Archiv rubriky: Ze života

Můj první půlmaraton

Probudila jsem se s lehkou nervozitou do sluncem zalitého rána. Pět let jsem měla v hlavě sen a tohle ráno jsem si ho hodlala splnit. Čekala mě moje první pražská půlka a já vůbec netušila, co od toho mám očekávat. A upřímně i přes mou hodně bujnou fantazii to předčilo veškeré moje sny 🙂 Jak to vlastně celé začalo? Inu to jsem takhle chodila před pěty lety s jedním chlapcem. A jednu krásnou slunečnou jarní sobotu jsme se procházeli po Letné. Všude okolo nás šustily stanioly, lidé seděli v trávě s úsměvy od ucha k uchu a na krku se jim pohupovala medaile. Podívala jsem se tenkrát na svého milého a ptala se, co to je za akci. On odvětil, že je to nejspíš pražský půlmaraton.

Ta atmosféra mě nadchla už tenkrát, ale k běhání jsem měla asi stejně daleko jako je to z Prahy do Austrálie 🙂 Jinými slovy, tenkrát jsem neběhala, ani jsem nesportovala. Fitko pro mě bylo sprostý slovo a vrcholem mého jídelníčku byl nakládaný hermelín a dva litry piva každý pátek v jedné z žižkovských hospod… A právě tam na té Letné jsem si řekla „holka, pojď to změnit“. Ta myšlenka mě zcela ovládla a toužila jsem po tom, zaběhnout si to společně. Můj tehdejší milý nadšení nesdílel a paradoxem bylo, že hned den na to jsme se rozešli. Tohle vlastně byl poslední hřebík do pomyslné vztahové rakve, kde každý takový hřebík představoval další věc, ve které jsme byli totálně odlišní. On zůstal zaseknutý ve svém životním stylu a já ho od té doby totálně změnila. Začala jsem pomalu ale jistě běhat, cvičit a stravovat se úplně jinak, než jsem do té doby znala. Učila jsem se vnímat svoje tělo a reagovat na jeho potřeby. A neustále jsem měla v hlavě vidinu toho sluníčka, staniolu a medaile 🙂 Byla to dlouhá cesta než jsem se konečně postavila na start a nebudu lhát, že mě to nestálo trochu dřiny a odříkání. Ale dne 7.4.2018 nastal den D a já se konečně postavila na statovací čáru.

Mára pro mě zařidil i takový malý „podpůrný tým“ :), který se skládal z našich přátel, takže nás na start nakonec jelo pět plus pes Koudy. A zatímco se moji kamarádi cpali snídaní v KFC v Kaprově ulici, mě pohlcovala nervozita. Budu teď hodně upřímná – nevěřila jsem svým vlastním nohám, že to uběhneme. Začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že jsem nikdy tak dlouhý běh neběžela. Nicméně v tu chvíli vážně nebyl čas na nějaké sáhodlouhé mentální a oduševnělé pochody, páč jsem se ani nenadála a už jsem stála v koridoru K na startu.

Energie a síla davu je někdy vážně neuvěřitelná. Totálně vás to pohltí, všichni tleskají, radují se, plácají si po ramenou jako kdyby to už dávno měli za sebou. Fotí se, povídají si a očkem se poohlíží po tričkách stejného běžeckého klubu ze kterého jsou oni sami. Finální odpočítávání začalo a pomalu se začínala rozeznívat Vltava od Smetany. Neměla jsem běžeckého parťáka ani klub, se kterým bych sdílela nadšení… běžela jsem pro sebe a za sebe 🙂 Běžela jsem pro ten pětiletý sen, který jsem si v hlavě chovala od té prosluněné jarní soboty.

První pocity po startu? Naprostá trága. Dav, který jsem před necelou minutou obdivovala, mě náhle začal doslova vysírat. Páč v něm nebylo k hnutí, takže jsem první kilometr spíš šla než běžela. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že to takhle asi bude celou dobu, ale naštěší se to semeniště běžců během pár minut rozuteklo a já si mohla začít naplno užívat závod 🙂 A bylo to naprosto úžasný. Sice si občas člověk musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil, nebo aby na něj nepřistál sopel od sousedního běžce, který si zrovna odfrkával, ale jinak dobrý. Na dvanáctém kilometru byla dokonce běžecká svatba 🙂 Celkově zde o zvláštnosti nebylo nouze, potkala jsem běžící ovoce, lidi s helmou z antické Sparty, běžce s afro parukou na hlavě, běžecké páry se stejnými tričky (něco jako „Já jsem běžec Pája a běžím s Luckou“ a „Já jsem běhna Lucka a běžím s Pájou“ 🙂 ). Bylo super vidět, jak si to všichni užívají, pomáhají si při občerstvování, půjčují si žínky na osvěžení a podporují se v tom, aby to dotáhli až do konce. Jsem totiž přesvědčená o tom, že minimálně čtvrtina lidí, by to v reále, kdyby běželi sami, nikdy neuběhli (včetně mě). Ale ta síla lidí vedle vás, je tak nakopávající, že vás to prostě donutí makat i když už vnitřně chcípáte 🙂

A věřte mi, že já chcípala… Obzvlášť na sedmnáctým kilometru, kde ležela totálně schvácená a napůl v mdlobách vyřízená závodnice přibližně v mém věku. Sama jsem pak poslední kilometry měla co dělat, abych to dotáhla. Konečných 400 metrů jsem ale proběhla ve sprintu, protože jsem chtěla vytáhnout čas pod dvě hodiny. A výsledek? Nakonec jsem zaběhla čas 2:00:18, což je podle mě hodně slušný 🙂 No a závěr? Dostala jsem svůj vysněný staniol a medaily a hrdě kráčela za rodinou a přáteli vstříc vidině odpoledního steaku. Podpora všech byla neuvěřitelná, jak mých známých či neznámých lidí. Tisíce úsměvů ztracených v davu, svítivé oblečení a tenisky tvořící dunivou ozvěnu na asfaltových cestách. Celé centrum se na pár hodin zastavilo, i když bylo vlastně v pohybu. Pro mě to byl jeden z takových těch „wow-momentů“, které zažijete jen párkrát za život. Takže jestli někdo z vás má nějaký podobný sen, puste se směle do toho. Protože ten zážitek stojí určitě za to 🙂

S láskou Emča v teniskách

Foto by Štěpán Černý

Výlet do Londýna

Tak se ženy po pár týdnech vracím zpět k našemu výletu do Londýna, abych pro vás sepsala pár řádků a tipů na to kam vyrazit. A zároveň abych vám povyprávěla jak jsme se vlastně měli. Hodně jste toho mohly už vidět ve videu, které vyšlo pár dní po našem návratu (kdo neviděl, najdete ho zde). Takže se pohodlně usaďte, pokud možno s horkou kávou nebo čajem a pojďte si s námi projít tohle věčně šedivé město ještě jednou s námi 🙂

Jak to vlastně celé začalo? Inu, řešily jsme s mojí bývalou kolegyní před Vánocemi, co asi tak koupíme těm našim mužům. Upřímně neměla jsem vůbec žádný nápad a začínala jsem propadat zoufalství. Nakonec mě ale zachránila právě Katy, když mi řekla, že jako „wow-darček“ pořídila svému přítelovi letenky do Londýna na leden. Říkala jsem si, že v téhle době tam bude celkem zima, takže když jsem potom letenky vybírala pro Máru, vybrala jsem raději únor… Jako nevím ženy, co jsem si v tý době  myslela. Asi něco na způsob toho, že v lednu je v Londýně mínus pět zatímco v únoru minimálně dvacet stupňů a sanšajn celej den (jo asi jsem si něco takovýho myslela) 🙂 Každopádně únor se neúprosně blížil, já si zabalila svých pár věcí do koženého baťohu, který jsem dostala od Máry k Vánocům, jakožto svou pomůcku na cesty (povšimněte si sladěnosti vánočních darů) a s ustavičně klepajícíma se kolenama jsem se odebrala na letiště. Vyráželi jsme hodně brzo ráno, takže nás v Londýně čekal celý den. Dorazili jsme kolem deváté hodiny na letiště ve Stanstedu a hoďku na to nám jel autobus National Express přímo do centra Londýna. Ta hodinová časová rezerva je podle mě tak akorát, jelikož si před definitivním odchodem z letiště musíte odbýt ještě pasovou kontrolu skrze terminály.

Po tom, co jsme dorazili na Liverpool street jsme si koupili kafčo do ruky a vyrazili na první poznávačku Londýna. Měli jsme s Márou pár bodů (asi tak 80 🙂 ), které jsme chtěli vidět, takže jsme si prošli asi prvních pět (takový ty klasiky jako Tower, Tower Bridge, …) a hladový zamířili na Borough market. To je naprosto úžasné místo plné chutí, vůní a všech možných obchůdků, takže si přijde na své opravdu každý. My zvolili pad thai s kuřecím masem a s krevetami. No a protože jsme chtěli sladkou tečku, došlo i na největší cookiesku, kterou jsem kdy jedla. Mára si dal brownie a tak jsme ruku v ruce a s pusou od čokolády vyrazily dál směrem k Milenium Bridge a Tate Modern. To je muzeum moderního umění a zároveň odpočinkový park v jednom. Polovina spodního patra je pokryta kobercem, na který si můžete sednout a odpočívat dle libosti. Taky jsou tam houpačky a různé prolézačky pro děti. Rozhodně to doporučuju jako odpočinkovou zastávku po celodenním chození. Nám to rozhodně bodlo 🙂 Brala jsem zpočátku jako obrovskou časovou výhodu, že jsme dorazily do Londýna tak brzo, ale nakonec jsme stejně prošli centrum jen tak okrajově a kolem páté jsme se odebrali za naší airbnb hositelkou Margaritou (jo, vybrala jsem si jí hlavně podle jména, páč se jmenuje jako ten koktejl).

Po odpočinku jsme se už vydali směr metro, kde jsme si za „vstupní poplatek“ pořídili Oyster Card. Tu si koupíte ve speciálních automatech, které se nachází téměř na každé zastávce podzemky. My jsme tedy zaplatili vstupních pět liber a k tomu si dobili 10 liber na cestovné. Nastupovali jsme na zastávce Kings Cross a tak trochu jsme zjistili, že to je pravděpodobně nejfrekventovanější zastávka metra (nebo nám to tak alespoň přišlo v porovnání s ostatními). No a samozřejmě já, jakožto skalní fanoušek Harryho Pottera jsem si vizualizovala, jak se vznáší létající trabant nad špičkou nádraží 🙂

Do Walhamstow jsme dorazili asi za dvacet minut a cesta vyhřátým metrem nás vyčerpala snad ještě víc než celodenní trajdání po městě. Margarita nás srdečně uvítala a ukázala nám svůj (na můj vkus vážně gigantický) dům. Proč píšu gigantický? Inu první dojem z domu schovaného mezi dalšími řadovými domy máte asi takový, že se jedná o dvoupatrový domeček s maximálně čtyřmi pokojíky. Hned po tom, co jsem se zouvala ve vstupní hale jsem si uvědomila, jak moc jsem se sekla. Chodba byla dlouhá jak týden před výplatou a po cestě do kuchyně jsem míjela asi tak šest dalších pokojů. Myslím si, že by tenhle „domeček“ mohl konkurovat středně velkým hotelům 🙂 Naše hostitelka nám dala k dispozici poličku v lednici i s celozrnným toastovým chlebem, chedarem, mlékem a vejci. Takže jsme měli prakticky i snídani v ceně. Následně nám ukázala náš pokoj a koupelnu a my se po pár minutách a večerní hygieně odebrali do peřin.

Byla to dovolená na které jsem bez nadsázky spala 12 hodin denně a nesktuečně jsem si to užívala. Ráno jsme si udělali snídani a kolem desáté jsme vyrazili směr Camden Town. Když jsem byla v Londýně před dvanácti lety, neměla jsem šanci tuhle čtvrť vidět, a tak jsem ji tentokrát prostě nemohla vynechat. Část cesty jsme jeli metrem a zbytek nadzemkou, je super, že to můžete v Londýně takhle kombinovat, ale co je ještě lepší? Jejich systém turniketů. Pípnete si Oyster kartou při vstupu do podzemky a pak až na konci cesty, a je jedno jestli jste použily tři trasy metra, nebo metro a nadzemku. Mě tohle naprosto nadchlo, protože díky tomu mají v Londýně hodně dobře vyřešené jízdy na černo, které se tam podle mě tak často neobjevují jako u nás… To je tak když vaši rodiče pracují v dopravním podniku, to pak zkoumáte v jiných městech místní MHD a jste nadšený z takových blbin 🙂

Každopádně dojeli jsme do Camdenu a kdo máte rád pražskou náplavku, urbanismus a underground, tak tady si přijdete vážně na své. Miluju aletrnativní čtvrtě, místa kde to žije barvami a nápady. Kde je spousta zajímavých krámků a ještě zajímavějších jídel. A tak jsme si koupili kafčo u místního stánku a poznávali krásu této části Londýna. Pak jsme se pěško-busem (to znamená, že jsme šli pěšky, každopádně je to náš nejoblíbenější „dopravní prostředek“) přemístili do Hyde Parku. Byla celkem zima (ne těch dvacet stupňů, co jsem si vysnila), takže nás to rychle unavilo. Když píšu o zimě, všimli jste si někdo v Londýně, že v únoru tam lidé běhají v kraťasech a nátělníku? Jako že, pro ně asi výraz zima, znamená úplně něco jiného než pro nás nebo nebo nevim:)

Oběd jsme si dali v Čínské čtvrti a byla to teda neuvěřitelná podívaná. Chvíli jsem měla pocit, že jsme úplně v jiné zemi. Na sloupech se pohupovaly lampiony všech barev a vůně exotického jídla se nesla ulicemi. Tohle místo rozhodně stojí za to vidět. Po šesté jsme se cítili strhaní, jako kdybychom pracovali celý den na stavbě, a tak jsme zase zamířili směr Margaritin dům. Ve Walhmastow je fajn, že si můžete vybrat z více obchodů, když si chcete něco nakoupit. My měli poblíž domu Tesco Express, ale najdete tam i Lidl 🙂 Mára si tam vždycky nakoupil sendwich k večeři a já většinou ovoce s jogurtem. Po vynikajícím indonéském jídle jsem totiž neměla ani moc hlad. A náš večerní program? Ten byl jasný… spánek, spánek, spánek.

Třetí den patřil muzeím. Mára chtěl vidět přírodopisné muzeum, které jsem viděla právě před dvanácti lety a tak jsme tam vyrazili hned kolem desáté. Hned po výstupu z metra nás zarazila dlouhá fronta před vstupem. Nenechte se zmást ženy, postupuje to celkem rychle 🙂 Takže jsme během pár minut byli uvnitř. Skvělé na Londýně je, že většina muzeí je zdarma. Některé úseky jsou sice placené, ale my jsme do nich nezavítali (kdo by chtěl taky vidět sekci hmyzu, že jo). Strávili jsme v muzeu téměř tři hodiny a prošli si vše od Darwinova centra, přes dinosaury až po vesmírnou sekci. Bylo to skvělé až na to, že se asi všechny místní základky domluvily, že zrovna v ten den vyrazí do muzea taky. Takže jsme jako zvukovou kulisu měli řev asi tak tisíce děti 🙂 Na pár minut jsme zaskočili taky do Science muzea, které je hned vedle toho přírodopisného. Ale jelikož jsme byli už celkem přesyceni informacemi (a taky řvoucími dětmi, které byly doslova všude), přemístili jsme si do pubu na hamburger a hranolky. Kdo z vás mě sleduje ví, že já si na tohle moc nepotrpím, ale když je hlad, zima a pub, tak člověk prostě nepohrdne 🙂 A je prostě fakt, že atmosféře anglického pubu je docela i těžký odolávat.

Přijde mi, že jsou k sobě lidi v Anglii srdečnější. Objímají se, koukají na ragby, popíjí pivo bez pěny a užívají si života. Bavila mě ta multikulturalita a to, že v ní lidé dokážou žít. Jasně, asi každý máme v sobě strach z cizího a neznámého a to se týká i lidí, ale proč to sveřepě odmítat, když se můžeme od jiných kultur tolik naučit. Přijde mi, že lidé jsou u nás na barvu pleti obzvlášť vysazený, když jede černoch v metru neodpustí si vtip… to samé arab. Když ale jedete londýnským metrem, sedí vedle sebe tři černoši, arab, londýňan a ženská v růžovým županu, a vy nemáte pocit, že by se navzájem hodnotili nebo pozorovali. Naopak, jsou s tím v pohodě, a to se mi líbí.

Poslední ráno jsme si nedali snídani u Margarity, ale vyrazili jsme si do kavárny s názvem 56. Objevila jsem ji díky aplikace Foursquare a kdo ji neznáte, určitě ji do zahraničí doporučuju. Najdete tam super podniky i s recenzemi a cenami. Tohle místo ve Walhamstow mělo skvělé hodnocení, a tak jsme tam zavítali na pořádnou snídani. A musím říct, že jsem tam měla snad ten nejlepší chleba s avokádem a vejcemi ever! Mára ten si dal klasickou anglickou snídani, mě teda přijde úplně šílený jíst po ránu fazole, ale oukej 🙂 Odpoledne jsme se prošli po Oxford street, já nakoupila spodní prádlo ve Victoria secret a musím říct, že tenhle obchod byl pro mě splněným snem. Každý rok totiž sleduju přehlídku téhle značky a pokaždé jsem naprosto oslněna ženskou krásou a luxusním prádlem 🙂

Než nám odjel bus na letiště v Lutonu (opět jsme jeli National Expresem), skočili jsme na pár piv do pubu u zastávky. Jako jestli se vám ženy něco v Londýně nevyplatí, tak je to pít. Protože za pivo dáte na některých místech i 4.50 liber. Ale čert to vem, já se bojím lítání a vzpruhu jsem teda vážně potřebovala. O půlnoci jsme vystoupili z letadla, tentokrát už v Praze a zamířili jsme do Modřan. Totálně grogy jsme se sesunuli na postel a já měla pořád před sebou červené cihly, doubledeckery a vůni kávy. Byla to krásná dovolená a už teď se těším na další. Příští měsíc mě čeká Oslo, kam poletím za Terezkou (a Amálkou), z blogu Sweet Melange a moc se na to těším. A co vy? Byly jste v Londýně už někdy a kam se chystáte? Pochlubte se s vašimi cesty do komentářu, budu ráda za tipy 🙂

 London in points:

  • určitě si rezervujte jízdenky předem a jeďte busem, je to levnější než vlak, obzvlášť pokud si jízdenky koupíte pár týdnů předem
  • platit se dá prakticky všude kartou, takže hotovost s sebou zase tolik nevyužijete
  • metro je rozdělené na pásma, čím více pásem míjíte, tím dražší je jízdenka (3 pásma stojí až 3.50), doprava je v Londýně drahá ale s Oyster card je levnější než bez ní 
  • snídaně v lepší kavárně stojí kolem 20 liber
  • v některých podnicích si počítají takzvané tips, což jsou dýška, někdy je to i 12% z celkové ceny
  • Victoria Secret je v Bond street ne v Oxford street 🙂
  • téměř veškerá muzea a galerie jsou v Londýně zadarmo
  • nejlepší čokoládovna ever je přímo v centru Londýna a jmenuje se Said Dal
  • místní móda u žen je hodně zvláštní 🙂
  • top místa: Camden Town, China Town, Borough Market

S láskou Ema

Jak jsme se rozhodli sestěhovat

To jsem si takhle jednou ráno přišla do práce a holky se mě ptaly, jaký jsem měla víkend. „Upřímně ženy, byl báječný“, odpověděla jsem bez váhání. Zavedla jsem totiž u sebe doma takový malý rituál sobotních snídaní. To znamená, že každý pátek vymýšlím, gůgluju, pinterestuju a sním o tom, co budu vařit v sobotu ráno. Protože si prostě ráda užívám ta pomalá rána s kávičkou v ruce a s pusu upatlanou od javorovýho sirupu. A s Míňinou packou v ruce, samozřejmě. Lhát Vám nebudu ženy, Mára si na tyhle snídaňové koštovačky celkem rychle zvyknul, a tak jsem získala parťáka pro sobotní válení v posteli s raňajkami. A věřte mi, že po těch hektických letech, kdy jsem studovala nebo neustále dojížděla za chlapci, kteří trávili víkendy jinde než v Praze, si to teď maximálně užívám.

Byli jsme spolu tenkrát poměrně krátce, ale náhle poprvé zazněla věta typu „no to až spolu jednou budeme bydlet“… Samozřejmě moje srdíčko zaplesalo, zatímco moje hlava řvala z plna hrdla „Ty jsi fakt padlá na hlavu, si prostě nedáš říct!“ A tak jsem se zasekla někde mezi pocity, že mi to činí radost, ale zároveň mě to děsí. Nicméně časem tahle věta zapadla někam mezi špinavé prádlo na praní a tak nějak se na ní zapomnělo (stejně, jako na to prádlo na praní 🙂 ). Mě to nevadilo, pro mě byly prioritou pořád ty sobotní snídaně a taky výlety. Jenže kde se vzala tu se vzala znovu ona slavná věta „jednou, až spolu budeme bydlet“. No to už mě ženy přimělo k úsměvu, páč jsem si začala o této frázi myslet, že je to náš slovní evergreen. Začala se opakovat čím dál častěji a já v ní věřila asi jako v Ježíška o Vánocích (takový to, že se o tom hodně mluví, ale nikdy ho vlastně nikdo nezažil).

Strach byl rázem tatam a vystřídalo ho pobavení, a to časem zase nasranost, protože když vám tohle někdo opakuje furt dokola, tak to pomalu, ale jistě přestáváte brát vážně. Po všech těch milostných melodramatech poslední dekády jsem poměrně háklivá na velká citová vyznání a plány typu „jednou spolu budeme bydlet“ nebo ještě větší hitovka „jednou si tě vezmu“. A tak jsem si začala sem tam stěžovat své milé Patrícii, přísedícnici u našeho stolu, že si ze mě můj milý Mareček, asi dělá už prdel. Že to opakuje furt dokola jak Jehovisti prosbu před dveřmi a že mě už to jako nebaví 🙂 Paty se tomu pochopitelně smála a při každém příchodu do práce se mě ptala, jestli se už budu stěhovat nebo „až jednou…“ Odpověď byla samozřejmě furt stejná.

Dokud jsme nejeli do Londýna. Přeci jen se s mužem tolik přes týden nevídáme. Máme oba náročnou práci, sportujeme a Mína mi taky zabírá celkem velké časové okno v mém volnu. A ať chci či nechci, musím se jí věnovat. V Londýně jsme spolu ale byli každý (dokonce i všední 🙂 ) den a tak nějak jsme si na sebe víc zvykli. Já opět zjistila, že nejhorší kombinací na světě není pivo a tequilla ale hladový a unavený chlap. Najednou jste konfrontováni s méně úsměvy a více smyslovými vjemy (jako například smradlavý ponožky a tak)… Uvědomila jsem si, jak jsem vypadla ze cviku. Že si tyhle věci najednou už vůbec nevybavuju z těch předchozích vztahů. Takže zatímco mě se rodil v hlavě plán útěku (a destrukce smradlavých fuseklí), v Márovi zřejmě rostla touha po společném bydlení…

A tak jsme najednou leželi v posteli po sobotní snídani (měli jsme lívance s borůvkama a datlovým sirupem) a Mára povídá „A kdy spolu teda budeme bydlet?“…

Zahleděla jsem se mu do očí potlačujíce úsměv a povídám „Jednou jistě Marečku“ 🙂

Oba jsme se pak začali smát a od té doby už jenom plánujeme jak to zrealizujeme. Já prosazuju přesun mátového koberce do obýváku, zatímco on kýve hlavou a nechápe, kam by se to tam asi jako hodilo. Já ho organizuju, aby si laskavě prošel ty svoje skříně kde je asi tak deset tisíc poliček, přičemž na každé z nich je jedno (ano pro jistotu opakuji JEDNO) tričko a učinil tak místo pro mé hadříky. On samozřejmě už na internetu vybírá skříň páč procházení triček je moc náročná činnost (požádal mě totiž, abych mu asistovala a vybírala s ním, co vyhodit a co nechat). Ženy upřímně bych se raději vlastnoručně upálila než abych s chlapem procházela jeho hadry a na konci celé ceremonie zjistila, že mu vlastně sluší všechno a že nic nevyhodí (ani ten hnusný canc bez rukávů a s fleky od sava, které nápadně připomínají batiku). Ne, ne, to je ztráta času, to si raději projdu recepty na sobotní snídaně 🙂

Zajímá vás jak bude stěhovačka probíhat? Dejte mi vědět do komentářů a třeba se i dočkáte pokračování tohoto komického příběhu o tom, jak se Mareček s Emičkou do bytečku stěhoval 🙂

S láskou Ema

PS: Mína se stěhuje taky, to je vám doufám jasný 🙂

O Míně a o jednom malém zázraku

Poslední dobou se mi trochu přeházely priority, ženy. Zaměřila jsem se více na práci a k blogování jsem se otočila zády. Byla to nutná pauza, po skoro třech a půl letech, kdy jsem si uvědomila, že se moje tvorba nikam neposunula. Každý se někdy ocitneme ve slepé uličce, a v ní jde těžko hledat nové cesty pryč… možná proto se jí říká slepá. A tak jsem si dala trošku voraz, abych nabrala dech a uvědomila si, co vlastně chci teď předávat. Bála jsem se totiž, že když mi dojde „inspirace“ v podobě nešťasných lásek a vztahů, ze kterých jsem do teď čerpala, nebudou moje články a myšlenky poutavé. Ale víte co, ženy? Život neskýtá pouze vztahovou rovinu, ukazuje nám tolik různých barev, příběhů a potěšení že věnovat se pouze jedné jeho kapitole, by byla veliká škoda. A tak jsem zpět v plné síle a s novými zážitky. A tenhle který se vám nyní chystám odvyprávět, nelze pojmenovat jinak, než zázrak 🙂

