Archiv rubriky: Cestování

Fit Fab Summer aneb já na fitness soustředění

Po sto letech zasedám za psací stůl, sama se tomu nestačím divit. Ženy, kdy my jsme se tu naposledy sešly, což? 😊 Poslední týdny jsem více aktivní na YouTube než tady, a i když mě teď více naplňuje točení, během svojí dovolené jsem odložila jak kameru, tak počítač a užívala si zážitků plnými doušky. A svoje půlměsíční volno jsem se rozhodla odstartovat pořádným fitness zápřahem.

Poté, co jsem za sebou před pár týdny zabouchla pomyslné pracovní dveře, vedly moje kroky k vietnamskému stánku s občerstvením. Měla jsem s sebou zabalenou velkou cestovní tašku plnou sportovního oblečení, jógamatku a svůj kožený batoh, který jsem dostala k vánocům od Máry. Co ale scházelo v mé výbavě bylo pívo, které jsem se rozhodla si na první seznamovací večer pořídit. Jelikož, jak všechny víte, jsem autista a nebojím se to dát najevo. A tak jsem si říkala, že kdybych náhodou nenašla s nikým společnou řeč, moje milovaná „Plzeň“ to jistí.

Asi si říkáte, co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodla jet na Fit Fab soustředění úplně sama. Víte ženy, před čtyřmi lety jsem takto sama odjela s partou cizích lidí do Chorvatska, a byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem kdy zažila. Samozřejmě až doposud 😊. Proto, když vypsala Andy z blogu Fit and Fabulous termín na svoje první sportovní soustředění, neváhala jsem ani minutu, neptala se nikoho kolem a prostě si objednala svoje (sólo) místečko mezi všemi těmi neznámými lidmi. Jenom pro ty zvás, kteří Andy nebo program Fit Fab Strong neznají, tak se jedná o úžasný projekt založený na cvičebních videích, která si můžete pustit TADY. Věřte mi, chytne vás to a nepustí.

Naše krásné trenérky a organizátorky celé akce 🙂 Foto by Anna Turková
Foto by Anna Turková

Každopádně, poté co se mě vietnamec zeptal na občanku (díky ti chlapče, jenž jsi si za pultíkem prodejny odbýval své hodiny brigošky, žes mi zvednul sebe-debe), jsem zamířila na metro a jela vstříc Černému mostu, kde jsem měla sraz s Pavlínkou. Tahle milá duše mi na Facebookové skupině nabídla spolujízdu v autě a díky ní jsem měla možnost následně poznat tolik úžasných žen. Pája jela v autě ještě se svou kolegyní Jančou a na závěr se k nám ještě přidala Bea, úžasná grafická designerka, která si jela na soustředění hlavně odpočinout od práce.

Čtyři ženy, jedno auto a tisíce myšlenek. Bylo super jak konverzace nenuceně plynula a nás spojovala vidina cvičení. Nebudu vám lhát, trošku jsme se i bály toho, aby to nebyl mega záhul (a taky, že trošku byl). Nicméně plné očekávání jsme dorazily do Lounovic pod Blaníkem a šly si projít areál. Jak by řekla Andy „byl to trochu punk“, ale pro mě to byl splněný sen. Úplně jsem se v myšlenkách vrátila do dob, kdy jsem jezdila na dětské tábory. Nakonec se nás na pokoji sešlo sedm. My čtyři holky z auta, pak Eliška z Lanškrouna a dvě úžasné učitelky z mateřské školky Ráďa a Péťa.

Foto by Anna Turková

V pátek jsme začínaly cardiem a musím říct, že tahle lekce s Andy mě bavila asi nejvíc. Ženy, pokud mě sledujete tak víte, že opravdu necvičím. Maximálně chodím na jógu a běhám, ale neposiluju, nezvedám ani sebe, ani činky a ani nechodím na skupinové lekce. Takže tenhle víkend pro mě byl nepochybně krokem ven z mé komfortní zóny. Co krokem, skokem 😊 Lekce trvala 45 minut a po ní jsme se odebraly na večeři. Nakonec se ukázalo, že paní Plzeň ani nebyla třeba, jelikož jsme si s holkama na pokoji náramě sedly.  A ženy nebudete tomu věřit, ale já jsem dokonce tančila. Ba co víc… já tančila střízlivá. Vy, které mě znáte osobně moc dobře víte, že já zásadně tančím jenom v sebeobraně, protože řekněme si to upřímně, můj tanec lidi spíše odpuzuje. Každopádně během prvního večera jsem odhodila veškeré zábrany a tančila, dokud mě soudnost a únava nezastavily.

Druhý den ráno jsme vstávaly na jógu, která byla od sedmi a jsem náležitě pyšná na náš pokoj, že jsme tam fakt dorazily všechny. Cvičily jsme venku a všude kolem nás se linul studený vzduch ovoněný podzimem a zvlhlým dřevem. Byla to nádhera soustředit se jen na přítomný okamžik, na psa hlavou dolu a taky na tu zimu, kterou jsem cítila až v prstech u nohou. Člověk najednou úplně vypne a zapomene na všechny starosti.

Celkem nám po ranní lekci vyhládlo, takže jsme se těšily s holkama na snídani. V kuchyni slibovali vajíčka, místo toho jsme se dočkaly opravdu typicky táborové snídaně. Ženy, teď nastává další zvrat v ději (první byl ten můj tanec 😊 ), já jsem měla k snídani bílej chleba s marmeládou! A ne jeden, ale hned tři! A upřímně jsem nebyla už dlouho tak šťastná jako v to chladné ráno, kdy jsem seděla na bolavém zadku v té lesní jídelně a cpala do sebe jídlo, který můj žaludek neviděl už roky.

Zbytek dne se pak nesl v ryze sportovním duchu. Následovalo dance s neskutečně pozitivní Kati Seleš, pak probíhal sběr odpadků v lese, pak ABS a na závěr vražedné Insanity (to už jsem vyloženě chcípala vážení). Ale daly jsme to a musím říct, že energie během těch lekcí z nás všech sršela proudem. Skrze pot a endorfiny jsem si uvědomila, jak moc mě pohyb činí šťastnou a že bych možná mohla skupinové lekce praktikovat častěji. Přeci jenom jsem občas v tom svém autistickém světě zalezlá až moc.

Mozek se mi díky pohybu vyčistil jak blázen a já jsem za to neskonale vděčná. Uvědomila jsem si spoustu věcí, na které jsem zapomněla. Po měsících šílenství, které jsem prožívala díky Whole 30, low carb a následnému záchvatovitému přejídání jsem se se stravou a pohybem opět dotkla pevné země. Vnitřně jsem se stabilizovala, našla lidi se stejným „normálním“ myšlením ve smyslu ke stravě a cvičení. Tím myslím lidi, kteří nepřikládají jídlu a cvičení větší pozornost, než by měly tyhle věci mít. Prostě jedí zdravě, intuitivně, podle toho, jak se cítí a to samé s pohybem. A já se díky tomu vrátila zpátky do svého normálu 😊

Přátelé to blonďatý s copem a v ponožkách jsem já 😀 Photo by Anna Turková
Foto by Anna Turková

V neděli nás čekala opět ranní jóga, tentokrát v osmi stupních. Nebudu vám lhát ženy, tu jsem si moc neužila, protože moje mysl byla až moc koncentrována na nedostatek tepla. Snažila jsem se proto alespoň vnímat ten úžasný les kolem nás a taky to, že moje komfortní zóna v to ráno už byla ode mě na míle vzdálená. Odpoledne nás už čekalo poslední cvičení zaměřené na ruce, které mi přišlo asi nejnáročnější z celého víkendu. A to hlavně proto, že už jsem fakt měla ruce po všech těch cvičeních jako orangutan (myšleno, až na zem). Každopádně i tak jsem do něj dala všechno a těšila se na pohodu v podobě pláže, kterou jsem měla před sebou.

Byl to báječný víkend, plný nových lidí a zážitků a mně se opět v hlavě vytvořil myšlenkový průvan, za který jsem do teď neskutečně vděčná. Myslím si, že je fajn jednou za čas takhle vypadnou mezi cizí lidi, kde vás absolutně nikdo nezná. Najednou člověk může být kým chce a já sama za sebe vnímám, že jsem vždy daleko víc otevřená a uvolněná, než mezi lidmi, které doopravdy znám. A přesně s těmito pocity jsem se v neděli vracela domů na gauč, kde mě i při „klasickém“ sezení bolelo fakt celý tělo. Ale byla to příjemná bolest, protože zatímco tělo makalo, hlava odpočívala. Takže díky moc všem více, či méně zúčastněným ženám a těším se na příště 😊

S láskou Ema

Organizátorky akce: Andrea Pavelcová, Andrea Mokrejšová, Kati Seleš, Aneta Kavalíková.

Fotografka akce: Anička Turková

Luxusní svačinky dodávalo: Zdravé stravování

Výlet do Osla

Je pátek a já jsem celkem nervózní. Nahrávám instastories o tom, že za pár hodin letím poprvé sama letadlem, konkrétně do Osla. Hlavou se mi honí myšlenky typu, že jsem si vážně měla dát bacha, když jsem objednávala letenky. Spletla jsem si totiž časy odletu, konkrétně AM a PM. Jinými slovy jsem byla přesvědčená, že na sever odlétám v pátek ráno a odlétala jsem v pátek večer. Svou hloupostí jsem se připravila o jeden den v Oslu, na druhou stranu, to bych nebyla já, abych si něco krapet nezkomplikovala 🙂 A tak jsem se v deset večer ocitla sama na ruzyňském letišti, kde začíná náš příběh ovoněný kávou, skořičí a štiplavým severním vánkem 🙂

V listopadu jsem se po letech potkala s Terezkou z blogu Sweet Melange. Málokdo ví, že právě díky ní bloguju 🙂 Stala se mi před čtyřmi lety insiprací a díky osobnímu setkání, které tenkrát proběhlo, vznikla tahle stránka. Nicméně v listopadu jsme se bavily o jiných věcech než o blogování. A to sice o životě jako takovém, o rodině, karmě a dalších věcech, které jsme měly s Terezkou více či méně společné. Když jsme dopíjely kávu ve Spižírně řekla „Klidně za námi někdy přijeť do Osla na návštěvu. Třeba se časem vrátíme do Česka a nebude se ti pak chtít“. Upřímně jsem nad tím v duchu mávla rukou, protože mě sever nikdy moc nelákal a o Oslu jsem věděla maximálně to, že si tam každý rok dává Terka někde na mole zmrzku a že jednou ročně mávají norskými vlaječkami na náměstí 🙂 Prostě hlavní tok informací jsem měla z jejích instagramu a blogu. Nicméně než jsem dojela tramvají domů se mi to rozleželo v hlavě. Vzala jsem do ruky telefon a napsala „Myslíš to vážně, že bych mohla přijet?“ Odpověď byla více než pozitivní a tak se zrodil plán návštěvy severu. Rozhodla jsem se pro jaro, konkrétně březen nebo duben a to hlavně kvůli počasí. A nakonec se ukázalo, že to byla skvělá volba.

Do Osla jsem doletěla před půl jednou ráno a stihla jsem tak předposlední Flytoget do Osla. Je to extrémně předražený vlak z letiště do města, ale co na to říct, že? Prostě za blbost se platí. Lístek stál kolem 180 NOK (to jsou prosím pěkně norské koruny, ale já pořád vidím bramborové noky z Pelíšků). Člověk musí počítat s tím, že v Oslu je všechno krát tři v přepočtu na naše. Takže si asi dokážete spočítat kolik mě tahle dvacetiminutová sranda stála 🙂 Každopádně k Radanovi a Terezce jsem dorazila kole čtvrt na dvě ráno. Vyčistila jsem si tedy zuby a šla spát.

V sobotu ráno mě s úsměvem na tváři uvítal Radan, Terezka totiž byla v práci a já se připravovala na to, že sobotní dopoledne strávím cajdáním po městě. Radan mi ale nabídl společnost a já to více než uvítala. Znala jsem ho totiž doteď pouze z Terčiných článků nebo z vyprávění. A musím říct, že je velice osvěžující jít se jen tak projít s někým, s kým na první pohled nemáte nic společného. Ten brainstorming ideí, názorů a informací nejen o Osle vstřebávám ještě teď.

Strávili jsme v rozhovoru téměř celý den až do čtvrté odpoledne, kdy se mě ujala Terezka. Měla jsem v plánu točit vlog a to sice podobným stylem jako v Londýně. Po pár hodinách mě ale tahle vize přešla, protože jsem na sobě cítila, že potřebuju vypnout… a to tak, že úplně. Že si chci naplno úžívat norskou kulturu, krásný počasí, povídání o životě, o hygge, popíjení kávy a prostě to samovolné bytí. Odpoledne jsme s Terezkou vyjeli na Holmenkollen, což je taková dominanta Osla. Je to skokanský můstek vysoko se tyčící nad Oslem a bylo odtamtud krásně vidět, jak je Oslo vlastně městem v lese. Celkově mě dostalo, jako jsou Norové k životnímu prostředí šetrní.

Třídí odpad tím nejpoctivějším způsobem, na různé druhy odpadu mají různě barevné tašky a místní červené autobusy dokonce jezdí na bio odpad 🙂 Každé páté auto je Tesla a celkově zde maximálně podporují elektromobily, ty klasické se tu místním řidičům pěkně prodraží a je to zde považováno za velký nadstandart. Když jdete po ulici a dostanete žízeň, můžete zaplout do jakékoliv místní kavárny a natočit si vodu do skleničky přímo z kohoutku u kávového baru. Někde vám dají i na vybranou jestli chcete perlivou nebo neperlivou. Neplatíte za to ani korunu, osvěžíte se a nemáte tudíž ani potřebu kupovat vodu v plastových láhvých. A ještě, co se týče vody musím říct, že ta v Osle je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy pila 🙂 Co se týče městské hromadné dopravy, ta funguje naprosto skvěle. Mají celkem přehlednou síť metra, k tomu tramvaje a autobusy. U speciálních automatů si můžete vybrat z různých druhů jízdenek, já si koupila 24 hod za 90 NOK. Jako můžete i risknout jet načerno, což jsem (přiznám se) i udělala, a to sice když jsem v noci jela jednu zastávku metrem. Ale přes den jsem si to pak nedovolila.

Večer nám Radan uvařil hovězí polívku, my zasedly s Terezkou ke stolu a do noci jsme si všichni tři povídali. Hlavně tedy o filmech a knížkách, takže mám teď celkem dlouhý seznam materiálů k prostudování 🙂 Moc jsem si to užila, takovou tu hezkou přátelskou pohodu. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby všechny moje starosti zmizely a zbyla jenom ta příjemná nálada.

V neděli ráno jsme si dali společnou snídani. Dávali jsme si dobroty z kavárny, ve které Terezka pracuje a musím říct, že místní čokoládový dort je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy jedla 🙂 Radan se pak vydal za kamarádem a my měly s Terkou celé odpoledne pro sebe. A tak jsme chodily po městě a mým jediným konkrétním cílem, této procházky byla zmrzlina, a to sice ne ledajaká zmrzlina, ale zmrzlina s velkým Z. Prostě jsem chtěla tu, kterou si Terezka každý rok dává na Aker Brygge a její fotku přidává už pár sezón na instagram. Takže jsme si jí asi po dvou hoďkách strávených venku koupily, sedly si na dřevěné schody na mole a asi tři hodiny si povídaly snad o všem možném. Upřímně to bylo jedno z nejhezčích odpolední, které jsem kdy s nějakou kamarádkou strávila 🙂 Terezka mě pak vzala ještě na chai latté do kavárny Pust a bylo to moje první chai latté vůbec. Musím říct, že mi to chuťově trošku připomínalo sahleb a moc mi to chutnalo. Nevíte někdo z vás kam na dobré chai latté v Praze? 🙂 Budu ráda za tipy v komentářích.

Večer jsme strávily s Robertem a Markétkou, což jsou přátelé Terky a Radana. Robert je naprosto úžasný šéfkuchař v jedné asijské restauraci přímo v Oslu a připravil nám naprosto luxusní sushi. Dokonce jsem si i zkusila si něco uplácat 🙂 No nestojí to ani za řeč, ten můj výtvor, ale bylo fajn se podívat na pár triků jak na to. Povídali jsme si, jedli sushi, Terezka si hladila bříško (pro ty z vás, co to neví, tak Terezka je těhotná, takže si hladila bříško kvůli tomu, ne proto, že byla přejezená 🙂 ) a všechno to bylo vážně moc fajn. Po dlouhé době jsem vystoupila ze své komfortní zóny, seznámila se s jinými lidmi a vyslechla i jiné názory než od lidí z mého okolí. Mám takový pocit svěžího vánku v mých myšlenkách, který tam už dlouho chyběl. Někdy se totiž člověk ve vlastní mysli točí pořád dokola, dělá ty samé věci, každý den a zapomene na to, že jde věci dělat i jinak… že jde i myslet jinak. Ne že by to člověk nevěděl, jen mu to ta rutina vymeje z hlavy, ty jiné možnosti. Takže jsem ráda, že mi Terka z Radanem po delší době zase otevřeli oči 🙂

Dneska už sedím na gauči, píšu tyhle řádky a na internetu si vyhledávám recept na cinnamon buns a na to, jak mít doma taky trochu toho hygge. Co naplat, že venku všechno kvete a hygge se váže spíše k severu a k zimě, je mi to jedno. Prostě to chci taky 🙂 Chci část Osla u sebe doma, toužím víc přemýšlet nad přírodou než nad tím jak vydělat peníze. Chci vidět víc toho dobrého, co v české povaze zůstalo a nevěnovat pozornost negativismu. Budu si teď číst všechny ty knihy na doporučení a koukat na filmy (v našem hygge potažmo Ikea stajl obýváku 🙂 ). Mína mi spokojeně vrní na klíně a je ráda, že jsem doma…

Nic, jdu zadělat na ty skořicový šneky a vybalit kufr. Mějte fajn den a cestuje… Cestujte, co nejvíc to jde. Nasávejte jiný názory, kultury, vůně a chytněte se každé příležitosti a nabídky za někým někam vyrazit. Protože, věřte mi, že to stojí za to 🙂

S láskou věnováno Terezce a Radanovi

Ema  a Mína

Výlet do Londýna

Tak se ženy po pár týdnech vracím zpět k našemu výletu do Londýna, abych pro vás sepsala pár řádků a tipů na to kam vyrazit. A zároveň abych vám povyprávěla jak jsme se vlastně měli. Hodně jste toho mohly už vidět ve videu, které vyšlo pár dní po našem návratu (kdo neviděl, najdete ho zde). Takže se pohodlně usaďte, pokud možno s horkou kávou nebo čajem a pojďte si s námi projít tohle věčně šedivé město ještě jednou s námi 🙂

Jak to vlastně celé začalo? Inu, řešily jsme s mojí bývalou kolegyní před Vánocemi, co asi tak koupíme těm našim mužům. Upřímně neměla jsem vůbec žádný nápad a začínala jsem propadat zoufalství. Nakonec mě ale zachránila právě Katy, když mi řekla, že jako „wow-darček“ pořídila svému přítelovi letenky do Londýna na leden. Říkala jsem si, že v téhle době tam bude celkem zima, takže když jsem potom letenky vybírala pro Máru, vybrala jsem raději únor… Jako nevím ženy, co jsem si v tý době  myslela. Asi něco na způsob toho, že v lednu je v Londýně mínus pět zatímco v únoru minimálně dvacet stupňů a sanšajn celej den (jo asi jsem si něco takovýho myslela) 🙂 Každopádně únor se neúprosně blížil, já si zabalila svých pár věcí do koženého baťohu, který jsem dostala od Máry k Vánocům, jakožto svou pomůcku na cesty (povšimněte si sladěnosti vánočních darů) a s ustavičně klepajícíma se kolenama jsem se odebrala na letiště. Vyráželi jsme hodně brzo ráno, takže nás v Londýně čekal celý den. Dorazili jsme kolem deváté hodiny na letiště ve Stanstedu a hoďku na to nám jel autobus National Express přímo do centra Londýna. Ta hodinová časová rezerva je podle mě tak akorát, jelikož si před definitivním odchodem z letiště musíte odbýt ještě pasovou kontrolu skrze terminály.

Po tom, co jsme dorazili na Liverpool street jsme si koupili kafčo do ruky a vyrazili na první poznávačku Londýna. Měli jsme s Márou pár bodů (asi tak 80 🙂 ), které jsme chtěli vidět, takže jsme si prošli asi prvních pět (takový ty klasiky jako Tower, Tower Bridge, …) a hladový zamířili na Borough market. To je naprosto úžasné místo plné chutí, vůní a všech možných obchůdků, takže si přijde na své opravdu každý. My zvolili pad thai s kuřecím masem a s krevetami. No a protože jsme chtěli sladkou tečku, došlo i na největší cookiesku, kterou jsem kdy jedla. Mára si dal brownie a tak jsme ruku v ruce a s pusou od čokolády vyrazily dál směrem k Milenium Bridge a Tate Modern. To je muzeum moderního umění a zároveň odpočinkový park v jednom. Polovina spodního patra je pokryta kobercem, na který si můžete sednout a odpočívat dle libosti. Taky jsou tam houpačky a různé prolézačky pro děti. Rozhodně to doporučuju jako odpočinkovou zastávku po celodenním chození. Nám to rozhodně bodlo 🙂 Brala jsem zpočátku jako obrovskou časovou výhodu, že jsme dorazily do Londýna tak brzo, ale nakonec jsme stejně prošli centrum jen tak okrajově a kolem páté jsme se odebrali za naší airbnb hositelkou Margaritou (jo, vybrala jsem si jí hlavně podle jména, páč se jmenuje jako ten koktejl).

Po odpočinku jsme se už vydali směr metro, kde jsme si za „vstupní poplatek“ pořídili Oyster Card. Tu si koupíte ve speciálních automatech, které se nachází téměř na každé zastávce podzemky. My jsme tedy zaplatili vstupních pět liber a k tomu si dobili 10 liber na cestovné. Nastupovali jsme na zastávce Kings Cross a tak trochu jsme zjistili, že to je pravděpodobně nejfrekventovanější zastávka metra (nebo nám to tak alespoň přišlo v porovnání s ostatními). No a samozřejmě já, jakožto skalní fanoušek Harryho Pottera jsem si vizualizovala, jak se vznáší létající trabant nad špičkou nádraží 🙂

Do Walhamstow jsme dorazili asi za dvacet minut a cesta vyhřátým metrem nás vyčerpala snad ještě víc než celodenní trajdání po městě. Margarita nás srdečně uvítala a ukázala nám svůj (na můj vkus vážně gigantický) dům. Proč píšu gigantický? Inu první dojem z domu schovaného mezi dalšími řadovými domy máte asi takový, že se jedná o dvoupatrový domeček s maximálně čtyřmi pokojíky. Hned po tom, co jsem se zouvala ve vstupní hale jsem si uvědomila, jak moc jsem se sekla. Chodba byla dlouhá jak týden před výplatou a po cestě do kuchyně jsem míjela asi tak šest dalších pokojů. Myslím si, že by tenhle „domeček“ mohl konkurovat středně velkým hotelům 🙂 Naše hostitelka nám dala k dispozici poličku v lednici i s celozrnným toastovým chlebem, chedarem, mlékem a vejci. Takže jsme měli prakticky i snídani v ceně. Následně nám ukázala náš pokoj a koupelnu a my se po pár minutách a večerní hygieně odebrali do peřin.

Byla to dovolená na které jsem bez nadsázky spala 12 hodin denně a nesktuečně jsem si to užívala. Ráno jsme si udělali snídani a kolem desáté jsme vyrazili směr Camden Town. Když jsem byla v Londýně před dvanácti lety, neměla jsem šanci tuhle čtvrť vidět, a tak jsem ji tentokrát prostě nemohla vynechat. Část cesty jsme jeli metrem a zbytek nadzemkou, je super, že to můžete v Londýně takhle kombinovat, ale co je ještě lepší? Jejich systém turniketů. Pípnete si Oyster kartou při vstupu do podzemky a pak až na konci cesty, a je jedno jestli jste použily tři trasy metra, nebo metro a nadzemku. Mě tohle naprosto nadchlo, protože díky tomu mají v Londýně hodně dobře vyřešené jízdy na černo, které se tam podle mě tak často neobjevují jako u nás… To je tak když vaši rodiče pracují v dopravním podniku, to pak zkoumáte v jiných městech místní MHD a jste nadšený z takových blbin 🙂

Každopádně dojeli jsme do Camdenu a kdo máte rád pražskou náplavku, urbanismus a underground, tak tady si přijdete vážně na své. Miluju aletrnativní čtvrtě, místa kde to žije barvami a nápady. Kde je spousta zajímavých krámků a ještě zajímavějších jídel. A tak jsme si koupili kafčo u místního stánku a poznávali krásu této části Londýna. Pak jsme se pěško-busem (to znamená, že jsme šli pěšky, každopádně je to náš nejoblíbenější „dopravní prostředek“) přemístili do Hyde Parku. Byla celkem zima (ne těch dvacet stupňů, co jsem si vysnila), takže nás to rychle unavilo. Když píšu o zimě, všimli jste si někdo v Londýně, že v únoru tam lidé běhají v kraťasech a nátělníku? Jako že, pro ně asi výraz zima, znamená úplně něco jiného než pro nás nebo nebo nevim:)

Oběd jsme si dali v Čínské čtvrti a byla to teda neuvěřitelná podívaná. Chvíli jsem měla pocit, že jsme úplně v jiné zemi. Na sloupech se pohupovaly lampiony všech barev a vůně exotického jídla se nesla ulicemi. Tohle místo rozhodně stojí za to vidět. Po šesté jsme se cítili strhaní, jako kdybychom pracovali celý den na stavbě, a tak jsme zase zamířili směr Margaritin dům. Ve Walhmastow je fajn, že si můžete vybrat z více obchodů, když si chcete něco nakoupit. My měli poblíž domu Tesco Express, ale najdete tam i Lidl 🙂 Mára si tam vždycky nakoupil sendwich k večeři a já většinou ovoce s jogurtem. Po vynikajícím indonéském jídle jsem totiž neměla ani moc hlad. A náš večerní program? Ten byl jasný… spánek, spánek, spánek.

Třetí den patřil muzeím. Mára chtěl vidět přírodopisné muzeum, které jsem viděla právě před dvanácti lety a tak jsme tam vyrazili hned kolem desáté. Hned po výstupu z metra nás zarazila dlouhá fronta před vstupem. Nenechte se zmást ženy, postupuje to celkem rychle 🙂 Takže jsme během pár minut byli uvnitř. Skvělé na Londýně je, že většina muzeí je zdarma. Některé úseky jsou sice placené, ale my jsme do nich nezavítali (kdo by chtěl taky vidět sekci hmyzu, že jo). Strávili jsme v muzeu téměř tři hodiny a prošli si vše od Darwinova centra, přes dinosaury až po vesmírnou sekci. Bylo to skvělé až na to, že se asi všechny místní základky domluvily, že zrovna v ten den vyrazí do muzea taky. Takže jsme jako zvukovou kulisu měli řev asi tak tisíce děti 🙂 Na pár minut jsme zaskočili taky do Science muzea, které je hned vedle toho přírodopisného. Ale jelikož jsme byli už celkem přesyceni informacemi (a taky řvoucími dětmi, které byly doslova všude), přemístili jsme si do pubu na hamburger a hranolky. Kdo z vás mě sleduje ví, že já si na tohle moc nepotrpím, ale když je hlad, zima a pub, tak člověk prostě nepohrdne 🙂 A je prostě fakt, že atmosféře anglického pubu je docela i těžký odolávat.

Přijde mi, že jsou k sobě lidi v Anglii srdečnější. Objímají se, koukají na ragby, popíjí pivo bez pěny a užívají si života. Bavila mě ta multikulturalita a to, že v ní lidé dokážou žít. Jasně, asi každý máme v sobě strach z cizího a neznámého a to se týká i lidí, ale proč to sveřepě odmítat, když se můžeme od jiných kultur tolik naučit. Přijde mi, že lidé jsou u nás na barvu pleti obzvlášť vysazený, když jede černoch v metru neodpustí si vtip… to samé arab. Když ale jedete londýnským metrem, sedí vedle sebe tři černoši, arab, londýňan a ženská v růžovým županu, a vy nemáte pocit, že by se navzájem hodnotili nebo pozorovali. Naopak, jsou s tím v pohodě, a to se mi líbí.

Poslední ráno jsme si nedali snídani u Margarity, ale vyrazili jsme si do kavárny s názvem 56. Objevila jsem ji díky aplikace Foursquare a kdo ji neznáte, určitě ji do zahraničí doporučuju. Najdete tam super podniky i s recenzemi a cenami. Tohle místo ve Walhamstow mělo skvělé hodnocení, a tak jsme tam zavítali na pořádnou snídani. A musím říct, že jsem tam měla snad ten nejlepší chleba s avokádem a vejcemi ever! Mára ten si dal klasickou anglickou snídani, mě teda přijde úplně šílený jíst po ránu fazole, ale oukej 🙂 Odpoledne jsme se prošli po Oxford street, já nakoupila spodní prádlo ve Victoria secret a musím říct, že tenhle obchod byl pro mě splněným snem. Každý rok totiž sleduju přehlídku téhle značky a pokaždé jsem naprosto oslněna ženskou krásou a luxusním prádlem 🙂

Než nám odjel bus na letiště v Lutonu (opět jsme jeli National Expresem), skočili jsme na pár piv do pubu u zastávky. Jako jestli se vám ženy něco v Londýně nevyplatí, tak je to pít. Protože za pivo dáte na některých místech i 4.50 liber. Ale čert to vem, já se bojím lítání a vzpruhu jsem teda vážně potřebovala. O půlnoci jsme vystoupili z letadla, tentokrát už v Praze a zamířili jsme do Modřan. Totálně grogy jsme se sesunuli na postel a já měla pořád před sebou červené cihly, doubledeckery a vůni kávy. Byla to krásná dovolená a už teď se těším na další. Příští měsíc mě čeká Oslo, kam poletím za Terezkou (a Amálkou), z blogu Sweet Melange a moc se na to těším. A co vy? Byly jste v Londýně už někdy a kam se chystáte? Pochlubte se s vašimi cesty do komentářu, budu ráda za tipy 🙂

 London in points:

  • určitě si rezervujte jízdenky předem a jeďte busem, je to levnější než vlak, obzvlášť pokud si jízdenky koupíte pár týdnů předem
  • platit se dá prakticky všude kartou, takže hotovost s sebou zase tolik nevyužijete
  • metro je rozdělené na pásma, čím více pásem míjíte, tím dražší je jízdenka (3 pásma stojí až 3.50), doprava je v Londýně drahá ale s Oyster card je levnější než bez ní 
  • snídaně v lepší kavárně stojí kolem 20 liber
  • v některých podnicích si počítají takzvané tips, což jsou dýška, někdy je to i 12% z celkové ceny
  • Victoria Secret je v Bond street ne v Oxford street 🙂
  • téměř veškerá muzea a galerie jsou v Londýně zadarmo
  • nejlepší čokoládovna ever je přímo v centru Londýna a jmenuje se Said Dal
  • místní móda u žen je hodně zvláštní 🙂
  • top místa: Camden Town, China Town, Borough Market

S láskou Ema

Brno, zážitků plno!

Tak jsem si po delší době vyjela ženy 🙂 Konkrétně na výlet do Brna s mou milovanou Barunkou ze Sweet world by Barush. Ta píše blog hlavně o pečení, ale také o cestování a prostě o životě jak ho vidí ona. Naše přátelství vzniklo z blogerského partnerství a už skoro tři roky si naprosto skvěle rozumíme. Jenže během té doby jsem dálkově studovala a víkendy jsem trávila totální zabitá na fakultě. A tak, když mi ve škole konečně odzvonilo, mohly jsme vyrazit na náš první (a určitě ne poslední) výlet. Destinaci vybrala Barča a já nebyla proti. Sice jsem si z tohohle města dělala vždycky srandu (prostě klasický pražácko-brňenský komplex), ale po dvou dnech jsem musela uznat, že gastro scénu mají v mnohém zajímavější než máme my v Praze. Nicméně začněmě úplně od začátku.

Sešly jsme se v sedm hodin na Hlavním nádraží a se zavazadly si to vyrazily směr RegioJet. Samozřejmě hned po příchodu na nástupiště jsme si na světelné tabuly všimly, že náš vlak je opožděn. Barča zachovávala pozitivní přístup (za což jí dodatečně děkuji) 🙂 Ten jí však přešel, když jsme došly do kupé a zjistily jsme, že jsem nám objednala lístky každé v jiné části vozu. Jak že se to mohlo stát? Inu prostě jsem slepoň a místo toho abych koupila místa naproti sobě, objednala jsem místenky zády k sobě. Na tom plánku to prostě nebylo vidět a tak jsme každá jely v jiném kupé. Třešničkou na pomyslném dortu, který splácal sám trapas ale bylo, že Barča jela v kupé se dvěma slavnými blogerkami zatímco já jsem měla vedle sebe totálního kreténa, který 2 hodiny, z dvou a půl hodinové jízdy protelefonoval se svou „drahou polovičkou“, na kterou furt řval jaká je to kráva. Za celý telefonát, řekl celkem 86x slovo „Co?“ (ano počítala jsem to od 23 minuty hovoru, páč jsem se nudila a sluchátka jsem s sebou neměla, páč jsem počítala s tím, že budeme kecat s Barčou).

Po příjezdu do Brna jsme se vydaly směr centrum, kde jsme si na zelňáku koupily naprosto výborný dvou litrový burčák a s radostí a plesáním jej odnesly do našeho pronajatého bytu přes airbnb… A další kolosální trapas? Zamluvila jsem nám byt u brněnské teplárny, takže jsme měly výhled přímo na dva gigantické komíny. Barča se ale nepřestávala smát a brala to jako úžasný začátek našeho víkendu. Já se v duši propadala hanbou páč jsem všechny organizační záležitosti měla na starosti já (asi i nejspíš naposled 🙂 ). Nicméně to bych nebyla já, abych ten život neměla pestrý a berte to jako tip pro vás, že co se týče objednávání pokojů přes airbnb je dobré se taky kouknout na mapu, kde se byt nachází a nespoléhat na provařené fráze typu „byt se nachází blízko centra“.

Vybalily jsme si a vyrazily vstříc první kávě. Nakonec nás ale více zlákala chuť donutu z La Donuteria a po půl hodinovém hledání prodejny (která se nachází přímo na náměstí v Tržnici, ale my jsme ten debilní barák asi 3x obešly než nám došlo, že je možná stánek přímo uvnitř) jsme se konečně dočkaly a z poloprázdné vytrýnky jsme si vybraly jeden s arašídovým máslem a druhý cukrový se skořicí a nutellou. Sedly jsme si na náměstí a kochaly se tržištěm. Sladká chuť donutu nás přikryla teplem a během typicky holčičího pokecu o chlapech jsme si užívaly jak se nám cukr ve své nejjednodušší podobě vlévá do krve 🙂 Pak jsme si prošly trhy, historické centrum a vyrazily jsme směr Špilaz 🙂 Tam jsem Barunce svěřila svůj nápad ohledně knížky, takže je momentálně jediná, kdo zná dějovou linku mého rozepsaného románu. Seděly jsme u jezírka povídaly si o našich snech. Fotily jsme podzimní fotky a užívaly si vůně listí a stromů, šumění vody i veselých hovorů kolemjdoucích.

Po příjemně náročném odpoledni jsme se s Baruš odebraly do kavárny SKOG. Byla jsem v téhle kavárně asi před dvěma lety a byla jsem upřímně trošku zklamaná. Ale letos mě neskutečně mile překvapili. Jednak nás velmi milá servírka upozornila na stůl, který se právě uvolňoval (bylo plno a my jsme si absolutně neměly kam sednout), pak za námi přišla se skleničkou vody ještě než jsme si objednaly a nakonec jsme si neskutečně pochvalovaly místní quiche a domácí limonádu. Takže z kavárny jsme obě odcházely spokojené a příjemně nasycené.

Toulaly jsme se pak městem, shoppovaly, užívaly si slunečné soboty a vymýšlely kam půjdeme na večeři. Nakonec jsme zvolily Soul (kterému jsem furt říkala Soho, sama nevím proč). Tam jsem si dala hyper-maximózní sandwich s trhaným kuřecím masem a hranolky (ty jsem neměla asi 100 let) a Barča zvolila fish and chips. Za večeři jsme tam dohromady nechaly 300,- což mi přišlo naprosto super, na to, že porce byly opravdu veliké a dostaly jsme i litrovou karafu s ovocnou vodou. Naše neposedné nožky nám však po véče nedaly a proto jsme vyrazily do Baru, který neexistuje. Kdo z vás má rád dobová místa, tak tady byste si ženy přišly na svoje. Kdo z vás četl můj narozeninový článek ví, že moje vysněná doba jsou 30. a 40. léta v Americe. No a hned potom, co jsme s Barčou prošly vchodovými dveřmi, jako bychom se ocitly na večírku Scotta Fitzgeralda 🙂 Dobová hudba, mlžný barový opar, vysoké police plné alkoholu všemožného druhu.

Servírka nám okamžitě donesla sklenici s vodou (tenhle vynález by si Brno vážně mělo nechat patentovat) a zároveň jsme obdržely velmi zajímavé menu drinků. Na mojito či piňa coladu tady můžete ženy zapomenout. Na co se však můžete připravit je nepřeberný seznam drinků, jejichž jména určitě uvidíte poprvé. Barča tedy zvolila Italský románek a já 10 tisíc metrů nad mořem 🙂 Hezké názvy že? Byl to neskutečný zážitek a kdo z vás tohle místo nezná, rozhodně doporučuji ho navštívit. Po téhle návštěvě jsme se odebraly na byt, kde jsme celodenní akci pro jistotu zalily burčákem, to proto aby se nám lépe spalo. Byla to moje první noc po třech měsících bez Míny, takže jsem patřičně smutnila. Nikdy bych neřekla, že zrovna já si dokážu vytvořit s nějakým zvířetem tak silné pouto. Ale s Mínou to tak máme, jelikož je to prostě od teď až na věky věků moje karmická sestra 🙂

Ráno jsme vyrazily na snídani do Brunche’s. Barča na to dostala tip od kámošky a i když se místo nacházelo pět kilometrů od našeho bytu, vydaly jsme se hrdě vstříc bezkonkurenčně nejlepší snídani v Brně. O to víc nás srdce zabolelo, když jsme zjistily, že je podnik plný. Nakonec jsem to ale ukecala a podařilo se nám sednout si na kávový bar. A co následovalo? Ty nejlepší lívance, jaké jsem kdy jedla… bylo to prostě dokonalé ráno. Obě jsme byly naprosto vyřízené z cesty a nakonec i z úžasné snídaně, ze které mám ještě teď boule za ušima 🙂 A cena celé snídaně? 135 korun! Ano ženy, včetně výborné kávy a vody. Po asi hodině jsme se odkutálely směr Coffe Bar Mymika a přestože jsme sotva dopily jedno kafe, objednaly jsme si hned další. Přeci jenom škoda každé kávy, která zůstane neokoštovaná, že? 🙂

Pak už jsme měly v žaludku doslova rybník a jelikož se náš výlet ubíral konci, vyrazily jsme do našeho bytu. Během toho, co jsme se loučily s výhledem z bytu v podobě nonstop čmoudícího komínu, jsme si uvědomily, že sice máme koupené lístky na vlak, nicméně České dráhy fungují natolik debilně, že si musíte k jízdence ještě koupit místenku… Tu jsme samozřejmě neměly a rezervační systém byl už uzavřen. Takže jsme nakonec jely punkově bez místenky. Jedno volné místo jsme našly hned po nástupu do vlaku, na druhé jsem si však musela hodinu počkat. A tak jsem si normálně sedla do uličky na svou koženkovou bundu ze sekáče a kecaly jsme s Barčou až do České Třebové 🙂 Takže i zpáteční cesta byla hodně zážitková, ale to z celého výletu učinilo skutečně nezapomenutelný zážitek.

Hodně jsme toho snědly, vypily, probraly a zažily. A byl to dokonalý víkend. Kdo z vás v Brně byl nebo tam dokonce žije, víte o čem tu mluvím. A kdo ne? Rozhodně se tam musíte vydat ženy 🙂 Budu ráda, když mi dáte vědět, jaký je váš oblíbený brněnský podnik. S Barčou se tam brzy chystáme znovu, takže uvítáme další tipy 🙂

S láskou Emča

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Koštovačka v Plzni

Díky posledním měsícům, které byly decentně řečeno hektické, se mi nevědomky podařilo zhubnout pár kilo. Což se před létem plným sebeprezentace v sukních, šatech či plavkách celkem hodí 🙂

A jelikož se na mě dosti podepsala i únava, rozhodla jsem se pro kratší dovolenou. Ta se původně měla odehrávat v Olomouci, ale jelikož se tam minulý víkend konal půlmaraton a nám se nepodařilo sehnat ubytování, rozhodli jsme se nakonec navštívit Plzeň. A díky bohu za to, jelikož toto město plné kultury a zlatavě zbarvených zpěněných moků (čili piva) mě neskutečně překvapilo :-).

Nejdříve je třeba zmínit skutečnost, že jsme si s Honeym vybrali pro naši první víkendovou dovolenou snad ten nejteplejší víkend v červnu. A jelikož jsem v pátek dobrala antibiotika dokážete si ženy představit mé duševní rozložení po první dvanáctce plzně a obídku skládajícího se z knedlíčků a vepřového 🙂 Proto jsme ani ne po třista metrech, které jsme ušli od hotelu hned první den, udělali otočku a zamířili zpět vstříc posteli a kabelové televizi 🙂
No co, já jí doma zatím nemám a tak dokumenty o krmení divoce žijích šelem či dechberoucí záběry tučňáků na Prima Zoom vyplnily mé první odpoledne v Plzni. Nutno podotknout, že jsem notnou část těchto filmů prospala a musím vám říct, že takový šlofík po obědě mi tedy dlouho chyběl.
Po pár hodinách relaxu jsme se rozhodli zkusit znovu vyrazit do centra města. Tentokrát již nebylo venku 31,5° nýbrž „pouhých“ 29°, takže jsme zajásali alespoň nad tímto zlepšením a zamířili jsme hledat kavárnu, ve které bychom se osvěžili ledovou kávičkou.

Honey měl typ na Café Regner a musím uznat, že tato kavárna má opravdu něco do sebe. Devadesát procent dojmu dělá naprosto těžce hipsterký interiér a zbylých deset padne na malý balkónek, na kterém si můžete zdejší kávu vychutnat a pozorovat život v ulici pod vámi. Musím uznat, že to byl naprosto skvostný pohled a v kombinaci s ovocným dortíkem a ledovým Baileys se stal pro mě první podvečer dovolené nezapomenutelný.
Abychom se málo neodrovnali předešlým obědem a horou cukru zmíněnou výše, přesunuli jsme se po sedmé hodině do burgrány Delish. No ženy a to byl konec 🙂 Přestože jsem si dala jen malého burgera a jednu plzničku, měla jsem v bříšku jako v pokojíčku a mohla jsem se pomalu odebrati do gastro-nebe.

I když se nám oběma už chtělo spát, rozhodli jsme se před západem slunce ještě prubnout místní Lokál. A tak jsme ochutnali řezaného Kozla, pozorovali lidi kolem nás a o každém si vyprávěli, jaký je asi jeho životní příběh. Nemusím snad podotýkat, že jsem po příchodu na pokoj takzvaně padla za vlast a ocitla se v naprostém komatu.
Druhý den nás čekala prohlídka místního pivovaru, jenž je proslulý nejen v Čechách, ale i po celém světě. A můžu vám říct, že zajímavější exkurzy jsem již dlouho nezažila. Krom toho, že se dozvíte jak to vlastně bylo se začátky vaření piva v Plzni, dozvíte se tradiční recepturu podle které se plznička vaří a také v místních sklepech ochutnáte nepasterizovanou dvanáctku přímo z dřevěného sudu. No ženy, lepší pívo jsem skutečně nepila 🙂

Odpoledne jsme zavítali do kavárny s názvem Le Frenchie, kde jsem ochutnala snad ten nejlepší dortík na světě a o dovolené se do něj hodlám pustit ženy, takže brzy očekávejte recept na oreo cheesecake 🙂

Večer jsme strávili v malé rohové hospůdce, která byla díky pivním slavnostem, které se ve městě konali, úplně prázdná, takže jsme se zde zapovídali s místním hostinským i kavárníkem z vedlejšího podniku. Byl to krásný večer strávený s příjemnými lidmi, kteří vyprávěli své sny o tom, jak si chtějí otevřít svůj malý pivovar a vařit vlastní pivo. A i když se tam netočila zrovna plzeň, bylo to i tak moc fajn.
Jsem ráda, že jsem po delší době zavítala někam, kde to vůbec neznám a čím dál víc mě lákají menší města než je Praha. Přeci jen ten anonymní život mi tu občas připadá trochu smutný. A proto jsem se rozhodla, že letos na žádnou cizokrajnou dovolenou nepojedu a budu objevovat krásy dalších českých měst.
Tak abych to zakončila ženy, svá kila shozená stresem mám po tomto víkendu úspěšně zpět a co víc, mám k tomu i navíc pár deka optimismu. Dejte mi vědět, jaké jsou vaše dovolené a budu ráda, když mi doporučíte nějaké hezké české místo kam vyrazit 🙂

Vaše Emča

Letem světem horkým létem aneb moje cesty napříč republikou

Svůj život mám poslední dobou sbalený do takové malé černé tašky (kterou občas vyměním za hnědý příruční kufřík) a tak nějak projíždím republiku křížem krážem. Budu vám teď chvíli vyprávět o tom, co všechno se dá stihnout během 10 dnů. A jen abych vás uvedla do obrazu ženy, ani jeden z těchto výletů nebyl plánovaný 🙂

Celé to začalo před několika dni spontánní výpravou do Beskyd za mojí milovanou tetou. Kromě notoricky známého Radhoště či Štramberku (kde jsem koupila výborné perníkové Štramberské uši, které jsem sice chtěla odvést domů na ochutnání, ale jaksi zmizely ještě tentýž den), jsme také navštívily město Příbor, ze kterého pochází světoznámý psychoanalytik Sigmund Freud.

Největším zážitkem pro mě ale byla skutečnost, že jsem se po celých třech letech od získání řidičáku posadila za volant. Tímto bych se tedy také chtěla omluvit všem účastníkům pohřbu v Kunčicích pod Ondřejníkem, které jsem  ten den pravděpodobně vyděsila svým prudkým rozjezdem na křižovatce, kdy motor řval jak Ozzy Osbourne na začátku své kariéry.

Příbor, Štramberk, Beskydy a UFO spatřeno na Radhošti 🙂

Není to se mnou totiž žádný med a upřímně přiznávám, že řízení auta mezi mé přednosti opravdu nepatří. Nicméně cvičení dělá mistra a tak jsem za volant sedla ještě párkrát. A vidina nabídnutého zmrzlinového poháru ze strany mojí tety, který mi přislíbila pokud dojedu do nedaleké Kopřivnice mi byla docela silnou motivací 🙂

Svůj výlet do Beskyd jsem rychle přejmenovala na Frgálobraní 🙂

Do Prahy jsem jela prakticky jenom na otočku. V kuchyni jsem vysadila pár frgálů, vyměnila pár kusů oblečení a po pár dnech jsem vyrazila i s mým Honeym do Brna. Na první místo kam jsem zamířila bylo Dominikánská náměstí a chvíli jsem poseděla v těžce hipsterské kavárně Skog.

Místní apple pie mě upřímně moc nenadchnul. Nicméně nad čím mi do teď zůstává rozum stát je espresso smíchané s tonikem, které jsem si tam dala. Do teď totiž nevím jestli mi to chutnalo nebo ne. Tak zvláštní kávu jsem tedy ještě neměla. Pokud se tedy nacházíte někde v okolí Brna, neváhejte jí tam vyzkoušet. A dejte mi pak vědět, jaký dojem udělala na vás 🙂

Toulky Brnem

Procházku centrem Brna jsem stihla prakticky za dopoledne. Následoval oběd u Potrefené husy a odpolední příjezd do Prahy, ze které jsme z Honeym odjeli ještě tentýž večer směr Liberec. Tehdy jsem znovu usedla za volant, tentokrát za tmy. A ukázalo se Kávařky, že co se týče stravování, jsem za volantem snad ještě větší prase než u stolu. Prostě během pár minut jsem byla zadělaná od rajčatové omáčky od hlavy až k patě 🙂

Dva dny jsem si užila v Liberci příjemný relax. Slunění, koupání, pečení muffinů, poslouchání iPodu. Myslela jsem si, že nic jiného se v tomhle vedru ani dělat nedá. Během minulého víkendu jsem však byla přesvědčena o opaku.

Honey mě totiž vytáhl na horskou chatu do Jizerek za svými přáteli. Byla to akce na kterou jsem se opravdu těšila, i když jsem o ní věděla jen pár dní předem. Všechno to začalo zcela nevině večerním grilováním, popíjením, společenskými hrami a co vám budu povídat ženy, pod rukama mi proběhla i nějaká ta cigaretka.

Druhý den jsme každý vyfasovali horské kolo (kdo tedy neměl vlastní, což jsem byla třeba zrovna já) a vyrazili jsme celá skupina na cyklovýlet. Když jsem viděla, jak jsou všichni vybavení, vysportovaní a připraveni do akce, cítila jsem se trochu jako Briget Jones na lyžáku. Z těch všech svalů a značkového sportovního oblečení se mi lehce začala podlamovat kolena a já už tušila, že mě čeká takový výlet, který bude trochu připomínat Mordor.

Párty chata

Teploměr ukazoval něco přes třicet stupňů a ze začátku jsem to ještě zvládala. Ale ve chvíli, kdy se cesta změnila z asfaltky na lesní terén a kameny kolem nás byly jak z Jurského parku, jsem začínala ztrácet víru v sama sebe. S každým dalším kilometrem jsem myslela, že vyplivnu duši. Proklínala jsem ty šílené krpály, na druhou stranu jsem se ale chtěla překonat. Nakonec jsem mozek vypnula a tělo přeřadila na autopilot.

Abych to ženy zkrátila vyjeli jsme až na Smrk, což je nejvýše položené místo v Jizerských horách. Byli jsme nakonec i v Polsku a na chatu jsme se vrátili ve večerních hodinách. Ujeli jsme téměř 50 kilometrů. Zadek cítím ještě dnes a stejně tak i ty smradlavé ponožky, které na mě křičí ze dna tašky ať už je laskavě dám prát 🙂

Mám je tam však jako artefakt, mého pravděpodobně největšího fyzického výkonu jaký jsem kdy podala. Původní znechucení z totálního vyčerpání vystřídal příval posledních zbytků endorfinů, které mě nakonec přiměly k úsměvu. Vážně jsem to dokázala, proběhlo mi hlavou. Na kole jsem neseděla deset let a přesto jsem to dala. I když teda zcela ne tak bravurně v porovnání s ostatními. Víte ženy, jeden borec to celé odjel v žabkách po tom, co dopoledne běžel 16 kilometrový závod. To vám přece jen trošku srazí sebevědomí i z takového výkonu 🙂

Nicméně ženy závěrem chci jen dodat, že tohle je prostě NEJLEPŠÍ LÉTO jaké jsem kdy zažila!!! Ačkoliv jsem teda vyřízená jak žádost na finančním úřadě. Ještě posledních pár dnů zbývá tak si je jdu užít a vám Kávařky přeji, abyste při jakýchkoli fyzických aktivitách v tomhle parnu nevypustily duši tak, jak se to málem stalo mě 🙂

Ema, která se rozhodla že zase začne hledat ztracenou formu,

A nemyslím tu na pečení 🙂