Archiv pro štítek: blondýna

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Jarní oblíbenci

Tak prý už máme nějaký ten pátek jaro ženy. Kromě kvetoucích stromů mi ho ale pranic nepřipomíná… Jasně, chápu všechny ty motivačně založené lidi, kteří tvrdí, že vše je jen úhel pohledu. Ale nezlobte se na mě, můj pohled z okna se již několik týdnů nezměnil. Tvoří ho déšť, občasný déšť s mraky, vykouknutí sluníčka na pikosekundu, déšť, občasný déšť… jo a asi takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Abych ale nebyla jen a pouze pesimistická, rozhodla jsem se napsat vám zde pár věcí, které mě tohle jaro baví a které mám ráda. Takže si držte klobouky, jarní oblíbenci přicházejí 🙂

Jídlo

Co se týče jídla, tak celkově ho prostě miluju. Jediné, co doopravdy můj žaludek nedá, je celér, řepa a mléčný nákyp (aneb traumata ze školních jídelen). Jinak pozřu prakticky všechno. Vždy ale mám nějaký čas oblíbenou jednu věc a tu do sebe tlačím prakticky pořád. No a tohle jaro je to ovesná kaše 🙂 Je mi jasné, že pro někoho to není žádná převratná potravina a sama jsem si ji dříve vařila celkem často. Ale momentálně u mě prochází ovesná kaše takovým malým renesančním obdobím (prostě jsem ji znovu-objevila).

 

Dělám si ji prakticky každé ráno a to tím způsobem, že si večer smíchám vločky, chia semínka, karamelový protein a javorový sirup od Myproteinu s vodou a nechám tuhle hmotu přes noc uležet. Ráno dám studenou kaši z ledničky přímo do mikrovlnky a dám si na ní podle chuti, co mě zrovna napadne. Mojí neojoblíbenější kombinací je momentálně kaše s jahodami nebo s hořkou čokoládou. Jo a někdy na prasáka, tam dám obojí 🙂

Místo

No ženy, vy kdo mě sledujete na instagramu, tak jste si asi všimly, že tam přibližně ob den postuju fotku z běhu. Pokaždé je to na stejném místě, kde si dávám po pěti kilometrech pauzu. Je to výhled na Hostivařskou přehradu, kterou mám přímo pod kopcem kde bydlím.

Vymyslela jsem si takovou svoji trasu, která je na hodinku a cestou k přehradě běžím celkem z kopce, takže se svaly krásně uvolní a protáhnou. Každopádně zpátky je to pěkně do kopce, takže se před závěrem celkem zapotím, o to víc mi ale pak chutná véča doma 🙂

Je to příjemný relax, po celém dni sezení v práci, jít si zablbnout do parku. Vždy když se dívám na tu přehradu se pochválím za to, že místo toho abych lámala rekordy v pití piva za víkend, pokořuji běžecké kilometry. A je pravdou, že je te celkem znát nejen na těle, ale hlavně na duši.

Věc

Tohle je pro mě asi úplná novinka ženy, ale já jsem se ve svých skoro-třiceti letech rozhodla, že začnu nosit rtěnky. Před dvěma měsíci jsem si šla pořídit svou úplně první rtěnku a zamířila jsem na základě doporučení pražských blogerských pindulín do Sephory.

 

No a nebudu vám lhát, byla to láska na první nanesení. Jedná se o rtěnky, které stojí 290,- a aplikují se podobně jako lesk, nicméně mají matný finish. Ženy jako ty odstíny??!! A ta nesmyvatelnost??!! Jako jo jsem jako Horst Fuchs nicméně jsou fakt super a momentálně mám dvě (po výplatě samozřejmě mířím pro třetí). Nosím je teď prakticky denně a už tak nějak tvoří mou povinnou výbavu v kabelce.

Osoba

Mám vždy ráda všechny osoby se kterými jsem v kontaktu nebo se kterými se často stýkám. Ale vždy v konkrétní dobu se vídám více s jednou danou osobou. A teď na jaře je jí moje mamka… bože co já bych bez ní dělala. Je mi teď velkou oporou, co se týče studia a říkám vám ženy, že jestli tenhle ústav dokončím, tak to bude zázrak. Je to totiž jedna z nejtěžších a zároveň nejzbytečnějších věcí, jakou vůbec ve svém životě dělám. Přijde mi totiž, že poslední rok byl převratný, co se týče mého životního směru a věci, které pro mě dřív byly neskutečně důležité a měla jsem je ráda (má bývalá práce a teď i škola), jsou pro mě dneska neatraktivní, zbytečné a obtěžující. Možná, že to teď vypadá, že neumím překonávat překážky. Můžete si říkat, že přece není možný, abych během jednoho roku změnila práci, partnera a teď i chtěla skončit se školou… Ale to je prostě život a já zjišťuju, že jsem možná doposud lpěla na úplně špatných věcech, a proto mi ten život nefungoval. Protože, když se objeví ty správné věci a lidé, jde všechno jako po másle. Co tím chci říct je, že tenhle rok se mi zdá být plný překážek, a mamka mi je pomáhá zvládnout.

Barva

Jo to je jednoznačně černá. Stejně jako ovesná kaže i černá barva si u mě prošla znovuobjevením 🙂 Přijde mi že jí teď nosím celkem často, ne že by se ze mě stal Ozzy Osbourne, ale tak nějak jsem zjistila, že tahle barva je celkem stylová. Dřív mi přišla lehce depresoidní a bála jsem se jí zařadit do šatníku. Dneska jí ale více méně vyhledávám a to ať už v oblečení nebo i v doplňcích. Sice je jaro, v přírodě se to páruje, kytičky nám všude kvetou a jednorožci prdí cukrovou vatu :), ale já prostě teď objevila černou, tak ji budu nosit. Sorry jako… 🙂

Blog

Nejsem úplně každodenní čtenář blogů. Za prvé na to nemám čas a za druhé mě upřímně málokterý blog zaujme. Dneska mi přijde, že má blog každý kdo udrží tužku a moč (včetně mě) :), a o kvantitu není nouze. Ale tu kvalitu v tom najít, to je celkem oříšek. Nicméně kdo mě zná, ten moc dobře ví, že mě si lze získat jedině přes jídlo. A tak mám teď celkem dva oblíbené foodblogy. Jedním z nich je Gábi v kuchyni. Gábinku znám i osobně a je to moc milá osoba se smyslem pro humor a dobré jídlo. Peče a vaří samé zdravé dobroty a její život je plný pozitivní energie.

Podle ní jsem pekla dva úžasné cheese caky, jeden broskvový a druhý jahodový s limetkou, a musím vám říct ženy, že v obou případech to byla jedna velká radost. Takže kdo jí nesledujete, koukejte začít, protože tahle holka má opravdu velký potenciál. Druhým blogem je dnes už celkem profláknutá Nuselká kuchta. Na tuhle super ženskou jsem přišla díky mojí mamce a upřímně jsem podle ní ještě nepekla jedinou věc. Co mě ale na jejím blogu i facebooku neskutečně baví, jsou neuvěřitelné verbální fláky, které při svém vaření či pečení hlásá a někdy mám vážně pocit, že mě to roztrhne smíchy.

Motivační citát

Takže rovnou v úvodu vám řeknu, že sice vyznávám pozitivní myšlení, ale rozhodně nejsem žádný fantasmagorický srdíčkář, který vidí význam i v tom, že se mi vír způsobený točením lžičky v kávě právě točí doleva nebo doprava. Nenastavuji si postel podle Feng shui, nevěštím z čajových lístků a fakt jako nevolám věštce na Ezo TV :). Ale s Karlem jsme se shodli (jo kdo neznáte Karla, tak si o něm můžete počíst tady), že pokud bychom nějaké věštce měli volat, rozhodně by to byla Jolanda.

Kdo z vás ji zná, tak víte o čem mluvím, kdo z vás ne, tak si ji prosím najděte na YouTube. Můžu vám říct, že to je tak kvalitní matroš na zábavu, že se budete smát ještě dva dny po tom, co uvidíte poslední televizní spot s ní. Její základní doménou je schopnost dávat věty do tak absurdních slovosledů a významů, že kdyby to hodila na papír, byl by z toho podle mě komediální bestseller. My jsme si s Karlem v práci našli na internetu jednu z jejích hlášek graficky zpracovanou jako citát.

Okamžitě jsem si ho zamilovala. Důvod číslo jedna je, že si tenhle citát, dělá ze všech motivačních citátů legraci. Důvod číslo dvě je fakt, že se mu prostě nedokážu přestat smát a důvod číslo tři je, že mám pocit, že „hodně budu někde“ asi hodně brzo :)… vlastně mi přijde, že „hodně někde“ jsem pořád.

Závěrem bych chtěla říct, že tohle jaro je pro mě tak trochu hořkosladké. Na jednu stranu jsem velmi šťastná a spokojená za život i za lásku, která kolem mě teď proudí. Na druhou stranu mě mrzí, že se nemůžu plně věnovat životu tak, jak bych chtěla… Poslední dobou zjišťuji, že to nejdůležitější a nejcenější co v životě máme je čas. A záleží jen na nás do koho nebo do čeho ho investujeme. Šetřme jej a neplýtvejme ho na zbytečnosti a malichernosti, které nás užírají a dávejme ho jen tam, kde nám přináší radost a štěstí… jinak „hodně budeme někde“ 🙂

Ema

Každý by měl mít svého Karla

Vařím si krevety na thajský způsob. Koupila jsem je za pár kaček na akci v Albertu. Upozornil mě na ně Karel, to je můj kolega z práce a poslední tobou je to takové mé malé světlo na konci tunelu plného depresoidní temnoty. S Karlem nás pojí zejména náš smysl pro humor. Tuhle přišel do práce a říká „Koukni z okna, vidíš to píčísí?“ Ano ženy, je to slovní novotvar, který má poukázat na to, že je venku počasí na …. Ono vlastně je podle Karla každý ten tak trochu píčiší, páč když je krásně a my jsme v práci, stěžuje si na to, že by byl nejraději venku. Když je hnusně, cítí se pro změnu být moc unavený na to, aby pracoval. Takže hodiny kouká do svého monitoru a na otázku „Co děláš Karle?“ vám odpoví „Hele pusitl jsem se do jarního úklidu… Teda jako vyčistil jsem si plochu s ikonama a možná spustím defragmentaci disku“ 🙂

Však jo Karle, hlavně se v práci nepředřít, to je základ. Nedávno seděl Karel opět před svou zářicí obrazovkou monitoru. Znenadání se otočil a řekl „Hele, už jsi si pouštěla někdy filmy z ČSFD od zadu?“ Vůbec jsem nechápala, co tím jako myslí. „No jakože si nepouštíš ty nejvíc posh boží filmy, ale ty největší béčkárny… co béčkárny asi zetkárny“ 🙂 Myslela jsem si, že taková statistika filmů přece na ČSFD nemůže být. A představte si ženy, že ona tam fakt je. Takže jsme si celé odpoledne pouštěli trailery třeba na Sharknádo (což je film o žralocích, kteří padají z nebe ve vzdušném tornádů) – mimochodem, tenhle film má asi tři díly??!! A mám i pocit, že ve druhém díle hraje David Hassellhoff… Upřímně jenom u traileru jsem umírala smíchy a to jsem viděla pravděpodobně jen zlomek filmu (i když i ten už tak nějak shrnul hlavní podstatu). Takže jsem si před pár týdny udělala moc fajn večer s lahví vína a tím nejhorším, co světová filmová kinematografie může nabídnout a můžu vám říct, že větší absurditu a bizárd, byste hledali jinde stěží.

Jednou jsem takhle přišla do práce a říkám Karlovi, že jsem se také stala čestným členem „Můj ex mě nezdraví“ klubu. Karel se hluboce zamyslel, zdvihl obočí a povídá „A copak ti kočičko má ten šulín říct? Ahoj jsem pablb, co se neumí chovat? Šmarjá ženská vzpamatuj se!“ 🙂 Jo měl zase pravdu můj Karel… Víte ženy, krátce po rozchodu jsem vážně těžce prozřela, co se týče toho, s kým jsem to vlastně žila a byla. Na delší čas jsem se hodně uzavřela do sebe. Nechtělo se mi nic, ani psát. Cítila jsem se asi nejhloupěji za celý svůj život. Takový to ženy je pocit, když vám váš ex pošle v pracovní době fotku svojí nový holky, jen aby vám ukázal, že už má „náhradu“… Nutno podoknout, že to nebyl ani týden od rozchodu. Jediný, kdo mě v té době dokázal rozesmát, byl Karel a jeho vtipy o pořební službě, ufonech a jediovských ponytailech – To je takový ten polodrdol, co nosí hipsteři na hlavě, hrozně mu to připomíná účes Jediů 🙂

S Karlem máme jedno velké společné téma. A tím jsou závěrečné státnice, které nás oba za měsíc čekají. On nadává na zemědělku, já na karlovku a tak nějak se tím žehráním vzájemně podporujeme. Shodli jsme se na tom, že během zkouškového je člověk sám sobě tak trochu gestapákem, páč už se ke konci ani moc často nepouští na záchod a jídlo dostává jen jednou, maximálně dvakrát denně. Karel to povýšil na takovu úroveň, že už si sype vločky přímo do pusy, ty si pak v puse zalije dvěma loky mlíka a nakonec si tam hodí kostku cukru 🙂 V tomhle se celkem lišíme, páč vy kdo mě teď sledujete na insta-stories víte, že jsem najela na racionální a zdravou stravu a na pravidelné běžecké tréninky. A snažím se to dodržovat i během těhle dní plných píčisí, Sharknád a zkoušek.

No nemyslete si ženy, že by náš společný smích s Karlem, který občas v práci přehlušuje to temné ticho, nebyl po zásluze potrestán. Ne, že bychom úplně dostali zákaz, ale byli jsme za své přílišné veselí dostatečně pokáráni. Karel tedy druhý den po verbálním výprasku od šéfa přišel do práce a říká „Tak víš co? Tak tu přibijeme hřebíkem za ocas mrtvé kotě, ať tu máme něco smutnýho a na to se budem koukat abychom se nesmáli“ 🙂 Takže výsledek je asi takový, že stejně furt smějeme, já začínám postrádat smysl toho, proč se vlastně do práce ličím, protože jsem neustále rozmazaná od těch slz smíchu.

Karel je můj kolega z práce, můj dobrý kamarád. Posíláme si samolepky na messengeru se symbolikou Hunger Games. Jsme se totiž v práci shodli, že jsme tak trochu Síla vzdoru 🙂 Nebo teda jsme jí do chvíle, než se Karel pokusí napodobit zvuk reprodrozda. On totiž neumí pískat, takže to zní asi podobně, jako můj odtah z digestoře, ale i to pobaví. Karel stejně jako já miluje vietnamskou kuchyni a jsme domluveni, že po státnicích se nacpeme v Pho Vientam a zamíříme do Bar Buckowski, kde se totálně zlejem… Prostě každý by měl mít svého Karla. A co vy? Máte ho taky? 🙂

Ema, která už chce mít ty státnice za sebou 🙂

FleshbEX I. – Jak se z ASI stává URČITĚ

Abych vás uvedla do děje ženy, musím vám o sobě říct tři věci. Za prvé – jsem blondýna, za druhé – mojí největší životní aspirací je zažít intergalaktickou párty, a za třetí – jsem celoživotní lovec kuriozit v oblasti milostných vztahů :). Na tu třetí věc vážně nejsem moc hrdá, nicméně ke mě patří stejně jako moje láska ke kávě. Když mi nevyšla první láska, říkala jsem si, že to byla prostě smůla, ale když mi nevyšel už několikátý vztah (a číslo v rámci zachování vlastní důstojnosti fakt uvádět nebudu), tak si říkám, že jsem vážně ASI trochu sociální dement.

Takže jsem se rozhodla udělat si menší analýzu dřívějších vztahů a jelikož mi rekapitulace vždy šla nejlépe písemně, a taky proto, že se chci s vámi o tyhle svoje naprosto bizardní zážitky podělit, rozhodla jsem se pro tento účel založit novou rubriku s názvem FlesbEX. Příběhy v této rubrice budu psát formou takových krátkých „tramvajovek“. To znamená, že to bude vždy článek se zápletkou na pár minut, který vám zpříjemní chvilku než vám přijede tramvaj nebo autobus :).

Jasně, chápu, že dneska frčí pozitivní motivační články, meditační próza a a jóga. Ale upřímně ženy, stejně si občas po všem tom karmickém očišťování, dodržování diet a pozitivního sebepřesvědčování o dokonalosti vesmíru někdy sedeme, blbě čumíme do zdi  popíjíme víno a říkáme si – sakra, já ten život vedu zase jako krávu za vocas! Prostě tenhle blog je někdy o lásce, někdy o motivaci a sem tam o pečení, ale hlavně je o realitě – o ženské realitě. Snažím se stát nohama na zemi a prezentovat vám svůj život tak jak ubíhá, a jo někdy chutná jako ta nejsladší bonboniéra, ale někdy je taky pěkně na houby. Ale co já vám o tom budu povídat, však to samy moc dobře znáte, ne? 🙂

No dosti řečí, jdeme na první příběh. To jsem ti/vám byla s jedním chlapcem, to zase byla láska jako trám. Bylo horké léto a tu vůni květinového vánku si vážně pamatuji dodnes. Na náplavce hrála jazzová kapela a já měla oči jen pro toho jediného. On měl taky srdce jenom pro mě, nebo alespoň jsem si to tenkrát myslela, když mě na břehu Vltavy držel za ruku a cvrlikal mi do ucha sladká slůvka. Náš vztah vyvíjel vcelku slibně, ale jak už jsem poznamenala na začáku, prostě mi ten velemocný pán nahoře, jenž mu všichni říkají Bůh, před porodem nenechal nainstalovat detektor mužské idiocie. A tak jsem samozřejmě věřila každému jeho slovu a vše bylo naprosto dokonalé, do naší první strávené noci. Leželi jsme vedle sebe, těla se dotýkala a my se zmítali v bouřlivém polibku. Byla jsem plna očekávání, když v tom mě z ničeho nic od sebe odtrhnul a lehce zvýšeným hlasem řekl „Víš, já jsem ASI gay“

Na moji obranu, už jsem udělala vážně hodně volovin a věřila kdejakým fantazmagoriím nejednoho dařbujána, ale tohle, no to předčilo teda i moje nejdivočejší sny. Ženy, když vám chlap řekne, že je ASI gay, tak okamžitě berte nohy na ramena. Jasně, všem nám daly do vínku tendenci k mužské záchraně, ale tady fakt zachraňujte hlavně sebe. Z té věty je totiž podstatné, že je gay, ne to slovo ASI! No, můžete hádat, co se stalo. V tom mém naprosto vygumovaném mozku se zrodil nápad, že ho přesvědčím, aby gay nebyl, že ho odvrátím od temné strany síly. No Mistr Yoda by ze mě možná měl radost, ale já se sama před sebou kolikrát stydím ještě teď. Víte, co se mi ženy tenkrát honilo hlavou? Že je to fakt bomba, že si to chlapec uvědomil zrovna, až po tom, co strávil noc se mnou.  Takže mě napadaly myšlenky typu, že si mě vybral, protože mu připomínám chlapa, nebo že bych se asi měla důkladněji holit. Jako ne že bych se neholila, ale pravdou je, že jsem jeden čas po tomto „vyznání“ důkladněji zkoumala svůj obličej i tělo, jestli nemám knírek, srostlé obočí nebo další druhotné mužské pohlavní znaky 🙂

Avšak rok se s rokem sešel, moje zmagořelá mysl se ustálila a ke mě se donesly novinky, že zatímco já si vodím domů k rodičům představovat potenciální přítele, můj bývalý ASI gay, chodí domů představovat mamince… také chlapce.  A jaké že z tohoto příběhu plyne ponaučení? Inu, ASI prostě v mužském překladu znamená URČITĚ! Smiřme se s tím 🙂

Ema, která není ASI, ale URČITĚ sociální dement.

Práce, škola a Rubikova kostka

 Sedím u krbu, opět v Liberci a opět s kočičkou na dece. Je nám hezky. Obloha venku je šedá a jediné, co jí dodává trochu optimisu jsou barevné koruny stromů, které s ní tvoří lehce melancholické zátiší. Za chvíli to budou tři měsíce, co jsem v nové práci, a já si uvědomila, že jsem vám doposud nepodala žádné reference 🙂 Tak se pohodlně usaďte, ať už jste kdekoliv a nechte si vyprávět příběh o mé nové práci, akademickém roce číslo tři a rubikově kostce.

Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem šla poprvé do té vysoké prosklené budovy. Byla jsem nervózní jak malý houslista před prvním koncertem a v černých šatech jsem si to kráčela po schodech do třetího patra. Byl to úplně jiný svět, než který jsem doposud znala. Do teď tvořilo moji realitu třicet dva malých smíšků a zlobílků, chaos, dvanáctihodinová řehole pětkrát týdně, nekonečný stres, zodpovědnost a nikdy nekončící únava. Tohle ale bylo jiné. Ticho, klid, koncentrace a pohoda. To je nejspíš to, co si z prvních týdnů pamatuju. Kromě svojí nervozity, samozřejmě :-).
Náš IT kolektiv tvoří převážně muži, což je pro mě velká změna. Do teď jsem se totiž pohybovala jen v ryze holčičích kolektivech. A pravdou je ženy, že i když proti ženským jako takovým nic nemám, v kolektiv se s nimi mění ve slepičinec. Ten mužský prvek je podle mě hrozně důležitý, protože dodává skupině neskutečnou pohodu. Nebo tedy alespoň tak to vnímám já. A tak jsem se začal učit fungovat i v převážně mužském prostředí.
Ze začátku to bylo vážně zvláštní. Sama o sobě jsem se moc neprojevovala, jenom když jsem potřebovala s něčím poradit, tak jsem oslovovila ostatní. První kolega, kterého jsem v práci požádala o pomoc se jmenuje Adam a mluví tak potichu, že ho slyší asi jenom delfíni. Každopádně je neskutečně v pohodě i když je občas cholerik a vždy mi ochotně pomohl. Další z mých oblíbenců je Luboš, který krom toho že je neskutečný sympoš, tak je i fakt bedna a vrací mi každý úkol, který zpracovávám třikrát, než opravím všechny chyby. Tímhle „pruděním“ si u mě moc náklonosti nezískal dokud mi nedošlo, že se mi snaží pomoct s tím, abych byla čím dál lepší. Takže jsem se ženy i dokonce ve svých 27 letech naučila přijímat kritiku :-).

Tohle byla moje první snídaně u mého vlastního stolu. Dva měsíce jsem totiž korzovala na jiných místech, než jsem získala to svoje 🙂 Tímto děkuji Elišce za luxusní cupcake, který jsem si tam dopřála.

Pak je tam Kačka, která miluje knihy a poslední dobou mi dává skvělé typy na rozšíření mého literárního obzoru a taky Romča, která je neskutečně milá a vždycky mi se vším pomůže. No, každého vám tu asi líčit nebudu, ale celkově jsem tam nesmírně spokojená. Občas mi sice přistane do schránky nějaký email, který mám podobu klikiháků, trojúhelníků, koleček a čísel, a kterému absolutně nerozumím, dokud mi kolega Kryštof nevysvětlí, že se přece jedná o „matematický šprým“ :-), ale i tak je to fajn.
Ze začátku jsem nechápala nadšení pro matematiku a IT, některých mých kolegů. A i když jsem sama IT na základce učila, neměla jsem pocit, že bych s nimi ve skutečnosti měla něco společného. Teprve až když jsem si minulý týden pomocí trojčlenky upravovala recept na karlovarské knedlíky, aby mi správně vyšel poměr surovin a začala jsem skládat Rubikovu kostku pomocí algoritmů, tak jsem pochopila, že jsem rozhodně jedna z nich :-).
No a co víc, píšu bakalářku na téma sociální sítě… Prostě všechny kostičky zapadly na správné místo, přesně jako u Rubikovky. Občas přinesu do práce buchtu, kterou s láskou peču nejen pro sebe, ale i pro svoje kolegy. A i když mi děti neskutečně chybí a občas mě mrzí, že už nemám možnost tepat do mladých myslí, je tohle právě to místo, které momentálně potřebuju. A kdo ví, třeba si časem najdu cestu zpátky do učitelského prostředí.

Všimněte si aerodynamiky mé dýňové bábovky 🙂 Do teď ten tvar úplně nechápu, nicméně chuťově byla výborná.

Teď se ale potřebuju soustředit především sama na sebe, abych dokončila třeťák na vysoké, což s obrovskou neochotou profesorů jde opravdu velmi těžko a našetřila si na nějakou tu fajn dovolenou. Ta sice nebude dlouhá, jelikož devadesát procent mého volna padne na státnice a na opruz se školou spojený, ale určitě si jí hodlám dopřát. A co vy, Kávařky? Jaké změny u vás probíhají a jak se s nimi vypořádáváte? Budu ráda za vaše typy :-). Do té doby se mějte krásně, skládejte kostky a já si jdu domazlit kočičku, která tady na mě už vyčítavě kouká, protože jsem si dovolila ji přestat hladit.

Emča

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Fichtláci!

Bylo nebylo, za devíti kopci od Liberce se v údolí rozprostírá malá vesnička s názvem Všelibice. Kdysi dávno pár moudrých hlav rozhodlo o tom, že na tomto posvátném místě se každý rok bude konat sraz fichtlů. A netrvalo tomu dlouho a nastal patnáctý ročník, na kterém jsem nechyběla ani já 🙂 Pohodlně se usaďte ženy, naražte přilbice a vraťte se se mnou o dva dny zpět na jeden z nejlegendárnějších zážitků v mém životě.

Je vám nejspíš jasné, že účast na této zcela kuriózní události jaksi nebyla z mé hlavy. Když jsem se před rokem seznámila s Honeym a došlo na takovéto první povídání o zálibách, byla jsem poučena o tom, že jeho bezmeznou láskou jsou motorky. Lépe řečeno starší motorky typu pionýr a čézet… Buďte v klidu ženy, také jsem absolutně netušila o čem mluví 🙂 Každopádně po první společné projížďce na jeho černé máše z roku šedesát mi bylo jasné, že tuhle vášeň s ním budu s radostí sdílet. Upřímně jsem vděčná za to, že to není další páprda posedlý gaučingem a fotbalovou mánií.

Pionýři, pionýři, malované fichtly… 🙂

A tak jsme se spolu párkrát svezli a zažili nejeden zajímavý výlet v libereckých končinách. Časem samozřejmě došlo i na různé motoakce a srazy. A tohle měl být zážitek roku :-). Upřímně se mi tam ženy moc nechtělo. Byla jsem po dalším stresujícím týdnu v práci vyřízená jako žádost o dávky na finančním úřadě. Akce začínala už v pátek, ale jelikož si muži chtěli udělat pánskou jízdu dorazila jsem na místo až v sobotu ráno. Vynechám pasáž o tom, jak jsem místo pátečního večerního odpočinku a lebedění na zahradě, které jsem měla v plánu vyrazila za přáteli na Žižkovské pivobraní a juchala tam až do ranních hodin 🙂

V sobotu jsem tedy dorazila na místo a připadala jsem si jako totální outsider… Byla jsem tam jako jedna z mála žen, ještě ke všemu blondýna a (nedej bože) z Prahy 🙂 Spanilá jízda na sebe však nenechala dlouho čekat, a tak jsem pouze pozdravila pár známých Fichtláků a vyrazili jsme směr Český dub.

Řeknu vám ženy, že tolik motorek jsem opravdu pohromadě ještě neviděla… Ale co víc, ta vášeň kterou k těmto mašinám všichni cítili se nesla vzduchem a mísila se dýmem vycházejících z výfuku v šedý oblak plný nadšení. Cestou nás míjeli jezdci snad všech věkových kategorií od šestnáctiletého chlapce, který s sebou vezl svou o pár měsíců mladší dívku, přes čtyřicetiletou ženu v lyžařské kombineze až po starce v důchodu s malou červenou lékárničkou připevněnou na zadním nosiči motorky.

Dream – mototeam 🙂

Skoro každý z účastníků měl svůj motorkářský outfit dokonale promyšlen. Někdo se hlásil k příslužnosti gangu tričkem, jiný podporoval svou oblíbenou značku motorek logem na džínové vestě a dokonce se našli i tací, kteří měli masky, rohy na helmách či dobové pláště z druhé světové války.

Po cestě jsme samozřejmě nevynechali klobásu s hořčicí, nealkoholického Lobkowice a pokec s ostatními Fichtláky. Bylo skvělé, jak každý měl neuvěřitelný příběh, který se vázal k jeho stroji. Většina těch nadšenců si koupila pionýra někde přes bazar a sami si ho doma dali do kupy.

Odpoledne následovalo grilování a různé soutěže ve formě překážkových drah, kam jsme se vydali fandit. No a nakonec jsem se do jízdy zapojila i já ženy a osedlala jsem prakticky každý druh stroje, který jsem viděla. Řídila jsem podruhé v životě pionýra, se kterým mi to mimochodem jde líp jak s autem :-). Pak jsem si osedlala babetu, místní chlapci mě svezli v dněpru a dokonce jsem se posadila za volant trabanta… No prostě, kde byla příležitost něco zkusit, šla jsem do toho po hlavě.

Zdolávání nezkrotné lávky… A ne, nejsem to já 🙂

Byl to naprosto vyčerpávající víkend, plný rychlých startů a prudkých dojezdů, došlo samozřejmě i na nějaký ten karambol a modřiny. O to víc jsem ale odhodlaná se dalšího ročníku zúčastnit na své vlastní mašině, kterou si do té doby rozhodně pořídím 🙂

Emča