O Míně už asi každý z vás ví. Je to moje hvězda, která mě občas na Instagramu i zde zastiňuje, ale víte co? Mně to nevadí, protože je tak skvělá, že si to vážně zaslouží. Možná si pamatujete jak jsem o ní kdysi psala, krátce po tom, co se ke mě tahle nalezenkyně ze Žižkova nastěhovala (článek o Míně si můžete osvěžit zde). Začátky sice byly krušné, ale nakonec jsme se v té mojí miniaturní garsonce celem i sžily. Tenkrát nám jedna veterinářka přímo na Žižkově sdělila, že jí bude asi rok, že má krásné zoubky a že jestli je kastrovaná – to se nedá zjistit. A tak jsem to brala jako bernou minci a téměř sedm měsíců jsem se připravovala na to, že půjde moje chlupatá spolubydlící na operaci. Krátce před Vánoci mě ale vyděsilo, že se jí na bříšku udělala boulička. A tak jsem se se vší hysterií a parádou odebrala na veterinu. V mých myšlenkách nastal kolotoč katastroficko-tragických scénářů a já se připravovala (zcela bezdůvodně nutno podotknout, ale co už jsem jsem ženská ne?) na nejhorší. Nakonec nám paní veterinářka oznámila, že má Mína špíček 🙂 Můžu vám říct, že jsem byla totálně v šoku, jelikož váží sotva tři a půl kila a pod chlupatou kšticí se jí skýtá spíše kostřička než sval a šlacha. Takže jsem doopravdy nepředpokládala, že by Mínino tělo dokázalo vyrobit něco jako špíček. Každopádně tahle epizodka by se mohla jmenovat Jak zase jednou Ema udělala ze špíčku velblouda, nebo tak nějak 🙂

I v tomto případě nám paní doktorka řekla, že se případná kastrace nedá zjistit, a že jí bude něco málo přes rok… že má prý krásné zoubky (ne neopakuju se). A tak jsme se nakonec s mamkou odhodlaly a objednaly Mínu na kastraci. Ta měla proběhnout tento pátek. Proč píšu, že měla proběhnout? Inu zde nastává v našem příběhu kýžený zázrak. Přijely jsme na veterinu (nutno podotknout, že jsme to s mamkou opět prožívaly jako poslední díl Esmeraldy), vyložily jsme moji špíčkatou kočkou na lékařský stolek a pan doktor povídá „Ta má ale otřesný zuby, tý budou tak tři roky“. Obě jsme s mamkou stály v úžasu a nechápaly o čem to mluví… Takže Mína nejen, že má špíčky, ale ještě má otřesný zuby? A jsou jí asi tři roky? Moje dušička se pomalu začínala bránit degradaci mé kočičí bohyně na pouhou obyčejnou, špíčkatou, otřesně zubatou kočku. Nakonec si pan doktor vzal do ruky holící strojek a konstatoval, že si myslí, že už je kastrovaná… Ženy zkrátím to, byly jsme s Mínou pak i na ultrazvuku, který sledovala se zaujetím hodné ženy na gynekologickém křesle, a resumé – moje kočka už je dávno vykastrovaná. Mína nakonec pod kudlu nešla a vše dobře dopadlo. A jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že dva ze tří doktorů jsou líní, pravého poznáte podle toho, že je skutečně pečlivý a udělá maximum pro to, aby vám nemusel dávat léky nebo do vás řezat.

Tohle všechno ale totálně nabouralo můj smyšlený příběh o Míniném krutém osudu, kdy jí někdo pohodil na ulici bez zájmu a bez jídla. Nejspíš někomu utekla nebo se zatoulala během hledání cesty domů. Jsem ráda, že nakonec zabloudila až ke mě a věřte mi, že se o ní starám jak nejlépe umím. A proto bych chtěla vzkázat všem, kteří ještě dnes občas s ustaraným pohledem hledí z okna a přemýšlí, kde se jejich ztracený pejsek či kočička nachází, že jejich příběh nemusel mít vůbec špatný konec. Třeba vám zrovna ve stejný moment opětovávájí pohled z jiného okna, váši chlupáči spokojeně ležící na klíně nového páníčka 🙂

S láskou pro Mínu

Ema

Jaké mám plány na rok 2018, proč mě psaní už tolik neba a co si myslím o self love (Liebster Award)

Tak jsem zase po delší době zasedla k psacímu stroji a vyťukávám nové řádky. Jak už jsem zmínila v posledním videu, nějak mě teď víc chytnul YouTube. Takže teď můžete sledovat moji verbální smršť nově i s mimikou a gestikou v podobě videjí. Jo a taky samozřejmě Mínu, která se rozhodla, že každé moje video stráví tím, že si bude čistit kožich na zadku, samozřejmě přímo na kameru pod září reflektorů. Jako nevím po kom tohle má, ale po mně rozhodně ne teda. Všichni už samozřejmě víte, že ona je hlavní stár tohohle blogu (potažmo YouTube kanálu i Instagramu, který vlastním), nicméně všeho s mírou! 🙂

Dneska vám přináším trošku jiný článek. Přibylo mi pár nových čtenářů, takže se to i trochu hodí. Byla jsem totiž minulý týden nominována Domčou z blogu I am Dora na jakousi Liebster Award. Tahle výzva umožňuje online pisatelům představit svůj blog (mimochodem nesnášim slovo blog stejně jako slovo kanál 🙂 ) trošku v jiném světle. Domča si připravila pro mě pár otázek, takže celé gró článku je vlatně o tom, že je zodpovím. Takže pro ty z vás, co mě neznají račte číst dále a nechte se oslňovat mým literárním umem popsat všechno možné i nemožné do nesnesitelných detailů. A vy co mě znáte, už asi víte co ode mě můžete čekat 🙂

Jak jsi se k blogování dostala a dovedeš si představit, že se psaním skončíš?

Ha ha, tak tohle je u mě celkem aktuální otázka, což? Kdo četl poslední články moc dobře ví, že poslední dobou mám celého toho blogerského světa tak akorát plný brejle. A dost se to podepisuje na mé motivaci, to přiznávám. Jelikož má blog dneska doopravdy každý, kdo má s prominutím do prdele díru, je celkem těžké se nějak prosadit. A jelikož jsem spisovatelka (nikoliv fotografka, posh-talíře zdobící food-designerka, či snad selfie bitch), tak mě prostě verbální (ne)kvalita, která dost silně pokulhává za líbivě vypadajícími profily na sociálních sítích, celkem dost pohoršuje a tak nějak vlastně degraduje kvalitu, o kterou se jiní lidé tolik snaží. Takže ano, dokážu si představit, že bych s psaním skončila. I jsem o tom dost silně uvažovala, a vlastně i stále uvažuji…

A jak, že jsem se ke psaní vlastně dostala. Inu psal se rok krále Klacka a mně nevyšel další z mých mnoha vztahů. A já, osamnělá duše, deprimovaná svými neúspěchy jsem se uchýlila k vytvoření si virtuálního šuplíku. Tehdy ještě pod anonymním profilem a falešným jménem Ema, jsem přidávala svoje krušné zážitky s rozličnými chlapci, muži, pseudo-muži a tak dále v podobě článků. Takže se nejedna z vás dobře pobavila na můj účet… A najednou se vyrojilo pár zpráv a komentářů, jak se ve článcích a v příbězích samy vidítě a mě to začalo motivovat. Ke psaní, ne k tomu abych vyhledávala ztroskotance a pak s nimi randila… k tomu mě asi motivovala moje „vysoká“ sebeúcta. Ale však víte jak to bylo. Po každém neúspěšném vztahu jsem se znovu uchýlila ke psaní. Možná proto mě to teďko tolik nebaví, páč jsem šťastná a nemám na co (popřípadě na koho nadávat) 🙂 Třeba teďko dostane tenhle můj literární koutek nový směr. Možná bude o cestách, snech… bude více Míny a méně trápení. Kdo ví? To teď momentálně nevím ani já sama.

Jaké máte plány pro rok 2018?

Tak to je celkem jednoduchá otázka. V tomhle roce plánuju jediné, a to sice cesty. Hodně cest… První cílovovou stanicí byla v lednu Bratislava. Příští týden letíme s Márou na pár dní do Londýna a na jaře plánuji Oslo 🙂 Na podzim se vidím valející se na písečné pláži pod řeckým, azurově modrým nebem. A mezitím? Nejspíš poznávání Česka. V létě mě čekají Jizerky na kole – tomu se prostě nevyhnu páč Mára kolo miluje (co naplat, že já ho nesnáším, že jo). Ale slíbil mi borůvkový knedlíky, takže za tuhle cenu útěchy, mi to tak trošku stojí 🙂 Ráda bych viděla znovu Berlín a to v létě. Tohle napůl historické a napůl moderní město si mě svým urbanismem prostě získalo. A hodláme to tam s Kalinou (to je moje nová kolegyně a do jisté míry mi nahrazuje tolik postrádaného Karla) rozjet ve velkém stylu. Takže to jsou moje plány 🙂 Štěstí, štěstí a zas štěstí.

Jaká je vaše zlomová údálost v životě?

To zní trochu jako téma na diplomovou práci, což? Nebo já bych byla schopná popsat minimálně dvacet stran na tohle téma. Páč mi přijde, že mám zlomové momenty v životě prakticky pořád. Ne tak dobře, nebudeme přehánět ženy 🙂 Pro mě byla zlomová událost asi celý minulý rok. Kdy jsem se z totální nesebevědomé nuly, která byla fyzicky i psychicky na dně dokázala přetvořit v úplně jiného člověka. Hodně jsem na sobě v loňském roce zapracovala, dala jsem si dokupy priority, zdraví i tak nějak život jako takový. Pak mi přišla do cesty Mína a všechno získalo ještě hezčí rozměr. Následovala změna práce a nová láska. A od té doby jsem prostě dokonale šťastná. Jo ženy… teď fakt nepřeháním 🙂

Máte vysněné místo, na které byste se chtěly podívat?

Tohle je můj tak trochu novější sen. Vždycky jsem se chěla podívat na Bali, ale konkrétně mě tam láká jedno místo. A to sice resort, který je neodmyslitelně spjat s Anie Songe. Jedná se o romantický útes Makawi Tuwa... Teď si dovolím být trochu trapně romantická, ale sem bych prostě chtěla jet na svatební cestu. Na tři týdny se tu zašít a nic neřešit. Jen jíst, spát, špičkami prstů u nohou malovat do písku obrazce a kochat se těmi nádhernými barvami, které dokáže vytvořit jen příroda sama. Takže tak 🙂 Jo a pak vlastně ještě New York – konkrétně koncert Taylor Swift… No nemám zrovna nejlevnější sny…

Photo by Lukáš na Bali

Co si myslíte o velkém rozšíření tématu self love? Máte rády samy sebe?

No zajímavá otázka. Trošku mi dneska přijde, že se to self love zaměňuje s narcismem. Proč si to myslím? Protože vídám na sociálních sítích až moc selfíček s filozofickými úvahami proč máme mít rády samy sebe. Čas od času se z nějakého slova stane nafouknutá bublina a čím více se daná věc řeší, tím roste na významu. Tak je to i se self love dneska, si myslím. Objevujeme tady Ameriku a hrajeme si na to, jak samy sebe máme rády, přitom málokterá z nás k sobě láskyplně hovoří ve své mysli. Celý termín self love bych nahradila slovem confidence. Proč? Protože hodně věcí dneska obsahuje slovo self. Selfie, selfie tyč, self love, myself,… sebestřednost vládne konzumním světem. Je to fakt! Ano mít se rád je důležité, ale když budu zahleděná jenom do sebe a budu přemítat o své dokonalosti, tak mě na prvním přechodu srazí auto… protože jsem se nerozhlídla, protože jsem zapomněla, že i na ostatních lidech záleží. A že na nich sakra záleží, mnohdy více než na nás samotných. Jsou nám oporou, požehnáním i noční můrou, která nás žene do propasti nebo vstříc lepším zítřkům. Láska je věc důležitá, ale nezapomínejme na to, že existuje i bez předpony sebe 🙂 Myslíte si, že třeba zvířata se mají seberády? Že prožívají nějakou self love? Podle mě ne, ty prostě jsou. A v tom tkví dokonalost existence, prostě jenom být. A láska jako taková je jen součástí tohoto bytí.

Co je váš největší zlozvyk a naopak vlastnost, kterou máte na sobě rádi?

Tady asi odpovím jen jedním slovem… upřímnost. Je to můj zlozvyk (říkat svůj názor i když se na něj nikdo neptal) a zároveň vlastnost, kterou na sobě mám fakt ráda. Jsem upřímná nejen k jiným, ale hlavně sama k sobě. To mi dává možnost věci, které se ve mně nebo kolem mě odehrávají správně pojmenovat. A pokud je dobrá konstelace hvězd a mě políbí múza, většinou z toho vznikne i článek 🙂 Těší mě totiž, že si tolik z vás díky některým mým myšlenkám ledacos uvědomily.

Děkuji za…? 

Děkuji za vás 🙂 Za Mínu a rodinu, za Lásku, za Přátelé (myšleno seriál) i přátelé 🙂 Děkuji za každou novou možnost růst a rozvíjet se, za příležitost žít a prožívat. A díky vám, tohle všechno můžeme zažívat společně.

Dále nominuji Sweet world by BarushSweet Melange a Lifstyle Birdie. A ptám se vás holky 🙂

  • Co vás na blogování nejvíce baví?
  • Jaký je váš názor na sociální sítě? Berete je jako pozitivum či negativum (nebo obojí)?
  • Co pro vás bylo ve vašem životě nejtěžší?
  • Co pro vás znamená pojem láska.
  • Kde se vidíte za deset let? 🙂 (no je vidět, že dělám v HR)
  • Co považujete za svůj největší úspěch,

 S láskou Ema

Z vlaku aneb o mně, o něm, o nás

Nevím, jestli jste si toho někdy všimly ženy, ale pravděpodobně 95% mých článků se jmenuje něco, něco aneb něco, něco… Inu úderné titulky mi prostě nikdy nešly. Ono taky kdybych používala pokaždé název například Láska jako trám, nebo Milostné vibrace zatřášly vesmírem, tak by mi to asi po čase nikdo nevěřil, že něco tak inteznivního zažívám. Za prvé proto, že začátky a konce vztahů jsou takový můj věčný ever green na mém blogu a za druhé, protože nechci být ve svých ani ve vašich očích vztahová dávačka (což už stejně nejspíš jsem) 🙂

Píšu ve vlaku, jak už název sám napovídá. Jedu na svou první služební cestu, do Bratislavy… Jó cítím se teď vážně jako velká holka, překračující svůj vlastní stín. Před rokem jsem seděla v kanceláři v UniCreditu a říkala jsem si, jestli je tohle vrchol celé mé kariéry. Díky bohu nebyl… I když naše filozofické rozpravy s Karlem mi tu a tam chybí. Našla jsem si práci v jedné irské personální agentuře, která má pobočky po celém světě. Jedna z nich je i u nás v Praze a upřímně pracovní náplň mého nového jobu z daleka převyšuje mé dosavadní schopnosti. Páč je ze mě office managerka a HR administrátorka v jednom. Nicméně se každým dnem učím, mluvím anglicky od rána do večera, chodim na různé eventy a dokonce i cestuju. Celkem si to i užívám, takové to každodenní neznámo, které se mi v práci nabízí. Konečně mám po dlouhé době pocit, že se osobnostně někam posouvám. No a teď už k tomu hlavnímu, co vás zajímá nejvíce, že?

Za pár týdnů to bude rok, co jsme se seznámili. Bylo to celkem kuriózní, protože nás krom jednoho společného kamaráda pranic nespojovalo. To jsem si takhle jednou ležela v posteli (tenkrát ještě bez Míny) a učila se na zkoušku, když v tom se mi rozsvítil display u mobilu. Štěpán psal, že má pro mě super kámoše na seznámení. Upřímně tenhle tip domlouvání rande nesnáším, takový to dohazování. Takže jsem myšlenkama samozřejmě zareagovala těžkou zpátečkou. Ani jsem v té době na chlapi neměla náladu, tak nějak jich bylo všude dost a mi chyběla samota, kterou jsem v té době opravdu potřebovala. Nicméně potom, co jsme si se Štěpou prohodili pár zpráv jsem si řekla, že bych si alespoň mohla najít nové přátelé (což jak samy uznáte ženy, taková iniciativa ode mě jakožto od Grince, byla více než vítána).

A tak jsme se sešli. Přišel pozdě a vypadal dost zmateně, což prý údajně nebyl (zrovna nedávno jsme se o tom bavili a pochopitelně všechno popřel). Druhý den mě čekala zkouška z návykových látek, myšleno teoretická nikoliv praktická, jasný? 🙂 Takže jsem neměla v plánu se jakkoliv opíjet. Nicméně po pár větách jsem si všimla jedné věci, a to sice, že máme stejný humor. Takový ten těžce sarkastický a lehce retardovaný humor :). Vcelku dobře jsem se tedy bavila. Pár piv padlo a já vyrazila dom. Fakt, který ale nesmím na tomto místě vypustit je, že jsem již tenkrát měla v hlavě svého milence. A pro nikoho jiného v té době prostě nebylo místo.

Pár měsíců uplynulo a my si občas vyměnili pár zpráv. Jak se máš? Co děláš? Jak to jde ve škole? Byla jsem na odpovědi dosti skoupá. Vztah s milencem se vytrácel a já byla čím dál unavená nenaplněnými vztahy. A tak jme se rozešli, ještě ve stejný týden mi byla zhacena šance na postup ve firmě a já byla najednou bez vztahu i bez práce… Co si to namlouvám, bez vztahu jsem byla už pěkných pár měsíců. Sex je jedna věc (nutno konstatovat, že když si sednete i neskutečně dobrá věc), ale opora a porozumnění jsou daleko důležitější. A to mi prostě chybělo už sakra dlouho.

 

A tak jsme se sešli po těch pár měsících znovu a už při prvním setkání mě podpořil tak, jako už dlouho nikdo. Rozuměli jsme si od prvního piva a rozumíme si dál. Smějeme se, kávičkujem, procházkujem, vaříme si, mazlíme Mínu… do sobotních rán se probouzíme společně. Plánujeme cesty daleké i do blízkých krajin. Podle mě je v životě nejdůležitější najít někoho se stejnou mentální poruchou. A to se nám povedlo.

Jo abych nezapomněla, jmenuje se Mára… Pravé věci bychom přeci jenom měli nazývat pravými jmény, což?

S láskou Ema ve vlaku

Katy aneb tak trochu jiný motivační článek

Během listopadu a prosince jsem zažila opravdu krásný příběh. Takový srdečný, upřímný a dokonce tvrdím říct, že i trochu výjimečný. Byl to příběh o přátelství, který mě ovlivnil na další dlouhá léta. Nicméně vraťme se na začátek toho všeho. Pohodlně se usaďte ženy a počůvajte o jednom čarovném období loňského roku 🙂

Psalo se prvního listopadu a mě čekal první den v nové práci. Většina z vás už měla tu čest s tragickým koncem, který mě postihnul v mém minulém zaměstnání. Ano ženy, mám na mysli toho despotického debila, co si říká šéf, který mě bez skrupulí z firmy vyštípal. Nicméně ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a právě ve chvíli, kdy jsem byla napospas vydána kruté realitě reálného života a ztratila veškeré iluze o lidství, mi vstoupila do života ona. Seznamte se s Katarinou zo Slovenska. S malou, stále usměvavou brunetkou s vlasy do poloviny zad. Tak jsem ji viděla, když jsme se seznámily. Srdečně mi kráčela vstříc, když jsem poprvé otevřela dveře směrem na své nové pracoviště a zařídila pro mě krásnou uvítací snídani.

Já, Grinch a všech cyniků král jsem opravdu nebyla připravena na takovou vlnu pozitivní energie. Bylo to jako by vás někdo uprostřed hlubokého spánku polil ledovou vodou. Asi tak jsem se cítila. Byla jsem příliš dlouho zvyknutá tomu, že každý kdo v mém životě chvilku pobyl (a byly to především rádoby kamarádky) mi při první příležitosti, kdy ze mě dostaly to, co potřebovaly, vrazily kudlu do zad a dvakrát s ní otočily po směru hodinových ručiček… Takže si asi dokážete představit jak jsem tomu všemu věřila. Asi jako ateista uprostřed půlnoční mše ve Vatikánu. S očima doslova vsloup jsem trávila každou volnou chvíli v nové firmě (hlavně aby to nikdo neviděl), páč jsem absolutně nevěřila, že by někdo (a nedej bože více lidí) mohl být dobrý od přírody a nezjištně.

Katy mě každé ráno vítala s úsměvem, ptala se mě jak se mám, jak se mi spalo… Jasně, že jsem na ty věty odpovídala s příjemností sobě (ne)vlastní, ale v duchu jsem si stále říkala, co v tom asi tak bude za háček. Že ta „maska“ přece určitě časem zmizí, že lidi nejsou takhle příjemný, ne tady, ne v česku, ne ženský a už vůbec ne, když od vás nic nepotřebují… 🙂 Ale dny ubíhaly a úsměvy tu nemizely, ba naopak. Najednou jsem začala na sobě pozorovat změny. Začala jsem se ptát ostatních žen u nás, jak se vyspaly, jaký měly víkend, co je u nich nového. Najednou jsem já (chápete jo, já!) byla sociálně aktivní sama o sobě. Začala se ve mě probouzet srdečnost, laskavost, nezjištnost. Všechny tyhle emotivní věci, které jsem sama sobě dávno zakázala, protože pro mě byly většinou dost nebezpečné. Právě v zápalu srdečnosti, laskavosti a nezjištnosti jsem si totiž většinou přestala hlídat svá záda a ty se pak staly snadným terčem pro rány. To asi známe každý, což?

V jednu chvíli jsem přestala věřit na ženské přátelství i v jeho čarovnou moc spojovat dvě lidské duše skrze porozumění a oporu. Katy mě za necelé dva měsíce naučila víc karmických zákonů než všichni moji dřívější duchovní učitelé. Řekla mi tolik věcí o životě, které jsem už dávno zapomněla nebo jsem v ně přestala věřit. Ale hlavně, řekla mi spoustu věcí o mně samotné… spoustu krásných věcí. Ženy jak jste na tom s přijímáním komplimentů? A teď nemyslím takové ty kliošidní řečičky na pracovišti typu „máš pěknou blůzu“, ale komplimenty stylu „počůvaj ma Veronika, ty jsi zlatý človek“… To je celkem mazec, o sobě poslouchat hezké věci, když jsem už dávno uvěřila v to, jak beznadějný případ jsem. To jednomu dojde až ve chvíli, kdy je konfrontován s upřímnou láskou, bezprostřední, nezjištnou a v plné síle dechberoucí. Myslíte si, že tohle lze zažít jenom s mužem? Chyba lávky, ženy. Podle mě tohle vám prostě nikdy žádný muž nedá a pokud ano, tak jenom pouze ve chvíli, kdy vám nastaví zrcadlo a ukáže vám, jak užásná jste. Tohle však zdaleka nestačí, to hlavní, co musíte udělat, je uvěřit. Uvěřit v to, že taková doopravdy jste. V tu chvíli vám láska doslova otevře bránu ve vašem srdci a vy pocítíte hlubokou, uvolňující se bolest z toho, že jste ho už dávno přetaly používat. Je to jako když jdete po dlouhé době běhat nebo cvičit. Sval, který nepoužíváme ochabuje a když ho po delší době oživíme, pálí jako blázen. Takhle je to i s naším srdcem, si myslím. Když je člověk dlouho uvězněn v negacích, těžko se mu přelaďuje na veselejší vibrace, ale jde to 🙂

Mě se to povedlo díky Katy. Sice jsem za ty dva měsíce byla ve fitku sotva párkrát (a to mám permici). Posilovala jsem ale jiný sval, ten srdeční. A to si pište, že jsem se celkem dost bránila, nebo teda spíše moje podvědomí. Páč každému zůstane vždy v paměti bolest ze zklamání, ze starých ran. Jednu dobu jsem víc řešila tahle svá zranění než abych se soustředila na jejich léčbu. To člověka dost unaví, ta vydaná energie na staré křivdy. A všechny ženy víme, že když jde o naše přátelství, tak o dramata tu není nouze. Katy mi ale připomněla jak je důležité dívat se dopředu, na to co jsme schopny dokázat, překonat a zažít. Že někteří lidé zůstanou v našich životech napořád a jiní jim jen projdou. Hodně se mi ulevilo a ty dva měsíce jsem prožila víc vědomě než celý předešlý rok. Jela jsem totiž v režimu přežití, abych to všechno zvládla a tak nějak mi nedošlo, že už bych ho mohla třeba vypnout a začít normálně žít. No a tak jsem začala 🙂 Proto jsem se skoro dva měsíce literárně neozývala, chtěla jsem si tohle skvělé období prostě jenom užít.

Zaměřit se na sebe, to je klíč k úspěchu. Nejen v osobním životě, profesním nebo kdekoliv jinde. Nemluvím teď o sobectví, ale člověk by měl prostě zapomenout na ostatní, když cokoliv buduje. Je jedno kolik lidí bylo před vámi nebo kolik bude po vás, kdo je lepší nebo horší než vy. Důležité jste jenom vy, váš příběh a váš život, který je ve všech svých projevech naprosto unikátní. A i když se tu občas sejdeme, poklábosíme a vzájemně se vidíme v různých situacích, nikdy nebudeme úplně stejné.

Lidi jsou lidi, vždycky budou závidět, pomlouvat, koukat se přes sousedovic plot, jestli náhodou není jeho trávník zelenějsí. Tak to prostě je a jediné, co člověk může v těhle chvílích udělat je zapomenout na to, a žít si svoje. Nikoliv přežívat ale skutečně žít. Tuhle jiskřičku života ve mně znovu zažehla právě Katarína a i když jsem si nikdy v životě nepřála být jako někdo jiný, nyní toužím po tom, abych v sobě měla alespoň malou část téhle skvělé ženy.

Věnováno Katy momentálně žijící v Kravsku 🙂

Úvodní foto by @blackart

S láskou Ema a Mína