První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *