Archiv rubriky: Láska

Je mi 28!

Budím se už ve tři ráno, nikoliv však radostí z toho, že mám dneska narozky. Ale kvůli tomu, že si Mína udělala z mého břicha trampolínu. Poslední dobou jsem měla pocit, že už se ta její kočičí puberta celkem uklidnila, protože místo toho aby si v noci hrála na kamzíka a skákala všude po bytě, mě nechala spát celou noc. Jenom těsně nad ránem si vždy ke mě přišla lehnout a nacpala mi s grácií svůj žíhaný kožich přímo do obličeje 🙂 Dneska se, ale vrátila do svých pubescentních dní a tak jsem tedy zase polovinu noci přemítala nad svým životem. Tentokrát ale v narozeninovém duchu.

Sorry jako, ale účes alá Jágr a puntíky, to byl v tý době hit!

Dnešní článek asi nebude tolik o mně, jako spíš o mojí úžasné rodině. Možná, že to zní jako klišé, ale pocházím vážně ze skvělé rodiny. Mamka je z Ostravy a taťka z Varnsdorfu. Potkali se poprvé před více jak třiceti lety v Praze na ubytovně pro pracovníky dopravního podniku, kam se oba po škole rozhodli nastoupit. Taťka byl jediný kdo měl v baráku barevnou televizi, a tak se k němu často scházeli přátelé a sledovali ten barevný obraz, který je pro nás samozřejmostí. Jako chápete to retro?! 🙂 Mě to vždycky přijde tak úsměvné, když slyším slovo walkman, diskman nebo v rádiu zrovna zní Bohemian Rhapsody či Oheň. To říkám furt, že žiju v blbý době. Občas se cítím jako Gill z filmu od Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. I když pro mě by byla nejspíš vysněná doba období mafie a prohibice v Americe. Swingové večírky a Big Gatsby. Doba kdy se lidé oblékali ještě elegantně a dodržovali etiketu, ale zároveň byla společnost na prahu modernosti. O době, ve které žili moji rodiče toho vím nejvíc asi ze seriálu Vyprávěj. A nechápu jak dokázali přežít některý věci, který jsou pro nás dneska samozřejmostí… Ani tak nemyslím teď internet, jako spíš svobodu a cestování.

Již v dětství se u mě projevoval můj (ne)smysl pro módu.

Každopádně i když každý z mých rodičů pocházejí z opačného konce republiky, našli se, zamilovali se do sebe a ve štěstí a zdraví žijí do dnes 🙂 A protože jim jejich život nejpíš připadal málo vzrušující, tak si pořídili , totální neřízenou střelu (tak mi taťka celkem často říká) a mého ctěného bratra (tak mu zase říkám já). Jsem starší sestrou, což obnáší spoustu povinností, včetně starání se o mladšího astmatického bratříčka s přehnanou péčí i když mu už táhne na pětadvacet. Ale vy všichni, kdo máte mladšího sourozence tohle jistě znáte 🙂 Občas soutěžíme o takzvané „rodino-body“ a snažíme se předhánět, kdo je zrovna nejoblíbenější dítě v rodině. Je pravdou, že můj bratr díky naprosto bezkonfliktní a přátelské povaze, úžasné praci a dlouholetým vztahem měl přede mnou trošku náskok. Nicméně jsem ho před pár týdny setřela červeným diplomem z karlovky a tak jsem mu narovinu řekla, ať už se o žádné rodino-body už dál nesnaží, páč jsem jich teďko posbírala tolik, že jsem prostě nejoblíbenější dítě já 🙂 Nicméně díky tomu, že svůj život poslední dobou vedu jako krávu za ocas, vrhám na své předešlé úspěchy takový lehce gigantický šedý stín. Ale jak jsem řekla včera mamce, že to období je teďko takové pekné a farebné 🙂 i když nepředstavujte si žádné sluníčkově duhové barvičky, nýbrž 50 odstínů hnědi… 🙂

A tak tu dneska sedím a za dva roky mi bude třicet. Na rodiné konverzaci v iPhonu si píšeme komu se co povedlo, nebo kdo co právě posral (ano ženy, v téhle oblasti tam jsem zrovna já pravidelným přispěvatelem). Loni tento den, jsem dostala do práce obrovský puget barevných růží s kartičkou od Harémisty, jak jsem nejlepší ženská na světě. Začínala jsem ve skvělé práci a vše se zdálo být zalité sluncem. Jeho svit však měl nádech falše… lhala jsem sobě i ostatním, že jsem šťastná. Věděla jsem, že je spoustu věcí špatně, ale nic jsem s tím nedělala. Nevážila jsem si sama sebe a spokojila se s tou růžemi ovoněnou a sluncem zalitou lží… Letošní rok je drsnější, náročnější, ale o sto procent upřímnější. Po letech jsem si začala zametat před vlastním prahem a co víc, vrátila jsem se zpátky ke svému starému dobrému já, které se nebojí ozvat a váží si samo sebe. Jasně, mám to teďko v životě jako po výbuchu granátu, ale můžu si za to sama. Spoustu věcí jsem měla změnit už dávno, ale strach ze změny mi to nedovolil. Asi proto po mě osud letos střílí jednu změnu za druhou, to abych se s nimi naučila lépe pracovat. Byla jsem tak dlouho zvyklá na své povrchní pohodlíčko, že jsem zapomněla jaké to je, když člověk doopravdy něco chce. Neříkám, že teďko oplývám moudrostí a věděním v oblasti toho, co chci. Ale rozhodně vím, co vážně nechci. A než příjemnou a pohodlnou lež, tak raději drsnou a upřímnou pravdu.

No nebyla jsem kočanda?? Uznejte 😀

Hodně lidí se mě ptalo, co bych si přála k narozeninám. A já si vlastně uvědomila, že to že mi na břiše hopsá moje milované kotě je pro mě asi největší dárek. Zároveň i to, že mám tak skvělou rodinu, o kterou jsem se mohla tenhle rok opírat je dar, který nemá každý.  Přátel mám sice pomálu, ale o to víc jsou kvalitní a vím, že je na ně spoleh. Ale to, čeho si momentálně cenním téměř nejvíce jste vy. Jdete se mnou touhle mnohdy trnitou cestou vstříc dalším dnům a s každým dalším článkem poznávám lépe sebe i vás a to mě neskutečně naplňuje. Sdílíme spolu radosti i strasti a jsem nadšená z každé zprávy nebo komentáře, že se někdo z vás ve článku našel. Vím, že kolikrát neposkytuju sluníčkovou motivaci, ale snažím se vám ukázat, že to co prožíváte vy i já, je vlastně normální a že v tom nejste sami. Děje se to vlastně každému z nás, ty vzlety i pády. Někomu více, někomu méně a já jen sdílím a ukazuji realitu v tom nejsurovějším stavu, ve kterém k nám přichází… bez kudrlinek a přikrášlování. Píšu o okamžicích plných štěstí i o tom jak ryju hubou zem, a tak to prostě je, bylo a bude. A já vám moc děkuji za to, že se tady občas spolu sejdeme, na chvíli se zastavíme a dojdeme k takovému tomu aha momentu, kdy si člověk uvědomí „hele, to se mi taky děje“.

Tak asi takhle to u nás doma vypadá. Spořádaní rodičové, můj bratr retard a já vyblitá jak čínský zelí 😀

Tisíceré díky vám, mojí rodině a Míně. A teď už prosím jenom volejte sláva a tři dny se radujte 🙂 A nebo se radujte do konce života! Nemusí to být celý den, každý den, ale alespoň na jednu minutu se každý den radujte. Ona ta radost z toho malého semínka vyklíčí v obrovský a bohatý strom, který proroste vaším životem. Neříkám, že já skáču do stropu nadšením z toho, co se poslední měsíce kolem mě děje. Ale i když mám prakticky každý den své depresoidní okénko, snažím se to vyrovnat nějakou radostí. Třeba když běhám, když se mazlím s Mínou nebo když obědvám s rodinou. Pro tyhle chvíle prostě stojí za to žít i když se lidé ve vašem okolí snaží vám život znepříjemnit jak jen to jde. Nedejte se, já se taky nedám 🙂 Ale hlavně já vás nedám, nenechám vás padnou na hubu. Společně se teď odrazíme ode dna a dokážeme uskutečnit svoje sny a přání navzdory všem bouřím, které kolem nás panují, co vy na to? Nebude to jednoduchá cesta, vlastně ani nikdy nebyla, ale my to dáme.

Zastavte se dneska prosím na chvíli a poděkujte rodině, své životní lásce, svému milovanému mazlíčkovi, za to, že jsou. Dejte dárek sobě i mě (když mám ty narozky) tím, že budete dneska šťastní. A nejen kousek ze dne, ale většinu dne a dejte mi pak vědět, jak se vám to povedlo ano? Já si večer budu péct pekanový koláč místo dortu a budu mít čas na vaše zprávy. Moc ráda si počtu jak jste prožili dnešní den. Mám vás všechny moc ráda.

S láskou Ema a Mína

PS: díky za život mami a tati, jo a taky díky výrobci té barevné televize 🙂

Muži jsou z Marsu a ženy… jsou magorky

frMám za sebou krásný víkend. Po dlouhé době se cítím odpočatá. Na stole mám otevřenou malou Milku a každý kousek čokolády nechávám s chutí rozplynout na jazyku. Užívám si každou mléčnou kostičku a kochám se zlatavými barvami podzimu, jež sem tam naruší ohnivá červeň. Vždycky mi to připomene barvy nebelvírské šály a mám chuť jít si sednout na tribunu a pozorovat famfrpál. V ruce bych držela máslový ležák a určitě bych randila s tím nejhezčím odrážečem v Bradavicích 🙂

No ale zpět do reality, o víkendu jsem ani nekoukala na famfrpál ani nebyla na rande s odrážečem. Měla jsem tak trochu víkendové rande sama se sebou. Po dlouhé době byl na všechno čas a měla jsem volno od pátečního večera do pondělního rána. Jako ženy pro mě takhle dlouhé volno bylo poslední dobou spíše fatamorgánou než skutečností, takže jsem si celý týden v hlavě skládala jak s ním naložím. Měla jsem plnou hlavou válení se v posteli, čtení Dívky ve vlaku, kávičkování s kámoškama… ale co čert nechtěl. Zjistila jsem ženy, že po třech letech v extrémním zápřahu neumím odpočívat. A tak jsem se v sobotu ráno po snídani v posteli vrhla na detailní úklid bytečku. Mína, ta absolutně nechápala co se to děje a bylo vidět, že i jí to narušilo její líné ráno. A tak se odebrala na okenní parapet, lehla si na bok a nechala si dopadat sluneční paprsky přímo na hnědý kožíšek.

Bláhově jsem si myslela jak budu mít vše do oběda hotové, no co vám budu povídat ženy nebyla jsem v poledne ani v půlce. Naházela jsem do sebe hovězí steak s fazolkami a pomalu jsem sbírala odvahu ke stavění plotu. Dostala jsem od našich takovou tu zelenou plachtu, která se napíná přes pletivo a vytvoří tak dojem zeleného oplocení. Měla jsem to sice dělat s našima, ale když vidím, jak se poslední dobou taky pořád dřou tak jsem se do toho dala sama. A musím říct, že to byl skvělý nápad na to si pořádně vyčistit hlavu a i spontánně si zanadávat 🙂

Dělala jsem ho čtyři a půl hodiny a mezi tím mi hlavou rotovaly myšlenky takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že se můj mozek změnil v automatickou pračku, která právě pere sto párů extrémně špinavých ponožek. A taky že jo, začaly se mi otevírat staré rány i brány do skrytých koutů mé mysli. Bylo třeba si všechny ty pocity a myšlenky utřídit, probrat a vyhodit co je nepotřebné, přesně jako jsem to dělala s plevelem na zahrádce nebo s věcma v kuchyni.

Skvělá nedělní snídaně v Café Jen

Moje úžasná kamarádka Barunka odjela po náročném roce na zaslouženou dovolenou. Poslední dny si hodně píšeme přes whatsapp a předevčírem mi tam od ní přistál nahraný vzkaz. Cítila jsem se jak v americkém filmu, kde unavená hlavní hrdinka přijde domů z práce ověnčená igelitovými taškami s jídlem z čínského bistra a první co udělá je, že zmáčkne tlačítko záznamníku. A tak jsem si ten vzkaz přehrála a hned jsem jí nahrála jeden nazpět. Od té doby takhle komunikujeme pořád. Je to lepší než telefonování nebo ťukání textovek. A co, že máme poslední dobou s Barčou společné?

První vzkazy se týkaly toho, čeho se bojíme. Barunka teď v životě řeší vztahy a já jsem poslední týdny zase single. I když mi bylo s milencem moc hezky a je to skvělý člověk, není to prostě to pravé, když to takhle řeknu otevřeně. A věřte mi, že nikoho to nemrzí víc než mě. Barunka, ta pro změnu chová city k jednomu kamarádovi, který o ničem (nejspíš) neví, nicméně na tu zaslouženou dovolenou letěla právě s ním a s dalšími přáteli. Je to celý zamotaný jak klubíčko vlny, ten život… Barča má strach z odmítnutí a já? Zjistila jsem, že se nejvíc bojím toho, že se moje sny splní. Ano čtete správně.

Dala jsem si ovesnou kaši naloženou přes noc v banánovém pyré a kokosovém mléce a toast s avokádovou pomazámkou. Za mě rozhodně top!

Potkávám i hodné mužské, vím to. Ale více či méně vědomě je prostě odmítám. A proč ptáte se? Protože jsem nejspíš magor 🙂 Protože i když jsem o tomhle tématu už naspala stovky řádků, natočila videa i mluvila do isntastories, i přesto mám furt tendenci vybrat si někoho, koho budu moct „s chutí“ předělávat. Kolikrát mi nedojde jaký jsem debil, dokud to takhle nenapíšu… Rukama jsem se hrabala v hlíně a zápolila s protivětrem při špendlení plachty. Kolíčky, které mi provizorně napínaly plachtu, padaly z plotu rychlostí blesku a já je nestačila znovu připínat. Současně s tím jsem se v duchu prala s myšlenkami, co já teda vlastně chci. Chci si snad žít život plný sezónních lásek a být novodobou Rosamundou Pilcher, či snad Bridget Jones, která otěhotní ve čtyřicetitřech letech… anebo chci spokojený život ve dvou s dětmi na klíně a manželem po boku (a samozřejmě s Mínou na parapetu)? Jak jsem se tak prala s tím plotem, prala jsem se i sama se sebou a kdyby jste mě vzaly hráběma po hlavě ženy, nedostaly byste ze mě odpověď.

Poprvé v životě jsem porozuměla mužům, respektive jsem rozuměla tomu proč nám tolik nerozumí. Kolikrát nadáváme na to, že právě oni nevědí, co vlastně chtějí… a ženy víme to snad my? Jako je to smutný v téměř dvacetiosmi letech, když to takhle přiznám, ale já to vážně nevím, a možná proto ten můj život vypadá, jak vypadá. Chvíli to vím a jdu si za svým cílem, ať už je to cokoliv. A v další chvíli se zmítám ve strachu a svá přání beru zpět. A co že z toho vznikne? No přeci totální chaos. Plot nade mnou vítězil jedna nula (nebo spíš bambilión nula), já chytala jeden kolíček za druhým a Mína sedíce na parapetu sledovala celé tohle komické představení s velkým zaujetím. Přísahám, že měla hlavu nevěřícně nakloněnou na stranu.

Plot jsem se vší vervou dodělala a s rukama od hlíny jsem se přesunula do sprchy. Večer jsem strávila v Kavárně co hledá jméno s kamarádkami a bylo mi fajn. I když jsem si na zahrádce prožila celkem drámo, najednou uvnitř mě byl klid. Pomalu jsem usrkávala kávu z šálku a poslouchala příběhy ze života Domči a Ditty. Říkala jsem si, že se to moje mentální tornádo určitě druhý den vrátí, ale včera jsem se ráno probudila snad o tísíc kilo myšlenek lehčí. A pak to přišlo… ticho v mé mysli, které tam nebylo nejspíš posledních pár let. K plotu jsem se ještě vrátila, protože pravá část nebyla úplně rovně, ale už to šlo lehce. Uvědomila jsem si, že vlastně ke štěstí nikoho nepotřebuju, jen sebe a teď vlastně i Mínu, která mi tak krásně dokresluje teplo domova. Nechci aby to znělo nějak nadutě, ale prostě to tak je. Hodně jsem hledala to štěstí mimo sebe, v lásce, v mužích, v kariéře, v červeném diplomu… jenže tam není. Láska není štěsí, úspěch není štěstí ani muži nejsou štěstí. Štěstí je prostě štěstí. Nic víc, nic míň. Muži jsou možná z Marsu, ale my jsme podle mě občas totální magorky 🙂 Nebo já to tak alespoň poslední týdny vnímala. A tu magorku jsem ze sebe nějak nedokázala setřást, ta kráva totiž byla všude se mnou a vytvářela paniku a stres, všude kde se mnou byla. Nevím jestli jí ve mě zahnal ten plot, nebo jestli se tak vyšťavila, že se uložila v mé mysli ke spánku. Každopádně doufám, že na nějaký čas nevytáhne paty z domu a mě bude tak dobře jako teď kdy si z pod stolu mlsám mléčnou čokoládu… Samozřejmě už asi desetkrát jsem si řekla, že je tohle poslední kostička, ale teď už fakt nekecám :)…

S láskou Ema

 

Hovory k sobě

Zrovna se láduju čokopěnou v práci a nechávám se unášet tou dokonalou hořkosladkou chutí. Je to dobrá náplast na dnešní pochmurné ráno. Přestože slunce svítí již od ranních hodin, probudila jsem se celkem smutná. Zdál se mi sen, že všichni moji ex, jsou šťastní, spokojení, žijí obklopeni dětmi, které jim jejich družky nadělily a mě ohlodává paty v bytě má smečka koček, protože mě z toho všeho už kleplo.

Stává se vám to někdy taky ženy? Že když se vám delší dobu nedaří a trváte si na tom, co od života chcete, tak máte pocit, že je chyba ve vás. Že jste jediná, kdo se nedokáže přizpůsobit? Že myslíte, cítíte a vnímáte svět jinak než všichni ti partneři a přátelé, kteří vám prošli životem? Poslední dobou se tak cítím. Asi mě na tyhle myšlenky přivedly svatby a zakládání rodiny mých dvou velmi blízkých kamarádek. Obě se jmenují Katky a s upřímnou láskou jim přeji každou minutu štěstí, kterou ve svých rodinách zažívají. Jen si prostě teď říkám, jak tak zaháním smutek tou čokoládovou pěnou, že už jsem tohle dávno chtěla mít také. Honí se mi hlavou tolik otázek… Na co jako sakra osud čeká? V čem mám na sobě ještě zapracovat, abych konečně zapustila kořeny a co když mi tohle vůbec není dáno?

Ano ženy, tenhle rok je (a byl) hodně náročný i na mě. Pominu-li má vztahová dramata, tak jsem si také prošla soustavným učením se na státnice, dohadováním se s fakultou kvůli termínům zkoušek, úmrtím v rodině, naprosto ponižující obhajobu bakalářky, kdy moje roční úsilí bylo během několika zesměšňujících a ponižujících argumentů smeteno do koše, také jsem přišla o většinu kamarádů ve svém okolí, nutno podotknout, že s některými jsem se rozloučila dobrovolně a na závěr, dala jsem výpověď.

Jistě, můžete na to argumentovat ženy tvrzením, že když něco končí, něco nového začíná, nebo že co nás nezabije, to nás posílí, nebo že musíme něco ve svém životě zahodit do koše, aby byl prostor pro nové věci, ale… Když tohle děláte prakticky každý rok stále dokola, jste tři roky bez dovolené, protože ve svém volnu studujete vysokou, která vám ve finále stejně už k ničemu není,dopadá na vás únava a frustrace z toho všeho znovuzačínání. Jako upřímně bych docela ráda začala tak, abych už nikdy nemusela končit…

Práce se změnou i tak by se tohle celé dalo nazvat. Před pár lety jsem na sobě začala pozorovat, že sklouzávám do rutiny, že profesně i mentálně zakrňuju. Asi k tomu má občas tendenci každý, najít si to teplé místečko v systému a hlavně moc nevybočovat. Najít si svou rutinu a být v ní do konce života… Nevím jak to máte vy ženy, ale třeba já osobně změny docela dost blbě snáším. Nerada ve svém životě cokoliv měním. Dalo by se říct, že se toho do jisté míry i bojím, protože člověk v jednu chvíli ztratí jistoty, které do té doby měl. A to, že se před ním otevírá nový prostor, to v tu chvíli ještě nevidí. Já jsem teď v situaci, že vidím jak ty události za sebou i dálavy před sebou, které jsou zakryté závojem šedé mlhy. Čekám, až se ta mlha trochu zvedne, abych mohla s odvahou do těch končin vyrazit. Momentálně jsem totiž podělaná až za ušima z dalších změn.

Jdu si životem tvrdě za svým… možná až příliš tvrdě. A občas bývám dost nekompromisní. Mám vysoké nároky na sebe, na ostatní, na všechno. Nemyslím tím teď nějaké materiální záložitosti, ale spíše hodnoty. Nejspíš to je důvod, proč se okolí kolem mě poslední dobou tolik mění. Věřím v upřímnost, lásku, soudržnost a oporu. A když to v těch vztazích není, nebo to je jen z jedné strany (a to teď nemyslím jenom ty milostné vztahy, ale hlavně ty přátelské), tak prostě nemá smysl to dál udržovat.

Řádky svého života si píšeme každý sám, a za všechny ty věty jsme si každý zodpovědný. Pokud se někomu daří nebo nedaří, může si za to vždy člověk sám. Možná, že si to kolikrát neuvědomujeme, ale všechno, co nám běží hlavou, ať už jsou to myšlenky, pocity i třeba sny… to vše utváří naši realitu a dokonce i budoucnost. Kolo života se neustále točí a někdy kolikrát tak rychle, že člověk z toho všeho dostane závrať. Pak je snadné přestat věřit v sebe, své zásady a i v to, co je správné. Lidé pak mají tendenci dělat to, co je snadné (Albus Brumbál 🙂 ).

Věřím v načasování, v osud i karmu a od té doby co mám Mínu možná i víc než kdy jindy. Nějak se ve mě probouzí spirituální část mě samotné. Nebojte se ženy, nebudu věštit z koule a přisuzovat průběh mého dne horoskopům (zatím). Jsem sama zvědavá jak se budu cítit za měsíc, za půl roku, za rok… Co všechno se zase změní, nebo se mi konečně podaří zakořenit a zároveň nezůstat v rutině? 🙂 Jedno vím jistě, že je důležité nepodléhat zlým snům i když jsou občas blízko realitě.

S láskou Ema

Miňonka

Byl teplý letní večer a zrovna jsem se s ním vracela z kina. Byli jsme na Čelistech a povím vám ženy, kam se na tyhle starý klasický americký filmy hrabou ty dnešní braky přetékající drahými efekty. Ten večer jsem je viděla poprvé a lepší film jsem už dlouho neviděla. Vraceli jsme se příjemně unavení a těšili se do postele. V tom mu zabzučel telefon… přišla mu zpráva „našli jsme kočku“. Jeho bratr s přítelkyní se totiž ve stejnou dobu vraceli z výroční večeře a po cestě domů narazili na . Byla hubená, zesláblá a velice přítulná. Rozhodli se proto si jí vzít domů. Ještě ten večer jí umyli, nakrmili a ona s nimi spokojeně spala až do rána.

Začali jí říkat Devítka, protože jí našli kousek od tramvajové zastávky číslo devět a taky proto, že měli ten den devítileté výročí. Přišla mi to jako celkem zvláštní náhoda, protože o kočičku jsem už delší domu měla zájem. Dalo by se říct, že jsem od února aktivně hledala tu pravou adeptku na spolubydlení a parťáka do bytečku, ale prostě jsem neměla štěstí. Když jsem narazila na zajímavý inzerát papírové kočky, ve finále to byla převlečená množírna. Když jsem psala do útulku, byla jsem akorát nepříjemně překvapená ze všech těch otázek, které mi kladli. Měla jsem zájem o jedno koťátko, které se na stránkách nejmenovaného útulku objevilo asi před pěti měsíci. Napsala jsem jako první zájemce s prosbou, že bych se na kočku přijela podívat. Po dvou dnech kdy mi nikdo neodepsal, jsem byla nakonec vypoklonkována, že jsem příliš mladá na to, abych se mohla ucházet o kotě, a že s mladými lidmi mají špatné zkušenosti… Tehdy jsem to hledání prostě vzdala. Říkala jsem si, že mi to asi není dáno, abych jí teď měla a tak jsem celý proces přesunula na dobu neurčitou.

Mamka tenkrát říkala, že to mám nechat být a že si to mám „jenom“ přát. A že ona mi sama nějaká číča přijde do cesty. To mi přijde celkem úsměvné, protože ona mi fakt do té cesty přišla sama. Jela jsem se na ní za pár dní podívat, abych zjistila jak si sedneme. Přeci jenom u koček je to trošku jiné než u psů, neposlouchají vás na slovo, nevychováte si je úplně podle svých představ. Mají svojí hlavu a osobnost a jak kdysi řekl můj ex „nežijete s kočkou, žijete u kočky“. Vůbec jsem netušila, co mě čeká a když jsem poprvý viděla tu chlupatou kuličku s očima přes celý obličej, byla jsem do ní bezpodmínečně zaláskovaná. Běžela se hnedka schovat za matraci, kde měla svůj úkryt před cizími lidmi a ze začátku se ke mě moc neměla. Nakonec jsme se díky česání s Tangle teezer, který naprosto miluje 🙂 , skamarádili a s každou další návštěvou jsme se sbližovali víc a víc. Bylo mi líto, že takový zlatíčko žilo na ulici bůh ví jak dlouho.

Poslední dobou pozoruju na facebooku i jinde fotky odložených koťat a štěnat, která každý den bojují o život a čekají na nový domov. Copak ty lidi dneska nemají soudnost? Proč si hrajeme na bohy? Rozhodujeme o množení, (ne)kastracích, křížení a podobných věcech, které by měli být v rukou přírody a když to s něčím přeženem, nemáme ani dostatek úcty se k situaci postavit čelem. Tohle chování ke zvířatům mě vážně drtí a přijde mi to vrchol neúcty vůči přirozeném řádu. Proti kastraci jako takové nemám prakticky nic, sama jsem rozhodně pro, pokud neplánujete zvířecí potomky. Ale ty další věci… není to už trochu příliš? Výstavy, neustálý stres, život v množírnách a následné ukecávání potenciálních majitelů, aby si zvíře odvezli jinak ho utratí nebo nechají na ulici… Nevím jaký z těhle osudů potkal Devítku, jestli někoho omrzela, jestli se zatoulala, utekla někomu zlému?

Minulou sobotu mi jí přivezli a můžu vám říct, že pár hodin před tím než ke mě dorazila jsem měla celkem tendenci brát zpátečku. Říkala jsem si, jestli vůbec budu schopná jí dát, co potřebuje. Nikdy jsem se o takové zvíře nestarala, honilo se mi hlavou tolik otázek… Jsem na to dost zodpovědná? Budu na ní mít čás? Budeme si rozumět a co budu jako sakra dělat když ne? No řeknu vám to takhle ženy, po pár hodinách bylo jasné, že všechny tyhle přehnaně zodpovědné otázky byly naprosto zbytečné. Je prostě moje. Ne nadarmo se říká, že zvíře je podobné svým pánům. Přijde mi, že jsme si neskutečně podobné a když jsem s ní, cítím souznění jako s nikým. Vy víte, že jsem s kočkami z Liberce měla opravdu silný a krásný vztah. A myslela jsem si, že už to nic nepřekoná. Ale od té chvíle, kdy si mi poprvé lehla na hruď a začala vrnět, bylo jasné, že je to láska na celý život.

Dokud žila na ulici, byla Devítkou… Osamělou, smutnou kočičkou, která doufala, že jednou najde vlastní domov. Teď je z ní moje Mína, štěstí, které mi samo skočilo do cesty a neptalo se, jestli už se cítím být připravená. Ono asi vážně platí to pravidlo, že když něco chcete, tak to čekání chvíli trvá, ale výsledek pak stojí za to. Jsem ráda, že tenhle hořkosladký příběh má šťastný konec a moc bych si přála, aby bylo méně množíren a více lidí, kteří mají srdce na správném místě a mozek teda taky….

S láskou Ema a Mína

PS: číslo 9 znamená v numerologii lidskost, soucit a ochotu pomáhat 🙂

Každý by měl mít svého Karla II aneb anekdoty všedního dne

Sedím doma na gauči zabalená v letní dece. Ruce mi voní bazalkou a kari. Venku se opět zatahují mračna, na parapetu mi vrní kočka a já mám hlavu plnou myšlenek. Člověk by řekl, že už jsem si zvykla loučit se s lidmi, ale upřímně si na to nezvyknu pravděpodobně nikdy. Víte ženy, jsem tak trochu autista a špatně snáším změny. Lidi obecně moc nevyhledávám a když už si někoho oblíbím s těžkostmi se s ním pak loučím. A nyní, když mi z práce odchází všichni moji oblíbení a blízcí kolegové, jsem se tak trochu ocitla pod palbou velmi lítostivých emocí. Náš skvělý tým se rozpadl a upřímně řečeno i já již delší dobu zvažuju odchod z firmy.

Nebojte se nic, Karel díky bohu neodchází (to už by bylo definitivně po mě 🙂 ). Karel úspěšně zvládnul státnice a narozdíl ode mě má již všechno hotovo a může se prohlašovat za bakaláře – nebo tedy on o sobě prohlašuje, že je DCP (diplomovaný chytač pokémonů). Ano ženy, Karel má rád ve svých skoro čtyřiceti letech chytání pokémonů prostřednictvím mobilního telefonu a během učení se na státnice získal na této hře celkem silnou závislost. To mu však nebránilo v tom, aby se důkladně připravil na přijímačky na inženýrské studium, které i přes srdceryvné vzlyky, jak to určitě nedal, samozřejmě zvládnul. Pogratulovala jsem mu a říkám: „Karle, to bylo ale o prsa severokorejské běžkyně“

Karel odpovídá: „V dorostu“

Odpovídám: „Sužované Kim Čong-unem“

Karel odpovídá: „A také hladem a povodněmi“ 🙂

Osobně si myslím, že takhle těsné to nebylo, ale Karel je hérečka a tyhle naše bezpoitní hovory mě vážně baví, takže jsem se jeho přikrášlování nebránila. Čím mě, ale opravdu pobavil byla příhoda z jeho školního zapíjení státnic, během kterého vystupovala na místní zahradní slavnosti i Lucie Bílá. Karel sice není její velkým fanouškem, ale nemohl si nechat ujít příležitost požádat naši zlatou slavici o společné selfíčko.

A tak si na ni Karel počíhal za plotem a prý ji velmi slušně požádal o fotku, ta ho ovšem odmítla a odklopýtala do auta. Karel se pochopitelně urazil a další čtyři převyprávění tohoto příběhu trval na tom, že jako doopravdy nechápe, proč se s ním nechtěla vyfotit a že je to pěkná snobka. Při pátém vyprávění se na mě podíval a říká „No tak jsem byl trošku v náladě no a asi jsem na ní krapet zahulákal“… Při osmém vyprávění se z „trošku v náladě“ stalo „totálně na hadry“ a „zahulákal“ se změnilo v „řval jsem na ni zpoza plotu“ 🙂

Karel, jenž sám sobě diagnostikoval krizi středního věku, se jednoho rána vzbudil a pocítil jakési duch-hovní pnutí. Nebo tedy alespoň tak to nazval a rozhodl se proto, že začne se svým duševním stavem něco dělat. Samozřejmě ho nenapadlo nic lepšího, než se vrátit ke své oblíbené jízdě na kole, což je chválihodné, nicméně poprvé když mi ukazoval na mobilu tracker své jízdy, připomínala trasa svým tvarem spíše blesk na čele Harryho Pottera. Abych to osvětlila Karel vyjel ze svého příbytku a po pár kilometrech narazil na kopec. Ve snaze se mu vyhnout zahnul a snažil se ho objet. Po dalších pár kilácích mu se smutkem v očích a s nadávkami v ústech došlo, že se tak či tak krpálu prostě nevyhne (jelikož se ocitnul jednou půlkou kola na srázu). A tak se vrátil zpět na cestu a kopec si vydupal.

Letos opět (ostatně jako poslední tři roky, co ve svém volnu dálkově studuju) nemám žádnou dovolenou. A tak se kochám myšlenkami, plány a fotografiemi z cest mých přátel. Karel je na tom letos úplně stejně jako já, jelikož mu většinu volna také spolkla příprava na státnice a docházení na fakultu. A tak se rozhodl pro prodloužený víkend na vodě. Karel, jenž pádloval naposledy na nafukovací lodi před čtyřmi lety, dva dny před nástupem do kánoje na Sázavě, začal v práci řešit svou fyzickou zdatnost a (ne)připravenost… A jak že to dopadlo ženy? Inu po návratu Karel o sobě prohlásil, že se cítí být citlivý jako křehká skleníková květinka (nedělám si legraci, to přímo cituji jeho slova 🙂 ), jelikož se mu osypala polovina paže. Nejspíše z vody, z klobás a z kombinování rozličných dávek laciného alkoholu.

To mám ale kamarády což? Víte ženy, mě to nevadí. Přijde mi, že s chlapama se to vždycky lépe táhne. Je s nimi větší sranda, máte parťáka na pití piva a na přejídání se hranolkami z mekáče, když se vracíte ve čtyři ráno z tahu. To nevadí, že jste opilí do takové míry, že se změníte v náhodný generátor slov, i přesto si rozumíte. Muži nerozebírají každou kravinu jako ženy a jejich největším problémem je, že jejich oblíbený fotbalový klub nezvítězil, nebo že jim někde natočili podmíráka. Nespočítám kolikrát mi ti moji kluci v práci za poslední měsíce zlepšili svými hlody náladu. A i když Karel zůstává, ten zbytek mi bude moc chybět.

Poslední dobou kolem sebe dělám celkem velkou čistku přátel a snažím se obklopovat lidmi, se kterými je mi dobře. Zjistila jsem totiž, že lidé typu „kam vítr, tam plášť“ mi prostě nevyhovují. Nejsem úplný extrémista a nevidím svět černě nebo bíle, všichni máme plno barev. Ale pokud jde o přátelství věřím v soudržnost, upřímnost a oporu. Přítel by tu měl být v dobrém i ve zlém a měl by umět říkat hezké věci i ty, které slyšíme ne až tak úplně rádi. Přece jenom negativní kritika nás také může posunout někam dál, když dovolíme svému egu, aby si z toho vzalo to, co je pro nás skutečně podstatné. Přátelé nás tímhle způsobem můžou posouvat dál, ale také nás mohou samozřejmě stahovat dolů. Se vztahy je to jako se zlatem, na první pohled se všechno třpytí, ale co je to pravé, se pozná až po důkladném prozkoumání zblízka. A stejně jako se zlatem – ne každý se spokojí s náhražkou, obzvláště my ženy, co myslíte? 🙂

 

S láskou Ema

PS: Karel si donedávna myslel, že makronka je první dáma Francie 🙂

 

L.O.V.E.R.

Letošní rok začal celkem dramatickým rozchodem, ale to vy už víte. Byl to nečekaný obrat v mém životě, nicméně mi dal úžasnou příležitost se zaměřit zase sama na sebe a podívat se na to, co bych mohla ve svém životě změnit. A že toho nebylo málo. Celkově jsem už byla ze všech těch vážných vztahů vyčerpaná a chtěla jsem si dát delší dobu s randěním pauzu.

 

Ovšem, co čert nechtěl. Po prvních čtrnácti dnech od rozchodu, které byli temnější než rockové balady z devadesátých let se na mě začali sypat chlapi jeden za druhým. Přišlo mi, že si ani nemůžu dojít do Alberta pro jogurt, aby po mě někdo nechtěl číslo nebo mě neoslovil. Jako nebudu vám lhát ženy, po celkem pošramoceném sebevědomí z předchozího vztahu to byla slušná náplast. A tak jsem si to chvíli jen tak užívala, chodila na rándíčka a zase žhavila Tinder. Telefon mi několik dní non-stop pípal a o ctitele nebylo nouze.

Bohužel i ten nejlepší koláč se vám časem začne zajídat a neustálý příval zpráv mě začal pomalu, ale jistě vyšťavovat. A ve finále jsem měla pocit, že se na mě pořádá hon jak na čarodějnici.  V hloubi duše jsem si nakonec uvědomila, že momentálně k nikomu prostě patřit nechci. A i když lidé jsou často po rozchodu s někým, protože nedokáží být sami, já zvolila opačnou strategii. Tedy chtěla jsem být nějaký čas sama, abych znovu dokázala být s někým.

V únoru, kdy už jsem měla celé téhle komedie s naháněním tak akorát dost a snažila jsem se doma zabarikádovat spolu se Samotou, se do celé kauzy vložil jeden můj kamarád. A to sice s totálně nečekaným návrhem (samozřejmě, že se týkal sexu 🙂 ). Musím říct, že po té dlouhé době, co se známe mě to celkem zaskočilo, páč jsem ho měla za neskutečného slušňáka. A naše společné zprávy, přestože byli časté a mnohdy i dlouho do noci, se nesly vždy pouze v kamarádském duchu. Takže jsem poprvé v životě kývla na nabídku „friends with benefits“ a dala jsem milému známému jedinou podmínku – žádné city.

Asi si teď o mě myslíte, že jsem totální emocionální masochista, ale opak je pravdou. Po citových výlevech mého ex plných plánů svatby a společně stráveného života, jsem si v duchu řekla, že jestli nejsem na něco zvědavá, tak jsou to tyhle „vážným vztahem zavánějící“ kydy. To však neznamená, že jsem chtěla být za rajdu, co skáče z lóže do lóže, to není úplně můj styl. Šlo mi pouze o pár příjemněji strávených večerů týdně s celkem milým chlapem. Každopádně kamarád lomítko milenec mi moje pravidlo odkýval a zdůraznil, že to má stejně.

Everest! Jinými slovy totální vrchol. Asi tak bych popsala prvních pár nocí s milencem. Zatímco můj bývalý byl králem tak maximálně ve svém harému, kde vládnul sladkými slůvky, v ložnici byl spíše šaškem, který opakoval svou několika minutovou reprízu furt dokola a spíše než k smíchu to bylo k pláči. Neustále zdůrazňoval svou vybavenost, co se týče velikosti a jistě ženy, hraje to svou roli. Nicméně, k čemu je muži velké kladivo, když s ním neumí trefit hřebík, že jo 🙂

A tak jsem si užívala hezké večery a nehleděla na budoucí dny a jaksi mi uniklo, že to pravidlo, které jsme si na začátku s milencem dali, ani jeden z nás nedodržuje. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem začala odmítat jiné muže… Netrvalo dlouho a milenec se vyslovil, že mu jenom sex už nestačí, že by rád něco víc. Některá slova mi lichotila, u jiných se mi zdálo, že přišla moc brzy. Nakonec jsem dala na radu mojí Kačenky, která řekla „hlavně se tomu nebraň, když je ti s ním dobře“. Začala jsem tedy plavat s proudem a nechala se unášet vlnami úplně jiných emocí, než které jsem do té doby znala.

Radost, důvěra láska i vášeň. To je to, co poslední dobou cítím. Je krásné, když vás má někdo rád. Ale ještě hezčí je, když vás někdo motivuje a dovoluje vám být tou nejlepší možnou verzí sebe sama. Nemusíte si hrát na někoho jiného, neřešíte jeho bývalé, vlastně je vám to úplně fuk. Nepřemýšlíte nad tím, co vám váš muž říká, prostě víte… cítíte, že je to pravda. Vidíte to v jeho očích, vnímáte to při každém objetí nebo stisku ruky. A na ničem jiném prostě nezáleží.

Již tři měsíce jsem šťastná, tolik se toho za tu dobu změnilo. Přestala jsem tolik pít, začala jsem více spát. Vrátila jsem se k běhu a zdravému jídlu, zhubla asi pět kilo, páč toho energetického výdeje bylo poslední dobou nějak víc 🙂 . Začala jsem si víc věřit a poprvé v životě není můj vztah jako na horské dráze nebo jako křivka na EKG kardiaka.

Asi si říkáte ženy, jak se mi to podařilo utajit. Inu tak nějak jsem pochopila, že čím více masírujete sociální sítě a vykřikujete do světa svoje štěstí, tím méně vám ho lidé věří. A tak jsem si to svoje spíše užívala, než abych ho prezentovala všude možně. Díky tomu mě naplnilo až po okraj a ve chvíli, kdy jsem začala přetékat, rozhodla jsem se o to s vámi podělit. Jelikož do této chvíle o mém vztahu vědělo jen pár zasvěcených duší.

Určitě mi dejte vědět o vašich zkušenost s „friends with benefits“ celkem mě zajímá, jestli je tohle typický scénář nebo spíše rarita 🙂 . Mějte se krásně ženy, žijte život plný štěstí a mějte vedle sebe jenom a pouze ty lidi, kteří vám to umožní.

S láskou Ema

PS: Mami je mi naprosto jasný, že jsi to celou dobu tušila, páč jsi paní Colombová! 🙂

FlashbEX! II. – Harémista

Tak ženy, konečně jsem se dostala k užitečnějším věcem než je drmolení pedagogických pojmů a memorování definic a jdu se s vámi nyní podělit o další kuriózní zážitek z mého soukromí. Jako upřímně, asi jsem nenapsala povídku, která by měla tolik verzí jako má tahle. A vybrousit ji, mi trvalo celkem dlouho, takže mi určitě dejte vědět, jak na vás zapůsobila.

Takže byla nebyla jedna Náplavka. A na té Náplavce jsem měla druhé rande s jedním chlapcem. Povídali jsme si, smáli se, děsně se opili a tak nějak skončili spolu. No jo no, žádná velká romantika na úvod nicméně mému slaboduchému toužícím po trvalém vztahu to bohatě stačilo a dokonce to považovalo za perfektní ántré :-). Jasně, čas vám změní úhel pohledu na spoustu věcí. Vzpomínky vyblednou, sny se buď promění ve skutečnost nebo odplují na věčnost k břehům nesoucím název Nesplněná přání.

S chlapcem jsme tedy byli spolu pár týdnů a už tenkrát jsem se ve jménech jeho ex-přítelkyň i kamarádek ztrácela a myslím, že ani tabulka či graf v Excelu (který by mi objasnil, kdo je vlastně kdo a znázornil mi časovou posloupnost všech zúčastněných – jelikož se jaksi některé úseky celkem překrývaly), by mi nepomohl. Říkáte si inu dobrá, však jistě dospěl. Nebo hůř však on ČASEM dospěje.

Bože můj ženy, obřadně si zde slibme, že nebudeme mít spasitelský komplex ohledně mužů. Je to totiž úplně stejné jako s nákupem džín v obchodě – buď vám ty džíny sednou nebo nesednou a pokud nesednou tak jste to vy kdo musí zhubnout… vy se budete muset přizpůsobit. Takže muž časem nedospěje, ani se nezmění prostě vy si budete muset zvyknout!

A tak jsem si zvykala… na půlnoční pípání telefonu od jeho „kamarádek“, na jeho věčné schůzky s bývalkami, na to, že si psal sexistické zprávy s cizími ženami a na situace kdy mi ráno přísahal věčnou lásku a odpoledne psal jiné, že by si to od ní nechal nandat. Jasně ženy, napadá vás otázka odkud to vše vím, že? Na to vám odpovím další radou: NIKDY nelezte chlapovi do mobilu i když tam na vás vyskočí sexistická zpráva na obrazovce od cizí holky ve tři ráno… prostě to nedělejte. Za prvé – totálně ponížíte sebe sama, a za druhé, což je daleko horší část, zjistíte jaké vedle sebe máte bigamistické prase. A věřte mi, že není nic ponižujícího, než si číst ty samé zprávy, které váš milý Harémista píše denně vám, ale určené pro jinou ženu.

 

Asi si říkáte, že tyhle všechny signály byly dostačující na to, abych tuhle známost po několika měsících utnula a věřte mi, že Harémista měl párkrát na mále. Nicméně můj nedostatek sebeúcty v kombinaci s velmi přesvědčujícími lítostivými výlevy Harém-herce, mě nakonec vždy přesvědčily. Co je ale nejhorší, začala jsem pochybovat sama o sobě, ne o tom druhém. Časem jsem viděla v odraze vlastního zrcadla jak se ztrácím, jak moje důstojnost, hrdost i síla kamsi mizí a postupně jsem se měnila v podrážděnou, paranoidní nestvůru plnou potlačené touhy a nesplněných přání. Než jsem se nadála bylo mi vyčítáno jak jsem hrozná, netolerantní a hysterická a jak si za tu nedůvěru vlastně můžu sama…

 

A jak to vlastně celé skončilo? Milý Harémista dostal na výběr – království nebo já. Výsledek jistě tušíte páč již pár měsíců jsem single. Nicméně ještě než si dozabalil poslední trenky z šuplíku na spodní prádlo si našel jinou Včelí královnu, jejíž fotku mi pár dní po rozchodu na truc poslal. A můj pocit? V tu chvíli jsem se cítila být nahraditelná stejně jako žárovka v lustru.

Takže jaké z dnešního příběhu plyne poučení? Chceš-li porozumět lidem, přestaň poslouchat, co říkají a hleď více na to, co skutečně dělají. Za muže totiž mluví činy. Ty totiž nelžou a jak říká moje máma, my ženy milujeme hlavně ušima.

 

Ema