Archiv rubriky: Nezařazené

Dýňový perník

Ženy, jelikož poslední hrnkový recept na makovec s višněmi a čokoládou měl velký úspěch, přináším vám dnes další tip na víkendové pečení. Tentokrát na luxusní dýňový perník, který byl ozkoušen jak jedním mužem (zbytek příběhu si zatím nechám pro sebe 🙂 ) a taky mým novým pracovním kolektivem, který tvoří pouze ženy. A jelikož v obou testovacíh kolech recept prošel, rozhodla jsem se ho dneska zveřejnit. Takže jdeme na to 🙂

Těsto

1/2 menší dýně

1/2 hrnku vody

1 hrnek špaldové mouky

1 pytlík skořicového cukru

1 lžička skořice

1 lžička citrónové kůry

2 lžičky perníkového koření

3 lžíce oleje

2 lžíce medu

2 vejce

špetka muškátového ořechu

hrstka ořechů (použila jsem plátky mandlí)

agávový sirup (může být i jiný např. datlový, nebo rozpuštěný med)

 

Postup

Nejprve si rozkrojíme na polovinu dýni, vydlabeme ji a také oloupeme. Potom ji nakrájíme na kostky a dáme péct do předehřáté trouby na 180 stupňů přibližně na 20 minut. Po uplynutí času zkontrolujeme měkkost dýni, zasypeme ji polovinou pytlíku skořicového cukru a necháme péct ještě 10 minut. Je pravda, že tenhle postup je trošku zdlouhavější než vaření dýně, ale věřte mi, že výsledný efekt karamelizované dýně je vážně skvělý 🙂

Dýňi vytáhneme z trouby a necháme ji chvíli vychladnout. Mezitím smícháme vejce s medem a ručním šlehačem vyšleháme do pěny. Postupně do ní přidáme vychladlou dýni, která by měla být opravdu měkká. Mixujeme dokud není z dýně ve směsy pyré. Poté přidáme veškeré koření včetně citrónové kůry a hrstku ořechů. Směs znovu důkladně promícháme.

Následně začneme přisypávat mouku. Mezitím směs začne pomalu houstnout. Proto vždy po troše mouky přidáme i trochu vody. Směs by měla být v závěru úplně tekutá a hladká. Na závěr vylijeme těsto do předem vymazané a vysypané pečící fomy. Vršek posypeme trochou ořechů a dáme péct na půl hodiny do předehřáté trouby při 180 stupních. Po uplynutí času potřeme vršek perníku trochou sirupu nebo medu a dáme ještě na pět až deset minut do zlatova péct.

No a to je celé 🙂 Musím říct, že mě osobně tenhle recept vyhovuje víc než na dýňovou bábovku, kterou jsem pekla. Dejte mi vědět jestli se vám tyhle hrnkové recepty líbí. Třeba bychom z toho mohly udělat tradici, co vy na to ženy? A taky se nezapomeňte pochubit, jak se vám perník povedl.

S láskou Emča

 

 

Vinohradský sen

Tak tu oficiálně máme podzim. Kromě barevného listí nás začíná mordovat londýnské počasí a mě momentálně i zmutovaný virus chřipky, jehož číslo snad ani neodpovídá tabulkám WHO. A tak abych si zkrátila dlouhou chvíli (jelikož mě má zběsilá hyperaktivita ani v nemoci neopouští) budu vám teď chvíli vyprávět o místě, které se mi doslova vrylo pod kůži.
Vždycky jsem si myslela, že Vinohrady nesou název podle sadů s vinnou révou, která se zde pěstovala. Ženy, tak ono je to nakonec díky tomu, že se na tomhle místě za večer vypije tolik lahví vína, že se z nich pak do slova dají stavět hrady 🙂 Soudím podle osobní zkušenosti.
Aby bylo jasno. Bydlela jsem už na nejrůznějších místech a spoustu dalších a mnohdy kurióznějších jsem navštívila coby putující chůva. Hlídala jsem děti v mezonetových bytech kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad i v domech pro velvyslance. Nebo také ve čtyřpatrové vile na okraji Prahy, kde mě v noci vyděsil kocour sedící na okenním parapetu, který vydával naprosto hrozivé zvuky (ne opravdu to nebylo mňoukání).
Naklizené domácnosti, příbory po babičce ze stříbra, křišťálové lustry, i výhled do zahrad. Všechna ta místa měla něco do sebe. Ale jedno měla společné. Byla naprosto bez duše. Všechno hezké, co v těch prostorách bylo, bylo pouze ze hmoty. A i když tam často pobíhaly děti, uspěchaní rodiče nebo již zmíněný pošahaný kocour nebyl tam jediný patrný náznak skutečného domova.
Zato místo, ve kterém posledních pár týdnů trávím víc času než je asi zdrávo, a to doslova jelikož tam nefunguje plynový kotel a z toho mám teď tu chřipku, má úplně jinou atmosféru.
Můj táta vždycky říkal, že na Vinohradech žila od nepaměti pražská smetánka. Jsou tam byty s vysokými stropy. Kroky jsou díky vrzajícím parketám slyšet ještě dlouho po tom, co jste odešli. Jedním oknem máte výhled do Riegerových sadů a druhým do jednoho z vinohradských vnitrobloků. A ten pohled, který si často u snídaně vychutnávám, mě prostě nepřestává bavit.

