Nesnesitelná lehkost snění

Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Do Hradce Králové jsem se vydala s Honeym na jeho dlouho očekávanou promoci, jenž měla zakončit jeho inženýrské studium. Hned po příchodu se on odebral směr aula, kde spolu s ostatními připravovali nácvik nástupu během předávání diplomu a já se rozhlížela po sterilně čistém prostředí fakulty.

Pohled na hradeckou fakultu informatiky a managmentu.

V porovnání s karlovkou zde bylo všechno moderní, vykachličkované a až po strop plné moderního vybavení. Naproti tomu moje fakulta dýchá spíše historií, jelikož budova sloužila dříve jako ubytovna pro mnichy z kostelíku, který stojí hned vedle . O moderních přístrojích nemůže býti u nás moc řeč, naproti tomu však máme ve třetím patře na katedře biologie vycpaná zvířata, embryo prasátka v láhvi či akvárko, které se nachází přímo v okně.
A právě při procházení útrobami univerzitní fakulty v Hradci mě osvítila múza a začala jsem netrpělivě vyťukávat do telefonu první řádky nového článku. Samozřejmě jsem si k tomu musela trošku udělat atmosféru, a tak jsem se začala poohlížet po nejbližším automatu na kafe. A co jsem neobjevila… Přímo pod schody stál stánek s kávou. No, nebyl to úplně stánek ale Kafékára. Takhle originální místo pro vaření kávy jsem už dlouho neviděla. Popadla jsem tedy šálek s cappuccinem a plně se odevzdala psaní.

  Kam se poděly moje sny o tom být uznávanou profesorkou na gymnáziu a pak na univerzitě. Kde je moje touha psát články pro časopisy a odborné publikace nebo noviny. Moje plány na cestování, pracovní ambice a sny o celoživotním romantickém příběhu… všechno to někam zmizelo za oponu s názvem starosti. Víte ženy, věděla jsem, že mě čeká náročné období. Přeci jenom zařizování hypotéky, koupě bytu, stěhování, zimní i letní semestr, náročná práce a vztah a na závěr výpověď, tohle všechno člověka zatíží dost na to, aby rychle zapomněl na své sny a plány. A i když jsem s tou náročností počítala, nečekala jsem, že během následujícího půl roku budu minimálně jednou týdně řešit tolik reklamací nebo stížnosti v sousedství.
No Kávařky, někdy vás ten život prostě semele rychlostí tsunami, ale jednoho dne se ta bouře uklidní a vy znovu vidíte pevný bod. Tak rychle jako jsem z práce odešla jsem našla novou, a tak se z velké sídlištní základní školy stahuji na malou obecnou školu v Dolních Měcholupech 🙂 Počítám každý další pracovní den, jenž mě dělí od zasloužené dovolené a v srdci se vracím ke svým nejniternějším touhám a snům.
A tak jsem se rozhodla ženy, že v červenci obepíšu pár českých časopisů a novin a nabídnu jim spolupráci. Ráda bych si totiž, co se týče psaní rozšířila obzory a svou pedagogickou dráhu možná jednou vyměním za psací stroj tak, jako to udělala kdysi Rowlingová.
Hodlám si užít léto plnými doušky, posedět s přáteli, které jsem neviděla měsíce, konečně vyšperkovat zahrádku a jít běhat víckrát než jednou za čtrnáct dní. Tak mi ženy držte palce, protože po mnoha úmorných měsících začínám znovu žít 🙂

S láskou Ema

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *