Archiv rubriky: Motivace

Podzimní mrkvový koláč bez cukru

Tak ženy, podzim máme za okny, hrnky s čajem v ruce a nezbývá nám nic jiného, než roztopit troubu a upéct si skořicí ovoněnou dobrotu, která nám to sychravo trošku zpříjemní 🙂 V týdnu jsem byla na přednášce o sacharidech od holek z Fit Fab, a i když je mi většina těch myšlenek hodně blízká, jelikož mám za sebou studium Výživy na karlovce, je fajn si to zopakovat.

A tak jsem se rozhodla, že po delší době dám dohromady zdravý recept na „sladkou“ dobrotu bez cukru, která bude zároveň plná vlákniny. Jelikož, jak správně řekla Andrea Mokrejšová během své přednášky, vlákniny přijímáme ve stravě zoufale málo. A co, že si dneska společně upečeme? Inu zdravější variantu mrkvového koláče, který bude slazený pouze jablíčky a čekankovým sirupem.

Co budete potřebovat

Na korpus:

  • 6 mrkví
  • 2 menší zralá jablíčka (ideálně padavky ze zahrady)
  • 1 hrnek ovesných vloček
  • 1 hrnek špaldové mouky
  • 1 hrnek vlažné vody
  • 1 hrst drcených ořechů (já použila vlašáky)
  • 3 vejce
  • 2 lžičky kypřícího prášku do perníku
  • 2 lžíce skořice
  • 2 lžíce lněných semínek
  • 2 lžíce čekankového sirupu (volitelné, jablíčka totiž osladí koláč dost 🙂 )

Na krém:

  • 1 balení mascarpone (při dietnější verzi můžete nahradit odtučněným tvarohem)
  • 1 lžíce čekankového sirupu
  • skořice

Na ozdobení

  • ořechy – já použila pistácie, protože jsem je potřebovala spotřebovat, ale volba je čiště na vás

Postup:

Je to celkem jednoduché. Nejdříve si nastrouháte to mísy mrkev a jablíčka. Následně si rozemelete vločky a ořechy. Do mísy s mrkví a jablky přidáte skořici, mouku, rozemleté vločky, ořechy a pak vejce. Následně přiléváte vodu dokud nezískáte konzistenci polotekutého těsta. Následně přisypete lněná semínka a prášek do pečiva. Na závěr můžete dosladit sirupem 🙂 a dáte péct na 180 stupnů přibližně hodinku. Jestli je koláč hotový poznáte podle suché špejle.

Až se koláč dopeče, nechejte ho v troubě ještě tak hodinku dojít. Krém si připravíte tak že smícháte mascarpone, sirup a skořici a následně jej namažete na vychladlý koláč. Na závěr dobrotu posypte skořicí a ořechy. Jak si můžete všimnout na fotce, už nám kus zmizel. Mára si ho dost chválí, což je pro mě největší odměna, že mu něco bez cukru chutná. A doufám, že bude chutnat i vám 🙂

S láskou Ema

 

Odpuštění jako nástroj osvobození

Ženy, když jsem byla na dovolené na Lefkádě, válela jsem se prakticky celý den na pláži u tyrkysového moře. A jelikož nejsem úplně válecí typ a knihu jsem měla přečtenou za pár hodin, měla jsem celkem dost času na přemýšlení. Otevřely se tak ve mě kapitoly, které byly do té doby zavřené a já se rozhodla o ně podělit. Pochopila jsem totiž jednu důležitou věc, které jsem se opravdu dlouhou bránila. A to sice, že odpuštění osvobozuje…

Někdy je člověk sám sobě největším nepřítelem, sám sobě brzdou. Tak nějak ustrne a nedokáže se pohnout z místa. Zarputile hledí vpřed jako kuň s klapkami na očích, který denně převáží stovky turistů uprostřed Prahy. Nehledí jinam než před sebe a to proto, že by ho okolní svět možná až příliš rozptýlil. Možná by mu rozhodil zarytý koloběh, možná že by nakonec člověk zjistil, že je všechno kolem nás tak trochu jiné, než se na první pohled zdá.

To že všechno není tak, jak se zdá a že nic není černobílé je celkem důležité pochopit, pokud se člověk chce v životě někam dál posunout. Život má nekonečnou škálu barev, a tak ani situace, kterými procházíme, zážitky, kterými jsme součástí nejsou „pouze“ dobré nebo špatné. Jsou různorodé a zničí nás či obohatí do takové míry, do jaké jim to dovolíme.

Tím, že odpustíme neprokazujeme službu jiným, prokazujeme ji tím sami sobě!

Odpuštění osvobozuje. Je to jako když dlouho zadržujete pod vodou dech a najednou vynoříte hlavu nad hladinou a plíce se vám zaplní vzduchem. Najednou už nemusíte být v tom tichu, které je pro vodu tak typické, ani v chladu a temnu. Jste nad vodou a vidíte vše kolem sebe. Slunce vás pálí do očí, možná i pár slz z té úlevy a hned se vám líp dýchá.

Tím, že někomu odpustíme mu neříkáme, že je všechno v pohodě. Říkáme „já jsem v pohodě s tím, co se stalo a se svým podílem viny si čiň, co uznáš za vhodné“.

Lidé dnes neradi odpouští. Mají pocit, že žádná omluva, byť je sebevětší neodčiní křivdu, jenž na nich byla spáchána. I když jde třeba i o blbej kopanec do paty. Byli jsme vychování ve filozofii „oko za oko“ a že účty se rovnají i s úroky (to znamená, že tedy svému protivníkovi můžete naoplátku uzmout nejen oko, ale i to druhé plus kus nosu). Smutné na tom je, že i když si přijdeme na své a k omluvě opravdu dojde, nejsme uspokojeni. Je to pochopitelný, protože ta hlavní omluva musí přijít totiž zevnitř. Já sama sobě musím odpustit, že jsem něco takového dovolila, a pak teprve veškeré omluvy padnou na úrodnou půdu. Do té doby i kdyby člověk dostával puget růží denně a zlatou cihlu k tomu, nejsou omluvy nic platné.

Proč se tolik držíme svých křivd? Proč víc řešíme, co je špatně, než abychom se chlubili tím, jaký máme fajn život. Jasně, ne každý den je posvícení, ale pořád se máme vcelku dobře. Máme teplou postel, v lednici výber potravin, někomu v postýlce spí mimino, mně za uchem každé ráno vrní Mína. Copak tohle není bohatství? Podle mě teda je, a sakra veliký! Kdyby člověk zahodil všechny ty svoje křivdy a černé brýle, musel by pak jenom být. Plynout s proudem života a užívat si toho, co má než to čas odvane zase pryč. A to se bohužel moc lidem nechce, protože co by potom řešili, že jo 🙂

Věřte mi, že křivdy si do hrobu nevezmete. Co si tam ale dost možná vezmete jsou ty rakoviny a infarkty, který člověku v těle raší, když v sobě ty křivdy drží. Jsem totiž přesvědčená o tom, že pokud v sobě nosíme něco tak hnusnýho jako zlobu, nenávist a neodpuštění, nepřinese to našemu zdraví nic pozitivního. A nepomůže vám ani tuna úspěchu, šminek a kabelek, kterou se snažíte zakrýt fakt, že uvnitř nejste šťastní.

Žádná hmota vám nepřinese vnitřní štěstí. Nikdy!

Tohle jsem pochopila na pláži v Lefkádě. Že už hmotu ke svému životu nepotřebuju. Co ale ano, je odpuštění a pochopení, že za každou křivdou, kterou jsem zažila stojí člověk, kterému kdysi také bylo ublíženo. Neříkám, abyste lidi omlouvali, ale věřte mi, že když se pokusíte je pochopit, bude se vám odpouštět snadněji. A jak už jsem psala, tím, že odpustíte osvobodíte sebe a to je to podstatné. Ten druhý člověk ať si dělá, co chce. Odpuštění není známkou slabosti, ani toho, že jste se rozhodli zapomenout, je to projev toho, že už nemáte zapotřebí investovat čas a energii do něčeho, co už je dávno pryč. Že to prostě necháte být.

S láskou věnováno muži, kterému tímto odpouštím

a světe div se, není to žádný z mých EX 🙂

Ema

Fit Fab Summer aneb já na fitness soustředění

Po sto letech zasedám za psací stůl, sama se tomu nestačím divit. Ženy, kdy my jsme se tu naposledy sešly, což? 😊 Poslední týdny jsem více aktivní na YouTube než tady, a i když mě teď více naplňuje točení, během svojí dovolené jsem odložila jak kameru, tak počítač a užívala si zážitků plnými doušky. A svoje půlměsíční volno jsem se rozhodla odstartovat pořádným fitness zápřahem.

Poté, co jsem za sebou před pár týdny zabouchla pomyslné pracovní dveře, vedly moje kroky k vietnamskému stánku s občerstvením. Měla jsem s sebou zabalenou velkou cestovní tašku plnou sportovního oblečení, jógamatku a svůj kožený batoh, který jsem dostala k vánocům od Máry. Co ale scházelo v mé výbavě bylo pívo, které jsem se rozhodla si na první seznamovací večer pořídit. Jelikož, jak všechny víte, jsem autista a nebojím se to dát najevo. A tak jsem si říkala, že kdybych náhodou nenašla s nikým společnou řeč, moje milovaná „Plzeň“ to jistí.

Asi si říkáte, co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodla jet na Fit Fab soustředění úplně sama. Víte ženy, před čtyřmi lety jsem takto sama odjela s partou cizích lidí do Chorvatska, a byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem kdy zažila. Samozřejmě až doposud 😊. Proto, když vypsala Andy z blogu Fit and Fabulous termín na svoje první sportovní soustředění, neváhala jsem ani minutu, neptala se nikoho kolem a prostě si objednala svoje (sólo) místečko mezi všemi těmi neznámými lidmi. Jenom pro ty zvás, kteří Andy nebo program Fit Fab Strong neznají, tak se jedná o úžasný projekt založený na cvičebních videích, která si můžete pustit TADY. Věřte mi, chytne vás to a nepustí.

Naše krásné trenérky a organizátorky celé akce 🙂 Foto by Anna Turková
Foto by Anna Turková

Každopádně, poté co se mě vietnamec zeptal na občanku (díky ti chlapče, jenž jsi si za pultíkem prodejny odbýval své hodiny brigošky, žes mi zvednul sebe-debe), jsem zamířila na metro a jela vstříc Černému mostu, kde jsem měla sraz s Pavlínkou. Tahle milá duše mi na Facebookové skupině nabídla spolujízdu v autě a díky ní jsem měla možnost následně poznat tolik úžasných žen. Pája jela v autě ještě se svou kolegyní Jančou a na závěr se k nám ještě přidala Bea, úžasná grafická designerka, která si jela na soustředění hlavně odpočinout od práce.

Čtyři ženy, jedno auto a tisíce myšlenek. Bylo super jak konverzace nenuceně plynula a nás spojovala vidina cvičení. Nebudu vám lhát, trošku jsme se i bály toho, aby to nebyl mega záhul (a taky, že trošku byl). Nicméně plné očekávání jsme dorazily do Lounovic pod Blaníkem a šly si projít areál. Jak by řekla Andy „byl to trochu punk“, ale pro mě to byl splněný sen. Úplně jsem se v myšlenkách vrátila do dob, kdy jsem jezdila na dětské tábory. Nakonec se nás na pokoji sešlo sedm. My čtyři holky z auta, pak Eliška z Lanškrouna a dvě úžasné učitelky z mateřské školky Ráďa a Péťa.

Foto by Anna Turková

V pátek jsme začínaly cardiem a musím říct, že tahle lekce s Andy mě bavila asi nejvíc. Ženy, pokud mě sledujete tak víte, že opravdu necvičím. Maximálně chodím na jógu a běhám, ale neposiluju, nezvedám ani sebe, ani činky a ani nechodím na skupinové lekce. Takže tenhle víkend pro mě byl nepochybně krokem ven z mé komfortní zóny. Co krokem, skokem 😊 Lekce trvala 45 minut a po ní jsme se odebraly na večeři. Nakonec se ukázalo, že paní Plzeň ani nebyla třeba, jelikož jsme si s holkama na pokoji náramě sedly.  A ženy nebudete tomu věřit, ale já jsem dokonce tančila. Ba co víc… já tančila střízlivá. Vy, které mě znáte osobně moc dobře víte, že já zásadně tančím jenom v sebeobraně, protože řekněme si to upřímně, můj tanec lidi spíše odpuzuje. Každopádně během prvního večera jsem odhodila veškeré zábrany a tančila, dokud mě soudnost a únava nezastavily.

Druhý den ráno jsme vstávaly na jógu, která byla od sedmi a jsem náležitě pyšná na náš pokoj, že jsme tam fakt dorazily všechny. Cvičily jsme venku a všude kolem nás se linul studený vzduch ovoněný podzimem a zvlhlým dřevem. Byla to nádhera soustředit se jen na přítomný okamžik, na psa hlavou dolu a taky na tu zimu, kterou jsem cítila až v prstech u nohou. Člověk najednou úplně vypne a zapomene na všechny starosti.

Celkem nám po ranní lekci vyhládlo, takže jsme se těšily s holkama na snídani. V kuchyni slibovali vajíčka, místo toho jsme se dočkaly opravdu typicky táborové snídaně. Ženy, teď nastává další zvrat v ději (první byl ten můj tanec 😊 ), já jsem měla k snídani bílej chleba s marmeládou! A ne jeden, ale hned tři! A upřímně jsem nebyla už dlouho tak šťastná jako v to chladné ráno, kdy jsem seděla na bolavém zadku v té lesní jídelně a cpala do sebe jídlo, který můj žaludek neviděl už roky.

Zbytek dne se pak nesl v ryze sportovním duchu. Následovalo dance s neskutečně pozitivní Kati Seleš, pak probíhal sběr odpadků v lese, pak ABS a na závěr vražedné Insanity (to už jsem vyloženě chcípala vážení). Ale daly jsme to a musím říct, že energie během těch lekcí z nás všech sršela proudem. Skrze pot a endorfiny jsem si uvědomila, jak moc mě pohyb činí šťastnou a že bych možná mohla skupinové lekce praktikovat častěji. Přeci jenom jsem občas v tom svém autistickém světě zalezlá až moc.

Mozek se mi díky pohybu vyčistil jak blázen a já jsem za to neskonale vděčná. Uvědomila jsem si spoustu věcí, na které jsem zapomněla. Po měsících šílenství, které jsem prožívala díky Whole 30, low carb a následnému záchvatovitému přejídání jsem se se stravou a pohybem opět dotkla pevné země. Vnitřně jsem se stabilizovala, našla lidi se stejným „normálním“ myšlením ve smyslu ke stravě a cvičení. Tím myslím lidi, kteří nepřikládají jídlu a cvičení větší pozornost, než by měly tyhle věci mít. Prostě jedí zdravě, intuitivně, podle toho, jak se cítí a to samé s pohybem. A já se díky tomu vrátila zpátky do svého normálu 😊

Přátelé to blonďatý s copem a v ponožkách jsem já 😀 Photo by Anna Turková
Foto by Anna Turková

V neděli nás čekala opět ranní jóga, tentokrát v osmi stupních. Nebudu vám lhát ženy, tu jsem si moc neužila, protože moje mysl byla až moc koncentrována na nedostatek tepla. Snažila jsem se proto alespoň vnímat ten úžasný les kolem nás a taky to, že moje komfortní zóna v to ráno už byla ode mě na míle vzdálená. Odpoledne nás už čekalo poslední cvičení zaměřené na ruce, které mi přišlo asi nejnáročnější z celého víkendu. A to hlavně proto, že už jsem fakt měla ruce po všech těch cvičeních jako orangutan (myšleno, až na zem). Každopádně i tak jsem do něj dala všechno a těšila se na pohodu v podobě pláže, kterou jsem měla před sebou.

Byl to báječný víkend, plný nových lidí a zážitků a mně se opět v hlavě vytvořil myšlenkový průvan, za který jsem do teď neskutečně vděčná. Myslím si, že je fajn jednou za čas takhle vypadnou mezi cizí lidi, kde vás absolutně nikdo nezná. Najednou člověk může být kým chce a já sama za sebe vnímám, že jsem vždy daleko víc otevřená a uvolněná, než mezi lidmi, které doopravdy znám. A přesně s těmito pocity jsem se v neděli vracela domů na gauč, kde mě i při „klasickém“ sezení bolelo fakt celý tělo. Ale byla to příjemná bolest, protože zatímco tělo makalo, hlava odpočívala. Takže díky moc všem více, či méně zúčastněným ženám a těším se na příště 😊

S láskou Ema

Organizátorky akce: Andrea Pavelcová, Andrea Mokrejšová, Kati Seleš, Aneta Kavalíková.

Fotografka akce: Anička Turková

Luxusní svačinky dodávalo: Zdravé stravování

Ořechová kaše bez cukru (vegan friendly)

Když jsem pomalu končila s Whole 30, říkala jsem si, co bude s mými milovanými ovesnými kašemi. Věřte nebo ne, hodně jsem si od nich během těch několika týdnů odvykla a tak nějak jsem si začala v hlavě pohrávat s myšlenkou, že bych si vyvořila svou vlastní alternativu mé oblíbené dobroty. A to sice bez mléka, obilnin a přidaného cukru. No a věřte nebo ne, hned na první dobrou vznikla tato skvělá ořechová kaše 🙂 Ono když smícháte samé dobré věci, zákonitě z nich nemůže vzniknout nic špatného. No nebudu to dál okecávat, jdeme na to 🙂

Budete potřebovat:

  • 200 ml kokosového mléka (použila jsem DM, stojí  59,- ale je bio a mě osobně nejvíc chutná 🙂 )
  • 3 lžíce strouhaného kokosu (použila jsem z Marks and Spencer, měli ho na akci balení za 49,- a chuťově se to absolutně nedá srovnat s tím, co koupíte např. v Albertu)
  • 2 líže najemno mletých lískových ořechů
  • 1 lžíce chia semínek
  • 1 lžíce slunečnicových semínek
  • špetka skořice (použila jsem od značky Sonnentor)
  • 1 lžička kakaa (použila jsem opět z DM sekce bio)

Postup:

  • Do malého kastrůlku nalijeme kokosové mléko. Ještě za studena do něj přimícháme ořechy, chia semínka a slunečnicová semínka. Kaši ohříváme na mírném stupni, aby se sice zahřála, ale zároveň, aby nám úplně nebublala 🙂 Přibližně pět minut kaši takto mícháme až do chvíle, kdy zhoustne. Na závěr přisypeme špetku skořice, přelijeme ji do misky a ozdobíme ovocem a kakaem. Můžete si ji samozřejmě dosladit sirupem, medem či stévií, ale mně to bohatě stačilo takto. Přeci jenom už mám ten „práh sladkosti“ posunutý trošku někde jinde 🙂 Jako velké pozitivum této kaše beru fakt, že jsem po ní téměř pět hodin neměla hlad, takže mě dokonale zasytila na celé dopoledne, narozdíl od kaše ovesné. Tak co, vyzkoušíte ji? Budu ráda, když se pochlubíte do komentářů.

S láskou Ema

Strašák jménem Třicítka

Tak a je to tady. Velké téma, které v sobě okecávám už nějaký ten pátek a nemůžu se k němu pořádně vyžvejknout. Protože vlastně ani já sama, nejsem  schopná říct, jak to vlastně mám. Nicméně odložím teď ego (říkající, že věk je jenom číslo) do šuplíku a pokusím se co nejobjektivněji vylíčit situaci, kterou poslední dobou kolem sebe pozoruju.

Je mi dvacetosm, nejsem žádná stará hydra, ale ani ne mladice. A i když mi lichotí každá žádost o občanku v Albertu, moc dobře vím, že času člověk prostě neporučí.

Nikdy jsem se stáří nebála, ani třicítky. Teď jsem se ale bát začala, ani ne tak toho čísla, ale spíše toho, co představuje. Pro mě to totiž znamená dospělost, a to tak že definitivní. Třicítka pro mě není jenom trojka s nulou, jsou to děti, manželství, hádky, kompromisy, podvody a rozvody. Nevím, proč to takhle mám, ale prostě to tak nějak vnitřně cítím. Jako kdyby měla ve třiceti končit veškerá legrace. Velké dveře s nápisem svoboda se zavřou a zůstane jenom dlouhá ozvěna a řev dítěte, který má zaražený prdíky ve tři ráno… Jó ženy, asi takhle nějak si to představuju.

Jenže, přichází bod zlomu a to uvnitř mě samotné. Protože i když mě tyhle věci neskutečně (a možná až nesmyslně) děsí, na druhou stranu po nich začínám i toužit. Najednou když vidím řvoucí dítě (musí být mojí kámošky, jakmile je to cizí dítě ve frontě, je to pro mě smrad), tak mi to tolik nevadí, že křičí a naopak jenom tak soucitně ukloním hlavu a v hlavně si pomyslím „bože, to je tak roztomilý“. A najednou cítím, jak mi uprostřed mysli začne růst semínko touhy po rodině, svatbě a jistotě. Najednou mě to přestává tolik děsit, protože mám vedle sebe perfektního partnera, milující rodinu a Mínu, která by byla vděčná za jednoho otroka navíc… A tak plynou dny, týdny, měsíce a na facebooku přibývají černobílé fotky ultrazvuků a barevné fotky z rozluček se svobodou. Křtiny, slavnosti, první narozeniny a svatby. Najednou je všech těch barev nějak moc a čeho naopak ubývá je počet holek, který děti nemají a do svatby mají daleko. A já začínám cítit tlak, který vlastně není nikde jinde jenom v mojí hlavě. Jako by se všechny pohledy lidí na sociálních sítích upíraly na mě a čekaly na to, kdy laskavě já přijdu s nějakou „barevnou“ novinkou. Ale já nepřicházím, respektive spíše odcházím do pokoje s názvem frustrace. Tam si sedám rozhněvaně na zem a ptám se sama sebe, co teda vlastně chci. V tomhle rozpoložení jsem byla posledních pár týdnů a není to nic moc příjemného.

Každopádně jóga mě naučila jedné skvělé věci. A to sice, že když přijde něco příjemného nebo nepříjemného, je dobré prostě v tom chvilku zůstat a jen tak to prodýchat… jako asánu.

Právě uprostřed toho „jen tak bytí“ jsem pochopila, že mi nikdo zbraň u hlavy nedrží a tudíž, se nemusím rozhodovat hned teď. Že žádný pseudo tlak vlastně není vůbec třeba. Jenže jsem si taky uvědomila, kolik ženských prožívá podobné věci a možná i daleko horším způsobem.

Kolik žen řeší kolem třicítky, že je stále samo a ke všem těm snům v podobě plných postýlek a prstýnků mají vážně daleko. A nebo hůř, co ženy, které jsou dlouhé roky ve více či méně perspektivním vztahu a žádný posun nepřišel. Je těžké hledat řešení, tam kde ho situace nenabízí, každopádně člověk má vždycky možnost volby. A mezi námi ženy, kdybych držela hubu a krok, tak už jsem asi 4x vdaná 🙂 Nikdy nebyl problém v tom, že by si mě třeba chlap nechtěl vzít, problém byl ve mně. To já nebyla spokojená s tím, co jsem měla. A proto si myslím, že ani vy byste se neměly spokojit s tím co teď máte, nebo nemáte. Všechno máte ve svých rukách. A co není dnes, může být doslova zítra. Neříkám, abyste šly do metra s transparentem „Koukej být můj pravý!“, ale spíš začněte s rukou na srdci přemýšlet nad tím, jestli tím co teď děláte (ať už to děláte jakkoliv a s kýmkoliv) neztrácíte tak náhodou čas. Je jedno jestli jste ve vztahu nebo jestli čekáte na toho pravého. Někdy člověk musí tomu štěstí prostě jít trochu naproti, i když to někdy znamená vystoupit ze své komfortní zóny a riskovat.

Rozuzlení mého osobního příběhu tkvělo v tom, že jsem měla strach z toho, že by se moje sny mohly splnit.

Je to trochu paradox, ale je to tak. Někdy se člověk bojí si něco přát, protože za splněným přáním vidí další zklamání, které by mohlo po čase přijít. A ženy, tohle si poslední dobou v hlavě dost přenastavuju, takže si tu nebudu hrát na žádného guru 🙂 Prostě nebojte se chtít, nebo nechtít, na oboje máte právo. A je jedno jestli se to týká dětí, manželství, práce, cestování nebo nakupování. Všechny tyhle věci jsou vlastně stejné, rozdíly jsou jen ve vaší hlavě. Vy věcem přikládáte důležitost, na to nezapomínejte. Nenechávejte se ovlivňovat tím, co se děje kolem vás, i když nás to občas pokouší. Zaměřte se na sebe, vydržte a zeptejte se samy sebe, co vlastně chcete a jděte si za tím. Protože jinudy cesta nevede 🙂 Možná, že jste čekaly ode mě nějaké rozhřešení nebo radu, co dělat dál. Ale bohužel vám ženy nemůžu dát to, co sama nemám. Já osobně jsem teď zaseknutá někde mezi chtěním a nechtěním a vlastně si to i uživám. Jen je občas těžké nenechat se strhnout okolím, a to jak tak to jediné, co vám můžu poradit. Protože občas člověk přes hlas davu pořádně neslyší ten svůj vlastní, který kolikrát říká něco úplně jiného.

S láskou Ema a Mína

Můj první měsíc jógy

Od posledního receptu na cuketové brownies se mi na blogu krapet práší, nezdá se vám ženy? Inu to je tím, že poslední dobou buším hlavou o zem a to z toho důvodu, že neustále padám. I když by se vám mohlo zdát, že je to především díky mé nemotornosti (což jistě je, a to v případě každého pátého pádu). Většinou je to ale z důvodu trénování stojek na hlavě. Před šešti týdny jsem totiž začala chodit na jógu a to především kvůli svému zdraví. Napsala jsem o tom před měsícem článek pro portál Blogerky.cz. Takže kdo z vás úplně neví o tom, co přesně mě vlastně přinutilo začít s jógou, doporučuju si ho přečíst ZDE.

Když jsem se na konci dubna rozhodla skončit s během, měla jsem docela i radost. Nohy jsem měla unavený a celkem dost nateklý… nebo teda jak řekl Mára, moje lýtka byla „v džínách krapet napresovaná“. Tímhle výrokem mě (jak jen to říct kulantně…) celkem decentně nasral, protože jsem takovou urážku vůči svým dolním končetinám striktně odmítala. Nicméně jsem musela nakonec zhodnotit, že ty moje oblíbené modré džíny z loňska prostě letos neunosím. A bohužel ne z toho důvodu, že bych je snad nedopla, ale právě pro to, že by do již zmíněných lýtek pravděpodobně nedoteklo dostatečné množstvcí krve k okysličování, jak by byly přiškrcené.

Musela jsem tedy konstatovat, že mi ta běhací pauza přece jenom prospěje. Už jsem se totiž necítila moc jako ženská, což není divu, když jsem měla nohy jako tažnej kůň.

A tak jsem si udělala rezervaci na svou první lekci jógy. Kamarádka mi doporučila Jógovnu, kterou mám přímo naproti práci. Lekce tam mají rozvržený do celého dne, ale já chtěla něco, co bych si mohla oddřít ještě před prací, abych pak měla už po celý den klid. Jako upřímně ženy, když tuhle větu o klidu píšu, nejradši bych se za ní profackovala, páč je to jedna z mnoha mých výsostných debilit, kterou ve své hlavě mám, ale o tom až později. Takže jsem si našla lekci s názvem ranní probuzení a těšila jsem se na své první protažení.

Tahle lekce začíná v sedm ráno a upřímně by mohla spíš nést název ranní vražda. Přesně to mi běželo hlavou prvních 60 minut skupinové jógy, kterou jsem zažila. Z tý hodiny si pamatuju asi jenom tři asány a to sice, nízký klik, pes hlavou nahoru, pes hlavou dolu. Pak tam okolo mě lidi začali dělat stojky, zazpívali óm a šlo se dóóm… Nebo teda já konkrétně do práce, ale byla jsem totálně zralá jít dóóm. Oblečení jsem měla totálně propocený a ve sprše jsem myslela, že chcípnu bolestí. Ruku jsem sotva zvedla nad hlavu, abych si mohla umýt podpaží a nohy se mi klepaly jako žirafě, která se brodí pískem uprostřed safari. V duchu jsem si říkala „A to mi má jako pomoc dosáhnout vnitřního klidu?? Svalová horečka??!! Tak to teda pěkně děkuju.“

Byla jsem naprdnutá celej den. Na to, že nedošáhnu na zem ani špičkama prstů… Co na zem, pomalu ani ke kolenům. Že mám tělo po ročním běhání bez protahování totální zkrácený, že mě všechno bolí, a že místo břišního pekáče, který by unesl celou váhu těla mám leda tak mazanec a to ze stoprocentního rosolu. A ze všeho nejvíc mě vytáčelo to, že vytoužený klid fakt nepřicházel. Nedařilo se mi během hodiny být teď a tady a proto jsem furt padala.

 Protože koncentrace a vyrovnanost je královnou jógy. Dost blbý pro někoho kdo je carevnou chaosu.

Každopádně když jsem ze sebe oklepala tu prvotní svalovou horečku, přepadla mě touha naučit se všechny ty stojky, vrány, mořský panny a další bůhví jaký asány, které jsem si ještě ten den našla na Pinterestu. A tak jsem v pátek vyrazila na svou druhou lekci, a pak v pondělí a ve středu a zase v pátek. Najednou jsem chodila třikrát týdně a ani jsem pořádně nestihla, jak se to vlastně stalo. V pátek se mnou začala chodit kolegyně z práce a občas se mnou zajde i mamka. Na instastories nahrávám jednou týdně video, kam až jsem pokročila se stojkou na hlavě a trénuju i tu vránu, která mi furt nejde. Mám z ní nehorázný modřiny na rukou a je to zatím nejbolestivější asána, kterou jsem dělala. Dokonce jsem kvůli tomu psala jedný holce na instagramu do komentářů pod ladnou fotku vrány, jak to mám udělat, abych to dokázala taky, ale bez modřin. A odpověď? „Prostě pokračuj, chce to čas, taky jsem je měla“… Znovu si říkám „tak díky“ 🙂

Jóga je proces, stejně jako život. Nejde prostě jen tak přeskočit z prvního odstavce na samý konec knihy. Nebo jako dá se to, ale přijdete o ten příběh. Jóga mě učí respektu k vlastnímu tělu. Postupně ho začínám vnímat a díky tomu i vědomě ovládat. Kolikrát mě bolí i svaly, o kterých jsem do teď ani nevěděla, že je mám. Vždycky, když stojím v sedm ráno na podložce mám pocit, jako by se zastavil čas. Nevnímám nic jenom dech, hudbu a ten moment, kdy se tělo snaží vydřet v asáně. A tady uprostřed koncentrace a dechu se nachází ten můj přiblblej klid. Protože není to tak dávno, co jsem sama sebe načapala, že při každý druhý asáně zavírám oči a jenom jsem.

Přijde mi, že honit klid je asi jako bojovat pro mír. Prostě je to totální nesmysl.

Jako budu upřímná ženy, být v klidu je pro mě hodně nepřirozená poloha. Ale velice ráda si na to zvykám. On se totiž ten jogínskej klid tak nějak rozprostře i do toho každodenního života. Najednou nedobíhám tramvaje, nespěchám ve frontě v Albertu, dýl se mazlím s Mínou a míň plánuju. A je mi takhle fajn. Běh jsem milovala, dával mi svobodou. Takovou tu fyzickou, kdy má člověk pocit, že doběhne kamkoliv a všemu uteče. Za to jóga mi dává tu psychickou, kdy vím, že nikam utíkat nemusím.

Takže těm z vás, co jste se mě ptali, jestli je jóga dřina, odpovídám, že je to mega dřina. Ale daleko víc je to o tom, co se odehrává uvnitř člověka během jógy než o tom, jestli jste vydrželi v asáně pět dechů. Protože teprve, když jste uprostřed hodiny totálně propocený a nekoncentrovaný, si uvědomíte, že jediné co vás limituje, je vaše hlava. A vy rozhodujete o tom, co dokážete a co ne.

Tak co? Namotivovala jsem vás pro jógu? 🙂 Nebo jinak, mám tu nějaké jogíny? Budu ráda, když se ozvete!

S láskou Ema

První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý