10 mužských evergreenů

Už delší dobu tu nebyl článek zaměřený na muže, což? 🙂 Trošku jsem se teď od tématu vztahy odklonila, páč nemám momentálně co k řešení. I když nějaký ty fleshbEX se vždycky najdou a třeba zase i časem něco málo na tohle téma přijde. Každopádně teď bych se s vámi ráda podělila o pár hlášek, které jsem vypozorovala, že muži velice často a rádi používají. A bez ohledu na to, koho mají zrovna vedle sebe, je používají prakticky napříč celou vztahovou kariérou. Poznáváte v nich toho svého? 🙂 Já teda rozhodně!

1. Hmmm..

Aneb všeobjímající a zároveň uznalé „hmmm“ je vyjádřením toho, že vám momentálně nevěnuje příliš pozornosti, jelikož se mu hlavou pravděpodobně honí něco úplně jiného. Je to něco, co slyšíte téměř denně a asi nemá smysl, se za toto na muže zlobit. Konec konců já taky často odpovídám na mužovo nadšené sdílení sportovních výsledků jenž zrovna probíhají v televizi právě všeobjímajícím „hmmm“ 🙂

2. Mám to pod kontrolou

Tohle je moje nejoblíbenější chlapská hláška a chcete vědět proč? Inu když jsem byla ještě mimino vozící se v kočárku, tak nás (mě a tátu) vyslala mamka na malou procházku. Taťka jí chrabře sdělil, že má vše naprosto pod kontrolou, a ejhle, zatímco stál v chodbě a přivolával výtah, kočárek už se valil ze schodů i se mnou. Nic se naštěstí nestalo, ale je vám asi jasný, kde jsem přišla k tomu, že jsem tak praštěná 🙂 Každopádně význam tohoto mužského tvrzení znamená to, že v tu chvíli nemá pod kontrolou absolutně nic, ale moc rád by si přál, aby to tak bylo.

3. Ale moje máma…

Za větu začínající těmito slovy by doslova zabíjela asi každá z nás. Dokonce jsem měla tu čest s mamanem obecným, kde byl tenhle úvod snad na začátku každé naší konverzace a upřímně se ve mě vařila krev. A proto jsem se vážně musela zasmát, když jsme měli před pár dny u našich rodinou oslavu a přítelkyně mého bráchy se na měj krapet zlobila za to, že jí zkritizoval Míša řezy. Jako klobouk dolů před ní, protože ani já se do těhle náročnějších věcí nepouštím. Ale ona sebrala odvahu a rozhodla se svému milému udělat moučník, o kterém ví, že ho zbožňuje. A odměna? „Jako je to dobrý Sabinko, ale moje mamka to dělá jinak. Proč jsi jí neřekla o recept?“ Se divím, že ho v tu chvíli nezabila a rozhodně by k tomu měla moje nejvyšší požehnání. Já zažila něco podobného před pár lety, když jsem bývalému (mamanovi) pekla narozeninový dort. Od božího rána jsem lítala jak kráva po vesnici a sháněla čerstvé ovoce, máslo a další blbosti na pečení, abych si večer vyslechla, že je dort sice fajn, ale že jeho máma do něj dává ještě marmeládu 🙂

4. Neboj, opravím to

Zde jsem si muže rozdělila do tří pomyslných kategorií a to sice kutil, pseudo-kutil a ignorant. Kutil je typ muže, který je manuálně a technicky celkem zručný, nicméně oprava dané věci sebou nese také hodiny strávené prací, nadávkami a to vše za doprovodu pár lahví piva. Nicméně kutil se vždy dobere konce a na jeho opravy je celkem spoleh. Což se úplně nedá říci o pseudo-kutilovi. Ten by totiž byl velice rád zručný a zastával roli „muže opraváře“ nicméně na to prostě nemá a tak danou věc místo opravy ještě více dojebe a následně zazní hláška číslo 5. Co se týče ignoranta, ten vady v domácnosti a vaše neustále prosby o opravu naprosto ignoruje. A to nejspíše do té chvíle dokud mu něco nespadne na hlavu nebo mu UPC neodpojí sportovní kanál. Pak se uchýlí k řešení a to sice, že volá přítele na telefonu (někoho z kámošů kdo je kutil).

5. Já za to nemůžu!

Ženy, tak to prostě uznejte, že ať se stane cokoliv, on za to fakt nemůže! 🙂 Konec konců je vždy chyba na obou stranách a to jak na straně ženy, tak na straně tchýně.

6. Když já se s tebou cítím tak uvolněný

Toto je prdový a krkací evergreen, každýho chlapa, který rád doma upouští páru, i když má ženskou vedle sebe. Čím jiným by to asi tak mohli pánové obhájit než tímhle naprostým klišé.

7. Jsi naštvaná?

Tahle otázka vždy zazní po ženské hlášce „Víš co? Dělej si co chceš“ a nebo ve chvíli, kdy žena nepromluví déle než pět minut. Já osobně tuhle větu fakt nesnáším, a je v podstatě jedno jestli se mě ptá máma, kámoška nebo přítel. Páč když už se na to někdo ptá, tak má pocit, že mám důvod být naštvaná a pokud jsem do té doby naštvaná nebyla tak rozhodně po téhle otázce budu 🙂

8. A je v tom maso?

Prostě ať uvaříte cokoliv, vždy přijde otázka na to, jestli do pokrmu dáte maso, případně jaké. Tohle je věc na kterou jsem si už tak nějak zvykla, že jídlo bez masa prostě není jídlo a u mužů je to pochopitelné. Proto prostě občas udělám masovou a bez masou variantu. Blbý ale je, když si chcete dát na oběd třeba ovocný knedlíky. To se vždy dozvím, že to přece není oběd ale dezert 🙂

9. Jdu na jedno

V tomto případě je ženy úplně jedno jestli máte doma dělníka nebo vysokoškolsky erudovaného inženýra. V závěru stejně zjistíte, že váš muž jaksi neumí počítat, páč z jednoho se v matematickém světě piv stává tři až pět.

10. Dopiju a jdu

Tady se musím mužů zastat. Většinou totiž přesně nespecifikují, co dopijí a pak jdou. Proto možná vy máte pocit, že když říká „dopiju a jdu“, že myslí to rozpité pivu… pravděpodobně však myslel načatý sud za barem 🙂

 

Tak co ženy, pobavily jste se? 🙂 Napište mi pod článek, se kterým bodem se nejčastěji setkáváte u vašich mužů a příště bychom mohly třeba společně vymyslet 10 ženských evergreenů 🙂

Emča

Výlet do Osla

Je pátek a já jsem celkem nervózní. Nahrávám instastories o tom, že za pár hodin letím poprvé sama letadlem, konkrétně do Osla. Hlavou se mi honí myšlenky typu, že jsem si vážně měla dát bacha, když jsem objednávala letenky. Spletla jsem si totiž časy odletu, konkrétně AM a PM. Jinými slovy jsem byla přesvědčená, že na sever odlétám v pátek ráno a odlétala jsem v pátek večer. Svou hloupostí jsem se připravila o jeden den v Oslu, na druhou stranu, to bych nebyla já, abych si něco krapet nezkomplikovala 🙂 A tak jsem se v deset večer ocitla sama na ruzyňském letišti, kde začíná náš příběh ovoněný kávou, skořičí a štiplavým severním vánkem 🙂

V listopadu jsem se po letech potkala s Terezkou z blogu Sweet Melange. Málokdo ví, že právě díky ní bloguju 🙂 Stala se mi před čtyřmi lety insiprací a díky osobnímu setkání, které tenkrát proběhlo, vznikla tahle stránka. Nicméně v listopadu jsme se bavily o jiných věcech než o blogování. A to sice o životě jako takovém, o rodině, karmě a dalších věcech, které jsme měly s Terezkou více či méně společné. Když jsme dopíjely kávu ve Spižírně řekla „Klidně za námi někdy přijeť do Osla na návštěvu. Třeba se časem vrátíme do Česka a nebude se ti pak chtít“. Upřímně jsem nad tím v duchu mávla rukou, protože mě sever nikdy moc nelákal a o Oslu jsem věděla maximálně to, že si tam každý rok dává Terka někde na mole zmrzku a že jednou ročně mávají norskými vlaječkami na náměstí 🙂 Prostě hlavní tok informací jsem měla z jejích instagramu a blogu. Nicméně než jsem dojela tramvají domů se mi to rozleželo v hlavě. Vzala jsem do ruky telefon a napsala „Myslíš to vážně, že bych mohla přijet?“ Odpověď byla více než pozitivní a tak se zrodil plán návštěvy severu. Rozhodla jsem se pro jaro, konkrétně březen nebo duben a to hlavně kvůli počasí. A nakonec se ukázalo, že to byla skvělá volba.

Do Osla jsem doletěla před půl jednou ráno a stihla jsem tak předposlední Flytoget do Osla. Je to extrémně předražený vlak z letiště do města, ale co na to říct, že? Prostě za blbost se platí. Lístek stál kolem 180 NOK (to jsou prosím pěkně norské koruny, ale já pořád vidím bramborové noky z Pelíšků). Člověk musí počítat s tím, že v Oslu je všechno krát tři v přepočtu na naše. Takže si asi dokážete spočítat kolik mě tahle dvacetiminutová sranda stála 🙂 Každopádně k Radanovi a Terezce jsem dorazila kole čtvrt na dvě ráno. Vyčistila jsem si tedy zuby a šla spát.

V sobotu ráno mě s úsměvem na tváři uvítal Radan, Terezka totiž byla v práci a já se připravovala na to, že sobotní dopoledne strávím cajdáním po městě. Radan mi ale nabídl společnost a já to více než uvítala. Znala jsem ho totiž doteď pouze z Terčiných článků nebo z vyprávění. A musím říct, že je velice osvěžující jít se jen tak projít s někým, s kým na první pohled nemáte nic společného. Ten brainstorming ideí, názorů a informací nejen o Osle vstřebávám ještě teď.

Strávili jsme v rozhovoru téměř celý den až do čtvrté odpoledne, kdy se mě ujala Terezka. Měla jsem v plánu točit vlog a to sice podobným stylem jako v Londýně. Po pár hodinách mě ale tahle vize přešla, protože jsem na sobě cítila, že potřebuju vypnout… a to tak, že úplně. Že si chci naplno úžívat norskou kulturu, krásný počasí, povídání o životě, o hygge, popíjení kávy a prostě to samovolné bytí. Odpoledne jsme s Terezkou vyjeli na Holmenkollen, což je taková dominanta Osla. Je to skokanský můstek vysoko se tyčící nad Oslem a bylo odtamtud krásně vidět, jak je Oslo vlastně městem v lese. Celkově mě dostalo, jako jsou Norové k životnímu prostředí šetrní.

Třídí odpad tím nejpoctivějším způsobem, na různé druhy odpadu mají různě barevné tašky a místní červené autobusy dokonce jezdí na bio odpad 🙂 Každé páté auto je Tesla a celkově zde maximálně podporují elektromobily, ty klasické se tu místním řidičům pěkně prodraží a je to zde považováno za velký nadstandart. Když jdete po ulici a dostanete žízeň, můžete zaplout do jakékoliv místní kavárny a natočit si vodu do skleničky přímo z kohoutku u kávového baru. Někde vám dají i na vybranou jestli chcete perlivou nebo neperlivou. Neplatíte za to ani korunu, osvěžíte se a nemáte tudíž ani potřebu kupovat vodu v plastových láhvých. A ještě, co se týče vody musím říct, že ta v Osle je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy pila 🙂 Co se týče městské hromadné dopravy, ta funguje naprosto skvěle. Mají celkem přehlednou síť metra, k tomu tramvaje a autobusy. U speciálních automatů si můžete vybrat z různých druhů jízdenek, já si koupila 24 hod za 90 NOK. Jako můžete i risknout jet načerno, což jsem (přiznám se) i udělala, a to sice když jsem v noci jela jednu zastávku metrem. Ale přes den jsem si to pak nedovolila.

Večer nám Radan uvařil hovězí polívku, my zasedly s Terezkou ke stolu a do noci jsme si všichni tři povídali. Hlavně tedy o filmech a knížkách, takže mám teď celkem dlouhý seznam materiálů k prostudování 🙂 Moc jsem si to užila, takovou tu hezkou přátelskou pohodu. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby všechny moje starosti zmizely a zbyla jenom ta příjemná nálada.

V neděli ráno jsme si dali společnou snídani. Dávali jsme si dobroty z kavárny, ve které Terezka pracuje a musím říct, že místní čokoládový dort je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy jedla 🙂 Radan se pak vydal za kamarádem a my měly s Terkou celé odpoledne pro sebe. A tak jsme chodily po městě a mým jediným konkrétním cílem, této procházky byla zmrzlina, a to sice ne ledajaká zmrzlina, ale zmrzlina s velkým Z. Prostě jsem chtěla tu, kterou si Terezka každý rok dává na Aker Brygge a její fotku přidává už pár sezón na instagram. Takže jsme si jí asi po dvou hoďkách strávených venku koupily, sedly si na dřevěné schody na mole a asi tři hodiny si povídaly snad o všem možném. Upřímně to bylo jedno z nejhezčích odpolední, které jsem kdy s nějakou kamarádkou strávila 🙂 Terezka mě pak vzala ještě na chai latté do kavárny Pust a bylo to moje první chai latté vůbec. Musím říct, že mi to chuťově trošku připomínalo sahleb a moc mi to chutnalo. Nevíte někdo z vás kam na dobré chai latté v Praze? 🙂 Budu ráda za tipy v komentářích.

Večer jsme strávily s Robertem a Markétkou, což jsou přátelé Terky a Radana. Robert je naprosto úžasný šéfkuchař v jedné asijské restauraci přímo v Oslu a připravil nám naprosto luxusní sushi. Dokonce jsem si i zkusila si něco uplácat 🙂 No nestojí to ani za řeč, ten můj výtvor, ale bylo fajn se podívat na pár triků jak na to. Povídali jsme si, jedli sushi, Terezka si hladila bříško (pro ty z vás, co to neví, tak Terezka je těhotná, takže si hladila bříško kvůli tomu, ne proto, že byla přejezená 🙂 ) a všechno to bylo vážně moc fajn. Po dlouhé době jsem vystoupila ze své komfortní zóny, seznámila se s jinými lidmi a vyslechla i jiné názory než od lidí z mého okolí. Mám takový pocit svěžího vánku v mých myšlenkách, který tam už dlouho chyběl. Někdy se totiž člověk ve vlastní mysli točí pořád dokola, dělá ty samé věci, každý den a zapomene na to, že jde věci dělat i jinak… že jde i myslet jinak. Ne že by to člověk nevěděl, jen mu to ta rutina vymeje z hlavy, ty jiné možnosti. Takže jsem ráda, že mi Terka z Radanem po delší době zase otevřeli oči 🙂

Dneska už sedím na gauči, píšu tyhle řádky a na internetu si vyhledávám recept na cinnamon buns a na to, jak mít doma taky trochu toho hygge. Co naplat, že venku všechno kvete a hygge se váže spíše k severu a k zimě, je mi to jedno. Prostě to chci taky 🙂 Chci část Osla u sebe doma, toužím víc přemýšlet nad přírodou než nad tím jak vydělat peníze. Chci vidět víc toho dobrého, co v české povaze zůstalo a nevěnovat pozornost negativismu. Budu si teď číst všechny ty knihy na doporučení a koukat na filmy (v našem hygge potažmo Ikea stajl obýváku 🙂 ). Mína mi spokojeně vrní na klíně a je ráda, že jsem doma…

Nic, jdu zadělat na ty skořicový šneky a vybalit kufr. Mějte fajn den a cestuje… Cestujte, co nejvíc to jde. Nasávejte jiný názory, kultury, vůně a chytněte se každé příležitosti a nabídky za někým někam vyrazit. Protože, věřte mi, že to stojí za to 🙂

S láskou věnováno Terezce a Radanovi

Ema  a Mína

První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý

Můj první půlmaraton

Probudila jsem se s lehkou nervozitou do sluncem zalitého rána. Pět let jsem měla v hlavě sen a tohle ráno jsem si ho hodlala splnit. Čekala mě moje první pražská půlka a já vůbec netušila, co od toho mám očekávat. A upřímně i přes mou hodně bujnou fantazii to předčilo veškeré moje sny 🙂 Jak to vlastně celé začalo? Inu to jsem takhle chodila před pěty lety s jedním chlapcem. A jednu krásnou slunečnou jarní sobotu jsme se procházeli po Letné. Všude okolo nás šustily stanioly, lidé seděli v trávě s úsměvy od ucha k uchu a na krku se jim pohupovala medaile. Podívala jsem se tenkrát na svého milého a ptala se, co to je za akci. On odvětil, že je to nejspíš pražský půlmaraton.

Ta atmosféra mě nadchla už tenkrát, ale k běhání jsem měla asi stejně daleko jako je to z Prahy do Austrálie 🙂 Jinými slovy, tenkrát jsem neběhala, ani jsem nesportovala. Fitko pro mě bylo sprostý slovo a vrcholem mého jídelníčku byl nakládaný hermelín a dva litry piva každý pátek v jedné z žižkovských hospod… A právě tam na té Letné jsem si řekla „holka, pojď to změnit“. Ta myšlenka mě zcela ovládla a toužila jsem po tom, zaběhnout si to společně. Můj tehdejší milý nadšení nesdílel a paradoxem bylo, že hned den na to jsme se rozešli. Tohle vlastně byl poslední hřebík do pomyslné vztahové rakve, kde každý takový hřebík představoval další věc, ve které jsme byli totálně odlišní. On zůstal zaseknutý ve svém životním stylu a já ho od té doby totálně změnila. Začala jsem pomalu ale jistě běhat, cvičit a stravovat se úplně jinak, než jsem do té doby znala. Učila jsem se vnímat svoje tělo a reagovat na jeho potřeby. A neustále jsem měla v hlavě vidinu toho sluníčka, staniolu a medaile 🙂 Byla to dlouhá cesta než jsem se konečně postavila na start a nebudu lhát, že mě to nestálo trochu dřiny a odříkání. Ale dne 7.4.2018 nastal den D a já se konečně postavila na statovací čáru.

Mára pro mě zařidil i takový malý „podpůrný tým“ :), který se skládal z našich přátel, takže nás na start nakonec jelo pět plus pes Koudy. A zatímco se moji kamarádi cpali snídaní v KFC v Kaprově ulici, mě pohlcovala nervozita. Budu teď hodně upřímná – nevěřila jsem svým vlastním nohám, že to uběhneme. Začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že jsem nikdy tak dlouhý běh neběžela. Nicméně v tu chvíli vážně nebyl čas na nějaké sáhodlouhé mentální a oduševnělé pochody, páč jsem se ani nenadála a už jsem stála v koridoru K na startu.

Energie a síla davu je někdy vážně neuvěřitelná. Totálně vás to pohltí, všichni tleskají, radují se, plácají si po ramenou jako kdyby to už dávno měli za sebou. Fotí se, povídají si a očkem se poohlíží po tričkách stejného běžeckého klubu ze kterého jsou oni sami. Finální odpočítávání začalo a pomalu se začínala rozeznívat Vltava od Smetany. Neměla jsem běžeckého parťáka ani klub, se kterým bych sdílela nadšení… běžela jsem pro sebe a za sebe 🙂 Běžela jsem pro ten pětiletý sen, který jsem si v hlavě chovala od té prosluněné jarní soboty.

První pocity po startu? Naprostá trága. Dav, který jsem před necelou minutou obdivovala, mě náhle začal doslova vysírat. Páč v něm nebylo k hnutí, takže jsem první kilometr spíš šla než běžela. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že to takhle asi bude celou dobu, ale naštěší se to semeniště běžců během pár minut rozuteklo a já si mohla začít naplno užívat závod 🙂 A bylo to naprosto úžasný. Sice si občas člověk musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil, nebo aby na něj nepřistál sopel od sousedního běžce, který si zrovna odfrkával, ale jinak dobrý. Na dvanáctém kilometru byla dokonce běžecká svatba 🙂 Celkově zde o zvláštnosti nebylo nouze, potkala jsem běžící ovoce, lidi s helmou z antické Sparty, běžce s afro parukou na hlavě, běžecké páry se stejnými tričky (něco jako „Já jsem běžec Pája a běžím s Luckou“ a „Já jsem běhna Lucka a běžím s Pájou“ 🙂 ). Bylo super vidět, jak si to všichni užívají, pomáhají si při občerstvování, půjčují si žínky na osvěžení a podporují se v tom, aby to dotáhli až do konce. Jsem totiž přesvědčená o tom, že minimálně čtvrtina lidí, by to v reále, kdyby běželi sami, nikdy neuběhli (včetně mě). Ale ta síla lidí vedle vás, je tak nakopávající, že vás to prostě donutí makat i když už vnitřně chcípáte 🙂

A věřte mi, že já chcípala… Obzvlášť na sedmnáctým kilometru, kde ležela totálně schvácená a napůl v mdlobách vyřízená závodnice přibližně v mém věku. Sama jsem pak poslední kilometry měla co dělat, abych to dotáhla. Konečných 400 metrů jsem ale proběhla ve sprintu, protože jsem chtěla vytáhnout čas pod dvě hodiny. A výsledek? Nakonec jsem zaběhla čas 2:00:18, což je podle mě hodně slušný 🙂 No a závěr? Dostala jsem svůj vysněný staniol a medaily a hrdě kráčela za rodinou a přáteli vstříc vidině odpoledního steaku. Podpora všech byla neuvěřitelná, jak mých známých či neznámých lidí. Tisíce úsměvů ztracených v davu, svítivé oblečení a tenisky tvořící dunivou ozvěnu na asfaltových cestách. Celé centrum se na pár hodin zastavilo, i když bylo vlastně v pohybu. Pro mě to byl jeden z takových těch „wow-momentů“, které zažijete jen párkrát za život. Takže jestli někdo z vás má nějaký podobný sen, puste se směle do toho. Protože ten zážitek stojí určitě za to 🙂

S láskou Emča v teniskách

Foto by Štěpán Černý

Celozrnné sušenky

A tak jsem si poprvé něco upekla v novém domově 🙂 Nemohla jsem se totiž dívat na ty dva do černa přezralé banány na kuchyňské lince. Taky to znáte ženy? Že nakoupíte spoustu ovoce a zeleniny a stejně vám nakonec doma zůstane jeden nebo dva banány, se kterými si prostě nevíte rady? Já z nich většinou udělám lívance, nebo je dám do banánového cheesecaku (recept najdete zde). Tentokrát jsem ale chtěla vymyslet něco jiného, rychlého a snadno zapamatovatelného, abych tenhle problém s banány vyřešila jednou pro vždy 🙂 A tak vznikly tyhle sušenky, jejichž základem (jak jste již asi postřehly) je banán. Tak se do toho pojďme pustit. Budeme potřebovat:

  • 2 menší zralé banány (nebo jeden větší)
  • 1 šťastné vejce
  • 6 lžic ovecných vloček
  • 2 lžíce lněných semínek
  • 2 lžíce chia semínek
  • 1 lžíce drcených ořechů (já dala vlašské)
  • 1 lžíce drcené čokolády

 A teď co s tím? Inu banán rozmačkáme vidličkou v misce na kaši. Pak přisypeme vločky, semínka, ořechy a čokoládu. Pod slovem „drcený“ prosím chápejte to, že vezmete ořechy a v dlani je rozdrtíte (čokoládu můžete nasekat na menší kusy). Potom celou směs smícháme a na pečící papír lžící vytvarujeme sušenky, mě se z tohoto těsta podařilo udělat 8 větších sušenek. Následně dáte plech do předehřáté trouby na 200 stupňů a pečete cca 15 minut (dokud nezhnědnou). No a to je celé 🙂 Tak co, pustíte se do nich? Pokud ano rozhodně se pochlubte svými výtvory. Užijte si krásný víkend!

S láskou Ema a Mína (která seděla u linky a pomáhala 🙂 )

Výlet do Londýna

Tak se ženy po pár týdnech vracím zpět k našemu výletu do Londýna, abych pro vás sepsala pár řádků a tipů na to kam vyrazit. A zároveň abych vám povyprávěla jak jsme se vlastně měli. Hodně jste toho mohly už vidět ve videu, které vyšlo pár dní po našem návratu (kdo neviděl, najdete ho zde). Takže se pohodlně usaďte, pokud možno s horkou kávou nebo čajem a pojďte si s námi projít tohle věčně šedivé město ještě jednou s námi 🙂

Jak to vlastně celé začalo? Inu, řešily jsme s mojí bývalou kolegyní před Vánocemi, co asi tak koupíme těm našim mužům. Upřímně neměla jsem vůbec žádný nápad a začínala jsem propadat zoufalství. Nakonec mě ale zachránila právě Katy, když mi řekla, že jako „wow-darček“ pořídila svému přítelovi letenky do Londýna na leden. Říkala jsem si, že v téhle době tam bude celkem zima, takže když jsem potom letenky vybírala pro Máru, vybrala jsem raději únor… Jako nevím ženy, co jsem si v tý době  myslela. Asi něco na způsob toho, že v lednu je v Londýně mínus pět zatímco v únoru minimálně dvacet stupňů a sanšajn celej den (jo asi jsem si něco takovýho myslela) 🙂 Každopádně únor se neúprosně blížil, já si zabalila svých pár věcí do koženého baťohu, který jsem dostala od Máry k Vánocům, jakožto svou pomůcku na cesty (povšimněte si sladěnosti vánočních darů) a s ustavičně klepajícíma se kolenama jsem se odebrala na letiště. Vyráželi jsme hodně brzo ráno, takže nás v Londýně čekal celý den. Dorazili jsme kolem deváté hodiny na letiště ve Stanstedu a hoďku na to nám jel autobus National Express přímo do centra Londýna. Ta hodinová časová rezerva je podle mě tak akorát, jelikož si před definitivním odchodem z letiště musíte odbýt ještě pasovou kontrolu skrze terminály.

Po tom, co jsme dorazili na Liverpool street jsme si koupili kafčo do ruky a vyrazili na první poznávačku Londýna. Měli jsme s Márou pár bodů (asi tak 80 🙂 ), které jsme chtěli vidět, takže jsme si prošli asi prvních pět (takový ty klasiky jako Tower, Tower Bridge, …) a hladový zamířili na Borough market. To je naprosto úžasné místo plné chutí, vůní a všech možných obchůdků, takže si přijde na své opravdu každý. My zvolili pad thai s kuřecím masem a s krevetami. No a protože jsme chtěli sladkou tečku, došlo i na největší cookiesku, kterou jsem kdy jedla. Mára si dal brownie a tak jsme ruku v ruce a s pusou od čokolády vyrazily dál směrem k Milenium Bridge a Tate Modern. To je muzeum moderního umění a zároveň odpočinkový park v jednom. Polovina spodního patra je pokryta kobercem, na který si můžete sednout a odpočívat dle libosti. Taky jsou tam houpačky a různé prolézačky pro děti. Rozhodně to doporučuju jako odpočinkovou zastávku po celodenním chození. Nám to rozhodně bodlo 🙂 Brala jsem zpočátku jako obrovskou časovou výhodu, že jsme dorazily do Londýna tak brzo, ale nakonec jsme stejně prošli centrum jen tak okrajově a kolem páté jsme se odebrali za naší airbnb hositelkou Margaritou (jo, vybrala jsem si jí hlavně podle jména, páč se jmenuje jako ten koktejl).

Po odpočinku jsme se už vydali směr metro, kde jsme si za „vstupní poplatek“ pořídili Oyster Card. Tu si koupíte ve speciálních automatech, které se nachází téměř na každé zastávce podzemky. My jsme tedy zaplatili vstupních pět liber a k tomu si dobili 10 liber na cestovné. Nastupovali jsme na zastávce Kings Cross a tak trochu jsme zjistili, že to je pravděpodobně nejfrekventovanější zastávka metra (nebo nám to tak alespoň přišlo v porovnání s ostatními). No a samozřejmě já, jakožto skalní fanoušek Harryho Pottera jsem si vizualizovala, jak se vznáší létající trabant nad špičkou nádraží 🙂

Do Walhamstow jsme dorazili asi za dvacet minut a cesta vyhřátým metrem nás vyčerpala snad ještě víc než celodenní trajdání po městě. Margarita nás srdečně uvítala a ukázala nám svůj (na můj vkus vážně gigantický) dům. Proč píšu gigantický? Inu první dojem z domu schovaného mezi dalšími řadovými domy máte asi takový, že se jedná o dvoupatrový domeček s maximálně čtyřmi pokojíky. Hned po tom, co jsem se zouvala ve vstupní hale jsem si uvědomila, jak moc jsem se sekla. Chodba byla dlouhá jak týden před výplatou a po cestě do kuchyně jsem míjela asi tak šest dalších pokojů. Myslím si, že by tenhle „domeček“ mohl konkurovat středně velkým hotelům 🙂 Naše hostitelka nám dala k dispozici poličku v lednici i s celozrnným toastovým chlebem, chedarem, mlékem a vejci. Takže jsme měli prakticky i snídani v ceně. Následně nám ukázala náš pokoj a koupelnu a my se po pár minutách a večerní hygieně odebrali do peřin.

Byla to dovolená na které jsem bez nadsázky spala 12 hodin denně a nesktuečně jsem si to užívala. Ráno jsme si udělali snídani a kolem desáté jsme vyrazili směr Camden Town. Když jsem byla v Londýně před dvanácti lety, neměla jsem šanci tuhle čtvrť vidět, a tak jsem ji tentokrát prostě nemohla vynechat. Část cesty jsme jeli metrem a zbytek nadzemkou, je super, že to můžete v Londýně takhle kombinovat, ale co je ještě lepší? Jejich systém turniketů. Pípnete si Oyster kartou při vstupu do podzemky a pak až na konci cesty, a je jedno jestli jste použily tři trasy metra, nebo metro a nadzemku. Mě tohle naprosto nadchlo, protože díky tomu mají v Londýně hodně dobře vyřešené jízdy na černo, které se tam podle mě tak často neobjevují jako u nás… To je tak když vaši rodiče pracují v dopravním podniku, to pak zkoumáte v jiných městech místní MHD a jste nadšený z takových blbin 🙂

Každopádně dojeli jsme do Camdenu a kdo máte rád pražskou náplavku, urbanismus a underground, tak tady si přijdete vážně na své. Miluju aletrnativní čtvrtě, místa kde to žije barvami a nápady. Kde je spousta zajímavých krámků a ještě zajímavějších jídel. A tak jsme si koupili kafčo u místního stánku a poznávali krásu této části Londýna. Pak jsme se pěško-busem (to znamená, že jsme šli pěšky, každopádně je to náš nejoblíbenější „dopravní prostředek“) přemístili do Hyde Parku. Byla celkem zima (ne těch dvacet stupňů, co jsem si vysnila), takže nás to rychle unavilo. Když píšu o zimě, všimli jste si někdo v Londýně, že v únoru tam lidé běhají v kraťasech a nátělníku? Jako že, pro ně asi výraz zima, znamená úplně něco jiného než pro nás nebo nebo nevim:)

Oběd jsme si dali v Čínské čtvrti a byla to teda neuvěřitelná podívaná. Chvíli jsem měla pocit, že jsme úplně v jiné zemi. Na sloupech se pohupovaly lampiony všech barev a vůně exotického jídla se nesla ulicemi. Tohle místo rozhodně stojí za to vidět. Po šesté jsme se cítili strhaní, jako kdybychom pracovali celý den na stavbě, a tak jsme zase zamířili směr Margaritin dům. Ve Walhmastow je fajn, že si můžete vybrat z více obchodů, když si chcete něco nakoupit. My měli poblíž domu Tesco Express, ale najdete tam i Lidl 🙂 Mára si tam vždycky nakoupil sendwich k večeři a já většinou ovoce s jogurtem. Po vynikajícím indonéském jídle jsem totiž neměla ani moc hlad. A náš večerní program? Ten byl jasný… spánek, spánek, spánek.

Třetí den patřil muzeím. Mára chtěl vidět přírodopisné muzeum, které jsem viděla právě před dvanácti lety a tak jsme tam vyrazili hned kolem desáté. Hned po výstupu z metra nás zarazila dlouhá fronta před vstupem. Nenechte se zmást ženy, postupuje to celkem rychle 🙂 Takže jsme během pár minut byli uvnitř. Skvělé na Londýně je, že většina muzeí je zdarma. Některé úseky jsou sice placené, ale my jsme do nich nezavítali (kdo by chtěl taky vidět sekci hmyzu, že jo). Strávili jsme v muzeu téměř tři hodiny a prošli si vše od Darwinova centra, přes dinosaury až po vesmírnou sekci. Bylo to skvělé až na to, že se asi všechny místní základky domluvily, že zrovna v ten den vyrazí do muzea taky. Takže jsme jako zvukovou kulisu měli řev asi tak tisíce děti 🙂 Na pár minut jsme zaskočili taky do Science muzea, které je hned vedle toho přírodopisného. Ale jelikož jsme byli už celkem přesyceni informacemi (a taky řvoucími dětmi, které byly doslova všude), přemístili jsme si do pubu na hamburger a hranolky. Kdo z vás mě sleduje ví, že já si na tohle moc nepotrpím, ale když je hlad, zima a pub, tak člověk prostě nepohrdne 🙂 A je prostě fakt, že atmosféře anglického pubu je docela i těžký odolávat.

Přijde mi, že jsou k sobě lidi v Anglii srdečnější. Objímají se, koukají na ragby, popíjí pivo bez pěny a užívají si života. Bavila mě ta multikulturalita a to, že v ní lidé dokážou žít. Jasně, asi každý máme v sobě strach z cizího a neznámého a to se týká i lidí, ale proč to sveřepě odmítat, když se můžeme od jiných kultur tolik naučit. Přijde mi, že lidé jsou u nás na barvu pleti obzvlášť vysazený, když jede černoch v metru neodpustí si vtip… to samé arab. Když ale jedete londýnským metrem, sedí vedle sebe tři černoši, arab, londýňan a ženská v růžovým županu, a vy nemáte pocit, že by se navzájem hodnotili nebo pozorovali. Naopak, jsou s tím v pohodě, a to se mi líbí.

Poslední ráno jsme si nedali snídani u Margarity, ale vyrazili jsme si do kavárny s názvem 56. Objevila jsem ji díky aplikace Foursquare a kdo ji neznáte, určitě ji do zahraničí doporučuju. Najdete tam super podniky i s recenzemi a cenami. Tohle místo ve Walhamstow mělo skvělé hodnocení, a tak jsme tam zavítali na pořádnou snídani. A musím říct, že jsem tam měla snad ten nejlepší chleba s avokádem a vejcemi ever! Mára ten si dal klasickou anglickou snídani, mě teda přijde úplně šílený jíst po ránu fazole, ale oukej 🙂 Odpoledne jsme se prošli po Oxford street, já nakoupila spodní prádlo ve Victoria secret a musím říct, že tenhle obchod byl pro mě splněným snem. Každý rok totiž sleduju přehlídku téhle značky a pokaždé jsem naprosto oslněna ženskou krásou a luxusním prádlem 🙂

Než nám odjel bus na letiště v Lutonu (opět jsme jeli National Expresem), skočili jsme na pár piv do pubu u zastávky. Jako jestli se vám ženy něco v Londýně nevyplatí, tak je to pít. Protože za pivo dáte na některých místech i 4.50 liber. Ale čert to vem, já se bojím lítání a vzpruhu jsem teda vážně potřebovala. O půlnoci jsme vystoupili z letadla, tentokrát už v Praze a zamířili jsme do Modřan. Totálně grogy jsme se sesunuli na postel a já měla pořád před sebou červené cihly, doubledeckery a vůni kávy. Byla to krásná dovolená a už teď se těším na další. Příští měsíc mě čeká Oslo, kam poletím za Terezkou (a Amálkou), z blogu Sweet Melange a moc se na to těším. A co vy? Byly jste v Londýně už někdy a kam se chystáte? Pochlubte se s vašimi cesty do komentářu, budu ráda za tipy 🙂

 London in points:

  • určitě si rezervujte jízdenky předem a jeďte busem, je to levnější než vlak, obzvlášť pokud si jízdenky koupíte pár týdnů předem
  • platit se dá prakticky všude kartou, takže hotovost s sebou zase tolik nevyužijete
  • metro je rozdělené na pásma, čím více pásem míjíte, tím dražší je jízdenka (3 pásma stojí až 3.50), doprava je v Londýně drahá ale s Oyster card je levnější než bez ní 
  • snídaně v lepší kavárně stojí kolem 20 liber
  • v některých podnicích si počítají takzvané tips, což jsou dýška, někdy je to i 12% z celkové ceny
  • Victoria Secret je v Bond street ne v Oxford street 🙂
  • téměř veškerá muzea a galerie jsou v Londýně zadarmo
  • nejlepší čokoládovna ever je přímo v centru Londýna a jmenuje se Said Dal
  • místní móda u žen je hodně zvláštní 🙂
  • top místa: Camden Town, China Town, Borough Market

S láskou Ema

Jak jsme se rozhodli sestěhovat

To jsem si takhle jednou ráno přišla do práce a holky se mě ptaly, jaký jsem měla víkend. „Upřímně ženy, byl báječný“, odpověděla jsem bez váhání. Zavedla jsem totiž u sebe doma takový malý rituál sobotních snídaní. To znamená, že každý pátek vymýšlím, gůgluju, pinterestuju a sním o tom, co budu vařit v sobotu ráno. Protože si prostě ráda užívám ta pomalá rána s kávičkou v ruce a s pusu upatlanou od javorovýho sirupu. A s Míňinou packou v ruce, samozřejmě. Lhát Vám nebudu ženy, Mára si na tyhle snídaňové koštovačky celkem rychle zvyknul, a tak jsem získala parťáka pro sobotní válení v posteli s raňajkami. A věřte mi, že po těch hektických letech, kdy jsem studovala nebo neustále dojížděla za chlapci, kteří trávili víkendy jinde než v Praze, si to teď maximálně užívám.

Byli jsme spolu tenkrát poměrně krátce, ale náhle poprvé zazněla věta typu „no to až spolu jednou budeme bydlet“… Samozřejmě moje srdíčko zaplesalo, zatímco moje hlava řvala z plna hrdla „Ty jsi fakt padlá na hlavu, si prostě nedáš říct!“ A tak jsem se zasekla někde mezi pocity, že mi to činí radost, ale zároveň mě to děsí. Nicméně časem tahle věta zapadla někam mezi špinavé prádlo na praní a tak nějak se na ní zapomnělo (stejně, jako na to prádlo na praní 🙂 ). Mě to nevadilo, pro mě byly prioritou pořád ty sobotní snídaně a taky výlety. Jenže kde se vzala tu se vzala znovu ona slavná věta „jednou, až spolu budeme bydlet“. No to už mě ženy přimělo k úsměvu, páč jsem si začala o této frázi myslet, že je to náš slovní evergreen. Začala se opakovat čím dál častěji a já v ní věřila asi jako v Ježíška o Vánocích (takový to, že se o tom hodně mluví, ale nikdy ho vlastně nikdo nezažil).

Strach byl rázem tatam a vystřídalo ho pobavení, a to časem zase nasranost, protože když vám tohle někdo opakuje furt dokola, tak to pomalu, ale jistě přestáváte brát vážně. Po všech těch milostných melodramatech poslední dekády jsem poměrně háklivá na velká citová vyznání a plány typu „jednou spolu budeme bydlet“ nebo ještě větší hitovka „jednou si tě vezmu“. A tak jsem si začala sem tam stěžovat své milé Patrícii, přísedícnici u našeho stolu, že si ze mě můj milý Mareček, asi dělá už prdel. Že to opakuje furt dokola jak Jehovisti prosbu před dveřmi a že mě už to jako nebaví 🙂 Paty se tomu pochopitelně smála a při každém příchodu do práce se mě ptala, jestli se už budu stěhovat nebo „až jednou…“ Odpověď byla samozřejmě furt stejná.

Dokud jsme nejeli do Londýna. Přeci jen se s mužem tolik přes týden nevídáme. Máme oba náročnou práci, sportujeme a Mína mi taky zabírá celkem velké časové okno v mém volnu. A ať chci či nechci, musím se jí věnovat. V Londýně jsme spolu ale byli každý (dokonce i všední 🙂 ) den a tak nějak jsme si na sebe víc zvykli. Já opět zjistila, že nejhorší kombinací na světě není pivo a tequilla ale hladový a unavený chlap. Najednou jste konfrontováni s méně úsměvy a více smyslovými vjemy (jako například smradlavý ponožky a tak)… Uvědomila jsem si, jak jsem vypadla ze cviku. Že si tyhle věci najednou už vůbec nevybavuju z těch předchozích vztahů. Takže zatímco mě se rodil v hlavě plán útěku (a destrukce smradlavých fuseklí), v Márovi zřejmě rostla touha po společném bydlení…

A tak jsme najednou leželi v posteli po sobotní snídani (měli jsme lívance s borůvkama a datlovým sirupem) a Mára povídá „A kdy spolu teda budeme bydlet?“…

Zahleděla jsem se mu do očí potlačujíce úsměv a povídám „Jednou jistě Marečku“ 🙂

Oba jsme se pak začali smát a od té doby už jenom plánujeme jak to zrealizujeme. Já prosazuju přesun mátového koberce do obýváku, zatímco on kýve hlavou a nechápe, kam by se to tam asi jako hodilo. Já ho organizuju, aby si laskavě prošel ty svoje skříně kde je asi tak deset tisíc poliček, přičemž na každé z nich je jedno (ano pro jistotu opakuji JEDNO) tričko a učinil tak místo pro mé hadříky. On samozřejmě už na internetu vybírá skříň páč procházení triček je moc náročná činnost (požádal mě totiž, abych mu asistovala a vybírala s ním, co vyhodit a co nechat). Ženy upřímně bych se raději vlastnoručně upálila než abych s chlapem procházela jeho hadry a na konci celé ceremonie zjistila, že mu vlastně sluší všechno a že nic nevyhodí (ani ten hnusný canc bez rukávů a s fleky od sava, které nápadně připomínají batiku). Ne, ne, to je ztráta času, to si raději projdu recepty na sobotní snídaně 🙂

Zajímá vás jak bude stěhovačka probíhat? Dejte mi vědět do komentářů a třeba se i dočkáte pokračování tohoto komického příběhu o tom, jak se Mareček s Emičkou do bytečku stěhoval 🙂

S láskou Ema

PS: Mína se stěhuje taky, to je vám doufám jasný 🙂