Archiv rubriky: Láska

10 mužských evergreenů

Už delší dobu tu nebyl článek zaměřený na muže, což? 🙂 Trošku jsem se teď od tématu vztahy odklonila, páč nemám momentálně co k řešení. I když nějaký ty fleshbEX se vždycky najdou a třeba zase i časem něco málo na tohle téma přijde. Každopádně teď bych se s vámi ráda podělila o pár hlášek, které jsem vypozorovala, že muži velice často a rádi používají. A bez ohledu na to, koho mají zrovna vedle sebe, je používají prakticky napříč celou vztahovou kariérou. Poznáváte v nich toho svého? 🙂 Já teda rozhodně!

1. Hmmm..

Aneb všeobjímající a zároveň uznalé „hmmm“ je vyjádřením toho, že vám momentálně nevěnuje příliš pozornosti, jelikož se mu hlavou pravděpodobně honí něco úplně jiného. Je to něco, co slyšíte téměř denně a asi nemá smysl, se za toto na muže zlobit. Konec konců já taky často odpovídám na mužovo nadšené sdílení sportovních výsledků jenž zrovna probíhají v televizi právě všeobjímajícím „hmmm“ 🙂

2. Mám to pod kontrolou

Tohle je moje nejoblíbenější chlapská hláška a chcete vědět proč? Inu když jsem byla ještě mimino vozící se v kočárku, tak nás (mě a tátu) vyslala mamka na malou procházku. Taťka jí chrabře sdělil, že má vše naprosto pod kontrolou, a ejhle, zatímco stál v chodbě a přivolával výtah, kočárek už se valil ze schodů i se mnou. Nic se naštěstí nestalo, ale je vám asi jasný, kde jsem přišla k tomu, že jsem tak praštěná 🙂 Každopádně význam tohoto mužského tvrzení znamená to, že v tu chvíli nemá pod kontrolou absolutně nic, ale moc rád by si přál, aby to tak bylo.

3. Ale moje máma…

Za větu začínající těmito slovy by doslova zabíjela asi každá z nás. Dokonce jsem měla tu čest s mamanem obecným, kde byl tenhle úvod snad na začátku každé naší konverzace a upřímně se ve mě vařila krev. A proto jsem se vážně musela zasmát, když jsme měli před pár dny u našich rodinou oslavu a přítelkyně mého bráchy se na měj krapet zlobila za to, že jí zkritizoval Míša řezy. Jako klobouk dolů před ní, protože ani já se do těhle náročnějších věcí nepouštím. Ale ona sebrala odvahu a rozhodla se svému milému udělat moučník, o kterém ví, že ho zbožňuje. A odměna? „Jako je to dobrý Sabinko, ale moje mamka to dělá jinak. Proč jsi jí neřekla o recept?“ Se divím, že ho v tu chvíli nezabila a rozhodně by k tomu měla moje nejvyšší požehnání. Já zažila něco podobného před pár lety, když jsem bývalému (mamanovi) pekla narozeninový dort. Od božího rána jsem lítala jak kráva po vesnici a sháněla čerstvé ovoce, máslo a další blbosti na pečení, abych si večer vyslechla, že je dort sice fajn, ale že jeho máma do něj dává ještě marmeládu 🙂

4. Neboj, opravím to

Zde jsem si muže rozdělila do tří pomyslných kategorií a to sice kutil, pseudo-kutil a ignorant. Kutil je typ muže, který je manuálně a technicky celkem zručný, nicméně oprava dané věci sebou nese také hodiny strávené prací, nadávkami a to vše za doprovodu pár lahví piva. Nicméně kutil se vždy dobere konce a na jeho opravy je celkem spoleh. Což se úplně nedá říci o pseudo-kutilovi. Ten by totiž byl velice rád zručný a zastával roli „muže opraváře“ nicméně na to prostě nemá a tak danou věc místo opravy ještě více dojebe a následně zazní hláška číslo 5. Co se týče ignoranta, ten vady v domácnosti a vaše neustále prosby o opravu naprosto ignoruje. A to nejspíše do té chvíle dokud mu něco nespadne na hlavu nebo mu UPC neodpojí sportovní kanál. Pak se uchýlí k řešení a to sice, že volá přítele na telefonu (někoho z kámošů kdo je kutil).

5. Já za to nemůžu!

Ženy, tak to prostě uznejte, že ať se stane cokoliv, on za to fakt nemůže! 🙂 Konec konců je vždy chyba na obou stranách a to jak na straně ženy, tak na straně tchýně.

6. Když já se s tebou cítím tak uvolněný

Toto je prdový a krkací evergreen, každýho chlapa, který rád doma upouští páru, i když má ženskou vedle sebe. Čím jiným by to asi tak mohli pánové obhájit než tímhle naprostým klišé.

7. Jsi naštvaná?

Tahle otázka vždy zazní po ženské hlášce „Víš co? Dělej si co chceš“ a nebo ve chvíli, kdy žena nepromluví déle než pět minut. Já osobně tuhle větu fakt nesnáším, a je v podstatě jedno jestli se mě ptá máma, kámoška nebo přítel. Páč když už se na to někdo ptá, tak má pocit, že mám důvod být naštvaná a pokud jsem do té doby naštvaná nebyla tak rozhodně po téhle otázce budu 🙂

8. A je v tom maso?

Prostě ať uvaříte cokoliv, vždy přijde otázka na to, jestli do pokrmu dáte maso, případně jaké. Tohle je věc na kterou jsem si už tak nějak zvykla, že jídlo bez masa prostě není jídlo a u mužů je to pochopitelné. Proto prostě občas udělám masovou a bez masou variantu. Blbý ale je, když si chcete dát na oběd třeba ovocný knedlíky. To se vždy dozvím, že to přece není oběd ale dezert 🙂

9. Jdu na jedno

V tomto případě je ženy úplně jedno jestli máte doma dělníka nebo vysokoškolsky erudovaného inženýra. V závěru stejně zjistíte, že váš muž jaksi neumí počítat, páč z jednoho se v matematickém světě piv stává tři až pět.

10. Dopiju a jdu

Tady se musím mužů zastat. Většinou totiž přesně nespecifikují, co dopijí a pak jdou. Proto možná vy máte pocit, že když říká „dopiju a jdu“, že myslí to rozpité pivu… pravděpodobně však myslel načatý sud za barem 🙂

 

Tak co ženy, pobavily jste se? 🙂 Napište mi pod článek, se kterým bodem se nejčastěji setkáváte u vašich mužů a příště bychom mohly třeba společně vymyslet 10 ženských evergreenů 🙂

Emča

První týdny spolubydlení

Tak ženy, máme za sebou první týdny spolubydlení v Modřanech. A můžu vám říct, že to tedy bylo celkem dobrodružství. Původně jsme plánovali, že celý proces potrvá tak dva, tři měsíce, no a nakonec nám to zabralo tak dva až tři dny 🙂 Teď to bude čtrnáct, co můj byteček v Javorovce má nového obyvatele (respektive obyvatelku s pejskem) a jsem ráda, že je v dobrých rukou. Sice jsem se těšila na jaro na předzahrádce, ale myslím si, že si i vcelku rychle zvyknu na balkónek v Modřanech. Jako budu teď upřímná, moc se mi do Modřan nechtělo. A není to zrovna ultra-živá lokalita oplívající kulturou. Na to vždycky Mára odvětí „Jo?? A co je v těch tvých Měcholupech sim tě“ a já odpovídám „Dva pivovary miláčku, dva! U vás jich je slovy nula!“ 🙂 Kdo mě dobře zná ví, že na dobré pivo já nedám dopustit. Nepotřebuju zrovna, co druhý den party, ale mám ráda když vím, že to v okolí trošku žije. V Modřanech je toho tedy podstatně méně, ale o to víc je tam zeleně.

Věci z mého bytečku byly přestěhovaný během jednoho březnového odpoledne. Teď myslím takové ty nejdůležitější věci typu oblečení, Mína, knihy, Míny záchod, hygienický potřeby pro mě a Mínu 🙂 Koupila jsem si v Obi novou orchidej a pustili jsme se s Márou do malování ložnice. Upřímně, fakt nesnáším malování, páč ty nervy s tím jestli to bude nebo nebude flekatý, nebo jestli to chytne přesně podle toho odstínu, který jsem si vybrala ze vzorníku… to prostě prožívám jak mistrovství světa v hokeji. Mára je ale naštěstí kliďas, takže i když se mu po prvním otočení válečku sloupla omítka, byl vyrovnanej jak budhistický jezírko s labutěnkama, zatímco já se odebrala do obýváku, páč jsem se na to prostě nemohla dívat. Jsem totální nervák, narozdíl od mého muže, takže si asi dokážete představit jak to vypadalo. Mína ještě tu noc spala pro jistotu v bytečku v Měcholupech. Je trošku (dost) nemotorná, takže jsme nechtěli, aby se nám obtiskla někam na malbu. Nakonec nám první vrstva krásně chytla bez většího dramatu a hádek a tak jsme se večer odebrali do Javorovky, abychom nemuseli přes noc dýchat takový ten typicky suchý a štiplavý vzduch po vymalování.

V tu chvíli jsem si  uvědomila jak můj byteček začíná být prázdný. Nábytek zmizel, stěny byly najednou holé jak zadek tříletého děcka hrajícího si v létě na zahradě. Najednou zmizela ta duše bytu, kterou jsem měla ráda a zdálo se mi, že i Mína už začíná být nervózní. Hlavou mi probíhalo najednou tolik myšlenek… Těšila jsem se na letní sezení na zahrádce, na grilovačky a tak nějak jsem loni netušila, že by to mohla být moje poslední sezóna v Měcholupech. Byla jsem tam zakořeněná, měla svoje rutiny v podobě ranních běhů kolem přehrady a smoothiček. Za barákem jsem měla dva již zmíněné pivovary a nejlepší rozvážku pizzy široko daleko, co chtít od života víc? 🙂 Bylo mi tam skvěle, ale pochopila jsem, že i když jsem šťastná, chybí mi parťák se kterým bych to mohla naplno sdílet. Je pravda, že jsem o to v loňském roce ani tolik nestála. Nebo minimálně jsem se tvářila, že o to nestojím, páč jsem nechtěla znovu zažívat věci, který už jsem tolikrát zažila. Bože teď zase mluvím jak starej kmet, ale jo prostě mi to moje poustevničení v loňském roce přišlo vhod.

Všechny tyhle věci mi probíhaly hlavou a nedaly mi tu noc spát. Jenže nic netrvá věčně, ani bezesná noc a ráno bylo tu. Poslední ráno, kdy jsem v bytečku spala… Dobalily jsme zbytek věcí, uvařili si kávu a čekali než přijedou naši. Mamka se zrovna vracela z Dubaje a chtěla se podívat na Mínu. Sledujte to jo? Chtěla se podívat na Mínu, dcera poslouží jen jako otvíračka dveří :)… ne to přeháním, ale znáte to, jakmile si pořídíte dítě nebo zvíře, pozornost rodičů je najednou někde jinde a to sice u šišlání na to malý stvoření. Po návštěvě jsme „zabalili“ i Mínu a vyrazili směr Modřany. Tak nějak jsme s Márou očekávali, že si Mína po vypuštění z bedýnky zaleze pod gauč a bude tam minimálně pár hodin. Jenže ona po deseti minutách vylezla a začala objevovat „svět“. Bylo vidět, že má radost z toho, že už nemá jen jednoho otroka ale dva a já se vrhla do praní prádla a vybalování věcí. Jak už jsem psala byl březen a venku bylo celkem ještě chladno. A můj milý Mareček se rozhodl, že vyvětrá a otevřel dveře na balkón. Jaksi nedomyslel, že ta naše malá chlupatá koule fakt miluje zimu. Já si toho ani nevšimla, že jsou dveře otevřený, páč přesídlení z garsonky do 3 + kk pro mě bylo něco jako přestěhovat se ze stanu do paláce o dvanácti ložnicích, jestli mi rozumíte. Prostě jsem viděla velký prostor a nutně jsem potřebovala být všude a zároveň nikde. Až asi po pěti minutách mi došlo, že je v celém bytě celkem kosa a tak jsem dveře zabouchla.

A teď přichází pasáž z filmu Sám doma, aneb na co jsme zapomněli… No na Kevina, že jo nebo teda na Mínu 🙂 Uvědomila jsem si to po chvíli, že jí nikde nemůžu najít, a tak jsem lezla pod gauč, pod postel, na komody a po Míně ani stopy. Nakonec Mára vyběhl na balkón a ona tam chudinka seděla a čekala až jí laskavě pustíme domů. Co následovalo? Naše první hádka nebo tedy spíš můj první řev 🙂 páč Máru jsem ani nepustila ke slovu. Sice si neodpustil dodat, že já ten balkón zavřela, ale já mu samozřejmě asi tak miliónkrát verbálně omlátila o hlavu, že on ho přeci otevřel a že bůhví co se nemohlo stát… no prostě katastrofické scénáře hadr. Balkón není zasklenej přátelé a je ve druhém patře. Plus když si k tomu přičtete to, že Mína je nalezenec se sklonem ke zdrhání, tak je nutné podotknout, že můj psycho stav byl oprávněný, no ne?

No a tak jsme začali bydlet. Já místo vlakem jezdím do práce tramvají, která jede skoro celou cestu podél řeky, takže o kochačky není nouze. On vaří, já peču, jezdíme na kole (ano na kole, sama to moc nechápu, že mě ukecal) a na bruslích (to jezdí on, páč já jezdím na jeho kole 🙂 ) a najednou už jsou to skoro dva měsíce. Nějak moc rychle to všechno utíká. Mína sedí každý den v okně a její divoké noční lítání po bytě se celkem i uklidnilo. Přece jenom má víc prostoru, takže když jí chytne rapl, tak si jde lítat do obýváku nebo do pracovny, kde si velice ráda hraje kolem třetí ráno s kaštanem. Ten vždycky někam schová, takže ho nemůžu druhý den ráno najít, když jí ho chci zabavit, aby další noc dala pokoj.

Byli jsme i v Ikee, a přežili to. Zažili spolu první hádku, kocoMínu, i návštěvy rodičů a pořád jsme spolu. Sama se tomu občas divím, jak hladce to všechno jde. I když ho vytáčí moje tvrdohlavost a mě skutečnost, že on není schopen vstát na první zazvonění budíku… Co si budem, on nevstane ani na desátý zazvonění 🙂 Není to se mnou jednoduchý, to moc dobře vím a kolikrát to svou povahou nikomu v mém okolí neulehčuju. A přece to jde, aniž bysme se nějak extra snažili. Prostě sešli se dva lidi se stejnou „mentální poruchou“ a najednou všechno funguje 🙂 No a o tom to je, že?

Ema a Mína

Photos by Štěpán Černý

Jak jsme se rozhodli sestěhovat

To jsem si takhle jednou ráno přišla do práce a holky se mě ptaly, jaký jsem měla víkend. „Upřímně ženy, byl báječný“, odpověděla jsem bez váhání. Zavedla jsem totiž u sebe doma takový malý rituál sobotních snídaní. To znamená, že každý pátek vymýšlím, gůgluju, pinterestuju a sním o tom, co budu vařit v sobotu ráno. Protože si prostě ráda užívám ta pomalá rána s kávičkou v ruce a s pusu upatlanou od javorovýho sirupu. A s Míňinou packou v ruce, samozřejmě. Lhát Vám nebudu ženy, Mára si na tyhle snídaňové koštovačky celkem rychle zvyknul, a tak jsem získala parťáka pro sobotní válení v posteli s raňajkami. A věřte mi, že po těch hektických letech, kdy jsem studovala nebo neustále dojížděla za chlapci, kteří trávili víkendy jinde než v Praze, si to teď maximálně užívám.

Byli jsme spolu tenkrát poměrně krátce, ale náhle poprvé zazněla věta typu „no to až spolu jednou budeme bydlet“… Samozřejmě moje srdíčko zaplesalo, zatímco moje hlava řvala z plna hrdla „Ty jsi fakt padlá na hlavu, si prostě nedáš říct!“ A tak jsem se zasekla někde mezi pocity, že mi to činí radost, ale zároveň mě to děsí. Nicméně časem tahle věta zapadla někam mezi špinavé prádlo na praní a tak nějak se na ní zapomnělo (stejně, jako na to prádlo na praní 🙂 ). Mě to nevadilo, pro mě byly prioritou pořád ty sobotní snídaně a taky výlety. Jenže kde se vzala tu se vzala znovu ona slavná věta „jednou, až spolu budeme bydlet“. No to už mě ženy přimělo k úsměvu, páč jsem si začala o této frázi myslet, že je to náš slovní evergreen. Začala se opakovat čím dál častěji a já v ní věřila asi jako v Ježíška o Vánocích (takový to, že se o tom hodně mluví, ale nikdy ho vlastně nikdo nezažil).

Strach byl rázem tatam a vystřídalo ho pobavení, a to časem zase nasranost, protože když vám tohle někdo opakuje furt dokola, tak to pomalu, ale jistě přestáváte brát vážně. Po všech těch milostných melodramatech poslední dekády jsem poměrně háklivá na velká citová vyznání a plány typu „jednou spolu budeme bydlet“ nebo ještě větší hitovka „jednou si tě vezmu“. A tak jsem si začala sem tam stěžovat své milé Patrícii, přísedícnici u našeho stolu, že si ze mě můj milý Mareček, asi dělá už prdel. Že to opakuje furt dokola jak Jehovisti prosbu před dveřmi a že mě už to jako nebaví 🙂 Paty se tomu pochopitelně smála a při každém příchodu do práce se mě ptala, jestli se už budu stěhovat nebo „až jednou…“ Odpověď byla samozřejmě furt stejná.

Dokud jsme nejeli do Londýna. Přeci jen se s mužem tolik přes týden nevídáme. Máme oba náročnou práci, sportujeme a Mína mi taky zabírá celkem velké časové okno v mém volnu. A ať chci či nechci, musím se jí věnovat. V Londýně jsme spolu ale byli každý (dokonce i všední 🙂 ) den a tak nějak jsme si na sebe víc zvykli. Já opět zjistila, že nejhorší kombinací na světě není pivo a tequilla ale hladový a unavený chlap. Najednou jste konfrontováni s méně úsměvy a více smyslovými vjemy (jako například smradlavý ponožky a tak)… Uvědomila jsem si, jak jsem vypadla ze cviku. Že si tyhle věci najednou už vůbec nevybavuju z těch předchozích vztahů. Takže zatímco mě se rodil v hlavě plán útěku (a destrukce smradlavých fuseklí), v Márovi zřejmě rostla touha po společném bydlení…

A tak jsme najednou leželi v posteli po sobotní snídani (měli jsme lívance s borůvkama a datlovým sirupem) a Mára povídá „A kdy spolu teda budeme bydlet?“…

Zahleděla jsem se mu do očí potlačujíce úsměv a povídám „Jednou jistě Marečku“ 🙂

Oba jsme se pak začali smát a od té doby už jenom plánujeme jak to zrealizujeme. Já prosazuju přesun mátového koberce do obýváku, zatímco on kýve hlavou a nechápe, kam by se to tam asi jako hodilo. Já ho organizuju, aby si laskavě prošel ty svoje skříně kde je asi tak deset tisíc poliček, přičemž na každé z nich je jedno (ano pro jistotu opakuji JEDNO) tričko a učinil tak místo pro mé hadříky. On samozřejmě už na internetu vybírá skříň páč procházení triček je moc náročná činnost (požádal mě totiž, abych mu asistovala a vybírala s ním, co vyhodit a co nechat). Ženy upřímně bych se raději vlastnoručně upálila než abych s chlapem procházela jeho hadry a na konci celé ceremonie zjistila, že mu vlastně sluší všechno a že nic nevyhodí (ani ten hnusný canc bez rukávů a s fleky od sava, které nápadně připomínají batiku). Ne, ne, to je ztráta času, to si raději projdu recepty na sobotní snídaně 🙂

Zajímá vás jak bude stěhovačka probíhat? Dejte mi vědět do komentářů a třeba se i dočkáte pokračování tohoto komického příběhu o tom, jak se Mareček s Emičkou do bytečku stěhoval 🙂

S láskou Ema

PS: Mína se stěhuje taky, to je vám doufám jasný 🙂

O Míně a o jednom malém zázraku

Poslední dobou se mi trochu přeházely priority, ženy. Zaměřila jsem se více na práci a k blogování jsem se otočila zády. Byla to nutná pauza, po skoro třech a půl letech, kdy jsem si uvědomila, že se moje tvorba nikam neposunula. Každý se někdy ocitneme ve slepé uličce, a v ní jde těžko hledat nové cesty pryč… možná proto se jí říká slepá. A tak jsem si dala trošku voraz, abych nabrala dech a uvědomila si, co vlastně chci teď předávat. Bála jsem se totiž, že když mi dojde „inspirace“ v podobě nešťasných lásek a vztahů, ze kterých jsem do teď čerpala, nebudou moje články a myšlenky poutavé. Ale víte co, ženy? Život neskýtá pouze vztahovou rovinu, ukazuje nám tolik různých barev, příběhů a potěšení že věnovat se pouze jedné jeho kapitole, by byla veliká škoda. A tak jsem zpět v plné síle a s novými zážitky. A tenhle který se vám nyní chystám odvyprávět, nelze pojmenovat jinak, než zázrak 🙂

O Míně už asi každý z vás ví. Je to moje hvězda, která mě občas na Instagramu i zde zastiňuje, ale víte co? Mně to nevadí, protože je tak skvělá, že si to vážně zaslouží. Možná si pamatujete jak jsem o ní kdysi psala, krátce po tom, co se ke mě tahle nalezenkyně ze Žižkova nastěhovala (článek o Míně si můžete osvěžit zde). Začátky sice byly krušné, ale nakonec jsme se v té mojí miniaturní garsonce celem i sžily. Tenkrát nám jedna veterinářka přímo na Žižkově sdělila, že jí bude asi rok, že má krásné zoubky a že jestli je kastrovaná – to se nedá zjistit. A tak jsem to brala jako bernou minci a téměř sedm měsíců jsem se připravovala na to, že půjde moje chlupatá spolubydlící na operaci. Krátce před Vánoci mě ale vyděsilo, že se jí na bříšku udělala boulička. A tak jsem se se vší hysterií a parádou odebrala na veterinu. V mých myšlenkách nastal kolotoč katastroficko-tragických scénářů a já se připravovala (zcela bezdůvodně nutno podotknout, ale co už jsem jsem ženská ne?) na nejhorší. Nakonec nám paní veterinářka oznámila, že má Mína špíček 🙂 Můžu vám říct, že jsem byla totálně v šoku, jelikož váží sotva tři a půl kila a pod chlupatou kšticí se jí skýtá spíše kostřička než sval a šlacha. Takže jsem doopravdy nepředpokládala, že by Mínino tělo dokázalo vyrobit něco jako špíček. Každopádně tahle epizodka by se mohla jmenovat Jak zase jednou Ema udělala ze špíčku velblouda, nebo tak nějak 🙂

I v tomto případě nám paní doktorka řekla, že se případná kastrace nedá zjistit, a že jí bude něco málo přes rok… že má prý krásné zoubky (ne neopakuju se). A tak jsme se nakonec s mamkou odhodlaly a objednaly Mínu na kastraci. Ta měla proběhnout tento pátek. Proč píšu, že měla proběhnout? Inu zde nastává v našem příběhu kýžený zázrak. Přijely jsme na veterinu (nutno podotknout, že jsme to s mamkou opět prožívaly jako poslední díl Esmeraldy), vyložily jsme moji špíčkatou kočkou na lékařský stolek a pan doktor povídá „Ta má ale otřesný zuby, tý budou tak tři roky“. Obě jsme s mamkou stály v úžasu a nechápaly o čem to mluví… Takže Mína nejen, že má špíčky, ale ještě má otřesný zuby? A jsou jí asi tři roky? Moje dušička se pomalu začínala bránit degradaci mé kočičí bohyně na pouhou obyčejnou, špíčkatou, otřesně zubatou kočku. Nakonec si pan doktor vzal do ruky holící strojek a konstatoval, že si myslí, že už je kastrovaná… Ženy zkrátím to, byly jsme s Mínou pak i na ultrazvuku, který sledovala se zaujetím hodné ženy na gynekologickém křesle, a resumé – moje kočka už je dávno vykastrovaná. Mína nakonec pod kudlu nešla a vše dobře dopadlo. A jaké z tohoto příběhu plyne poučení? Že dva ze tří doktorů jsou líní, pravého poznáte podle toho, že je skutečně pečlivý a udělá maximum pro to, aby vám nemusel dávat léky nebo do vás řezat.

Tohle všechno ale totálně nabouralo můj smyšlený příběh o Míniném krutém osudu, kdy jí někdo pohodil na ulici bez zájmu a bez jídla. Nejspíš někomu utekla nebo se zatoulala během hledání cesty domů. Jsem ráda, že nakonec zabloudila až ke mě a věřte mi, že se o ní starám jak nejlépe umím. A proto bych chtěla vzkázat všem, kteří ještě dnes občas s ustaraným pohledem hledí z okna a přemýšlí, kde se jejich ztracený pejsek či kočička nachází, že jejich příběh nemusel mít vůbec špatný konec. Třeba vám zrovna ve stejný moment opětovávájí pohled z jiného okna, váši chlupáči spokojeně ležící na klíně nového páníčka 🙂

S láskou pro Mínu

Ema

Z vlaku aneb o mně, o něm, o nás

Nevím, jestli jste si toho někdy všimly ženy, ale pravděpodobně 95% mých článků se jmenuje něco, něco aneb něco, něco… Inu úderné titulky mi prostě nikdy nešly. Ono taky kdybych používala pokaždé název například Láska jako trám, nebo Milostné vibrace zatřášly vesmírem, tak by mi to asi po čase nikdo nevěřil, že něco tak inteznivního zažívám. Za prvé proto, že začátky a konce vztahů jsou takový můj věčný ever green na mém blogu a za druhé, protože nechci být ve svých ani ve vašich očích vztahová dávačka (což už stejně nejspíš jsem) 🙂

Píšu ve vlaku, jak už název sám napovídá. Jedu na svou první služební cestu, do Bratislavy… Jó cítím se teď vážně jako velká holka, překračující svůj vlastní stín. Před rokem jsem seděla v kanceláři v UniCreditu a říkala jsem si, jestli je tohle vrchol celé mé kariéry. Díky bohu nebyl… I když naše filozofické rozpravy s Karlem mi tu a tam chybí. Našla jsem si práci v jedné irské personální agentuře, která má pobočky po celém světě. Jedna z nich je i u nás v Praze a upřímně pracovní náplň mého nového jobu z daleka převyšuje mé dosavadní schopnosti. Páč je ze mě office managerka a HR administrátorka v jednom. Nicméně se každým dnem učím, mluvím anglicky od rána do večera, chodim na různé eventy a dokonce i cestuju. Celkem si to i užívám, takové to každodenní neznámo, které se mi v práci nabízí. Konečně mám po dlouhé době pocit, že se osobnostně někam posouvám. No a teď už k tomu hlavnímu, co vás zajímá nejvíce, že?

Za pár týdnů to bude rok, co jsme se seznámili. Bylo to celkem kuriózní, protože nás krom jednoho společného kamaráda pranic nespojovalo. To jsem si takhle jednou ležela v posteli (tenkrát ještě bez Míny) a učila se na zkoušku, když v tom se mi rozsvítil display u mobilu. Štěpán psal, že má pro mě super kámoše na seznámení. Upřímně tenhle tip domlouvání rande nesnáším, takový to dohazování. Takže jsem myšlenkama samozřejmě zareagovala těžkou zpátečkou. Ani jsem v té době na chlapi neměla náladu, tak nějak jich bylo všude dost a mi chyběla samota, kterou jsem v té době opravdu potřebovala. Nicméně potom, co jsme si se Štěpou prohodili pár zpráv jsem si řekla, že bych si alespoň mohla najít nové přátelé (což jak samy uznáte ženy, taková iniciativa ode mě jakožto od Grince, byla více než vítána).

A tak jsme se sešli. Přišel pozdě a vypadal dost zmateně, což prý údajně nebyl (zrovna nedávno jsme se o tom bavili a pochopitelně všechno popřel). Druhý den mě čekala zkouška z návykových látek, myšleno teoretická nikoliv praktická, jasný? 🙂 Takže jsem neměla v plánu se jakkoliv opíjet. Nicméně po pár větách jsem si všimla jedné věci, a to sice, že máme stejný humor. Takový ten těžce sarkastický a lehce retardovaný humor :). Vcelku dobře jsem se tedy bavila. Pár piv padlo a já vyrazila dom. Fakt, který ale nesmím na tomto místě vypustit je, že jsem již tenkrát měla v hlavě svého milence. A pro nikoho jiného v té době prostě nebylo místo.

Pár měsíců uplynulo a my si občas vyměnili pár zpráv. Jak se máš? Co děláš? Jak to jde ve škole? Byla jsem na odpovědi dosti skoupá. Vztah s milencem se vytrácel a já byla čím dál unavená nenaplněnými vztahy. A tak jme se rozešli, ještě ve stejný týden mi byla zhacena šance na postup ve firmě a já byla najednou bez vztahu i bez práce… Co si to namlouvám, bez vztahu jsem byla už pěkných pár měsíců. Sex je jedna věc (nutno konstatovat, že když si sednete i neskutečně dobrá věc), ale opora a porozumnění jsou daleko důležitější. A to mi prostě chybělo už sakra dlouho.

 

A tak jsme se sešli po těch pár měsících znovu a už při prvním setkání mě podpořil tak, jako už dlouho nikdo. Rozuměli jsme si od prvního piva a rozumíme si dál. Smějeme se, kávičkujem, procházkujem, vaříme si, mazlíme Mínu… do sobotních rán se probouzíme společně. Plánujeme cesty daleké i do blízkých krajin. Podle mě je v životě nejdůležitější najít někoho se stejnou mentální poruchou. A to se nám povedlo.

Jo abych nezapomněla, jmenuje se Mára… Pravé věci bychom přeci jenom měli nazývat pravými jmény, což?

S láskou Ema ve vlaku

Katy aneb tak trochu jiný motivační článek

Během listopadu a prosince jsem zažila opravdu krásný příběh. Takový srdečný, upřímný a dokonce tvrdím říct, že i trochu výjimečný. Byl to příběh o přátelství, který mě ovlivnil na další dlouhá léta. Nicméně vraťme se na začátek toho všeho. Pohodlně se usaďte ženy a počůvajte o jednom čarovném období loňského roku 🙂

Psalo se prvního listopadu a mě čekal první den v nové práci. Většina z vás už měla tu čest s tragickým koncem, který mě postihnul v mém minulém zaměstnání. Ano ženy, mám na mysli toho despotického debila, co si říká šéf, který mě bez skrupulí z firmy vyštípal. Nicméně ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a právě ve chvíli, kdy jsem byla napospas vydána kruté realitě reálného života a ztratila veškeré iluze o lidství, mi vstoupila do života ona. Seznamte se s Katarinou zo Slovenska. S malou, stále usměvavou brunetkou s vlasy do poloviny zad. Tak jsem ji viděla, když jsme se seznámily. Srdečně mi kráčela vstříc, když jsem poprvé otevřela dveře směrem na své nové pracoviště a zařídila pro mě krásnou uvítací snídani.

Já, Grinch a všech cyniků král jsem opravdu nebyla připravena na takovou vlnu pozitivní energie. Bylo to jako by vás někdo uprostřed hlubokého spánku polil ledovou vodou. Asi tak jsem se cítila. Byla jsem příliš dlouho zvyknutá tomu, že každý kdo v mém životě chvilku pobyl (a byly to především rádoby kamarádky) mi při první příležitosti, kdy ze mě dostaly to, co potřebovaly, vrazily kudlu do zad a dvakrát s ní otočily po směru hodinových ručiček… Takže si asi dokážete představit jak jsem tomu všemu věřila. Asi jako ateista uprostřed půlnoční mše ve Vatikánu. S očima doslova vsloup jsem trávila každou volnou chvíli v nové firmě (hlavně aby to nikdo neviděl), páč jsem absolutně nevěřila, že by někdo (a nedej bože více lidí) mohl být dobrý od přírody a nezjištně.

Katy mě každé ráno vítala s úsměvem, ptala se mě jak se mám, jak se mi spalo… Jasně, že jsem na ty věty odpovídala s příjemností sobě (ne)vlastní, ale v duchu jsem si stále říkala, co v tom asi tak bude za háček. Že ta „maska“ přece určitě časem zmizí, že lidi nejsou takhle příjemný, ne tady, ne v česku, ne ženský a už vůbec ne, když od vás nic nepotřebují… 🙂 Ale dny ubíhaly a úsměvy tu nemizely, ba naopak. Najednou jsem začala na sobě pozorovat změny. Začala jsem se ptát ostatních žen u nás, jak se vyspaly, jaký měly víkend, co je u nich nového. Najednou jsem já (chápete jo, já!) byla sociálně aktivní sama o sobě. Začala se ve mě probouzet srdečnost, laskavost, nezjištnost. Všechny tyhle emotivní věci, které jsem sama sobě dávno zakázala, protože pro mě byly většinou dost nebezpečné. Právě v zápalu srdečnosti, laskavosti a nezjištnosti jsem si totiž většinou přestala hlídat svá záda a ty se pak staly snadným terčem pro rány. To asi známe každý, což?

V jednu chvíli jsem přestala věřit na ženské přátelství i v jeho čarovnou moc spojovat dvě lidské duše skrze porozumění a oporu. Katy mě za necelé dva měsíce naučila víc karmických zákonů než všichni moji dřívější duchovní učitelé. Řekla mi tolik věcí o životě, které jsem už dávno zapomněla nebo jsem v ně přestala věřit. Ale hlavně, řekla mi spoustu věcí o mně samotné… spoustu krásných věcí. Ženy jak jste na tom s přijímáním komplimentů? A teď nemyslím takové ty kliošidní řečičky na pracovišti typu „máš pěknou blůzu“, ale komplimenty stylu „počůvaj ma Veronika, ty jsi zlatý človek“… To je celkem mazec, o sobě poslouchat hezké věci, když jsem už dávno uvěřila v to, jak beznadějný případ jsem. To jednomu dojde až ve chvíli, kdy je konfrontován s upřímnou láskou, bezprostřední, nezjištnou a v plné síle dechberoucí. Myslíte si, že tohle lze zažít jenom s mužem? Chyba lávky, ženy. Podle mě tohle vám prostě nikdy žádný muž nedá a pokud ano, tak jenom pouze ve chvíli, kdy vám nastaví zrcadlo a ukáže vám, jak užásná jste. Tohle však zdaleka nestačí, to hlavní, co musíte udělat, je uvěřit. Uvěřit v to, že taková doopravdy jste. V tu chvíli vám láska doslova otevře bránu ve vašem srdci a vy pocítíte hlubokou, uvolňující se bolest z toho, že jste ho už dávno přetaly používat. Je to jako když jdete po dlouhé době běhat nebo cvičit. Sval, který nepoužíváme ochabuje a když ho po delší době oživíme, pálí jako blázen. Takhle je to i s naším srdcem, si myslím. Když je člověk dlouho uvězněn v negacích, těžko se mu přelaďuje na veselejší vibrace, ale jde to 🙂

Mě se to povedlo díky Katy. Sice jsem za ty dva měsíce byla ve fitku sotva párkrát (a to mám permici). Posilovala jsem ale jiný sval, ten srdeční. A to si pište, že jsem se celkem dost bránila, nebo teda spíše moje podvědomí. Páč každému zůstane vždy v paměti bolest ze zklamání, ze starých ran. Jednu dobu jsem víc řešila tahle svá zranění než abych se soustředila na jejich léčbu. To člověka dost unaví, ta vydaná energie na staré křivdy. A všechny ženy víme, že když jde o naše přátelství, tak o dramata tu není nouze. Katy mi ale připomněla jak je důležité dívat se dopředu, na to co jsme schopny dokázat, překonat a zažít. Že někteří lidé zůstanou v našich životech napořád a jiní jim jen projdou. Hodně se mi ulevilo a ty dva měsíce jsem prožila víc vědomě než celý předešlý rok. Jela jsem totiž v režimu přežití, abych to všechno zvládla a tak nějak mi nedošlo, že už bych ho mohla třeba vypnout a začít normálně žít. No a tak jsem začala 🙂 Proto jsem se skoro dva měsíce literárně neozývala, chtěla jsem si tohle skvělé období prostě jenom užít.

Zaměřit se na sebe, to je klíč k úspěchu. Nejen v osobním životě, profesním nebo kdekoliv jinde. Nemluvím teď o sobectví, ale člověk by měl prostě zapomenout na ostatní, když cokoliv buduje. Je jedno kolik lidí bylo před vámi nebo kolik bude po vás, kdo je lepší nebo horší než vy. Důležité jste jenom vy, váš příběh a váš život, který je ve všech svých projevech naprosto unikátní. A i když se tu občas sejdeme, poklábosíme a vzájemně se vidíme v různých situacích, nikdy nebudeme úplně stejné.

Lidi jsou lidi, vždycky budou závidět, pomlouvat, koukat se přes sousedovic plot, jestli náhodou není jeho trávník zelenějsí. Tak to prostě je a jediné, co člověk může v těhle chvílích udělat je zapomenout na to, a žít si svoje. Nikoliv přežívat ale skutečně žít. Tuhle jiskřičku života ve mně znovu zažehla právě Katarína a i když jsem si nikdy v životě nepřála být jako někdo jiný, nyní toužím po tom, abych v sobě měla alespoň malou část téhle skvělé ženy.

Věnováno Katy momentálně žijící v Kravsku 🙂

Úvodní foto by @blackart

S láskou Ema a Mína

Milostné etudy

Je mrazivé ráno. Boty mi pod ledem podkluzují a i jednoduchý pohyb jako je běh, mi dneska jde celkem obtížně. Spíš se to podobá skokům raněného kamzíka než skutečnému běhu, ale co, za ten ranní lesní výhled to stojí. Slunce poslední dobou vstává později, což se rozhodně nedá říct o Míně, která mě s přesností švýcarských hodinek budí každé ráno kolem šesté. Někdy je to pro to, že má hlad, jindy z toho důvodu, že chce podrbat kožíšek. Občas je to s tou mojí malou žižkovskou homelesačkou celkem záhul, ale to její tiché vděčné vrnění za to taky stojí.

Ometám prach ze svého psacího stolu a z okna vyhlížím příslib nového roku. Chumlám se pod dekou a odpočítávám hodiny toho starého, letošního, který mi dal tolik zabrat. Mám pocit, že jsem zestárla o víc jak tisíc let (což se na mé vizáži stejně asi moc neprojevilo, páč si můj šéf stále myslí, že mi je dvaadvacet, což je přesně o 6 let míň než mi skutečně je). Že by mě všechny ty útrapy a traumata omlazovaly? Nemyslím si!

Před pár měsíci jsem si vyhlásila tvůrčí pauzu. Hlavně proto, že mě moje virtuální okolí přesvědčovalo o tom, jak jsou palečky a follows důležité. Jak prorazit a být uznávanou blogerkou je smyslem celého lidského bytí. Tak nějak jsem si sama před sebou musela uznat, že i kdybych se snažila sebevíc nikdy kolosálního úspěchu nedosáhnu. Nejsem totiž blogerka, jsem spisovatelka a i když jsem se nechala tou vlnou obliby dříve celkem dost strhnout, teď už mi na tom pranic nezáleží. Upřímně, poslední dny zvažuju, že se psaním skončím úplně. Nedělám to proto, že očkávám ovace a lajky, ale pro ventilaci svého způsobu vidění světa a života. Pravdou ale je, že poslední dobou toho mám čím dál míň co říct, nebo spíše se bojím cokoliv říct, potažmo napsat. Už tyhle řádky totiž nečtou jenom moji přátelé, milenci, bývalý partneři i nepřátelé, ale také jejich matky, sestry, současné přítelkyně, expřítelkyně i posměváčci, kteří číhajíce takříkajíc za bukem, čekají na každou další literární senzaci z mého života.

Sdílení vztahových kuriozit, to byla hlavní myšlenka celého blogu. Tenkrát mi asi nedošlo, jak obrovský může mít moje počínání dosah. Neviděla jsem v sobě úspěšnou blogerku ani velkolepou influencerku. Spíš jsem se cítila jako sociálně nejdebilnější osoba na celé této planetě topící se ve svých vlastních snech a tužbách po dokonalém vztahu. Moje slova a příběhy nejsou pro každého, ale přesto se každému občas stávají. A v tom jsem tenkrát viděla smysl. Jenže s každou další milostnou etudou, kterou jsem sdílela jsem se začala cítit čím dál více směšná. Pochopila jsem, že v dnešním světě milostné mnohosti a možnosti nekonečně nových voleb máme každá pouze dvě role. Buďto nahrazujeme jinou ženu nebo jsme nahrazeny.

Jo ženy, cynismus mi koluje v žilách stejně jako kofein nebo plzeňské pivo. A i když si říkám, že bych s tím asi měla přestat (dejte mi prosím vědět, kam se chodí s cynismem na odvykačku), jde to jen stěží. Nic už pro mě není zbrusu nové, málokterý zážitek mi rozproudí motýlky v břiše a téměř žádné milostné vyznání neoblomí mé severským mrazem sežehnuté srdce. A teď nastává zvrat v ději ženy. Aby to nevypadalo, že je tenhle příběh jenom o Grinchovi, který je mrzutě zalezlý ve své jeskyni a čeká na další příležitost jak zpochybnit něčí štěstí. Představte si, že se vám v tuhle chvíli absolutního cynismu otočí celý život vzhůru nohama. Staří přátelé zmizí a přijdou noví, kteří si vás váží a jsou vám oporou. Milence a kostlivce ze skříní vzala velká voda a konečně přijde někdo, s kým máte pocit, že je to to pravé. Nic v tu chvíli nebrání tomu, aby byl člověk šťastný. Nemyslím teď takové to pseudo-posh štěstí, myslím skutečné štěstí. Mám ho s vámi sdílet? Nebo se mám bát, že se tenhle příběh změní v další krátkou epizodu a zapadne tak do zaprášeného stohu mých milostných etud.

Tohle je důvod, proč toho s vámi sdílím poslední dobou tak málo. Sama sobě už totiž nevěřím, že něco v mém životě bude mít déledobé trvání. A samy ženy víte, že o jídle nebo o hadrech prostě psát neumím. Nejspíš by mi to ani moje spisovatelská čest nedovolila. A tak se vás tážy ženy, jestli vás příběh na téma jak neochvějný cynik ke štěstí přišel vůbec bude zajímat. I když třeba za 365 dní bude zase všechno jinak. Protože jestli mě tenhle rok něco naučil, tak je to to, že člověk míní a život mění… nic není definitivní.

Koukám na hodinky, ještě párkrát se ručička na ciferníku otočí a bude konec roku 2017. Jaký byl pro vás? Pro mě rozhodně plný změn. Můj život je kompletně jiný než loni, bohu dík. Nezbývá tedy než zavřít oči a vykročit do dalších dnů ve víře, že se ten můj cynismus dá někde amputovat. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Páč já bych se ho vážně už ráda zbavila.

S láskou

Ema a Mína