Archiv rubriky: Motivace

Můj první měsíc jógy

Od posledního receptu na cuketové brownies se mi na blogu krapet práší, nezdá se vám ženy? Inu to je tím, že poslední dobou buším hlavou o zem a to z toho důvodu, že neustále padám. I když by se vám mohlo zdát, že je to především díky mé nemotornosti (což jistě je, a to v případě každého pátého pádu). Většinou je to ale z důvodu trénování stojek na hlavě. Před šešti týdny jsem totiž začala chodit na jógu a to především kvůli svému zdraví. Napsala jsem o tom před měsícem článek pro portál Blogerky.cz. Takže kdo z vás úplně neví o tom, co přesně mě vlastně přinutilo začít s jógou, doporučuju si ho přečíst ZDE.

Když jsem se na konci dubna rozhodla skončit s během, měla jsem docela i radost. Nohy jsem měla unavený a celkem dost nateklý… nebo teda jak řekl Mára, moje lýtka byla „v džínách krapet napresovaná“. Tímhle výrokem mě (jak jen to říct kulantně…) celkem decentně nasral, protože jsem takovou urážku vůči svým dolním končetinám striktně odmítala. Nicméně jsem musela nakonec zhodnotit, že ty moje oblíbené modré džíny z loňska prostě letos neunosím. A bohužel ne z toho důvodu, že bych je snad nedopla, ale právě pro to, že by do již zmíněných lýtek pravděpodobně nedoteklo dostatečné množstvcí krve k okysličování, jak by byly přiškrcené.

Musela jsem tedy konstatovat, že mi ta běhací pauza přece jenom prospěje. Už jsem se totiž necítila moc jako ženská, což není divu, když jsem měla nohy jako tažnej kůň.

A tak jsem si udělala rezervaci na svou první lekci jógy. Kamarádka mi doporučila Jógovnu, kterou mám přímo naproti práci. Lekce tam mají rozvržený do celého dne, ale já chtěla něco, co bych si mohla oddřít ještě před prací, abych pak měla už po celý den klid. Jako upřímně ženy, když tuhle větu o klidu píšu, nejradši bych se za ní profackovala, páč je to jedna z mnoha mých výsostných debilit, kterou ve své hlavě mám, ale o tom až později. Takže jsem si našla lekci s názvem ranní probuzení a těšila jsem se na své první protažení.

Tahle lekce začíná v sedm ráno a upřímně by mohla spíš nést název ranní vražda. Přesně to mi běželo hlavou prvních 60 minut skupinové jógy, kterou jsem zažila. Z tý hodiny si pamatuju asi jenom tři asány a to sice, nízký klik, pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pak tam okolo mě lidi začali dělat stojky, zazpívali óm a šlo se dóóm… Nebo teda já konkrétně do práce, ale byla jsem totálně zralá jít dóóm. Oblečení jsem měla totálně propocený a ve sprše jsem myslela, že chcípnu bolestí. Ruku jsem sotva zvedla nad hlavu, abych si mohla umýt podpaží a nohy se mi klepaly jako žirafě, která se brodí pískem uprostřed safari. V duchu jsem si říkala „A to mi má jako pomoc dosáhnout vnitřního klidu?? Svalová horečka??!! Tak to teda pěkně děkuju.“

Byla jsem naprdnutá celej den. Na to, že nedošáhnu na zem ani špičkama prstů… Co na zem, pomalu ani ke kolenům. Že mám tělo po ročním běhání bez protahování totální zkrácený, že mě všechno bolí, a že místo břišního pekáče, který by unesl celou váhu těla mám leda tak mazanec a to ze stoprocentního rosolu. A ze všeho nejvíc mě vytáčelo to, že vytoužený klid fakt nepřicházel. Nedařilo se mi během hodiny být teď a tady a proto jsem furt padala.

 Protože koncentrace a vyrovnanost je královnou jógy. Dost blbý pro někoho kdo je carevnou chaosu.

Každopádně když jsem ze sebe oklepala tu prvotní svalovou horečku, přepadla mě touha naučit se všechny ty stojky, vrány, mořský panny a další bůhví jaký asány, které jsem si ještě ten den našla na Pinterestu. A tak jsem v pátek vyrazila na svou druhou lekci, a pak v pondělí a ve středu a zase v pátek. Najednou jsem chodila třikrát týdně a ani jsem pořádně nestihla, jak se to vlastně stalo. V pátek se mnou začala chodit kolegyně z práce a občas se mnou zajde i mamka. Na instastories nahrávám jednou týdně video, kam až jsem pokročila se stojkou na hlavě a trénuju i tu vránu, která mi furt nejde. Mám z ní nehorázný modřiny na rukou a je to zatím nejbolestivější asána, kterou jsem dělala. Dokonce jsem kvůli tomu psala jedný holce na instagramu do komentářů pod ladnou fotku vrány, jak to mám udělat, abych to dokázala taky, ale bez modřin. A odpověď? „Prostě pokračuj, chce to čas, taky jsem je měla“… Znovu si říkám „tak díky“ 🙂

Jóga je proces, stejně jako život. Nejde prostě jen tak přeskočit z prvního odstavce na samý konec knihy. Nebo jako dá se to, ale přijdete o ten příběh. Jóga mě učí respektu k vlastnímu tělu. Postupně ho začínám vnímat a díky tomu i vědomě ovládat. Kolikrát mě bolí i svaly, o kterých jsem do teď ani nevěděla, že je mám. Vždycky, když stojím v sedm ráno na podložce mám pocit, jako by se zastavil čas. Nevnímám nic jenom dech, hudbu a ten moment, kdy se tělo snaží vydřet v asáně. A tady uprostřed koncentrace a dechu se nachází ten můj přiblblej klid. Protože není to tak dávno, co jsem sama sebe načapala, že při každý druhý asáně zavírám oči a jenom jsem.

Přijde mi, že honit klid je asi jako bojovat pro mír. Prostě je to totální nesmysl.

Jako budu upřímná ženy, být v klidu je pro mě hodně nepřirozená poloha. Ale velice ráda si na to zvykám. On se totiž ten jogínskej klid tak nějak rozprostře i do toho každodenního života. Najednou nedobíhám tramvaje, nespěchám ve frontě v Albertu, dýl se mazlím s Mínou a míň plánuju. A je mi takhle fajn. Běh jsem milovala, dával mi svobodou. Takovou tu fyzickou, kdy má člověk pocit, že doběhne kamkoliv a všemu uteče. Za to jóga mi dává tu psychickou, kdy vím, že nikam utíkat nemusím.

Takže těm z vás, co jste se mě ptali, jestli je jóga dřina, odpovídám, že je to mega dřina. Ale daleko víc je to o tom, co se odehrává uvnitř člověka během jógy než o tom, jestli jste vydrželi v asáně pět dechů. Protože teprve, když jste uprostřed hodiny totálně propocený a nekoncentrovaný, si uvědomíte, že jediné co vás limituje, je vaše hlava. A vy rozhodujete o tom, co dokážete a co ne.

Tak co? Namotivovala jsem vás pro jógu? 🙂 Nebo jinak, mám tu nějaké jogíny? Budu ráda, když se ozvete!

S láskou Ema

První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý

Můj první půlmaraton

Probudila jsem se s lehkou nervozitou do sluncem zalitého rána. Pět let jsem měla v hlavě sen a tohle ráno jsem si ho hodlala splnit. Čekala mě moje první pražská půlka a já vůbec netušila, co od toho mám očekávat. A upřímně i přes mou hodně bujnou fantazii to předčilo veškeré moje sny 🙂 Jak to vlastně celé začalo? Inu to jsem takhle chodila před pěty lety s jedním chlapcem. A jednu krásnou slunečnou jarní sobotu jsme se procházeli po Letné. Všude okolo nás šustily stanioly, lidé seděli v trávě s úsměvy od ucha k uchu a na krku se jim pohupovala medaile. Podívala jsem se tenkrát na svého milého a ptala se, co to je za akci. On odvětil, že je to nejspíš pražský půlmaraton.

Ta atmosféra mě nadchla už tenkrát, ale k běhání jsem měla asi stejně daleko jako je to z Prahy do Austrálie 🙂 Jinými slovy, tenkrát jsem neběhala, ani jsem nesportovala. Fitko pro mě bylo sprostý slovo a vrcholem mého jídelníčku byl nakládaný hermelín a dva litry piva každý pátek v jedné z žižkovských hospod… A právě tam na té Letné jsem si řekla „holka, pojď to změnit“. Ta myšlenka mě zcela ovládla a toužila jsem po tom, zaběhnout si to společně. Můj tehdejší milý nadšení nesdílel a paradoxem bylo, že hned den na to jsme se rozešli. Tohle vlastně byl poslední hřebík do pomyslné vztahové rakve, kde každý takový hřebík představoval další věc, ve které jsme byli totálně odlišní. On zůstal zaseknutý ve svém životním stylu a já ho od té doby totálně změnila. Začala jsem pomalu ale jistě běhat, cvičit a stravovat se úplně jinak, než jsem do té doby znala. Učila jsem se vnímat svoje tělo a reagovat na jeho potřeby. A neustále jsem měla v hlavě vidinu toho sluníčka, staniolu a medaile 🙂 Byla to dlouhá cesta než jsem se konečně postavila na start a nebudu lhát, že mě to nestálo trochu dřiny a odříkání. Ale dne 7.4.2018 nastal den D a já se konečně postavila na statovací čáru.

Mára pro mě zařidil i takový malý „podpůrný tým“ :), který se skládal z našich přátel, takže nás na start nakonec jelo pět plus pes Koudy. A zatímco se moji kamarádi cpali snídaní v KFC v Kaprově ulici, mě pohlcovala nervozita. Budu teď hodně upřímná – nevěřila jsem svým vlastním nohám, že to uběhneme. Začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že jsem nikdy tak dlouhý běh neběžela. Nicméně v tu chvíli vážně nebyl čas na nějaké sáhodlouhé mentální a oduševnělé pochody, páč jsem se ani nenadála a už jsem stála v koridoru K na startu.

Energie a síla davu je někdy vážně neuvěřitelná. Totálně vás to pohltí, všichni tleskají, radují se, plácají si po ramenou jako kdyby to už dávno měli za sebou. Fotí se, povídají si a očkem se poohlíží po tričkách stejného běžeckého klubu ze kterého jsou oni sami. Finální odpočítávání začalo a pomalu se začínala rozeznívat Vltava od Smetany. Neměla jsem běžeckého parťáka ani klub, se kterým bych sdílela nadšení… běžela jsem pro sebe a za sebe 🙂 Běžela jsem pro ten pětiletý sen, který jsem si v hlavě chovala od té prosluněné jarní soboty.

První pocity po startu? Naprostá trága. Dav, který jsem před necelou minutou obdivovala, mě náhle začal doslova vysírat. Páč v něm nebylo k hnutí, takže jsem první kilometr spíš šla než běžela. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že to takhle asi bude celou dobu, ale naštěší se to semeniště běžců během pár minut rozuteklo a já si mohla začít naplno užívat závod 🙂 A bylo to naprosto úžasný. Sice si občas člověk musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil, nebo aby na něj nepřistál sopel od sousedního běžce, který si zrovna odfrkával, ale jinak dobrý. Na dvanáctém kilometru byla dokonce běžecká svatba 🙂 Celkově zde o zvláštnosti nebylo nouze, potkala jsem běžící ovoce, lidi s helmou z antické Sparty, běžce s afro parukou na hlavě, běžecké páry se stejnými tričky (něco jako „Já jsem běžec Pája a běžím s Luckou“ a „Já jsem běhna Lucka a běžím s Pájou“ 🙂 ). Bylo super vidět, jak si to všichni užívají, pomáhají si při občerstvování, půjčují si žínky na osvěžení a podporují se v tom, aby to dotáhli až do konce. Jsem totiž přesvědčená o tom, že minimálně čtvrtina lidí, by to v reále, kdyby běželi sami, nikdy neuběhli (včetně mě). Ale ta síla lidí vedle vás, je tak nakopávající, že vás to prostě donutí makat i když už vnitřně chcípáte 🙂

A věřte mi, že já chcípala… Obzvlášť na sedmnáctým kilometru, kde ležela totálně schvácená a napůl v mdlobách vyřízená závodnice přibližně v mém věku. Sama jsem pak poslední kilometry měla co dělat, abych to dotáhla. Konečných 400 metrů jsem ale proběhla ve sprintu, protože jsem chtěla vytáhnout čas pod dvě hodiny. A výsledek? Nakonec jsem zaběhla čas 2:00:18, což je podle mě hodně slušný 🙂 No a závěr? Dostala jsem svůj vysněný staniol a medaily a hrdě kráčela za rodinou a přáteli vstříc vidině odpoledního steaku. Podpora všech byla neuvěřitelná, jak mých známých či neznámých lidí. Tisíce úsměvů ztracených v davu, svítivé oblečení a tenisky tvořící dunivou ozvěnu na asfaltových cestách. Celé centrum se na pár hodin zastavilo, i když bylo vlastně v pohybu. Pro mě to byl jeden z takových těch „wow-momentů“, které zažijete jen párkrát za život. Takže jestli někdo z vás má nějaký podobný sen, puste se směle do toho. Protože ten zážitek stojí určitě za to 🙂

S láskou Emča v teniskách

Foto by Štěpán Černý

Jaké mám plány na rok 2018, proč mě psaní už tolik neba a co si myslím o self love (Liebster Award)

Tak jsem zase po delší době zasedla k psacímu stroji a vyťukávám nové řádky. Jak už jsem zmínila v posledním videu, nějak mě teď víc chytnul YouTube. Takže teď můžete sledovat moji verbální smršť nově i s mimikou a gestikou v podobě videjí. Jo a taky samozřejmě Mínu, která se rozhodla, že každé moje video stráví tím, že si bude čistit kožich na zadku, samozřejmě přímo na kameru pod září reflektorů. Jako nevím po kom tohle má, ale po mně rozhodně ne teda. Všichni už samozřejmě víte, že ona je hlavní stár tohohle blogu (potažmo YouTube kanálu i Instagramu, který vlastním), nicméně všeho s mírou! 🙂

Dneska vám přináším trošku jiný článek. Přibylo mi pár nových čtenářů, takže se to i trochu hodí. Byla jsem totiž minulý týden nominována Domčou z blogu I am Dora na jakousi Liebster Award. Tahle výzva umožňuje online pisatelům představit svůj blog (mimochodem nesnášim slovo blog stejně jako slovo kanál 🙂 ) trošku v jiném světle. Domča si připravila pro mě pár otázek, takže celé gró článku je vlatně o tom, že je zodpovím. Takže pro ty z vás, co mě neznají račte číst dále a nechte se oslňovat mým literárním umem popsat všechno možné i nemožné do nesnesitelných detailů. A vy co mě znáte, už asi víte co ode mě můžete čekat 🙂

Jak jsi se k blogování dostala a dovedeš si představit, že se psaním skončíš?

Ha ha, tak tohle je u mě celkem aktuální otázka, což? Kdo četl poslední články moc dobře ví, že poslední dobou mám celého toho blogerského světa tak akorát plný brejle. A dost se to podepisuje na mé motivaci, to přiznávám. Jelikož má blog dneska doopravdy každý, kdo má s prominutím do prdele díru, je celkem těžké se nějak prosadit. A jelikož jsem spisovatelka (nikoliv fotografka, posh-talíře zdobící food-designerka, či snad selfie bitch), tak mě prostě verbální (ne)kvalita, která dost silně pokulhává za líbivě vypadajícími profily na sociálních sítích, celkem dost pohoršuje a tak nějak vlastně degraduje kvalitu, o kterou se jiní lidé tolik snaží. Takže ano, dokážu si představit, že bych s psaním skončila. I jsem o tom dost silně uvažovala, a vlastně i stále uvažuji…

A jak, že jsem se ke psaní vlastně dostala. Inu psal se rok krále Klacka a mně nevyšel další z mých mnoha vztahů. A já, osamnělá duše, deprimovaná svými neúspěchy jsem se uchýlila k vytvoření si virtuálního šuplíku. Tehdy ještě pod anonymním profilem a falešným jménem Ema, jsem přidávala svoje krušné zážitky s rozličnými chlapci, muži, pseudo-muži a tak dále v podobě článků. Takže se nejedna z vás dobře pobavila na můj účet… A najednou se vyrojilo pár zpráv a komentářů, jak se ve článcích a v příbězích samy vidítě a mě to začalo motivovat. Ke psaní, ne k tomu abych vyhledávala ztroskotance a pak s nimi randila… k tomu mě asi motivovala moje „vysoká“ sebeúcta. Ale však víte jak to bylo. Po každém neúspěšném vztahu jsem se znovu uchýlila ke psaní. Možná proto mě to teďko tolik nebaví, páč jsem šťastná a nemám na co (popřípadě na koho nadávat) 🙂 Třeba teďko dostane tenhle můj literární koutek nový směr. Možná bude o cestách, snech… bude více Míny a méně trápení. Kdo ví? To teď momentálně nevím ani já sama.

Jaké máte plány pro rok 2018?

Tak to je celkem jednoduchá otázka. V tomhle roce plánuju jediné, a to sice cesty. Hodně cest… První cílovovou stanicí byla v lednu Bratislava. Příští týden letíme s Márou na pár dní do Londýna a na jaře plánuji Oslo 🙂 Na podzim se vidím valející se na písečné pláži pod řeckým, azurově modrým nebem. A mezitím? Nejspíš poznávání Česka. V létě mě čekají Jizerky na kole – tomu se prostě nevyhnu páč Mára kolo miluje (co naplat, že já ho nesnáším, že jo). Ale slíbil mi borůvkový knedlíky, takže za tuhle cenu útěchy, mi to tak trošku stojí 🙂 Ráda bych viděla znovu Berlín a to v létě. Tohle napůl historické a napůl moderní město si mě svým urbanismem prostě získalo. A hodláme to tam s Kalinou (to je moje nová kolegyně a do jisté míry mi nahrazuje tolik postrádaného Karla) rozjet ve velkém stylu. Takže to jsou moje plány 🙂 Štěstí, štěstí a zas štěstí.

Jaká je vaše zlomová údálost v životě?

To zní trochu jako téma na diplomovou práci, což? Nebo já bych byla schopná popsat minimálně dvacet stran na tohle téma. Páč mi přijde, že mám zlomové momenty v životě prakticky pořád. Ne tak dobře, nebudeme přehánět ženy 🙂 Pro mě byla zlomová událost asi celý minulý rok. Kdy jsem se z totální nesebevědomé nuly, která byla fyzicky i psychicky na dně dokázala přetvořit v úplně jiného člověka. Hodně jsem na sobě v loňském roce zapracovala, dala jsem si dokupy priority, zdraví i tak nějak život jako takový. Pak mi přišla do cesty Mína a všechno získalo ještě hezčí rozměr. Následovala změna práce a nová láska. A od té doby jsem prostě dokonale šťastná. Jo ženy… teď fakt nepřeháním 🙂

Máte vysněné místo, na které byste se chtěly podívat?

Tohle je můj tak trochu novější sen. Vždycky jsem se chěla podívat na Bali, ale konkrétně mě tam láká jedno místo. A to sice resort, který je neodmyslitelně spjat s Anie Songe. Jedná se o romantický útes Makawi Tuwa... Teď si dovolím být trochu trapně romantická, ale sem bych prostě chtěla jet na svatební cestu. Na tři týdny se tu zašít a nic neřešit. Jen jíst, spát, špičkami prstů u nohou malovat do písku obrazce a kochat se těmi nádhernými barvami, které dokáže vytvořit jen příroda sama. Takže tak 🙂 Jo a pak vlastně ještě New York – konkrétně koncert Taylor Swift… No nemám zrovna nejlevnější sny…

Photo by Lukáš na Bali

Co si myslíte o velkém rozšíření tématu self love? Máte rády samy sebe?

No zajímavá otázka. Trošku mi dneska přijde, že se to self love zaměňuje s narcismem. Proč si to myslím? Protože vídám na sociálních sítích až moc selfíček s filozofickými úvahami proč máme mít rády samy sebe. Čas od času se z nějakého slova stane nafouknutá bublina a čím více se daná věc řeší, tím roste na významu. Tak je to i se self love dneska, si myslím. Objevujeme tady Ameriku a hrajeme si na to, jak samy sebe máme rády, přitom málokterá z nás k sobě láskyplně hovoří ve své mysli. Celý termín self love bych nahradila slovem confidence. Proč? Protože hodně věcí dneska obsahuje slovo self. Selfie, selfie tyč, self love, myself,… sebestřednost vládne konzumním světem. Je to fakt! Ano mít se rád je důležité, ale když budu zahleděná jenom do sebe a budu přemítat o své dokonalosti, tak mě na prvním přechodu srazí auto… protože jsem se nerozhlídla, protože jsem zapomněla, že i na ostatních lidech záleží. A že na nich sakra záleží, mnohdy více než na nás samotných. Jsou nám oporou, požehnáním i noční můrou, která nás žene do propasti nebo vstříc lepším zítřkům. Láska je věc důležitá, ale nezapomínejme na to, že existuje i bez předpony sebe 🙂 Myslíte si, že třeba zvířata se mají seberády? Že prožívají nějakou self love? Podle mě ne, ty prostě jsou. A v tom tkví dokonalost existence, prostě jenom být. A láska jako taková je jen součástí tohoto bytí.

Co je váš největší zlozvyk a naopak vlastnost, kterou máte na sobě rádi?

Tady asi odpovím jen jedním slovem… upřímnost. Je to můj zlozvyk (říkat svůj názor i když se na něj nikdo neptal) a zároveň vlastnost, kterou na sobě mám fakt ráda. Jsem upřímná nejen k jiným, ale hlavně sama k sobě. To mi dává možnost věci, které se ve mně nebo kolem mě odehrávají správně pojmenovat. A pokud je dobrá konstelace hvězd a mě políbí múza, většinou z toho vznikne i článek 🙂 Těší mě totiž, že si tolik z vás díky některým mým myšlenkám ledacos uvědomily.

Děkuji za…? 

Děkuji za vás 🙂 Za Mínu a rodinu, za Lásku, za Přátelé (myšleno seriál) i přátelé 🙂 Děkuji za každou novou možnost růst a rozvíjet se, za příležitost žít a prožívat. A díky vám, tohle všechno můžeme zažívat společně.

Dále nominuji Sweet world by BarushSweet Melange a Lifstyle Birdie. A ptám se vás holky 🙂

  • Co vás na blogování nejvíce baví?
  • Jaký je váš názor na sociální sítě? Berete je jako pozitivum či negativum (nebo obojí)?
  • Co pro vás bylo ve vašem životě nejtěžší?
  • Co pro vás znamená pojem láska.
  • Kde se vidíte za deset let? 🙂 (no je vidět, že dělám v HR)
  • Co považujete za svůj největší úspěch,

 S láskou Ema

Katy aneb tak trochu jiný motivační článek

Během listopadu a prosince jsem zažila opravdu krásný příběh. Takový srdečný, upřímný a dokonce tvrdím říct, že i trochu výjimečný. Byl to příběh o přátelství, který mě ovlivnil na další dlouhá léta. Nicméně vraťme se na začátek toho všeho. Pohodlně se usaďte ženy a počůvajte o jednom čarovném období loňského roku 🙂

Psalo se prvního listopadu a mě čekal první den v nové práci. Většina z vás už měla tu čest s tragickým koncem, který mě postihnul v mém minulém zaměstnání. Ano ženy, mám na mysli toho despotického debila, co si říká šéf, který mě bez skrupulí z firmy vyštípal. Nicméně ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a právě ve chvíli, kdy jsem byla napospas vydána kruté realitě reálného života a ztratila veškeré iluze o lidství, mi vstoupila do života ona. Seznamte se s Katarinou zo Slovenska. S malou, stále usměvavou brunetkou s vlasy do poloviny zad. Tak jsem ji viděla, když jsme se seznámily. Srdečně mi kráčela vstříc, když jsem poprvé otevřela dveře směrem na své nové pracoviště a zařídila pro mě krásnou uvítací snídani.

Já, Grinch a všech cyniků král jsem opravdu nebyla připravena na takovou vlnu pozitivní energie. Bylo to jako by vás někdo uprostřed hlubokého spánku polil ledovou vodou. Asi tak jsem se cítila. Byla jsem příliš dlouho zvyknutá tomu, že každý kdo v mém životě chvilku pobyl (a byly to především rádoby kamarádky) mi při první příležitosti, kdy ze mě dostaly to, co potřebovaly, vrazily kudlu do zad a dvakrát s ní otočily po směru hodinových ručiček… Takže si asi dokážete představit jak jsem tomu všemu věřila. Asi jako ateista uprostřed půlnoční mše ve Vatikánu. S očima doslova vsloup jsem trávila každou volnou chvíli v nové firmě (hlavně aby to nikdo neviděl), páč jsem absolutně nevěřila, že by někdo (a nedej bože více lidí) mohl být dobrý od přírody a nezjištně.

Katy mě každé ráno vítala s úsměvem, ptala se mě jak se mám, jak se mi spalo… Jasně, že jsem na ty věty odpovídala s příjemností sobě (ne)vlastní, ale v duchu jsem si stále říkala, co v tom asi tak bude za háček. Že ta „maska“ přece určitě časem zmizí, že lidi nejsou takhle příjemný, ne tady, ne v česku, ne ženský a už vůbec ne, když od vás nic nepotřebují… 🙂 Ale dny ubíhaly a úsměvy tu nemizely, ba naopak. Najednou jsem začala na sobě pozorovat změny. Začala jsem se ptát ostatních žen u nás, jak se vyspaly, jaký měly víkend, co je u nich nového. Najednou jsem já (chápete jo, já!) byla sociálně aktivní sama o sobě. Začala se ve mě probouzet srdečnost, laskavost, nezjištnost. Všechny tyhle emotivní věci, které jsem sama sobě dávno zakázala, protože pro mě byly většinou dost nebezpečné. Právě v zápalu srdečnosti, laskavosti a nezjištnosti jsem si totiž většinou přestala hlídat svá záda a ty se pak staly snadným terčem pro rány. To asi známe každý, což?

V jednu chvíli jsem přestala věřit na ženské přátelství i v jeho čarovnou moc spojovat dvě lidské duše skrze porozumění a oporu. Katy mě za necelé dva měsíce naučila víc karmických zákonů než všichni moji dřívější duchovní učitelé. Řekla mi tolik věcí o životě, které jsem už dávno zapomněla nebo jsem v ně přestala věřit. Ale hlavně, řekla mi spoustu věcí o mně samotné… spoustu krásných věcí. Ženy jak jste na tom s přijímáním komplimentů? A teď nemyslím takové ty kliošidní řečičky na pracovišti typu „máš pěknou blůzu“, ale komplimenty stylu „počůvaj ma Veronika, ty jsi zlatý človek“… To je celkem mazec, o sobě poslouchat hezké věci, když jsem už dávno uvěřila v to, jak beznadějný případ jsem. To jednomu dojde až ve chvíli, kdy je konfrontován s upřímnou láskou, bezprostřední, nezjištnou a v plné síle dechberoucí. Myslíte si, že tohle lze zažít jenom s mužem? Chyba lávky, ženy. Podle mě tohle vám prostě nikdy žádný muž nedá a pokud ano, tak jenom pouze ve chvíli, kdy vám nastaví zrcadlo a ukáže vám, jak užásná jste. Tohle však zdaleka nestačí, to hlavní, co musíte udělat, je uvěřit. Uvěřit v to, že taková doopravdy jste. V tu chvíli vám láska doslova otevře bránu ve vašem srdci a vy pocítíte hlubokou, uvolňující se bolest z toho, že jste ho už dávno přetaly používat. Je to jako když jdete po dlouhé době běhat nebo cvičit. Sval, který nepoužíváme ochabuje a když ho po delší době oživíme, pálí jako blázen. Takhle je to i s naším srdcem, si myslím. Když je člověk dlouho uvězněn v negacích, těžko se mu přelaďuje na veselejší vibrace, ale jde to 🙂

Mě se to povedlo díky Katy. Sice jsem za ty dva měsíce byla ve fitku sotva párkrát (a to mám permici). Posilovala jsem ale jiný sval, ten srdeční. A to si pište, že jsem se celkem dost bránila, nebo teda spíše moje podvědomí. Páč každému zůstane vždy v paměti bolest ze zklamání, ze starých ran. Jednu dobu jsem víc řešila tahle svá zranění než abych se soustředila na jejich léčbu. To člověka dost unaví, ta vydaná energie na staré křivdy. A všechny ženy víme, že když jde o naše přátelství, tak o dramata tu není nouze. Katy mi ale připomněla jak je důležité dívat se dopředu, na to co jsme schopny dokázat, překonat a zažít. Že někteří lidé zůstanou v našich životech napořád a jiní jim jen projdou. Hodně se mi ulevilo a ty dva měsíce jsem prožila víc vědomě než celý předešlý rok. Jela jsem totiž v režimu přežití, abych to všechno zvládla a tak nějak mi nedošlo, že už bych ho mohla třeba vypnout a začít normálně žít. No a tak jsem začala 🙂 Proto jsem se skoro dva měsíce literárně neozývala, chtěla jsem si tohle skvělé období prostě jenom užít.

Zaměřit se na sebe, to je klíč k úspěchu. Nejen v osobním životě, profesním nebo kdekoliv jinde. Nemluvím teď o sobectví, ale člověk by měl prostě zapomenout na ostatní, když cokoliv buduje. Je jedno kolik lidí bylo před vámi nebo kolik bude po vás, kdo je lepší nebo horší než vy. Důležité jste jenom vy, váš příběh a váš život, který je ve všech svých projevech naprosto unikátní. A i když se tu občas sejdeme, poklábosíme a vzájemně se vidíme v různých situacích, nikdy nebudeme úplně stejné.

Lidi jsou lidi, vždycky budou závidět, pomlouvat, koukat se přes sousedovic plot, jestli náhodou není jeho trávník zelenějsí. Tak to prostě je a jediné, co člověk může v těhle chvílích udělat je zapomenout na to, a žít si svoje. Nikoliv přežívat ale skutečně žít. Tuhle jiskřičku života ve mně znovu zažehla právě Katarína a i když jsem si nikdy v životě nepřála být jako někdo jiný, nyní toužím po tom, abych v sobě měla alespoň malou část téhle skvělé ženy.

Věnováno Katy momentálně žijící v Kravsku 🙂

Úvodní foto by @blackart

S láskou Ema a Mína

Jak se mi splnil sen

Probouzím se do ocelově šedivého rána. Protáhnu se a otočím hlavu. Vedle mě leží Mína a tvrdě spí. Dneska to měl být můj poslední den v práci. Jenže ten pán, který má funci mého šéfa mě včera ráno z pracoviště vypoklonkoval, že o mou přítomnost již dále nestojí… Nejsem ten typ člověka, kterého práce otravuje a každý den na ní nadává. Ale během několik pár měsíců jsem se v něj změnila.

V předchozích článcích jsem vám psala, že se nám rozpadl tým, že můj šéf je despotický psychopat bažící po mé skáze a že jediné co mě tu drží nad vodou je můj miláček Karel… U něj se teď na chviličku zastavím, pokud dovolíte ženy. Dostávám od vás totiž často dotazy, kdo to vlastně ten Karel je (krom toho, že je hlavním hrdinou v několika mých článcích). Tak prosím vás pěkně není to můj přítel, ani milenec, je to můj skvělý kamarád gay. Tímto doufám vyvracím veškeré předchozí teze a omlouvám se, že to do teď nebylo zcela jasné. Budu muset více zdůrazňovat jeho komické mávání pacičkami, když nadává či jeho vysokou fistulku, když kleje nad našimi nefunkčními systémy. A přestože jsem již s jedním gayem něco měla (což jste se mohly dočíst zde: Jak se z ASI stává URČITĚ), nyní mi moje soudnost i vrcholná úcta ke Karlovi nedovolila někoho nabádat ke změně v jeho sexuální preferenci.

Dneska ženy po roce a něco končím ve své práci. Jak už jsem psala, měl to být můj poslední den. A k tomu tak nějak patří takové to nostalgické ohlédnutí plné letmých vzdechů nad tím, jak byly staré časy úžasné, a taky že byly. Celé to vlastně začalo mou výpovědí co by učitelky na základce. Kvůli práci i nízkému platu jsme se s bývalým přítelem tenkrát často hádali a tak jsem si říkala, že nejspíš nastal čas posunout se někam dál. A jelikož právě můj ex dělal (a stále dělá) pro jistou velkou banku, rozhodla jsem se zkusit štěstí tam. No a ono to vyšlo a bez nějaké větší snahy jsem najednou měla snový plat, peněženkou plnou stravenek a kartu nabitou benefitními body. Občas si vzpomenu na to hezké léto, kdy jsem jezdila za svým milým do práce a přemýšlela nad tím, jaké to asi je dělat v té gigantické prosklené budově. A když se mi to nakonec splnilo, byla jsem nesmírně šťastná. Možná i o to víc, když jsem zjistila jak skvělí lidé byly v našem týmu.

Poprvé jsem začala pracovat s muži, o tom jsem si dříve jako učitelka mohla tak maximálně nechat zdát, jelikož jediný muž o kterého jsem v práci zavadila byl školník, který byl již pár let po záruce. Nikdy jsem s muži neuměla komunikovat, byla jsem trapná, stydlivá a asi to i samy ženy znáte, že čím výše se předmětný kolega na mém sex appeal metru nacházel, tím přímo úměrně stoupal můj trapno-humor a zároveň klesaly mé komunikační dovednosti. Časem jsem ale všechny tyhle mouchy vychytala a nakonec jsem s němi vycházela daleko lépe než kdy dříve s jinými ženskými kolegyněmi.

Tehdy jsem se zamilovala do mužské jednoduchosti. A teď to myslím v nejlepším slova smyslu pánové, pokud tohle čtete. Jejich způsob myšlení spočívající v tom zbytečně si nekomplikovat život, neřešit zbytečné (často pro nás ženské typické) sračky a komunikovat jen tehdy, když je to vysloveně nutné, mě neskutečně bavil a v mnohém jsem ho vzala za své. Byla jsem mezi nimi šťastná a to i v době, kdy jsem svého milého vyrazila z bytu a ocitla jsem se na dně. Hodně mi tenkrát pomohli a Karel s jeho břitkým humorem mi doslova a do písmene zachránil život. Jenže nic netrvá věčně (ani láska k jedné slečně), a náš tým se pomalu ale jistě začal rozpadat. V tu chvíli se mi tak trochu začal hroutit svět, jelikož pro mě jakožto pro chronického autistu je opravdu těžké loučit se s lidmi. A když se do toho všeho začaly přimíchávat intriky a manipulativní despotismus mého již jmenovaného psychotického šéfa, rozhodla jsem se zatáhnout za brzdu taky a vystoupit z vlaku se vší parádou. Rozhlížela jsem se po jiných firmách, hledala jsem něco, co mě skutečně bude bavit a naplňovat, ale nedařilo se mi pořádně najít úplně to pravé ořechové. Když nakonec přišla nabídka z jiného bankovního oddělení, byla jsem nadšená (však to samy víte ženy, kdo z vás viděl video jak jsem státnicovala)… Jenže stalo se něco, co jsem skutečně nepředpokládala.

S Karlem jsme si vždy dělali legraci, že v našem oddělní je každý šťastný pocit zadupán do země nebo potlačen již v zárodku, protože náš šéf si mě bral k sobě do kanclu i na několik hodin týdně (klidně i třikrát za sebou ve stejný týden) pokaždé, když jsem přišla do práce šťastná. Místo konstruktivní kritiky která by se týkala mé práce jsem se o sobě dozvídala jak jsem neschopná, hloupá a přítěží firmy. Do toho jsem dělala státnice, rozcházela se s milencem a zároveň slýchala od svých kamarádek jak jsem negativní… Grand finale nastalo ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla přijata do jiného oddělení, kam jsem se hodlala ve vší tichosti a počestnosti přesunout, se můj šéfik rozhodl, že i tenhle můj sen zničí a svým fabulózním manipulativním přesvědčováním snad ve všech instancích firmy se mu podařilo, aby nabídku stáhli… pár dní před nástupem. Super ne? S hypotékou na krku, rozvrácenými vztahy, pokrouceným sebevědomím a hladovou kočkou doma… to vysloveně chceš!

Přestala jsem věřit sobě, svým schopnostem, kolegům i tomu, že práci seženu včas. Cítila jsem se po tom všem jako bych byla horší než Hitler s Voldemortem dohromady. Říkala jsem si, že i to hovno v záchodové míse má před sebou perspektivnější budoucnost (a to i přesto, že jsem si uvědomovala, že ho čeká pouze cesta odpadními trubkami). Každopádně jsem svou hrdost i těch pár snů, co se mi cestou domů rozsypaly jako domeček z karet nakonec posbírala a dala se do hledání nové práce. A tentokrát už mi nešlo tolik o práci samotnou, nýbrž o lidi se kterými budu pracovat.

Mezitím, co se psychopatický boss kochal mým zoufalstvím jsem den za dnem jezdila po práci na pohovory a doufala, že mě něco (nebo spíš někdo spasí). Nakonec se mi ozvali z firmy, u které jsem tušila když jsem tam posílala svůj životopis, že je to o hodně vyšší liga než na kterou jsem zvyklá. Upřímně jsem se neodvážila ani doufat, že by se ozvali, ale nakonec se zadařilo a hned po prvním pohovoru mi bylo jasné, že o takové kolegy (nebo tedy spíše kolegyně) bych vážně stála 🙂 A to samé se mi potvrdilo jak na druhém tak i na třetím kole. A najednou nastal den, kdy jsem měla obdržet definitivní rozhodnutí a můj nový sen se splnil. Sen, který se zrodil tenkrát na té střeše té skleněné budovy, že jednou budu mít takovou práci, která mě finančně i perspektivně vystřelí na měsíc.

Dobře možná trošku přeháním, ale teď se ocitám v dost silné euforii. Je to trapné klišé, když sem zasadím tu hlášku z reklamy, jak tam říkají, že když ve vás někdo věří, dokážete zázraky. Oni ve mě uvěřili a uvítali mě s otevřenou náručí, což mě upřímně zahřálo na duši stejně jako doušek horké čokolády… a že jsem po tom sociálním a manažerském pranýři byla pekelně vyprahlá. Vím, že mám na všechno na co si ukážu (ostatně jako každý), ale jenom jsem potřebovala, aby mi to řekl někdo jiný. Jasně, mělo by to asi spíš fungovat obráceně, jakože když si věříte vy, věří vám i ostaní a další podobné sluníčkové řeči… Jenže někdy se v té tmě kolem sebe prostě ztratíte a nevidíte, kde končí ta černota a začínáte vy. A tehdy stačí jen malá jiskřička naděje, která vám zase posvítí na tu správnou cestu.

Před rokem a něco jsem nastupovala s o půl metru delšími vlasy, s plnou taškou ideálů, planých nadějí a ruku v ruce s bývalým. Dneska odcházím bez těch těžkých břemen s mikádem a zdravější pletí. Ruce mám sice prázdné, ale o to víc jsou připravené na to, co bude nového. Všechny staré kostlivce jsem vyhnala ze skříní a z fotoalb, milencům jsem zakázala vstup do své ložnice a po roce se pomalu otevírám normálnímu vztahu. Na gauči na mě čeká kočička, v botníku mám sezónou poznamenané běžecké boty a na váze o pět kilo méně. Před jménem mám další bižuterii v podobě titulu a na blogu o pár článků víc. Všechno se změnilo, mám takový pocit. Ale jedno zůstává stejné, a to sice, že mě jen tak nějaký despota nezlomí 🙂

S láskou Ema

PS: Kámošky mi říkaly, že mám tenhle článek pojmenovat spíš „Od učitelky v mateřské školce ke dvěma titulům, vlastním vizitkám a manažerskému postu“, ale já si řekla, kdo by asi četl takový samožerský článkek 🙂

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