Óda na státnice část II. aneb jak jsem se stala bakalářem

Je ráno… a nohy mě bolí. Vlastně mě tak nějak bolí celé tělo. Mám pocit, jako bych doběhla maraton… a taky že jo. Dokončila jsem totiž dlouhý tříletý „běh“. V myšlenkách lovím vzpomínku z prvního dne na univerzitě. Tenkrát začínalo léto a já měla zápis, sluníčko pálilo do kamených kostek starého centra a já se procházela s hlavou vztyčenou. V ruce jsem držela nově vytištěný studentský průkaz a v srdci mě hřál pocit, že můj celoživotní sen se splnil… Jó to byly časy, to jsem si ještě myslela, že moje hodnota tvkí v tom, kolik budu mít titulů 🙂 Nechci aby to znělo nějak vychloubačně, ale vždy jsem si vážila svého mozku a toho, jak mi to pálí. Jo, je mi jasný, že tohle od blondýny zní poněkud pošetile, nicméně prostě je to tak. No a jelikož jsem pragmatik, chtěla jsem prostě na tu svoji hlavu mít „razítko“. Nebo teda spíše řečeno, hromadu razítek, protože tenkrát jsem snila o tom jak budu doktorka pedagogiky a budu učit na filozofické nebo pedagogické fakultě, každý bude obdivovat mou „bižuterii“ před a za jménem a bude hltat každé moje slovo, zatímco budu stát za pultem katedry a vykládat záživnou látku… Teprve teď když píšu tyhle řádky mi dochází jak neskutečně blbá a nadutá jsem byla 🙂 Každopádně pár protrpěných let a hektolitry slz, které jsem za tu dobu uronila mě utvrdilo v tom, že v tomhle „systému“ prostě působit nechci. A že zatímco moji přátelé si užívají volných chvil a mládí, mě se život ztrácel pod rukama…

A najednou byl květen o tři roky později a já si to štrádovala v lehce krémových šatech s krajkou, které by mi záviděla kdejaká hippie víla z Woodstocku a v balerínách na obhajobu bakalářské práce. Předem jsem věděla, že můj posudek stojí za starou bačkoru i když jsem na té práci nechala veškerý svůj volný čas. Moc jsem si nevěřila a byla jsem dost nervózní. Zrovna když jsem byla ztracená ve svých snech a myšlenkách mi vstoupil do cesty Patrik Hartl. Kdo z vás ho neznáte, je to brilantní český spisovatel a jeho knížky patří k těm nejlepším u nás (teda alespoň podle mě). Měl na sobě ten svetr, co měl kdysi v Show Jana Krause… podle něj jsem ho zaregistrovala. Normálně takhle lidi neoslovuju, víte jak moc jsem autistická a že tohle mi prostě je dost proti srsti. To ráno jsem se ale odhodlala a pana Hartla jsem zastavila, pozdravila a řekla mu, jak moc si vážím jeho literární práce. Usmál se na mě poděkoval a popřál mi krásný den… To byl první „anděl“, kterého jsem během státnic potkala a patří mu velké dík za to, že jsem obhájila bakalářku. Protože mou energii otočil o 360 stupňů a hlavně mi pomohl uvědomit si, co vlastně nejvíc chci v životě potkat… A to sice psaní.

Čtrnáct dní na to jsem před sebou měla státnici z pedagogiky. Vzala jsem si na učení dovolenou, nakoupila mega zásoby v Albertu (opět se mi utrhlo ucho u tašky, že jo a nebýt kolegy z práce, tak jsem ten debilní nákup domů ani nedovezla 🙂 )… No každopádně jsem se drtila jako blázen, obden jsem si šla zaběhat a snažila jsem se alepsoň trochu nasát vůni letních dní skrze otevřené okno do zahrádky. Nakonec jsem se rozhodla, že si jednu část státnic přesunu až na podzim (o tom jsem psala tady). Díky tomu jsem byla ve větším klidu a mohla jsem se soustředit jenom na jeden obor. Ani jsem se nenadála a nastal den D. To ráno bylo doslova magické… Zkoušku jsem měla až ve tři odpoledne, takže jsem si šla ráno zaběhat. Nervy jsem měla napochodu a potřebovala jsem se uklidnit. Nebe vypadalo jako by se na něm pánu Bohu vysypal pytel hladké mouky a les voněl nočním deštěm. Oběd jsem vynechala, páč žaludek jsem měla jako na vodě, oblékla jsem si svoje oblíené šaty s krajkou ze sekáče (od té obhajoby jim říkám „šťastné šaty“) a podruhé vyrazila směr univerzita. Jela jsem pro jistotu o dvě hodiny dřív, páč jsem se chtěla aklimatizovat na prostředí. Dech se mi zrychloval s každou další zastávkou a já si začínala být čím dál míň jistá, že něco umím. Ne že bych na tom před tím byla líp, ale přece jenom sebedůvěra v moje znalosti během té půlhodiny klesla pod bod mrazu.

Přijela jsem na místo, sedla si na kovovou židličku před místnost, kde mě zkouška probíhat. Vytáhla jsem si nějaké poznámky, které jsem si ještě chtěla projít a netrpělivě jsem čekala na to, až to celé vypukne. V pořadníku jsem byla až na posledním místě, takže mi bylo jasné, že se dostanu na řadu až tak kolem páté odpoledne, ne-li později… Ani ne minutu po té, co jsem dosedla jsem uslyšela kroky v chodbě. Přišla jedna z členek komise, malá starší profesorka s tmavými vlasy ostříhanými na mikádo a se šátkem přehozeným přes ramena. Zeptala se mě jestli jdu na státní zkoušku, řekla jsem že ano. „Tak pojďte dál“, řekla… V hlavě jsem si říkala „Jakože cože??? Ještě nejsem připravená (psychicky)!!!!“ 🙂 Začala jsem se vymlouvat, že jdu přece až jako poslední. A ona na to“Jste tu, tak pojďte“. To byl druhý anděl, kterého jsem potkala, protože jsem to měla vážně rychle za sebou a díky poobědovému větrníkovému opojení, ve kterém se celá komise nacházela, byl celý průběh zkoušky celkem hladký. Vytáhla jsem si vážně krásnou otázku, o které jsem toho hodně věděla, takže jsem si nakonec i celkem věřila. Po pár minutách jsem se přesunula z potítka ke komisy, zhluboka jsem se nadechla… a pak mám pocit, že jsem vydechla až když jsem vyšla ven. Čekala jsem tři hodiny na výsledek, ale tak nějak jsem tušila, že to bude dobrý. No nakonec to bylo výborný :)… Narozdíl od zkoušky, kterou jsem dělala předevčírem.

Nyní se přesuneme o pár měsíců dál, kdy se začínaly letní dny už prolínat s těmi podzimními a při běhu jsem si začínala všímat jantarově zbarvených listů popadaných po stranách mé oblíbené stezky. Neúprosně se blížil termín druhé části státnit (tentokrát směska biologie, socio-psycho-filozofického základu, práv dítěte a pohybových aktivit) a já tak nějak cítila v kostech, že to nestíhám… zase! Do toho se mi na stole válela čerstvě podaná výpověď a telefon jsem hypnotizovala každou minutou smrtícím pohledem a s nadějí v duši, že už se mi konečně někdo ozve, že mám práci. Bylo to náročné, těch 14 doma, ale o tom už jsem taky psala a trochu jsem si tady i pofňukala, ne že ne :). Ale den se se dnem sešela a já jela (opět s pocitem, že jsem absolutně nepřipravená) vstříc univerzitě. Tentokrát byl ale tenhle můj nepříjemný pocit asi stokrát větší a musím uznat, že jsem se nikdy tak intenzivně neučila jako na tuhle zkoušku. A předem jsem byla rozhodnutá, že tam jedu poprvé a naposled, jelikož si svého času už vážím více než před třemi lety a moc dobře vím, kam ho teď chci investovat. Byla jsem na řadě opět jako poslední a tentokrát jsem ženy bohužel neměla takové štěstí a ty nervy v „čekárně“ jsem si užila se vším všudy….

„Mami, tati pomoc… v čem spočívá palestinsko-izraelský konflikt!“ Tuhle zprávu jsem psala našim tři dny před státnicí, protože jedna z otázek zněla mezilidská nesnášenlivost. Nevěděla jsem o tom nic, maximálně co je to xenefobie a rasismus, což je látka střední školy a na informace v knihách a na internetu jsem prostě neměla čas. A jelikož jsem věděla, že táta je tak trochu odborník na židovskou kulturu, mamka začala nedávno studovat hebrejštinu a oba byli jak v Jeruzálémě tak v Palestině, tak jsem se prostě obrátila na ně. A to jsou moji poslední andělé, které jsem potkala, protože díky těm věcem, které mi řekli jsem tu zkoušku udělala.

Sedím na potítku a v ruce držím trojkombinaci otázek a jedna z nich z ní mezilidská nesnášenlivost v duchu děkuju našim a všemu, co se naučili. Protože vše, co mi předali jsem tam řekla a díky tomu jsem zapůsobila na neúprosného profesora, který vyhazuje každého druhého (a který jen tak „náhodou a mimochodem“, zbožňuje židovskou kulturu)… A tak se kruh uzavřel a já vyšla ven po nejtěžší zkoušce svého života s pocitem, že si výsledkem absolutně nejsem jistá. Na verdikt jsem čekala sotva třicet sekund a když mi bylo řečeno, že jsem zkoušku složila, málem jsem se složila. A pak o pár minut později znovu, když jsem zjistila, že jsem školu vystudovala s vyznamenáním…

Čekala jsem před třemi lety, že se mi splní sen. Že červený diplom z karlovky, kterou jsem vystudovala při práci dálkově bude velké finále mého života… Bože jak jsem se spletla. Splnil se mi sen, to ano, ale úplně jiný. Během těch tří extrémně náročných let, kdy byly vzlety, páty, úspěchy i těžké chvíle jsem si začala vážit života a konečně jsem pochopila jeho smysl… Smysl života je život sám a našim úkolem je si ho užít nejlíp jak dovedeme. Dělat maximum věcí, které milujeme a minimum těch, které nemáme rádi. Nemá smysl se schovávat před životem za nesmyslně velkými cíly a ambicemi jenom proto, že nám někdo řekl nebo si prostě jenom sami o sobě myslíme, že bez těch cílů nestojíme za nic. Teprve teď chápu jaká je to nádhera ráno vstát a nic nemuset. Zapnout televizi a nehledět na hodinky. Plýtvat časem na Hry o trůny, které jsem slíbila Karlovi, že všechny skouknu… snídat nejpomaleji jak to jen lze a investovat maximum času do rodiny a přátel. To je teď můj cíl, od teď až na věčnost. A jestli jsem si měla tohle během těch tří let uvědomit tak „dobře mi tak“. Bez tohohle vězení, do kterého jsem se sama uvrtala, bych nikdy nepochopila, co je skutečná svoboda. Děkuju sobě, děkuju vám, že jste při mě celou dobu stáli a nejvíce děkuju všem mým andělům tady i nahoře!

S láskou Ema a Mína

PS: Už zase bulím, že jo 🙂

  • Leni K.

    A já skoro brečela taky, musela jsem ale slzu zamáčknout, protože bych to těžko v práci kolegům vysvětlovala! :) Jsi skvělá a já se už teď těším na společně strávené chvíle v kavárnách, na trzích, v sekáčích nebo kině! L

    • Ema

      Děkuju moc za podporu :) Taky už se moc těším.

  • Líba

    Ano, jsi to ty. Vzpomínám na ambiciozní Verču z prváku, která má vidinu, že vystuduje Bc., potom Mgr. a pak určitě doktorát. A já tenkrát nevěřila vlastním uším. A rok se s rokem sešel a je tu jiná Verča. Verča, která přehodnotila priority a poslala studia k ledu. Přeji Ti v životě jen ty světlé chvilky, Ať se ti daří a jsi šťastná. :-)

    • Ema

      Děkuju moc Líbo :) budu na vás myslet, ať vám jde i magisterské studium a třeba se ještě někdy potkáme. Na jednu stranu ty soboty byly i někdy fajn, díky vám :)

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *