Archiv pro štítek: cestování

Brno, zážitků plno!

Tak jsem si po delší době vyjela ženy 🙂 Konkrétně na výlet do Brna s mou milovanou Barunkou ze Sweet world by Barush. Ta píše blog hlavně o pečení, ale také o cestování a prostě o životě jak ho vidí ona. Naše přátelství vzniklo z blogerského partnerství a už skoro tři roky si naprosto skvěle rozumíme. Jenže během té doby jsem dálkově studovala a víkendy jsem trávila totální zabitá na fakultě. A tak, když mi ve škole konečně odzvonilo, mohly jsme vyrazit na náš první (a určitě ne poslední) výlet. Destinaci vybrala Barča a já nebyla proti. Sice jsem si z tohohle města dělala vždycky srandu (prostě klasický pražácko-brňenský komplex), ale po dvou dnech jsem musela uznat, že gastro scénu mají v mnohém zajímavější než máme my v Praze. Nicméně začněmě úplně od začátku.

Sešly jsme se v sedm hodin na Hlavním nádraží a se zavazadly si to vyrazily směr RegioJet. Samozřejmě hned po příchodu na nástupiště jsme si na světelné tabuly všimly, že náš vlak je opožděn. Barča zachovávala pozitivní přístup (za což jí dodatečně děkuji) 🙂 Ten jí však přešel, když jsme došly do kupé a zjistily jsme, že jsem nám objednala lístky každé v jiné části vozu. Jak že se to mohlo stát? Inu prostě jsem slepoň a místo toho abych koupila místa naproti sobě, objednala jsem místenky zády k sobě. Na tom plánku to prostě nebylo vidět a tak jsme každá jely v jiném kupé. Třešničkou na pomyslném dortu, který splácal sám trapas ale bylo, že Barča jela v kupé se dvěma slavnými blogerkami zatímco já jsem měla vedle sebe totálního kreténa, který 2 hodiny, z dvou a půl hodinové jízdy protelefonoval se svou „drahou polovičkou“, na kterou furt řval jaká je to kráva. Za celý telefonát, řekl celkem 86x slovo „Co?“ (ano počítala jsem to od 23 minuty hovoru, páč jsem se nudila a sluchátka jsem s sebou neměla, páč jsem počítala s tím, že budeme kecat s Barčou).

Po příjezdu do Brna jsme se vydaly směr centrum, kde jsme si na zelňáku koupily naprosto výborný dvou litrový burčák a s radostí a plesáním jej odnesly do našeho pronajatého bytu přes airbnb… A další kolosální trapas? Zamluvila jsem nám byt u brněnské teplárny, takže jsme měly výhled přímo na dva gigantické komíny. Barča se ale nepřestávala smát a brala to jako úžasný začátek našeho víkendu. Já se v duši propadala hanbou páč jsem všechny organizační záležitosti měla na starosti já (asi i nejspíš naposled 🙂 ). Nicméně to bych nebyla já, abych ten život neměla pestrý a berte to jako tip pro vás, že co se týče objednávání pokojů přes airbnb je dobré se taky kouknout na mapu, kde se byt nachází a nespoléhat na provařené fráze typu „byt se nachází blízko centra“.

Vybalily jsme si a vyrazily vstříc první kávě. Nakonec nás ale více zlákala chuť donutu z La Donuteria a po půl hodinovém hledání prodejny (která se nachází přímo na náměstí v Tržnici, ale my jsme ten debilní barák asi 3x obešly než nám došlo, že je možná stánek přímo uvnitř) jsme se konečně dočkaly a z poloprázdné vytrýnky jsme si vybraly jeden s arašídovým máslem a druhý cukrový se skořicí a nutellou. Sedly jsme si na náměstí a kochaly se tržištěm. Sladká chuť donutu nás přikryla teplem a během typicky holčičího pokecu o chlapech jsme si užívaly jak se nám cukr ve své nejjednodušší podobě vlévá do krve 🙂 Pak jsme si prošly trhy, historické centrum a vyrazily jsme směr Špilaz 🙂 Tam jsem Barunce svěřila svůj nápad ohledně knížky, takže je momentálně jediná, kdo zná dějovou linku mého rozepsaného románu. Seděly jsme u jezírka povídaly si o našich snech. Fotily jsme podzimní fotky a užívaly si vůně listí a stromů, šumění vody i veselých hovorů kolemjdoucích.

Po příjemně náročném odpoledni jsme se s Baruš odebraly do kavárny SKOG. Byla jsem v téhle kavárně asi před dvěma lety a byla jsem upřímně trošku zklamaná. Ale letos mě neskutečně mile překvapili. Jednak nás velmi milá servírka upozornila na stůl, který se právě uvolňoval (bylo plno a my jsme si absolutně neměly kam sednout), pak za námi přišla se skleničkou vody ještě než jsme si objednaly a nakonec jsme si neskutečně pochvalovaly místní quiche a domácí limonádu. Takže z kavárny jsme obě odcházely spokojené a příjemně nasycené.

Toulaly jsme se pak městem, shoppovaly, užívaly si slunečné soboty a vymýšlely kam půjdeme na večeři. Nakonec jsme zvolily Soul (kterému jsem furt říkala Soho, sama nevím proč). Tam jsem si dala hyper-maximózní sandwich s trhaným kuřecím masem a hranolky (ty jsem neměla asi 100 let) a Barča zvolila fish and chips. Za večeři jsme tam dohromady nechaly 300,- což mi přišlo naprosto super, na to, že porce byly opravdu veliké a dostaly jsme i litrovou karafu s ovocnou vodou. Naše neposedné nožky nám však po véče nedaly a proto jsme vyrazily do Baru, který neexistuje. Kdo z vás má rád dobová místa, tak tady byste si ženy přišly na svoje. Kdo z vás četl můj narozeninový článek ví, že moje vysněná doba jsou 30. a 40. léta v Americe. No a hned potom, co jsme s Barčou prošly vchodovými dveřmi, jako bychom se ocitly na večírku Scotta Fitzgeralda 🙂 Dobová hudba, mlžný barový opar, vysoké police plné alkoholu všemožného druhu.

Servírka nám okamžitě donesla sklenici s vodou (tenhle vynález by si Brno vážně mělo nechat patentovat) a zároveň jsme obdržely velmi zajímavé menu drinků. Na mojito či piňa coladu tady můžete ženy zapomenout. Na co se však můžete připravit je nepřeberný seznam drinků, jejichž jména určitě uvidíte poprvé. Barča tedy zvolila Italský románek a já 10 tisíc metrů nad mořem 🙂 Hezké názvy že? Byl to neskutečný zážitek a kdo z vás tohle místo nezná, rozhodně doporučuji ho navštívit. Po téhle návštěvě jsme se odebraly na byt, kde jsme celodenní akci pro jistotu zalily burčákem, to proto aby se nám lépe spalo. Byla to moje první noc po třech měsících bez Míny, takže jsem patřičně smutnila. Nikdy bych neřekla, že zrovna já si dokážu vytvořit s nějakým zvířetem tak silné pouto. Ale s Mínou to tak máme, jelikož je to prostě od teď až na věky věků moje karmická sestra 🙂

Ráno jsme vyrazily na snídani do Brunche’s. Barča na to dostala tip od kámošky a i když se místo nacházelo pět kilometrů od našeho bytu, vydaly jsme se hrdě vstříc bezkonkurenčně nejlepší snídani v Brně. O to víc nás srdce zabolelo, když jsme zjistily, že je podnik plný. Nakonec jsem to ale ukecala a podařilo se nám sednout si na kávový bar. A co následovalo? Ty nejlepší lívance, jaké jsem kdy jedla… bylo to prostě dokonalé ráno. Obě jsme byly naprosto vyřízené z cesty a nakonec i z úžasné snídaně, ze které mám ještě teď boule za ušima 🙂 A cena celé snídaně? 135 korun! Ano ženy, včetně výborné kávy a vody. Po asi hodině jsme se odkutálely směr Coffe Bar Mymika a přestože jsme sotva dopily jedno kafe, objednaly jsme si hned další. Přeci jenom škoda každé kávy, která zůstane neokoštovaná, že? 🙂

Pak už jsme měly v žaludku doslova rybník a jelikož se náš výlet ubíral konci, vyrazily jsme do našeho bytu. Během toho, co jsme se loučily s výhledem z bytu v podobě nonstop čmoudícího komínu, jsme si uvědomily, že sice máme koupené lístky na vlak, nicméně České dráhy fungují natolik debilně, že si musíte k jízdence ještě koupit místenku… Tu jsme samozřejmě neměly a rezervační systém byl už uzavřen. Takže jsme nakonec jely punkově bez místenky. Jedno volné místo jsme našly hned po nástupu do vlaku, na druhé jsem si však musela hodinu počkat. A tak jsem si normálně sedla do uličky na svou koženkovou bundu ze sekáče a kecaly jsme s Barčou až do České Třebové 🙂 Takže i zpáteční cesta byla hodně zážitková, ale to z celého výletu učinilo skutečně nezapomenutelný zážitek.

Hodně jsme toho snědly, vypily, probraly a zažily. A byl to dokonalý víkend. Kdo z vás v Brně byl nebo tam dokonce žije, víte o čem tu mluvím. A kdo ne? Rozhodně se tam musíte vydat ženy 🙂 Budu ráda, když mi dáte vědět, jaký je váš oblíbený brněnský podnik. S Barčou se tam brzy chystáme znovu, takže uvítáme další tipy 🙂

S láskou Emča

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Změna základ života

 Uzobávám z dlaně rajčátka právě sesbíraná z mojí zahrádky a během toho se s vámi podělím o zážitky z uplynulých dní, které mě popostrčily zase o kousek dál v mém životě. A i když jsem s některými těmi změnami úplně nepočítala, nakonec jsem vděčná, že se skutečně dějí.

edím na gauči v totálním gastro-útlumu z nálože kuskusu jenž mimochodem konzumuji již třetí den. Nevím jak vy ženy, ale co se týče mého odhadu rýže, brambor či dalších příloh, jsem na tom asi tak jako s odhadem rychlosti s níž vjíždím do zatáček. To znamená ne příliš valně 🙂

Víte, jsem takový věčný kecal a polemik, co se změn týče. Ve skutečnosti změny nesnáším. Nemám ráda tu nejistotu, kdy nevíte, co vás za rohem čeká. A to ať už se to týká vztahů, práce nebo dokonce i toho, když jdu poprvé na večerní kurz pilates. Prostě jak je pro mě něco nové a neohmatané, tak mě to děsí. Proto velmi ráda používám kouzelné slovíčko jednouJednou chci bydlet někde jinde než v Praze, jednou si udělám turné po evropských muzeích a jednou budu mít tak dobrou práci, která mě bude vnitřně i finančně uspokojovat, že nejeden sen nezůstane neuskutečněn…

No a tak jsem si o tom tak snila a přemítala a nadávala na to co mám, místo toho abych šla skutečně za tím co chci, až jsem se jednoho krásného rána rozhodla, že tu změnu prostě udělám. A tak jsem rozeslala životopisy snad po všech čertech i daleko dál 🙂 a čekala na odpověď, která dost dlouho nepřicházela.

Mezi těmi všemi pozicemi byla jedna, o kterou jsem stála přeci jen víc. A i když faktem je, že dělat back office na bankovní centrále pro mě nebyla zrovna životní touha, ale postupem času kdy jsem procházela různými koly výběrových řízení, se mi přeci jen to prostředí začínalo zamlouvat.

Úžasné na těch změnách je, že když začínáte svůj pohled zaostřovat na jiný obzor, zpočátku možná vaše pozornost a touha se do těch končin vydat není tak silná. Ale když se zájmem nepolevíte a dovolíte té slabé jiskře ve vás, aby zahořela pro nový cíl, je z toho najednou to nejdůležitější a hlavní, co vás zajímá. Starý obzor za vámi mizí rychlostí blesku, a i když má člověk občas nutkání se ohlédnou zpět a ve většině případech to i udělá, je dobré si v tuhle chvíli uvědomit Barnyho slavné moudro, že nový je vždycky lepší 🙂

Tak to bylo asi vše z mojí strany na konto filozofických a motivačních frází a teď trochu z jiného soudku. Nevím do jaké míry ženy znáte Jizerské hory, ale třeba pro mě jsou vcelku neprobádanou oblastí. A tak jsem oslovila svou kamarádku Barunku, aby mě vytáhla na celodenní výlet do těchto smaragdově zelených končin.

Pohled z věže na Královce. Za ten pohled si vážně stojí vyšlápnout ten prudký kopeček a zaplatit třicet kaček v místním stánku 🙂
A tady již výše zmíněná věž.

Nakonec z toho byl naprosto krásný, téměř jedenácti kilometrový výšlap z Bedřichova na Novou louku a následně na Královku. Během toho samožřejmě padl i standartně vyvážený oběd :-)… Přeci jen nejsme žádné městské frndy, co si sbalí na cestu bio, raw, glutenfree, vegan salátek!

Barunka zvolila svíčkovou, já špenát s česnekem a hovězím. Doma jsem česnek téměř přestala používat, jelikož ani zde můj odhad není zrovna dobrý, takže to někdy při vaření vypadá, že očekávám příchod minimálně dvaceti upírů 🙂

Po výletě jsme se ještě na chvilku zastavily v nákupním centru a pořídily si něco málo z místních slev. Nikdy mě tyhle ryze babské chvilky nepřestanou bavit. Nejenom, že během nich proberete všechno možné i nemožné, zároveň tím ale roste hodnota přátelství. A i když nemám zrovna příliš mnoho kamarádek, jsem vděčná za těch pár skutečných, které mám a se kterými jsou dny krásnější a takříkajíc doopravdy prožité.

Letos se na žádnou dovolenou do ciziny nechystám. O to větší pro mě bylo překvapení, když mě můj Honey jedno odpoledne během vyjížďky na motorce vyvezl za hranice a překvapil mě motýlí farmou v Jonsdorfu. To vám ženy byla tak úchvatná podívaná, že se to jen těžko dá popsat slovy, to se musí doopravdy zažít. Jedna barva střídá druhou a velikost některých motýlů vám doslova vyrazí dech.

 A tak jsem se do té ciziny letos v létě přece jenom podívala, i když asi jenom na hodinu 🙂 Někdy pro vás ten druhý nemusí udělat nějakou závratně velkou věc. Někdy prostě jen stačí drobnost, kterou vám ukáže, že na vás myslí. Ať už je to váš drahý, kamarádka, která bydlí od vás celkem daleko, ale pokaždé když má cestu kolem, ozve se vám, nebo krásně strávené odpoledne u domácích palačinek a kávy s vaší dlouholetou známou, se kterou jste se nějaký ten pátek neviděli. Takové drobnosti je třeba si hýčkat a vážit si jich. Obzvlášť v dnešní době, kdy se svět spíše rozděluje než aby se stmelil.

Užívejte i nadále léta Kávařky, vytáhněte svou kámošku na výlet nebo na dortík a žijte svoje sny. Protože tuhle práci za vás nikdy nikdo neudělá 🙂

Co by to bylo za článek bez selfíčka, že jo 🙂 Tentokrát s Barunkou.

Vaše Emča, která srdečně děkuje všem svým čtenářkám a čtenářům 🙂

 

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča

Letem světem horkým létem aneb moje cesty napříč republikou

Svůj život mám poslední dobou sbalený do takové malé černé tašky (kterou občas vyměním za hnědý příruční kufřík) a tak nějak projíždím republiku křížem krážem. Budu vám teď chvíli vyprávět o tom, co všechno se dá stihnout během 10 dnů. A jen abych vás uvedla do obrazu ženy, ani jeden z těchto výletů nebyl plánovaný 🙂

Celé to začalo před několika dni spontánní výpravou do Beskyd za mojí milovanou tetou. Kromě notoricky známého Radhoště či Štramberku (kde jsem koupila výborné perníkové Štramberské uši, které jsem sice chtěla odvést domů na ochutnání, ale jaksi zmizely ještě tentýž den), jsme také navštívily město Příbor, ze kterého pochází světoznámý psychoanalytik Sigmund Freud.

Největším zážitkem pro mě ale byla skutečnost, že jsem se po celých třech letech od získání řidičáku posadila za volant. Tímto bych se tedy také chtěla omluvit všem účastníkům pohřbu v Kunčicích pod Ondřejníkem, které jsem  ten den pravděpodobně vyděsila svým prudkým rozjezdem na křižovatce, kdy motor řval jak Ozzy Osbourne na začátku své kariéry.

Příbor, Štramberk, Beskydy a UFO spatřeno na Radhošti 🙂

Není to se mnou totiž žádný med a upřímně přiznávám, že řízení auta mezi mé přednosti opravdu nepatří. Nicméně cvičení dělá mistra a tak jsem za volant sedla ještě párkrát. A vidina nabídnutého zmrzlinového poháru ze strany mojí tety, který mi přislíbila pokud dojedu do nedaleké Kopřivnice mi byla docela silnou motivací 🙂

Svůj výlet do Beskyd jsem rychle přejmenovala na Frgálobraní 🙂

Do Prahy jsem jela prakticky jenom na otočku. V kuchyni jsem vysadila pár frgálů, vyměnila pár kusů oblečení a po pár dnech jsem vyrazila i s mým Honeym do Brna. Na první místo kam jsem zamířila bylo Dominikánská náměstí a chvíli jsem poseděla v těžce hipsterské kavárně Skog.

Místní apple pie mě upřímně moc nenadchnul. Nicméně nad čím mi do teď zůstává rozum stát je espresso smíchané s tonikem, které jsem si tam dala. Do teď totiž nevím jestli mi to chutnalo nebo ne. Tak zvláštní kávu jsem tedy ještě neměla. Pokud se tedy nacházíte někde v okolí Brna, neváhejte jí tam vyzkoušet. A dejte mi pak vědět, jaký dojem udělala na vás 🙂

Toulky Brnem

Procházku centrem Brna jsem stihla prakticky za dopoledne. Následoval oběd u Potrefené husy a odpolední příjezd do Prahy, ze které jsme z Honeym odjeli ještě tentýž večer směr Liberec. Tehdy jsem znovu usedla za volant, tentokrát za tmy. A ukázalo se Kávařky, že co se týče stravování, jsem za volantem snad ještě větší prase než u stolu. Prostě během pár minut jsem byla zadělaná od rajčatové omáčky od hlavy až k patě 🙂

Dva dny jsem si užila v Liberci příjemný relax. Slunění, koupání, pečení muffinů, poslouchání iPodu. Myslela jsem si, že nic jiného se v tomhle vedru ani dělat nedá. Během minulého víkendu jsem však byla přesvědčena o opaku.

Honey mě totiž vytáhl na horskou chatu do Jizerek za svými přáteli. Byla to akce na kterou jsem se opravdu těšila, i když jsem o ní věděla jen pár dní předem. Všechno to začalo zcela nevině večerním grilováním, popíjením, společenskými hrami a co vám budu povídat ženy, pod rukama mi proběhla i nějaká ta cigaretka.

Druhý den jsme každý vyfasovali horské kolo (kdo tedy neměl vlastní, což jsem byla třeba zrovna já) a vyrazili jsme celá skupina na cyklovýlet. Když jsem viděla, jak jsou všichni vybavení, vysportovaní a připraveni do akce, cítila jsem se trochu jako Briget Jones na lyžáku. Z těch všech svalů a značkového sportovního oblečení se mi lehce začala podlamovat kolena a já už tušila, že mě čeká takový výlet, který bude trochu připomínat Mordor.

Párty chata

Teploměr ukazoval něco přes třicet stupňů a ze začátku jsem to ještě zvládala. Ale ve chvíli, kdy se cesta změnila z asfaltky na lesní terén a kameny kolem nás byly jak z Jurského parku, jsem začínala ztrácet víru v sama sebe. S každým dalším kilometrem jsem myslela, že vyplivnu duši. Proklínala jsem ty šílené krpály, na druhou stranu jsem se ale chtěla překonat. Nakonec jsem mozek vypnula a tělo přeřadila na autopilot.

Abych to ženy zkrátila vyjeli jsme až na Smrk, což je nejvýše položené místo v Jizerských horách. Byli jsme nakonec i v Polsku a na chatu jsme se vrátili ve večerních hodinách. Ujeli jsme téměř 50 kilometrů. Zadek cítím ještě dnes a stejně tak i ty smradlavé ponožky, které na mě křičí ze dna tašky ať už je laskavě dám prát 🙂

Mám je tam však jako artefakt, mého pravděpodobně největšího fyzického výkonu jaký jsem kdy podala. Původní znechucení z totálního vyčerpání vystřídal příval posledních zbytků endorfinů, které mě nakonec přiměly k úsměvu. Vážně jsem to dokázala, proběhlo mi hlavou. Na kole jsem neseděla deset let a přesto jsem to dala. I když teda zcela ne tak bravurně v porovnání s ostatními. Víte ženy, jeden borec to celé odjel v žabkách po tom, co dopoledne běžel 16 kilometrový závod. To vám přece jen trošku srazí sebevědomí i z takového výkonu 🙂

Nicméně ženy závěrem chci jen dodat, že tohle je prostě NEJLEPŠÍ LÉTO jaké jsem kdy zažila!!! Ačkoliv jsem teda vyřízená jak žádost na finančním úřadě. Ještě posledních pár dnů zbývá tak si je jdu užít a vám Kávařky přeji, abyste při jakýchkoli fyzických aktivitách v tomhle parnu nevypustily duši tak, jak se to málem stalo mě 🙂

Ema, která se rozhodla že zase začne hledat ztracenou formu,

A nemyslím tu na pečení 🙂

Paříž město světel lásky, a to tak, že bez nadsázky

Ti z vás, kteří mě sledují na facebooku vědí, že jsem nedávno na pár dní vyměnila pražskou lokalitu za tu pařížskou. Víte, tenhle výlet si slibuji už od maturity, což už nějaký ten pátek je. Ve městě jsem pobyla jen pár dní. I tak mě ty strávené chvíle v romantických uličkách přímo vystřelily na měsíc. A to ani ne tak díky srdíčkové atmosféře jako spíš kvůli neskutečnému gastronomickému ráji a kulturnímu životu, který tato metropole nabízí :-).

Zájezd jsme si koupily společně s Péťou již před několika měsíci u jedné známé cestovní kanceláře. Jednalo se o klasický prodloužený eurovíkend prakticky za pár kaček. Výměnou za to, jsme získaly nejen super pobyt ale také lehce zkřivená záda z jinak celkem luxusního autobusu. Ale jak se říká, každá krása něco stojí a tenhle zážitek nebyl výjimkou :-).

Hned první den nás autobus vyplinul u Eiffelovy věže. V osm ráno, totálně rozlámaná a rozespalá jsem se snažila proniknout do místní atmosféry. Upřímně se mi to podařilo až o pár hodin později s šálkem kávy. Do té doby jsem prakticky spala. Proto jsem jaksi nepostřehla, kde se máme po dopoledním rozchodu sejít. A tak jsme s Péťou naháněly našeho průvodce, kterému moje skvělá společnice dala přezdívku (nutno podotknout, že oprávněně) Ten šašek s deštníkem.

První káva na pařížské půdě, která mě na pár hodin probrala.
A těmto nástrahám pařížské kavárny jsem bohužel odolala.

Verbální schopnosti našeho průvodce se nacházeli někde blízko bodu mrazu. Místo památek se spíše vyznal v gastro podnicích a až příliš podezřele měl pod palcem polohy místních toalet. Celý pobyt jsme pak strávily nad debatou zda-li se jedná o gaye nebo jestli jeho nervózní smích, připomínající zvonivý hlásek malého děvčátka plyne z obav, aby účastníky zájezdu nepoztrácel.

  Ale dost o našem komickém průvodci, který jen tak mimochodem pošlapal půlku hřbitova než našel hrob Edith Piaf. Myslím si, že informace o Paříži z hlediska dějin a umění se nachází v končinách internetu spousta. Nebudu zde tedy hýřit daty ani slavnými jmény a povím vám spíš to, jaký to pro mě byl zážitek.

Jedna z prvních fotek, které jsem v Paříži pořídila a mám ji teď na ploše iPhonu jako tapetu 🙂

První co mě překvapilo byl fakt, že Francouzi jsou možná ještě větší prasata než jsme my Češi. Po celé Paříži najdete roztroušené odpadky, přeplněné koše, nedopalky od cigaret a spoustu dalších skvostů, které mi nejednou připomněli Prahu. Na druhou stranu jsem si všimla, že jsou Pařížané neskuteční požitkáři. Na každém rohu najdete restaurace, kavárničky, bageterie a tak dále s židlemi a stolky přímo na ulici. Celé hodiny snídají, kochají se ruchem velkoměsta a vedou možná prostoduché debaty o všedním životě. Nicméně ve francouzštině se vám zdá každá debata místních velmi sofistikovaná a na úrovni :-).

Notre-Dame

Co mě ale nadchlo nejvíce je fakt, že Pařížané jsou v naprostém a permanentním klidu. Do práce nespěchají, u jídla nespěchají, když s vámi mluví, tak taky nespěchají… Prostě všechno dělají tak nějak svým vlastním tempem a zdálo se mi, že je absolutně nic nerozhází. Své polední pauzy a volné chvíle tráví v parcích a společně se svými kolegy či přáteli si užívají jídlo z místních kantýn za doprovodu lehkého šumění nedaleké fontány.

Těžká pohoda v jednom z pařížských parků. Ty zelené židle se záklonem mě fascinovaly celý pobyt.

Kromě centra Paříže jsme také navštívily zámek ve Versailles. Musím konstatovat, že si víc než dobře dokážu představit, že bych v tomhle městečku žila. Vlakem jste v Paříži ani ne za půl hodiny (a vyhnete se tak dopravní zácpě, kdy kolona má třeba i 18 kilometrů). Zámek i zahrady jsou skvostně kolosální. Kdo z vás výhled ze zámku do zahrad viděl, ten ví o čem mluvím. A jen tak ze zvědavosti bych chtěla vidět ten arsenál zahradníků, kteří se o místní zeleň starají.

Tuhle část parku jsme objevily s Péťou až nakonec a nutno uznat, že byla nejhezčí.
Klobouk dolů před místním zastřihávačem trávníku 🙂

Odpoledne jsme se vydali společně s ostatními do nejvýše položené pařížské čtvrti a to sice Montmartre. Místo, kde najdete nejen baziliku Sacré-Coeur, Moulin Rouge či náměstí umělců. Ale také hotový gurmánský ráj. Restaurace, creperie, biscuiterie, kavárny… Prostě vše na co si vzpomenete.

Moulin Rouge. A ať jsem se dívala sebevíc, Evan McGregor nikde 🙂

Po pár minutách od rozchodu jsme s Petrou objevily roztomilou malou pekárnu s názvem La Galette des Moulins, kde jsem ochutnala asi ten nejlepší quiche, co jsem doposud jedla. Následovala návštěva Biscuiterie de Montmartre. Ženy pokud máte v nejbližší době cestu do Paříže, koukejte se v tomhle krámku zastavit na borůvkovou makronku. Říkám vám, že nebudete litovat 🙂

Sušenkový a makronkový ráj.

 Kombinace umění, dobrého jídla, barev ale také paradox, že na každém rohu Montmarteru najdete sex shop a zároveň se na jeho kopci nachází jedna z nejkrásnějších bazilik na světě – to vše tvoří jedinečnou atmosféru této, podle mě naprosto dokonalé pařížské čtvrti.

 Večer jsme se přesunuli do moderní čtvrti La Défense, která je naprostým opakem historického centra. Pod stínem všech těch supermoderních mrakodrapů jsem si chvíli připadala jak v Matrixu. Tohle místo je zvláštní tím, že se zde nachází jen kanceláře a obchodní centrum. Přes den je tu celkem rušno, ale v noci je to tu jak na hřbitově, protože nikdo v téhle čtvrti nebydlí. Byty tu prý jsou, nicméně o ně nikdo nemá zájem.
V místním obchoďáku jsem vybrakovala regály se sójovým mlékem, sýry a vínem.

 

 Další den jsme s Petrou navštívily Louvre. Pro mě to byl splněný sen. Všechna ta velká díla o kterých jsem se doposud jen učila na přednáškách dějin umění se přede mnou zjevovala a já v nekonečném úžasu obdivovala každé z nich. Upřímně jsem viděla z celého muzea asi jenom deset procent, jelikož kompletní prohlídka by byla nejspíš minimálně na týden. Ale i tak, to pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů toho to léta.
 Bohužel se mi nepodařilo udělat dobré fotky jelikož jsme během celé návštěvy muzea (i jiných památek) hráli s japonskými turisty trošku loktovanou. To znamená, že jsme se za pomocí (ostrých loktů) snažily s Petrou získat co nejlepší fotky. Bohužel díky početní převaze a větším zkušenostech v loktované, zvítězili Japonci. Ukázalo se totiž že Japonec radši nechá unášet své dítě davem než aby přišel o skvělou fotku.
 Poslední odpoledne jsme s mou společnicí strávily na Champs-Elysées. Utratily jsme posledních pár euro za suvenýry a obloženou bagetu. Nasávaly jsme atmosféru plnými doušky a kochaly se výhledem do pařížských uliček. Dokonce jsme našly i dvě zelené židle se záklonem. Sedly jsme si k fontáně na kraji Tuilerijských zahrad a s nadšením rozebíraly všechny účastníky zájezdu. A jak to tak bývá, nenechaly jsme na nikom nit suchou 🙂

 

 Byl to prostě báječný výlet a osobně si myslím, že Paříž je městem lásky. Ale tu lásku jsem vnímala trochu jinak že je nám podávána v romantických filmech. Je vidět, že Pařížané více než milují jeden druhého, milují život jako takový a prožívají ho opravdu naplno.
 Ať už jedou na Vespě po Champs-Elyées do práce, sedí v kavárně poblíž Seiny a pozorují západ slunce nebo tančí na místní náplavce lidové tance. Vše dělají s radostí a s chutí pro život. A tak jsem si kromě baretu, litrů vína hrnku na kafe přivezla i trošku jiný postoj. S radostí jsem tedy v sobě probudila toho spícího požitkáře a poslední dobou mu dávám v mnoha věcech volnou ruku.
 Jelikož ono asi opravdu není kam spěchat. A než životem prolétnout rychlostí blesku a pamatovat si jen střípky je podle mého názoru lepší jím pomalu plout a s klidnou myslí pozorovat co nám všechno nabízí. A pravdou je, že jho obzory jsou nekonečné 🙂
 A jak tak pročítám ty poslední řádky, tak se ve mě spíš probudil poeta než požitkář, takže pro dnešek nechávám rozumování :-). Užívejte letních dní a klidně se podělte se svými zkušenostmi s touto metropolí. Mě tedy doslova očarovala.
Ema, která hodlá být prvním obyvatelem moderní čtvrti La Défense

Road Trip aneb neskutečná dámská jízda

Když jsem vloni navrhovala Elence, že bychom mohly společně vyrazit na menší road trip po Jižních Čechách nečekala jsem, že to bude až takové dobrodružství. Po několika krátkých setkáních jsme si mezi řečí vyměnily pár typů na místa, kam bychom mohly jet. A než jsme se nadály byl čas odjezdu. Nyní si můžete Kávařky počíst, jak ten náš malý putovní výlet probíhal. 

Den 1

V pondělí jsem se tradičním žluťasem od Student Agency přiřítila do Českého Krumlova za Elčou. Víte nejsem zrovna komunikativní člověk, a už vůbec ne v sedm ráno. Ale v Písku si vedle mě přisedla anglicky hovořící dáma ve věku plus mínus padesát. Byla to Australanka a někde na cestě do Českých Budějovic jsme se daly do řeči. I když jsem jí rozuměla v průměru každé třetí slovo, bylo to příjemné zpestření cesty. So my English is better now! (I hope 🙂 ).

Hned po přistání v Krumlově jsme zavítaly do místní kavárny, kde jsem bez váhání ochutnala mrkváč a cappuccino.

Navštívily jsme zámeckou zahradu a hned potom jsme se odebraly na prohlídku zámku, který je místní doménou. Vzhledem k tomu, že jsme s Elenkou vcelku umělecké duše, vybraly jsme si prohlídkovou trasu číslo dvě, ve které se nacházel hudební salónek a zámecká portrétní galerie.

 Po zcela vyčerpávajícím monotonním výkladu průvodce jsme se vydaly hledat místo, kde bychom se mohly najíst. Než jsme ho ale našly stihla jsem se zbombit kávovým likérem, který jsem se rozhodla ochutnat v místní prodejně perníků. Nutno říci, že kombinace silného žáru slunce, hladového žaludku a pálenky s více než 35% alkoholu, nebyla příliš moudrá. Nicméně jsme měly o zábavu postaráno :-).

Také nesmím opomenout návštěvu místního muzea Tortury. Dámy, kdo by z vás sháněl sekáček na prsty, kleště na štípání jazyka nebo železné okovy zamiřte rovnou sem. A říkám vám na rovinu, kam se na to hrabe 50 odstínů šedi :-).

Bylo to krásné odpoledne. Se zmrzlinou v jedné ruce a s pohledy v druhé jsme se chechtaly na schodech u Egon Schiele galerie nad hitparádou našich bývalých. Celý den jsme zakončily na terase s vínkem v ruce u Elenčiných známých, kdy jsme při západu slunce pozorovaly pasoucí se srnky.

Den 2

Byl to asi můj nejdelší spánek za posledních pár týdnů. Krátce po snídani jsme vyrazily směr Písek. Během cesty mě Elenka zasvětila do tajů elektro swingu a ženy od té chvíle mi nezní v iPodu nic jiného než Parov Stellar :-). Prošly jsme si historické centrum a jak už to u nás bývá, batohy se nám po pár zastávkách v antikvariátech a hrnčířských dílnách začaly plnit knihami a uměním.

 

Původní plán zahrnoval odpolední přesun z Písku do Tábora. Nakonec jsme se ale díky tropickým vedrům rozhodly pro rychlý přesun do jednoho z kempů u Orlíka. Vychutnaly jsme si tedy asi tři litry studeného čaje, vodní dýmku s vůní bílých hroznů a zamířily jsme vstříc písčitým plážím u přehrady.

Přestože nás Mefistofeles (název Elenčina auta) vezl svědomitě a bezpečně, chybějící klimatizaci jsme to odpoledne dost pocítily. Jelikož než jsme dojely do kempu, byly jsme zpocené tak, že i okurky v láku byly oproti nám svěží :-).

 Po dojezdu následovalo stavění stanu, koupačka, bouchnutí lahvinky vína a klábosení na téma muži. Večera jsme si užívaly dosytosti. Dokud se na nás nepřihnala naprosto brutální bouře, která nás málem i se stanem odvála kamsi do ztracena. Měly jsme co dělat, abychom mezi záchvaty smíchu a strachu zároveň stan udržely celý.

Den 3

 Tento den byl doslova kalamitní. Nemusím podotýkat, že jsme toho mnoho nenaspaly. Přesto jsme se rozhodly vyrazit na celodenní výlet na Orlický zámek, ze kterého jsme chtěly jít zpátky do kempu pěšky. Během cesty parníkem jsme se převalovaly na sedačce jak dvě rozlámané staré báby a s hudbou v uších jsme pozorovaly okolní přírodu.

 Po prohlídce zámku jsme zjistily, že Žďákovský most přes který jsme potřebovaly přejít na druhý břeh, je uzavřený. Odpolední parník nám ujel a další hodlal připlout až v půl šesté. Málem na nás spadla suchá třímetrová větev a odvoz se nám nedařilo sehnat… Nic co by nespravil vychlazený Staropramen a náhradní plán v podobě výletu do nedalekého kempu :-).
 Víno, storky ze života a dělání ostudy nechybělo ani tento večer. Úžasné je, že se s Elenkou známe už několik let a pořád se máme čemu smát. A naše debatní témata jsou nevyčerpatelná. Ať řekneme jedna druhé cokoliv, vždy v sobě najdeme oporu a pochopení.

 Náš výlet byl prostě LEGENDÁRNÍ (i když nás po cestě potkalo spoustu karambolů). Myslím, že čas od času není na škodu sbalit do batohu pár (ne)potřebných věcí a vyrazit s kámoškou jen tak za horizont. Na chvíli vypnout a neřešit. My jsme teda nevypnuly a řešily, jak už to u ženských bývá. Ale to vše jsme dělaly jen a pouze se sklenkou vína v ruce a s úsměvem na tváři :-). Díky moc Elenko!

Ema, která po všech těch letních pařbách je poněkud společensky unavená 🙂