EMAncipace

Půl třetí ráno. Nedýchatelný vzduch. Ze sídliště se ozývá jen letmé cinkání zvonkoher, které sem tam rozehraje letní vánek. Dívám se na hodinky, podruhé, potřetí. Zapínám iPod. Ale i přes svůj nabušený playlist mě ta ohlušující myšlenka prostě nenechá být.

„Je zajímavé jak si úspěchy kompenzuješ ten nedostatek“. Tahle věta mě pronásleduje už pár týdnů. Pochází z jedné Tinder konverzace s celkem povrchním mužem, který si podle mě ani neuvědomil, co ve mě svými slovy spustil. Psali jsme si hodiny o tom, co od života očekává on a co já. Neshodli jsme se ani v jednom z cca deseti bodů, který jsme každý měli na svém seznamu. V tu chvíli to nebylo podstatné protože jsme rozhodně neplánovali společnou budoucnost, ale přesto to pro mě mělo nesmírný význam.

Nedostatek. Naprosto přesné slovo, které vystihovalo ten zvláštní pocit, který jsem už několik týdnů měla. „Vždyť jsem se svým životem spokojená“, říkala jsem si. Mám práci, kterou miluju i studuju školu, která mě baví. Dělám sporty, mám spoustu koníčků, dobré přátele i rodinu. Ale… Pořád tam bylo to ale. Všechno tohle mám a dělám, ale sama. Začínal mi totiž chybět parťák do (ne)pohody. Přiznat si tenhle fakt mě stál hodně sil. Tak dlouho jsem se totiž učila být sama, až jsem se odnaučila být s někým.

A zde začala moje úvaha o ženském království nesoucím název emancipace. Kamenými zdmi obehnaný svět plný dřiny, úspěchů ale také zároveň samoty. Celoživotní hon za vysokým vzděláním, hvězdnou kariérou, perfektní postavou a dalšími věcmi, které by nám měly přinést štěstí. A tak jsme sice samostatné, ale většinou díky tomu i samotné.

Na druhou stranu, která z nás by chtěla vyměnit své království za pozlátko, které třeba časem zmizí.  Chápu ten strach ze zklamání a sama ho taky teď mám. Ale k čemu je veškerá krása světa, když ji nemáme s kým sdílet?

 Asi každá z nás si během své cesty za štěstím sáhla na úplné dno. Asi abychom si uvědomily, kde má naše hrdost a důstojnost hranice. Stane se, že některé ženy na to nepřijdou za celý svůj život. Neustále své hranice posouvají. Ústupky a kompromisy schovávají pod slova láska, oddanost, manželství a podobně. Jsem přesvědčená o tom, že ve jménu lásky, jsme každá ochotná udělat cokoliv, ale je to opravdu nutné? Proč si dobrovolně oblékáme kalhoty, bereme do ruky meč a jdeme bojovat za lásku? Není to náhodou mužská práce? Už jsme jim sebrali tolik pravomocí a pořád nemáme dost. Mnoho mužů mi na Tinderu psalo, že absolutně netuší, jaká je jejich role ve vztahu. A ani se jim dnes nedivím.

 Těžko můžeme očekávat, že se k nám budou chovat jako k bohyni, či princezně, když se za ně nepovažujeme samy. Nehledě na to, že dnešní model moderní ženy by v pohádce vypadal asi tak, že by si Šípková Růženka vysekala cestu ze zámku sama a ještě by svého prince přivítala se slovy „Kde jsi byl takovou dobu?“.

Ema, jenž dnes na problematiku nahlížela poněkud z mužské perspektivy 🙂

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *