Strašák jménem Třicítka

Tak a je to tady. Velké téma, které v sobě okecávám už nějaký ten pátek a nemůžu se k němu pořádně vyžvejknout. Protože vlastně ani já sama, nejsem  schopná říct, jak to vlastně mám. Nicméně odložím teď ego (říkající, že věk je jenom číslo) do šuplíku a pokusím se co nejobjektivněji vylíčit situaci, kterou poslední dobou kolem sebe pozoruju.

Je mi dvacetosm, nejsem žádná stará hydra, ale ani ne mladice. A i když mi lichotí každá žádost o občanku v Albertu, moc dobře vím, že času člověk prostě neporučí.

Nikdy jsem se stáří nebála, ani třicítky. Teď jsem se ale bát začala, ani ne tak toho čísla, ale spíše toho, co představuje. Pro mě to totiž znamená dospělost, a to tak že definitivní. Třicítka pro mě není jenom trojka s nulou, jsou to děti, manželství, hádky, kompromisy, podvody a rozvody. Nevím, proč to takhle mám, ale prostě to tak nějak vnitřně cítím. Jako kdyby měla ve třiceti končit veškerá legrace. Velké dveře s nápisem svoboda se zavřou a zůstane jenom dlouhá ozvěna a řev dítěte, který má zaražený prdíky ve tři ráno… Jó ženy, asi takhle nějak si to představuju.

Jenže, přichází bod zlomu a to uvnitř mě samotné. Protože i když mě tyhle věci neskutečně (a možná až nesmyslně) děsí, na druhou stranu po nich začínám i toužit. Najednou když vidím řvoucí dítě (musí být mojí kámošky, jakmile je to cizí dítě ve frontě, je to pro mě smrad), tak mi to tolik nevadí, že křičí a naopak jenom tak soucitně ukloním hlavu a v hlavně si pomyslím „bože, to je tak roztomilý“. A najednou cítím, jak mi uprostřed mysli začne růst semínko touhy po rodině, svatbě a jistotě. Najednou mě to přestává tolik děsit, protože mám vedle sebe perfektního partnera, milující rodinu a Mínu, která by byla vděčná za jednoho otroka navíc… A tak plynou dny, týdny, měsíce a na facebooku přibývají černobílé fotky ultrazvuků a barevné fotky z rozluček se svobodou. Křtiny, slavnosti, první narozeniny a svatby. Najednou je všech těch barev nějak moc a čeho naopak ubývá je počet holek, který děti nemají a do svatby mají daleko. A já začínám cítit tlak, který vlastně není nikde jinde jenom v mojí hlavě. Jako by se všechny pohledy lidí na sociálních sítích upíraly na mě a čekaly na to, kdy laskavě já přijdu s nějakou „barevnou“ novinkou. Ale já nepřicházím, respektive spíše odcházím do pokoje s názvem frustrace. Tam si sedám rozhněvaně na zem a ptám se sama sebe, co teda vlastně chci. V tomhle rozpoložení jsem byla posledních pár týdnů a není to nic moc příjemného.

Každopádně jóga mě naučila jedné skvělé věci. A to sice, že když přijde něco příjemného nebo nepříjemného, je dobré prostě v tom chvilku zůstat a jen tak to prodýchat… jako asánu.

Právě uprostřed toho „jen tak bytí“ jsem pochopila, že mi nikdo zbraň u hlavy nedrží a tudíž, se nemusím rozhodovat hned teď. Že žádný pseudo tlak vlastně není vůbec třeba. Jenže jsem si taky uvědomila, kolik ženských prožívá podobné věci a možná i daleko horším způsobem.

Kolik žen řeší kolem třicítky, že je stále samo a ke všem těm snům v podobě plných postýlek a prstýnků mají vážně daleko. A nebo hůř, co ženy, které jsou dlouhé roky ve více či méně perspektivním vztahu a žádný posun nepřišel. Je těžké hledat řešení, tam kde ho situace nenabízí, každopádně člověk má vždycky možnost volby. A mezi námi ženy, kdybych držela hubu a krok, tak už jsem asi 4x vdaná 🙂 Nikdy nebyl problém v tom, že by si mě třeba chlap nechtěl vzít, problém byl ve mně. To já nebyla spokojená s tím, co jsem měla. A proto si myslím, že ani vy byste se neměly spokojit s tím co teď máte, nebo nemáte. Všechno máte ve svých rukách. A co není dnes, může být doslova zítra. Neříkám, abyste šly do metra s transparentem „Koukej být můj pravý!“, ale spíš začněte s rukou na srdci přemýšlet nad tím, jestli tím co teď děláte (ať už to děláte jakkoliv a s kýmkoliv) neztrácíte tak náhodou čas. Je jedno jestli jste ve vztahu nebo jestli čekáte na toho pravého. Někdy člověk musí tomu štěstí prostě jít trochu naproti, i když to někdy znamená vystoupit ze své komfortní zóny a riskovat.

Rozuzlení mého osobního příběhu tkvělo v tom, že jsem měla strach z toho, že by se moje sny mohly splnit.

Je to trochu paradox, ale je to tak. Někdy se člověk bojí si něco přát, protože za splněným přáním vidí další zklamání, které by mohlo po čase přijít. A ženy, tohle si poslední dobou v hlavě dost přenastavuju, takže si tu nebudu hrát na žádného guru 🙂 Prostě nebojte se chtít, nebo nechtít, na oboje máte právo. A je jedno jestli se to týká dětí, manželství, práce, cestování nebo nakupování. Všechny tyhle věci jsou vlastně stejné, rozdíly jsou jen ve vaší hlavě. Vy věcem přikládáte důležitost, na to nezapomínejte. Nenechávejte se ovlivňovat tím, co se děje kolem vás, i když nás to občas pokouší. Zaměřte se na sebe, vydržte a zeptejte se samy sebe, co vlastně chcete a jděte si za tím. Protože jinudy cesta nevede 🙂 Možná, že jste čekaly ode mě nějaké rozhřešení nebo radu, co dělat dál. Ale bohužel vám ženy nemůžu dát to, co sama nemám. Já osobně jsem teď zaseknutá někde mezi chtěním a nechtěním a vlastně si to i uživám. Jen je občas těžké nenechat se strhnout okolím, a to jak tak to jediné, co vám můžu poradit. Protože občas člověk přes hlas davu pořádně neslyší ten svůj vlastní, který kolikrát říká něco úplně jiného.

S láskou Ema a Mína

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *