Jsem velmi šťastná

  Zdravím vás ženy. Tak jak se vám daří? Omlouvám se za svou (zcela neplánovanou) odmlku, nicméně mě přepadla jakási tvůrčí krize. Bohužel i mě, ženě jenž mele pantem od nevidím do nevidím se občas stane, že nemá co říct.

 Ve filmu Anna a Král říká vládce Siamu učitelce z Anglie, že „když mnohomluvná žena neříká nic, její ticho je ohlušujícíA stejně tak se poslední dobou cítím při pohledu do svého zápisníku kde mě oslepují jeho prázdné, bílé stránky.

A tak se s vámi nyní podělím alespoň o to, co jsem si do něj zapsala naposled. Třeba to zažehne můj vnitřní tvůrčí plamen opět k životu. Takže se Kávařky pohodlně usaďte do svých křesel či gaučů a pojďte se se mnou vrátit do začátku září. Kdy dny ještě nebyly tak krátké jako dnes, sluneční paprsky byly plné zlata a chladný ranní vánek nepřipomínal Sibiř :-).

Pohled na panoramata v Mělníku. Poslední místo, kam jsem se letos v létě vydala.
  Prvního září jsem poprvé dorazila do práce autem. Není to sice nic světoborného. Nicméně fakt, že jsem svůj zadek dokázala přemístit z Vinohrad až na Jižní město jiným dopravním prostředkem než-li tím, kterým disponuje pražské MHD a ještě ke všemu jsem ho sama řídila, bylo pro mě něco jako jeden z dílů seriálu Věřte, nevěřte.

Řidičák jsem dělala v roce 2012 a od té doby jsem seděla za volantem sporadicky (to znamená vůbec 🙂 ). V průběhu letních prázdnin mi moje úžasná teta umožnila řídit její starou Felinu někde uprostřed Beskyd. Obě jsme to ve zdraví přežily, a tak jsem svůj řidičský (ne)um vyhodnotila jako ne zas tak špatný.

Nehodlám vám zde vyprávět o dynamice mých rozjezdů ani o intenzitě chcípání a startování staré, nebohé Kokty. Kokta je vůz, který mi v dobré víře (a k mé nevíře) stále častěji půjčuje můj Honey. Jen doufám, že jí to jednou všemohoucí automobilový Bůh zaplatí, že se chudinka stala mým trenažérem :-).

Ten den, sedíc za svým stolem a pomalu popíjejíc svou ranní kávu jsem vydýchávala svůj příjezd do práce. A s prvním paprskem slunečního svitu jsem tak nějak rekapitulovala letní vzpomínky.

Podvečerní plutí po Seině, jeden z nejhezčích letních zážitků.
 Jak jsem s kamarádkou lezla po schodech vstříc vrcholu Eiffelovky, uždibovala croissanty v parku u Louvre a jedla cibulačku z místního bufetu. Nebo když jsme do sebe s tetou na Radhošti cpaly frgále a pozorovaly beskydská panoramata.

Pak můj dvoudenní výlet do Písku, který jsem podnikla takříkajíc na vlastní pěst. Kde jsem s farmářským jogurtem v jedné ruce a knihou z antikvariátu v druhé seděla na skále u Zvíkova a pozorovala letní oblohu.

Poprvé jsem byla na hradě úplně sama. To je tak, když jedete na výlet v pondělí, kdy jsou hrady a zámky zavřené 🙂

Dále slunečné dny strávené v Liberci, jízdy na motorce vstříc západu slunce pod Ještědem, smothie připravené z plodů zahrádky a večerní povídání s Honeyho rodinou.

Jen tak pro informaci toto je foceno z lanovky, nikoliv z motorky 🙂
  No a také to, jak jsem strávila jeden ze svých večerů po boku pana Darcyho v kavárně Slavia pozorujíc ruch ulice kolem Národního divadla. No ano ženy, čtete správně. Muž, který mi svou tajemností občas připomíná hrad v Karpatech nebo úsměv Mony Lisy se zcela nečekaně vrátil do mého života. Ale o tom až někdy jindy :-). Chvílemi jsem si tak v létě připadala jak v románu Jíst, meditovat, milovat. Kdy jsem stejně jako hlavní hrdinka Elizabeth putovala dálkami za svými více či méně duchovními touhami.
Je až k nevíře, jak moc se v Liz kolikrát vidím…

Chtěla jsem se o pár těch posledních střípků léta s vámi podělit Kávařky a zahnat tak ještě na malou chvíli příchod podzimu. Poznámkový deník pomalu měním za skripta do školy a šálek horké kávy (jen na pár dní) střídá sklenka burčáku.

A začíná podzim. Trochu barevný i trochu chladný, ale pro mě se tak či tak nese především v duchu příprav. Pomalu začínám shromažďovat papírové krabice. Nejsou však na vánoční cukroví, jak by se vám mohlo zdát. Ženy, já se totiž budu stěhovat 🙂 Pořídila jsem si nový byt, svůj vlastní coffee room. O tom vám taky někdy povyprávím.

Jak tak koukám, tak je toho najednou víc, co mám vlastně říct. Ale to jediné, co jsem doopravdy toužila všem nyní sdělit prostřednictvím těchto řádků, je odpověď na Darcyho otázku, kterou mi položil onoho večera u sklenky vína. Zeptal se „… jsi šťastná?“

A já na to „Jsem teď velmi šťastná“. 🙂

Emča, která tento článek věnuje těm, co jí dnes a denně pomáhají plnit její životní sny.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *