Milostné etudy

Je mrazivé ráno. Boty mi pod ledem podkluzují a i jednoduchý pohyb jako je běh, mi dneska jde celkem obtížně. Spíš se to podobá skokům raněného kamzíka než skutečnému běhu, ale co, za ten ranní lesní výhled to stojí. Slunce poslední dobou vstává později, což se rozhodně nedá říct o Míně, která mě s přesností švýcarských hodinek budí každé ráno kolem šesté. Někdy je to pro to, že má hlad, jindy z toho důvodu, že chce podrbat kožíšek. Občas je to s tou mojí malou žižkovskou homelesačkou celkem záhul, ale to její tiché vděčné vrnění za to taky stojí.

Ometám prach ze svého psacího stolu a z okna vyhlížím příslib nového roku. Chumlám se pod dekou a odpočítávám hodiny toho starého, letošního, který mi dal tolik zabrat. Mám pocit, že jsem zestárla o víc jak tisíc let (což se na mé vizáži stejně asi moc neprojevilo, páč si můj šéf stále myslí, že mi je dvaadvacet, což je přesně o 6 let míň než mi skutečně je). Že by mě všechny ty útrapy a traumata omlazovaly? Nemyslím si!

Před pár měsíci jsem si vyhlásila tvůrčí pauzu. Hlavně proto, že mě moje virtuální okolí přesvědčovalo o tom, jak jsou palečky a follows důležité. Jak prorazit a být uznávanou blogerkou je smyslem celého lidského bytí. Tak nějak jsem si sama před sebou musela uznat, že i kdybych se snažila sebevíc nikdy kolosálního úspěchu nedosáhnu. Nejsem totiž blogerka, jsem spisovatelka a i když jsem se nechala tou vlnou obliby dříve celkem dost strhnout, teď už mi na tom pranic nezáleží. Upřímně, poslední dny zvažuju, že se psaním skončím úplně. Nedělám to proto, že očkávám ovace a lajky, ale pro ventilaci svého způsobu vidění světa a života. Pravdou ale je, že poslední dobou toho mám čím dál míň co říct, nebo spíše se bojím cokoliv říct, potažmo napsat. Už tyhle řádky totiž nečtou jenom moji přátelé, milenci, bývalý partneři i nepřátelé, ale také jejich matky, sestry, současné přítelkyně, expřítelkyně i posměváčci, kteří číhajíce takříkajíc za bukem, čekají na každou další literární senzaci z mého života.

Sdílení vztahových kuriozit, to byla hlavní myšlenka celého blogu. Tenkrát mi asi nedošlo, jak obrovský může mít moje počínání dosah. Neviděla jsem v sobě úspěšnou blogerku ani velkolepou influencerku. Spíš jsem se cítila jako sociálně nejdebilnější osoba na celé této planetě topící se ve svých vlastních snech a tužbách po dokonalém vztahu. Moje slova a příběhy nejsou pro každého, ale přesto se každému občas stávají. A v tom jsem tenkrát viděla smysl. Jenže s každou další milostnou etudou, kterou jsem sdílela jsem se začala cítit čím dál více směšná. Pochopila jsem, že v dnešním světě milostné mnohosti a možnosti nekonečně nových voleb máme každá pouze dvě role. Buďto nahrazujeme jinou ženu nebo jsme nahrazeny.

Jo ženy, cynismus mi koluje v žilách stejně jako kofein nebo plzeňské pivo. A i když si říkám, že bych s tím asi měla přestat (dejte mi prosím vědět, kam se chodí s cynismem na odvykačku), jde to jen stěží. Nic už pro mě není zbrusu nové, málokterý zážitek mi rozproudí motýlky v břiše a téměř žádné milostné vyznání neoblomí mé severským mrazem sežehnuté srdce. A teď nastává zvrat v ději ženy. Aby to nevypadalo, že je tenhle příběh jenom o Grinchovi, který je mrzutě zalezlý ve své jeskyni a čeká na další příležitost jak zpochybnit něčí štěstí. Představte si, že se vám v tuhle chvíli absolutního cynismu otočí celý život vzhůru nohama. Staří přátelé zmizí a přijdou noví, kteří si vás váží a jsou vám oporou. Milence a kostlivce ze skříní vzala velká voda a konečně přijde někdo, s kým máte pocit, že je to to pravé. Nic v tu chvíli nebrání tomu, aby byl člověk šťastný. Nemyslím teď takové to pseudo-posh štěstí, myslím skutečné štěstí. Mám ho s vámi sdílet? Nebo se mám bát, že se tenhle příběh změní v další krátkou epizodu a zapadne tak do zaprášeného stohu mých milostných etud.

Tohle je důvod, proč toho s vámi sdílím poslední dobou tak málo. Sama sobě už totiž nevěřím, že něco v mém životě bude mít déledobé trvání. A samy ženy víte, že o jídle nebo o hadrech prostě psát neumím. Nejspíš by mi to ani moje spisovatelská čest nedovolila. A tak se vás tážy ženy, jestli vás příběh na téma jak neochvějný cynik ke štěstí přišel vůbec bude zajímat. I když třeba za 365 dní bude zase všechno jinak. Protože jestli mě tenhle rok něco naučil, tak je to to, že člověk míní a život mění… nic není definitivní.

Koukám na hodinky, ještě párkrát se ručička na ciferníku otočí a bude konec roku 2017. Jaký byl pro vás? Pro mě rozhodně plný změn. Můj život je kompletně jiný než loni, bohu dík. Nezbývá tedy než zavřít oči a vykročit do dalších dnů ve víře, že se ten můj cynismus dá někde amputovat. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Páč já bych se ho vážně už ráda zbavila.

S láskou

Ema a Mína

  • Kateřina

    Zdravím Emo a Míno! Už měsíce jsem pečlivě hlídala články a konečně tu jeden je (to si ho budu muset přečíst hned dvakrát!) Jen doufám, že budeš psát dál. I kdyby o cinismu, který se třeba s příchodem jara změní v úsměvy od ucha k uchu, protože ti motýli budou všude! Chtěla bych vám popřát spousty štěstí, zdraví a lásky od všech do nového roku!

    • Ema

      Děkuju Káťo :) to je milé. Je pravda, že jaro většinou moji náladu celkem dost pozitivně nakopne. Díky za podporu a hodně štěstí do nového roku i tobě.

  • Veronika

    Tvůj blog je jeden z mých nejoblíbenějších který jsem zatím objevila!! :) Tvoje upřímnost a přirozenost mě hrozně baví a přečetla jsem si dozpátku skoro všechny tvé články. Tak že prosím další články!!

    • Ema

      Děkuju Veru :) To mě moc potěšilo, děkuju za tvou podporu.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *