Archiv rubriky: Nezařazené

Tinder story

Tinder. Když jsem ten název slyšela poprvé z úst mojí známé, dost mi to asociovalo nějakou starou počítačovou hru. Něco jako Tetris. Právě před několika týdny, někde mezi popíjením horké kávy a ukusováním čokoládového dortu se moje kamarádka s nadšením dala do vyprávění o téhle (pro mě nové) sociální síti.

Z toho co říkala jsem pochopila, že jde vlastně o takovou rychloseznamku, která vyhledává lidi ve vaší blízkosti, se kterými potencionálně můžete někam vyrazit. Pro mě jako pro totálního sociálního lenocha ideální příležitost se seznámit, říkala jsem si.

Co se týče randění, je pravdou, že jsem za posledních pár měsíců celkem zrezavěla a stal se ze mě spíš teoretik než praktik. Ještě ten den jsem si tedy Tinder nainstalovala. Poháněla mě zvědavost a zčásti asi taky touha poznat někoho nového. Ale více než cokoliv jiného jsem chtěla zjistit, co vlastně muži v takových koutech internetu hledají.

První dojem byl asi takový, že než jsem zjistila jak aplikace vlastně funguje, strhla se totální kybernetická bombardace. Trvalo mi asi hodinu než jsem získala prvních cca třicet shod. Jde vlastně o to, že lajkujete profily jednotlivých mužů a pokud lajkli i oni váš profil, spojíte se a můžete si psát. V tu chvíli samozřejmě šlo veškeré učení na zkoušky stranou. Popadla jsem tužku, papír a zahájila tak menší sociální výzkum.

Můj rádius obsahoval následující požadavky: věk 25-35 let, žádné fotky nahoře bez trička, žádné fotky v obležení žen, žádné fotky s cigaretou a žádné popisky v profilu typu „Jsem naprosto dokonalý“ a tak podobně. Ptáte se proč? No protože jsem si opravdu nechtěla psát s narcistními kuřáky, co jen hledají další šťabajznu se kterou se vyfotí :-).

I přes tyhle celkem (ne)náročné požadavky, bylo ženy z čeho vybírat. Z toho to prvotního vzorku jsem se nakonec sešla s bývalým profi fotbalistou z Liberce. Během našich textových konverzací jiskry doslova lítaly vzduchem, div se mi z toho nepřehřál iPhone. Po pár dnech jsem přijala pozvání na snídani do Café Savoy. Ženy, byly jste tam někdy? Jestli ne, tak po výplatě vezměte sebe a svou nejlepší kámošku na ten nejdražší ale zároveň nejluxusnější francouzský toast s javorovým sirupem v Praze.

Nikdy jsem nebyla na přepychové podniky, ale upřímně, když jsem ve stříbrné lžičce pozoroval svůj odraz, na moment mě ten lesk a třpyt dozajista oslnil. Přestože mě intelektuálně neoslnil, fyzická přitažlivost byla více než na 100%. Tenhle fakt plus vůně luxusních kaváren a restaurací mi lehce zatemnily mozek na dalších řekněme 14 dní. Ale jak už to však v životě bývá, plamen co rychle vzplane také rychle zhasíná a stejné to bylo i s naším vztahem. Po pár prázdných rozpravách nad sakra dobrou kávou jsem naše spojení přerušila. Euforii tedy vystřídalo tvrdé vystřízlivění a mě nezbylo nic jiného než poslat fotbalistovi expresní službou nový pár kopaček.

Zapojila jsem tedy Tinder podruhé a ani ne po dvaceti minutách jsem navázala spojení s velmi melancholicky se tvářícím svalovcem. Ani to nakonec nebyla žádná sláva. Na první výlet mě vzal na posázavskou stezku, kterou velmi často a rád navštěvoval se svou bývalou (o které s nadšením až příliš často vyprávěl). A ačkoliv ráda dělám vrbu, v tu chvíli jsem si spíš připadala jako klika od dveří, protože konverzace na toto téma mi přišla poněkud jednostranná a bezpointní. Ve finále se z něj vyklubal těžký sexuální loudil, a tak jsem i tohoto chlapce odkázala do věčných lovišť internetu.

Třetí seznámení, tentokrát se Slovákem původem z Maďarska, který mi svou vizáží nápadně připomínal Ryana Goslinga bylo sice příjemné, nicméně po pár doušcích piva a třech knedlících u svíčkové jsem zjistila, že i tento muž nemá dořešený svůj předchozí vztah.

Takže ženy jaké jé mé resumé? Všechny zážitky se mi rozdrobily do tolika témat, že ani nevím o čem mám dřív psát. Nicméně teď vám povím asi to, že Tinder jsem aktivně využívala přibližně měsíc. Během tohoto sociálního dobrodružství jsem měla 250 shod, vedla jsem kolem 125 konverzací s různými typy mužů od dělníků, přes vysokoškoláky až po fotografy, umělce a inženýry.  A každý z nich očekával něco jiného. Někdo hledal pokec, jiný sex a našli se i ti, co hledali lásku a těch bylo více, než bych na takovém místě čekala. Zdálo se mi v tu chvíli, že čím více jsme dnes všichni spojeni přes sociální sítě tím víc se uvnitř cítíme osamělý a izolovaní. A že i přes všechna média je celkem těžké najít to, po čem doopravdy toužíme.

 Během toho měsíce jsem zažila francouzské ráno, prvomájový polibek pod korunami stromů v botanické zahradě i dobrodružný výšlap lesem. A kdybych chtěla, mohla jsem toho mít mnohem víc a pokaždé s někým jiným. Bohužel stojím ze všeho nejmíň o pomíjivost a to byl podle mě jeden ze stěžejních pilířů Tinderu. Protože výběr je tak veliký, že již při první volbě začnete rychle toužit po jiné.

Tinderu jsem nakonec dala ještě čtvrtou šanci a ta byla poslední. Jelikož tentokrát se doslova zablesklo :-), ale o tom až jindy. Co vy, ženy jaké jsou vaše zkušenosti s internetovými seznamkami? Budu ráda, když se podělíte o své zážitky. Osobně mám tedy o inspiraci pro následujících pár článků postaráno 🙂

Sociálně utahaná Emča

Adrenalin na Šumavě

 Tak jsem se úspěšně vrátila z týdenního pobytu na Šumavě a nutno říci ženy, že spíše připomínal Faktor strachu než dovolenou :-). Hned v úvodu bych vám asi měla říct, že jsem tam byla pracovně a tudíž se nejednalo zrovna o pohodovou dovču. I tak jsem si ale chvíle na horách užila a dnes vám chvilku budu vyprávět o tom jak jsem se tam měla. Můžete třeba dnešní článek pojmout jako inspiraci pro letní výlet 🙂

 Šumavský Zadov jsem navštívila podruhé v životě a místo je to jako stvořené pro relax. V téhle době tam ještě není příliš turistů, takže jsem si každý den mohla vychutnat ticho lesa. A taky jsem toho hned po příjezdu využila.

Jako vždy zcela zběsile a bez předchozího rozmyslu jsem nazula v neděli ráno své černorůžové tenisky a vyběhla do místních (předem podotýkám) pro mě zcela neznámých lesů. To víte ženy, chtěla jsem si užít trošku toho dobrodružství, kterého se mi při pobíhání mezi pražskými paneláky moc nedostává.

 Vyrazila jsem tedy směr naučná stezka Churáňov. Počasí se neslo v duchu zimy, mlhy a lehkého deště, kdy obloha skýtala nepřeberné množství šedi. Vzduch byl čistý a les voněl smůlou a zelení. Během tohoto až poetického rozjímání jsem se po prvních dvou kilometrech v lese ztratila . Rychle se tedy můj ranní výklus změnil v boj o přežití v podobě lesního krosu :-). Ticha a dobrodružství jsem si tedy v tu chvíli užívala požehnaně. Po pár výmolech jsem začínala proklínat sama sebe, že jsem vůbec vylezla z postele.

Nakonec však i tahle cesta měla svůj cíl. Kdesi v hlubinách té úžasné zeleně jsem našla magické místo s názvem Velký most. Byla to spíš dřevěná lávka přes protékající řeku, ale pro mě to byla více než dostatečná odměna za můj běžecký výkon. Chvíli jsem na tomto místě jen tak stála, fotila a přemýšlela o životě. A nic převratného mě tu nenapadlo, takže se přesunu do zbytku týdne :-).

Krom toho, že jsem dostala návrh na švédskou trojku od Zvonkaře, který mi na sebe dal číslo minulý týden, jsem tu  navštívila místní cukrárnu a společně s kolegyní jsme si vychutnaly úžasný dortík s názvem oříšek.

 Dále jsem se podívala do Velhartic, kde se nachází úžasná zřícenina hradu a zámek. Místní panoramata mi připomínala spíše pobřeží Skotska než šumavskou krajinu. Viděla jsem Horskou synagogu v Hartmanicích i Kašperské hory, odkud jsem si přivezla ručně vyráběný a malovaný hrneček, do kterého si teď neustále vařím kafe :-).

 Na závěr jsem vylezla v místním lanovém centru do výšky 12 metrů a užila si trochu toho adrenalinu (jako bych ho během toho týdne neměla dost). Ale tyhle zážitky, které mě přivedou až na okraj mých hranic mě vždycky dobijí neskutečnou energií. Byl to tedy odpočinek trochu jiného druhu a teď je zase na čase vrátit se zpět do mého (ne)normálního života.

 V následujících dnech mě čeká nějaké to pečení, příprava na další zkoušky a v neposlední řadě svatba mého bratrance na Moravě. Tak snad to nějak vše zvládnu a pokud ne, hodlám sníst všechny frgále, které se mi příští sobotu dostanou pod ruku :-).

adrenalinem dobitá Emča

Hořkosladký den

Čtvrtek ráno, náměstí Jiřího z Poděbrad. Praha se probouzí do jarního dne. Je devět ráno a slunce praží, jakoby bylo spíš léto. Zatímco jsem čekala na svou kamarádku, mě ťukla do nosu opojná směs vůní z nedalekých farmářských trhů. Když jsem při pohledu na hodinky zjistila, že mám ještě pár minut než Patricie dorazí, vykročila jsem vstříc stánkům nacházejících se v blízkosti kostela.

Čerstvé ovoce i zelenina, spoustu druhů pečiva a koláčů. Nespočet barev květin i dřevařské výrobky. To vše trhy nabízely, stačilo jen natáhnout ruku… Bylo těžké odolávat všem těm vjemům, úsměvům prodejců a nabídkám ochutnávek, ale dokázala jsem to. Těšila jsem se na snídani a cestou do Coffee Room mě vidina odmítnutých sladkostí neustále odváděla od konverzace. Hovory o životě, které se svými kamarádkami vedu, mě vždy velmi baví. A na dnešní setkání s Patricií jsem se těšila o to více, protože jsme se hodně dlouhou dobu neviděli.

Po výborném jídle a šálku kávy, o kterém jsem psala v článku Coffee Romm se naše cesty rozdělily a já zamířila do univerzitní knihovny. Zrovna, když jsem otevírala dveře od fakulty, mi přišel email, že jsem nebyla přijata na studijní pobyt do Norska. Kávařky řeknu vám, že mě to skutečně zamrzelo. Opravdu jsem se tam těšila a už jsem se viděla na univerzitě ve Stavengeru. Ale co se dalo dělat, rozhodnutí, znělo jasně. A tak jsem dál v cestě pokračovala už jen šouravým krokem.

Další mojí zastávkou byl antikvariát, ve kterém jsem si chtěla vyzvednout knihu, kterou jsem již měsíce sháněla a den předtím se mi ji konečně podařilo najít, za velmi slušnou cenu. Jak už to tak bývá, jedna neblahá událost na sebe nabaluje další. Prodavač v antikvariátu mi oznámil, že přestože mi došla zpráva o potvrzení, že knihu mají, musel to být omyl. Už dávno se na prodejně nenacházela.

Začala mě přepadat špatná nálada. Pocit, z dobře nastartovaného dopoledne byl pryč a já nastupovala do tramvaje číslo 16. Vystoupila jsem na I. P. Pavlova a jelikož Patricie dopoledne mluvila o tom, že si v Levných knihách koupila něco zajímavého na čtení, při výstupu jsem neváhala a zamířila rovnou tam. Vždycky dávám na své pocity a i když jsem nevěděla proč tam jdu, nebo co vlastně hledám. Ale tušila jsem, že by mi to, co tam najdu mohlo zvednout náladu. Ani ne za pět minut jsem už odcházela s úsměvem na rtech a dvěma básnickými sbírkami, které v mé malé knihovničce schází. Ale radost se mi nezdála být dostatečná, a tak jsem se ještě chtěla na chvíli projít po místních trzích v Belgické ulici.

A tam to bylo. Barevný svět miniaturních dortíků. Kouzelné cukrové království z názvem If Caffee. Ta preciznost, s jakou byly zákusky do nejmenších detailů vypracované, mě doslova pohltila a nevěřícně jsem koukala do výlohy dobrých pět minut. Můj zrak byl naprosto zhypnotizovaný při pohledu na růžový dezert v podobě velké malinové makronky.

 Je zcela evidentní, že cukrářka Iveta Fabešová, jenž je majitelkou podniku a zároveň pekařkou a cukrářkou, vytváří tyto sladké zázraky s neskutečnou láskou. Obdivuji cukrářské umění, podle mě je každý dortík upečený s citem, malý kousek ráje. A v tu chvíli jsem si jeden nebeský střípek nechala zabalit s sebou.
Věděla jsem, že nemám vysněný studijní pobyt na norské univerzitě, ani knihu kterou jsem měsíce sháněla. Za to jsem měla plný žaludek po dobré snídani, příjemný pocit ze skvělého rozhovoru s kamarádkou a plné ruce práce, abych své dnešní literární a gastronomické úlovky dovezla domů. K večeru jsem jsem listovala stránkami Máje a usínání se neslo v duchu barev a vůní z toho hořkosladkého dne. Pravdou je, že byl kapánek dražší, než ty dny předešlé, ale byly to nejlépe utracené peníze za poslední dobu. Jasně, štěstí si za peníze nekoupíte, ale můžete si koupit to, co vás činí šťastnou.
Život je občas hořký a bohudík za to. Jedině tak si totiž můžeme vychutnat i jeho sladkou chuť. Protože člověk míní a život mění. Někdy prostě jdeme do lesa na houby a vrátíme se s borůvkami. A proč se zlobit na les, že nám nedal to, co jsme chtěli. Když si místo bramboračky můžeme udělat výborný borůvkový koláč. Chuť po polévce s houbami možná neutiší, ale jistě nám ve spojení s dobrou kávou a posezením na zahradě minimálně zvedne náladu.
 Dnešní článek byl o tom, že ne vždy dostaneme to co chceme, hned. A já pevně věřím, že to tam na nás někde čeká. Ať už je to moje zbloudilá kniha, váš vysněný partner či lepší pracovní nabídka. Jednoho dne, to jistě dorazí, ale do té doby je fajn si zpříjemnit život alespoň tím, co už máme.

Negativistů, kteří se osypou z každého prdu je většina :-). Tak pojďme společně s šálkem v ruce proti proudu a berme život s nadhledem. Možná, že při té cestě utratíme víc peněz za kávu, dorty a další příjemnosti ale rozhodně se nám bude i o to lépe na tomto světě žít.

Ema, jenž čtvrteční večer strávila ve společnosti velkých básníků 🙂

Moje Bestofky aneb článek o přátelství

V pohádkách se říkává, že láska je silnější než smrt. Podle mě však existuje mnoho podob lásky. Mateřská, partnerská, milenecká nebo třeba láska ke kávě :-). Můžeme vlastně milovat kohokoliv i cokoliv. Je však jeden druh, který je dnes čím dál tím vzácnější, jelikož je ho pomálu a tím myslím přátelství.

Nevím jak vy, ale já jsem opravdu nikdy moc přátel neměla, protože potrpím si spíše na kvalitu než na kvantitu. A taky nejspíš proto, že je se mnou celkem těžké vyjít :-). Sehnat dobré přátele je v dnešním světě stejně těžké, jako najít čokoládový dort po kterém se netloustne. A jak, že se taková kamarádka pozná?

 V první řadě nezávidí, ale přeje,

 každý váš úspěch jí na srdci hřeje.

 V průšvihu vás podrží, 

 ve všem vždycky podpoří.

 Víte, že tu pro vás je,

 a ať jsou třeba závěje,

 nebo v baru s borcem je,

 vždy za vámi přijede.

 A když je vám nejhůře,

 s lahví vína pomůže.

Takovou já mám vizi o přátelství. A ženy, můžu vám s potěšením oznámit, že mám to nesmírné štěstí  a dvě takové zlaté holky vlastním. Kamarádek mám sice víc, a všechny z nich jsou skvělé. Ale ty se kterými jsem bezvýhradně na stejné vlně a opravdu vím, že se o ně můžu opřít, jsou jen moje Evička a Verča.

S Verča jsem se poznala během své první brigády a víte jak poznáte začátek kvalitního přátelství? Budete se ze začátku nesnášet :-). Nebo tedy alespoň tak to bylo se mnou a Verčou. Opravdu jsme se neměly moc v lásce, ale jak už to tak bývá vzájemně jsme na sobě nesnášely to, jak moc jsme si byly podobné. Sarkastické urážky, černý smysl pro humor, talent pro konzumaci enormního množství alkoholu i naprosto dokonalý vkus pro výběr náušnic. Nakonec jsme našly společnou řeč během chvil strávených u kávičky a cigárka na odpoledních pauzách a už nebylo cesty zpět. Začalo naprosto šílené dobrodružství v podobě již dnes devítiletého přátelství. Dnes jí beru spíš jako svou sestru než jako kamarádku.

Evča je přesně ten typ ženy femme fatale. Je neskutečně energická se smyslem pro umění i pro vhodný výběr lahvinky, když vám není zrovna nejlíp. Její vtipné postřehy a moudra ze života, které ze sebe  chrlí, vám dají občas pocit, že sedíte u sklenky se Samanthou, ze Sexu ve městě :-). Umí vás rozesmát, pobavit i vám řádně vyčinit, když se chováte pod svou úroveň, a to zejména, pokud se to týká mužů. Je to koketa každým coulem a člověk, se kterým se nikdo nenudí Takže o povedené zážitky tu fakt není nouze a podniky dlouho na naši návštěvu (ne)zapomínají :-).

Za ty dlouhé roky, co své Bestofky mám jsme zažily mnoho vzletů a pádů, ale za tu dobu mohu říct jen jedno. Že ať už jsme šly nahoru či dolů, vždy jsme v tom byly společně. Když jsem kolikrát ztratila sama sebe, úspěšně mi obě pomáhaly mé roztroušené ostatky najít a za pomocí litrů vína, bezpočtu tabulek oříškové Milky a nekonečných bezpointních debat, mě slepovaly dohromady. A za to jsem jim vděčná.

Co tím chci říct je, že se možná dnes až příliš honíme za dokonalými vztahy s muži a ženy vzájemně si tak akorát umí házet klacky pod nohy. Možná bychom měli dnes víc pracovat na přátelství, protože ta mají rozhodně delší záruční lhůtu. A navíc, pokud je kamarádství kvalitní, nikdy jej nebudete muset reklamovat 🙂

S láskou pro ty mé dvě nejlepší

Ema

Můj pan Darcy

 Tento milostný příběh se odehrál před více než rokem. Je to jeden z těch, který se u nás žen vyskytne jen jednou za život. Krátký, ale o to víc intenzivní stav extáze a poblouznění, na který pak vzpomínáme i ve stáří. Ráda bych vám ho teď Kávařky převyprávěla. Proto se usaďte, vraťte se spolu se mnou do loňského léta, chopte se svého šálku a poslechněte si příběh (ne)jedné z vás 🙂

Bylo horké letní odpoledne. Jedno z těch, kdy je prakticky nemožné být venku. Na okraji Prahy v obležení sídlištních paneláků si prostě vysoké teploty neužijete, ať se snažíte sebevíc. Dovolená mi pořádně ještě ani nezačala a já už měla pocit, že se unudím k smrti. Po pár dnech strávených s kamarádkami u šálku horké kávy nebo na zmrzlině se mi zdálo, že jen stereotypně mrhám časem. Proto mě myšlenka na koncert, který mě ten večer čekal, nechávala naprosto chladnou. I když zjištění, že se akce zúčastní celkem osm lidí, z nichž čtyři jsou členové kapely mě přimělo k úsměvu.

Tenkrát jsem již měla za sebou pár strávených večerů v žižkovských hospodách, kde je tak hustý dým z cigaret, že prakticky není vidět na druhý konec podniku. Jen matně z dálky jsem tehdy slyšela tóny rozladěné kytary. Myslela jsem si, že dotyčný teprve ladí nástroj, když v tom se ozval potlesk a stín za clonou kouře se zvedl a odešel. Byla jsem už tedy zvyklá na těchto místech potkávat různé lidi, od vynikajících muzikantů přes průměrné kapely až po totálně sjeté existence hrající na víka od popelnic. Jediný dojem, který ve mně vzbuzovali místní umělci byla otřesná pachuť hudebního zoufalství spojená s vizáží hodně omšelé verze Tomáše Kluse. Neslibovala jsem si proto od dnešního večera nic jiného než hnusné pití a další bezpointní konverzaci s rádoby umělci.

Tenhle večer byl ale jiný. Potkala jsem Ho, mého pana Darcyho. On byl pyšný muzikant, já měla předsudky ohledně neznámých kapel.  Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že bychom si kdy mohli rozumět, opak byl ale pravdou. Druhý den po koncertě jsme se sešli na odpolední kávu ve zdech Vyšehradu a po několika hodinách jsme v sobě našli spřízněné duše.

Vše krásné má ale nějakou vadu. Stejně jako je bolestnou pravdou, že po čokoládovém dortu se přibírá, mou mysl otravovala skutečnost, že zatímco  byla sama, On měl Ji. A faktem je, že nabraná kila po sladkém snáze shodíte než tíhu černého svědomí z nečestného vztahu.

A jak to bylo dál? Tajné schůzky před Národní galerií, prohlídka Slovanské epopeje i sbírky Francouzského umění. Kdy v přítomnosti Picassa a Moneta naše rozhovory o umění a historii nebraly konce. Dlouhé procházení na Letné, polibky pod rozkvetlou lípou za zvuku dopadajících kapek deště i západ slunce strávený na Náplavce. On byl přesně ten typ staromódního mládence, kterého jsem si vždy přála. Šarmantní sběratel starožitností, výborný klavírista i znalec světových dějin s jiskřivým pohledem plným charismatu. A ? Vychutnávala jsem si každičký moment mimo realitu.

Claude Monet
 Naše setkání probíhala prakticky celé léto a i když jich bylo jen pár byly natolik intenzivní, že Ji koncem srpna opustil. Když se pomalu začínal do slunečních dní vkrádat podzim, odjela jsem za Ním do jeho rodného města. Strávili jsme spolu první víkend. Až po mém odjezdu, jsem zjistila, že byl i tím posledním. Jak už to tak bývá muže hýřící velkými slovy provází i ubohá gesta. Poslední polibek jsme si dali v pomalu rozjíždějícím se autobuse, který jen tak tak stihl zastavit, aby se se mnou mohl rozloučit. Poslední romantický čin na cestě do emočních pekel.
 Krátce po mém odjezdu se nakonec vrátil k , dnes jsou spolu zasnoubeni. Vím to, jelikož jsem Ji obsluhovala minulý týden v obchodě. A ruka, která ukazovala směrem  k peněžence, kterou pro Něj vybírala hovořila jasně.
 Z lípy pod kterou jsme sedávali už dávno listí opadalo a vše ostatní odvál čas. Do dnes však občas, když sedím v autobuse a čekám než se rozjede, vyhlížím z okna svého milého
jenž talent měl na velké sliby,
však činy jeho byly samý kaz.
Marně teď počítám svoje chyby,
u skleníčky poslouchajíc Zaz.
Pryč je francouzská symfonie,
z letních kouzel složená.
Vánkem zní jen tichá melodie,
o lásce, jenž je navždy ztracená.

Dnes to bylo poněkud na vážnější notu, ale i takový je někdy život. Ženská srdce jsou plná jizev od mnohočetných zlomenin. Občas se prostě vrhnete do něčeho po hlavě a nehledíte na následky. Někdy je to zisk, ale mě se tenkrát moje hra na výjimku z pravidla těžce vymstila. Jelikož při placení, za tenhle zážitek přistál nejtučnější účet na mé straně stolu.

Ema

Štěstí, věc volby

Knihy o pozitivním myšlení, ani podobné „manuály na život“ nečtu, protože podle mě se nedají vytvořit nějaká obecná pravidla pro žití, jelikož u každého funguje něco jiného. Na toto životní motto o štěstí jsem si přišla sama. K němu mě však vedla dlouhhá a strastiplná cesta. Nicméně není růže bez trní a stejně tak beru i svou životní pouť.

Faktem je, že dnes jsme prakticky každým okamžikem na nekonečném rozcestí osudu. Volíme zda vstaneme rpavou či levou nohou, vezmeme s modrý či růžový svestr, jestli si dáme ke snídani čaj či kávu (jasně že kávu 🙂 ). Každá z těchto možností ovlivňuje volbu nadcházející. To vše určuje náš den, a den zase ovlivní náš týden. A tak běží, ten náš životní kolotoč. Přináším vám nyní jeden ze svých příběhů, který ovlivnil mých posledních 365 dní. Osobně totiž měřím roky podle událostí, které jsou pro mě důležité, nikoliv podle Silvestra.

Včera to byl přesně ro, co jsem odešla z naprosto deprimujícícho a zároveń velmi poučného vztahu. Opustila jsem azjeté koleje a vykročila vstříc nové budoucnosti. Byla to jedna z nejtěžších věcí, jaou jsem kdy udělala. Nešlo však o rozchod samotný. Věděla jsem, že celý vztah je postavený na hlavu a že je zcela nefunkční, ale neustále jsem si vymýšlela naprosto nesmyslné důvody proč v něm zůstávat. A hlavním nosným pilířem byla známá kotva s názvem Jistota. Co na tom, že to nefunguje, pořád je lepší mít něco, než nic. To jsem si tenkrát říkala. Až časem mi došlo, že o partnerovi uvažuju jako o vysavači. Něco v tom stylu, že na co si pořizovat nový model, ktyž se mi za dva roky stejně rozbije a tenhle starý ještě pořád slouží a navíc vím, jak se ovládá.

Hnacím motorem mi nakonec bylo čiré zoufalství a pocit nespokojenosti, který jsem den co den pociťovala. Absolutně v ničem se mi nedařilo, vše se zadrhávalo a všude číhal nějaký problém. V práci jsem měla vyostředné vztahy, na školu kam jsem se hlásila mě nevzali, na přátele jsem prakticky neměla čas a sebe jsem měla  na posledním místě. Věřila jsem totiž tomu, že druhého člověka vztahem změníte. A výsledek? Je to asi stejná naivita jako, že si rok co rok po vánočních svátcích naordinujete dietu a věříte, že ji vydržíte déle než týden. Faktem je, že člověk se změní pouze a tehdy, když to on sám chce. Náhlé změny charakteru opravdu nastávají pouze v románech, či v televizních seriálech. Ten druhý se prostě nikdy nezmění, protože je takový jaký je. A stejné to bylo se mnou a Otou. Já byla černá on bílý a společně jsme se snažili vytvořit duhu.

Když něco nefunguje, tak vědomí toho samotného problému je jedna věc, ale opustit staré zvyky, jistoty a změnit svůj stávajícíc život je věc druhá. Je jedno jestli se jedná o práci, vztahy, nebo o již zmíněný vysavač. Volba je prostě čistě na vás. A já se přesně před rokem rozhodla, že z ničeho a z neštěstí vytvořím nové a lepší. Že zvednu zatek z té židle, která je mi tak nepříjemná a o které vím, že by mi sice pro to posezení nějaký ten rok ještě vydržela. Ale že raději půjdu se poohlédnout po jiné i když nevím, jestli bude lepší, horší nebo zda-li vůbec nějakou najdu. Vzala jsem kufr, sbalila si věci, odstěhovala se a Jistotu jsem položila k popelnicím hned vedle kontejneru na plasty

Je opravdu pozoruhodné jak rychle se váš život změní, když ho začnete skutečně žít podle sebe. Na školu mě nakonec vzali a i když to bylo s ročním zpožděním, za nic momentálně nejsem tolik vděčná jako za to, že studuji. I v práci se mi daří, mám čas pro sebe, na rodinu i přátele. Najednou je všeho dost – příležitostí, času, možností a nic není problém.

To jestli budete šťastní či nikoliv, o tom si každý rozhoduje sám. A volí si tak každý den, každou minutu, každou vteřinu. nikdo ve vás nebude věřit a nebude vám životní oporou tolik, jako jste vy sami. Protože t, co v sobě skutečně máte zjistíte až ve chvíli, kdy je vám nejhůře. Ne nadarmo se říká, že i pád na hubu je pohybem kupředu 🙂

S láskou Ema