Archiv rubriky: Ze života

Týden na talíři #1

Zdravím vás ženy :). Nedávno jsem vás na instagramu ptala, jestli byste uvítaly větší vhled do mého jídelníčku a vaše zpětná vazba byla více než pozitivní. Rozhodla jsem se proto, že se s vámi podělím o svůj týdenní jídelníček. A jenom na úvod bych ráda zdůraznila, že tenhle jídelníček rozhodně nění výživovým doporučením. Je to pouze náhodná ukázka toho, jak se momentálně stravuju.

Rozhodla jsem se od nového roku začít cvičit podle E-booku od Péti Elblové (více informací najdete zde). O důvodech a motivaci jsem psala v posledním článku na blogu :), který byl opravdu zaměřený spíš na cvičící stránku věci. Pravdou je, že když se člověk rozhodne cvičit, tak je to „jen“ 30% úspěchu, zbytek je zajištěn zdravou stravou.

Stravou jako takovou se zabývám už roky, zčásti díky tomu, že jedna část mých státnic tvořila výživa. Takže jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací, nicméně tu správnou cestu si musí najít každý sám. Já ji hledám už delší dobu, nebo respektive, kdysi jsem na té správné cestě byla, než jsem trochu zmagořila (například do whole30, který totálně rozházelo celej můj systém a hodilo mě zpět k záchvatovitýmu přejídání). Bylo celkem těžký se dostat „back on track“ a musím říct, že mě to stálo dlouhé měsíce práce s vlastní hlavou. Teprve nedávno se mi podařilo najít vnitřní rovnováhu, kterou se snažím si držet, i když tak nějak cítím, že už se mi z toho „snažím si ji udržet“ stává můj životní styl, který žiju bez přemýšlení.

A co, že tedy je klíčem k tomu, abych fungovala v pohodě, měla dostatek síly ale zároveň i něco málo stále hubla? Pro mě (a zdůrazňuji, že je to tak pro mě a nemusí to být pro každého), je to vyvážený a pestrý jídelníček. V praxi to u mě znamená to, že se ničemu striktně nevyhýbám a nepěstuji v sobě nevraživost vůči žádné složce stravy. Co to znamená? Třeba to, že snídani mám někdy vysoce sacharidovou a zároveň vegan, oběd mám bohatý na bílkoviny a zeleninu, k svačině si dám kus buchty nebo proteinovou tyčinku a k večeři třeba polívku, nebo taky humus s chlebem. Prostě se teď stravuji intuitivně, podle chutí a hlavně v rozumném množství. A na mě (a znovu podotýkám, že to nemusí být u každého), na mě tenhle liberální přístup bez zákazů maximálně funguje 🙂

Jak tedy vypadá můj týden na talíři?

16. ledna

Ovesná kaše se lněnými semínky, rostlinným mlékem, mangem a borůvkami
Salát s kuřecím masem, zeleninou a balsamicem (dělal Mareček) 🙂
Proteinová tyčinka, kafčo s rýžovým mlékem
Naprosto luxusní rizoto podle Smooth Cooking s červeným vínem (a věřte mi, padla víc jak 2 deci 🙂 )

17. ledna

Ovesná kaše, burákové máslo, banán, borůvky, lady lab toping
Falafel bowl s kuskusem z Puzzle Salads
Proteinová tyčinka z DM, kafčo s rýžovým mlékem
„Co dům dal“ – zelenina, cottage, šunka

18. ledna

Tohle je teď taková moje ranní rutina – uvařím si bylinkový čaj od Sonnentoru a je to vlastně to první, co během dne vypiju. K tomu si cca půl hoďky čtu než dojedu do fitka a musím říct, že mi to vždycky skvěle nastartuje den 🙂
Ovesná kaše s banánem, semínky, burákovým máslem a rostlinným mlékem
Indická směs z DM, vepřové maso, rýže
Třikrát knackerbrot, šunka, paprika, humus (jeden je s medem)
Vínečko, domácí chleba s humusem, sýrem a cottage (jo a plus 2 izraelské datle)

19. ledna – tenhle den jsem zapomněla vyfotit večeři, ale měla jsem hrstkovou polívku, která je na fotce dále

Lívance ze směsi „Snídej sladce“ od Iswari
Tátův kuřecí vývar s nudlemi
Maminčina panenka, fazolové lusky, brambory

20. ledna – tady nastal stejnej problém, na véču jsem zapomněla 🙂 ale opět to byla hrstková polévka

Ovesná kaše a pracovní zátiší 🙂
Vepřový plátek se zeleninou a humusem

21. ledna

Ovesná kaše, vegan protein od Iswari, banán, mražené maliny
Tak konečně fotka té hrstkové polévky 🙂
Skýr, půlka proteinové tyčinky, med
Tři vejce, brokolice, paprika

22. ledna – tady jsem zapomněla a oběd, ale měla jsem lehký zeleninový salát s quinoou a artyčoky z Green day salads

Ovesná kaše s vegan proteinem od Iswari, mražené maliny, čokoládový toping od Lady Lab
Zelenina, humus, tofu

23. ledna – tady jsem zapomněla na oběd – byly to těstoviny z červenné čočky a indická směs z DM s kuřecím masem

Ovesná kaše, banán, mražené maliny, vegan protein od Iswari, kafčo se sójovým mlékem
Skyr, mražené maliny, chia semínka
Sushi a půlka láhve skvělého červeného 🙂

Tak toť byl můj týden na talíři :). Chtěla bych vám jenom říct, že tohle je opravdu spíš inspirace pro váš jídelníček a motivace k tomu, že se dá jíst „normálně“ a stále být fit. Snažím se řídit zdravým rozumem a svými pocity a možná i díky tomu mi každý týden ubývá nějaký ten centimetr. Naprosto chápu, že pro někoho je toho jídla moc, pro jiného málo, ale ženy berte to tak, že tohle jsou porce a jídla výhradně pro moje tělo, které funguje zcela specificky a individuálně, tak jako každé tělo. Dejte mi vědět, jestli se vám takový inspirativní článek líbil a můžeme z toho udělat rutinu :).

S láskou Emča a Mína

Jaký byl rok 2018 a co mě čeká v tom dalším

Zdravím vás ženy, po delší době. Asi si říkáte, proč už víc jak měsíc na blog nic nepřistálo. Inu budu upřímná, nebyla chuť a ani čas cokoliv psát. Navíc pro mě poslední dobou bylo příjemnější o věcech mluvit, než je zhmotňovat na papíře v podobě slov. A taky mi to šetřilo spoustu času, a tak jsem se na nějaký čas „uklidila“ na YouTube (můj kanál najdete TADY ). 

Když jsem si účet na YouTube zakládala, rozhodně jsem neměla v plánu být na něm moc aktivní. Brala jsem to jako skvělý doplněk blogování a zároveň nástroj k tomu, být vám blíž a komunikovat s vámi i jinak než skrze řádky mých příběhů. Jenže nejspíš osud tomu chtěl a na YouTube vás začíná být čím dál víc, a tak jsem začala víc točit než psát. A vůbec mi to nevadí, naopak mám teď pocit, že jsem vám blíž a vy mě tak nějak taky. Vzájemně se od sebe učíme, inspirujeme se a snažíme se zvládnout tenhle šílenej svět s velkou hrstí odhodlání a se špetkou humoru. 

A teď zpět k tématu. Jaký že byl rok 2018? Pro mě to byl rozhodně jeden z nejlepších roků v mém životě 😊. Hlavně díky tomu, že jsem byla neustále na cestách. Navštívila jsem Londýn, Oslo, Lefkádu a dvakrát Budapešť. Nalétala jsem toho letos (vlastně už loni) víc než za celý život dohromady a ne, nepřestala jsem se v letadle bát. Potkala jsem mnoho inspirativních lidí, získala nové přátelé a to hlavně z cizích zemí. O pár jsem jich taky přišla, ale inu to je život, a v něm musí být rovnováha.

Vesmír vám vždy něco dá a něco vezme a je to tak v pořádku. 

Nebudu se teď ohlížet za každým měsícem, ale pár událostí přece jenom zmíním. Zlomový pro mě byl bezesporu duben, a to hlavně díky tomu, že jsem v tomhle měsíci absolvovala jedno vítězství a jednu velkou ránu. Uběhla jsem během jednoho slunného dopoledne půlmaraton a v jiné odpoledne jsem se dozvěděla, že mám myomy. Tenkrát to pro mě byl dost negativní zlom, jelikož to znamenalo, že budu muset dost zásadně přehodnotit svoje myšlení. A do toho se mi upřímně moc nechtělo, ženy.

Po doběhnutí půlmaratonu. Foto by BlackArt

Málokomu se chce vydat do hlubin svojí mysli, aby tam odkrýval hromady sraček (s prominutím), které se tam nahromadily během pár let zametání důležitých myšlenek pod koberec. Jenže dříve nebo později ta protivná chyméra stejně vyleze na světlo světa, ať už v podobě nezvladatelnýho chování nebo v mém případě v hávu nemoci.

Nejtěžší pro mě bylo vůbec tuhle nemoc přijmout a dovolit si myšlenky, že vlastně nejsem ve své mysli zdaleka tak dokonalá, jak jsem si myslela. Chápejte to tak, že jsem si naivně myslela, že ve své hlavě a duši mám čisto, že žádné skryté problémy nemám. Opak byl pravdou, byla jsem toho plná, ale tak nějak jsem v úprku zapomněla přemýšlet nebo spíš se zamýšlet nad tím, jak mi vlastně je. Nebo lépe řečeno, jak mi bylo…

Všechno zlé je k něčemu dobré a tak jsem se po pár týdnech sebelítosti a jednoho krásného výletu do Osla rozhodla vyměnit běžecké boty za jógovou podložku a uložila jsem svou mysl a srdce do Jógovny. Začátky nebyly jednoduchý a kdo sledujete mou jógovou cestu na instagramu od začátku ví, že k eleganci a síle mám hodně daleko.

Nešlo mi o to, utužovat moje tělo, chtěla jsem více porozumět svojí hlavě a svému tělu. Proč se proti mě obrátilo a dalo mi najevo svou nespokojenost nemocí? 

S každým předklonem jsem víc a víc chápala slovo pokora. S každým záklonem se mi pomalu přestávala točit hlava z vesmírného nekonečna. A s každou další asánou zaměřenou na kyčle jsem posílala energii do svých slabin, kde bylo uloženo tolik hněvu proti mužům a taky proti sobě. A ženy, odklízela jsem třikrát týdně ve své hlavě sračky lopatou, která nikdy nebyla prázdná. Až jednoho podzimního odpoledne na pláži v Řecku, jsem konečně pochopila, o čem vlastně celá tahle nemoc je a proč se mi stala. Někdy si žena musí projít pocitem, že nestojí vůbec za nic, musí klesnout na dno hluboko pod svoji hodnotu, aby si uvědomila, že její síla nespočívá ve vnějším světě, ale v ní samotné. Že se musí umět zastat sama sebe a hlavně, že její podstatu nedefinuje nikdo jiný než ona sama. To byla asi největší lekce loňského roku – nenechat se definovat cizími lidmi, těžko mi někdo jiný může říkat kdo jsem a co dokážu. 

Jak jsem na tom zdravotně teď nevím. U doktora jsem naposledy byla v červenci, kdy jsem zjistila, že jeden myom zmizel a druhý je na ústupu. Ale pocitově se cítím skvěle. Občas sice nějaké bolesti ještě mívám, rozhodně to ale není tak intenzivní jako kdysi a tak nějak podvědomě cítím, že jakmile se vyčistila hlava, pročistilo se i celé tělo. Na jógu teď chodím méně a občas si jdu i zaběhat.

Návštěva Osla

Celý rok byl jinak opravdu úspěšný a pozitivní. Vyzkoušela jsem si i roli podnikatelky, kdy jsem spravovala jedné firmě sociální sítě a starala se jim o marketing a konečně jsem tak pochytila různé věci ohledně sociálních sítí i z druhé strany. Poprvé jsem si sama vysvavovala fakturu, kalkulovala si ceny, řešila daně a dělala všechny ty podnikatelský, „dospělácký“ věci, kterým do teď pořádně nerozumím. S Márou jsme si užívali cestování, poznávali nová města a destinace a na závěr roku krásně oslavili Vánoce s Mínou v náručí.

A co mě čeká tento rok? Rozhodla jsem se trochu ozvláštnit svou rutinu, ve které jsem střídala jen jógu s během a od nového roku jsem začala cvičit podle E-boku od Péti, která založila projekt Boj za nové tělo a musím vám říct ženy, že je to pěknej záhul. Ale baví mě poznávat nový cviky a zjištění, že se u něčeho víc zapotím než u běhu má pro mě kolosální význam. Pořád mám totiž v hlavě zabudovaný stareotyp, že u žádného sportu nikdy nespálím tolik jako u běhu. Je to blbost, říkaj to i moje fitness hodinky 😊

A ta největší bomba? Letos se poprvé podívám do New Yorku. Na tuhle cestu se opravdu moc těším a v květnu vám budu dávat na instagram jednu fotku za druhou. Sice nevím jak zvládnu osmihodinový let, když už teď při tom dvouhodinovém chytám hysteráky, ale ono se to nějak vyřeší. Jinak větší cíle než si tenhle rok užít a být i nadále šťastná vážně nemám. A co vy? Jaké máte sny a plány na rok 2019? 

Odpuštění jako nástroj osvobození

Ženy, když jsem byla na dovolené na Lefkádě, válela jsem se prakticky celý den na pláži u tyrkysového moře. A jelikož nejsem úplně válecí typ a knihu jsem měla přečtenou za pár hodin, měla jsem celkem dost času na přemýšlení. Otevřely se tak ve mě kapitoly, které byly do té doby zavřené a já se rozhodla o ně podělit. Pochopila jsem totiž jednu důležitou věc, které jsem se opravdu dlouhou bránila. A to sice, že odpuštění osvobozuje…

Někdy je člověk sám sobě největším nepřítelem, sám sobě brzdou. Tak nějak ustrne a nedokáže se pohnout z místa. Zarputile hledí vpřed jako kuň s klapkami na očích, který denně převáží stovky turistů uprostřed Prahy. Nehledí jinam než před sebe a to proto, že by ho okolní svět možná až příliš rozptýlil. Možná by mu rozhodil zarytý koloběh, možná že by nakonec člověk zjistil, že je všechno kolem nás tak trochu jiné, než se na první pohled zdá.

To že všechno není tak, jak se zdá a že nic není černobílé je celkem důležité pochopit, pokud se člověk chce v životě někam dál posunout. Život má nekonečnou škálu barev, a tak ani situace, kterými procházíme, zážitky, kterými jsme součástí nejsou „pouze“ dobré nebo špatné. Jsou různorodé a zničí nás či obohatí do takové míry, do jaké jim to dovolíme.

Tím, že odpustíme neprokazujeme službu jiným, prokazujeme ji tím sami sobě!

Odpuštění osvobozuje. Je to jako když dlouho zadržujete pod vodou dech a najednou vynoříte hlavu nad hladinou a plíce se vám zaplní vzduchem. Najednou už nemusíte být v tom tichu, které je pro vodu tak typické, ani v chladu a temnu. Jste nad vodou a vidíte vše kolem sebe. Slunce vás pálí do očí, možná i pár slz z té úlevy a hned se vám líp dýchá.

Tím, že někomu odpustíme mu neříkáme, že je všechno v pohodě. Říkáme „já jsem v pohodě s tím, co se stalo a se svým podílem viny si čiň, co uznáš za vhodné“.

Lidé dnes neradi odpouští. Mají pocit, že žádná omluva, byť je sebevětší neodčiní křivdu, jenž na nich byla spáchána. I když jde třeba i o blbej kopanec do paty. Byli jsme vychování ve filozofii „oko za oko“ a že účty se rovnají i s úroky (to znamená, že tedy svému protivníkovi můžete naoplátku uzmout nejen oko, ale i to druhé plus kus nosu). Smutné na tom je, že i když si přijdeme na své a k omluvě opravdu dojde, nejsme uspokojeni. Je to pochopitelný, protože ta hlavní omluva musí přijít totiž zevnitř. Já sama sobě musím odpustit, že jsem něco takového dovolila, a pak teprve veškeré omluvy padnou na úrodnou půdu. Do té doby i kdyby člověk dostával puget růží denně a zlatou cihlu k tomu, nejsou omluvy nic platné.

Proč se tolik držíme svých křivd? Proč víc řešíme, co je špatně, než abychom se chlubili tím, jaký máme fajn život. Jasně, ne každý den je posvícení, ale pořád se máme vcelku dobře. Máme teplou postel, v lednici výber potravin, někomu v postýlce spí mimino, mně za uchem každé ráno vrní Mína. Copak tohle není bohatství? Podle mě teda je, a sakra veliký! Kdyby člověk zahodil všechny ty svoje křivdy a černé brýle, musel by pak jenom být. Plynout s proudem života a užívat si toho, co má než to čas odvane zase pryč. A to se bohužel moc lidem nechce, protože co by potom řešili, že jo 🙂

Věřte mi, že křivdy si do hrobu nevezmete. Co si tam ale dost možná vezmete jsou ty rakoviny a infarkty, který člověku v těle raší, když v sobě ty křivdy drží. Jsem totiž přesvědčená o tom, že pokud v sobě nosíme něco tak hnusnýho jako zlobu, nenávist a neodpuštění, nepřinese to našemu zdraví nic pozitivního. A nepomůže vám ani tuna úspěchu, šminek a kabelek, kterou se snažíte zakrýt fakt, že uvnitř nejste šťastní.

Žádná hmota vám nepřinese vnitřní štěstí. Nikdy!

Tohle jsem pochopila na pláži v Lefkádě. Že už hmotu ke svému životu nepotřebuju. Co ale ano, je odpuštění a pochopení, že za každou křivdou, kterou jsem zažila stojí člověk, kterému kdysi také bylo ublíženo. Neříkám, abyste lidi omlouvali, ale věřte mi, že když se pokusíte je pochopit, bude se vám odpouštět snadněji. A jak už jsem psala, tím, že odpustíte osvobodíte sebe a to je to podstatné. Ten druhý člověk ať si dělá, co chce. Odpuštění není známkou slabosti, ani toho, že jste se rozhodli zapomenout, je to projev toho, že už nemáte zapotřebí investovat čas a energii do něčeho, co už je dávno pryč. Že to prostě necháte být.

S láskou věnováno muži, kterému tímto odpouštím

a světe div se, není to žádný z mých EX 🙂

Ema

Fit Fab Summer aneb já na fitness soustředění

Po sto letech zasedám za psací stůl, sama se tomu nestačím divit. Ženy, kdy my jsme se tu naposledy sešly, což? 😊 Poslední týdny jsem více aktivní na YouTube než tady, a i když mě teď více naplňuje točení, během svojí dovolené jsem odložila jak kameru, tak počítač a užívala si zážitků plnými doušky. A svoje půlměsíční volno jsem se rozhodla odstartovat pořádným fitness zápřahem.

Poté, co jsem za sebou před pár týdny zabouchla pomyslné pracovní dveře, vedly moje kroky k vietnamskému stánku s občerstvením. Měla jsem s sebou zabalenou velkou cestovní tašku plnou sportovního oblečení, jógamatku a svůj kožený batoh, který jsem dostala k vánocům od Máry. Co ale scházelo v mé výbavě bylo pívo, které jsem se rozhodla si na první seznamovací večer pořídit. Jelikož, jak všechny víte, jsem autista a nebojím se to dát najevo. A tak jsem si říkala, že kdybych náhodou nenašla s nikým společnou řeč, moje milovaná „Plzeň“ to jistí.

Asi si říkáte, co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodla jet na Fit Fab soustředění úplně sama. Víte ženy, před čtyřmi lety jsem takto sama odjela s partou cizích lidí do Chorvatska, a byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem kdy zažila. Samozřejmě až doposud 😊. Proto, když vypsala Andy z blogu Fit and Fabulous termín na svoje první sportovní soustředění, neváhala jsem ani minutu, neptala se nikoho kolem a prostě si objednala svoje (sólo) místečko mezi všemi těmi neznámými lidmi. Jenom pro ty zvás, kteří Andy nebo program Fit Fab Strong neznají, tak se jedná o úžasný projekt založený na cvičebních videích, která si můžete pustit TADY. Věřte mi, chytne vás to a nepustí.

Naše krásné trenérky a organizátorky celé akce 🙂 Foto by Anna Turková
Foto by Anna Turková

Každopádně, poté co se mě vietnamec zeptal na občanku (díky ti chlapče, jenž jsi si za pultíkem prodejny odbýval své hodiny brigošky, žes mi zvednul sebe-debe), jsem zamířila na metro a jela vstříc Černému mostu, kde jsem měla sraz s Pavlínkou. Tahle milá duše mi na Facebookové skupině nabídla spolujízdu v autě a díky ní jsem měla možnost následně poznat tolik úžasných žen. Pája jela v autě ještě se svou kolegyní Jančou a na závěr se k nám ještě přidala Bea, úžasná grafická designerka, která si jela na soustředění hlavně odpočinout od práce.

Čtyři ženy, jedno auto a tisíce myšlenek. Bylo super jak konverzace nenuceně plynula a nás spojovala vidina cvičení. Nebudu vám lhát, trošku jsme se i bály toho, aby to nebyl mega záhul (a taky, že trošku byl). Nicméně plné očekávání jsme dorazily do Lounovic pod Blaníkem a šly si projít areál. Jak by řekla Andy „byl to trochu punk“, ale pro mě to byl splněný sen. Úplně jsem se v myšlenkách vrátila do dob, kdy jsem jezdila na dětské tábory. Nakonec se nás na pokoji sešlo sedm. My čtyři holky z auta, pak Eliška z Lanškrouna a dvě úžasné učitelky z mateřské školky Ráďa a Péťa.

Foto by Anna Turková

V pátek jsme začínaly cardiem a musím říct, že tahle lekce s Andy mě bavila asi nejvíc. Ženy, pokud mě sledujete tak víte, že opravdu necvičím. Maximálně chodím na jógu a běhám, ale neposiluju, nezvedám ani sebe, ani činky a ani nechodím na skupinové lekce. Takže tenhle víkend pro mě byl nepochybně krokem ven z mé komfortní zóny. Co krokem, skokem 😊 Lekce trvala 45 minut a po ní jsme se odebraly na večeři. Nakonec se ukázalo, že paní Plzeň ani nebyla třeba, jelikož jsme si s holkama na pokoji náramě sedly.  A ženy nebudete tomu věřit, ale já jsem dokonce tančila. Ba co víc… já tančila střízlivá. Vy, které mě znáte osobně moc dobře víte, že já zásadně tančím jenom v sebeobraně, protože řekněme si to upřímně, můj tanec lidi spíše odpuzuje. Každopádně během prvního večera jsem odhodila veškeré zábrany a tančila, dokud mě soudnost a únava nezastavily.

Druhý den ráno jsme vstávaly na jógu, která byla od sedmi a jsem náležitě pyšná na náš pokoj, že jsme tam fakt dorazily všechny. Cvičily jsme venku a všude kolem nás se linul studený vzduch ovoněný podzimem a zvlhlým dřevem. Byla to nádhera soustředit se jen na přítomný okamžik, na psa hlavou dolu a taky na tu zimu, kterou jsem cítila až v prstech u nohou. Člověk najednou úplně vypne a zapomene na všechny starosti.

Celkem nám po ranní lekci vyhládlo, takže jsme se těšily s holkama na snídani. V kuchyni slibovali vajíčka, místo toho jsme se dočkaly opravdu typicky táborové snídaně. Ženy, teď nastává další zvrat v ději (první byl ten můj tanec 😊 ), já jsem měla k snídani bílej chleba s marmeládou! A ne jeden, ale hned tři! A upřímně jsem nebyla už dlouho tak šťastná jako v to chladné ráno, kdy jsem seděla na bolavém zadku v té lesní jídelně a cpala do sebe jídlo, který můj žaludek neviděl už roky.

Zbytek dne se pak nesl v ryze sportovním duchu. Následovalo dance s neskutečně pozitivní Kati Seleš, pak probíhal sběr odpadků v lese, pak ABS a na závěr vražedné Insanity (to už jsem vyloženě chcípala vážení). Ale daly jsme to a musím říct, že energie během těch lekcí z nás všech sršela proudem. Skrze pot a endorfiny jsem si uvědomila, jak moc mě pohyb činí šťastnou a že bych možná mohla skupinové lekce praktikovat častěji. Přeci jenom jsem občas v tom svém autistickém světě zalezlá až moc.

Mozek se mi díky pohybu vyčistil jak blázen a já jsem za to neskonale vděčná. Uvědomila jsem si spoustu věcí, na které jsem zapomněla. Po měsících šílenství, které jsem prožívala díky Whole 30, low carb a následnému záchvatovitému přejídání jsem se se stravou a pohybem opět dotkla pevné země. Vnitřně jsem se stabilizovala, našla lidi se stejným „normálním“ myšlením ve smyslu ke stravě a cvičení. Tím myslím lidi, kteří nepřikládají jídlu a cvičení větší pozornost, než by měly tyhle věci mít. Prostě jedí zdravě, intuitivně, podle toho, jak se cítí a to samé s pohybem. A já se díky tomu vrátila zpátky do svého normálu 😊

Přátelé to blonďatý s copem a v ponožkách jsem já 😀 Photo by Anna Turková
Foto by Anna Turková

V neděli nás čekala opět ranní jóga, tentokrát v osmi stupních. Nebudu vám lhát ženy, tu jsem si moc neužila, protože moje mysl byla až moc koncentrována na nedostatek tepla. Snažila jsem se proto alespoň vnímat ten úžasný les kolem nás a taky to, že moje komfortní zóna v to ráno už byla ode mě na míle vzdálená. Odpoledne nás už čekalo poslední cvičení zaměřené na ruce, které mi přišlo asi nejnáročnější z celého víkendu. A to hlavně proto, že už jsem fakt měla ruce po všech těch cvičeních jako orangutan (myšleno, až na zem). Každopádně i tak jsem do něj dala všechno a těšila se na pohodu v podobě pláže, kterou jsem měla před sebou.

Byl to báječný víkend, plný nových lidí a zážitků a mně se opět v hlavě vytvořil myšlenkový průvan, za který jsem do teď neskutečně vděčná. Myslím si, že je fajn jednou za čas takhle vypadnou mezi cizí lidi, kde vás absolutně nikdo nezná. Najednou člověk může být kým chce a já sama za sebe vnímám, že jsem vždy daleko víc otevřená a uvolněná, než mezi lidmi, které doopravdy znám. A přesně s těmito pocity jsem se v neděli vracela domů na gauč, kde mě i při „klasickém“ sezení bolelo fakt celý tělo. Ale byla to příjemná bolest, protože zatímco tělo makalo, hlava odpočívala. Takže díky moc všem více, či méně zúčastněným ženám a těším se na příště 😊

S láskou Ema

Organizátorky akce: Andrea Pavelcová, Andrea Mokrejšová, Kati Seleš, Aneta Kavalíková.

Fotografka akce: Anička Turková

Luxusní svačinky dodávalo: Zdravé stravování

Strašák jménem Třicítka

Tak a je to tady. Velké téma, které v sobě okecávám už nějaký ten pátek a nemůžu se k němu pořádně vyžvejknout. Protože vlastně ani já sama, nejsem  schopná říct, jak to vlastně mám. Nicméně odložím teď ego (říkající, že věk je jenom číslo) do šuplíku a pokusím se co nejobjektivněji vylíčit situaci, kterou poslední dobou kolem sebe pozoruju.

Je mi dvacetosm, nejsem žádná stará hydra, ale ani ne mladice. A i když mi lichotí každá žádost o občanku v Albertu, moc dobře vím, že času člověk prostě neporučí.

Nikdy jsem se stáří nebála, ani třicítky. Teď jsem se ale bát začala, ani ne tak toho čísla, ale spíše toho, co představuje. Pro mě to totiž znamená dospělost, a to tak že definitivní. Třicítka pro mě není jenom trojka s nulou, jsou to děti, manželství, hádky, kompromisy, podvody a rozvody. Nevím, proč to takhle mám, ale prostě to tak nějak vnitřně cítím. Jako kdyby měla ve třiceti končit veškerá legrace. Velké dveře s nápisem svoboda se zavřou a zůstane jenom dlouhá ozvěna a řev dítěte, který má zaražený prdíky ve tři ráno… Jó ženy, asi takhle nějak si to představuju.

Jenže, přichází bod zlomu a to uvnitř mě samotné. Protože i když mě tyhle věci neskutečně (a možná až nesmyslně) děsí, na druhou stranu po nich začínám i toužit. Najednou když vidím řvoucí dítě (musí být mojí kámošky, jakmile je to cizí dítě ve frontě, je to pro mě smrad), tak mi to tolik nevadí, že křičí a naopak jenom tak soucitně ukloním hlavu a v hlavně si pomyslím „bože, to je tak roztomilý“. A najednou cítím, jak mi uprostřed mysli začne růst semínko touhy po rodině, svatbě a jistotě. Najednou mě to přestává tolik děsit, protože mám vedle sebe perfektního partnera, milující rodinu a Mínu, která by byla vděčná za jednoho otroka navíc… A tak plynou dny, týdny, měsíce a na facebooku přibývají černobílé fotky ultrazvuků a barevné fotky z rozluček se svobodou. Křtiny, slavnosti, první narozeniny a svatby. Najednou je všech těch barev nějak moc a čeho naopak ubývá je počet holek, který děti nemají a do svatby mají daleko. A já začínám cítit tlak, který vlastně není nikde jinde jenom v mojí hlavě. Jako by se všechny pohledy lidí na sociálních sítích upíraly na mě a čekaly na to, kdy laskavě já přijdu s nějakou „barevnou“ novinkou. Ale já nepřicházím, respektive spíše odcházím do pokoje s názvem frustrace. Tam si sedám rozhněvaně na zem a ptám se sama sebe, co teda vlastně chci. V tomhle rozpoložení jsem byla posledních pár týdnů a není to nic moc příjemného.

Každopádně jóga mě naučila jedné skvělé věci. A to sice, že když přijde něco příjemného nebo nepříjemného, je dobré prostě v tom chvilku zůstat a jen tak to prodýchat… jako asánu.

Právě uprostřed toho „jen tak bytí“ jsem pochopila, že mi nikdo zbraň u hlavy nedrží a tudíž, se nemusím rozhodovat hned teď. Že žádný pseudo tlak vlastně není vůbec třeba. Jenže jsem si taky uvědomila, kolik ženských prožívá podobné věci a možná i daleko horším způsobem.

Kolik žen řeší kolem třicítky, že je stále samo a ke všem těm snům v podobě plných postýlek a prstýnků mají vážně daleko. A nebo hůř, co ženy, které jsou dlouhé roky ve více či méně perspektivním vztahu a žádný posun nepřišel. Je těžké hledat řešení, tam kde ho situace nenabízí, každopádně člověk má vždycky možnost volby. A mezi námi ženy, kdybych držela hubu a krok, tak už jsem asi 4x vdaná 🙂 Nikdy nebyl problém v tom, že by si mě třeba chlap nechtěl vzít, problém byl ve mně. To já nebyla spokojená s tím, co jsem měla. A proto si myslím, že ani vy byste se neměly spokojit s tím co teď máte, nebo nemáte. Všechno máte ve svých rukách. A co není dnes, může být doslova zítra. Neříkám, abyste šly do metra s transparentem „Koukej být můj pravý!“, ale spíš začněte s rukou na srdci přemýšlet nad tím, jestli tím co teď děláte (ať už to děláte jakkoliv a s kýmkoliv) neztrácíte tak náhodou čas. Je jedno jestli jste ve vztahu nebo jestli čekáte na toho pravého. Někdy člověk musí tomu štěstí prostě jít trochu naproti, i když to někdy znamená vystoupit ze své komfortní zóny a riskovat.

Rozuzlení mého osobního příběhu tkvělo v tom, že jsem měla strach z toho, že by se moje sny mohly splnit.

Je to trochu paradox, ale je to tak. Někdy se člověk bojí si něco přát, protože za splněným přáním vidí další zklamání, které by mohlo po čase přijít. A ženy, tohle si poslední dobou v hlavě dost přenastavuju, takže si tu nebudu hrát na žádného guru 🙂 Prostě nebojte se chtít, nebo nechtít, na oboje máte právo. A je jedno jestli se to týká dětí, manželství, práce, cestování nebo nakupování. Všechny tyhle věci jsou vlastně stejné, rozdíly jsou jen ve vaší hlavě. Vy věcem přikládáte důležitost, na to nezapomínejte. Nenechávejte se ovlivňovat tím, co se děje kolem vás, i když nás to občas pokouší. Zaměřte se na sebe, vydržte a zeptejte se samy sebe, co vlastně chcete a jděte si za tím. Protože jinudy cesta nevede 🙂 Možná, že jste čekaly ode mě nějaké rozhřešení nebo radu, co dělat dál. Ale bohužel vám ženy nemůžu dát to, co sama nemám. Já osobně jsem teď zaseknutá někde mezi chtěním a nechtěním a vlastně si to i uživám. Jen je občas těžké nenechat se strhnout okolím, a to jak tak to jediné, co vám můžu poradit. Protože občas člověk přes hlas davu pořádně neslyší ten svůj vlastní, který kolikrát říká něco úplně jiného.

S láskou Ema a Mína

Můj první měsíc jógy

Od posledního receptu na cuketové brownies se mi na blogu krapet práší, nezdá se vám ženy? Inu to je tím, že poslední dobou buším hlavou o zem a to z toho důvodu, že neustále padám. I když by se vám mohlo zdát, že je to především díky mé nemotornosti (což jistě je, a to v případě každého pátého pádu). Většinou je to ale z důvodu trénování stojek na hlavě. Před šešti týdny jsem totiž začala chodit na jógu a to především kvůli svému zdraví. Napsala jsem o tom před měsícem článek pro portál Blogerky.cz. Takže kdo z vás úplně neví o tom, co přesně mě vlastně přinutilo začít s jógou, doporučuju si ho přečíst ZDE.

Když jsem se na konci dubna rozhodla skončit s během, měla jsem docela i radost. Nohy jsem měla unavený a celkem dost nateklý… nebo teda jak řekl Mára, moje lýtka byla „v džínách krapet napresovaná“. Tímhle výrokem mě (jak jen to říct kulantně…) celkem decentně nasral, protože jsem takovou urážku vůči svým dolním končetinám striktně odmítala. Nicméně jsem musela nakonec zhodnotit, že ty moje oblíbené modré džíny z loňska prostě letos neunosím. A bohužel ne z toho důvodu, že bych je snad nedopla, ale právě pro to, že by do již zmíněných lýtek pravděpodobně nedoteklo dostatečné množstvcí krve k okysličování, jak by byly přiškrcené.

Musela jsem tedy konstatovat, že mi ta běhací pauza přece jenom prospěje. Už jsem se totiž necítila moc jako ženská, což není divu, když jsem měla nohy jako tažnej kůň.

A tak jsem si udělala rezervaci na svou první lekci jógy. Kamarádka mi doporučila Jógovnu, kterou mám přímo naproti práci. Lekce tam mají rozvržený do celého dne, ale já chtěla něco, co bych si mohla oddřít ještě před prací, abych pak měla už po celý den klid. Jako upřímně ženy, když tuhle větu o klidu píšu, nejradši bych se za ní profackovala, páč je to jedna z mnoha mých výsostných debilit, kterou ve své hlavě mám, ale o tom až později. Takže jsem si našla lekci s názvem ranní probuzení a těšila jsem se na své první protažení.

Tahle lekce začíná v sedm ráno a upřímně by mohla spíš nést název ranní vražda. Přesně to mi běželo hlavou prvních 60 minut skupinové jógy, kterou jsem zažila. Z tý hodiny si pamatuju asi jenom tři asány a to sice, nízký klik, pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pak tam okolo mě lidi začali dělat stojky, zazpívali óm a šlo se dóóm… Nebo teda já konkrétně do práce, ale byla jsem totálně zralá jít dóóm. Oblečení jsem měla totálně propocený a ve sprše jsem myslela, že chcípnu bolestí. Ruku jsem sotva zvedla nad hlavu, abych si mohla umýt podpaží a nohy se mi klepaly jako žirafě, která se brodí pískem uprostřed safari. V duchu jsem si říkala „A to mi má jako pomoc dosáhnout vnitřního klidu?? Svalová horečka??!! Tak to teda pěkně děkuju.“

Byla jsem naprdnutá celej den. Na to, že nedošáhnu na zem ani špičkama prstů… Co na zem, pomalu ani ke kolenům. Že mám tělo po ročním běhání bez protahování totální zkrácený, že mě všechno bolí, a že místo břišního pekáče, který by unesl celou váhu těla mám leda tak mazanec a to ze stoprocentního rosolu. A ze všeho nejvíc mě vytáčelo to, že vytoužený klid fakt nepřicházel. Nedařilo se mi během hodiny být teď a tady a proto jsem furt padala.

 Protože koncentrace a vyrovnanost je královnou jógy. Dost blbý pro někoho kdo je carevnou chaosu.

Každopádně když jsem ze sebe oklepala tu prvotní svalovou horečku, přepadla mě touha naučit se všechny ty stojky, vrány, mořský panny a další bůhví jaký asány, které jsem si ještě ten den našla na Pinterestu. A tak jsem v pátek vyrazila na svou druhou lekci, a pak v pondělí a ve středu a zase v pátek. Najednou jsem chodila třikrát týdně a ani jsem pořádně nestihla, jak se to vlastně stalo. V pátek se mnou začala chodit kolegyně z práce a občas se mnou zajde i mamka. Na instastories nahrávám jednou týdně video, kam až jsem pokročila se stojkou na hlavě a trénuju i tu vránu, která mi furt nejde. Mám z ní nehorázný modřiny na rukou a je to zatím nejbolestivější asána, kterou jsem dělala. Dokonce jsem kvůli tomu psala jedný holce na instagramu do komentářů pod ladnou fotku vrány, jak to mám udělat, abych to dokázala taky, ale bez modřin. A odpověď? „Prostě pokračuj, chce to čas, taky jsem je měla“… Znovu si říkám „tak díky“ 🙂

Jóga je proces, stejně jako život. Nejde prostě jen tak přeskočit z prvního odstavce na samý konec knihy. Nebo jako dá se to, ale přijdete o ten příběh. Jóga mě učí respektu k vlastnímu tělu. Postupně ho začínám vnímat a díky tomu i vědomě ovládat. Kolikrát mě bolí i svaly, o kterých jsem do teď ani nevěděla, že je mám. Vždycky, když stojím v sedm ráno na podložce mám pocit, jako by se zastavil čas. Nevnímám nic jenom dech, hudbu a ten moment, kdy se tělo snaží vydřet v asáně. A tady uprostřed koncentrace a dechu se nachází ten můj přiblblej klid. Protože není to tak dávno, co jsem sama sebe načapala, že při každý druhý asáně zavírám oči a jenom jsem.

Přijde mi, že honit klid je asi jako bojovat pro mír. Prostě je to totální nesmysl.

Jako budu upřímná ženy, být v klidu je pro mě hodně nepřirozená poloha. Ale velice ráda si na to zvykám. On se totiž ten jogínskej klid tak nějak rozprostře i do toho každodenního života. Najednou nedobíhám tramvaje, nespěchám ve frontě v Albertu, dýl se mazlím s Mínou a míň plánuju. A je mi takhle fajn. Běh jsem milovala, dával mi svobodou. Takovou tu fyzickou, kdy má člověk pocit, že doběhne kamkoliv a všemu uteče. Za to jóga mi dává tu psychickou, kdy vím, že nikam utíkat nemusím.

Takže těm z vás, co jste se mě ptali, jestli je jóga dřina, odpovídám, že je to mega dřina. Ale daleko víc je to o tom, co se odehrává uvnitř člověka během jógy než o tom, jestli jste vydrželi v asáně pět dechů. Protože teprve, když jste uprostřed hodiny totálně propocený a nekoncentrovaný, si uvědomíte, že jediné co vás limituje, je vaše hlava. A vy rozhodujete o tom, co dokážete a co ne.

Tak co? Namotivovala jsem vás pro jógu? 🙂 Nebo jinak, mám tu nějaké jogíny? Budu ráda, když se ozvete!

S láskou Ema

10 mužských evergreenů

Už delší dobu tu nebyl článek zaměřený na muže, což? 🙂 Trošku jsem se teď od tématu vztahy odklonila, páč nemám momentálně co k řešení. I když nějaký ty fleshbEX se vždycky najdou a třeba zase i časem něco málo na tohle téma přijde. Každopádně teď bych se s vámi ráda podělila o pár hlášek, které jsem vypozorovala, že muži velice často a rádi používají. A bez ohledu na to, koho mají zrovna vedle sebe, je používají prakticky napříč celou vztahovou kariérou. Poznáváte v nich toho svého? 🙂 Já teda rozhodně!

1. Hmmm..

Aneb všeobjímající a zároveň uznalé „hmmm“ je vyjádřením toho, že vám momentálně nevěnuje příliš pozornosti, jelikož se mu hlavou pravděpodobně honí něco úplně jiného. Je to něco, co slyšíte téměř denně a asi nemá smysl, se za toto na muže zlobit. Konec konců já taky často odpovídám na mužovo nadšené sdílení sportovních výsledků jenž zrovna probíhají v televizi právě všeobjímajícím „hmmm“ 🙂

2. Mám to pod kontrolou

Tohle je moje nejoblíbenější chlapská hláška a chcete vědět proč? Inu když jsem byla ještě mimino vozící se v kočárku, tak nás (mě a tátu) vyslala mamka na malou procházku. Taťka jí chrabře sdělil, že má vše naprosto pod kontrolou, a ejhle, zatímco stál v chodbě a přivolával výtah, kočárek už se valil ze schodů i se mnou. Nic se naštěstí nestalo, ale je vám asi jasný, kde jsem přišla k tomu, že jsem tak praštěná 🙂 Každopádně význam tohoto mužského tvrzení znamená to, že v tu chvíli nemá pod kontrolou absolutně nic, ale moc rád by si přál, aby to tak bylo.

3. Ale moje máma…

Za větu začínající těmito slovy by doslova zabíjela asi každá z nás. Dokonce jsem měla tu čest s mamanem obecným, kde byl tenhle úvod snad na začátku každé naší konverzace a upřímně se ve mě vařila krev. A proto jsem se vážně musela zasmát, když jsme měli před pár dny u našich rodinou oslavu a přítelkyně mého bráchy se na měj krapet zlobila za to, že jí zkritizoval Míša řezy. Jako klobouk dolů před ní, protože ani já se do těhle náročnějších věcí nepouštím. Ale ona sebrala odvahu a rozhodla se svému milému udělat moučník, o kterém ví, že ho zbožňuje. A odměna? „Jako je to dobrý Sabinko, ale moje mamka to dělá jinak. Proč jsi jí neřekla o recept?“ Se divím, že ho v tu chvíli nezabila a rozhodně by k tomu měla moje nejvyšší požehnání. Já zažila něco podobného před pár lety, když jsem bývalému (mamanovi) pekla narozeninový dort. Od božího rána jsem lítala jak kráva po vesnici a sháněla čerstvé ovoce, máslo a další blbosti na pečení, abych si večer vyslechla, že je dort sice fajn, ale že jeho máma do něj dává ještě marmeládu 🙂

4. Neboj, opravím to

Zde jsem si muže rozdělila do tří pomyslných kategorií a to sice kutil, pseudo-kutil a ignorant. Kutil je typ muže, který je manuálně a technicky celkem zručný, nicméně oprava dané věci sebou nese také hodiny strávené prací, nadávkami a to vše za doprovodu pár lahví piva. Nicméně kutil se vždy dobere konce a na jeho opravy je celkem spoleh. Což se úplně nedá říci o pseudo-kutilovi. Ten by totiž byl velice rád zručný a zastával roli „muže opraváře“ nicméně na to prostě nemá a tak danou věc místo opravy ještě více dojebe a následně zazní hláška číslo 5. Co se týče ignoranta, ten vady v domácnosti a vaše neustále prosby o opravu naprosto ignoruje. A to nejspíše do té chvíle dokud mu něco nespadne na hlavu nebo mu UPC neodpojí sportovní kanál. Pak se uchýlí k řešení a to sice, že volá přítele na telefonu (někoho z kámošů kdo je kutil).

5. Já za to nemůžu!

Ženy, tak to prostě uznejte, že ať se stane cokoliv, on za to fakt nemůže! 🙂 Konec konců je vždy chyba na obou stranách a to jak na straně ženy, tak na straně tchýně.

6. Když já se s tebou cítím tak uvolněný

Toto je prdový a krkací evergreen, každýho chlapa, který rád doma upouští páru, i když má ženskou vedle sebe. Čím jiným by to asi tak mohli pánové obhájit než tímhle naprostým klišé.

7. Jsi naštvaná?

Tahle otázka vždy zazní po ženské hlášce „Víš co? Dělej si co chceš“ a nebo ve chvíli, kdy žena nepromluví déle než pět minut. Já osobně tuhle větu fakt nesnáším, a je v podstatě jedno jestli se mě ptá máma, kámoška nebo přítel. Páč když už se na to někdo ptá, tak má pocit, že mám důvod být naštvaná a pokud jsem do té doby naštvaná nebyla tak rozhodně po téhle otázce budu 🙂

8. A je v tom maso?

Prostě ať uvaříte cokoliv, vždy přijde otázka na to, jestli do pokrmu dáte maso, případně jaké. Tohle je věc na kterou jsem si už tak nějak zvykla, že jídlo bez masa prostě není jídlo a u mužů je to pochopitelné. Proto prostě občas udělám masovou a bez masou variantu. Blbý ale je, když si chcete dát na oběd třeba ovocný knedlíky. To se vždy dozvím, že to přece není oběd ale dezert 🙂

9. Jdu na jedno

V tomto případě je ženy úplně jedno jestli máte doma dělníka nebo vysokoškolsky erudovaného inženýra. V závěru stejně zjistíte, že váš muž jaksi neumí počítat, páč z jednoho se v matematickém světě piv stává tři až pět.

10. Dopiju a jdu

Tady se musím mužů zastat. Většinou totiž přesně nespecifikují, co dopijí a pak jdou. Proto možná vy máte pocit, že když říká „dopiju a jdu“, že myslí to rozpité pivu… pravděpodobně však myslel načatý sud za barem 🙂

 

Tak co ženy, pobavily jste se? 🙂 Napište mi pod článek, se kterým bodem se nejčastěji setkáváte u vašich mužů a příště bychom mohly třeba společně vymyslet 10 ženských evergreenů 🙂

Emča