Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *