Archiv rubriky: Motivace

Jak se mi splnil sen

Probouzím se do ocelově šedivého rána. Protáhnu se a otočím hlavu. Vedle mě leží Mína a tvrdě spí. Dneska to měl být můj poslední den v práci. Jenže ten pán, který má funci mého šéfa mě včera ráno z pracoviště vypoklonkoval, že o mou přítomnost již dále nestojí… Nejsem ten typ člověka, kterého práce otravuje a každý den na ní nadává. Ale během několik pár měsíců jsem se v něj změnila.

V předchozích článcích jsem vám psala, že se nám rozpadl tým, že můj šéf je despotický psychopat bažící po mé skáze a že jediné co mě tu drží nad vodou je můj miláček Karel… U něj se teď na chviličku zastavím, pokud dovolíte ženy. Dostávám od vás totiž často dotazy, kdo to vlastně ten Karel je (krom toho, že je hlavním hrdinou v několika mých článcích). Tak prosím vás pěkně není to můj přítel, ani milenec, je to můj skvělý kamarád gay. Tímto doufám vyvracím veškeré předchozí teze a omlouvám se, že to do teď nebylo zcela jasné. Budu muset více zdůrazňovat jeho komické mávání pacičkami, když nadává či jeho vysokou fistulku, když kleje nad našimi nefunkčními systémy. A přestože jsem již s jedním gayem něco měla (což jste se mohly dočíst zde: Jak se z ASI stává URČITĚ), nyní mi moje soudnost i vrcholná úcta ke Karlovi nedovolila někoho nabádat ke změně v jeho sexuální preferenci.

Dneska ženy po roce a něco končím ve své práci. Jak už jsem psala, měl to být můj poslední den. A k tomu tak nějak patří takové to nostalgické ohlédnutí plné letmých vzdechů nad tím, jak byly staré časy úžasné, a taky že byly. Celé to vlastně začalo mou výpovědí co by učitelky na základce. Kvůli práci i nízkému platu jsme se s bývalým přítelem tenkrát často hádali a tak jsem si říkala, že nejspíš nastal čas posunout se někam dál. A jelikož právě můj ex dělal (a stále dělá) pro jistou velkou banku, rozhodla jsem se zkusit štěstí tam. No a ono to vyšlo a bez nějaké větší snahy jsem najednou měla snový plat, peněženkou plnou stravenek a kartu nabitou benefitními body. Občas si vzpomenu na to hezké léto, kdy jsem jezdila za svým milým do práce a přemýšlela nad tím, jaké to asi je dělat v té gigantické prosklené budově. A když se mi to nakonec splnilo, byla jsem nesmírně šťastná. Možná i o to víc, když jsem zjistila jak skvělí lidé byly v našem týmu.

Poprvé jsem začala pracovat s muži, o tom jsem si dříve jako učitelka mohla tak maximálně nechat zdát, jelikož jediný muž o kterého jsem v práci zavadila byl školník, který byl již pár let po záruce. Nikdy jsem s muži neuměla komunikovat, byla jsem trapná, stydlivá a asi to i samy ženy znáte, že čím výše se předmětný kolega na mém sex appeal metru nacházel, tím přímo úměrně stoupal můj trapno-humor a zároveň klesaly mé komunikační dovednosti. Časem jsem ale všechny tyhle mouchy vychytala a nakonec jsem s němi vycházela daleko lépe než kdy dříve s jinými ženskými kolegyněmi.

Tehdy jsem se zamilovala do mužské jednoduchosti. A teď to myslím v nejlepším slova smyslu pánové, pokud tohle čtete. Jejich způsob myšlení spočívající v tom zbytečně si nekomplikovat život, neřešit zbytečné (často pro nás ženské typické) sračky a komunikovat jen tehdy, když je to vysloveně nutné, mě neskutečně bavil a v mnohém jsem ho vzala za své. Byla jsem mezi nimi šťastná a to i v době, kdy jsem svého milého vyrazila z bytu a ocitla jsem se na dně. Hodně mi tenkrát pomohli a Karel s jeho břitkým humorem mi doslova a do písmene zachránil život. Jenže nic netrvá věčně (ani láska k jedné slečně), a náš tým se pomalu ale jistě začal rozpadat. V tu chvíli se mi tak trochu začal hroutit svět, jelikož pro mě jakožto pro chronického autistu je opravdu těžké loučit se s lidmi. A když se do toho všeho začaly přimíchávat intriky a manipulativní despotismus mého již jmenovaného psychotického šéfa, rozhodla jsem se zatáhnout za brzdu taky a vystoupit z vlaku se vší parádou. Rozhlížela jsem se po jiných firmách, hledala jsem něco, co mě skutečně bude bavit a naplňovat, ale nedařilo se mi pořádně najít úplně to pravé ořechové. Když nakonec přišla nabídka z jiného bankovního oddělení, byla jsem nadšená (však to samy víte ženy, kdo z vás viděl video jak jsem státnicovala)… Jenže stalo se něco, co jsem skutečně nepředpokládala.

S Karlem jsme si vždy dělali legraci, že v našem oddělní je každý šťastný pocit zadupán do země nebo potlačen již v zárodku, protože náš šéf si mě bral k sobě do kanclu i na několik hodin týdně (klidně i třikrát za sebou ve stejný týden) pokaždé, když jsem přišla do práce šťastná. Místo konstruktivní kritiky která by se týkala mé práce jsem se o sobě dozvídala jak jsem neschopná, hloupá a přítěží firmy. Do toho jsem dělala státnice, rozcházela se s milencem a zároveň slýchala od svých kamarádek jak jsem negativní… Grand finale nastalo ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla přijata do jiného oddělení, kam jsem se hodlala ve vší tichosti a počestnosti přesunout, se můj šéfik rozhodl, že i tenhle můj sen zničí a svým fabulózním manipulativním přesvědčováním snad ve všech instancích firmy se mu podařilo, aby nabídku stáhli… pár dní před nástupem. Super ne? S hypotékou na krku, rozvrácenými vztahy, pokrouceným sebevědomím a hladovou kočkou doma… to vysloveně chceš!

Přestala jsem věřit sobě, svým schopnostem, kolegům i tomu, že práci seženu včas. Cítila jsem se po tom všem jako bych byla horší než Hitler s Voldemortem dohromady. Říkala jsem si, že i to hovno v záchodové míse má před sebou perspektivnější budoucnost (a to i přesto, že jsem si uvědomovala, že ho čeká pouze cesta odpadními trubkami). Každopádně jsem svou hrdost i těch pár snů, co se mi cestou domů rozsypaly jako domeček z karet nakonec posbírala a dala se do hledání nové práce. A tentokrát už mi nešlo tolik o práci samotnou, nýbrž o lidi se kterými budu pracovat.

Mezitím, co se psychopatický boss kochal mým zoufalstvím jsem den za dnem jezdila po práci na pohovory a doufala, že mě něco (nebo spíš někdo spasí). Nakonec se mi ozvali z firmy, u které jsem tušila když jsem tam posílala svůj životopis, že je to o hodně vyšší liga než na kterou jsem zvyklá. Upřímně jsem se neodvážila ani doufat, že by se ozvali, ale nakonec se zadařilo a hned po prvním pohovoru mi bylo jasné, že o takové kolegy (nebo tedy spíše kolegyně) bych vážně stála 🙂 A to samé se mi potvrdilo jak na druhém tak i na třetím kole. A najednou nastal den, kdy jsem měla obdržet definitivní rozhodnutí a můj nový sen se splnil. Sen, který se zrodil tenkrát na té střeše té skleněné budovy, že jednou budu mít takovou práci, která mě finančně i perspektivně vystřelí na měsíc.

Dobře možná trošku přeháním, ale teď se ocitám v dost silné euforii. Je to trapné klišé, když sem zasadím tu hlášku z reklamy, jak tam říkají, že když ve vás někdo věří, dokážete zázraky. Oni ve mě uvěřili a uvítali mě s otevřenou náručí, což mě upřímně zahřálo na duši stejně jako doušek horké čokolády… a že jsem po tom sociálním a manažerském pranýři byla pekelně vyprahlá. Vím, že mám na všechno na co si ukážu (ostatně jako každý), ale jenom jsem potřebovala, aby mi to řekl někdo jiný. Jasně, mělo by to asi spíš fungovat obráceně, jakože když si věříte vy, věří vám i ostaní a další podobné sluníčkové řeči… Jenže někdy se v té tmě kolem sebe prostě ztratíte a nevidíte, kde končí ta černota a začínáte vy. A tehdy stačí jen malá jiskřička naděje, která vám zase posvítí na tu správnou cestu.

Před rokem a něco jsem nastupovala s o půl metru delšími vlasy, s plnou taškou ideálů, planých nadějí a ruku v ruce s bývalým. Dneska odcházím bez těch těžkých břemen s mikádem a zdravější pletí. Ruce mám sice prázdné, ale o to víc jsou připravené na to, co bude nového. Všechny staré kostlivce jsem vyhnala ze skříní a z fotoalb, milencům jsem zakázala vstup do své ložnice a po roce se pomalu otevírám normálnímu vztahu. Na gauči na mě čeká kočička, v botníku mám sezónou poznamenané běžecké boty a na váze o pět kilo méně. Před jménem mám další bižuterii v podobě titulu a na blogu o pár článků víc. Všechno se změnilo, mám takový pocit. Ale jedno zůstává stejné, a to sice, že mě jen tak nějaký despota nezlomí 🙂

S láskou Ema

PS: Kámošky mi říkaly, že mám tenhle článek pojmenovat spíš „Od učitelky v mateřské školce ke dvěma titulům, vlastním vizitkám a manažerskému postu“, ale já si řekla, kdo by asi četl takový samožerský článkek 🙂

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Muži jsou z Marsu a ženy… jsou magorky

frMám za sebou krásný víkend. Po dlouhé době se cítím odpočatá. Na stole mám otevřenou malou Milku a každý kousek čokolády nechávám s chutí rozplynout na jazyku. Užívám si každou mléčnou kostičku a kochám se zlatavými barvami podzimu, jež sem tam naruší ohnivá červeň. Vždycky mi to připomene barvy nebelvírské šály a mám chuť jít si sednout na tribunu a pozorovat famfrpál. V ruce bych držela máslový ležák a určitě bych randila s tím nejhezčím odrážečem v Bradavicích 🙂

No ale zpět do reality, o víkendu jsem ani nekoukala na famfrpál ani nebyla na rande s odrážečem. Měla jsem tak trochu víkendové rande sama se sebou. Po dlouhé době byl na všechno čas a měla jsem volno od pátečního večera do pondělního rána. Jako ženy pro mě takhle dlouhé volno bylo poslední dobou spíše fatamorgánou než skutečností, takže jsem si celý týden v hlavě skládala jak s ním naložím. Měla jsem plnou hlavou válení se v posteli, čtení Dívky ve vlaku, kávičkování s kámoškama… ale co čert nechtěl. Zjistila jsem ženy, že po třech letech v extrémním zápřahu neumím odpočívat. A tak jsem se v sobotu ráno po snídani v posteli vrhla na detailní úklid bytečku. Mína, ta absolutně nechápala co se to děje a bylo vidět, že i jí to narušilo její líné ráno. A tak se odebrala na okenní parapet, lehla si na bok a nechala si dopadat sluneční paprsky přímo na hnědý kožíšek.

Bláhově jsem si myslela jak budu mít vše do oběda hotové, no co vám budu povídat ženy nebyla jsem v poledne ani v půlce. Naházela jsem do sebe hovězí steak s fazolkami a pomalu jsem sbírala odvahu ke stavění plotu. Dostala jsem od našich takovou tu zelenou plachtu, která se napíná přes pletivo a vytvoří tak dojem zeleného oplocení. Měla jsem to sice dělat s našima, ale když vidím, jak se poslední dobou taky pořád dřou tak jsem se do toho dala sama. A musím říct, že to byl skvělý nápad na to si pořádně vyčistit hlavu a i spontánně si zanadávat 🙂

Dělala jsem ho čtyři a půl hodiny a mezi tím mi hlavou rotovaly myšlenky takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že se můj mozek změnil v automatickou pračku, která právě pere sto párů extrémně špinavých ponožek. A taky že jo, začaly se mi otevírat staré rány i brány do skrytých koutů mé mysli. Bylo třeba si všechny ty pocity a myšlenky utřídit, probrat a vyhodit co je nepotřebné, přesně jako jsem to dělala s plevelem na zahrádce nebo s věcma v kuchyni.

Skvělá nedělní snídaně v Café Jen

Moje úžasná kamarádka Barunka odjela po náročném roce na zaslouženou dovolenou. Poslední dny si hodně píšeme přes whatsapp a předevčírem mi tam od ní přistál nahraný vzkaz. Cítila jsem se jak v americkém filmu, kde unavená hlavní hrdinka přijde domů z práce ověnčená igelitovými taškami s jídlem z čínského bistra a první co udělá je, že zmáčkne tlačítko záznamníku. A tak jsem si ten vzkaz přehrála a hned jsem jí nahrála jeden nazpět. Od té doby takhle komunikujeme pořád. Je to lepší než telefonování nebo ťukání textovek. A co, že máme poslední dobou s Barčou společné?

První vzkazy se týkaly toho, čeho se bojíme. Barunka teď v životě řeší vztahy a já jsem poslední týdny zase single. I když mi bylo s milencem moc hezky a je to skvělý člověk, není to prostě to pravé, když to takhle řeknu otevřeně. A věřte mi, že nikoho to nemrzí víc než mě. Barunka, ta pro změnu chová city k jednomu kamarádovi, který o ničem (nejspíš) neví, nicméně na tu zaslouženou dovolenou letěla právě s ním a s dalšími přáteli. Je to celý zamotaný jak klubíčko vlny, ten život… Barča má strach z odmítnutí a já? Zjistila jsem, že se nejvíc bojím toho, že se moje sny splní. Ano čtete správně.

Dala jsem si ovesnou kaši naloženou přes noc v banánovém pyré a kokosovém mléce a toast s avokádovou pomazámkou. Za mě rozhodně top!

Potkávám i hodné mužské, vím to. Ale více či méně vědomě je prostě odmítám. A proč ptáte se? Protože jsem nejspíš magor 🙂 Protože i když jsem o tomhle tématu už naspala stovky řádků, natočila videa i mluvila do isntastories, i přesto mám furt tendenci vybrat si někoho, koho budu moct „s chutí“ předělávat. Kolikrát mi nedojde jaký jsem debil, dokud to takhle nenapíšu… Rukama jsem se hrabala v hlíně a zápolila s protivětrem při špendlení plachty. Kolíčky, které mi provizorně napínaly plachtu, padaly z plotu rychlostí blesku a já je nestačila znovu připínat. Současně s tím jsem se v duchu prala s myšlenkami, co já teda vlastně chci. Chci si snad žít život plný sezónních lásek a být novodobou Rosamundou Pilcher, či snad Bridget Jones, která otěhotní ve čtyřicetitřech letech… anebo chci spokojený život ve dvou s dětmi na klíně a manželem po boku (a samozřejmě s Mínou na parapetu)? Jak jsem se tak prala s tím plotem, prala jsem se i sama se sebou a kdyby jste mě vzaly hráběma po hlavě ženy, nedostaly byste ze mě odpověď.

Poprvé v životě jsem porozuměla mužům, respektive jsem rozuměla tomu proč nám tolik nerozumí. Kolikrát nadáváme na to, že právě oni nevědí, co vlastně chtějí… a ženy víme to snad my? Jako je to smutný v téměř dvacetiosmi letech, když to takhle přiznám, ale já to vážně nevím, a možná proto ten můj život vypadá, jak vypadá. Chvíli to vím a jdu si za svým cílem, ať už je to cokoliv. A v další chvíli se zmítám ve strachu a svá přání beru zpět. A co že z toho vznikne? No přeci totální chaos. Plot nade mnou vítězil jedna nula (nebo spíš bambilión nula), já chytala jeden kolíček za druhým a Mína sedíce na parapetu sledovala celé tohle komické představení s velkým zaujetím. Přísahám, že měla hlavu nevěřícně nakloněnou na stranu.

Plot jsem se vší vervou dodělala a s rukama od hlíny jsem se přesunula do sprchy. Večer jsem strávila v Kavárně co hledá jméno s kamarádkami a bylo mi fajn. I když jsem si na zahrádce prožila celkem drámo, najednou uvnitř mě byl klid. Pomalu jsem usrkávala kávu z šálku a poslouchala příběhy ze života Domči a Ditty. Říkala jsem si, že se to moje mentální tornádo určitě druhý den vrátí, ale včera jsem se ráno probudila snad o tísíc kilo myšlenek lehčí. A pak to přišlo… ticho v mé mysli, které tam nebylo nejspíš posledních pár let. K plotu jsem se ještě vrátila, protože pravá část nebyla úplně rovně, ale už to šlo lehce. Uvědomila jsem si, že vlastně ke štěstí nikoho nepotřebuju, jen sebe a teď vlastně i Mínu, která mi tak krásně dokresluje teplo domova. Nechci aby to znělo nějak nadutě, ale prostě to tak je. Hodně jsem hledala to štěstí mimo sebe, v lásce, v mužích, v kariéře, v červeném diplomu… jenže tam není. Láska není štěsí, úspěch není štěstí ani muži nejsou štěstí. Štěstí je prostě štěstí. Nic víc, nic míň. Muži jsou možná z Marsu, ale my jsme podle mě občas totální magorky 🙂 Nebo já to tak alespoň poslední týdny vnímala. A tu magorku jsem ze sebe nějak nedokázala setřást, ta kráva totiž byla všude se mnou a vytvářela paniku a stres, všude kde se mnou byla. Nevím jestli jí ve mě zahnal ten plot, nebo jestli se tak vyšťavila, že se uložila v mé mysli ke spánku. Každopádně doufám, že na nějaký čas nevytáhne paty z domu a mě bude tak dobře jako teď kdy si z pod stolu mlsám mléčnou čokoládu… Samozřejmě už asi desetkrát jsem si řekla, že je tohle poslední kostička, ale teď už fakt nekecám :)…

S láskou Ema

 

Óda na státnice část II. aneb jak jsem se stala bakalářem

Je ráno… a nohy mě bolí. Vlastně mě tak nějak bolí celé tělo. Mám pocit, jako bych doběhla maraton… a taky že jo. Dokončila jsem totiž dlouhý tříletý „běh“. V myšlenkách lovím vzpomínku z prvního dne na univerzitě. Tenkrát začínalo léto a já měla zápis, sluníčko pálilo do kamených kostek starého centra a já se procházela s hlavou vztyčenou. V ruce jsem držela nově vytištěný studentský průkaz a v srdci mě hřál pocit, že můj celoživotní sen se splnil… Jó to byly časy, to jsem si ještě myslela, že moje hodnota tvkí v tom, kolik budu mít titulů 🙂 Nechci aby to znělo nějak vychloubačně, ale vždy jsem si vážila svého mozku a toho, jak mi to pálí. Jo, je mi jasný, že tohle od blondýny zní poněkud pošetile, nicméně prostě je to tak. No a jelikož jsem pragmatik, chtěla jsem prostě na tu svoji hlavu mít „razítko“. Nebo teda spíše řečeno, hromadu razítek, protože tenkrát jsem snila o tom jak budu doktorka pedagogiky a budu učit na filozofické nebo pedagogické fakultě, každý bude obdivovat mou „bižuterii“ před a za jménem a bude hltat každé moje slovo, zatímco budu stát za pultem katedry a vykládat záživnou látku… Teprve teď když píšu tyhle řádky mi dochází jak neskutečně blbá a nadutá jsem byla 🙂 Každopádně pár protrpěných let a hektolitry slz, které jsem za tu dobu uronila mě utvrdilo v tom, že v tomhle „systému“ prostě působit nechci. A že zatímco moji přátelé si užívají volných chvil a mládí, mě se život ztrácel pod rukama…

A najednou byl květen o tři roky později a já si to štrádovala v lehce krémových šatech s krajkou, které by mi záviděla kdejaká hippie víla z Woodstocku a v balerínách na obhajobu bakalářské práce. Předem jsem věděla, že můj posudek stojí za starou bačkoru i když jsem na té práci nechala veškerý svůj volný čas. Moc jsem si nevěřila a byla jsem dost nervózní. Zrovna když jsem byla ztracená ve svých snech a myšlenkách mi vstoupil do cesty Patrik Hartl. Kdo z vás ho neznáte, je to brilantní český spisovatel a jeho knížky patří k těm nejlepším u nás (teda alespoň podle mě). Měl na sobě ten svetr, co měl kdysi v Show Jana Krause… podle něj jsem ho zaregistrovala. Normálně takhle lidi neoslovuju, víte jak moc jsem autistická a že tohle mi prostě je dost proti srsti. To ráno jsem se ale odhodlala a pana Hartla jsem zastavila, pozdravila a řekla mu, jak moc si vážím jeho literární práce. Usmál se na mě poděkoval a popřál mi krásný den… To byl první „anděl“, kterého jsem během státnic potkala a patří mu velké dík za to, že jsem obhájila bakalářku. Protože mou energii otočil o 360 stupňů a hlavně mi pomohl uvědomit si, co vlastně nejvíc chci v životě potkat… A to sice psaní.

Čtrnáct dní na to jsem před sebou měla státnici z pedagogiky. Vzala jsem si na učení dovolenou, nakoupila mega zásoby v Albertu (opět se mi utrhlo ucho u tašky, že jo a nebýt kolegy z práce, tak jsem ten debilní nákup domů ani nedovezla 🙂 )… No každopádně jsem se drtila jako blázen, obden jsem si šla zaběhat a snažila jsem se alepsoň trochu nasát vůni letních dní skrze otevřené okno do zahrádky. Nakonec jsem se rozhodla, že si jednu část státnic přesunu až na podzim (o tom jsem psala tady). Díky tomu jsem byla ve větším klidu a mohla jsem se soustředit jenom na jeden obor. Ani jsem se nenadála a nastal den D. To ráno bylo doslova magické… Zkoušku jsem měla až ve tři odpoledne, takže jsem si šla ráno zaběhat. Nervy jsem měla napochodu a potřebovala jsem se uklidnit. Nebe vypadalo jako by se na něm pánu Bohu vysypal pytel hladké mouky a les voněl nočním deštěm. Oběd jsem vynechala, páč žaludek jsem měla jako na vodě, oblékla jsem si svoje oblíené šaty s krajkou ze sekáče (od té obhajoby jim říkám „šťastné šaty“) a podruhé vyrazila směr univerzita. Jela jsem pro jistotu o dvě hodiny dřív, páč jsem se chtěla aklimatizovat na prostředí. Dech se mi zrychloval s každou další zastávkou a já si začínala být čím dál míň jistá, že něco umím. Ne že bych na tom před tím byla líp, ale přece jenom sebedůvěra v moje znalosti během té půlhodiny klesla pod bod mrazu.

Přijela jsem na místo, sedla si na kovovou židličku před místnost, kde mě zkouška probíhat. Vytáhla jsem si nějaké poznámky, které jsem si ještě chtěla projít a netrpělivě jsem čekala na to, až to celé vypukne. V pořadníku jsem byla až na posledním místě, takže mi bylo jasné, že se dostanu na řadu až tak kolem páté odpoledne, ne-li později… Ani ne minutu po té, co jsem dosedla jsem uslyšela kroky v chodbě. Přišla jedna z členek komise, malá starší profesorka s tmavými vlasy ostříhanými na mikádo a se šátkem přehozeným přes ramena. Zeptala se mě jestli jdu na státní zkoušku, řekla jsem že ano. „Tak pojďte dál“, řekla… V hlavě jsem si říkala „Jakože cože??? Ještě nejsem připravená (psychicky)!!!!“ 🙂 Začala jsem se vymlouvat, že jdu přece až jako poslední. A ona na to“Jste tu, tak pojďte“. To byl druhý anděl, kterého jsem potkala, protože jsem to měla vážně rychle za sebou a díky poobědovému větrníkovému opojení, ve kterém se celá komise nacházela, byl celý průběh zkoušky celkem hladký. Vytáhla jsem si vážně krásnou otázku, o které jsem toho hodně věděla, takže jsem si nakonec i celkem věřila. Po pár minutách jsem se přesunula z potítka ke komisy, zhluboka jsem se nadechla… a pak mám pocit, že jsem vydechla až když jsem vyšla ven. Čekala jsem tři hodiny na výsledek, ale tak nějak jsem tušila, že to bude dobrý. No nakonec to bylo výborný :)… Narozdíl od zkoušky, kterou jsem dělala předevčírem.

Nyní se přesuneme o pár měsíců dál, kdy se začínaly letní dny už prolínat s těmi podzimními a při běhu jsem si začínala všímat jantarově zbarvených listů popadaných po stranách mé oblíbené stezky. Neúprosně se blížil termín druhé části státnit (tentokrát směska biologie, socio-psycho-filozofického základu, práv dítěte a pohybových aktivit) a já tak nějak cítila v kostech, že to nestíhám… zase! Do toho se mi na stole válela čerstvě podaná výpověď a telefon jsem hypnotizovala každou minutou smrtícím pohledem a s nadějí v duši, že už se mi konečně někdo ozve, že mám práci. Bylo to náročné, těch 14 doma, ale o tom už jsem taky psala a trochu jsem si tady i pofňukala, ne že ne :). Ale den se se dnem sešela a já jela (opět s pocitem, že jsem absolutně nepřipravená) vstříc univerzitě. Tentokrát byl ale tenhle můj nepříjemný pocit asi stokrát větší a musím uznat, že jsem se nikdy tak intenzivně neučila jako na tuhle zkoušku. A předem jsem byla rozhodnutá, že tam jedu poprvé a naposled, jelikož si svého času už vážím více než před třemi lety a moc dobře vím, kam ho teď chci investovat. Byla jsem na řadě opět jako poslední a tentokrát jsem ženy bohužel neměla takové štěstí a ty nervy v „čekárně“ jsem si užila se vším všudy….

„Mami, tati pomoc… v čem spočívá palestinsko-izraelský konflikt!“ Tuhle zprávu jsem psala našim tři dny před státnicí, protože jedna z otázek zněla mezilidská nesnášenlivost. Nevěděla jsem o tom nic, maximálně co je to xenefobie a rasismus, což je látka střední školy a na informace v knihách a na internetu jsem prostě neměla čas. A jelikož jsem věděla, že táta je tak trochu odborník na židovskou kulturu, mamka začala nedávno studovat hebrejštinu a oba byli jak v Jeruzálémě tak v Palestině, tak jsem se prostě obrátila na ně. A to jsou moji poslední andělé, které jsem potkala, protože díky těm věcem, které mi řekli jsem tu zkoušku udělala.

Sedím na potítku a v ruce držím trojkombinaci otázek a jedna z nich z ní mezilidská nesnášenlivost v duchu děkuju našim a všemu, co se naučili. Protože vše, co mi předali jsem tam řekla a díky tomu jsem zapůsobila na neúprosného profesora, který vyhazuje každého druhého (a který jen tak „náhodou a mimochodem“, zbožňuje židovskou kulturu)… A tak se kruh uzavřel a já vyšla ven po nejtěžší zkoušce svého života s pocitem, že si výsledkem absolutně nejsem jistá. Na verdikt jsem čekala sotva třicet sekund a když mi bylo řečeno, že jsem zkoušku složila, málem jsem se složila. A pak o pár minut později znovu, když jsem zjistila, že jsem školu vystudovala s vyznamenáním…

Čekala jsem před třemi lety, že se mi splní sen. Že červený diplom z karlovky, kterou jsem vystudovala při práci dálkově bude velké finále mého života… Bože jak jsem se spletla. Splnil se mi sen, to ano, ale úplně jiný. Během těch tří extrémně náročných let, kdy byly vzlety, páty, úspěchy i těžké chvíle jsem si začala vážit života a konečně jsem pochopila jeho smysl… Smysl života je život sám a našim úkolem je si ho užít nejlíp jak dovedeme. Dělat maximum věcí, které milujeme a minimum těch, které nemáme rádi. Nemá smysl se schovávat před životem za nesmyslně velkými cíly a ambicemi jenom proto, že nám někdo řekl nebo si prostě jenom sami o sobě myslíme, že bez těch cílů nestojíme za nic. Teprve teď chápu jaká je to nádhera ráno vstát a nic nemuset. Zapnout televizi a nehledět na hodinky. Plýtvat časem na Hry o trůny, které jsem slíbila Karlovi, že všechny skouknu… snídat nejpomaleji jak to jen lze a investovat maximum času do rodiny a přátel. To je teď můj cíl, od teď až na věčnost. A jestli jsem si měla tohle během těch tří let uvědomit tak „dobře mi tak“. Bez tohohle vězení, do kterého jsem se sama uvrtala, bych nikdy nepochopila, co je skutečná svoboda. Děkuju sobě, děkuju vám, že jste při mě celou dobu stáli a nejvíce děkuju všem mým andělům tady i nahoře!

S láskou Ema a Mína

PS: Už zase bulím, že jo 🙂

Grand Finale

Je půl druhé ráno, jsem rozespalá a plná myšlenek. Instagram je zase plný ohnivě rudého nebe ze včerejší bouřky. Se slepenýma očima mžourám na display a poslouchám jak si Mína hraje s myškou na provázku, kterou má v chodbě. Je to jedna z jejich nejmilejších hraček, její favoritkou je však stále papírová kulička z mých skript…

Měla bych se učit, už pár dní. Ale nejde mi to páč mozek mi vyhlásil stávku. Zvykla jsem si na ten pohodlný život bez starostí. Na celé víkendy (měla jsem totiž do teď vždy volnou jen neděli, protože pátek a sobota patřili škole), na dlouhá rána a kávou provoněný byt. Hlavě už se nechce, protože pochopila, že škola není „razítko“ o tom, že za něco stojíte. Dneska je to ale bohužel ve společnosti takhle nastavené. Dušek o tom má hezké video na YouTube… o tom, jak se to snažíme někam dotáhnout. Jak se honíme za nějakými papíry. Za diplomy, penězmi, osvědčeními… o tom, že už něco umíme (a že za něco stojíme). Dlouho jsem se za tím taky honila, až moje touha po ocenení druhými dohnala mě.

Moji přátelé se dělí na dvě skupiny. Ti co již mají rodinu a ti, co procestovali půlku světa. Nepatřím ani do jedné. Jsem ta, co se to snažila někam dotáhnout. A teď tu sedím ve dvě ráno s otevřeným Kozlem od větráka (takhle bývalý říkal vietnamcům, a mě se tenhle výraz tak vryl pod kůži, že ho taky používám) a říkám si, kam jsem to dotáhla… bez školy, bez partnera a brzo i bez práce. Vím, že Instagram a Facebook chtějí vidět úspěšné lidi, kterým září jiskřičky v očích a kteří jsou zahrnuti bohatstvím, krásou a láskou. Upřímně přiznávám, že nejsem jednou z nich. Poslední dobou moje slova i myšlenky bloudí v temných vodách beznaděje a vždy když mám pocit, že je bezpečný přístav v dohlednu rozplyne se jeho obrys na obzoru, a já začínám od znova.

Ještě že mám tu Mínu, člověk má pak pocit, že je alespoň k něčemu užitečný. Protože ten tvoreček by beze mě na té ulici dlouho nevydržel. Z ani ne kila a půl mi přibrala skoro na tři a je pravdou, že vždy když mě ráno zalehne, je ta její váha už přece jenom znát. Často si spolu hrajeme, s myškou, s kuličkami z papíru a díváme se spolu na Přátele. Už jsem vám někdy říkala ženy, že tenhle seriál mi nikdy nepřirostl k srdci? Tak Mína učinila zázrak a já se poprvé v životě s ní dívám na to jak je Joe úplně mimo, ale ne zase tolik jako Pheobe… Baví jí to, a mě zase baví sledovat to, jak je šťastná, že má pohodový domov.

Ono se říká, že nic není tak horké jako se to jí. Ale já mám poslední dobu pocit, že ta moje pěkně nepovedená kaše, ne a ne vystydnout. Tenhle rok je obzvlášť náročný a mám trošku pocit, že nade mnou vítězí. Občas se chytnu svých pozitivních myšlenek jako záchranného lana. Obmotám si s nimi zápěstí a snažím se jich držet, nakonec mi ale vždy proklouznou mezi prsty a ztratí se v mlze.

Už tři týdny čekám na novou práci, už desítky pozic jsem kvůli jednomu místu odmítla. Nakonec se kvůli němu ani neozvali, takže hledám znovu a čas ve výpovědní době se mi sakra krátí. Jsem uprostřed přípravy na státnice, v noci se budící, neklidnými sny se strestující a poloteplé pivo usrkávající (plus v půl třetí ráno do polštáře bulící)… Neříkám, že se lituju, jen je mi to líto.

Víte, že Rowlingová byla vdaná za Portugalce? A že jí týral a nakonec od něj s roční dcerou utekla a byla na podpoře? Že jí matka zemřela na roztroušenou sklerózu a že několik měsíců nemohla sehnat bydlení? Během toho všeho psala Harryho Pottera. Dneska je z ní stále nejlépe placená spisovatelka světa. Taky si nevěřila, taky byla těžce na dně (jo a taky byla učitelka). Neříkám, že jsem jako ona a rozhodně v šuplíku nemám napsaného nic tak velkolepě epesního jako ona… Jen je pro mě velkým vzorem a poslední dobou hodně myslím na to, že kolikrát před tím velkým Grand Finale, je pořádný sešup dolů.

Těším se na to, až to bude všechno za mnou. Za okny bude sníh a my si budem s Mínou užívat naše první společné Vánoce. Budeme spolu pod dekou na roztaženém gauči, cukroví bude vonět ve vzduchu a Mína bude packou plácat do vánočních ozdob. Vše už bude jisté (i když věci nikdy nejsou v životě na stoprocent jisté, ale tak alespoň pro ten pocit), už nebude nutné se někam hnát a jediné, co bude třeba někam dotáhnout bude další tác obložený cukrovím k televiznímu stolku…

S láskou Emča a Mína

Hovory k sobě

Zrovna se láduju čokopěnou v práci a nechávám se unášet tou dokonalou hořkosladkou chutí. Je to dobrá náplast na dnešní pochmurné ráno. Přestože slunce svítí již od ranních hodin, probudila jsem se celkem smutná. Zdál se mi sen, že všichni moji ex, jsou šťastní, spokojení, žijí obklopeni dětmi, které jim jejich družky nadělily a mě ohlodává paty v bytě má smečka koček, protože mě z toho všeho už kleplo.

Stává se vám to někdy taky ženy? Že když se vám delší dobu nedaří a trváte si na tom, co od života chcete, tak máte pocit, že je chyba ve vás. Že jste jediná, kdo se nedokáže přizpůsobit? Že myslíte, cítíte a vnímáte svět jinak než všichni ti partneři a přátelé, kteří vám prošli životem? Poslední dobou se tak cítím. Asi mě na tyhle myšlenky přivedly svatby a zakládání rodiny mých dvou velmi blízkých kamarádek. Obě se jmenují Katky a s upřímnou láskou jim přeji každou minutu štěstí, kterou ve svých rodinách zažívají. Jen si prostě teď říkám, jak tak zaháním smutek tou čokoládovou pěnou, že už jsem tohle dávno chtěla mít také. Honí se mi hlavou tolik otázek… Na co jako sakra osud čeká? V čem mám na sobě ještě zapracovat, abych konečně zapustila kořeny a co když mi tohle vůbec není dáno?

Ano ženy, tenhle rok je (a byl) hodně náročný i na mě. Pominu-li má vztahová dramata, tak jsem si také prošla soustavným učením se na státnice, dohadováním se s fakultou kvůli termínům zkoušek, úmrtím v rodině, naprosto ponižující obhajobu bakalářky, kdy moje roční úsilí bylo během několika zesměšňujících a ponižujících argumentů smeteno do koše, také jsem přišla o většinu kamarádů ve svém okolí, nutno podotknout, že s některými jsem se rozloučila dobrovolně a na závěr, dala jsem výpověď.

Jistě, můžete na to argumentovat ženy tvrzením, že když něco končí, něco nového začíná, nebo že co nás nezabije, to nás posílí, nebo že musíme něco ve svém životě zahodit do koše, aby byl prostor pro nové věci, ale… Když tohle děláte prakticky každý rok stále dokola, jste tři roky bez dovolené, protože ve svém volnu studujete vysokou, která vám ve finále stejně už k ničemu není,dopadá na vás únava a frustrace z toho všeho znovuzačínání. Jako upřímně bych docela ráda začala tak, abych už nikdy nemusela končit…

Práce se změnou i tak by se tohle celé dalo nazvat. Před pár lety jsem na sobě začala pozorovat, že sklouzávám do rutiny, že profesně i mentálně zakrňuju. Asi k tomu má občas tendenci každý, najít si to teplé místečko v systému a hlavně moc nevybočovat. Najít si svou rutinu a být v ní do konce života… Nevím jak to máte vy ženy, ale třeba já osobně změny docela dost blbě snáším. Nerada ve svém životě cokoliv měním. Dalo by se říct, že se toho do jisté míry i bojím, protože člověk v jednu chvíli ztratí jistoty, které do té doby měl. A to, že se před ním otevírá nový prostor, to v tu chvíli ještě nevidí. Já jsem teď v situaci, že vidím jak ty události za sebou i dálavy před sebou, které jsou zakryté závojem šedé mlhy. Čekám, až se ta mlha trochu zvedne, abych mohla s odvahou do těch končin vyrazit. Momentálně jsem totiž podělaná až za ušima z dalších změn.

Jdu si životem tvrdě za svým… možná až příliš tvrdě. A občas bývám dost nekompromisní. Mám vysoké nároky na sebe, na ostatní, na všechno. Nemyslím tím teď nějaké materiální záložitosti, ale spíše hodnoty. Nejspíš to je důvod, proč se okolí kolem mě poslední dobou tolik mění. Věřím v upřímnost, lásku, soudržnost a oporu. A když to v těch vztazích není, nebo to je jen z jedné strany (a to teď nemyslím jenom ty milostné vztahy, ale hlavně ty přátelské), tak prostě nemá smysl to dál udržovat.

Řádky svého života si píšeme každý sám, a za všechny ty věty jsme si každý zodpovědný. Pokud se někomu daří nebo nedaří, může si za to vždy člověk sám. Možná, že si to kolikrát neuvědomujeme, ale všechno, co nám běží hlavou, ať už jsou to myšlenky, pocity i třeba sny… to vše utváří naši realitu a dokonce i budoucnost. Kolo života se neustále točí a někdy kolikrát tak rychle, že člověk z toho všeho dostane závrať. Pak je snadné přestat věřit v sebe, své zásady a i v to, co je správné. Lidé pak mají tendenci dělat to, co je snadné (Albus Brumbál 🙂 ).

Věřím v načasování, v osud i karmu a od té doby co mám Mínu možná i víc než kdy jindy. Nějak se ve mě probouzí spirituální část mě samotné. Nebojte se ženy, nebudu věštit z koule a přisuzovat průběh mého dne horoskopům (zatím). Jsem sama zvědavá jak se budu cítit za měsíc, za půl roku, za rok… Co všechno se zase změní, nebo se mi konečně podaří zakořenit a zároveň nezůstat v rutině? 🙂 Jedno vím jistě, že je důležité nepodléhat zlým snům i když jsou občas blízko realitě.

S láskou Ema

Miňonka

Byl teplý letní večer a zrovna jsem se s ním vracela z kina. Byli jsme na Čelistech a povím vám ženy, kam se na tyhle starý klasický americký filmy hrabou ty dnešní braky přetékající drahými efekty. Ten večer jsem je viděla poprvé a lepší film jsem už dlouho neviděla. Vraceli jsme se příjemně unavení a těšili se do postele. V tom mu zabzučel telefon… přišla mu zpráva „našli jsme kočku“. Jeho bratr s přítelkyní se totiž ve stejnou dobu vraceli z výroční večeře a po cestě domů narazili na . Byla hubená, zesláblá a velice přítulná. Rozhodli se proto si jí vzít domů. Ještě ten večer jí umyli, nakrmili a ona s nimi spokojeně spala až do rána.

Začali jí říkat Devítka, protože jí našli kousek od tramvajové zastávky číslo devět a taky proto, že měli ten den devítileté výročí. Přišla mi to jako celkem zvláštní náhoda, protože o kočičku jsem už delší domu měla zájem. Dalo by se říct, že jsem od února aktivně hledala tu pravou adeptku na spolubydlení a parťáka do bytečku, ale prostě jsem neměla štěstí. Když jsem narazila na zajímavý inzerát papírové kočky, ve finále to byla převlečená množírna. Když jsem psala do útulku, byla jsem akorát nepříjemně překvapená ze všech těch otázek, které mi kladli. Měla jsem zájem o jedno koťátko, které se na stránkách nejmenovaného útulku objevilo asi před pěti měsíci. Napsala jsem jako první zájemce s prosbou, že bych se na kočku přijela podívat. Po dvou dnech kdy mi nikdo neodepsal, jsem byla nakonec vypoklonkována, že jsem příliš mladá na to, abych se mohla ucházet o kotě, a že s mladými lidmi mají špatné zkušenosti… Tehdy jsem to hledání prostě vzdala. Říkala jsem si, že mi to asi není dáno, abych jí teď měla a tak jsem celý proces přesunula na dobu neurčitou.

Mamka tenkrát říkala, že to mám nechat být a že si to mám „jenom“ přát. A že ona mi sama nějaká číča přijde do cesty. To mi přijde celkem úsměvné, protože ona mi fakt do té cesty přišla sama. Jela jsem se na ní za pár dní podívat, abych zjistila jak si sedneme. Přeci jenom u koček je to trošku jiné než u psů, neposlouchají vás na slovo, nevychováte si je úplně podle svých představ. Mají svojí hlavu a osobnost a jak kdysi řekl můj ex „nežijete s kočkou, žijete u kočky“. Vůbec jsem netušila, co mě čeká a když jsem poprvý viděla tu chlupatou kuličku s očima přes celý obličej, byla jsem do ní bezpodmínečně zaláskovaná. Běžela se hnedka schovat za matraci, kde měla svůj úkryt před cizími lidmi a ze začátku se ke mě moc neměla. Nakonec jsme se díky česání s Tangle teezer, který naprosto miluje 🙂 , skamarádili a s každou další návštěvou jsme se sbližovali víc a víc. Bylo mi líto, že takový zlatíčko žilo na ulici bůh ví jak dlouho.

Poslední dobou pozoruju na facebooku i jinde fotky odložených koťat a štěnat, která každý den bojují o život a čekají na nový domov. Copak ty lidi dneska nemají soudnost? Proč si hrajeme na bohy? Rozhodujeme o množení, (ne)kastracích, křížení a podobných věcech, které by měli být v rukou přírody a když to s něčím přeženem, nemáme ani dostatek úcty se k situaci postavit čelem. Tohle chování ke zvířatům mě vážně drtí a přijde mi to vrchol neúcty vůči přirozeném řádu. Proti kastraci jako takové nemám prakticky nic, sama jsem rozhodně pro, pokud neplánujete zvířecí potomky. Ale ty další věci… není to už trochu příliš? Výstavy, neustálý stres, život v množírnách a následné ukecávání potenciálních majitelů, aby si zvíře odvezli jinak ho utratí nebo nechají na ulici… Nevím jaký z těhle osudů potkal Devítku, jestli někoho omrzela, jestli se zatoulala, utekla někomu zlému?

Minulou sobotu mi jí přivezli a můžu vám říct, že pár hodin před tím než ke mě dorazila jsem měla celkem tendenci brát zpátečku. Říkala jsem si, jestli vůbec budu schopná jí dát, co potřebuje. Nikdy jsem se o takové zvíře nestarala, honilo se mi hlavou tolik otázek… Jsem na to dost zodpovědná? Budu na ní mít čás? Budeme si rozumět a co budu jako sakra dělat když ne? No řeknu vám to takhle ženy, po pár hodinách bylo jasné, že všechny tyhle přehnaně zodpovědné otázky byly naprosto zbytečné. Je prostě moje. Ne nadarmo se říká, že zvíře je podobné svým pánům. Přijde mi, že jsme si neskutečně podobné a když jsem s ní, cítím souznění jako s nikým. Vy víte, že jsem s kočkami z Liberce měla opravdu silný a krásný vztah. A myslela jsem si, že už to nic nepřekoná. Ale od té chvíle, kdy si mi poprvé lehla na hruď a začala vrnět, bylo jasné, že je to láska na celý život.

Dokud žila na ulici, byla Devítkou… Osamělou, smutnou kočičkou, která doufala, že jednou najde vlastní domov. Teď je z ní moje Mína, štěstí, které mi samo skočilo do cesty a neptalo se, jestli už se cítím být připravená. Ono asi vážně platí to pravidlo, že když něco chcete, tak to čekání chvíli trvá, ale výsledek pak stojí za to. Jsem ráda, že tenhle hořkosladký příběh má šťastný konec a moc bych si přála, aby bylo méně množíren a více lidí, kteří mají srdce na správném místě a mozek teda taky….

S láskou Ema a Mína

PS: číslo 9 znamená v numerologii lidskost, soucit a ochotu pomáhat 🙂