Letem světem horkým létem aneb moje cesty napříč republikou

Svůj život mám poslední dobou sbalený do takové malé černé tašky (kterou občas vyměním za hnědý příruční kufřík) a tak nějak projíždím republiku křížem krážem. Budu vám teď chvíli vyprávět o tom, co všechno se dá stihnout během 10 dnů. A jen abych vás uvedla do obrazu ženy, ani jeden z těchto výletů nebyl plánovaný 🙂

Celé to začalo před několika dni spontánní výpravou do Beskyd za mojí milovanou tetou. Kromě notoricky známého Radhoště či Štramberku (kde jsem koupila výborné perníkové Štramberské uši, které jsem sice chtěla odvést domů na ochutnání, ale jaksi zmizely ještě tentýž den), jsme také navštívily město Příbor, ze kterého pochází světoznámý psychoanalytik Sigmund Freud.

Největším zážitkem pro mě ale byla skutečnost, že jsem se po celých třech letech od získání řidičáku posadila za volant. Tímto bych se tedy také chtěla omluvit všem účastníkům pohřbu v Kunčicích pod Ondřejníkem, které jsem  ten den pravděpodobně vyděsila svým prudkým rozjezdem na křižovatce, kdy motor řval jak Ozzy Osbourne na začátku své kariéry.

Příbor, Štramberk, Beskydy a UFO spatřeno na Radhošti 🙂

Není to se mnou totiž žádný med a upřímně přiznávám, že řízení auta mezi mé přednosti opravdu nepatří. Nicméně cvičení dělá mistra a tak jsem za volant sedla ještě párkrát. A vidina nabídnutého zmrzlinového poháru ze strany mojí tety, který mi přislíbila pokud dojedu do nedaleké Kopřivnice mi byla docela silnou motivací 🙂

Svůj výlet do Beskyd jsem rychle přejmenovala na Frgálobraní 🙂

Do Prahy jsem jela prakticky jenom na otočku. V kuchyni jsem vysadila pár frgálů, vyměnila pár kusů oblečení a po pár dnech jsem vyrazila i s mým Honeym do Brna. Na první místo kam jsem zamířila bylo Dominikánská náměstí a chvíli jsem poseděla v těžce hipsterské kavárně Skog.

Místní apple pie mě upřímně moc nenadchnul. Nicméně nad čím mi do teď zůstává rozum stát je espresso smíchané s tonikem, které jsem si tam dala. Do teď totiž nevím jestli mi to chutnalo nebo ne. Tak zvláštní kávu jsem tedy ještě neměla. Pokud se tedy nacházíte někde v okolí Brna, neváhejte jí tam vyzkoušet. A dejte mi pak vědět, jaký dojem udělala na vás 🙂

Toulky Brnem

Procházku centrem Brna jsem stihla prakticky za dopoledne. Následoval oběd u Potrefené husy a odpolední příjezd do Prahy, ze které jsme z Honeym odjeli ještě tentýž večer směr Liberec. Tehdy jsem znovu usedla za volant, tentokrát za tmy. A ukázalo se Kávařky, že co se týče stravování, jsem za volantem snad ještě větší prase než u stolu. Prostě během pár minut jsem byla zadělaná od rajčatové omáčky od hlavy až k patě 🙂

Dva dny jsem si užila v Liberci příjemný relax. Slunění, koupání, pečení muffinů, poslouchání iPodu. Myslela jsem si, že nic jiného se v tomhle vedru ani dělat nedá. Během minulého víkendu jsem však byla přesvědčena o opaku.

Honey mě totiž vytáhl na horskou chatu do Jizerek za svými přáteli. Byla to akce na kterou jsem se opravdu těšila, i když jsem o ní věděla jen pár dní předem. Všechno to začalo zcela nevině večerním grilováním, popíjením, společenskými hrami a co vám budu povídat ženy, pod rukama mi proběhla i nějaká ta cigaretka.

Druhý den jsme každý vyfasovali horské kolo (kdo tedy neměl vlastní, což jsem byla třeba zrovna já) a vyrazili jsme celá skupina na cyklovýlet. Když jsem viděla, jak jsou všichni vybavení, vysportovaní a připraveni do akce, cítila jsem se trochu jako Briget Jones na lyžáku. Z těch všech svalů a značkového sportovního oblečení se mi lehce začala podlamovat kolena a já už tušila, že mě čeká takový výlet, který bude trochu připomínat Mordor.

Párty chata

Teploměr ukazoval něco přes třicet stupňů a ze začátku jsem to ještě zvládala. Ale ve chvíli, kdy se cesta změnila z asfaltky na lesní terén a kameny kolem nás byly jak z Jurského parku, jsem začínala ztrácet víru v sama sebe. S každým dalším kilometrem jsem myslela, že vyplivnu duši. Proklínala jsem ty šílené krpály, na druhou stranu jsem se ale chtěla překonat. Nakonec jsem mozek vypnula a tělo přeřadila na autopilot.

Abych to ženy zkrátila vyjeli jsme až na Smrk, což je nejvýše položené místo v Jizerských horách. Byli jsme nakonec i v Polsku a na chatu jsme se vrátili ve večerních hodinách. Ujeli jsme téměř 50 kilometrů. Zadek cítím ještě dnes a stejně tak i ty smradlavé ponožky, které na mě křičí ze dna tašky ať už je laskavě dám prát 🙂

Mám je tam však jako artefakt, mého pravděpodobně největšího fyzického výkonu jaký jsem kdy podala. Původní znechucení z totálního vyčerpání vystřídal příval posledních zbytků endorfinů, které mě nakonec přiměly k úsměvu. Vážně jsem to dokázala, proběhlo mi hlavou. Na kole jsem neseděla deset let a přesto jsem to dala. I když teda zcela ne tak bravurně v porovnání s ostatními. Víte ženy, jeden borec to celé odjel v žabkách po tom, co dopoledne běžel 16 kilometrový závod. To vám přece jen trošku srazí sebevědomí i z takového výkonu 🙂

Nicméně ženy závěrem chci jen dodat, že tohle je prostě NEJLEPŠÍ LÉTO jaké jsem kdy zažila!!! Ačkoliv jsem teda vyřízená jak žádost na finančním úřadě. Ještě posledních pár dnů zbývá tak si je jdu užít a vám Kávařky přeji, abyste při jakýchkoli fyzických aktivitách v tomhle parnu nevypustily duši tak, jak se to málem stalo mě 🙂

Ema, která se rozhodla že zase začne hledat ztracenou formu,

A nemyslím tu na pečení 🙂

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *