O Míně a o jednom malém zázraku

Poslední dobou se mi trochu přeházely priority, ženy. Zaměřila jsem se více na práci a k blogování jsem se otočila zády. Byla to nutná pauza, po skoro třech a půl letech, kdy jsem si uvědomila, že se moje tvorba nikam neposunula. Každý se někdy ocitneme ve slepé uličce, a v ní jde těžko hledat nové cesty pryč… možná proto se jí říká slepá. A tak jsem si dala trošku voraz, abych nabrala dech a uvědomila si, co vlastně chci teď předávat. Bála jsem se totiž, že když mi dojde „inspirace“ v podobě nešťasných lásek a vztahů, ze kterých jsem do teď čerpala, nebudou moje články a myšlenky poutavé. Ale víte co, ženy? Život neskýtá pouze vztahovou rovinu, ukazuje nám tolik různých barev, příběhů a potěšení že věnovat se pouze jedné jeho kapitole, by byla veliká škoda. A tak jsem zpět v plné síle a s novými zážitky. A tenhle který se vám nyní chystám odvyprávět, nelze pojmenovat jinak, než zázrak 🙂

O Míně už asi každý z vás ví. Je to moje hvězda, která mě občas na Instagramu i zde zastiňuje, ale víte co? Mně to nevadí, protože je tak skvělá, že si to vážně zaslouží. Možná si pamatujete jak jsem o ní kdysi psala, krátce po tom, co se ke mě tahle nalezenkyně ze Žižkova nastěhovala (článek o Míně si můžete osvěžit zde). Začátky sice byly krušné, ale nakonec jsme se v té mojí miniaturní garsonce celem i sžily. Tenkrát nám jedna veterinářka přímo na Žižkově sdělila, že jí bude asi rok, že má krásné zoubky a že jestli je kastrovaná – to se nedá zjistit. A tak jsem to brala jako bernou minci a téměř sedm měsíců jsem se připravovala na to, že půjde moje chlupatá spolubydlící na operaci. Krátce před Vánoci mě ale vyděsilo, že se jí na bříšku udělala boulička. A tak jsem se se vší hysterií a parádou odebrala na veterinu. V mých myšlenkách nastal kolotoč katastroficko-tragických scénářů a já se připravovala (zcela bezdůvodně nutno podotknout, ale co už jsem jsem ženská ne?) na nejhorší. Nakonec nám paní veterinářka oznámila, že má Mína špíček 🙂 Můžu vám říct, že jsem byla totálně v šoku, jelikož váží sotva tři a půl kila a pod chlupatou kšticí se jí skýtá spíše kostřička než sval a šlacha. Takže jsem doopravdy nepředpokládala, že by Mínino tělo dokázalo vyrobit něco jako špíček. Každopádně tahle epizodka by se mohla jmenovat Jak zase jednou Ema udělala ze špíčku velblouda, nebo tak nějak 🙂

I v tomto případě nám paní doktorka řekla, že se případná kastrace nedá zjistit, a že jí bude něco málo přes rok… že má prý krásné zoubky (ne neopakuju se). A tak jsme se nakonec s mamkou odhodlaly a objednaly Mínu na kastraci. Ta měla proběhnout tento pátek. Proč píšu, že měla proběhnout? Inu zde nastává v našem příběhu kýžený zázrak. Přijely jsme na veterinu (nutno podotknout, že jsme to s mamkou opět prožívaly jako poslední díl Esmeraldy), vyložily jsme moji špíčkatou kočkou na lékařský stolek a pan doktor povídá „Ta má ale otřesný zuby, tý budou tak tři roky“. Obě jsme s mamkou stály v úžasu a nechápaly o čem to mluví… Takže Mína nejen, že má špíčky, ale ještě má otřesný zuby? A jsou jí asi tři roky? Moje dušička se pomalu začínala bránit degradaci mé kočičí bohyně na pouhou obyčejnou, špíčkatou, otřesně zubatou kočku. Nakonec si pan doktor vzal do ruky holící strojek a konstatoval, že si myslí, že už je kastrovaná… Ženy zkrátím to, byly jsme s Mínou pak i na ultrazvuku, který sledovala se zaujetím hodné ženy na gynekologickém křesle, a resumé – moje kočka už je dávno vykastrovaná. Mína nakonec pod kudlu nešla a vše dobře dopadlo. A jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že dva ze tří doktorů jsou líní, pravého poznáte podle toho, že je skutečně pečlivý a udělá maximum pro to, aby vám nemusel dávat léky nebo do vás řezat.

Tohle všechno ale totálně nabouralo můj smyšlený příběh o Míniném krutém osudu, kdy jí někdo pohodil na ulici bez zájmu a bez jídla. Nejspíš někomu utekla nebo se zatoulala během hledání cesty domů. Jsem ráda, že nakonec zabloudila až ke mě a věřte mi, že se o ní starám jak nejlépe umím. A proto bych chtěla vzkázat všem, kteří ještě dnes občas s ustaraným pohledem hledí z okna a přemýšlí, kde se jejich ztracený pejsek či kočička nachází, že jejich příběh nemusel mít vůbec špatný konec. Třeba vám zrovna ve stejný moment opětovávájí pohled z jiného okna, váši chlupáči spokojeně ležící na klíně nového páníčka 🙂

S láskou pro Mínu

Ema

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *