Týden na talíři #1

Zdravím vás ženy :). Nedávno jsem vás na instagramu ptala, jestli byste uvítaly větší vhled do mého jídelníčku a vaše zpětná vazba byla více než pozitivní. Rozhodla jsem se proto, že se s vámi podělím o svůj týdenní jídelníček. A jenom na úvod bych ráda zdůraznila, že tenhle jídelníček rozhodně nění výživovým doporučením. Je to pouze náhodná ukázka toho, jak se momentálně stravuju.

Rozhodla jsem se od nového roku začít cvičit podle E-booku od Péti Elblové (více informací najdete zde). O důvodech a motivaci jsem psala v posledním článku na blogu :), který byl opravdu zaměřený spíš na cvičící stránku věci. Pravdou je, že když se člověk rozhodne cvičit, tak je to „jen“ 30% úspěchu, zbytek je zajištěn zdravou stravou.

Stravou jako takovou se zabývám už roky, zčásti díky tomu, že jedna část mých státnic tvořila výživa. Takže jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací, nicméně tu správnou cestu si musí najít každý sám. Já ji hledám už delší dobu, nebo respektive, kdysi jsem na té správné cestě byla, než jsem trochu zmagořila (například do whole30, který totálně rozházelo celej můj systém a hodilo mě zpět k záchvatovitýmu přejídání). Bylo celkem těžký se dostat „back on track“ a musím říct, že mě to stálo dlouhé měsíce práce s vlastní hlavou. Teprve nedávno se mi podařilo najít vnitřní rovnováhu, kterou se snažím si držet, i když tak nějak cítím, že už se mi z toho „snažím si ji udržet“ stává můj životní styl, který žiju bez přemýšlení.

A co, že tedy je klíčem k tomu, abych fungovala v pohodě, měla dostatek síly ale zároveň i něco málo stále hubla? Pro mě (a zdůrazňuji, že je to tak pro mě a nemusí to být pro každého), je to vyvážený a pestrý jídelníček. V praxi to u mě znamená to, že se ničemu striktně nevyhýbám a nepěstuji v sobě nevraživost vůči žádné složce stravy. Co to znamená? Třeba to, že snídani mám někdy vysoce sacharidovou a zároveň vegan, oběd mám bohatý na bílkoviny a zeleninu, k svačině si dám kus buchty nebo proteinovou tyčinku a k večeři třeba polívku, nebo taky humus s chlebem. Prostě se teď stravuji intuitivně, podle chutí a hlavně v rozumném množství. A na mě (a znovu podotýkám, že to nemusí být u každého), na mě tenhle liberální přístup bez zákazů maximálně funguje 🙂

Jak tedy vypadá můj týden na talíři?

16. ledna

Ovesná kaše se lněnými semínky, rostlinným mlékem, mangem a borůvkami
Salát s kuřecím masem, zeleninou a balsamicem (dělal Mareček) 🙂
Proteinová tyčinka, kafčo s rýžovým mlékem
Naprosto luxusní rizoto podle Smooth Cooking s červeným vínem (a věřte mi, padla víc jak 2 deci 🙂 )

17. ledna

Ovesná kaše, burákové máslo, banán, borůvky, lady lab toping
Falafel bowl s kuskusem z Puzzle Salads
Proteinová tyčinka z DM, kafčo s rýžovým mlékem
„Co dům dal“ – zelenina, cottage, šunka

18. ledna

Tohle je teď taková moje ranní rutina – uvařím si bylinkový čaj od Sonnentoru a je to vlastně to první, co během dne vypiju. K tomu si cca půl hoďky čtu než dojedu do fitka a musím říct, že mi to vždycky skvěle nastartuje den 🙂
Ovesná kaše s banánem, semínky, burákovým máslem a rostlinným mlékem
Indická směs z DM, vepřové maso, rýže
Třikrát knackerbrot, šunka, paprika, humus (jeden je s medem)
Vínečko, domácí chleba s humusem, sýrem a cottage (jo a plus 2 izraelské datle)

19. ledna – tenhle den jsem zapomněla vyfotit večeři, ale měla jsem hrstkovou polívku, která je na fotce dále

Lívance ze směsi „Snídej sladce“ od Iswari
Tátův kuřecí vývar s nudlemi
Maminčina panenka, fazolové lusky, brambory

20. ledna – tady nastal stejnej problém, na véču jsem zapomněla 🙂 ale opět to byla hrstková polévka

Ovesná kaše a pracovní zátiší 🙂
Vepřový plátek se zeleninou a humusem

21. ledna

Ovesná kaše, vegan protein od Iswari, banán, mražené maliny
Tak konečně fotka té hrstkové polévky 🙂
Skýr, půlka proteinové tyčinky, med
Tři vejce, brokolice, paprika

22. ledna – tady jsem zapomněla a oběd, ale měla jsem lehký zeleninový salát s quinoou a artyčoky z Green day salads

Ovesná kaše s vegan proteinem od Iswari, mražené maliny, čokoládový toping od Lady Lab
Zelenina, humus, tofu

23. ledna – tady jsem zapomněla na oběd – byly to těstoviny z červenné čočky a indická směs z DM s kuřecím masem

Ovesná kaše, banán, mražené maliny, vegan protein od Iswari, kafčo se sójovým mlékem
Skyr, mražené maliny, chia semínka
Sushi a půlka láhve skvělého červeného 🙂

Tak toť byl můj týden na talíři :). Chtěla bych vám jenom říct, že tohle je opravdu spíš inspirace pro váš jídelníček a motivace k tomu, že se dá jíst „normálně“ a stále být fit. Snažím se řídit zdravým rozumem a svými pocity a možná i díky tomu mi každý týden ubývá nějaký ten centimetr. Naprosto chápu, že pro někoho je toho jídla moc, pro jiného málo, ale ženy berte to tak, že tohle jsou porce a jídla výhradně pro moje tělo, které funguje zcela specificky a individuálně, tak jako každé tělo. Dejte mi vědět, jestli se vám takový inspirativní článek líbil a můžeme z toho udělat rutinu :).

S láskou Emča a Mína

Moje lednová fitness rutina aneb první týdny podle E-booku | Boj za nové tělo

Je leden. A s tím se pojí nesčetné množstí novoročních předsevzetí – především, co se týče cvičení. Známe to snad každá, ženy. Od zítra už začnu hubnou, zítra vlítnu do fitka jako tajfun a neodejdu, dokud se ten vánoční břišní hrb nezmění na pekáč buchet 🙂 Abych pravdu řekla, už nějaký ten rok s tímhle (pro mě extrémním) přístupem ke cvičení do nového roku nevstupuju. Moc dobře totiž vím, že jakmile na sebe nastoupím s taktikou cukru a biče (přičemž si pak vlastně v hlavě řeknu, že na cukr nemám nárok), tak se to (spíše) dříve než později zhroutí a já skončím někde totálně vyšťavená, uštvaná a demotivovaná z toho, že nic nejde tak rychle jak se zdá.

Proto už pár let razím celoročně zdravý životní styl. Protože ten vám spíš přispěje k lepšímu pocitu, než extrémní diety a cvičení. Je fajn to mít v hlavně nastavený tak, že třeba z 80% jíte zdravě a těch 20% si necháváte jako rezervu. Protože ženy, jsme jenom lidi a stojí za to si ten život trochu užívat.

A navíc, mně osobně funguje v praxi spíš to si nic nezakazovat, než si odepřít všechno a pak litovat toho, že nemůžu tamto a tohle.

Co jsem si ale letos předsevzala s novým rokem, byla změna v mém cvičení. Doposud jsem totiž střídala běh a jógu. A i když obě tyto činosti miluju, přestala mě tahle rutina celkem bavit. Chtěla jsem něco jiného, nového, nějaký plán nebo program, kterých bych cvičila pár týdnů nebo měsíců a který by byl realizovatelný doma nebo třeba i ve fitku. A tak jsem po dlouhém vybírání zvolila E-book podle Péti Elblové. Je to program na 8-týdnů, přičemž v každém týdnu najdete 3-4 tréninky rozdělené na různé partie těla. Někdy tedy cvičím celé tělo, jindy třeba „jenom“ ruce nebo nohy.

Když jsem si E-book pročítala poprvé, měla jsem pocit, že je to všechno mega jednoduchý a že pro mě nebude problém to odcvičit.

Jasně na obrázku vypadá všechno tak snadně (třeba i návod na sestavení stolku z Ikeii – a jak se u toho člověk narozčiluje a zapotí).

Dost podobně jsem to měla i s prvním týdnem cvičení podle E-booku. Samej pot a nedocvičený série. Přiznám se že i slzička ukápla (a to hlavně ze vzteku). Byla jsem totiž pěkně vytočená z toho, že běhám, jóguju a i přes to se moje svaly pod tíhou cvičení roztekly jako dva týdny prošlý rosolovitý želé. Stehna jsem po prvním tréninku cítila pěkně dlouho a to nemluvím o mých pocitech po prvním tréninku zaměřeném na nohy.

Víte ženy, asi se ptáte proč jsem si vybrala zrovna E-book podle Péti. Proč jsem se nerozhodla cvičit třeba podle YouTube videí nebo proč jsem nevyhledala pomoc trenéra. Řeknu vám to narovinu – když cvičím doma podle videí, většinou to nedocvičím. Stane se mi totiž to, že jedu podle videa, cvičím a najednou už nemůžu a tak ve cviku povolím. Jenže než se stihnu vzpamatovat a navázat, tak už se jede většinou další cvik a já mám pocit, že to absolutně nestíhám. U E-booku mě baví to, že mám před sebou daný cvik (např. dřep) a vím, že jich mám udělat třeba padesát. Sama vím, že jich tolik neudělám, tak jedu třeba po patnácti. Když nemůžu tak se na chvilku zastavím, popadnu dech a jedu dál. Nemám pocit, že jsem pod tlakem, což s videi nebo s trenérem bych měla. Plus je skvělý, že E-book nosím pořád s sebou v telefonu. Další výhodou je, že v něm najdete jak cviky, tak i motivační články na téma strava, zdraví, poruchy příjmu potravy a duše. Péťa si teda taky prošla peklem, ze kterýho se hrabala roky a mě spoustu jejích vět z E-booku neskutečně nakoplo.

Cvičit chodím do fitka ještě před prací. Doma se prostě nedokopu, protože domov je pro mě místem odpočinku a relaxace. V loňském roce jsem zjistila, že doma nemůžu ani cvičit, ani pracovat. Prostě se k tomu nedonutím. Naopak ve fitku si jdu pěkně na 15 minut na pás a pak se vrhnu na série cviků. Motivuje mě, že jsem v jiném prostředí a že jsou tam i další lidé, kteří makají a cvičí. Mám pak pocit, že i já musím pěkně máknout, abych se jim vyrovnala.

Není to o předhánění se, ale spíš o takové té pozitivní motivaci, kdy se kouknete na jiného člověka a vidíte, že v tom cvičení nejste v tu chvíli sami.

Na instagramu jste se mě ptali, jak často chodím cvičit nebo kolik minut denně cvičím. Je třeba říct, že určitě necvičím denně. Maximálně se teď hýbu 5x týdně a dva dny si nechávám pro odpočinek nebo pro krátkou procházku. Myslím si, že je opravdu důležité nejen cvičit a zdravě jíst, ale taky dopřát tělu čas na odpočinek a kvalitní spánek. Nestydím se za to, že jednou za 14 dní třeba proválím celý den u filmů nebo s knížkou, protože moc dobře vím, že si tělo taky zaslouží oddych. A hlava konec konců taky 🙂

Můj den tedy vypadá nejčastěji tak, že ráno vstanu kolem 5.15 – 5.30, vyčistím si zuby, nijak zvlášť se nezkrášluju, popadnu tašku a uvařím si čaj a kmitám na tramvaj rovnou do fitka. Už doma si oblékám věci na cvičení, páč potom v šatně není čas na prokrastinaci a sezení na lavičce (však to znáte). Cvičit začínám cca kolem 7.00 a trénink se mi teď skládá z 15 minutového běhu na pásu a cca 40 minut cvičení podle E-booku. Tento týden jsem k tomu přidala ještě potréninkovou chůzi na pásu 10 minut, kdy si pouštím na YouTube nějaké motivační video. Vždycky mi to ten den skvěle nastartuje 🙂

No a pak následuje zdravá snídaně a práce. Tu mám naštěstí asi 100 metrů od fitka a stejnou vzdálenost i do Jógovny, takže strategická poloha je na jedničku a člověk alespoň nemá výmluvy 🙂

Taky jste se mě ptali, jestli mám nějaký cíl, třeba v hubnutí nebo ve cvičení. Řeknu to narovinu – chybí mi poslední 2 kila, která mi zůstala od toho šíleného přežírání, které se (zákonitě) dostavilo po skončení Whole30. Tenkrát, když se mi rozjelo to přejídání, bylo to uprostřed léta, měla jsem nahoře 5 kilo.

Ono mi ve finále nešlo ani tak o to, jak vypadám, ale jak se cítím. Jasně, že mě štvalo, že se nevejdu do kalhot a že jsem celá zavodněná a oteklá, na druhou stranu ten depresoidní pocit z toho, že nemám přejídání pod kontrolou a že moje tělo je uvnitř doslova nešťastný z toho, co mu jídlem způsobuju, mě bolelo ještě víc.

Takže teď jsem spokojená s tím, jak se cítím. Mám zase elán do života, cítím se fit a zdravě. Můžu běhat, aniž bych se zadýchala, zvládnu i dvou a půl hodinovou jógu (což je vážně sekec mazec a nebudu vám lhát ženy, myslela jsem, že po ní umřu). Teď už chci jenom zpevnit zbytek svalů a shodit ty dvě kila tuku na břiše.

Když jsem začínala s E-bookem, což bylo 30.12.2018 udělala jsem si fotku. Další jsem si udělala před dvěma dny (11.1.2019) a myslím si, že už teď je tam celkem znatelný rozdíl. Stravu jsem nijak striktně neomezila, jen cukroví už není na pořadu dne. Za to jím hodně zeleniny, zařadila jsem zase více bílkovin a sladké celkově teď moc nevyhledávám. Když mě popadne chuť, tak si upeču něco sladkého nebo si koupím proteinovou tyčinku v DM 🙂

Před a po 14-ti dnech a to zdaleka nejsem v cíli. Čeká mě ještě 6 týdnů na které se moc těším 🙂

Jediné, co mi ještě chybí k absolutní spokojenosti je zařadit jednou týdně jógu do svého cvičícího programu. Poslední dobou se mi to prostě nedaří a musím říct, že na jógu trochu prdím, což mě mrzí. Má spoustu zdravotních i duševních benefitů, po kterých se mi stýská. Mimo to jsem moc ráda, že jsem konečně začala s jiným druhém cvičení, že posiluju s vlastní vahou a hlavně, že jsem si ve své hlavě zbořila mýtus, že nespálím ničím tolik kalorií jako během. Je to totální bulshit, to mi věřte ženy.

Co říkáte na srovnávací fotky a jak jste na tom vy s lednovým cvičením? Pojďme se vzájemně motivovat v komentářích 🙂

S láskou Ema

Jaký byl rok 2018 a co mě čeká v tom dalším

Zdravím vás ženy, po delší době. Asi si říkáte, proč už víc jak měsíc na blog nic nepřistálo. Inu budu upřímná, nebyla chuť a ani čas cokoliv psát. Navíc pro mě poslední dobou bylo příjemnější o věcech mluvit, než je zhmotňovat na papíře v podobě slov. A taky mi to šetřilo spoustu času, a tak jsem se na nějaký čas „uklidila“ na YouTube (můj kanál najdete TADY ). 

Když jsem si účet na YouTube zakládala, rozhodně jsem neměla v plánu být na něm moc aktivní. Brala jsem to jako skvělý doplněk blogování a zároveň nástroj k tomu, být vám blíž a komunikovat s vámi i jinak než skrze řádky mých příběhů. Jenže nejspíš osud tomu chtěl a na YouTube vás začíná být čím dál víc, a tak jsem začala víc točit než psát. A vůbec mi to nevadí, naopak mám teď pocit, že jsem vám blíž a vy mě tak nějak taky. Vzájemně se od sebe učíme, inspirujeme se a snažíme se zvládnout tenhle šílenej svět s velkou hrstí odhodlání a se špetkou humoru. 

A teď zpět k tématu. Jaký že byl rok 2018? Pro mě to byl rozhodně jeden z nejlepších roků v mém životě 😊. Hlavně díky tomu, že jsem byla neustále na cestách. Navštívila jsem Londýn, Oslo, Lefkádu a dvakrát Budapešť. Nalétala jsem toho letos (vlastně už loni) víc než za celý život dohromady a ne, nepřestala jsem se v letadle bát. Potkala jsem mnoho inspirativních lidí, získala nové přátelé a to hlavně z cizích zemí. O pár jsem jich taky přišla, ale inu to je život, a v něm musí být rovnováha.

Vesmír vám vždy něco dá a něco vezme a je to tak v pořádku. 

Nebudu se teď ohlížet za každým měsícem, ale pár událostí přece jenom zmíním. Zlomový pro mě byl bezesporu duben, a to hlavně díky tomu, že jsem v tomhle měsíci absolvovala jedno vítězství a jednu velkou ránu. Uběhla jsem během jednoho slunného dopoledne půlmaraton a v jiné odpoledne jsem se dozvěděla, že mám myomy. Tenkrát to pro mě byl dost negativní zlom, jelikož to znamenalo, že budu muset dost zásadně přehodnotit svoje myšlení. A do toho se mi upřímně moc nechtělo, ženy.

Po doběhnutí půlmaratonu. Foto by BlackArt

Málokomu se chce vydat do hlubin svojí mysli, aby tam odkrýval hromady sraček (s prominutím), které se tam nahromadily během pár let zametání důležitých myšlenek pod koberec. Jenže dříve nebo později ta protivná chyméra stejně vyleze na světlo světa, ať už v podobě nezvladatelnýho chování nebo v mém případě v hávu nemoci.

Nejtěžší pro mě bylo vůbec tuhle nemoc přijmout a dovolit si myšlenky, že vlastně nejsem ve své mysli zdaleka tak dokonalá, jak jsem si myslela. Chápejte to tak, že jsem si naivně myslela, že ve své hlavě a duši mám čisto, že žádné skryté problémy nemám. Opak byl pravdou, byla jsem toho plná, ale tak nějak jsem v úprku zapomněla přemýšlet nebo spíš se zamýšlet nad tím, jak mi vlastně je. Nebo lépe řečeno, jak mi bylo…

Všechno zlé je k něčemu dobré a tak jsem se po pár týdnech sebelítosti a jednoho krásného výletu do Osla rozhodla vyměnit běžecké boty za jógovou podložku a uložila jsem svou mysl a srdce do Jógovny. Začátky nebyly jednoduchý a kdo sledujete mou jógovou cestu na instagramu od začátku ví, že k eleganci a síle mám hodně daleko.

Nešlo mi o to, utužovat moje tělo, chtěla jsem více porozumět svojí hlavě a svému tělu. Proč se proti mě obrátilo a dalo mi najevo svou nespokojenost nemocí? 

S každým předklonem jsem víc a víc chápala slovo pokora. S každým záklonem se mi pomalu přestávala točit hlava z vesmírného nekonečna. A s každou další asánou zaměřenou na kyčle jsem posílala energii do svých slabin, kde bylo uloženo tolik hněvu proti mužům a taky proti sobě. A ženy, odklízela jsem třikrát týdně ve své hlavě sračky lopatou, která nikdy nebyla prázdná. Až jednoho podzimního odpoledne na pláži v Řecku, jsem konečně pochopila, o čem vlastně celá tahle nemoc je a proč se mi stala. Někdy si žena musí projít pocitem, že nestojí vůbec za nic, musí klesnout na dno hluboko pod svoji hodnotu, aby si uvědomila, že její síla nespočívá ve vnějším světě, ale v ní samotné. Že se musí umět zastat sama sebe a hlavně, že její podstatu nedefinuje nikdo jiný než ona sama. To byla asi největší lekce loňského roku – nenechat se definovat cizími lidmi, těžko mi někdo jiný může říkat kdo jsem a co dokážu. 

Jak jsem na tom zdravotně teď nevím. U doktora jsem naposledy byla v červenci, kdy jsem zjistila, že jeden myom zmizel a druhý je na ústupu. Ale pocitově se cítím skvěle. Občas sice nějaké bolesti ještě mívám, rozhodně to ale není tak intenzivní jako kdysi a tak nějak podvědomě cítím, že jakmile se vyčistila hlava, pročistilo se i celé tělo. Na jógu teď chodím méně a občas si jdu i zaběhat.

Návštěva Osla

Celý rok byl jinak opravdu úspěšný a pozitivní. Vyzkoušela jsem si i roli podnikatelky, kdy jsem spravovala jedné firmě sociální sítě a starala se jim o marketing a konečně jsem tak pochytila různé věci ohledně sociálních sítí i z druhé strany. Poprvé jsem si sama vysvavovala fakturu, kalkulovala si ceny, řešila daně a dělala všechny ty podnikatelský, „dospělácký“ věci, kterým do teď pořádně nerozumím. S Márou jsme si užívali cestování, poznávali nová města a destinace a na závěr roku krásně oslavili Vánoce s Mínou v náručí.

A co mě čeká tento rok? Rozhodla jsem se trochu ozvláštnit svou rutinu, ve které jsem střídala jen jógu s během a od nového roku jsem začala cvičit podle E-boku od Péti, která založila projekt Boj za nové tělo a musím vám říct ženy, že je to pěknej záhul. Ale baví mě poznávat nový cviky a zjištění, že se u něčeho víc zapotím než u běhu má pro mě kolosální význam. Pořád mám totiž v hlavě zabudovaný stareotyp, že u žádného sportu nikdy nespálím tolik jako u běhu. Je to blbost, říkaj to i moje fitness hodinky 😊

A ta největší bomba? Letos se poprvé podívám do New Yorku. Na tuhle cestu se opravdu moc těším a v květnu vám budu dávat na instagram jednu fotku za druhou. Sice nevím jak zvládnu osmihodinový let, když už teď při tom dvouhodinovém chytám hysteráky, ale ono se to nějak vyřeší. Jinak větší cíle než si tenhle rok užít a být i nadále šťastná vážně nemám. A co vy? Jaké máte sny a plány na rok 2019? 

Podzimní mrkvový koláč bez cukru

Tak ženy, podzim máme za okny, hrnky s čajem v ruce a nezbývá nám nic jiného, než roztopit troubu a upéct si skořicí ovoněnou dobrotu, která nám to sychravo trošku zpříjemní 🙂 V týdnu jsem byla na přednášce o sacharidech od holek z Fit Fab, a i když je mi většina těch myšlenek hodně blízká, jelikož mám za sebou studium Výživy na karlovce, je fajn si to zopakovat.

A tak jsem se rozhodla, že po delší době dám dohromady zdravý recept na „sladkou“ dobrotu bez cukru, která bude zároveň plná vlákniny. Jelikož, jak správně řekla Andrea Mokrejšová během své přednášky, vlákniny přijímáme ve stravě zoufale málo. A co, že si dneska společně upečeme? Inu zdravější variantu mrkvového koláče, který bude slazený pouze jablíčky a čekankovým sirupem.

Co budete potřebovat

Na korpus:

  • 6 mrkví
  • 2 menší zralá jablíčka (ideálně padavky ze zahrady)
  • 1 hrnek ovesných vloček
  • 1 hrnek špaldové mouky
  • 1 hrnek vlažné vody
  • 1 hrst drcených ořechů (já použila vlašáky)
  • 3 vejce
  • 2 lžičky kypřícího prášku do perníku
  • 2 lžíce skořice
  • 2 lžíce lněných semínek
  • 2 lžíce čekankového sirupu (volitelné, jablíčka totiž osladí koláč dost 🙂 )

Na krém:

  • 1 balení mascarpone (při dietnější verzi můžete nahradit odtučněným tvarohem)
  • 1 lžíce čekankového sirupu
  • skořice

Na ozdobení

  • ořechy – já použila pistácie, protože jsem je potřebovala spotřebovat, ale volba je čiště na vás

Postup:

Je to celkem jednoduché. Nejdříve si nastrouháte to mísy mrkev a jablíčka. Následně si rozemelete vločky a ořechy. Do mísy s mrkví a jablky přidáte skořici, mouku, rozemleté vločky, ořechy a pak vejce. Následně přiléváte vodu dokud nezískáte konzistenci polotekutého těsta. Následně přisypete lněná semínka a prášek do pečiva. Na závěr můžete dosladit sirupem 🙂 a dáte péct na 180 stupnů přibližně hodinku. Jestli je koláč hotový poznáte podle suché špejle.

Až se koláč dopeče, nechejte ho v troubě ještě tak hodinku dojít. Krém si připravíte tak že smícháte mascarpone, sirup a skořici a následně jej namažete na vychladlý koláč. Na závěr dobrotu posypte skořicí a ořechy. Jak si můžete všimnout na fotce, už nám kus zmizel. Mára si ho dost chválí, což je pro mě největší odměna, že mu něco bez cukru chutná. A doufám, že bude chutnat i vám 🙂

S láskou Ema

 

Odpuštění jako nástroj osvobození

Ženy, když jsem byla na dovolené na Lefkádě, válela jsem se prakticky celý den na pláži u tyrkysového moře. A jelikož nejsem úplně válecí typ a knihu jsem měla přečtenou za pár hodin, měla jsem celkem dost času na přemýšlení. Otevřely se tak ve mě kapitoly, které byly do té doby zavřené a já se rozhodla o ně podělit. Pochopila jsem totiž jednu důležitou věc, které jsem se opravdu dlouhou bránila. A to sice, že odpuštění osvobozuje…

Někdy je člověk sám sobě největším nepřítelem, sám sobě brzdou. Tak nějak ustrne a nedokáže se pohnout z místa. Zarputile hledí vpřed jako kuň s klapkami na očích, který denně převáží stovky turistů uprostřed Prahy. Nehledí jinam než před sebe a to proto, že by ho okolní svět možná až příliš rozptýlil. Možná by mu rozhodil zarytý koloběh, možná že by nakonec člověk zjistil, že je všechno kolem nás tak trochu jiné, než se na první pohled zdá.

To že všechno není tak, jak se zdá a že nic není černobílé je celkem důležité pochopit, pokud se člověk chce v životě někam dál posunout. Život má nekonečnou škálu barev, a tak ani situace, kterými procházíme, zážitky, kterými jsme součástí nejsou „pouze“ dobré nebo špatné. Jsou různorodé a zničí nás či obohatí do takové míry, do jaké jim to dovolíme.

Tím, že odpustíme neprokazujeme službu jiným, prokazujeme ji tím sami sobě!

Odpuštění osvobozuje. Je to jako když dlouho zadržujete pod vodou dech a najednou vynoříte hlavu nad hladinou a plíce se vám zaplní vzduchem. Najednou už nemusíte být v tom tichu, které je pro vodu tak typické, ani v chladu a temnu. Jste nad vodou a vidíte vše kolem sebe. Slunce vás pálí do očí, možná i pár slz z té úlevy a hned se vám líp dýchá.

Tím, že někomu odpustíme mu neříkáme, že je všechno v pohodě. Říkáme „já jsem v pohodě s tím, co se stalo a se svým podílem viny si čiň, co uznáš za vhodné“.

Lidé dnes neradi odpouští. Mají pocit, že žádná omluva, byť je sebevětší neodčiní křivdu, jenž na nich byla spáchána. I když jde třeba i o blbej kopanec do paty. Byli jsme vychování ve filozofii „oko za oko“ a že účty se rovnají i s úroky (to znamená, že tedy svému protivníkovi můžete naoplátku uzmout nejen oko, ale i to druhé plus kus nosu). Smutné na tom je, že i když si přijdeme na své a k omluvě opravdu dojde, nejsme uspokojeni. Je to pochopitelný, protože ta hlavní omluva musí přijít totiž zevnitř. Já sama sobě musím odpustit, že jsem něco takového dovolila, a pak teprve veškeré omluvy padnou na úrodnou půdu. Do té doby i kdyby člověk dostával puget růží denně a zlatou cihlu k tomu, nejsou omluvy nic platné.

Proč se tolik držíme svých křivd? Proč víc řešíme, co je špatně, než abychom se chlubili tím, jaký máme fajn život. Jasně, ne každý den je posvícení, ale pořád se máme vcelku dobře. Máme teplou postel, v lednici výber potravin, někomu v postýlce spí mimino, mně za uchem každé ráno vrní Mína. Copak tohle není bohatství? Podle mě teda je, a sakra veliký! Kdyby člověk zahodil všechny ty svoje křivdy a černé brýle, musel by pak jenom být. Plynout s proudem života a užívat si toho, co má než to čas odvane zase pryč. A to se bohužel moc lidem nechce, protože co by potom řešili, že jo 🙂

Věřte mi, že křivdy si do hrobu nevezmete. Co si tam ale dost možná vezmete jsou ty rakoviny a infarkty, který člověku v těle raší, když v sobě ty křivdy drží. Jsem totiž přesvědčená o tom, že pokud v sobě nosíme něco tak hnusnýho jako zlobu, nenávist a neodpuštění, nepřinese to našemu zdraví nic pozitivního. A nepomůže vám ani tuna úspěchu, šminek a kabelek, kterou se snažíte zakrýt fakt, že uvnitř nejste šťastní.

Žádná hmota vám nepřinese vnitřní štěstí. Nikdy!

Tohle jsem pochopila na pláži v Lefkádě. Že už hmotu ke svému životu nepotřebuju. Co ale ano, je odpuštění a pochopení, že za každou křivdou, kterou jsem zažila stojí člověk, kterému kdysi také bylo ublíženo. Neříkám, abyste lidi omlouvali, ale věřte mi, že když se pokusíte je pochopit, bude se vám odpouštět snadněji. A jak už jsem psala, tím, že odpustíte osvobodíte sebe a to je to podstatné. Ten druhý člověk ať si dělá, co chce. Odpuštění není známkou slabosti, ani toho, že jste se rozhodli zapomenout, je to projev toho, že už nemáte zapotřebí investovat čas a energii do něčeho, co už je dávno pryč. Že to prostě necháte být.

S láskou věnováno muži, kterému tímto odpouštím

a světe div se, není to žádný z mých EX 🙂

Ema

Fit Fab Summer aneb já na fitness soustředění

Po sto letech zasedám za psací stůl, sama se tomu nestačím divit. Ženy, kdy my jsme se tu naposledy sešly, což? 😊 Poslední týdny jsem více aktivní na YouTube než tady, a i když mě teď více naplňuje točení, během svojí dovolené jsem odložila jak kameru, tak počítač a užívala si zážitků plnými doušky. A svoje půlměsíční volno jsem se rozhodla odstartovat pořádným fitness zápřahem.

Poté, co jsem za sebou před pár týdny zabouchla pomyslné pracovní dveře, vedly moje kroky k vietnamskému stánku s občerstvením. Měla jsem s sebou zabalenou velkou cestovní tašku plnou sportovního oblečení, jógamatku a svůj kožený batoh, který jsem dostala k vánocům od Máry. Co ale scházelo v mé výbavě bylo pívo, které jsem se rozhodla si na první seznamovací večer pořídit. Jelikož, jak všechny víte, jsem autista a nebojím se to dát najevo. A tak jsem si říkala, že kdybych náhodou nenašla s nikým společnou řeč, moje milovaná „Plzeň“ to jistí.

Asi si říkáte, co mě vedlo k tomu, že jsem se rozhodla jet na Fit Fab soustředění úplně sama. Víte ženy, před čtyřmi lety jsem takto sama odjela s partou cizích lidí do Chorvatska, a byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem kdy zažila. Samozřejmě až doposud 😊. Proto, když vypsala Andy z blogu Fit and Fabulous termín na svoje první sportovní soustředění, neváhala jsem ani minutu, neptala se nikoho kolem a prostě si objednala svoje (sólo) místečko mezi všemi těmi neznámými lidmi. Jenom pro ty zvás, kteří Andy nebo program Fit Fab Strong neznají, tak se jedná o úžasný projekt založený na cvičebních videích, která si můžete pustit TADY. Věřte mi, chytne vás to a nepustí.

Naše krásné trenérky a organizátorky celé akce 🙂 Foto by Anna Turková
Foto by Anna Turková

Každopádně, poté co se mě vietnamec zeptal na občanku (díky ti chlapče, jenž jsi si za pultíkem prodejny odbýval své hodiny brigošky, žes mi zvednul sebe-debe), jsem zamířila na metro a jela vstříc Černému mostu, kde jsem měla sraz s Pavlínkou. Tahle milá duše mi na Facebookové skupině nabídla spolujízdu v autě a díky ní jsem měla možnost následně poznat tolik úžasných žen. Pája jela v autě ještě se svou kolegyní Jančou a na závěr se k nám ještě přidala Bea, úžasná grafická designerka, která si jela na soustředění hlavně odpočinout od práce.

Čtyři ženy, jedno auto a tisíce myšlenek. Bylo super jak konverzace nenuceně plynula a nás spojovala vidina cvičení. Nebudu vám lhát, trošku jsme se i bály toho, aby to nebyl mega záhul (a taky, že trošku byl). Nicméně plné očekávání jsme dorazily do Lounovic pod Blaníkem a šly si projít areál. Jak by řekla Andy „byl to trochu punk“, ale pro mě to byl splněný sen. Úplně jsem se v myšlenkách vrátila do dob, kdy jsem jezdila na dětské tábory. Nakonec se nás na pokoji sešlo sedm. My čtyři holky z auta, pak Eliška z Lanškrouna a dvě úžasné učitelky z mateřské školky Ráďa a Péťa.

Foto by Anna Turková

V pátek jsme začínaly cardiem a musím říct, že tahle lekce s Andy mě bavila asi nejvíc. Ženy, pokud mě sledujete tak víte, že opravdu necvičím. Maximálně chodím na jógu a běhám, ale neposiluju, nezvedám ani sebe, ani činky a ani nechodím na skupinové lekce. Takže tenhle víkend pro mě byl nepochybně krokem ven z mé komfortní zóny. Co krokem, skokem 😊 Lekce trvala 45 minut a po ní jsme se odebraly na večeři. Nakonec se ukázalo, že paní Plzeň ani nebyla třeba, jelikož jsme si s holkama na pokoji náramě sedly.  A ženy nebudete tomu věřit, ale já jsem dokonce tančila. Ba co víc… já tančila střízlivá. Vy, které mě znáte osobně moc dobře víte, že já zásadně tančím jenom v sebeobraně, protože řekněme si to upřímně, můj tanec lidi spíše odpuzuje. Každopádně během prvního večera jsem odhodila veškeré zábrany a tančila, dokud mě soudnost a únava nezastavily.

Druhý den ráno jsme vstávaly na jógu, která byla od sedmi a jsem náležitě pyšná na náš pokoj, že jsme tam fakt dorazily všechny. Cvičily jsme venku a všude kolem nás se linul studený vzduch ovoněný podzimem a zvlhlým dřevem. Byla to nádhera soustředit se jen na přítomný okamžik, na psa hlavou dolu a taky na tu zimu, kterou jsem cítila až v prstech u nohou. Člověk najednou úplně vypne a zapomene na všechny starosti.

Celkem nám po ranní lekci vyhládlo, takže jsme se těšily s holkama na snídani. V kuchyni slibovali vajíčka, místo toho jsme se dočkaly opravdu typicky táborové snídaně. Ženy, teď nastává další zvrat v ději (první byl ten můj tanec 😊 ), já jsem měla k snídani bílej chleba s marmeládou! A ne jeden, ale hned tři! A upřímně jsem nebyla už dlouho tak šťastná jako v to chladné ráno, kdy jsem seděla na bolavém zadku v té lesní jídelně a cpala do sebe jídlo, který můj žaludek neviděl už roky.

Zbytek dne se pak nesl v ryze sportovním duchu. Následovalo dance s neskutečně pozitivní Kati Seleš, pak probíhal sběr odpadků v lese, pak ABS a na závěr vražedné Insanity (to už jsem vyloženě chcípala vážení). Ale daly jsme to a musím říct, že energie během těch lekcí z nás všech sršela proudem. Skrze pot a endorfiny jsem si uvědomila, jak moc mě pohyb činí šťastnou a že bych možná mohla skupinové lekce praktikovat častěji. Přeci jenom jsem občas v tom svém autistickém světě zalezlá až moc.

Mozek se mi díky pohybu vyčistil jak blázen a já jsem za to neskonale vděčná. Uvědomila jsem si spoustu věcí, na které jsem zapomněla. Po měsících šílenství, které jsem prožívala díky Whole 30, low carb a následnému záchvatovitému přejídání jsem se se stravou a pohybem opět dotkla pevné země. Vnitřně jsem se stabilizovala, našla lidi se stejným „normálním“ myšlením ve smyslu ke stravě a cvičení. Tím myslím lidi, kteří nepřikládají jídlu a cvičení větší pozornost, než by měly tyhle věci mít. Prostě jedí zdravě, intuitivně, podle toho, jak se cítí a to samé s pohybem. A já se díky tomu vrátila zpátky do svého normálu 😊

Přátelé to blonďatý s copem a v ponožkách jsem já 😀 Photo by Anna Turková
Foto by Anna Turková

V neděli nás čekala opět ranní jóga, tentokrát v osmi stupních. Nebudu vám lhát ženy, tu jsem si moc neužila, protože moje mysl byla až moc koncentrována na nedostatek tepla. Snažila jsem se proto alespoň vnímat ten úžasný les kolem nás a taky to, že moje komfortní zóna v to ráno už byla ode mě na míle vzdálená. Odpoledne nás už čekalo poslední cvičení zaměřené na ruce, které mi přišlo asi nejnáročnější z celého víkendu. A to hlavně proto, že už jsem fakt měla ruce po všech těch cvičeních jako orangutan (myšleno, až na zem). Každopádně i tak jsem do něj dala všechno a těšila se na pohodu v podobě pláže, kterou jsem měla před sebou.

Byl to báječný víkend, plný nových lidí a zážitků a mně se opět v hlavě vytvořil myšlenkový průvan, za který jsem do teď neskutečně vděčná. Myslím si, že je fajn jednou za čas takhle vypadnou mezi cizí lidi, kde vás absolutně nikdo nezná. Najednou člověk může být kým chce a já sama za sebe vnímám, že jsem vždy daleko víc otevřená a uvolněná, než mezi lidmi, které doopravdy znám. A přesně s těmito pocity jsem se v neděli vracela domů na gauč, kde mě i při „klasickém“ sezení bolelo fakt celý tělo. Ale byla to příjemná bolest, protože zatímco tělo makalo, hlava odpočívala. Takže díky moc všem více, či méně zúčastněným ženám a těším se na příště 😊

S láskou Ema

Organizátorky akce: Andrea Pavelcová, Andrea Mokrejšová, Kati Seleš, Aneta Kavalíková.

Fotografka akce: Anička Turková

Luxusní svačinky dodávalo: Zdravé stravování

Mrkvový dort bez cukru

Moje Mína slavila „nalezeniny“, a to si žádalo nějaký speciální dort. Abyste rozuměly ženy, já vůbec netuším kolik jí je let a na přibližném věku se bohužel neshodli ani veterináři. Jedna paní doktorka byla toho názoru, že je Mína ještě kotě, jiný pan doktor jí „odtušil“ přibližně tři roky 🙂 Takže zatímco Mínina minulost zůstává věcí zcela záhadnou, její budoucnost je více než jasná. A to sice plná kapsiček, pádů na tlamu a válení se na mém polštáři. No a protože je Mína právoplatným členem celé naší rodiny, uspořádala jsem na její počest menší brunch. A nebyl to ledajaký brunch, byl totiž téměř celý bez cukru. A hlavní dominantou byl již zmíněný dort. Ten vznikl ve spolupráci se značkou Sonnentor z jejichž úžasného repertoáru bylinek a koření jsem během pečení čerpala.

Co budete potřebovat (na formu 19 cm)

Korpus

6 středních mrkví

1/2 hrnku mletých lískových ořechů

200 ml rostlinného mléka (použila jsem Nemléko), klidně ale můžete použít klasické plnotučné mléko od farmáře 🙂

3 lžíce konopné mouky

3 lžíce kokosové mouky

3 vejce

3 lžičky skořice

1 lžička kardamomu

2 lžíce kokosového oleje

1 lžička prášku do pečiva bez fosfátu

1 lžíce koření Síla květů (jedná se o směs jedlých sušených květů a koření)

 

Krém

250 g mascarpone

250 ml smetana ke šlehání

1 balení Paloučku (nebo jiného krémového sýra)

čerstvé ovoce libovolného druhu

 

Postup

Nejprve smícháme všechny suché ingredience (bez ořechů). Následně přidáme mléko, vejce a olej a mícháme přibližně tři minuty. Následně přimícháváme mrkev a ořechy, dokud nám nevznikne polotekuté těsto. To následně nalijeme do formy vyložené pečícím papírem a pečeme na 170 stupňů přibližně hodinu. Každá trouba je jiná, takže kontrolujeme propečenost korpusu špejlí.

Během pečení korpusu si připravíme krém. Nejprve si vyšleháme smetanu ke šlehání do úplné šlehačky. Následně do ní přidáme mascarpone a Palouček a důkladně mícháme přibližně 5 minut. Pokud chcete, můžete krém osladit stévií nebo čekankovým sirupem. Každopádně pokud přidáte na krém kupu čerstvého ovoce, slazení už není třeba, jelikož dortík bude díky mrkvím a čerstvému ovoci sladký až až 🙂

Po vychladnutí přendáme na korpus krém a ozdobíme podle vlastní fantazie ovocem a já ještě předala sušené květy a koření. Přeju dobrou chuť a určitě se pochlubte do komentářů, jak se vám dortík povedl.

S láskou Ema a Mína