Jo, to jsme ještě mohli mít okna otevřená dokořán 🙂

To ale není to hlavní, co mě vždycky dostane. Víte Kávařky, když je chvíle příjemná a my nevíme co s načatým večerem, poohlédneme se vždycky po lahvince (nebo dvou či třech) vínka, zasedneme v kuchyni k dřevěnému stolu, pouštíme retro hity z YouTube, hrajeme na kytaru a povídáme dokud jsme schopni mluvit 🙂

Takhle naše večery začínají…

Je mi jasné, že se teď ptáte „A kdo, že v tom bytě teda bydlí?“. No bydlí tam šílená želva Agáta, Honey a jeho kámoš Funny. Jinak ho prostě nazvat fakt nemůžu. Je s ním totiž neskutečná prdel. Omlouvám se za to slovo, ale tenhle blog je pro dospělé a bez cenzury, tak doufám, že jsem nikoho nepohoršila 🙂

Lehce nasupená Agátice při noční výměně vody v akvárku.

Ty chvíle jsou naprosto nepopsatelné, kouzelné a rezonují s každým kouskem mojí duše. Jinak to prostě vystihnout nedokážu. Víte ženy, já se celkově lidem spíše vyhýbám a přátele si dělat neumím. Ale za tohle místo i lidi, které jsem v něm poznala jsem nesmírně vděčná. A vždycky už na ty časy budu vzpomínat jako na jedny z těch nejlepších.

…a takhle nějak ty naše „seance“ končí 🙂

No a co se týče mého vlastního bydlení, to se nezadržitelně staví. A svůj nový coffee room si dám tak trochu pod stromeček. V souvislosti s tím jsem objevila super interiérovou inspiraci a jen vám ženy prozradím, že se nejedná ani o Ikeu ani o Pinterest. Víc už vám neřeknu, ale rozhodně se o tom dočtete v dalším článku.
Do té doby zvyšte příjem vitaminu C (Coffee), hoďte si kolem krku pořádnou šálu (ne-li radši koberec) a važte si svých přátel. Protože jsou s nimi těžké chvíle lehčí, a krásné okamžiky ještě lepší.

Ema, která si žije svůj Vinohradský sen
PS: Ten byt stejně jednou koupím 🙂

Stará hi(p)sterka!

Zdravím vás ženy po delší odmlce. Tohle léto bylo doslova a do písmene vyčerpávající. Získala jsem nové přátele (což se svým talentem pro nevhodné komentáře považuji doopravdy za zázrak), zážitky a zkušenosti. No a aby se to takříkajíc karmicky vyrovnalo přišla jsem o několik pár (set) korun na účtě a nespočet mozkových buněk, které jsem hromadně povraždila nezřízeným popíjením (nejen) vína :-).

Ty z vás, které mě už tak trochu znají ví, že na vztahy jsem asi stejný expert jako automechanik na pečení dortů. Ráda bych vás teď všechny pobavila jednou historkou, kterou jako první slyšela moje úžasná kavárenská společnice Baruš ze Sweet world by Barush.

Byl pozdní letní večer. Noc jako stvořená pro párty. Vydala jsem se se svou kolegyní z práce na Náplavku s lahví vína nasát poslední zbytky prázdninové atmosféry. Můj Honey se ten večer vydal na rozlučku se svobodou svého kamaráda.

O půlnoci jsme s kolegyní uzavřely naši vinnou seanci a já se odebrala domů. Bylo mi jasné, že Honey nedorazí dřív jak nad ránem a tak jsem zahájila noční prohlížení Pinterestu a během pár minut jsem usnula i s jehoiPadem v ruce.

Šest hodin ráno a tiché pípnutí tabletu. Otevřela jsem oči. Chvíli trvalo než jsem po těch pár dvojkách vína zaostřila. Nicméně, když jsem ve svém zorném poli ani po pár minutách neviděla svého muže a zjistila jsem, že to co mě vzbudilo byla žádost o přátelství od jakési cizí Jarmily, začala jsem přemýšlet. Honey nakonec dorazil kolem osmé ranní velmi společensky unaven a během několika minut vyřízeně padl do postele.

Jen aby bylo jasno ženy, nejsem žárlivý typ, ale občas mám (a to nejen díky tomu, že jsem spisovatelka) poměrně bujnou fantazii.

 V tu chvíli si mé racio sbalilo kufry a odjelo na dovolenou kamsi do neznáma a službu za něj převzala má vnitřní hysterka obecná mezi jejíž záliby patří vytváření různých (mnohdy až absurdních) scénářů a konspiračních teorií.

Nevím jak u vás Kávařky, ale u mě když se tahle hydra vydere z hlubin duše napovrch má chlap prostě smůlu, i kdyby celou noc strávil uctíváním půdy po které chodím. A tak jsem beze studu odhodila poslední zbytky zdravého rozumu a spustila tragikomedii s názvem Óda na žárlivost, kdy se v hlavní roli objevily vyčítavé a nelogické esemesky, urážlivé postoje a nevyzrálé chování. A i když mi nakonec Honey podal podrobný report o tom, co se té noci odehrálo (a nebudu vás ženy dlouho napínat nestalo se vůbec nic), bylo to bohužel k ničemu.

Trucovitě jsem odešla z bytu, pak se vrátila, v kuchyni vypila pár skleniček Cinzana, spala v jiném pokoji a druhý den v pět ráno odešla na tramvaj. Prostě scéna, za kterou by se nestyděla ani herečka z venezuelské telenovely.

Ve chvíli, kdy jsem stála v půl sedmé s trojitým espressem v ruce před prací a uvědomila si, že budova se otevírá až za dvě hodiny, inteligence zaklepala na bránu mé mozkovny a ohlásila návrat z dovolené.

 No, co napsati závěrem ženy. Snad jen to, že v letošní sezóně očekávám minimálně nominaci na Oscara ze precizní a bezchybně odehraný herecký výkon. A že se opět ukázalo, že i když se považuji za velmi inteligentní osobu občas mi taky z těch chlapů celkem slušně šplouchá na maják. A doufám Kávařky, že v tom snad nejsem sama 🙂

Pokud se ptáte jestli jsem po tomhle eskamotérském kousku stále ještě zadaná, tak zcela nečekaně  jsem. Ale abych pravdu řekla myslím si, že svůj mozek pustím na dovolenou pouze tehdy, až ho bude chtít vystřídat Alzheimer!

Ema, která občas nechápe jak s ní někdo může vydržet 🙂

Paříž město světel lásky, a to tak, že bez nadsázky

Ti z vás, kteří mě sledují na facebooku vědí, že jsem nedávno na pár dní vyměnila pražskou lokalitu za tu pařížskou. Víte, tenhle výlet si slibuji už od maturity, což už nějaký ten pátek je. Ve městě jsem pobyla jen pár dní. I tak mě ty strávené chvíle v romantických uličkách přímo vystřelily na měsíc. A to ani ne tak díky srdíčkové atmosféře jako spíš kvůli neskutečnému gastronomickému ráji a kulturnímu životu, který tato metropole nabízí :-).

Zájezd jsme si koupily společně s Péťou již před několika měsíci u jedné známé cestovní kanceláře. Jednalo se o klasický prodloužený eurovíkend prakticky za pár kaček. Výměnou za to, jsme získaly nejen super pobyt ale také lehce zkřivená záda z jinak celkem luxusního autobusu. Ale jak se říká, každá krása něco stojí a tenhle zážitek nebyl výjimkou :-).

Hned první den nás autobus vyplinul u Eiffelovy věže. V osm ráno, totálně rozlámaná a rozespalá jsem se snažila proniknout do místní atmosféry. Upřímně se mi to podařilo až o pár hodin později s šálkem kávy. Do té doby jsem prakticky spala. Proto jsem jaksi nepostřehla, kde se máme po dopoledním rozchodu sejít. A tak jsme s Péťou naháněly našeho průvodce, kterému moje skvělá společnice dala přezdívku (nutno podotknout, že oprávněně) Ten šašek s deštníkem.

První káva na pařížské půdě, která mě na pár hodin probrala.
A těmto nástrahám pařížské kavárny jsem bohužel odolala.

Verbální schopnosti našeho průvodce se nacházeli někde blízko bodu mrazu. Místo památek se spíše vyznal v gastro podnicích a až příliš podezřele měl pod palcem polohy místních toalet. Celý pobyt jsme pak strávily nad debatou zda-li se jedná o gaye nebo jestli jeho nervózní smích, připomínající zvonivý hlásek malého děvčátka plyne z obav, aby účastníky zájezdu nepoztrácel.

  Ale dost o našem komickém průvodci, který jen tak mimochodem pošlapal půlku hřbitova než našel hrob Edith Piaf. Myslím si, že informace o Paříži z hlediska dějin a umění se nachází v končinách internetu spousta. Nebudu zde tedy hýřit daty ani slavnými jmény a povím vám spíš to, jaký to pro mě byl zážitek.

Jedna z prvních fotek, které jsem v Paříži pořídila a mám ji teď na ploše iPhonu jako tapetu 🙂

První co mě překvapilo byl fakt, že Francouzi jsou možná ještě větší prasata než jsme my Češi. Po celé Paříži najdete roztroušené odpadky, přeplněné koše, nedopalky od cigaret a spoustu dalších skvostů, které mi nejednou připomněli Prahu. Na druhou stranu jsem si všimla, že jsou Pařížané neskuteční požitkáři. Na každém rohu najdete restaurace, kavárničky, bageterie a tak dále s židlemi a stolky přímo na ulici. Celé hodiny snídají, kochají se ruchem velkoměsta a vedou možná prostoduché debaty o všedním životě. Nicméně ve francouzštině se vám zdá každá debata místních velmi sofistikovaná a na úrovni :-).

Notre-Dame

Co mě ale nadchlo nejvíce je fakt, že Pařížané jsou v naprostém a permanentním klidu. Do práce nespěchají, u jídla nespěchají, když s vámi mluví, tak taky nespěchají… Prostě všechno dělají tak nějak svým vlastním tempem a zdálo se mi, že je absolutně nic nerozhází. Své polední pauzy a volné chvíle tráví v parcích a společně se svými kolegy či přáteli si užívají jídlo z místních kantýn za doprovodu lehkého šumění nedaleké fontány.

Těžká pohoda v jednom z pařížských parků. Ty zelené židle se záklonem mě fascinovaly celý pobyt.

Kromě centra Paříže jsme také navštívily zámek ve Versailles. Musím konstatovat, že si víc než dobře dokážu představit, že bych v tomhle městečku žila. Vlakem jste v Paříži ani ne za půl hodiny (a vyhnete se tak dopravní zácpě, kdy kolona má třeba i 18 kilometrů). Zámek i zahrady jsou skvostně kolosální. Kdo z vás výhled ze zámku do zahrad viděl, ten ví o čem mluvím. A jen tak ze zvědavosti bych chtěla vidět ten arsenál zahradníků, kteří se o místní zeleň starají.

Tuhle část parku jsme objevily s Péťou až nakonec a nutno uznat, že byla nejhezčí.
Klobouk dolů před místním zastřihávačem trávníku 🙂

Odpoledne jsme se vydali společně s ostatními do nejvýše položené pařížské čtvrti a to sice Montmartre. Místo, kde najdete nejen baziliku Sacré-Coeur, Moulin Rouge či náměstí umělců. Ale také hotový gurmánský ráj. Restaurace, creperie, biscuiterie, kavárny… Prostě vše na co si vzpomenete.

Moulin Rouge. A ať jsem se dívala sebevíc, Evan McGregor nikde 🙂

Po pár minutách od rozchodu jsme s Petrou objevily roztomilou malou pekárnu s názvem La Galette des Moulins, kde jsem ochutnala asi ten nejlepší quiche, co jsem doposud jedla. Následovala návštěva Biscuiterie de Montmartre. Ženy pokud máte v nejbližší době cestu do Paříže, koukejte se v tomhle krámku zastavit na borůvkovou makronku. Říkám vám, že nebudete litovat 🙂

Sušenkový a makronkový ráj.

 Kombinace umění, dobrého jídla, barev ale také paradox, že na každém rohu Montmarteru najdete sex shop a zároveň se na jeho kopci nachází jedna z nejkrásnějších bazilik na světě – to vše tvoří jedinečnou atmosféru této, podle mě naprosto dokonalé pařížské čtvrti.

 Večer jsme se přesunuli do moderní čtvrti La Défense, která je naprostým opakem historického centra. Pod stínem všech těch supermoderních mrakodrapů jsem si chvíli připadala jak v Matrixu. Tohle místo je zvláštní tím, že se zde nachází jen kanceláře a obchodní centrum. Přes den je tu celkem rušno, ale v noci je to tu jak na hřbitově, protože nikdo v téhle čtvrti nebydlí. Byty tu prý jsou, nicméně o ně nikdo nemá zájem.
V místním obchoďáku jsem vybrakovala regály se sójovým mlékem, sýry a vínem.

 

 Další den jsme s Petrou navštívily Louvre. Pro mě to byl splněný sen. Všechna ta velká díla o kterých jsem se doposud jen učila na přednáškách dějin umění se přede mnou zjevovala a já v nekonečném úžasu obdivovala každé z nich. Upřímně jsem viděla z celého muzea asi jenom deset procent, jelikož kompletní prohlídka by byla nejspíš minimálně na týden. Ale i tak, to pro mě byl jeden z nejsilnějších momentů toho to léta.
 Bohužel se mi nepodařilo udělat dobré fotky jelikož jsme během celé návštěvy muzea (i jiných památek) hráli s japonskými turisty trošku loktovanou. To znamená, že jsme se za pomocí (ostrých loktů) snažily s Petrou získat co nejlepší fotky. Bohužel díky početní převaze a větším zkušenostech v loktované, zvítězili Japonci. Ukázalo se totiž že Japonec radši nechá unášet své dítě davem než aby přišel o skvělou fotku.
 Poslední odpoledne jsme s mou společnicí strávily na Champs-Elysées. Utratily jsme posledních pár euro za suvenýry a obloženou bagetu. Nasávaly jsme atmosféru plnými doušky a kochaly se výhledem do pařížských uliček. Dokonce jsme našly i dvě zelené židle se záklonem. Sedly jsme si k fontáně na kraji Tuilerijských zahrad a s nadšením rozebíraly všechny účastníky zájezdu. A jak to tak bývá, nenechaly jsme na nikom nit suchou 🙂

 

 Byl to prostě báječný výlet a osobně si myslím, že Paříž je městem lásky. Ale tu lásku jsem vnímala trochu jinak že je nám podávána v romantických filmech. Je vidět, že Pařížané více než milují jeden druhého, milují život jako takový a prožívají ho opravdu naplno.
 Ať už jedou na Vespě po Champs-Elyées do práce, sedí v kavárně poblíž Seiny a pozorují západ slunce nebo tančí na místní náplavce lidové tance. Vše dělají s radostí a s chutí pro život. A tak jsem si kromě baretu, litrů vína hrnku na kafe přivezla i trošku jiný postoj. S radostí jsem tedy v sobě probudila toho spícího požitkáře a poslední dobou mu dávám v mnoha věcech volnou ruku.
 Jelikož ono asi opravdu není kam spěchat. A než životem prolétnout rychlostí blesku a pamatovat si jen střípky je podle mého názoru lepší jím pomalu plout a s klidnou myslí pozorovat co nám všechno nabízí. A pravdou je, že jho obzory jsou nekonečné 🙂
 A jak tak pročítám ty poslední řádky, tak se ve mě spíš probudil poeta než požitkář, takže pro dnešek nechávám rozumování :-). Užívejte letních dní a klidně se podělte se svými zkušenostmi s touto metropolí. Mě tedy doslova očarovala.
Ema, která hodlá být prvním obyvatelem moderní čtvrti La Défense

Honey

Normální romance já prostě fakt nevedu. Na druhou stranu, co je normální? To, co odpovídá většině? Opravte mě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že život je všechno jenom ne normální. A i když to občas není zrovna procházka růžovou zahradou, neměnila bych :-).

Dnešní čtení je tak trochu pokračování Tinder článku, který jsem napsala před pár dny. Už jsem se vám svěřila, že poslední schůzka pro mě byla něčím zvláštní. Teď vám tedy budu chvíli vyprávět o tom, jak jsem nečekaně potkala parťáka do (ne)pohody.

To odpoledne ještě než jsem vyrazila, řekla jsem si, že tohle je definitivně poslední Tinder schůzka, ať už to dopadne jakkoliv. Během těch předchozích jsem si dala hodně záležet na tom, abych udělala co možná nejlepší dojem. Perfektní manikůra, make-up, vybraný slovník plný cizích pojmů i vlasy jako ze žurnálu. Říkala jsem si, že přece nevyděsím potenciálního chlapce hned na začátku. Nemusí přece hned vědět, že mám sklony k hysterii když se ztratím, že se bojím skákacích hradů, že mým největším snem je zažít intergalaktickou párty a že občas mluvím jako ukrajinský stavař.

Tak ženy, v tomhle případě mi nevyšlo absolutně nic, co jsem plánovala. Na první schůzku jsem přišla o 37 minut později (ano vím to přesně, protože to bylo poprvé, kdy jsem někam dorazila se zpožděním). Online mapy mě totiž zavedly kamsi doprostřed pole. Zpocená jak myš divě se honící za sýrem, mající vlasy zplihlé, sršíc nadávkami na mobilní aplikaci jsem vešla do aromatického přítmí Dejvické čajovny.

Upřímně měl plusové body za to, že tam vůbec počkal. Sama jsem s sebou měla pro jistotu v kabelce knihu, kdyby se na to náhodou vykašlal on. Nakonec můj pozdní příchod konverzačně zahrál do autu a společně s vodní dýmkou jsme si užili pohodové odpoledne.

Na druhé schůzce jsem to decentně přehnala s vínem. A když říkám decentně, míním tím to, že jsem se zmatlala tak, že jsem se snažila otevřít vchodové dveře peněženkou místo klíčů. Aby toho nebylo málo ráno jsem ve své kabelce objevila jeho klíče a peněženku, kterou si ke mě na Náplavce dal. Samozřejmě jsem mu je jaksi zapomněla vrátit a i když se na mě telefonicky dobýval, byla jsem už kompletně tuhá.

Takže ženy během několika hodin se mi podařilo udělat dojem typické pražské blondýny beze špetky orientačního smyslu jenž má sklon k alkoholismu, a která ve svůj prospěch zabavuje vše, co se jí dostane pod ruku.

Když se chtěl sejít potřetí říkala jsem si, že chce hlavně vrátit svoje věci. Ale následovala čtvrtá, pátá, desátá schůzka… A dneska je to měsíc, co se vídáme. Osobně mám zásadu, že o svých milostných eskapádách píšu jen v čase minulém. Nicméně, chtěla jsem se o to s vámi Kávařky podělit, jelikož jsem si tohle drámo přece nemohla nechat pro sebe.

Nejspíš nikde v Ústavě není předepsaný správný způsob začátku vztahu. Stejně jeho kvalitu ukáže až čas. A pár trapasů na začátek tomu ani neprospěje ani zvlášť neuškodí. Teda alespoň doufám. Na druhou stranu, prostě taková jsem. Střelená blondýna, co se ztratí i ve vlastním bytě po cestě na záchod a která zběsile pluje životem získávajíc absurdní zážitky. Nicméně jak už jsem psala, jinak než nenormálně to fakt asi neumím :-).

Jak už jste si asi všimly, zásadně nepoužívám jména. On mě ženy označuje jako Bejby (která však místo koutu k sezení raději vyhledává psací stůl), a já mu dala jméno Honey, bez kterého si stejně jako Medvídek Pú nedokážu představit svůj den.

Ema, která doufá, že tentokrát už by to snad mohlo vyjít 🙂

Road Trip aneb neskutečná dámská jízda

Když jsem vloni navrhovala Elence, že bychom mohly společně vyrazit na menší road trip po Jižních Čechách nečekala jsem, že to bude až takové dobrodružství. Po několika krátkých setkáních jsme si mezi řečí vyměnily pár typů na místa, kam bychom mohly jet. A než jsme se nadály byl čas odjezdu. Nyní si můžete Kávařky počíst, jak ten náš malý putovní výlet probíhal. 

Den 1

V pondělí jsem se tradičním žluťasem od Student Agency přiřítila do Českého Krumlova za Elčou. Víte nejsem zrovna komunikativní člověk, a už vůbec ne v sedm ráno. Ale v Písku si vedle mě přisedla anglicky hovořící dáma ve věku plus mínus padesát. Byla to Australanka a někde na cestě do Českých Budějovic jsme se daly do řeči. I když jsem jí rozuměla v průměru každé třetí slovo, bylo to příjemné zpestření cesty. So my English is better now! (I hope 🙂 ).

Hned po přistání v Krumlově jsme zavítaly do místní kavárny, kde jsem bez váhání ochutnala mrkváč a cappuccino.

Navštívily jsme zámeckou zahradu a hned potom jsme se odebraly na prohlídku zámku, který je místní doménou. Vzhledem k tomu, že jsme s Elenkou vcelku umělecké duše, vybraly jsme si prohlídkovou trasu číslo dvě, ve které se nacházel hudební salónek a zámecká portrétní galerie.

 Po zcela vyčerpávajícím monotonním výkladu průvodce jsme se vydaly hledat místo, kde bychom se mohly najíst. Než jsme ho ale našly stihla jsem se zbombit kávovým likérem, který jsem se rozhodla ochutnat v místní prodejně perníků. Nutno říci, že kombinace silného žáru slunce, hladového žaludku a pálenky s více než 35% alkoholu, nebyla příliš moudrá. Nicméně jsme měly o zábavu postaráno :-).

Také nesmím opomenout návštěvu místního muzea Tortury. Dámy, kdo by z vás sháněl sekáček na prsty, kleště na štípání jazyka nebo železné okovy zamiřte rovnou sem. A říkám vám na rovinu, kam se na to hrabe 50 odstínů šedi :-).

Bylo to krásné odpoledne. Se zmrzlinou v jedné ruce a s pohledy v druhé jsme se chechtaly na schodech u Egon Schiele galerie nad hitparádou našich bývalých. Celý den jsme zakončily na terase s vínkem v ruce u Elenčiných známých, kdy jsme při západu slunce pozorovaly pasoucí se srnky.

Den 2

Byl to asi můj nejdelší spánek za posledních pár týdnů. Krátce po snídani jsme vyrazily směr Písek. Během cesty mě Elenka zasvětila do tajů elektro swingu a ženy od té chvíle mi nezní v iPodu nic jiného než Parov Stellar :-). Prošly jsme si historické centrum a jak už to u nás bývá, batohy se nám po pár zastávkách v antikvariátech a hrnčířských dílnách začaly plnit knihami a uměním.

 

Původní plán zahrnoval odpolední přesun z Písku do Tábora. Nakonec jsme se ale díky tropickým vedrům rozhodly pro rychlý přesun do jednoho z kempů u Orlíka. Vychutnaly jsme si tedy asi tři litry studeného čaje, vodní dýmku s vůní bílých hroznů a zamířily jsme vstříc písčitým plážím u přehrady.

Přestože nás Mefistofeles (název Elenčina auta) vezl svědomitě a bezpečně, chybějící klimatizaci jsme to odpoledne dost pocítily. Jelikož než jsme dojely do kempu, byly jsme zpocené tak, že i okurky v láku byly oproti nám svěží :-).

 Po dojezdu následovalo stavění stanu, koupačka, bouchnutí lahvinky vína a klábosení na téma muži. Večera jsme si užívaly dosytosti. Dokud se na nás nepřihnala naprosto brutální bouře, která nás málem i se stanem odvála kamsi do ztracena. Měly jsme co dělat, abychom mezi záchvaty smíchu a strachu zároveň stan udržely celý.

Den 3

 Tento den byl doslova kalamitní. Nemusím podotýkat, že jsme toho mnoho nenaspaly. Přesto jsme se rozhodly vyrazit na celodenní výlet na Orlický zámek, ze kterého jsme chtěly jít zpátky do kempu pěšky. Během cesty parníkem jsme se převalovaly na sedačce jak dvě rozlámané staré báby a s hudbou v uších jsme pozorovaly okolní přírodu.

 Po prohlídce zámku jsme zjistily, že Žďákovský most přes který jsme potřebovaly přejít na druhý břeh, je uzavřený. Odpolední parník nám ujel a další hodlal připlout až v půl šesté. Málem na nás spadla suchá třímetrová větev a odvoz se nám nedařilo sehnat… Nic co by nespravil vychlazený Staropramen a náhradní plán v podobě výletu do nedalekého kempu :-).
 Víno, storky ze života a dělání ostudy nechybělo ani tento večer. Úžasné je, že se s Elenkou známe už několik let a pořád se máme čemu smát. A naše debatní témata jsou nevyčerpatelná. Ať řekneme jedna druhé cokoliv, vždy v sobě najdeme oporu a pochopení.

 Náš výlet byl prostě LEGENDÁRNÍ (i když nás po cestě potkalo spoustu karambolů). Myslím, že čas od času není na škodu sbalit do batohu pár (ne)potřebných věcí a vyrazit s kámoškou jen tak za horizont. Na chvíli vypnout a neřešit. My jsme teda nevypnuly a řešily, jak už to u ženských bývá. Ale to vše jsme dělaly jen a pouze se sklenkou vína v ruce a s úsměvem na tváři :-). Díky moc Elenko!

Ema, která po všech těch letních pařbách je poněkud společensky unavená 🙂

EMAncipace

Půl třetí ráno. Nedýchatelný vzduch. Ze sídliště se ozývá jen letmé cinkání zvonkoher, které sem tam rozehraje letní vánek. Dívám se na hodinky, podruhé, potřetí. Zapínám iPod. Ale i přes svůj nabušený playlist mě ta ohlušující myšlenka prostě nenechá být.

„Je zajímavé jak si úspěchy kompenzuješ ten nedostatek“. Tahle věta mě pronásleduje už pár týdnů. Pochází z jedné Tinder konverzace s celkem povrchním mužem, který si podle mě ani neuvědomil, co ve mě svými slovy spustil. Psali jsme si hodiny o tom, co od života očekává on a co já. Neshodli jsme se ani v jednom z cca deseti bodů, který jsme každý měli na svém seznamu. V tu chvíli to nebylo podstatné protože jsme rozhodně neplánovali společnou budoucnost, ale přesto to pro mě mělo nesmírný význam.

Nedostatek. Naprosto přesné slovo, které vystihovalo ten zvláštní pocit, který jsem už několik týdnů měla. „Vždyť jsem se svým životem spokojená“, říkala jsem si. Mám práci, kterou miluju i studuju školu, která mě baví. Dělám sporty, mám spoustu koníčků, dobré přátele i rodinu. Ale… Pořád tam bylo to ale. Všechno tohle mám a dělám, ale sama. Začínal mi totiž chybět parťák do (ne)pohody. Přiznat si tenhle fakt mě stál hodně sil. Tak dlouho jsem se totiž učila být sama, až jsem se odnaučila být s někým.

A zde začala moje úvaha o ženském království nesoucím název emancipace. Kamenými zdmi obehnaný svět plný dřiny, úspěchů ale také zároveň samoty. Celoživotní hon za vysokým vzděláním, hvězdnou kariérou, perfektní postavou a dalšími věcmi, které by nám měly přinést štěstí. A tak jsme sice samostatné, ale většinou díky tomu i samotné.

Na druhou stranu, která z nás by chtěla vyměnit své království za pozlátko, které třeba časem zmizí.  Chápu ten strach ze zklamání a sama ho taky teď mám. Ale k čemu je veškerá krása světa, když ji nemáme s kým sdílet?

 Asi každá z nás si během své cesty za štěstím sáhla na úplné dno. Asi abychom si uvědomily, kde má naše hrdost a důstojnost hranice. Stane se, že některé ženy na to nepřijdou za celý svůj život. Neustále své hranice posouvají. Ústupky a kompromisy schovávají pod slova láska, oddanost, manželství a podobně. Jsem přesvědčená o tom, že ve jménu lásky, jsme každá ochotná udělat cokoliv, ale je to opravdu nutné? Proč si dobrovolně oblékáme kalhoty, bereme do ruky meč a jdeme bojovat za lásku? Není to náhodou mužská práce? Už jsme jim sebrali tolik pravomocí a pořád nemáme dost. Mnoho mužů mi na Tinderu psalo, že absolutně netuší, jaká je jejich role ve vztahu. A ani se jim dnes nedivím.

 Těžko můžeme očekávat, že se k nám budou chovat jako k bohyni, či princezně, když se za ně nepovažujeme samy. Nehledě na to, že dnešní model moderní ženy by v pohádce vypadal asi tak, že by si Šípková Růženka vysekala cestu ze zámku sama a ještě by svého prince přivítala se slovy „Kde jsi byl takovou dobu?“.

Ema, jenž dnes na problematiku nahlížela poněkud z mužské perspektivy 🙂