Budoucnost, věc nejistá

 Tak mi začalo ženy zkouškové období. Je půl jedenácté večer a mě se ze všech těch odborných biologických a pedagogických pouček dělá mdlo… Za oknem mi mezi bylinkami tento týden přibyla levandule a skrze žaluzuje na mě svítí slonovinově bílá měsíční zář. A já zase přemýšlím…
Víte ženy, zdá se mi, že poslední dobou čím dál více mých kamarádek prožívá to stejné období – čas naprostých zmatků a překotných zvratů, kdy co bylo včera neplatí dnes a pravidla hry se každým okamžikem mění. Někde jsem četla, že kolo života se chvíli točí pomalu, možná spíš vůbec a pak se najednou roztočí a člověk se nestačí divit, co se kolem něj děje. Pravdou ale je, že ve chvíli, kdy kolem nás zuří bouře, je to známka toho, že se připravuje úrodná půda pro novou budoucnost. Přeci jen, vždy když se něco ničí vzniká tím místo pro nové.
Faktem ale je, že občas se stane, že v tom uragánu a chaosu jen tak stojíme, koukáme a netušíme, co bychom měli udělat. A obava z jakéhokoliv dalšího kroku je daleko větší než ta samotná bouře. V téhle pozici jsem se nacházela teď já. Situace v mé práci, kterou jsem si tak vysnila, se změnila a mě po letech spadly idealistické brýle a nastala realita, kdy jsem si uvědomila, že mé úsilí a plány pravděpodobně nikdy nedojdou zde ke svému naplnění. Stejně tak jsem na tom byla ve škole, kterou jsem si vymodlila a roky se na ni připravovala. A můj milostný život… No ženy, každým dnem se to ve mě mění, jeden den vidím společnou budoucnost a za pár chvil se dozvím o plánované tříměsíční stáži mého milého. Jistě že, někdo by mohl říct, že se přeci jen nejedná a bůhví jakou komplikaci. Ale pochopte, že když tuto zprávu obdržíte v době zkoušek a přičtu-li k tomu naše občasné neshody, jsem z toho teď poněkud nesvá…

Což je dobře, musela jsem dneska uznat. Jsem mistr světa v plánování a organizování budoucnosti, ale lekce letošního roku jako by nesla název „Žena a přizpůsobivost“. A i když během svého akademického studia sbírám jeden titul za druhým, tady moje znalosti a dovednosti poněkud pokulhávají. Jelikož, co si budeme ženy povídat, jsme přeci jen stvoření s genteticky zakódovanou touhou mít věci pod kontrolou.
Momentálně mám asi tak všechno, jen né něco pod kontrolou 🙂 Když pominu hysterii posledních týdnů plynoucí právě z tohoto pocitu, je mi den ode dne čím dál víc jasné, jak je to vlastně osvobozující. Moje mamka mi před pár dny během jízdy v autobuse řekla, že je jedno jak to všechno dopadne. Člověk prý neví, co bude zítra, natož za pár měsíců. „Jak to sakra může říct“, pomyslela jsem si „Já to  přece musím vědět“… Faktem je, že to prostě nevíme o nic víc jako to, jaké bude druhý den počasí. A to bez ohledu na to, jak nás předpovědí lakují každý den ve zprávách.
Je pro mě opravdu těžké se s tím smířit, ale člověk prostě míní, a život velmi nečekaně vše mění. A to jediné, co zůstává důležité je pouze a jenom přítomnost. Užít si dnešní den a na víc nemyslet. Je to poněkud hedónistický přístup, ale čím jsem starší tím víc musím uznat, že tahle jednoduchá myšlenka je více než osvobozující. A i když je budoucnost věcí nejistou a je možné, že třeba za pár měsíců budu nezaměstnaná nebo single, jedno je už dnes jasné. Že čím dřív pochopíme, že to, co nás v budoucnu čeká není teď aktuální, tím snáze se nám bude dýchat a získáme svobodu.

Ema, která by byla ráda za alespoň přechodný klidový stav 🙂

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *