Muži jsou z Marsu a ženy… jsou magorky

frMám za sebou krásný víkend. Po dlouhé době se cítím odpočatá. Na stole mám otevřenou malou Milku a každý kousek čokolády nechávám s chutí rozplynout na jazyku. Užívám si každou mléčnou kostičku a kochám se zlatavými barvami podzimu, jež sem tam naruší ohnivá červeň. Vždycky mi to připomene barvy nebelvírské šály a mám chuť jít si sednout na tribunu a pozorovat famfrpál. V ruce bych držela máslový ležák a určitě bych randila s tím nejhezčím odrážečem v Bradavicích 🙂

No ale zpět do reality, o víkendu jsem ani nekoukala na famfrpál ani nebyla na rande s odrážečem. Měla jsem tak trochu víkendové rande sama se sebou. Po dlouhé době byl na všechno čas a měla jsem volno od pátečního večera do pondělního rána. Jako ženy pro mě takhle dlouhé volno bylo poslední dobou spíše fatamorgánou než skutečností, takže jsem si celý týden v hlavě skládala jak s ním naložím. Měla jsem plnou hlavou válení se v posteli, čtení Dívky ve vlaku, kávičkování s kámoškama… ale co čert nechtěl. Zjistila jsem ženy, že po třech letech v extrémním zápřahu neumím odpočívat. A tak jsem se v sobotu ráno po snídani v posteli vrhla na detailní úklid bytečku. Mína, ta absolutně nechápala co se to děje a bylo vidět, že i jí to narušilo její líné ráno. A tak se odebrala na okenní parapet, lehla si na bok a nechala si dopadat sluneční paprsky přímo na hnědý kožíšek.

Bláhově jsem si myslela jak budu mít vše do oběda hotové, no co vám budu povídat ženy nebyla jsem v poledne ani v půlce. Naházela jsem do sebe hovězí steak s fazolkami a pomalu jsem sbírala odvahu ke stavění plotu. Dostala jsem od našich takovou tu zelenou plachtu, která se napíná přes pletivo a vytvoří tak dojem zeleného oplocení. Měla jsem to sice dělat s našima, ale když vidím, jak se poslední dobou taky pořád dřou tak jsem se do toho dala sama. A musím říct, že to byl skvělý nápad na to si pořádně vyčistit hlavu a i spontánně si zanadávat 🙂

Dělala jsem ho čtyři a půl hodiny a mezi tím mi hlavou rotovaly myšlenky takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že se můj mozek změnil v automatickou pračku, která právě pere sto párů extrémně špinavých ponožek. A taky že jo, začaly se mi otevírat staré rány i brány do skrytých koutů mé mysli. Bylo třeba si všechny ty pocity a myšlenky utřídit, probrat a vyhodit co je nepotřebné, přesně jako jsem to dělala s plevelem na zahrádce nebo s věcma v kuchyni.

Skvělá nedělní snídaně v Café Jen

Moje úžasná kamarádka Barunka odjela po náročném roce na zaslouženou dovolenou. Poslední dny si hodně píšeme přes whatsapp a předevčírem mi tam od ní přistál nahraný vzkaz. Cítila jsem se jak v americkém filmu, kde unavená hlavní hrdinka přijde domů z práce ověnčená igelitovými taškami s jídlem z čínského bistra a první co udělá je, že zmáčkne tlačítko záznamníku. A tak jsem si ten vzkaz přehrála a hned jsem jí nahrála jeden nazpět. Od té doby takhle komunikujeme pořád. Je to lepší než telefonování nebo ťukání textovek. A co, že máme poslední dobou s Barčou společné?

První vzkazy se týkaly toho, čeho se bojíme. Barunka teď v životě řeší vztahy a já jsem poslední týdny zase single. I když mi bylo s milencem moc hezky a je to skvělý člověk, není to prostě to pravé, když to takhle řeknu otevřeně. A věřte mi, že nikoho to nemrzí víc než mě. Barunka, ta pro změnu chová city k jednomu kamarádovi, který o ničem (nejspíš) neví, nicméně na tu zaslouženou dovolenou letěla právě s ním a s dalšími přáteli. Je to celý zamotaný jak klubíčko vlny, ten život… Barča má strach z odmítnutí a já? Zjistila jsem, že se nejvíc bojím toho, že se moje sny splní. Ano čtete správně.

Dala jsem si ovesnou kaši naloženou přes noc v banánovém pyré a kokosovém mléce a toast s avokádovou pomazámkou. Za mě rozhodně top!

Potkávám i hodné mužské, vím to. Ale více či méně vědomě je prostě odmítám. A proč ptáte se? Protože jsem nejspíš magor 🙂 Protože i když jsem o tomhle tématu už naspala stovky řádků, natočila videa i mluvila do isntastories, i přesto mám furt tendenci vybrat si někoho, koho budu moct „s chutí“ předělávat. Kolikrát mi nedojde jaký jsem debil, dokud to takhle nenapíšu… Rukama jsem se hrabala v hlíně a zápolila s protivětrem při špendlení plachty. Kolíčky, které mi provizorně napínaly plachtu, padaly z plotu rychlostí blesku a já je nestačila znovu připínat. Současně s tím jsem se v duchu prala s myšlenkami, co já teda vlastně chci. Chci si snad žít život plný sezónních lásek a být novodobou Rosamundou Pilcher, či snad Bridget Jones, která otěhotní ve čtyřicetitřech letech… anebo chci spokojený život ve dvou s dětmi na klíně a manželem po boku (a samozřejmě s Mínou na parapetu)? Jak jsem se tak prala s tím plotem, prala jsem se i sama se sebou a kdyby jste mě vzaly hráběma po hlavě ženy, nedostaly byste ze mě odpověď.

Poprvé v životě jsem porozuměla mužům, respektive jsem rozuměla tomu proč nám tolik nerozumí. Kolikrát nadáváme na to, že právě oni nevědí, co vlastně chtějí… a ženy víme to snad my? Jako je to smutný v téměř dvacetiosmi letech, když to takhle přiznám, ale já to vážně nevím, a možná proto ten můj život vypadá, jak vypadá. Chvíli to vím a jdu si za svým cílem, ať už je to cokoliv. A v další chvíli se zmítám ve strachu a svá přání beru zpět. A co že z toho vznikne? No přeci totální chaos. Plot nade mnou vítězil jedna nula (nebo spíš bambilión nula), já chytala jeden kolíček za druhým a Mína sedíce na parapetu sledovala celé tohle komické představení s velkým zaujetím. Přísahám, že měla hlavu nevěřícně nakloněnou na stranu.

Plot jsem se vší vervou dodělala a s rukama od hlíny jsem se přesunula do sprchy. Večer jsem strávila v Kavárně co hledá jméno s kamarádkami a bylo mi fajn. I když jsem si na zahrádce prožila celkem drámo, najednou uvnitř mě byl klid. Pomalu jsem usrkávala kávu z šálku a poslouchala příběhy ze života Domči a Ditty. Říkala jsem si, že se to moje mentální tornádo určitě druhý den vrátí, ale včera jsem se ráno probudila snad o tísíc kilo myšlenek lehčí. A pak to přišlo… ticho v mé mysli, které tam nebylo nejspíš posledních pár let. K plotu jsem se ještě vrátila, protože pravá část nebyla úplně rovně, ale už to šlo lehce. Uvědomila jsem si, že vlastně ke štěstí nikoho nepotřebuju, jen sebe a teď vlastně i Mínu, která mi tak krásně dokresluje teplo domova. Nechci aby to znělo nějak nadutě, ale prostě to tak je. Hodně jsem hledala to štěstí mimo sebe, v lásce, v mužích, v kariéře, v červeném diplomu… jenže tam není. Láska není štěsí, úspěch není štěstí ani muži nejsou štěstí. Štěstí je prostě štěstí. Nic víc, nic míň. Muži jsou možná z Marsu, ale my jsme podle mě občas totální magorky 🙂 Nebo já to tak alespoň poslední týdny vnímala. A tu magorku jsem ze sebe nějak nedokázala setřást, ta kráva totiž byla všude se mnou a vytvářela paniku a stres, všude kde se mnou byla. Nevím jestli jí ve mě zahnal ten plot, nebo jestli se tak vyšťavila, že se uložila v mé mysli ke spánku. Každopádně doufám, že na nějaký čas nevytáhne paty z domu a mě bude tak dobře jako teď kdy si z pod stolu mlsám mléčnou čokoládu… Samozřejmě už asi desetkrát jsem si řekla, že je tohle poslední kostička, ale teď už fakt nekecám :)…

S láskou Ema

 

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *