihou ve mě kvete radost z úspěchu, že jsem něco dokončila… Něco, co jsem kdysi dávno začala a z důvodu odpoutání mé pozornosti nedkončila. Uvědomila jsem si, že často měním směr svého zaměření, a tenhle zlozvyk mi v mém životě poslední dobou působí tak trochu paseku. Jistě, společností je na nás kladen tlak, abychom my ženy byly, co nejvíce všestranné a zvládaly jsme jednou rukou přebalovat dítě, druhou manažerským způsobem kočírovat svoje pracovní záležitosti, jednou nohou běžet na nákup a druhou odkopávat potenicální milence z domu, kdyby náhodou dorazil manžel 🙂

Nicméně osobně nehodlám být touto ženou. Snažím se osvobodit se od zaběhlých konvencí, od svých vlastních požadavků a tlaků a pochopit sama sebe, pod tíhou toho chaosu a neklidu, který dnešní společností vládne. A víte, co jsem pochopila ženy? Že většinu toho tlaku si vlastně vytváříme my samy. Nastavujeme si nesmyslné cíle, zaměřujeme svou pozornost všemi směry jen ne samy k sobě, často se podřizujeme okolí (já tedy především chlapům) a náše vlastní touhy jsou u nás  na posledním místě.
Jaká škoda… Já jsem takhle prožila posledních pár let aniž bych tušila, kdo vlastně jsem. Neustále jsem se snažila samu sebe nacpat do různých škatulek s nálepkami typu úspěšná, studentka, bezchybná workoholička, štíhlá fitness pipka, Polreich v sukni ve světě dortů a muffinů, a tak dále…    No a nakonec jsem během posledních pár týdnů zjistila, že nejsem zase taková perfekcionistka, jak jsem si o sobě myslela, že moje práce mě nebaví zas tak moc, abych vynechala odpolední kafe na gauči ve svém novém bytě a že je mi úplně jedno, jestli jsou moje sušenky málo sladké, středně sladké nebo přeslazené. Díky bohu za to, že k tomu kafi alespoň něco mám 🙂 Prostě jsem se po dlouhé době z hluboka nadechla a pochopila, o čem ten (můj) život vlastně je.

On totiž není o muži, který je právě vedle mě. Když se mnou někdo bude chtít být, tak bude – tuhle věc já totiž neovlivním stejně jako to, jaké bude další den počasí. A tahle myšlenka pro mě byla neskutečně osvobozující a díky ní jsem získala obvrovskou svobodu a přestala jsem se konečně snažit o to, aby mě někdo měl rád. Jelikož o tom, já nerozhoduji. O tom rozhoduje ten druhý a v tom je to kouzlo :-).
Můj život také není o mojí škole, na které vážně celý tenhle vesmír nestojí. Ani o mojí práci, která mě poslední dobou čím dál více přestává naplňovat.
Život je hlavně o radosti, jak říká moje máma. Škola je škola, práce je práce, a láska je láska a naším úkolem podle mě, je tyhle a další střípky života slepit v barevnou mozaiku, která nám alespoň trochu dává smysl. A tak jsem po té kratičké cestičce skrze šumavské rašeliniště pochopila, že jsem po dlouhé době nalezla klid v duši a že oproti loňskému adrenalinu, je tohle dočista úplně jiná jízda.

S láskou Ema