Můj první měsíc jógy

Od posledního receptu na cuketové brownies se mi na blogu krapet práší, nezdá se vám ženy? Inu to je tím, že poslední dobou buším hlavou o zem a to z toho důvodu, že neustále padám. I když by se vám mohlo zdát, že je to především díky mé nemotornosti (což jistě je, a to v případě každého pátého pádu). Většinou je to ale z důvodu trénování stojek na hlavě. Před šešti týdny jsem totiž začala chodit na jógu a to především kvůli svému zdraví. Napsala jsem o tom před měsícem článek pro portál Blogerky.cz. Takže kdo z vás úplně neví o tom, co přesně mě vlastně přinutilo začít s jógou, doporučuju si ho přečíst ZDE.

Když jsem se na konci dubna rozhodla skončit s během, měla jsem docela i radost. Nohy jsem měla unavený a celkem dost nateklý… nebo teda jak řekl Mára, moje lýtka byla „v džínách krapet napresovaná“. Tímhle výrokem mě (jak jen to říct kulantně…) celkem decentně nasral, protože jsem takovou urážku vůči svým dolním končetinám striktně odmítala. Nicméně jsem musela nakonec zhodnotit, že ty moje oblíbené modré džíny z loňska prostě letos neunosím. A bohužel ne z toho důvodu, že bych je snad nedopla, ale právě pro to, že by do již zmíněných lýtek pravděpodobně nedoteklo dostatečné množstvcí krve k okysličování, jak by byly přiškrcené.

Musela jsem tedy konstatovat, že mi ta běhací pauza přece jenom prospěje. Už jsem se totiž necítila moc jako ženská, což není divu, když jsem měla nohy jako tažnej kůň.

A tak jsem si udělala rezervaci na svou první lekci jógy. Kamarádka mi doporučila Jógovnu, kterou mám přímo naproti práci. Lekce tam mají rozvržený do celého dne, ale já chtěla něco, co bych si mohla oddřít ještě před prací, abych pak měla už po celý den klid. Jako upřímně ženy, když tuhle větu o klidu píšu, nejradši bych se za ní profackovala, páč je to jedna z mnoha mých výsostných debilit, kterou ve své hlavě mám, ale o tom až později. Takže jsem si našla lekci s názvem ranní probuzení a těšila jsem se na své první protažení.

Tahle lekce začíná v sedm ráno a upřímně by mohla spíš nést název ranní vražda. Přesně to mi běželo hlavou prvních 60 minut skupinové jógy, kterou jsem zažila. Z tý hodiny si pamatuju asi jenom tři asány a to sice, nízký klik, pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pak tam okolo mě lidi začali dělat stojky, zazpívali óm a šlo se dóóm… Nebo teda já konkrétně do práce, ale byla jsem totálně zralá jít dóóm. Oblečení jsem měla totálně propocený a ve sprše jsem myslela, že chcípnu bolestí. Ruku jsem sotva zvedla nad hlavu, abych si mohla umýt podpaží a nohy se mi klepaly jako žirafě, která se brodí pískem uprostřed safari. V duchu jsem si říkala „A to mi má jako pomoc dosáhnout vnitřního klidu?? Svalová horečka??!! Tak to teda pěkně děkuju.“

Byla jsem naprdnutá celej den. Na to, že nedošáhnu na zem ani špičkama prstů… Co na zem, pomalu ani ke kolenům. Že mám tělo po ročním běhání bez protahování totální zkrácený, že mě všechno bolí, a že místo břišního pekáče, který by unesl celou váhu těla mám leda tak mazanec a to ze stoprocentního rosolu. A ze všeho nejvíc mě vytáčelo to, že vytoužený klid fakt nepřicházel. Nedařilo se mi během hodiny být teď a tady a proto jsem furt padala.

 Protože koncentrace a vyrovnanost je královnou jógy. Dost blbý pro někoho kdo je carevnou chaosu.

Každopádně když jsem ze sebe oklepala tu prvotní svalovou horečku, přepadla mě touha naučit se všechny ty stojky, vrány, mořský panny a další bůhví jaký asány, které jsem si ještě ten den našla na Pinterestu. A tak jsem v pátek vyrazila na svou druhou lekci, a pak v pondělí a ve středu a zase v pátek. Najednou jsem chodila třikrát týdně a ani jsem pořádně nestihla, jak se to vlastně stalo. V pátek se mnou začala chodit kolegyně z práce a občas se mnou zajde i mamka. Na instastories nahrávám jednou týdně video, kam až jsem pokročila se stojkou na hlavě a trénuju i tu vránu, která mi furt nejde. Mám z ní nehorázný modřiny na rukou a je to zatím nejbolestivější asána, kterou jsem dělala. Dokonce jsem kvůli tomu psala jedný holce na instagramu do komentářů pod ladnou fotku vrány, jak to mám udělat, abych to dokázala taky, ale bez modřin. A odpověď? „Prostě pokračuj, chce to čas, taky jsem je měla“… Znovu si říkám „tak díky“ 🙂

Jóga je proces, stejně jako život. Nejde prostě jen tak přeskočit z prvního odstavce na samý konec knihy. Nebo jako dá se to, ale přijdete o ten příběh. Jóga mě učí respektu k vlastnímu tělu. Postupně ho začínám vnímat a díky tomu i vědomě ovládat. Kolikrát mě bolí i svaly, o kterých jsem do teď ani nevěděla, že je mám. Vždycky, když stojím v sedm ráno na podložce mám pocit, jako by se zastavil čas. Nevnímám nic jenom dech, hudbu a ten moment, kdy se tělo snaží vydřet v asáně. A tady uprostřed koncentrace a dechu se nachází ten můj přiblblej klid. Protože není to tak dávno, co jsem sama sebe načapala, že při každý druhý asáně zavírám oči a jenom jsem.

Přijde mi, že honit klid je asi jako bojovat pro mír. Prostě je to totální nesmysl.

Jako budu upřímná ženy, být v klidu je pro mě hodně nepřirozená poloha. Ale velice ráda si na to zvykám. On se totiž ten jogínskej klid tak nějak rozprostře i do toho každodenního života. Najednou nedobíhám tramvaje, nespěchám ve frontě v Albertu, dýl se mazlím s Mínou a míň plánuju. A je mi takhle fajn. Běh jsem milovala, dával mi svobodou. Takovou tu fyzickou, kdy má člověk pocit, že doběhne kamkoliv a všemu uteče. Za to jóga mi dává tu psychickou, kdy vím, že nikam utíkat nemusím.

Takže těm z vás, co jste se mě ptali, jestli je jóga dřina, odpovídám, že je to mega dřina. Ale daleko víc je to o tom, co se odehrává uvnitř člověka během jógy než o tom, jestli jste vydrželi v asáně pět dechů. Protože teprve, když jste uprostřed hodiny totálně propocený a nekoncentrovaný, si uvědomíte, že jediné co vás limituje, je vaše hlava. A vy rozhodujete o tom, co dokážete a co ne.

Tak co? Namotivovala jsem vás pro jógu? 🙂 Nebo jinak, mám tu nějaké jogíny? Budu ráda, když se ozvete!

S láskou Ema

  • Terez

    Ahoj Veru, já to mám dost podobně. Někdy vloni na podzim jsem na popud svého kamaráda začala chodit od 6,15 (vražednej čas!) na Ashtanga jógu. Na začátku jsem si tam připadala jako blázen, nešlo mi to, pořád jsem se tam klátila jak lodyha ve větru a když mi jedna holčina řekla, že v pozici střechy vlastně odpočívá, tak jsem kroutila akorát očima. A světe div se, nekecala. Měla jsem sice menší pauzu, ale snažím se chodit dvakrát týdně (protože jednou se cvičí polohy ve stoje, podruhé v sedě), vidím na sobě, že mi to pomáhá, že mám pak celej den takovej lepší a hlavně už nejsem taková brambora. Ale stojku pořád neudělám. Střed těla cítím po každý hodině enormně moc, ale pořád není natolik silnej, abych se v tý stojce udržela. Ale časem to půjde, věřím tomu. Dneska ráno to teda moc nešlo. Pátek 13. a navíc novoluní, to není dobrá kombinace na jógu :-D Měj se krásně, T.

    • Ema

      Ahoj Terez :), díky za koment. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se při prvních lekcích jógy takto cítil. Dneska jsou to už skoro tři měsíce, co chodím opravdu pravidelně 3x týdně a jsem moc spokojená. Cítím to na těle i na duši, že na sobě pracuju a mám radost z každé povedená vrány nebo stojky. V asánách teda odpočívám jenom někdy, protože je to furt pro mě docela dřina :D, ale tak třeba časem... Každopádně díky za poznámku ohledně pátku 13. protože dneska mi to na ranní praxi opravdu moc nešlo a nechápala jsem proč :) (alespoň to mám na co svést). Díky!

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *