Archiv rubriky: Ze života

Jak jsme se rozhodli sestěhovat

To jsem si takhle jednou ráno přišla do práce a holky se mě ptaly, jaký jsem měla víkend. „Upřímně ženy, byl báječný“, odpověděla jsem bez váhání. Zavedla jsem totiž u sebe doma takový malý rituál sobotních snídaní. To znamená, že každý pátek vymýšlím, gůgluju, pinterestuju a sním o tom, co budu vařit v sobotu ráno. Protože si prostě ráda užívám ta pomalá rána s kávičkou v ruce a s pusu upatlanou od javorovýho sirupu. A s Míňinou packou v ruce, samozřejmě. Lhát Vám nebudu ženy, Mára si na tyhle snídaňové koštovačky celkem rychle zvyknul, a tak jsem získala parťáka pro sobotní válení v posteli s raňajkami. A věřte mi, že po těch hektických letech, kdy jsem studovala nebo neustále dojížděla za chlapci, kteří trávili víkendy jinde než v Praze, si to teď maximálně užívám.

Byli jsme spolu tenkrát poměrně krátce, ale náhle poprvé zazněla věta typu „no to až spolu jednou budeme bydlet“… Samozřejmě moje srdíčko zaplesalo, zatímco moje hlava řvala z plna hrdla „Ty jsi fakt padlá na hlavu, si prostě nedáš říct!“ A tak jsem se zasekla někde mezi pocity, že mi to činí radost, ale zároveň mě to děsí. Nicméně časem tahle věta zapadla někam mezi špinavé prádlo na praní a tak nějak se na ní zapomnělo (stejně, jako na to prádlo na praní 🙂 ). Mě to nevadilo, pro mě byly prioritou pořád ty sobotní snídaně a taky výlety. Jenže kde se vzala tu se vzala znovu ona slavná věta „jednou, až spolu budeme bydlet“. No to už mě ženy přimělo k úsměvu, páč jsem si začala o této frázi myslet, že je to náš slovní evergreen. Začala se opakovat čím dál častěji a já v ní věřila asi jako v Ježíška o Vánocích (takový to, že se o tom hodně mluví, ale nikdy ho vlastně nikdo nezažil).

Strach byl rázem tatam a vystřídalo ho pobavení, a to časem zase nasranost, protože když vám tohle někdo opakuje furt dokola, tak to pomalu, ale jistě přestáváte brát vážně. Po všech těch milostných melodramatech poslední dekády jsem poměrně háklivá na velká citová vyznání a plány typu „jednou spolu budeme bydlet“ nebo ještě větší hitovka „jednou si tě vezmu“. A tak jsem si začala sem tam stěžovat své milé Patrícii, přísedícnici u našeho stolu, že si ze mě můj milý Mareček, asi dělá už prdel. Že to opakuje furt dokola jak Jehovisti prosbu před dveřmi a že mě už to jako nebaví 🙂 Paty se tomu pochopitelně smála a při každém příchodu do práce se mě ptala, jestli se už budu stěhovat nebo „až jednou…“ Odpověď byla samozřejmě furt stejná.

Dokud jsme nejeli do Londýna. Přeci jen se s mužem tolik přes týden nevídáme. Máme oba náročnou práci, sportujeme a Mína mi taky zabírá celkem velké časové okno v mém volnu. A ať chci či nechci, musím se jí věnovat. V Londýně jsme spolu ale byli každý (dokonce i všední 🙂 ) den a tak nějak jsme si na sebe víc zvykli. Já opět zjistila, že nejhorší kombinací na světě není pivo a tequilla ale hladový a unavený chlap. Najednou jste konfrontováni s méně úsměvy a více smyslovými vjemy (jako například smradlavý ponožky a tak)… Uvědomila jsem si, jak jsem vypadla ze cviku. Že si tyhle věci najednou už vůbec nevybavuju z těch předchozích vztahů. Takže zatímco mě se rodil v hlavě plán útěku (a destrukce smradlavých fuseklí), v Márovi zřejmě rostla touha po společném bydlení…

A tak jsme najednou leželi v posteli po sobotní snídani (měli jsme lívance s borůvkama a datlovým sirupem) a Mára povídá „A kdy spolu teda budeme bydlet?“…

Zahleděla jsem se mu do očí potlačujíce úsměv a povídám „Jednou jistě Marečku“ 🙂

Oba jsme se pak začali smát a od té doby už jenom plánujeme jak to zrealizujeme. Já prosazuju přesun mátového koberce do obýváku, zatímco on kýve hlavou a nechápe, kam by se to tam asi jako hodilo. Já ho organizuju, aby si laskavě prošel ty svoje skříně kde je asi tak deset tisíc poliček, přičemž na každé z nich je jedno (ano pro jistotu opakuji JEDNO) tričko a učinil tak místo pro mé hadříky. On samozřejmě už na internetu vybírá skříň páč procházení triček je moc náročná činnost (požádal mě totiž, abych mu asistovala a vybírala s ním, co vyhodit a co nechat). Ženy upřímně bych se raději vlastnoručně upálila než abych s chlapem procházela jeho hadry a na konci celé ceremonie zjistila, že mu vlastně sluší všechno a že nic nevyhodí (ani ten hnusný canc bez rukávů a s fleky od sava, které nápadně připomínají batiku). Ne, ne, to je ztráta času, to si raději projdu recepty na sobotní snídaně 🙂

Zajímá vás jak bude stěhovačka probíhat? Dejte mi vědět do komentářů a třeba se i dočkáte pokračování tohoto komického příběhu o tom, jak se Mareček s Emičkou do bytečku stěhoval 🙂

S láskou Ema

PS: Mína se stěhuje taky, to je vám doufám jasný 🙂

O Míně a o jednom malém zázraku

Poslední dobou se mi trochu přeházely priority, ženy. Zaměřila jsem se více na práci a k blogování jsem se otočila zády. Byla to nutná pauza, po skoro třech a půl letech, kdy jsem si uvědomila, že se moje tvorba nikam neposunula. Každý se někdy ocitneme ve slepé uličce, a v ní jde těžko hledat nové cesty pryč… možná proto se jí říká slepá. A tak jsem si dala trošku voraz, abych nabrala dech a uvědomila si, co vlastně chci teď předávat. Bála jsem se totiž, že když mi dojde „inspirace“ v podobě nešťasných lásek a vztahů, ze kterých jsem do teď čerpala, nebudou moje články a myšlenky poutavé. Ale víte co, ženy? Život neskýtá pouze vztahovou rovinu, ukazuje nám tolik různých barev, příběhů a potěšení že věnovat se pouze jedné jeho kapitole, by byla veliká škoda. A tak jsem zpět v plné síle a s novými zážitky. A tenhle který se vám nyní chystám odvyprávět, nelze pojmenovat jinak, než zázrak 🙂

O Míně už asi každý z vás ví. Je to moje hvězda, která mě občas na Instagramu i zde zastiňuje, ale víte co? Mně to nevadí, protože je tak skvělá, že si to vážně zaslouží. Možná si pamatujete jak jsem o ní kdysi psala, krátce po tom, co se ke mě tahle nalezenkyně ze Žižkova nastěhovala (článek o Míně si můžete osvěžit zde). Začátky sice byly krušné, ale nakonec jsme se v té mojí miniaturní garsonce celem i sžily. Tenkrát nám jedna veterinářka přímo na Žižkově sdělila, že jí bude asi rok, že má krásné zoubky a že jestli je kastrovaná – to se nedá zjistit. A tak jsem to brala jako bernou minci a téměř sedm měsíců jsem se připravovala na to, že půjde moje chlupatá spolubydlící na operaci. Krátce před Vánoci mě ale vyděsilo, že se jí na bříšku udělala boulička. A tak jsem se se vší hysterií a parádou odebrala na veterinu. V mých myšlenkách nastal kolotoč katastroficko-tragických scénářů a já se připravovala (zcela bezdůvodně nutno podotknout, ale co už jsem jsem ženská ne?) na nejhorší. Nakonec nám paní veterinářka oznámila, že má Mína špíček 🙂 Můžu vám říct, že jsem byla totálně v šoku, jelikož váží sotva tři a půl kila a pod chlupatou kšticí se jí skýtá spíše kostřička než sval a šlacha. Takže jsem doopravdy nepředpokládala, že by Mínino tělo dokázalo vyrobit něco jako špíček. Každopádně tahle epizodka by se mohla jmenovat Jak zase jednou Ema udělala ze špíčku velblouda, nebo tak nějak 🙂

I v tomto případě nám paní doktorka řekla, že se případná kastrace nedá zjistit, a že jí bude něco málo přes rok… že má prý krásné zoubky (ne neopakuju se). A tak jsme se nakonec s mamkou odhodlaly a objednaly Mínu na kastraci. Ta měla proběhnout tento pátek. Proč píšu, že měla proběhnout? Inu zde nastává v našem příběhu kýžený zázrak. Přijely jsme na veterinu (nutno podotknout, že jsme to s mamkou opět prožívaly jako poslední díl Esmeraldy), vyložily jsme moji špíčkatou kočkou na lékařský stolek a pan doktor povídá „Ta má ale otřesný zuby, tý budou tak tři roky“. Obě jsme s mamkou stály v úžasu a nechápaly o čem to mluví… Takže Mína nejen, že má špíčky, ale ještě má otřesný zuby? A jsou jí asi tři roky? Moje dušička se pomalu začínala bránit degradaci mé kočičí bohyně na pouhou obyčejnou, špíčkatou, otřesně zubatou kočku. Nakonec si pan doktor vzal do ruky holící strojek a konstatoval, že si myslí, že už je kastrovaná… Ženy zkrátím to, byly jsme s Mínou pak i na ultrazvuku, který sledovala se zaujetím hodné ženy na gynekologickém křesle, a resumé – moje kočka už je dávno vykastrovaná. Mína nakonec pod kudlu nešla a vše dobře dopadlo. A jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že dva ze tří doktorů jsou líní, pravého poznáte podle toho, že je skutečně pečlivý a udělá maximum pro to, aby vám nemusel dávat léky nebo do vás řezat.

Tohle všechno ale totálně nabouralo můj smyšlený příběh o Míniném krutém osudu, kdy jí někdo pohodil na ulici bez zájmu a bez jídla. Nejspíš někomu utekla nebo se zatoulala během hledání cesty domů. Jsem ráda, že nakonec zabloudila až ke mě a věřte mi, že se o ní starám jak nejlépe umím. A proto bych chtěla vzkázat všem, kteří ještě dnes občas s ustaraným pohledem hledí z okna a přemýšlí, kde se jejich ztracený pejsek či kočička nachází, že jejich příběh nemusel mít vůbec špatný konec. Třeba vám zrovna ve stejný moment opětovávájí pohled z jiného okna, váši chlupáči spokojeně ležící na klíně nového páníčka 🙂

S láskou pro Mínu

Ema

Jaké mám plány na rok 2018, proč mě psaní už tolik neba a co si myslím o self love (Liebster Award)

Tak jsem zase po delší době zasedla k psacímu stroji a vyťukávám nové řádky. Jak už jsem zmínila v posledním videu, nějak mě teď víc chytnul YouTube. Takže teď můžete sledovat moji verbální smršť nově i s mimikou a gestikou v podobě videjí. Jo a taky samozřejmě Mínu, která se rozhodla, že každé moje video stráví tím, že si bude čistit kožich na zadku, samozřejmě přímo na kameru pod září reflektorů. Jako nevím po kom tohle má, ale po mně rozhodně ne teda. Všichni už samozřejmě víte, že ona je hlavní stár tohohle blogu (potažmo YouTube kanálu i Instagramu, který vlastním), nicméně všeho s mírou! 🙂

Dneska vám přináším trošku jiný článek. Přibylo mi pár nových čtenářů, takže se to i trochu hodí. Byla jsem totiž minulý týden nominována Domčou z blogu I am Dora na jakousi Liebster Award. Tahle výzva umožňuje online pisatelům představit svůj blog (mimochodem nesnášim slovo blog stejně jako slovo kanál 🙂 ) trošku v jiném světle. Domča si připravila pro mě pár otázek, takže celé gró článku je vlatně o tom, že je zodpovím. Takže pro ty z vás, co mě neznají račte číst dále a nechte se oslňovat mým literárním umem popsat všechno možné i nemožné do nesnesitelných detailů. A vy co mě znáte, už asi víte co ode mě můžete čekat 🙂

Jak jsi se k blogování dostala a dovedeš si představit, že se psaním skončíš?

Ha ha, tak tohle je u mě celkem aktuální otázka, což? Kdo četl poslední články moc dobře ví, že poslední dobou mám celého toho blogerského světa tak akorát plný brejle. A dost se to podepisuje na mé motivaci, to přiznávám. Jelikož má blog dneska doopravdy každý, kdo má s prominutím do prdele díru, je celkem těžké se nějak prosadit. A jelikož jsem spisovatelka (nikoliv fotografka, posh-talíře zdobící food-designerka, či snad selfie bitch), tak mě prostě verbální (ne)kvalita, která dost silně pokulhává za líbivě vypadajícími profily na sociálních sítích, celkem dost pohoršuje a tak nějak vlastně degraduje kvalitu, o kterou se jiní lidé tolik snaží. Takže ano, dokážu si představit, že bych s psaním skončila. I jsem o tom dost silně uvažovala, a vlastně i stále uvažuji…

A jak, že jsem se ke psaní vlastně dostala. Inu psal se rok krále Klacka a mně nevyšel další z mých mnoha vztahů. A já, osamnělá duše, deprimovaná svými neúspěchy jsem se uchýlila k vytvoření si virtuálního šuplíku. Tehdy ještě pod anonymním profilem a falešným jménem Ema, jsem přidávala svoje krušné zážitky s rozličnými chlapci, muži, pseudo-muži a tak dále v podobě článků. Takže se nejedna z vás dobře pobavila na můj účet… A najednou se vyrojilo pár zpráv a komentářů, jak se ve článcích a v příbězích samy vidítě a mě to začalo motivovat. Ke psaní, ne k tomu abych vyhledávala ztroskotance a pak s nimi randila… k tomu mě asi motivovala moje „vysoká“ sebeúcta. Ale však víte jak to bylo. Po každém neúspěšném vztahu jsem se znovu uchýlila ke psaní. Možná proto mě to teďko tolik nebaví, páč jsem šťastná a nemám na co (popřípadě na koho nadávat) 🙂 Třeba teďko dostane tenhle můj literární koutek nový směr. Možná bude o cestách, snech… bude více Míny a méně trápení. Kdo ví? To teď momentálně nevím ani já sama.

Jaké máte plány pro rok 2018?

Tak to je celkem jednoduchá otázka. V tomhle roce plánuju jediné, a to sice cesty. Hodně cest… První cílovovou stanicí byla v lednu Bratislava. Příští týden letíme s Márou na pár dní do Londýna a na jaře plánuji Oslo 🙂 Na podzim se vidím valející se na písečné pláži pod řeckým, azurově modrým nebem. A mezitím? Nejspíš poznávání Česka. V létě mě čekají Jizerky na kole – tomu se prostě nevyhnu páč Mára kolo miluje (co naplat, že já ho nesnáším, že jo). Ale slíbil mi borůvkový knedlíky, takže za tuhle cenu útěchy, mi to tak trošku stojí 🙂 Ráda bych viděla znovu Berlín a to v létě. Tohle napůl historické a napůl moderní město si mě svým urbanismem prostě získalo. A hodláme to tam s Kalinou (to je moje nová kolegyně a do jisté míry mi nahrazuje tolik postrádaného Karla) rozjet ve velkém stylu. Takže to jsou moje plány 🙂 Štěstí, štěstí a zas štěstí.

Jaká je vaše zlomová údálost v životě?

To zní trochu jako téma na diplomovou práci, což? Nebo já bych byla schopná popsat minimálně dvacet stran na tohle téma. Páč mi přijde, že mám zlomové momenty v životě prakticky pořád. Ne tak dobře, nebudeme přehánět ženy 🙂 Pro mě byla zlomová událost asi celý minulý rok. Kdy jsem se z totální nesebevědomé nuly, která byla fyzicky i psychicky na dně dokázala přetvořit v úplně jiného člověka. Hodně jsem na sobě v loňském roce zapracovala, dala jsem si dokupy priority, zdraví i tak nějak život jako takový. Pak mi přišla do cesty Mína a všechno získalo ještě hezčí rozměr. Následovala změna práce a nová láska. A od té doby jsem prostě dokonale šťastná. Jo ženy… teď fakt nepřeháním 🙂

Máte vysněné místo, na které byste se chtěly podívat?

Tohle je můj tak trochu novější sen. Vždycky jsem se chěla podívat na Bali, ale konkrétně mě tam láká jedno místo. A to sice resort, který je neodmyslitelně spjat s Anie Songe. Jedná se o romantický útes Makawi Tuwa... Teď si dovolím být trochu trapně romantická, ale sem bych prostě chtěla jet na svatební cestu. Na tři týdny se tu zašít a nic neřešit. Jen jíst, spát, špičkami prstů u nohou malovat do písku obrazce a kochat se těmi nádhernými barvami, které dokáže vytvořit jen příroda sama. Takže tak 🙂 Jo a pak vlastně ještě New York – konkrétně koncert Taylor Swift… No nemám zrovna nejlevnější sny…

Photo by Lukáš na Bali

Co si myslíte o velkém rozšíření tématu self love? Máte rády samy sebe?

No zajímavá otázka. Trošku mi dneska přijde, že se to self love zaměňuje s narcismem. Proč si to myslím? Protože vídám na sociálních sítích až moc selfíček s filozofickými úvahami proč máme mít rády samy sebe. Čas od času se z nějakého slova stane nafouknutá bublina a čím více se daná věc řeší, tím roste na významu. Tak je to i se self love dneska, si myslím. Objevujeme tady Ameriku a hrajeme si na to, jak samy sebe máme rády, přitom málokterá z nás k sobě láskyplně hovoří ve své mysli. Celý termín self love bych nahradila slovem confidence. Proč? Protože hodně věcí dneska obsahuje slovo self. Selfie, selfie tyč, self love, myself,… sebestřednost vládne konzumním světem. Je to fakt! Ano mít se rád je důležité, ale když budu zahleděná jenom do sebe a budu přemítat o své dokonalosti, tak mě na prvním přechodu srazí auto… protože jsem se nerozhlídla, protože jsem zapomněla, že i na ostatních lidech záleží. A že na nich sakra záleží, mnohdy více než na nás samotných. Jsou nám oporou, požehnáním i noční můrou, která nás žene do propasti nebo vstříc lepším zítřkům. Láska je věc důležitá, ale nezapomínejme na to, že existuje i bez předpony sebe 🙂 Myslíte si, že třeba zvířata se mají seberády? Že prožívají nějakou self love? Podle mě ne, ty prostě jsou. A v tom tkví dokonalost existence, prostě jenom být. A láska jako taková je jen součástí tohoto bytí.

Co je váš největší zlozvyk a naopak vlastnost, kterou máte na sobě rádi?

Tady asi odpovím jen jedním slovem… upřímnost. Je to můj zlozvyk (říkat svůj názor i když se na něj nikdo neptal) a zároveň vlastnost, kterou na sobě mám fakt ráda. Jsem upřímná nejen k jiným, ale hlavně sama k sobě. To mi dává možnost věci, které se ve mně nebo kolem mě odehrávají správně pojmenovat. A pokud je dobrá konstelace hvězd a mě políbí múza, většinou z toho vznikne i článek 🙂 Těší mě totiž, že si tolik z vás díky některým mým myšlenkám ledacos uvědomily.

Děkuji za…? 

Děkuji za vás 🙂 Za Mínu a rodinu, za Lásku, za Přátelé (myšleno seriál) i přátelé 🙂 Děkuji za každou novou možnost růst a rozvíjet se, za příležitost žít a prožívat. A díky vám, tohle všechno můžeme zažívat společně.

Dále nominuji Sweet world by BarushSweet Melange a Lifstyle Birdie. A ptám se vás holky 🙂

  • Co vás na blogování nejvíce baví?
  • Jaký je váš názor na sociální sítě? Berete je jako pozitivum či negativum (nebo obojí)?
  • Co pro vás bylo ve vašem životě nejtěžší?
  • Co pro vás znamená pojem láska.
  • Kde se vidíte za deset let? 🙂 (no je vidět, že dělám v HR)
  • Co považujete za svůj největší úspěch,

 S láskou Ema

Z vlaku aneb o mně, o něm, o nás

Nevím, jestli jste si toho někdy všimly ženy, ale pravděpodobně 95% mých článků se jmenuje něco, něco aneb něco, něco… Inu úderné titulky mi prostě nikdy nešly. Ono taky kdybych používala pokaždé název například Láska jako trám, nebo Milostné vibrace zatřášly vesmírem, tak by mi to asi po čase nikdo nevěřil, že něco tak inteznivního zažívám. Za prvé proto, že začátky a konce vztahů jsou takový můj věčný ever green na mém blogu a za druhé, protože nechci být ve svých ani ve vašich očích vztahová dávačka (což už stejně nejspíš jsem) 🙂

Píšu ve vlaku, jak už název sám napovídá. Jedu na svou první služební cestu, do Bratislavy… Jó cítím se teď vážně jako velká holka, překračující svůj vlastní stín. Před rokem jsem seděla v kanceláři v UniCreditu a říkala jsem si, jestli je tohle vrchol celé mé kariéry. Díky bohu nebyl… I když naše filozofické rozpravy s Karlem mi tu a tam chybí. Našla jsem si práci v jedné irské personální agentuře, která má pobočky po celém světě. Jedna z nich je i u nás v Praze a upřímně pracovní náplň mého nového jobu z daleka převyšuje mé dosavadní schopnosti. Páč je ze mě office managerka a HR administrátorka v jednom. Nicméně se každým dnem učím, mluvím anglicky od rána do večera, chodim na různé eventy a dokonce i cestuju. Celkem si to i užívám, takové to každodenní neznámo, které se mi v práci nabízí. Konečně mám po dlouhé době pocit, že se osobnostně někam posouvám. No a teď už k tomu hlavnímu, co vás zajímá nejvíce, že?

Za pár týdnů to bude rok, co jsme se seznámili. Bylo to celkem kuriózní, protože nás krom jednoho společného kamaráda pranic nespojovalo. To jsem si takhle jednou ležela v posteli (tenkrát ještě bez Míny) a učila se na zkoušku, když v tom se mi rozsvítil display u mobilu. Štěpán psal, že má pro mě super kámoše na seznámení. Upřímně tenhle tip domlouvání rande nesnáším, takový to dohazování. Takže jsem myšlenkama samozřejmě zareagovala těžkou zpátečkou. Ani jsem v té době na chlapi neměla náladu, tak nějak jich bylo všude dost a mi chyběla samota, kterou jsem v té době opravdu potřebovala. Nicméně potom, co jsme si se Štěpou prohodili pár zpráv jsem si řekla, že bych si alespoň mohla najít nové přátelé (což jak samy uznáte ženy, taková iniciativa ode mě jakožto od Grince, byla více než vítána).

A tak jsme se sešli. Přišel pozdě a vypadal dost zmateně, což prý údajně nebyl (zrovna nedávno jsme se o tom bavili a pochopitelně všechno popřel). Druhý den mě čekala zkouška z návykových látek, myšleno teoretická nikoliv praktická, jasný? 🙂 Takže jsem neměla v plánu se jakkoliv opíjet. Nicméně po pár větách jsem si všimla jedné věci, a to sice, že máme stejný humor. Takový ten těžce sarkastický a lehce retardovaný humor :). Vcelku dobře jsem se tedy bavila. Pár piv padlo a já vyrazila dom. Fakt, který ale nesmím na tomto místě vypustit je, že jsem již tenkrát měla v hlavě svého milence. A pro nikoho jiného v té době prostě nebylo místo.

Pár měsíců uplynulo a my si občas vyměnili pár zpráv. Jak se máš? Co děláš? Jak to jde ve škole? Byla jsem na odpovědi dosti skoupá. Vztah s milencem se vytrácel a já byla čím dál unavená nenaplněnými vztahy. A tak jme se rozešli, ještě ve stejný týden mi byla zhacena šance na postup ve firmě a já byla najednou bez vztahu i bez práce… Co si to namlouvám, bez vztahu jsem byla už pěkných pár měsíců. Sex je jedna věc (nutno konstatovat, že když si sednete i neskutečně dobrá věc), ale opora a porozumnění jsou daleko důležitější. A to mi prostě chybělo už sakra dlouho.

 

A tak jsme se sešli po těch pár měsících znovu a už při prvním setkání mě podpořil tak, jako už dlouho nikdo. Rozuměli jsme si od prvního piva a rozumíme si dál. Smějeme se, kávičkujem, procházkujem, vaříme si, mazlíme Mínu… do sobotních rán se probouzíme společně. Plánujeme cesty daleké i do blízkých krajin. Podle mě je v životě nejdůležitější najít někoho se stejnou mentální poruchou. A to se nám povedlo.

Jo abych nezapomněla, jmenuje se Mára… Pravé věci bychom přeci jenom měli nazývat pravými jmény, což?

S láskou Ema ve vlaku

Katy aneb tak trochu jiný motivační článek

Během listopadu a prosince jsem zažila opravdu krásný příběh. Takový srdečný, upřímný a dokonce tvrdím říct, že i trochu výjimečný. Byl to příběh o přátelství, který mě ovlivnil na další dlouhá léta. Nicméně vraťme se na začátek toho všeho. Pohodlně se usaďte ženy a počůvajte o jednom čarovném období loňského roku 🙂

Psalo se prvního listopadu a mě čekal první den v nové práci. Většina z vás už měla tu čest s tragickým koncem, který mě postihnul v mém minulém zaměstnání. Ano ženy, mám na mysli toho despotického debila, co si říká šéf, který mě bez skrupulí z firmy vyštípal. Nicméně ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a právě ve chvíli, kdy jsem byla napospas vydána kruté realitě reálného života a ztratila veškeré iluze o lidství, mi vstoupila do života ona. Seznamte se s Katarinou zo Slovenska. S malou, stále usměvavou brunetkou s vlasy do poloviny zad. Tak jsem ji viděla, když jsme se seznámily. Srdečně mi kráčela vstříc, když jsem poprvé otevřela dveře směrem na své nové pracoviště a zařídila pro mě krásnou uvítací snídani.

Já, Grinch a všech cyniků král jsem opravdu nebyla připravena na takovou vlnu pozitivní energie. Bylo to jako by vás někdo uprostřed hlubokého spánku polil ledovou vodou. Asi tak jsem se cítila. Byla jsem příliš dlouho zvyknutá tomu, že každý kdo v mém životě chvilku pobyl (a byly to především rádoby kamarádky) mi při první příležitosti, kdy ze mě dostaly to, co potřebovaly, vrazily kudlu do zad a dvakrát s ní otočily po směru hodinových ručiček… Takže si asi dokážete představit jak jsem tomu všemu věřila. Asi jako ateista uprostřed půlnoční mše ve Vatikánu. S očima doslova vsloup jsem trávila každou volnou chvíli v nové firmě (hlavně aby to nikdo neviděl), páč jsem absolutně nevěřila, že by někdo (a nedej bože více lidí) mohl být dobrý od přírody a nezjištně.

Katy mě každé ráno vítala s úsměvem, ptala se mě jak se mám, jak se mi spalo… Jasně, že jsem na ty věty odpovídala s příjemností sobě (ne)vlastní, ale v duchu jsem si stále říkala, co v tom asi tak bude za háček. Že ta „maska“ přece určitě časem zmizí, že lidi nejsou takhle příjemný, ne tady, ne v česku, ne ženský a už vůbec ne, když od vás nic nepotřebují… 🙂 Ale dny ubíhaly a úsměvy tu nemizely, ba naopak. Najednou jsem začala na sobě pozorovat změny. Začala jsem se ptát ostatních žen u nás, jak se vyspaly, jaký měly víkend, co je u nich nového. Najednou jsem já (chápete jo, já!) byla sociálně aktivní sama o sobě. Začala se ve mě probouzet srdečnost, laskavost, nezjištnost. Všechny tyhle emotivní věci, které jsem sama sobě dávno zakázala, protože pro mě byly většinou dost nebezpečné. Právě v zápalu srdečnosti, laskavosti a nezjištnosti jsem si totiž většinou přestala hlídat svá záda a ty se pak staly snadným terčem pro rány. To asi známe každý, což?

V jednu chvíli jsem přestala věřit na ženské přátelství i v jeho čarovnou moc spojovat dvě lidské duše skrze porozumění a oporu. Katy mě za necelé dva měsíce naučila víc karmických zákonů než všichni moji dřívější duchovní učitelé. Řekla mi tolik věcí o životě, které jsem už dávno zapomněla nebo jsem v ně přestala věřit. Ale hlavně, řekla mi spoustu věcí o mně samotné… spoustu krásných věcí. Ženy jak jste na tom s přijímáním komplimentů? A teď nemyslím takové ty kliošidní řečičky na pracovišti typu „máš pěknou blůzu“, ale komplimenty stylu „počůvaj ma Veronika, ty jsi zlatý človek“… To je celkem mazec, o sobě poslouchat hezké věci, když jsem už dávno uvěřila v to, jak beznadějný případ jsem. To jednomu dojde až ve chvíli, kdy je konfrontován s upřímnou láskou, bezprostřední, nezjištnou a v plné síle dechberoucí. Myslíte si, že tohle lze zažít jenom s mužem? Chyba lávky, ženy. Podle mě tohle vám prostě nikdy žádný muž nedá a pokud ano, tak jenom pouze ve chvíli, kdy vám nastaví zrcadlo a ukáže vám, jak užásná jste. Tohle však zdaleka nestačí, to hlavní, co musíte udělat, je uvěřit. Uvěřit v to, že taková doopravdy jste. V tu chvíli vám láska doslova otevře bránu ve vašem srdci a vy pocítíte hlubokou, uvolňující se bolest z toho, že jste ho už dávno přetaly používat. Je to jako když jdete po dlouhé době běhat nebo cvičit. Sval, který nepoužíváme ochabuje a když ho po delší době oživíme, pálí jako blázen. Takhle je to i s naším srdcem, si myslím. Když je člověk dlouho uvězněn v negacích, těžko se mu přelaďuje na veselejší vibrace, ale jde to 🙂

Mě se to povedlo díky Katy. Sice jsem za ty dva měsíce byla ve fitku sotva párkrát (a to mám permici). Posilovala jsem ale jiný sval, ten srdeční. A to si pište, že jsem se celkem dost bránila, nebo teda spíše moje podvědomí. Páč každému zůstane vždy v paměti bolest ze zklamání, ze starých ran. Jednu dobu jsem víc řešila tahle svá zranění než abych se soustředila na jejich léčbu. To člověka dost unaví, ta vydaná energie na staré křivdy. A všechny ženy víme, že když jde o naše přátelství, tak o dramata tu není nouze. Katy mi ale připomněla jak je důležité dívat se dopředu, na to co jsme schopny dokázat, překonat a zažít. Že někteří lidé zůstanou v našich životech napořád a jiní jim jen projdou. Hodně se mi ulevilo a ty dva měsíce jsem prožila víc vědomě než celý předešlý rok. Jela jsem totiž v režimu přežití, abych to všechno zvládla a tak nějak mi nedošlo, že už bych ho mohla třeba vypnout a začít normálně žít. No a tak jsem začala 🙂 Proto jsem se skoro dva měsíce literárně neozývala, chtěla jsem si tohle skvělé období prostě jenom užít.

Zaměřit se na sebe, to je klíč k úspěchu. Nejen v osobním životě, profesním nebo kdekoliv jinde. Nemluvím teď o sobectví, ale člověk by měl prostě zapomenout na ostatní, když cokoliv buduje. Je jedno kolik lidí bylo před vámi nebo kolik bude po vás, kdo je lepší nebo horší než vy. Důležité jste jenom vy, váš příběh a váš život, který je ve všech svých projevech naprosto unikátní. A i když se tu občas sejdeme, poklábosíme a vzájemně se vidíme v různých situacích, nikdy nebudeme úplně stejné.

Lidi jsou lidi, vždycky budou závidět, pomlouvat, koukat se přes sousedovic plot, jestli náhodou není jeho trávník zelenějsí. Tak to prostě je a jediné, co člověk může v těhle chvílích udělat je zapomenout na to, a žít si svoje. Nikoliv přežívat ale skutečně žít. Tuhle jiskřičku života ve mně znovu zažehla právě Katarína a i když jsem si nikdy v životě nepřála být jako někdo jiný, nyní toužím po tom, abych v sobě měla alespoň malou část téhle skvělé ženy.

Věnováno Katy momentálně žijící v Kravsku 🙂

Úvodní foto by @blackart

S láskou Ema a Mína

Milostné etudy

Je mrazivé ráno. Boty mi pod ledem podkluzují a i jednoduchý pohyb jako je běh, mi dneska jde celkem obtížně. Spíš se to podobá skokům raněného kamzíka než skutečnému běhu, ale co, za ten ranní lesní výhled to stojí. Slunce poslední dobou vstává později, což se rozhodně nedá říct o Míně, která mě s přesností švýcarských hodinek budí každé ráno kolem šesté. Někdy je to pro to, že má hlad, jindy z toho důvodu, že chce podrbat kožíšek. Občas je to s tou mojí malou žižkovskou homelesačkou celkem záhul, ale to její tiché vděčné vrnění za to taky stojí.

Ometám prach ze svého psacího stolu a z okna vyhlížím příslib nového roku. Chumlám se pod dekou a odpočítávám hodiny toho starého, letošního, který mi dal tolik zabrat. Mám pocit, že jsem zestárla o víc jak tisíc let (což se na mé vizáži stejně asi moc neprojevilo, páč si můj šéf stále myslí, že mi je dvaadvacet, což je přesně o 6 let míň než mi skutečně je). Že by mě všechny ty útrapy a traumata omlazovaly? Nemyslím si!

Před pár měsíci jsem si vyhlásila tvůrčí pauzu. Hlavně proto, že mě moje virtuální okolí přesvědčovalo o tom, jak jsou palečky a follows důležité. Jak prorazit a být uznávanou blogerkou je smyslem celého lidského bytí. Tak nějak jsem si sama před sebou musela uznat, že i kdybych se snažila sebevíc nikdy kolosálního úspěchu nedosáhnu. Nejsem totiž blogerka, jsem spisovatelka a i když jsem se nechala tou vlnou obliby dříve celkem dost strhnout, teď už mi na tom pranic nezáleží. Upřímně, poslední dny zvažuju, že se psaním skončím úplně. Nedělám to proto, že očkávám ovace a lajky, ale pro ventilaci svého způsobu vidění světa a života. Pravdou ale je, že poslední dobou toho mám čím dál míň co říct, nebo spíše se bojím cokoliv říct, potažmo napsat. Už tyhle řádky totiž nečtou jenom moji přátelé, milenci, bývalý partneři i nepřátelé, ale také jejich matky, sestry, současné přítelkyně, expřítelkyně i posměváčci, kteří číhajíce takříkajíc za bukem, čekají na každou další literární senzaci z mého života.

Sdílení vztahových kuriozit, to byla hlavní myšlenka celého blogu. Tenkrát mi asi nedošlo, jak obrovský může mít moje počínání dosah. Neviděla jsem v sobě úspěšnou blogerku ani velkolepou influencerku. Spíš jsem se cítila jako sociálně nejdebilnější osoba na celé této planetě topící se ve svých vlastních snech a tužbách po dokonalém vztahu. Moje slova a příběhy nejsou pro každého, ale přesto se každému občas stávají. A v tom jsem tenkrát viděla smysl. Jenže s každou další milostnou etudou, kterou jsem sdílela jsem se začala cítit čím dál více směšná. Pochopila jsem, že v dnešním světě milostné mnohosti a možnosti nekonečně nových voleb máme každá pouze dvě role. Buďto nahrazujeme jinou ženu nebo jsme nahrazeny.

Jo ženy, cynismus mi koluje v žilách stejně jako kofein nebo plzeňské pivo. A i když si říkám, že bych s tím asi měla přestat (dejte mi prosím vědět, kam se chodí s cynismem na odvykačku), jde to jen stěží. Nic už pro mě není zbrusu nové, málokterý zážitek mi rozproudí motýlky v břiše a téměř žádné milostné vyznání neoblomí mé severským mrazem sežehnuté srdce. A teď nastává zvrat v ději ženy. Aby to nevypadalo, že je tenhle příběh jenom o Grinchovi, který je mrzutě zalezlý ve své jeskyni a čeká na další příležitost jak zpochybnit něčí štěstí. Představte si, že se vám v tuhle chvíli absolutního cynismu otočí celý život vzhůru nohama. Staří přátelé zmizí a přijdou noví, kteří si vás váží a jsou vám oporou. Milence a kostlivce ze skříní vzala velká voda a konečně přijde někdo, s kým máte pocit, že je to to pravé. Nic v tu chvíli nebrání tomu, aby byl člověk šťastný. Nemyslím teď takové to pseudo-posh štěstí, myslím skutečné štěstí. Mám ho s vámi sdílet? Nebo se mám bát, že se tenhle příběh změní v další krátkou epizodu a zapadne tak do zaprášeného stohu mých milostných etud.

Tohle je důvod, proč toho s vámi sdílím poslední dobou tak málo. Sama sobě už totiž nevěřím, že něco v mém životě bude mít déledobé trvání. A samy ženy víte, že o jídle nebo o hadrech prostě psát neumím. Nejspíš by mi to ani moje spisovatelská čest nedovolila. A tak se vás tážy ženy, jestli vás příběh na téma jak neochvějný cynik ke štěstí přišel vůbec bude zajímat. I když třeba za 365 dní bude zase všechno jinak. Protože jestli mě tenhle rok něco naučil, tak je to to, že člověk míní a život mění… nic není definitivní.

Koukám na hodinky, ještě párkrát se ručička na ciferníku otočí a bude konec roku 2017. Jaký byl pro vás? Pro mě rozhodně plný změn. Můj život je kompletně jiný než loni, bohu dík. Nezbývá tedy než zavřít oči a vykročit do dalších dnů ve víře, že se ten můj cynismus dá někde amputovat. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Páč já bych se ho vážně už ráda zbavila.

S láskou

Ema a Mína

Jak se mi splnil sen

Probouzím se do ocelově šedivého rána. Protáhnu se a otočím hlavu. Vedle mě leží Mína a tvrdě spí. Dneska to měl být můj poslední den v práci. Jenže ten pán, který má funci mého šéfa mě včera ráno z pracoviště vypoklonkoval, že o mou přítomnost již dále nestojí… Nejsem ten typ člověka, kterého práce otravuje a každý den na ní nadává. Ale během několik pár měsíců jsem se v něj změnila.

V předchozích článcích jsem vám psala, že se nám rozpadl tým, že můj šéf je despotický psychopat bažící po mé skáze a že jediné co mě tu drží nad vodou je můj miláček Karel… U něj se teď na chviličku zastavím, pokud dovolíte ženy. Dostávám od vás totiž často dotazy, kdo to vlastně ten Karel je (krom toho, že je hlavním hrdinou v několika mých článcích). Tak prosím vás pěkně není to můj přítel, ani milenec, je to můj skvělý kamarád gay. Tímto doufám vyvracím veškeré předchozí teze a omlouvám se, že to do teď nebylo zcela jasné. Budu muset více zdůrazňovat jeho komické mávání pacičkami, když nadává či jeho vysokou fistulku, když kleje nad našimi nefunkčními systémy. A přestože jsem již s jedním gayem něco měla (což jste se mohly dočíst zde: Jak se z ASI stává URČITĚ), nyní mi moje soudnost i vrcholná úcta ke Karlovi nedovolila někoho nabádat ke změně v jeho sexuální preferenci.

Dneska ženy po roce a něco končím ve své práci. Jak už jsem psala, měl to být můj poslední den. A k tomu tak nějak patří takové to nostalgické ohlédnutí plné letmých vzdechů nad tím, jak byly staré časy úžasné, a taky že byly. Celé to vlastně začalo mou výpovědí co by učitelky na základce. Kvůli práci i nízkému platu jsme se s bývalým přítelem tenkrát často hádali a tak jsem si říkala, že nejspíš nastal čas posunout se někam dál. A jelikož právě můj ex dělal (a stále dělá) pro jistou velkou banku, rozhodla jsem se zkusit štěstí tam. No a ono to vyšlo a bez nějaké větší snahy jsem najednou měla snový plat, peněženkou plnou stravenek a kartu nabitou benefitními body. Občas si vzpomenu na to hezké léto, kdy jsem jezdila za svým milým do práce a přemýšlela nad tím, jaké to asi je dělat v té gigantické prosklené budově. A když se mi to nakonec splnilo, byla jsem nesmírně šťastná. Možná i o to víc, když jsem zjistila jak skvělí lidé byly v našem týmu.

Poprvé jsem začala pracovat s muži, o tom jsem si dříve jako učitelka mohla tak maximálně nechat zdát, jelikož jediný muž o kterého jsem v práci zavadila byl školník, který byl již pár let po záruce. Nikdy jsem s muži neuměla komunikovat, byla jsem trapná, stydlivá a asi to i samy ženy znáte, že čím výše se předmětný kolega na mém sex appeal metru nacházel, tím přímo úměrně stoupal můj trapno-humor a zároveň klesaly mé komunikační dovednosti. Časem jsem ale všechny tyhle mouchy vychytala a nakonec jsem s němi vycházela daleko lépe než kdy dříve s jinými ženskými kolegyněmi.

Tehdy jsem se zamilovala do mužské jednoduchosti. A teď to myslím v nejlepším slova smyslu pánové, pokud tohle čtete. Jejich způsob myšlení spočívající v tom zbytečně si nekomplikovat život, neřešit zbytečné (často pro nás ženské typické) sračky a komunikovat jen tehdy, když je to vysloveně nutné, mě neskutečně bavil a v mnohém jsem ho vzala za své. Byla jsem mezi nimi šťastná a to i v době, kdy jsem svého milého vyrazila z bytu a ocitla jsem se na dně. Hodně mi tenkrát pomohli a Karel s jeho břitkým humorem mi doslova a do písmene zachránil život. Jenže nic netrvá věčně (ani láska k jedné slečně), a náš tým se pomalu ale jistě začal rozpadat. V tu chvíli se mi tak trochu začal hroutit svět, jelikož pro mě jakožto pro chronického autistu je opravdu těžké loučit se s lidmi. A když se do toho všeho začaly přimíchávat intriky a manipulativní despotismus mého již jmenovaného psychotického šéfa, rozhodla jsem se zatáhnout za brzdu taky a vystoupit z vlaku se vší parádou. Rozhlížela jsem se po jiných firmách, hledala jsem něco, co mě skutečně bude bavit a naplňovat, ale nedařilo se mi pořádně najít úplně to pravé ořechové. Když nakonec přišla nabídka z jiného bankovního oddělení, byla jsem nadšená (však to samy víte ženy, kdo z vás viděl video jak jsem státnicovala)… Jenže stalo se něco, co jsem skutečně nepředpokládala.

S Karlem jsme si vždy dělali legraci, že v našem oddělní je každý šťastný pocit zadupán do země nebo potlačen již v zárodku, protože náš šéf si mě bral k sobě do kanclu i na několik hodin týdně (klidně i třikrát za sebou ve stejný týden) pokaždé, když jsem přišla do práce šťastná. Místo konstruktivní kritiky která by se týkala mé práce jsem se o sobě dozvídala jak jsem neschopná, hloupá a přítěží firmy. Do toho jsem dělala státnice, rozcházela se s milencem a zároveň slýchala od svých kamarádek jak jsem negativní… Grand finale nastalo ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla přijata do jiného oddělení, kam jsem se hodlala ve vší tichosti a počestnosti přesunout, se můj šéfik rozhodl, že i tenhle můj sen zničí a svým fabulózním manipulativním přesvědčováním snad ve všech instancích firmy se mu podařilo, aby nabídku stáhli… pár dní před nástupem. Super ne? S hypotékou na krku, rozvrácenými vztahy, pokrouceným sebevědomím a hladovou kočkou doma… to vysloveně chceš!

Přestala jsem věřit sobě, svým schopnostem, kolegům i tomu, že práci seženu včas. Cítila jsem se po tom všem jako bych byla horší než Hitler s Voldemortem dohromady. Říkala jsem si, že i to hovno v záchodové míse má před sebou perspektivnější budoucnost (a to i přesto, že jsem si uvědomovala, že ho čeká pouze cesta odpadními trubkami). Každopádně jsem svou hrdost i těch pár snů, co se mi cestou domů rozsypaly jako domeček z karet nakonec posbírala a dala se do hledání nové práce. A tentokrát už mi nešlo tolik o práci samotnou, nýbrž o lidi se kterými budu pracovat.

Mezitím, co se psychopatický boss kochal mým zoufalstvím jsem den za dnem jezdila po práci na pohovory a doufala, že mě něco (nebo spíš někdo spasí). Nakonec se mi ozvali z firmy, u které jsem tušila když jsem tam posílala svůj životopis, že je to o hodně vyšší liga než na kterou jsem zvyklá. Upřímně jsem se neodvážila ani doufat, že by se ozvali, ale nakonec se zadařilo a hned po prvním pohovoru mi bylo jasné, že o takové kolegy (nebo tedy spíše kolegyně) bych vážně stála 🙂 A to samé se mi potvrdilo jak na druhém tak i na třetím kole. A najednou nastal den, kdy jsem měla obdržet definitivní rozhodnutí a můj nový sen se splnil. Sen, který se zrodil tenkrát na té střeše té skleněné budovy, že jednou budu mít takovou práci, která mě finančně i perspektivně vystřelí na měsíc.

Dobře možná trošku přeháním, ale teď se ocitám v dost silné euforii. Je to trapné klišé, když sem zasadím tu hlášku z reklamy, jak tam říkají, že když ve vás někdo věří, dokážete zázraky. Oni ve mě uvěřili a uvítali mě s otevřenou náručí, což mě upřímně zahřálo na duši stejně jako doušek horké čokolády… a že jsem po tom sociálním a manažerském pranýři byla pekelně vyprahlá. Vím, že mám na všechno na co si ukážu (ostatně jako každý), ale jenom jsem potřebovala, aby mi to řekl někdo jiný. Jasně, mělo by to asi spíš fungovat obráceně, jakože když si věříte vy, věří vám i ostaní a další podobné sluníčkové řeči… Jenže někdy se v té tmě kolem sebe prostě ztratíte a nevidíte, kde končí ta černota a začínáte vy. A tehdy stačí jen malá jiskřička naděje, která vám zase posvítí na tu správnou cestu.

Před rokem a něco jsem nastupovala s o půl metru delšími vlasy, s plnou taškou ideálů, planých nadějí a ruku v ruce s bývalým. Dneska odcházím bez těch těžkých břemen s mikádem a zdravější pletí. Ruce mám sice prázdné, ale o to víc jsou připravené na to, co bude nového. Všechny staré kostlivce jsem vyhnala ze skříní a z fotoalb, milencům jsem zakázala vstup do své ložnice a po roce se pomalu otevírám normálnímu vztahu. Na gauči na mě čeká kočička, v botníku mám sezónou poznamenané běžecké boty a na váze o pět kilo méně. Před jménem mám další bižuterii v podobě titulu a na blogu o pár článků víc. Všechno se změnilo, mám takový pocit. Ale jedno zůstává stejné, a to sice, že mě jen tak nějaký despota nezlomí 🙂

S láskou Ema

PS: Kámošky mi říkaly, že mám tenhle článek pojmenovat spíš „Od učitelky v mateřské školce ke dvěma titulům, vlastním vizitkám a manažerskému postu“, ale já si řekla, kdo by asi četl takový samožerský článkek 🙂