Paříž město světel lásky, a to tak, že bez nadsázky

Ti z vás, kteří mě sledují na facebooku vědí, že jsem nedávno na pár dní vyměnila pražskou lokalitu za tu pařížskou. Víte, tenhle výlet si slibuji už od maturity, což už nějaký ten pátek je. Ve městě jsem pobyla jen pár dní. I tak mě ty strávené chvíle v romantických uličkách přímo vystřelily na měsíc. A to ani ne tak díky srdíčkové atmosféře jako spíš kvůli neskutečnému gastronomickému ráji a kulturnímu životu, který tato metropole nabízí :-).

Zájezd jsme si koupily společně s Péťou již před několika měsíci u jedné známé cestovní kanceláře. Jednalo se o klasický prodloužený eurovíkend prakticky za pár kaček. Výměnou za to, jsme získaly nejen super pobyt ale také lehce zkřivená záda z jinak celkem luxusního autobusu. Ale jak se říká, každá krása něco stojí a tenhle zážitek nebyl výjimkou :-).

Hned první den nás autobus vyplinul u Eiffelovy věže. V osm ráno, totálně rozlámaná a rozespalá jsem se snažila proniknout do místní atmosféry. Upřímně se mi to podařilo až o pár hodin později s šálkem kávy. Do té doby jsem prakticky spala. Proto jsem jaksi nepostřehla, kde se máme po dopoledním rozchodu sejít. A tak jsme s Péťou naháněly našeho průvodce, kterému moje skvělá společnice dala přezdívku (nutno podotknout, že oprávněně) Ten šašek s deštníkem.

První káva na pařížské půdě, která mě na pár hodin probrala.
A těmto nástrahám pařížské kavárny jsem bohužel odolala.

Verbální schopnosti našeho průvodce se nacházeli někde blízko bodu mrazu. Místo památek se spíše vyznal v gastro podnicích a až příliš podezřele měl pod palcem polohy místních toalet. Celý pobyt jsme pak strávily nad debatou zda-li se jedná o gaye nebo jestli jeho nervózní smích, připomínající zvonivý hlásek malého děvčátka plyne z obav, aby účastníky zájezdu nepoztrácel.

  Ale dost o našem komickém průvodci, který jen tak mimochodem pošlapal půlku hřbitova než našel hrob Edith Piaf. Myslím si, že informace o Paříži z hlediska dějin a umění se nachází v končinách internetu spousta. Nebudu zde tedy hýřit daty ani slavnými jmény a povím vám spíš to, jaký to pro mě byl zážitek.

Jedna z prvních fotek, které jsem v Paříži pořídila a mám ji teď na ploše iPhonu jako tapetu 🙂

První co mě překvapilo byl fakt, že Francouzi jsou možná ještě větší prasata než jsme my Češi. Po celé Paříži najdete roztroušené odpadky, přeplněné koše, nedopalky od cigaret a spoustu dalších skvostů, které mi nejednou připomněli Prahu. Na druhou stranu jsem si všimla, že jsou Pařížané neskuteční požitkáři. Na každém rohu najdete restaurace, kavárničky, bageterie a tak dále s židlemi a stolky přímo na ulici. Celé hodiny snídají, kochají se ruchem velkoměsta a vedou možná prostoduché debaty o všedním životě. Nicméně ve francouzštině se vám zdá každá debata místních velmi sofistikovaná a na úrovni :-).

Notre-Dame

Co mě ale nadchlo nejvíce je fakt, že Pařížané jsou v naprostém a permanentním klidu. Do práce nespěchají, u jídla nespěchají, když s vámi mluví, tak taky nespěchají… Prostě všechno dělají tak nějak svým vlastním tempem a zdálo se mi, že je absolutně nic nerozhází. Své polední pauzy a volné chvíle tráví v parcích a společně se svými kolegy či přáteli si užívají jídlo z místních kantýn za doprovodu lehkého šumění nedaleké fontány.

Těžká pohoda v jednom z pařížských parků. Ty zelené židle se záklonem mě fascinovaly celý pobyt.

Kromě centra Paříže jsme také navštívily zámek ve Versailles. Musím konstatovat, že si víc než dobře dokážu představit, že bych v tomhle městečku žila. Vlakem jste v Paříži ani ne za půl hodiny (a vyhnete se tak dopravní zácpě, kdy kolona má třeba i 18 kilometrů). Zámek i zahrady jsou skvostně kolosální. Kdo z vás výhled ze zámku do zahrad viděl, ten ví o čem mluvím. A jen tak ze zvědavosti bych chtěla vidět ten arsenál zahradníků, kteří se o místní zeleň starají.

Tuhle část parku jsme objevily s Péťou až nakonec a nutno uznat, že byla nejhezčí.
Klobouk dolů před místním zastřihávačem trávníku 🙂

Odpoledne jsme se vydali společně s ostatními do nejvýše položené pařížské čtvrti a to sice Montmartre. Místo, kde najdete nejen baziliku Sacré-Coeur, Moulin Rouge či náměstí umělců. Ale také hotový gurmánský ráj. Restaurace, creperie, biscuiterie, kavárny… Prostě vše na co si vzpomenete.

Moulin Rouge. A ať jsem se dívala sebevíc, Evan McGregor nikde 🙂

Po pár minutách od rozchodu jsme s Petrou objevily roztomilou malou pekárnu s názvem La Galette des Moulins, kde jsem ochutnala asi ten nejlepší quiche, co jsem doposud jedla. Následovala návštěva Biscuiterie de Montmartre. Ženy pokud máte v nejbližší době cestu do Paříže, koukejte se v tomhle krámku zastavit na borůvkovou makronku. Říkám vám, že nebudete litovat 🙂

Sušenkový a makronkový ráj.

 Kombinace umění, dobrého jídla, barev ale také paradox, že na každém rohu Montmarteru najdete sex shop a zároveň se na jeho kopci nachází jedna z nejkrásnějších bazilik na světě – to vše tvoří jedinečnou atmosféru této, podle mě naprosto dokonalé pařížské čtvrti.

 Večer jsme se přesunuli do moderní čtvrti La Défense, která je naprostým opakem historického centra. Pod stínem všech těch supermoderních mrakodrapů jsem si chvíli připadala jak v Matrixu. Tohle místo je zvláštní tím, že se zde nachází jen kanceláře a obchodní centrum. Přes den je tu celkem rušno, ale v noci je to tu jak na hřbitově, protože nikdo v téhle čtvrti nebydlí. Byty tu prý jsou, nicméně o ně nikdo nemá zájem.
V místním obchoďáku jsem vybrakovala regály se sójovým mlékem, sýry a vínem.

 

 Další den jsme s Petrou navštívily Louvre. Pro mě to byl splněný sen. Všechna ta velká díla o kterých jsem se doposud jen učila na přednáškách dějin umění se přede mnou zjevovala a já v nekonečném úžasu obdivovala každé z nich. Upřímně jsem viděla z celého muzea asi jenom deset procent, jelikož kompletní prohlídka by byla nejspíš minimálně na týden. Ale i tak, to pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů toho to léta.
 Bohužel se mi nepodařilo udělat dobré fotky jelikož jsme během celé návštěvy muzea (i jiných památek) hráli s japonskými turisty trošku loktovanou. To znamená, že jsme se za pomocí (ostrých loktů) snažily s Petrou získat co nejlepší fotky. Bohužel díky početní převaze a větším zkušenostech v loktované, zvítězili Japonci. Ukázalo se totiž že Japonec radši nechá unášet své dítě davem než aby přišel o skvělou fotku.
 Poslední odpoledne jsme s mou společnicí strávily na Champs-Elysées. Utratily jsme posledních pár euro za suvenýry a obloženou bagetu. Nasávaly jsme atmosféru plnými doušky a kochaly se výhledem do pařížských uliček. Dokonce jsme našly i dvě zelené židle se záklonem. Sedly jsme si k fontáně na kraji Tuilerijských zahrad a s nadšením rozebíraly všechny účastníky zájezdu. A jak to tak bývá, nenechaly jsme na nikom nit suchou 🙂

 

 Byl to prostě báječný výlet a osobně si myslím, že Paříž je městem lásky. Ale tu lásku jsem vnímala trochu jinak že je nám podávána v romantických filmech. Je vidět, že Pařížané více než milují jeden druhého, milují život jako takový a prožívají ho opravdu naplno.
 Ať už jedou na Vespě po Champs-Elyées do práce, sedí v kavárně poblíž Seiny a pozorují západ slunce nebo tančí na místní náplavce lidové tance. Vše dělají s radostí a s chutí pro život. A tak jsem si kromě baretu, litrů vína hrnku na kafe přivezla i trošku jiný postoj. S radostí jsem tedy v sobě probudila toho spícího požitkáře a poslední dobou mu dávám v mnoha věcech volnou ruku.
 Jelikož ono asi opravdu není kam spěchat. A než životem prolétnout rychlostí blesku a pamatovat si jen střípky je podle mého názoru lepší jím pomalu plout a s klidnou myslí pozorovat co nám všechno nabízí. A pravdou je, že jho obzory jsou nekonečné 🙂
 A jak tak pročítám ty poslední řádky, tak se ve mě spíš probudil poeta než požitkář, takže pro dnešek nechávám rozumování :-). Užívejte letních dní a klidně se podělte se svými zkušenostmi s touto metropolí. Mě tedy doslova očarovala.
Ema, která hodlá být prvním obyvatelem moderní čtvrti La Défense

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *