Práce, škola a Rubikova kostka

 Sedím u krbu, opět v Liberci a opět s kočičkou na dece. Je nám hezky. Obloha venku je šedá a jediné, co jí dodává trochu optimisu jsou barevné koruny stromů, které s ní tvoří lehce melancholické zátiší. Za chvíli to budou tři měsíce, co jsem v nové práci, a já si uvědomila, že jsem vám doposud nepodala žádné reference 🙂 Tak se pohodlně usaďte, ať už jste kdekoliv a nechte si vyprávět příběh o mé nové práci, akademickém roce číslo tři a rubikově kostce.

Pamatuju si jako by to bylo včera, když jsem šla poprvé do té vysoké prosklené budovy. Byla jsem nervózní jak malý houslista před prvním koncertem a v černých šatech jsem si to kráčela po schodech do třetího patra. Byl to úplně jiný svět, než který jsem doposud znala. Do teď tvořilo moji realitu třicet dva malých smíšků a zlobílků, chaos, dvanáctihodinová řehole pětkrát týdně, nekonečný stres, zodpovědnost a nikdy nekončící únava. Tohle ale bylo jiné. Ticho, klid, koncentrace a pohoda. To je nejspíš to, co si z prvních týdnů pamatuju. Kromě svojí nervozity, samozřejmě :-).
Náš IT kolektiv tvoří převážně muži, což je pro mě velká změna. Do teď jsem se totiž pohybovala jen v ryze holčičích kolektivech. A pravdou je ženy, že i když proti ženským jako takovým nic nemám, v kolektiv se s nimi mění ve slepičinec. Ten mužský prvek je podle mě hrozně důležitý, protože dodává skupině neskutečnou pohodu. Nebo tedy alespoň tak to vnímám já. A tak jsem se začal učit fungovat i v převážně mužském prostředí.
Ze začátku to bylo vážně zvláštní. Sama o sobě jsem se moc neprojevovala, jenom když jsem potřebovala s něčím poradit, tak jsem oslovovila ostatní. První kolega, kterého jsem v práci požádala o pomoc se jmenuje Adam a mluví tak potichu, že ho slyší asi jenom delfíni. Každopádně je neskutečně v pohodě i když je občas cholerik a vždy mi ochotně pomohl. Další z mých oblíbenců je Luboš, který krom toho že je neskutečný sympoš, tak je i fakt bedna a vrací mi každý úkol, který zpracovávám třikrát, než opravím všechny chyby. Tímhle „pruděním“ si u mě moc náklonosti nezískal dokud mi nedošlo, že se mi snaží pomoct s tím, abych byla čím dál lepší. Takže jsem se ženy i dokonce ve svých 27 letech naučila přijímat kritiku :-).

Tohle byla moje první snídaně u mého vlastního stolu. Dva měsíce jsem totiž korzovala na jiných místech, než jsem získala to svoje 🙂 Tímto děkuji Elišce za luxusní cupcake, který jsem si tam dopřála.

Pak je tam Kačka, která miluje knihy a poslední dobou mi dává skvělé typy na rozšíření mého literárního obzoru a taky Romča, která je neskutečně milá a vždycky mi se vším pomůže. No, každého vám tu asi líčit nebudu, ale celkově jsem tam nesmírně spokojená. Občas mi sice přistane do schránky nějaký email, který mám podobu klikiháků, trojúhelníků, koleček a čísel, a kterému absolutně nerozumím, dokud mi kolega Kryštof nevysvětlí, že se přece jedná o „matematický šprým“ :-), ale i tak je to fajn.
Ze začátku jsem nechápala nadšení pro matematiku a IT, některých mých kolegů. A i když jsem sama IT na základce učila, neměla jsem pocit, že bych s nimi ve skutečnosti měla něco společného. Teprve až když jsem si minulý týden pomocí trojčlenky upravovala recept na karlovarské knedlíky, aby mi správně vyšel poměr surovin a začala jsem skládat Rubikovu kostku pomocí algoritmů, tak jsem pochopila, že jsem rozhodně jedna z nich :-).
No a co víc, píšu bakalářku na téma sociální sítě… Prostě všechny kostičky zapadly na správné místo, přesně jako u Rubikovky. Občas přinesu do práce buchtu, kterou s láskou peču nejen pro sebe, ale i pro svoje kolegy. A i když mi děti neskutečně chybí a občas mě mrzí, že už nemám možnost tepat do mladých myslí, je tohle právě to místo, které momentálně potřebuju. A kdo ví, třeba si časem najdu cestu zpátky do učitelského prostředí.

Všimněte si aerodynamiky mé dýňové bábovky 🙂 Do teď ten tvar úplně nechápu, nicméně chuťově byla výborná.

Teď se ale potřebuju soustředit především sama na sebe, abych dokončila třeťák na vysoké, což s obrovskou neochotou profesorů jde opravdu velmi těžko a našetřila si na nějakou tu fajn dovolenou. Ta sice nebude dlouhá, jelikož devadesát procent mého volna padne na státnice a na opruz se školou spojený, ale určitě si jí hodlám dopřát. A co vy, Kávařky? Jaké změny u vás probíhají a jak se s nimi vypořádáváte? Budu ráda za vaše typy :-). Do té doby se mějte krásně, skládejte kostky a já si jdu domazlit kočičku, která tady na mě už vyčítavě kouká, protože jsem si dovolila ji přestat hladit.

Emča

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *