Jak jsme se rozhodli sestěhovat

To jsem si takhle jednou ráno přišla do práce a holky se mě ptaly, jaký jsem měla víkend. „Upřímně ženy, byl báječný“, odpověděla jsem bez váhání. Zavedla jsem totiž u sebe doma takový malý rituál sobotních snídaní. To znamená, že každý pátek vymýšlím, gůgluju, pinterestuju a sním o tom, co budu vařit v sobotu ráno. Protože si prostě ráda užívám ta pomalá rána s kávičkou v ruce a s pusu upatlanou od javorovýho sirupu. A s Míňinou packou v ruce, samozřejmě. Lhát Vám nebudu ženy, Mára si na tyhle snídaňové koštovačky celkem rychle zvyknul, a tak jsem získala parťáka pro sobotní válení v posteli s raňajkami. A věřte mi, že po těch hektických letech, kdy jsem studovala nebo neustále dojížděla za chlapci, kteří trávili víkendy jinde než v Praze, si to teď maximálně užívám.

Byli jsme spolu tenkrát poměrně krátce, ale náhle poprvé zazněla věta typu „no to až spolu jednou budeme bydlet“… Samozřejmě moje srdíčko zaplesalo, zatímco moje hlava řvala z plna hrdla „Ty jsi fakt padlá na hlavu, si prostě nedáš říct!“ A tak jsem se zasekla někde mezi pocity, že mi to činí radost, ale zároveň mě to děsí. Nicméně časem tahle věta zapadla někam mezi špinavé prádlo na praní a tak nějak se na ní zapomnělo (stejně, jako na to prádlo na praní 🙂 ). Mě to nevadilo, pro mě byly prioritou pořád ty sobotní snídaně a taky výlety. Jenže kde se vzala tu se vzala znovu ona slavná věta „jednou, až spolu budeme bydlet“. No to už mě ženy přimělo k úsměvu, páč jsem si začala o této frázi myslet, že je to náš slovní evergreen. Začala se opakovat čím dál častěji a já v ní věřila asi jako v Ježíška o Vánocích (takový to, že se o tom hodně mluví, ale nikdy ho vlastně nikdo nezažil).

Strach byl rázem tatam a vystřídalo ho pobavení, a to časem zase nasranost, protože když vám tohle někdo opakuje furt dokola, tak to pomalu, ale jistě přestáváte brát vážně. Po všech těch milostných melodramatech poslední dekády jsem poměrně háklivá na velká citová vyznání a plány typu „jednou spolu budeme bydlet“ nebo ještě větší hitovka „jednou si tě vezmu“. A tak jsem si začala sem tam stěžovat své milé Patrícii, přísedícnici u našeho stolu, že si ze mě můj milý Mareček, asi dělá už prdel. Že to opakuje furt dokola jak Jehovisti prosbu před dveřmi a že mě už to jako nebaví 🙂 Paty se tomu pochopitelně smála a při každém příchodu do práce se mě ptala, jestli se už budu stěhovat nebo „až jednou…“ Odpověď byla samozřejmě furt stejná.

Dokud jsme nejeli do Londýna. Přeci jen se s mužem tolik přes týden nevídáme. Máme oba náročnou práci, sportujeme a Mína mi taky zabírá celkem velké časové okno v mém volnu. A ať chci či nechci, musím se jí věnovat. V Londýně jsme spolu ale byli každý (dokonce i všední 🙂 ) den a tak nějak jsme si na sebe víc zvykli. Já opět zjistila, že nejhorší kombinací na světě není pivo a tequilla ale hladový a unavený chlap. Najednou jste konfrontováni s méně úsměvy a více smyslovými vjemy (jako například smradlavý ponožky a tak)… Uvědomila jsem si, jak jsem vypadla ze cviku. Že si tyhle věci najednou už vůbec nevybavuju z těch předchozích vztahů. Takže zatímco mě se rodil v hlavě plán útěku (a destrukce smradlavých fuseklí), v Márovi zřejmě rostla touha po společném bydlení…

A tak jsme najednou leželi v posteli po sobotní snídani (měli jsme lívance s borůvkama a datlovým sirupem) a Mára povídá „A kdy spolu teda budeme bydlet?“…

Zahleděla jsem se mu do očí potlačujíce úsměv a povídám „Jednou jistě Marečku“ 🙂

Oba jsme se pak začali smát a od té doby už jenom plánujeme jak to zrealizujeme. Já prosazuju přesun mátového koberce do obýváku, zatímco on kýve hlavou a nechápe, kam by se to tam asi jako hodilo. Já ho organizuju, aby si laskavě prošel ty svoje skříně kde je asi tak deset tisíc poliček, přičemž na každé z nich je jedno (ano pro jistotu opakuji JEDNO) tričko a učinil tak místo pro mé hadříky. On samozřejmě už na internetu vybírá skříň páč procházení triček je moc náročná činnost (požádal mě totiž, abych mu asistovala a vybírala s ním, co vyhodit a co nechat). Ženy upřímně bych se raději vlastnoručně upálila než abych s chlapem procházela jeho hadry a na konci celé ceremonie zjistila, že mu vlastně sluší všechno a že nic nevyhodí (ani ten hnusný canc bez rukávů a s fleky od sava, které nápadně připomínají batiku). Ne, ne, to je ztráta času, to si raději projdu recepty na sobotní snídaně 🙂

Zajímá vás jak bude stěhovačka probíhat? Dejte mi vědět do komentářů a třeba se i dočkáte pokračování tohoto komického příběhu o tom, jak se Mareček s Emičkou do bytečku stěhoval 🙂

S láskou Ema

PS: Mína se stěhuje taky, to je vám doufám jasný 🙂

  • Gabriellaellie

    Víc článků o tom stěhování prosím! <3 Zrovna před pár dny jsme s přítelem začali řešit společné bydlení a teď toho mám plnou hlavu, jen by mě zklamalo, kdyby vycouval :D Všechny Tvé články se dobře čtou, ale nejlépe ty, se kterými mám teď tolik společného :) Budu se těšit na pokračování :)

    • Ema

      Děkuju moc :) taky se mi občas honí hlavou, že ho to třeba přejde :D. Určo bude pokračování a možné i video.

  • Ivan

    Tak tedy k vašemu pisálkování, slečno Veroniko. V první řadě moc prosím víc oprášit gramatiku (konkrétně mně/mě) a stylistika místy rovněž pokulhává... Jinak si v mnoha směrech dost protiřečíte, pokud se někdo prodírá vašimi články chronologicky - slovy klasika "Kážete vodu a pijete víno." Mluvíte o sebelásce, ale sama jste podlehla mamonu self-love či spíše pseudo-self-love tím, že se snažíte seč můžete přesvědčit celý svět o tom, že jste vyrovnaná osoba, spokojená sama se sebou, máte se ráda, ba se snažíte ostatní motivovat... Servírujete nám svoje "úspěchy" častěji než recepty na lívance v domnění, že si vydobyjete uznání a respekt a začnete si tak vážit sama sebe... Ocitla jste se v začarovaném kruhu, mladá dámo. A přitom pokud si člověk dá tu práci a zhlédne i vaše nevkusná videa, zjistí, že jste labilní konstantně nespokojený vulgární člověk, který se snaží vytvořit dojem silné a sebevědomé osobnosti. Pokud se rozhodnete skončit s psaním, internetový svět rozhodně neutrpí ztrátu. A pokud si mohu jednu radu dovolit i já, skoncujte i s natáčením. Tam je situace ještě naléhavější. Jste afektovaná a co se mimiky a gest týče, tam buďte ráda, že je mezi námi monitor PC. Musel bych Vám ten obličej místy profackovat. Vydáváte-li se s kůží na trh, naučte se přijímat i kritiku. Budiž tento komentář poslouží jako indikátor vaší vyrovnanosti. S pozdravem, Ivan

    • Ema

      Milý Ivane, díky za to, že jste si dal tu práci a blog přečetl celý. Rovněž Vám děkuji za kritiku :) Články číst nemusíte a videa také shlížet nemusíte a to, že jste si dal tu práci a vše shlédl a přečetl chronologicky, jak uvádíte, to znamená, že Vás nejspíš něco zaujalo. Děkuju za Vaše vyjádření a lehké literární opruzení, které jsem Vám způsobila :)

      • Ivan

        A opět ta gramatika, paní učitelko... Fíha. Tentokráte prosím nastudovat shlédnout/zhlédnout a v příspěvku o Londýně i shodu podmětu s přísudkem. Inu aspoň, že jste učila druháčky pouze informatiku. A ano - váš projev (zejména ten verbální) je výborný studijní materiál a tak jsem si dal tu práci. Bavilo mě sledovat, zda se třeba někam posunete. A to opravdově, nikoliv předstíraně. Nestalo se. Ale potěšilo mě, že jste aspoň uveřejnila můj příspěvek. Vnímám to jako dobré znamení...👍

        • Ema

          Fascinuje mě, kolik času jste ochoten investovat do nenávisti, ale chápu, že nejspíše jiný sociální kontakt nemáte v reálném světě. Takže v tom kybernetickém urážíte lidi, aby s Vámi alespoň někdo komunikoval, že? :) A to, že jdete až do takové hlouby, že si zjišťujete, co jsem dříve profesně dělala dokazuje hloubku Vaší posedlosti někoho urážet. Povím Vám to asi takto pane Ivane, jste po čtyřech letech, kdy se psaní věnuji můj první hejtr a považuji to za velký úspěch, jelikož většinu lidí to potká daleko dříve. Pokud se tedy snažíte přesvědčit mě o tom, jaká jsem dle Vašeho úhlu pohledu, tak Vám ušetřím čas i další literární a gramatické pohoršení, nepřesvědčíte mě :) Proto prosím zkuste využít čas smyslplněji a věnujte se sobě a ne jiným.

          • Ivan

            Jen poslední poznámka. Já si nezjišťoval nic navíc. O vašem učitelování, působení v Unicreditu atd. jste nás směle informovala ve vašich příspěvcích. Nepovažuji se za hatera. Jen vyjadřuji svůj názor. Dokáži ocenit i to, že se někomu něco podaří... např. váš vlog z Londýna mi přijde zdařilý. Když tedy pominu opět nějaké afektované momenty, kdy natáčíte sama sebe. Možná byste se měla vrhnout tímto směrem... Abych řekl pravdu, jste první, komu jsem napsal to, co si myslím, a nevyznívalo to v jeho prospěch. Berte to jako názor jednotlivce. Nicméně to, že někdo nenapíše nic, neznamená, že se mu to líbí. Tímto bych to uzavřel.

          • Ema

            Fascinuje mě s jakým zaujetím mě "znáte" a "sledujete". Pokud Vás to tak strašně irituje nechápu, proč jste se díval na další videa a četl další články, když mě máte za afektovanou krávu, která nic neumí :) Rady si proto spíše nechte pro sebe, konkrétně pro Váš volný čas, který můžete jistě strávit smysluplněji, než tím, že se zde budete ponižovat. Páč mou další tvorbu to neovlivniví (jak jste nejspíše doufal). S lidmi jako Vy se potýkám často, vyvoláváte bezpoitní debaty, urážíte a plácáte rukama kolem sebe aby si Vás někdo všimnul. Takže pane Ivan všimla jsem si Vás a teď zase táhněte o dům dál :) Díky.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *