Archiv pro štítek: blondýna

Zomato Foodie Meetup anem jak jsem se dostala do gastro ráje

Je pátek ráno a já mám v bříšku jako v pokojíčku 🙂 Včera jsem totiž byla na svém prvním Foodie Meetupu, což je návštěva vybrané restaurace pod záštitou společnosti Zomato, kde jsem ochutnala to nejlepší, co gastropodnik nabízí a mým úkolem je teď návštěvu ohodnotit… No ženy, ale já bych vám ráda nejprve povyprávěla, jak jsem se k  Zomatu dostala a co vlastně kráčí 🙂

To jsem jednou tak seděla za svým psacím stolem a rozhodla jsem se, že promažu emailovou schránku, kterou mám určenou jen pro tento blog. A jelikož vím, že mi většina z vás píše spíš na facebook než na email, tak na něj logicky moc nechodím. Ale to odpoledne jsem na něj zavítala a nečekaně jsem tam objevila velmi zajímavou zprávu.
Napsali mi z již zmíněné společnosti Zomato. Pravdou je, že jsem se s ní seznámila spolu s mailem, jelikož jsem o ní v životě neslyšela. Okamžitě jsem si tedy rozklikla jejich stránku a zamilovala se do této gastro sociální sítě, kde lidé fotí, sdílí a recenzují rúzné podniky zaměřené na konzumaci kávy, dortíků, obědů i večeří a nejen toho. Prostě ráj pro každého milovníka dobrého jídla a pití.

Kdo z vás vlastní chytrý telefon, můžete si stáhnout do mobilu i aplikaci 🙂

Líbilo se mi, jak bylo vše přehledné a především to, že obsah tvoří lidé jako jsem já, tedy koncový uživatelé, kteří skrze svou recenzi mohou předat pohled na dané místo a to nejen z hlediska kulinářského zážitku, ale také co se týče obsluhy či interiéru. Prostě takové trochu ČSFD ale po gurmánsku 🙂
A tak jsem ani pikosekundu neváhala a odepsala na zprávu, ve které byla i zmíňka o možné spolupráci. Ne, že bych se teď rozhodla pro větší propagování blogu. Moc dobře víte Kávařky, že můj spisovatelský kout je určen především pro mě, pro vás a pro inspirativní a mnohdy velmi komický tok myšlenkek, který mi sem tam proudí hlavou. Nevyjímaje mé naprosto bizarní zážitky všedního života. Nicméně, pokud bych snad mohla alespoň svou malou troškou přispět do světa české gastroscény, rozhodně jsem pro. A to především proto, že hlavním hybatelem dnešních myšlenek mnohých z nás jsou hlavně negace a kritika.
Jistě, že za vynaložené peníze očekáváme adekvátní kvalitu, nicméně si myslím, že tak jako dokážeme rychle najít něco negativního, jsme schopni najít i minimálně jednu pozitivní věc. A to bude mým cílem, co se týče psaní recenzí na Zomatu. Vydám se do všemožných gastrokoutů po celé České republice s cílem najít vždy alespoň něco pozitivního, i kdyby to měl být jen uvítací úsměv číšníka 🙂
No ale zpět ke včerejšku. Dopoledne jsem díky rozhovoru týkajícího se Zomata objevila naprosto skvělou kavárnu s výhledem přímo na Václavském náměstí. A musím vám ženy říct, že ty ceny byly více než příznivé. No a večer jsem byla pozvána právě na Foodie Meetup do restaurace s názvem Back Doors na Smíchově.

Zdroj: Foto Archiv Back Doors

Od první chvíle bylo jasné, že se jedná o jeden z lepších podniků v centru Prahy a bylo více než jasné, že já se svým outfitem ze sekáče a botami rozkousanými od psa se sem moc nehodím. Bar byl osázen snad všemi možnými druhy alkoholu z celého světa a všechny servírky by se mohli ucházet o soutěž královny krásy pražských podniků.
Trošku jsem se cítila jako v Prostřenu jelikož jsme meníčko dostali předtištěné na papíře, abychom věděli, co nás čeká. Nervózní pohledy jsem zaměrovala všude jinde než na přítomné obličeje, jelikož jak vy ženy víte, absolutně nesnáším seznamování. Nicméně bylo až kuriózní jak rychle jsem do prostředí zapadla. A tak jsem si užila naprosto skvělou konverzaci s Vojtou studujícím dopravní fakutlu na ČVUT, s Adamem, který jezdí s RegioJetem přes celou republiku, se Sárou, která pracuje pro Zomato a s Danem, kterými na závěr večera dal svou vizitku s vidinou toho, že bych pro jeho stránky mohla i něco napsat.

Zdroj: Foto Archiv Back Doors

Na úvod večera jsme měli variaci předkrmů, kde mě asi nejvíce zaujala domácí paštika a dragon fruit. Jinak jsem měla na talíři i tataráček a kozí sýr. Následovalo výborné máslové rizoto s kuřecí roládou, kachní prso s rukolou a bagetkou, pečená žebra se salsou a smetanovým dipem, a losos s těstovinami. Nejvíce mé chuťové buňky uspokojilo rizoto a kachní prso. Nejméně mě pak oslovil losos s těstovinami. Ale naprostou bombou byl zlatý hřeb večera a tím byl pro mě dezert v podobě créme brulée s jahodami. To mě opravdu vystřelilo do gastronomického nebe 🙂

Luxusní dezert 🙂

Prostě jednou větou to pro mě byl skvělý zážitek plný nových momentů, kdy jsem například naprosto cizím lidem představovala svůj blog a jeho myšlenku. Výborně jsem se pobavila a doufám, že jsem na takové akci nebyla naposled. A od teď pokaždé když se někam vrtnu, ať už na kávičku s dortíčkem, či na burger s Honeym, mě můžete sledovat nejen tu, ale také na Zomatu 🙂

Vaše Ema

Whislist aneb něco si přej

Tak ženy, přilbížilo se datum mého stěhování. A já tak nějak přemítám o tom, že se mi posledních pár měsíců mé velké sny až podezřele rychle plní. Z čehož mám opravdu nesmírnou radost. Pravdou je, že za svůj největší úspěch považuji především získání bytečku v Javorové čtvrti a taky svoje studium.

Přáním číslo jedna je žít takový život, na který budu hrdá 🙂

Už na střední jsem toužila po diplomu z vysoké školy. Konrétně z Univerzity Karlovy, nicméně osud mi tenkrát nepřál a navíc jsem byla po škole hnána spíše touhou po vlastním výdělku, než-li po akademických úspěších. A tak jsem studium na vysoké nakonec odložila na neurčito. Před dvěma lety jsem se ale vrátila do lavic v posluchárnách a téměř každý pátek a sobotu trávím ve společnosti velikánů jako je Jean Jacques Rousseau, Jan Ámos Komenský či náš pan profesor Kučírek, který svými pohledy na svět a život zásadně mění mé filozofické teze 🙂

Získat magisterský titul je pro mě momentálně největší metou 🙂

Víte Kavařky uvědomila jsem si, že veškeré naše činy jsou vlastně utvářeny našimi sny a touhami. A možná, že si to spousta z nás ani neuvědomuje, ale i to negativní co ve svém životě máme, pramení z našich myšlenek. Poslední dobou jsem čím dál více zastáncem teorie, že sny lze zhmotnit pokud jim věnujeme dostatečné (nejen) mentální úsilí. Proto jsem se dneska rozhodla prostřednictvím těchto řádků něco si přát. Možná, že to budou touhu malé i velké, nicméně v jejich naplnění věřím již dlouho. A třeba tím i jejich přiblížení uspíším 🙂

Po tomhle romantickém pásu fotek toužím už dlouho…

Začneme něčím menším než je touha po světovém míru 🙂 Znáte ty romantické filmy, seriály a videoklipy z 90. let? Kde se dva lidé často uchylovali k tomu, že si ve víru vášně a spontaneity vyhotovili pár černobílých fotek v kabince podzemky. Jo, jo to bývaly časy ještě bez selfíček a tyčí. Fotka, kterou totiž můžete vzít do ruky, má podle mě daleko větší váhu. Vždy když míjím tu kabinku na I. P. Pavlova se nad tím zamyslím a opravdu nesmírně bych si přála zažít tenhle romantický a dechberoucí fotomoment 🙂

Přijímat věci, které nelze změnit je dle mého názoru jedním z největších životních umění 🙂

Dalším přáním, které mám na svém seznamu je konečně začít brát věci tak jak jsou. Ano, ženy vybrala jsem si touhu ne příliš jednoduše zrealizovatelnou. Nicméně věřím tomu, že ve chvíli kdy se tuhle superschopnost jednou pro vždy naučím, získám obrovskou svobodu a důvěru v život. Toužím po tomto filozofickém vrcholu již od nepaměti a pevně věřím tomu, že jednoho dne jej dosáhnu 🙂

Road trip napříč Amerikou je další z mých velkých snů, které si poslední dobou hýčkám 🙂

A když už jsme u těch velkých přání, zrodilo se v mém srdci nedávno jedno opravdu kolosální a tím je cesta napříč USA. Konkrétně z New Yorku do Kalifornie. Abych řekla pravdu, tenhle sen ani tak není z mojí hlavy. V létě mě na něj totiž přivedl Honey. A jednu chvíli to dokonce vypadalo, že v létě společně tuto cestu podnikneme. Koupě bytu a jiné investice byly však nakonec přednější, a tak se realizace tohoto skvělého plánu nakonec změnila v hudbu vzdálené budoucnosti.
Nicméně jsem se rozhodla, že jakmile  v mém novém bytečku zapadne veškerý nábytek do sebe a na poličkách se postupem času začne usazovat prach, pořídím si malou pokladničku a do ní začnu střádat peníze na tenhle úžasný výlet. Chci se totiž cpát hranolkami u levných benzínových pump a nemyslet na zdraví, projít se po chodníku slávy, vidět New York a jet dálnicí, kde stovky kilometrů nejsou míra. Je jisté, že do roka si nejspíše tenhle sen nesplním. Ale za dvě sezóny bych vám o tom už článek napsat mohla 🙂

Víte, že miluji Taylor Swift? S tou ženskou prostě musím jednou mluvit o jejích písních, životě a lásce. Protože co se týče psaní, je tak trochu mým vzorem.

Když už jsme v tom fantazírování, říkala jsem si, že když už budu jednou v těch Státech, mohla bych se konečně zeptat mé milované Taylor, o kterých mužích jsou její úžasé písně. Jestli je totiž něco, co miluju ještě více než-li čokoládový dort ke kávě, je to můj iPod plný skladeb téhle naprosto fabulózní zpěvačky. A jelikož se mi nepodařilo dostat se na její světové turné, které probíhalo minulý rok, hodlám si to vynahradit tím, že se jí pokusím vyhledat a pozvat jí na kafe. Jistě ženy, naprosto si uvědomuji jak nereálně můj sen vypadá. Nicméně, každému kdo chtěl v životě něco dokázat bylo úplně jedno jak to dokáže, protože prostě věděl že to dokáže. A stejně tak jsem na tom  se svým snem o Taylor 🙂

Zestárnout s tím koho miluji 🙂 Být svědkem života toho druhého a zároveň jej nechat aby se podílel na tom mém. Myslím si, že to není jen a pouze mým snem, ale že po tom dnes touží téměř každý.

Tak ženy, i když to občas tak nevypadá a ztrácím víru v lepší zítřky, je i tak můj život plný snů, které hodlám proměnit ve skutečnost. A jedním z těch největších je zestárnout po boku toho, kterého miluji. Víte ženy, pro mě tím není jen jeden člověk, tedy spíše řečeno muž. Myslím si, že je to celá skupina mých nejbližších. Je to moje milující rodina, která mě ve všem bezmezně podporuje. Můj naprosto střelený a permanentně vysmátý bratr. Mé skvělé a věčně humorem sršící kamarádky a kamarádi, se kterými víkendy prostě stojí za to.
Všichni tito lidé v mém i vašem okolí jsou dobrovolnými svědky našeho života a jejich podpora a touha podílet se na našem životě jsou bezmeznými projevy lásky. A většího snu ženy nemám, a to sice aby tito moji nejbližší byli po mém boku až do soudného dne 🙂

Ema

Jak se staví sen část I.

 Tak ženy, dnes vám budu podávat stručný report o mých prvních 14 dnech v Javorové čtvrti. Musím říct, že posledních pár týdnů je pro mě obdobím zvratů a vše mi přijde jako na horské dráze. Nicméně spolu s první nocí strávenou na karimatce a ve spacáku v rohu svého malého bytu jsem získala jistou stabilitu, která se mě od té doby drží 🙂
 Začnu tedy od začátku. Předminulou středu jsem převzala klíčky od svého kávového království a v tu chvíli, kromě malé vrstvy prachu po dělnících na okením parapetu nebylo v bytě nic, co by připomínalo domov. Přesto jsem se tam rozhodla strávit svou první noc, i když jen ve spacáku určeného pro pobyt v Norsku a na karimatce z Lidlu.
O „pohodlí“ a noci plné převalování vám asi moc vyprávět nebudu. Místo toho se hned pustím do barvitého líčení zařizování interiéru v Ikee, ve které jsem teď častěji než doma. Upřímně ženy, absolutně nechápu, proč jsem si ten byt vlastně kupovala, jelikož prakticky celý interiér je zařízen z Ikeii, takže jsem se rovnou asi mohla nastěhovat tam 🙂

Snídaně v Ikee mě prostě dostanou pokaždé, když tam jsem.

Každopádně jsme se tedy hned druhý den po předání klíčů odebraly s mamkou plánovat kuchyň. Je vážně neuvěřitelné, jak to mají v té Ikee vymakané. Pomocí programu vám naplánují kuchyň vašich snů, nebo tedy tak to alespoň bylo u mě. Původně jsem chtěla kombinaci bílých skříněk s dřevěnou deskou v barvě podlahy, což je v mém případě bílý dub. No nakonec jsem Kávařky odcházela sice s bílou kuchyní, ale pracovní desku budu mít z betonu, což se ke mě tedy neskutečně hodí 🙂 Rohovou kuchyň budu mít už tento pátek v bytečku a fotky vás určitě neminou.
Další den po zařizování kuchyně následovala koupě šedé sedačky a barev na víkendové malování, které jsme s Honeym zvládli za jedno odpoledne. Ženy, vybrala jsem si světle šedou barvu a můžu vám říct, že první nátěr byl doslova a do písmene průser a v jednu chvíli to i vypadalo, že bude pokoj batikovaný. No nakonec jsem to se svou hysterií přeháněla (jako obvykle) a pokoj je dnes z poloviny opravdu nádherně světle šedý.

První nátěr a fotka pořízená ve chvíli největšího úleku 🙂

Takže za jeden víkend jsme krásně zvládli vymalovat, sestavit sedačku, lehce vybavit koupelnu a spořádat asi tři pizzy z místní dovážkové služby. Minulý týden se nesl v duchu dalšího plánování kuchyně, vymýšlení záclon/závěsů/rolet či žaluzií (dnes už vám mohu oznámit vítěze – budou žaluzie a záclony). Domov se mi začínal pěkně zabydlovat a s nedočkavostí jsem vyhlížela nadcházející volno, které jsem doufala, že bude poklidné a nesoucí se v duchu relaxu a odpočinku.

Snídaně v první den mého volna aneb aby ty dny byly trošku růžovější.

A jak se říká člověk míní, a život mění. Z mého volna se stalo bleskové zařizování všeho, co se zdálo, že bude až za nějaký ten čas (například kuchyň, která měla být až za 14 dní). Takže se u mě tento týden vystřídalo již minimálně deset dělníků, všichni makají jak mourovatí, rychlovarná konvice se nezastaví od ustavičného vaření kávy a já s nadšením sleduji, jak se staví můj SEN 🙂
Skvělé na tom všem je, že ani ne za pět dní bude můj býváček již zcela kompletně obyvatelný a možná, že se během týdne zrodí i první štrůdl či koláč. Konečně budu mít co svým kamarádkám a návštěvám nabídnout. Teď mám totiž na okením parapetu jen dva jogurty, malé mléko, okoralý sýr a (hlavně) asi čtyři druhy alkoholu 🙂
No tím chci prostě říct, že od příštího týdne jste všichni srdečně zváni na návštěvu, pokud budete mít zrovna cestu kolem. A ne že všichni přijdete najednou… A nebo klidně přijďte 🙂

Emča

Pražská běhna

Ženy, nenechte se zmást hanlivým názvem v titulku článku. Chci se s vámi dnes totiž výjimečně podělit o svůj běžecký příběh místo toho milostného :-). Takže přibližně před rokem a něco jsem začala běhat. Myslím tím jako jinam než pro kávu do Starbucks. Prostě venku v přírodě pěkně na vzduchu :-). Obula jsem si Nike botky a začala trénovat.

 Ještě před třemi lety jsem byla opravdu silný kuřák a i výběh pro rohlíky do Alberta mě zdecimoval. Svůj životní styl jsem měnila pozvolna. Nejprve jsem přestala kouřit, časem jsem začala zkoumat etikety potravin, pak jsem začala pít čistou vodu a až jako poslední jsem zařadila pohyb. Jednu dobu jsem opravdu měla potíže se stravováním. Dny strávené o hladovkách střídaly záchvaty přejídání. Všemožně jsem se vyhýbala sportu, protože mě nikdy příliš nebavil. Až když jsem šla z nemoci do nemoci jsem pochopila, že si opravdu zahrávám se svým zdravím a bylo mi jasné, že je třeba něco změnit.
Ono je to totiž s tím tělem stejné jako s oblečením, musí se umět nosit. A stejně jako je vidět, že se dobře cítíme v tom super pohodlném outfitu, který jsme si ten den vybrali, tak je z nás cítit, jak jsme si nejisté s naším tělem. A co si budeme povídat, u nás žen to platí dvojnásob 🙂
Osobně si přeju, aby mé tělo vypadalo silně a i se tak cítilo. Nepotřebuji mít vosí pas, pekáč buchet a biceps jako bowlingovou kouli. Nechci jíst jen klíčky, cpát se proteiny a být na bio stravě. Chci žít zdravě, jíst tak, aby se mé tělo cítilo dobře a aby se mi líbilo to, co vidím v zrcadle. Jsem především žena a chci se tak i cítit. V lecčem si nechám poradit, ale jakmile se mezi mě a cheescake začnou cpát fitness typy, jde veškerá legrace stranou 🙂
Když mám náladu jdu na zumbu. Ve chvíli, kdy mě v práci vytočili doběla, ruším taneční hodinu, omotávám kolem dlaní své růžové bandáže a jdu na fitbox. Mám-li chuť se ráno zastavit a vstoupit do nového dne klidným krokem, zacvičím si jógu. Občas běhám lesem i přes louku, polem i nepolem, abych si vyčistila hlavu a přišla na jiné myšlenky. No a když je venku hnusně a chce se mi mezi fešné krasavce s pevnými těly – jdu do fitka :-). Toť můj fitness život v kostce. Tu se životem protančím, jindy zase promedituju a když to nejde jinak tak i proboxuju. A když se mi nechce, tak prostě nejdu, dám si nohy do tepla, uvařím kávičku a počtu si knížečku.
 Vraťme se ale na chvíli ještě k tomu běhu, který byl tak trochu prvopočátkem toho mého veškerého sportovního snažení. Mám totiž skvělou kamarádku… Co kamarádku, celou skupinu kamarádek a kamarádů, co chodí pravidelně každé úterý (někdy i středy) běhat s Adidasem. Jedná se o pěti až osmi kilometrové výběhy, kdy start bývá většinou v 18:30 z adidas store na Příkopech a vše je vždy perfektně organizačně zvládnuto přes facebookové eventy. Pokud byste se chtěly ženy zúčastnit, ráda se tam s vámi potkám. Stačí si jen na FB lajknout adidas running CZ a dorazit na běh 🙂
A tak mi před pár dny moje kamarádka Eliška, která nám tyto naše běhy organizuje oznámila, že poběžím letos pražský půlmaraton. Jistě, že jsem se chtěla zúčastnit, ale jistě chápete ženy, že mě na okamžik popadl děs. Přeci jen nejsem žádný zkušený Keňan a můj běžecký rekord byl něco málo přes 14 kilometrů…
Botky Nike jsem si nakonec nechala jen do posilovny a tyhle fešné nové adidasové růžovky jsem si pořídila tento týden. Tak snad se v nich ten půlmaraton zadaří 🙂

Ale jak už to tak u mě bývá děs vystřídal údiv a ten zase odhodlání a pevná víra ve šťastný konec. Takže minimálně do začátku dubna mám o zábavu postaráno. Přibila mi tedy do mého již tak starostmi přeplněného života další. Rozhodla jsem se ale, že tuhle proměním v radost. Že si splním svůj dávný sen o doběhnutém půlmaratonu, překonám sama sebe a posunu svůj život zase o kus dál.

Ema, která ze z těch výzev jednou zcvokne 🙂

Přání se mají plnit… o Vánocích

Tak Kávařky… Už i já mám ježíškovu dílnu za sebou. Před pár minutami jsem dobalila poslední dárek a při utahování zlaté smyčky jsem si uvědomila, kolik drobností musím ještě dokoupit. Žádnou paniku, říkám si a s chutí dopíjím poslední doušek lehce kyselého čaje, co mi již půl hodiny stydne na stole.

Ježíšek dal letos přednost puntíkům a zlaté barvě 🙂

Již několikátou sezónu po sobě si zásadně při balení dárků pouštím Prázdniny. A i když tuhle komicky groteskní romantickou slátaninu znám nazpaměť, nikdy mě nepřestane bavit. Vzpomněla jsem si opět na svou stálici mezi kamarádkami Elenku, která moje nadšení při sledování tohoto filmu vždy sdílí. Každoročně se smějeme hláškám, které pronáší zcela nešťastná a neopětovanou láskou zničená Iris.
 „Nenávidím svůj příšernej život!!!“, slova která pronáší nad plynovým vařičem, zatímco se se pokouší sama sebe přiotrávit po té, co zjistí, že se objekt její roky neopětované touhy zasnoubil, mě rok co rok rozbrečí smíchy.

Smutným faktem ale zůstává, že jsem vloni byla naprosto ve stejné situaci (akorát bez toho vařiče). Doslova a do písmene jsem nenáviděla svůj život, který se mi drolil mezi prsty jako zbytky vánočního cukroví. Pan Darcy, kterého jsem tehdy milovala k zbláznění, z mého života zmizel jak pára nad hrncem. A stejně jako Iris jsem si říkala „To je bída, jen bída“.
Vynechám teď (pro změnu) motivační řeči typu, že každý úspěšný člověk si jednou sáhl na dno nebo že i pád na hubu je pohyb kupředu. Ze shora se na to totiž člověku dívá jinak, než když sedí na bezdném dně temnoty a upírá oči vzhůru vstříc (možná) slibným zítřkům.
Všechno se bohužel kolem Vánoc tak nějak umocňuje, zdá se mi (možná ještě víc než na stupidního Valentýna).  A tak když se za mnou zaklaply dveře po vydařeném leč poněkud potupném Štědrém večeru, kdy jsem se po svých osobních prohrách opět ocitla u štědrovečerní tabule s rodiči, zalehla jsem do své (pomalu ještě dětské) postele a přemítala o tom, že jsem ve svých 25 letech neustále na stejném místě.

V tom mi pípnul telefon se zprávou z messengera. Psala mi Kačka, kamarádka kterou jsem naposledy viděla při přebírání diplomu na vysoké, což už je nějakých pár let zpátky. Přála mi hezké Vánoce. A přestože jsme na škole spolu prohodily maximálně pár vět, ten večer jsme si psali až do rána. Vyprávěla o tom, jak s přítelem čekají miminko, jakou plánuje budoucnost a jak mě vždy obdivovala. Naproti tomu jsem jí já posílala řádky plné zklamání, hořkosti a touhy po lepším životě. Tehdy mě její slova nakopla a brala jsem to jako takový malý vánoční zázrak, ze kterého se nakonec vyklubalo velké přátelství. Od té doby si minimálně jednou měsíčně píšeme o tom jak se nám daří 🙂
Podobným způsobem si dopisuji už měsíce s Adélkou z Liberce, kterou znám přes Honeyho. Viděli jsme se jen krátkou chvilku a přesto mezi námi časem vzniklo jakési přátelské pouto, díky kterému jsme prakticky v kontaktu dnes a denně. Krom toho, že je úžasnou kamarádkou je také i velmi kreativní blogerkou. Takže koho z vás už ty moje (občas) bezpointní pindy přestávají bavit, koukněte na blog Simply Adele.
Co tím vším vlastně chci říct ptáte se? Asi to, že jsem stejně jako Iris v sobě nakonec našla kuráž vzít věci do vlastních rukou a otočit svůj osud vzhůru nohama. Jelikož sedět na zadku a nadávat na to, co je, je vždy pohodlnější než vstát, jít a změnit to. A i když to trvalo sakra dlouho dostat se tam kde jsem dnes, můžu vám ženy s potěšením oznámit, že to stálo za to.

Abych nezapomněla, tohle je další z mých nových kamarádek – Betynka 🙂

Nejvíc jsem však vděčná za to, že mi tenkrát moje kamarádka Kačka o Vánocích napsala a vehnala mi do žil trochu motivace. Že ve mě věřila ve chvíli, kdy já sama jsem to už dávno vzdala. Protože bez jejích řádků plných přátelství a podpory, byste pravděpodobně neměli dnes co číst. A tak vám všem, co teď čtete tato slova přeji šťastné a veselé Vánoce. Buďte vděčni za všechno, co teď máte. A vězte, že co není může být 🙂

Ema

Veselé Vánoční hLody!

Tak ženy je za námi třetí adventní neděle. A bláznivé předvánoční šílenství pomalu vrcholí. Obchoďáky opět praskají ve švech. Odevšud se více než veselé zvonění rolniček linou cinkavé zvuky tření nákupních košíků. Z internetu na nás útočí všemožné re-klamy typu 1+30 zdarma a člověk z těch možností výběru a blikajících světel akorát získává pomalu náběh na epileptický záchvat 🙂 Pro mě jsou Vánoce spíše svátky klidu a míru, takže mě tahle předvánoční džungle zcela nechává chladnou. Naopak se snažím hledat a zachytit každý drobný náznak té pravé vánoční atmosféry. Cítím ji v každém objetí se svou mamkou, když se obouvám mezi dveřmi. V závanu skořice, hřebíčku a pomeranče, když procházím kolem trhu na Náměstí Míru vstříc bytu na Vinohradech. I v každém polibku pod jmelím 🙂

Upřímně ženy, co se týče pečení cukroví, vyhýbám se mu obloukem. Ale abych splnila alespoň svou minimální ženskou povinnost rozhodla jsem napéct pouze tři druhy, o kterých jsem si myslela, že na nich opravdu není co zkazit. A opět jsem se přesvědčila, že v mém vesmíru plném absurdních zákonů schválnosti, lze zpackat co se dá 🙂
Takže první adventní týden jsem se rozhodla pro tradiční linecké cukroví. Ženy recept na něj byl asi takový, že jsem šla do Alberta, koupila dva druhy připraveného lineckého těsta (tmavé a světlé) a moučkový cukr a šla domů. Teprve pak jsem si uvědomila, že na bytě na Vinohradech jaksi nemám všechna svá epesní vykrajovátka. A tak jsem nakonec linecké cukroví vykrajovala panákem od Jägermeistera 🙂

Lepší krabičku jsem bohužel nenašla.

Tento víkend byly na pořadu dne vanilkové rohlíčky, které se díky mému totálnímu (ne)odhadu proměnily v rohlíčky skořicové (trošku nepoměr koření). A perníčky, které jsem pekla jako poslední mi tak ztvrdly, že by je mohly České Dráhy použít jako výkolejku…
Výsledek tohoto kulinářského počínání mi byl víceméně jedno, protože jsem předmětné perníčky pekla ve výborné společnosti mé skvělé kamarádky (a budoucí sousedky v Javorovce) Janičky. A v její přítomnosti spolu v kombinaci s filmem Až tak moc tě nežere, vonící purpurou na plotně a pár skleničkami Cinzana se nám podařilo nasát tu správnou vánoční atmosféru. Navíc jsem perníčky nakonec použila jako ozdoby na náš vánoční fíkus a zbytek asi poputuje na Náplavku labutím, kachnám a rackům 🙂

V rámci zachování mé kulinářské reputace, jsem si dovolila upéct ještě štrůdl, který zvládám bez větších komplikací 🙂

A o tom to je, ten vánoční čas… Spíš se zastavit, než spěchat od regálu k regálu. Honíme se před Vánoci za dokonalými dárky, nebesky dobrým cukrovím a spíše než klid a mír ve svém srdci cítíme rok od roku větší nervozitu, jestli zase stihneme vše včas. A tak jsem letos v rámci zachování zdravého rozumu a větší pohody nevkročila ani jednou do obchodního centra. Většinu dárků jsem objednala přes internet a ten zbytek zařídím koncem tohoto týdne v Primarku v Drážďanech.
V neděli si zapálím na adventním věnci čtvrtou svíčku a zatímco bude plápolat, pustím si na notebooku Lásku nebeskou a zabalím si všechny ty drobnosti, kterým bych ráda udělala někomu radost.

Emča, zcela pohlcena předvánoční atmosférou 🙂

Nazdar Bazar

To jsem se zase do něčeho uvrtala, říkala jsem si minulou neděli hned po tom, co jsem začala vytahovat první kusy oblečení ze svého mini-pindulínského kufříku. Jen abych vás ženy uvedla do děje, zúčastnila jsem se malého bazárku v Café Neustadt.

 Už dávno jsem si chtěla vyzkoušet jaké to je, být mezi prodávajícími. Ne, že by mi ty roky strávené po brigádách za stojany se značkovým oblečením nestačily. Jen jsem poslední dobou začala vyklízet svůj pokoj a připravovat se na blízké stěhovaní do Javorové čtvrti. A na přetřes přišel samozřejmě i můj šatník. Opravdu netuším, co za osobu nakoupila v roce 2014 do mé skříně tolik růžových věcí, každopádně pokud jsem to skutečně byla já, nebyla jsem nejspíš zcela při smyslech 🙂 Ale i tak mi dámy jistě dáte za pravdu, že není nic lepšího než vyklízení starých a nepotřebných krámů. Člověk si tak vyčistí hlavu a tím, že se zbaví starého a nepotřebného vytvoří místo pro nové a lepší. A to platí nejen o již zmíněném oblečení 🙂

No abych se dostala takříkajíc k „jádru pudla“ vyrazila jsem na již zmíněný bazar s myšlenkou, že všechny své oblečky prodám. Mou vysokou míru sebevědomí podpořil fakt, že jsem se rozhodla uvalit na veškeré „zboží“ jednotnou cenu a to sice 50,- (no nekup to!)
A nyní se vracím na úvod tohoto článku. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala vybalovat své „cenné poklady“ ze své malé cestovní troleje, nestačila jsem se divit. To, že se jedná o hipsterskou akci jsem samozřejmě věděla. Nicméně to, že se tam některé dívčiny snažily prodat cosi, co více než halenku připomínalo hodně špatně ušitou záclonu, mě více než fascinovalo. I tak jsem si říkala „Nevadí Emo, alespoň si rozšíříš obzory, co se módy týče“.
Co mě však překvapilo nejvíce byly ceny, které na to, že se jednalo o zboží ze druhé ruky (někdy i ze třetí či čtvrté) mnohdy převyšovaly 200 korun. Tenhle fakt mě přiměl k „hluboké“ úvaze o tom, že to dnešní hipsterství je více než cokoliv jiného módní trend a pózerství. Všichni se předhánějí kdo je více underground, kdo je poctivější vegan, kdo má výstřednější doplněk či účes… A tak dále.

Ano, možná že ze mě mluví teď i trochu hořkost z toho, že můj prodejní pult neměl takový úspěch jaký jsem předpokládala. Chvíli jsem byla dokonce zklamaná z pocitu, že opět nikam nezapadám. Ale víte co ženy? Mě je to buřt!
Zdá se mi, že dnešní společnost je posedlá škatulkováním. Pravdou je, že člověk je tvorem společenským, ale společnost nutně neznamená být stoprocentní součástí stáda. Vždyť přece nemusíme každý mít nějakou nálepku s nápisem „hipster“, „pankáč“, „vegetarián“,  „manažer“, „nezadaný“, „rozvedená“, a tak dále. Nehledě na to, že každý ať chceme či ne, spadáme vždy více než jen do jedné sféry 🙂
Takže já sama za sebe jsem hlavně neortodoxní knihomol, který věří na UFO, nakupuje v sekáči a miluje dobrou kávu. Nesnáším být středem pozornosti a nejvíc mě rozesměje trapno-humor 🙂 Poslouchám vážnou muziku, soundracky, pop, rock i punk, chodím do fitka a jsem studující učitelka! Ha a teď si mě zařaďte kam chcete 🙂

Ema, která na bazáče bude chodit už jen nakupovat!